Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)

1968-10-09 / No. 34

V pohnutých a vzrušených dobách, kdy í ten nejnenápadnější a nejpa­­siednější občan se stává bojovníkem na barikáda pravdy, vyvstávají s no­vou naléhavostí i některá pokušení, kterým je třeba promyšleně, soustav­ně a cílevědomě Celit. Jedním z nich je Útěk od odpovědnosti. Je to pokuše­ní staré a projevuje se ve všech ohlasech lidského života. V jedné má však zvlášť osudné důsledky, a to v oblasti politické. Vzpomeňme "ha vo­jáky a důstojníky hitlerovských vojsk, kteří si — a asi jich nebylo málo — osobně přáli pravdu, právo a sprave­dlnost, ale o tom, co je to pravda, Odřeknutá odpovědnost (1 Král. 21) právo a spravedlnost, nechali rozho­dovat jiné, své nadřízené a nakonec Hitlera samého. Jejich civilní posluš­nost byla ve skutečnosti hrozným útě­kem od odpovědnosti, který umožnil Hitlerovo běsnění v porobené Evropě. O jiném, sice starším, ale možná ještě názornějším útěku od odpověd­nosti vypráví známý příběh o Nábo­­tově vinici v 1. Kr. 21. Jsou v něm dva lidé, kteří se své odpověnosti nezřek­­li, totiž Nábot a Eliáš, a jiní, kteří se jí zřekli, totiž Achab a starší či radní z Jezreel. Podívejme se na všecky čtyři, jak vystupují a jednají, a to v pořadí příběhu samého. Prvý je Nábot. Mohl by klidně Achabovi přikývnout, přijmout jeho nabídku a ostatním pak řfci: Nedalo se nic dělat, král si to přál. Jistě by byl obstál v očích svých sousedů a přátel, v očích celé tehdejší veřej­nosti. Jenže Nábot chce obstát v očích Božích. A tak formou přísahy „Nedejž Hospodin“ připomíná samému králi, že podle Božího zákona byl dědičný příděl rodů v zaslíbené zemi nezclzl­­teiný. Připomínat vládcům Boží záko­ny je ovšem drzost, za kterou se vět­šinou platí vysoká cena, zvláště json­­-ii to vládci jako Achal). Achab, druhý herec tohoto dra­matu, je Nábotovým odmítnutím sice pohoršen a rozezlen, ale jeho odka­zem na Boží zákon je zároveň tak za­ražen a zneklidněn, že neví, jak dál. Tak jde zatím domů trucovat. Tu při­jde zloduch jeho života, královna Je­zábel. Nejdřív ho soucitně lituje. To dělá pokušitel a jeho služebníci často, protože je to ten nejsnadnější vstup do přízně. Když se Jezábel dozví, oč jde, slibuje Achabovi dát sama Nábo­­tovu vinici, jako by jí patřila. Toto všecko tobě dám, jestliže padna, bu­deš mi se klaněti, říká Satan Ježíšo­vi podle Mat. 4,9. Mnoho nabizí Po­kušitel těm, kdo jsou ochotni při­jmout to právě od něho, z jeho rukou, a tak vyznat, že to Satanu právem patří, že on je jejich představený. Mo­hou to být jednou vinice a podruhé úřady, jednou majetek a podruhé moc. Achab dává Jezábel svou králov­skou pečeť a s ní volné ruce к čemu­koli. Odřekl se odpovědnosti a je ochoten to, co chce mít, přijmout, ať to bylo získáno jakýmikoli pro­středky třeba za cenu krve. Jezábel nemešká a hned píše Acha­­bovým jménem dopis „starším a před­ním města“ Jezreel. Je to podrobná instruktáž, jak inscenovat proces i s předem hotovým rozsudkům, tedy co­si, co se dálo ještě nedávno u nás. A tu vystupují na scénu další deser­­téři od odpovědnosti, další zrádci pravdy a spravedlnosti, j e z r e e 1 š t í starší. Nedělají nic jiného, nežli že Bible doslovným opakováním obratů z Jezábelina dopisu ukazuje, jak do podrobnosti splnili její rozkazy. Asi si řekli: Když to nesplníme my, půjde­me