Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)
1968-10-09 / No. 34
V pohnutých a vzrušených dobách, kdy í ten nejnenápadnější a nejpasiednější občan se stává bojovníkem na barikáda pravdy, vyvstávají s novou naléhavostí i některá pokušení, kterým je třeba promyšleně, soustavně a cílevědomě Celit. Jedním z nich je Útěk od odpovědnosti. Je to pokušení staré a projevuje se ve všech ohlasech lidského života. V jedné má však zvlášť osudné důsledky, a to v oblasti politické. Vzpomeňme "ha vojáky a důstojníky hitlerovských vojsk, kteří si — a asi jich nebylo málo — osobně přáli pravdu, právo a spravedlnost, ale o tom, co je to pravda, Odřeknutá odpovědnost (1 Král. 21) právo a spravedlnost, nechali rozhodovat jiné, své nadřízené a nakonec Hitlera samého. Jejich civilní poslušnost byla ve skutečnosti hrozným útěkem od odpovědnosti, který umožnil Hitlerovo běsnění v porobené Evropě. O jiném, sice starším, ale možná ještě názornějším útěku od odpovědnosti vypráví známý příběh o Nábotově vinici v 1. Kr. 21. Jsou v něm dva lidé, kteří se své odpověnosti nezřekli, totiž Nábot a Eliáš, a jiní, kteří se jí zřekli, totiž Achab a starší či radní z Jezreel. Podívejme se na všecky čtyři, jak vystupují a jednají, a to v pořadí příběhu samého. Prvý je Nábot. Mohl by klidně Achabovi přikývnout, přijmout jeho nabídku a ostatním pak řfci: Nedalo se nic dělat, král si to přál. Jistě by byl obstál v očích svých sousedů a přátel, v očích celé tehdejší veřejnosti. Jenže Nábot chce obstát v očích Božích. A tak formou přísahy „Nedejž Hospodin“ připomíná samému králi, že podle Božího zákona byl dědičný příděl rodů v zaslíbené zemi nezclzlteiný. Připomínat vládcům Boží zákony je ovšem drzost, za kterou se většinou platí vysoká cena, zvláště json-ii to vládci jako Achal). Achab, druhý herec tohoto dramatu, je Nábotovým odmítnutím sice pohoršen a rozezlen, ale jeho odkazem na Boží zákon je zároveň tak zaražen a zneklidněn, že neví, jak dál. Tak jde zatím domů trucovat. Tu přijde zloduch jeho života, královna Jezábel. Nejdřív ho soucitně lituje. To dělá pokušitel a jeho služebníci často, protože je to ten nejsnadnější vstup do přízně. Když se Jezábel dozví, oč jde, slibuje Achabovi dát sama Nábotovu vinici, jako by jí patřila. Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti, říká Satan Ježíšovi podle Mat. 4,9. Mnoho nabizí Pokušitel těm, kdo jsou ochotni přijmout to právě od něho, z jeho rukou, a tak vyznat, že to Satanu právem patří, že on je jejich představený. Mohou to být jednou vinice a podruhé úřady, jednou majetek a podruhé moc. Achab dává Jezábel svou královskou pečeť a s ní volné ruce к čemukoli. Odřekl se odpovědnosti a je ochoten to, co chce mít, přijmout, ať to bylo získáno jakýmikoli prostředky třeba za cenu krve. Jezábel nemešká a hned píše Achabovým jménem dopis „starším a předním města“ Jezreel. Je to podrobná instruktáž, jak inscenovat proces i s předem hotovým rozsudkům, tedy cosi, co se dálo ještě nedávno u nás. A tu vystupují na scénu další desertéři od odpovědnosti, další zrádci pravdy a spravedlnosti, j e z r e e 1 š t í starší. Nedělají nic jiného, nežli že Bible doslovným opakováním obratů z Jezábelina dopisu ukazuje, jak do podrobnosti splnili její rozkazy. Asi si řekli: Když to nesplníme my, půjdeme také, a po nás přijdou jiní, kteří toto splní. Rozumná řeč? Ne, bědná resignace a zbabělý útěk od odpovědnosti! Měli říci „Nikdy“ bez ohledu na to, co je to bude stát. Třeba by ti, kteří by přišli po nich,řekli pak také „Nikdy“! Být na dobré cestě znamená vyhlížet a připravovat den, kdy už nebude na celé zemi nikdo, kdo by se dal do služby bezpráví, křivdy a lži. A blažený ten lid, ve kterém se — třeba by se mu jinak dařilo všelijak — tato Boží budoucnost začíná projevovat. Ale v příběhu to vypadá nedobře: Nábot je mrtev, Achab se ujal jeho vinice a zbabělí starší úřadují dál. Zlo, Jezábel a Satan se zdají triumfovat. Ale tu přichážt na scénu poslední osoba příběhu, prorok Eliáš. Hospodin ho posílá к Achabovi se slovem soudu. To je riskantní záležitost. Snadno by mohl u Achaba dopadnout jako Nábot. Eliáš by si mohl říci. Nábot je mrtev, všecko je stejně ztraceno, co mi pomůže, když se Achabovi postavím! Ale on si nic takového neříká, poslušně jde a vyřizuje Achabovi, že Bůh na něho uvede zpět všecko to zlé, co spáchal. Je to docela prosté, a přece to může být někdy velice důležité a zároveň velice nebezpečné, nazývat věci jejich pravými jmény, pravdu pravdou a lež lží, křivdu křivdou a zločin zločinem. Je to zdánlivě smutný konec. Nábot byl ukamenován, Kristus ukřižnván, Hus upálen a jiní třeba roztrháni homhami nebo postříleni. Zlo se