také, a po nás přijdou jiní, kteří toto splní. Rozumná řeč? Ne, bědná resignace a zbabělý útěk od odpověd­nosti! Měli říci „Nikdy“ bez ohledu na to, co je to bude stát. Třeba by ti, kteří by přišli po nich,řekli pak také „Nikdy“! Být na dobré cestě znamená vyhlížet a připravovat den, kdy už nebude na celé zemi nikdo, kdo by se dal do služby bezpráví, křivdy a lži. A blažený ten lid, ve kterém se — třeba by se mu jinak dařilo všelijak — tato Boží budoucnost začíná proje­vovat. Ale v příběhu to vypadá nedobře: Nábot je mrtev, Achab se ujal jeho vinice a zbabělí starší úřadují dál. Zlo, Jezábel a Satan se zdají triumfo­vat. Ale tu přichážt na scénu poslední osoba příběhu, prorok Eliáš. Hospo­din ho posílá к Achabovi se slovem soudu. To je riskantní záležitost. Snadno by mohl u Achaba dopadnout jako Nábot. Eliáš by si mohl říci. Ná­bot je mrtev, všecko je stejně ztra­ceno, co mi pomůže, když se Achabo­vi postavím! Ale on si nic takového neříká, poslušně jde a vyřizuje Acha­bovi, že Bůh na něho uvede zpět všecko to zlé, co spáchal. Je to doce­la prosté, a přece to může být někdy velice důležité a zároveň velice ne­bezpečné, nazývat věci jejich pravými jmény, pravdu pravdou a lež lží, křiv­du křivdou a zločin zločinem. Je to zdánlivě smutný konec. Ná­bot byl ukamenován, Kristus ukřižn­­ván, Hus upálen a jiní třeba roztrháni homhami nebo postříleni. Zlo se zdá v dějinách triumfovat. Nemá jinou vi­ditelnou mez nežli v napomenutí pro­roka, nežil v Božím slovu, nežli v slovu pravdy, stvrzovaném krví svěd­ků. Někomu se to možná zdá málo. Bylo by to málo, kdyby pravda sama neměla moc, kdyby ji bylo možno za­pečetit v hrobě, jako se v něm pokou­šeli zapečetit mrtvéliD Krista. Jenže on vstal. Právě ukřižovaná, upálená a popravená pravda je mocná pravda. Protože je v ní skrytě přítomen sám mocný Bůh. Pro víru jsou lidské dě­jiny stejně triumfální cesta pravdy jako jí byla Kristova cesta na kříž a ke vzkříšení. Obětí pravdy. A tak jeho následovníky se mohou stávat, a to třeba i nevědomky, nejen jednotlivci, ale třeba i lid, který se vydal cestou pravdy. Pro Kristovo vzkříšení je to cesta dobrá, nadějná a vítězná. J. Heller К samostatnosti církve Pří letošním jubileu spojení církví HV a AV přímo se nabízí tato otázka: Jak je možné, že čtvrtmilijónová cír­kev ani po padesáti letech nedorostla do hospodářské neodvislosti? Vždyť к ní patří spíše zámožnější část ná­roda! Snad odpovíte, že se většina členů odcizila sborovému životu a tím i křesťanství. V tom jistě je část prav­dy. Avšak nejde tak o tyto odcizené.­­Jde o nás, které ještě Duch u slova Kristova drží. Nejsme my všichni víc nebo méně vzdáleni řeholi bratrského slohu života? Také proto, že jsme od­cizeni samotnému jádru evangelia s jeho bezvýhradnými nároky? A tak nepodobáme se spíše polovičatému Rokycanovi než rozhodnému bratru Řehořovi? Trošku s Kristem, trošku se světem. Proto к hospodářské samo­statnosti nestačí jen uložit zvýšení repartic o nějaké to procento. К ní bude třeba duchovního procitnutí a vnitrní svobody, jakou vrací duši sa­ma Pravda, Bůh v Kristu, svým slo­vem a dary Ducha. Jen se rozpomeň­me na sbor izraelský a apaštolský,­­К jeho plnosti patří bytostně dva zá­kladní rysy: Je vybrán z národů jako obětní prvotina: Kteří násladují Beránka,... jsou koupeni z lidí, prvotiny Bohu a Beránkovi (Zj 14,4]. Adamovo pokole­ní ztratilo a ztrácí čest lidství až i právo na život, jakmile sáhne po cti Boží a sebe uctívá. Propadá kletbě, když víru a naději složí do stvoření, člověka. Víra patří jen Pravdě, Bohu. A naděje nWého lidství Kristu od Boha poslanému. Za člověka zhoubcem oklamaného sám Stvořitel se postavili Sám Bůh zasáhl a svého Syna dal na to, aby člověku vrátil život i čest. A člověk se stává účastným tohoto díla záchrany křtem Ducha. Duch svátý spojuje církev a duši s obětovaným Synem, takže má podíl i na jeho do­konalé oběti. Stává se jeho duchov­ním tělem a zástupně i ona umírá za svedené lidstvo, které si hraje na pána země i vesmíru. Umírá za okla­maného člověka, když je v ní křižová­na člověčina Bohu odporná, která ve všem všudy, i ve zbožnosti, hledá svůj zisk. Za člověka, který se povyšuje až к bohorovnosti a upadá tak pod hněv i kletbu, církev co tělo Kristovo vyznává í béře na sebe tento hřích sebezbožnění, umírá mu pod hřeby Zákona, koří se před jediným Pánem až do prachu a dobývá tak odpuštění obětí Beránkovou. Tak v ní sám Spa­sitel koná své dílo smíření. A jen když se tento div na zemi děje, když církev jest, čím býti má, lidstvo má naději života. Slávou a korunou círk­ve na světě a duše v těle jest oběť.­­Zástupná oběť za národy. Všechen ostatní zdejší život je toliko ve službě tohoto hlavního poslání církve na ze­mi: Se vším, co jest a co má, vydávatl se Bohu v oběť vděčnosti. A to i do­bročinností к lidem (2d 13,16). Ale to Je Již druhý rys církve pravé: Vzájemné sdílení se svěřenými da­ry: Komu se dostává vyučování v Slo­vu, ať se s tím, který vyučuje, sdílí o všecky své statky (Ga 6,6 FŽ). Vše, co bratrstvo Kristovo má, jen svěřeno má. Jest jen dočasným správcem, ne majetkem talentů a statků. Proto v jeruzalémském sboru nikdo nenazývá nic svým vlastním (Sk 4,32). Všeho pravým a jediným Pánem je sám bo­hatý Bůh, který ze svého štědře dává všem, i nevděčným a zlým. Své vyvo­lené nevěstě pak nadto dává světlo Ducha, aby znala 1 vyznávala: Nejsem sama svá. A nejsem tu pro sebe. Jsem stvořena pro druhého a nesmím si se sebou, s časem ani s majetkem dělat, co chci. Teprve ve druhém, pro něhož jsem učiněna, v Bohu a bližním, na­jdu naplnění i slávu života. Ve svátém společenství a sdílení se vším, co Jest mi svěřeno. Tak duše bohatne, jak ze svěřeného — ne svého — poslušně a ráda rozdává. Neboť čím více rozdá, tím víc se jí vrací a tím je bohatší. Nejen v ovoci a darech Ducha. I v časných věcech a statcích platí tento zákon. A jeho známost a poslušnost je v životě církve, sboru vidět. Bývalá a bohdá zase bude vidět v tom, jak se věrní posluchači Slova sdílí statky sobě svěřenými s věrnými kazateli.­­S těmi, kteří jako rod Leví v Izraeli žádná pole, ani domy a stáda nemají. Tělo -Kristovo je tam, kde se služební­ci Slova věrně sdílí se všemi dary Du­cha sobě svěřenými a posluchači zase z Božích darů čestných sdílí se s ka­zateli na tyto statky chudými. Jedno tělo žije zdravě vzájemným sdílením. V husitství to byla ještě hotovost do­konalá: Na zachování pokladu pravdy Boží vynaložit všecku časnost! Z po­vědomí, že celá časnost na této Prav­dě závisí a ne na lidské píli a zdat­nosti. Když je znám tento řád hodnot a řád jednoho duchovního těla, není starost o finance a církev jest i nave­nek svobodná, pravá kněžna. Zato když se jí poradí hodnot pomíchá, jak se stalo i novbvěké, není chatr­­nější společnosti na zemi. Pak se víc podobá žebračce, odkázané na almuž­ny mocných blahobytníků. Právem se v církvi zdůrazňuje do­brovolnost. To však vůbec neznamená, že služebníci Slova jsou závislí na lidské dobré vůli! S tou by na tom slavně nebyli, je-li naše člověčí do­brota jak oblak ranní a rosa jitřní pomíjející (Oz 6,4). S lidskou dobrou vůlí by 1 kazatelé zítřka často třeli bídu jako ti toleranční. Díky Bohu, že sluhy lidí nejsoul Je chrání dobrá vů­le jejich Panovníka, jemuž patří všec­ko tvorstvo, a který jim svěřil stráž svého Zákona. Proto již Levitům dal к obživě právo na podíl z obětí, prvo­tin a desátek, tedy na podíl z toho, co bylo svaté, Jeho. Na svědectví, že On sám je živí. A svým zákonem je chrání před lakotou 1 zvůlí nenasyt­ného lidského srdce. Svrchovaný Pán panujících má je tu к rozhlášení i ztělesnění té Moudrosti, na jejíž pří­tomnosti závisí nejen pokoj, nýbrž sama existence země! Jiří Ruml Nám evangelíkům Palackého cíl: humanita, není nesrozumitelný, jako mnohým, i inteligentním, byl, když to slovo bylo nově opět vyřěeno. My na první pohled všichni poznáváme, kam to míří, a všichni z ce­lého srdce přisvědčujeme, poněvadž nemůže být vyšší a větší huma­nity, než jak ji v osobě Ježíše Krista spatřujeme. A všecka naše práce a úsilí vedou jedině a pouze tam. (Palacký jako evangelík, 1898) ČENĚK DUŠEK KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝD EN í К My již tak v Čechách jsme šťastni, že nepracujeme se štěstím, ný­brž s námahou, nám nepřijde nikdy nic bez práce do klína, nám nikdy nic zvláštního není uděleno, nic zvláštního dopřáno, my musíme všeho krůtě, těžce se dopracovati, ale máme dvojnásobný zisk, ten cvik v té práci těžké je největší naše odplata a zbohacení. * jsou hodiny v životě národů, kde národ musí všemi silami zápasiti o své bytí a o svůj život. V takových velkých krizích vítězí nad jinými svými duchovními silami, svými vlastními silami. jCo nám přinesly oslavy Husovy, 1905) * Národ náš, málo náviděný, vždy svíraný, často potíraný, malý, bu­­dívá přece vždy obecnou pozornost, kdykoli rozvírána bývá historie ideí lidstvo osvěcujících a na dráze pokroku před je posunujících. (O duchovním životě J. A. Komenského, 1892) * Svoboda jest údělem člověka, který je obraz Boží, obraz Svobody nejvyšší. Více sluší poslouchati Boha než lidí, a mluví-li lidé, mluví též Bůh ve svém slově. (O principech díla Husova, 1895) ČENĚK DUŠEK 34 9. RUNA 1968 - ROČNÍK Lili - CENA 70 HALERÜ DETAIL Z TŘEBECHOVICKÉHO BETLÉMA Prostor pro naději již víc než sedm týdnů žijeme v po­divném, absurdním světě. Všechno okolo nás, ale i uvnitř nás samých je postaveno na hlavu. Pojmy, tradič­ně uznávané a důvěrně známá, pojed­nou změnily svůj vnitřní obsah. Z kterési vyprávěnky se stále a ne­úprosně vrací výrok umírajícího mou­drého rabína: „Všechna je jinak!“— Na všech úsecích života naší spo­lečnosti se usiluje o normalizaci, což znamená návrat к tomu, co bylo u nás obvyklé, vžité, zkrátka co bylo nor­mální, — ovšem s přihlédnutím к no­vým podmínkám, jak byly vytvořeny v noci z 20. na 21. srpna 1968. Pokud se normalizací myslí obnova hospodářského života, pak jsme jí už jasně dosáhli. Továrny běží naplno vzniklé ztráty jsou odstraňovány, hro madná osobní a nákladová přeprava funguje aspoň stejně dobře jako dři ve, zásobování obyvatelstva je ply nulé, rekreační oblasti opět ožívají denní a týdenní noviny opět vycházejí a vysílá rozhlas a televize — a to ze svých obvyklých prostorů. — Ve služ­bách a podobných zařízeních jsme na tom stejně jako na jaře, jako loni a předloni. Zboží, které tehdy nebylo к dostání, není к dostání také teď, tramvajová doprava v hlavním městě „skřípe“ opět normálně. Výkonu zá­mečníka se dočkáš jen po bakšiši a dvakrát sjednané návštěvy elektrikáře ani po něm — a odrostlý kluk doma amatérsky maluje kuchyni, protože na profesionálního malíře bys čekal do vánoc. A lidé se na sebe už zase mra­čí a utrhují jako loni a předloni. Te­dy normální, stav, tak normální, že to už ani nevnímáme. Tady víc normali­zovat už opravdu nelze. Vláda a nejpřednější naši odpověd­ni představitelé mluví o pokračování v polednové cestě, ovšem oproštěné od krajností a škodlivých výstřelků a o nemožnosti návratu к poměrům předlednovým či dokonce к poměrům padesátých let. Polednová cesta, vy­mezená akčním programem KSC, jar­ním prohlášením a dalším vládním prohlášením ze září, je náš prostor pro naději. Je ten prostor užší, ale stále dává možnost pohybu, a pohyb znamená život. I pro okruh, o nějž máme přirozeně zájem největší, pru cirkevní život. Ve chvílích nejtragič­tějších nalezly státní orgány a orgány církvi společnou řeč. A nejen orgány, ale i členové církví a třeba i řadoví funkcionáři státní správy. Řeč, jejíž výrazivo bylo snad oboustranně dva­cet let zapomínáno. To by byla vskut­ku zatlouci normalizace. Věřme, že jde o zjev trvalý. Protože vzájemný dialog se vzájemným respektováním stěžejních zásad může být jen plodný. Zářijové vládní prohlášení navazuje na moskevské protokoly, které jasně mluví o nevměšování do našich vnitř­ních záležitostí. V tom, v čem záleží jen na našich představitelích a na nás občanech, nemůžeme jít jinou cestou než polednovou. Ovšem ně­kteří pisatelé v tisku, který vychází severně od našich hranic, dávají po­jmu normalizace docela jiný obsah. Přestože nebyli při jednání v Moskvě, přesto že řeč moskevských protokolů 0 nevměšování je jasná, a stejně tak 1 řeč našich představitelů, vzniká do­jem, že u nich normalizace, kterou nám doporučují, znamená návrat к stavu, který lednem 1968 u nás skon­čil a s nímž jsme se bez lítosti roz­loučili. Nemluví o tom přímo, ale vždyf i u nás jsme měli činitele, kteří se při každé příležitosti zaklínali du­chem a zásadami 20. a 22. sjezdu KSSS, a přece škrtili každý volnější pohyb, protože v něm spatřovali ne­bezpečí pro své vlastní vzácně osobič­­ky. Nejsme v situaci, abychom mohli odmítat rady, dokonce ani rady, o které jsme vlastně nežádali. Jen kdy­by to byly rady skutečně dobře míně­né! Ovšem moskevské protokoly jsou závazná pro obě strany, nejen tedy pro nás a pro SSSR, ale taká pro další státy, i pro ty, které leží na sever od nás. V lednu jsme jako národy a jako stát vkročili do neznámé nám pevni­ny, do nezmapovaných končin. Dnes už ty krajiny známe — i jejich nebez­pečí. Už si umíme vybírat, co je nám prospěšné a co ne. A tato možnost výběru je náš prostor pro naději, bez které se nedá žít. Bez chytračení, bez pohodlného kejvalství, bez švejkování, a bez kondelíkovštiny, bez neužitečné­ho planého vzdoru. Jde o všechno, ce ve svém souhrnu znamená existent národa. до

Next