zdá v dějinách triumfovat. Nemá jinou viditelnou mez nežli v napomenutí proroka, nežil v Božím slovu, nežli v slovu pravdy, stvrzovaném krví svědků. Někomu se to možná zdá málo. Bylo by to málo, kdyby pravda sama neměla moc, kdyby ji bylo možno zapečetit v hrobě, jako se v něm pokoušeli zapečetit mrtvéliD Krista. Jenže on vstal. Právě ukřižovaná, upálená a popravená pravda je mocná pravda. Protože je v ní skrytě přítomen sám mocný Bůh. Pro víru jsou lidské dějiny stejně triumfální cesta pravdy jako jí byla Kristova cesta na kříž a ke vzkříšení. Obětí pravdy. A tak jeho následovníky se mohou stávat, a to třeba i nevědomky, nejen jednotlivci, ale třeba i lid, který se vydal cestou pravdy. Pro Kristovo vzkříšení je to cesta dobrá, nadějná a vítězná. J. Heller К samostatnosti církve Pří letošním jubileu spojení církví HV a AV přímo se nabízí tato otázka: Jak je možné, že čtvrtmilijónová církev ani po padesáti letech nedorostla do hospodářské neodvislosti? Vždyť к ní patří spíše zámožnější část národa! Snad odpovíte, že se většina členů odcizila sborovému životu a tím i křesťanství. V tom jistě je část pravdy. Avšak nejde tak o tyto odcizené.Jde o nás, které ještě Duch u slova Kristova drží. Nejsme my všichni víc nebo méně vzdáleni řeholi bratrského slohu života? Také proto, že jsme odcizeni samotnému jádru evangelia s jeho bezvýhradnými nároky? A tak nepodobáme se spíše polovičatému Rokycanovi než rozhodnému bratru Řehořovi? Trošku s Kristem, trošku se světem. Proto к hospodářské samostatnosti nestačí jen uložit zvýšení repartic o nějaké to procento. К ní bude třeba duchovního procitnutí a vnitrní svobody, jakou vrací duši sama Pravda, Bůh v Kristu, svým slovem a dary Ducha. Jen se rozpomeňme na sbor izraelský a apaštolský,К jeho plnosti patří bytostně dva základní rysy: Je vybrán z národů jako obětní prvotina: Kteří násladují Beránka,... jsou koupeni z lidí, prvotiny Bohu a Beránkovi (Zj 14,4]. Adamovo pokolení ztratilo a ztrácí čest lidství až i právo na život, jakmile sáhne po cti Boží a sebe uctívá. Propadá kletbě, když víru a naději složí do stvoření, člověka. Víra patří jen Pravdě, Bohu. A naděje nWého lidství Kristu od Boha poslanému. Za člověka zhoubcem oklamaného sám Stvořitel se postavili Sám Bůh zasáhl a svého Syna dal na to, aby člověku vrátil život i čest. A člověk se stává účastným tohoto díla záchrany křtem Ducha. Duch svátý spojuje církev a duši s obětovaným Synem, takže má podíl i na jeho dokonalé oběti. Stává se jeho duchovním tělem a zástupně i ona umírá za svedené lidstvo, které si hraje na pána země i vesmíru. Umírá za oklamaného člověka, když je v ní křižována člověčina Bohu odporná, která ve všem všudy, i ve zbožnosti, hledá svůj zisk. Za člověka, který se povyšuje až к bohorovnosti a upadá tak pod hněv i kletbu, církev co tělo Kristovo vyznává í béře na sebe tento hřích sebezbožnění, umírá mu pod hřeby Zákona, koří se před jediným Pánem až do prachu a dobývá tak odpuštění obětí Beránkovou. Tak v ní sám Spasitel koná své dílo smíření. A jen když se tento div na zemi děje, když církev jest, čím býti má, lidstvo má naději života. Slávou a korunou církve na světě a duše v těle jest oběť.Zástupná oběť za národy. Všechen ostatní zdejší život je toliko ve službě tohoto hlavního poslání církve na zemi: Se vším, co jest a co má, vydávatl se Bohu v oběť vděčnosti. A to i dobročinností к lidem (2d 13,16). Ale to Je Již druhý rys církve pravé: Vzájemné sdílení se svěřenými dary: Komu se dostává vyučování v Slovu, ať se s tím, který vyučuje, sdílí o všecky své statky (Ga 6,6 FŽ). Vše, co bratrstvo Kristovo má, jen svěřeno má. Jest jen dočasným správcem, ne majetkem talentů a statků. Proto v jeruzalémském sboru nikdo nenazývá nic svým vlastním (Sk 4,32). Všeho pravým a jediným Pánem je sám bohatý Bůh, který ze svého štědře dává všem, i nevděčným a zlým. Své vyvolené nevěstě pak nadto dává světlo Ducha, aby znala 1 vyznávala: Nejsem sama svá. A nejsem tu pro sebe. Jsem stvořena pro druhého a nesmím si se sebou, s časem ani s majetkem dělat, co chci. Teprve ve druhém, pro něhož jsem učiněna, v Bohu a bližním, najdu naplnění i slávu života. Ve svátém společenství a sdílení se vším, co Jest mi svěřeno. Tak duše bohatne, jak ze svěřeného — ne svého — poslušně a ráda rozdává. Neboť čím více rozdá, tím víc se jí vrací a tím je bohatší. Nejen v ovoci a darech Ducha. I v časných věcech a statcích platí tento zákon. A jeho známost a poslušnost je v životě církve, sboru vidět. Bývalá a bohdá zase bude vidět v tom, jak se věrní posluchači Slova sdílí statky sobě svěřenými s věrnými kazateli.S těmi, kteří jako rod Leví v Izraeli žádná pole, ani domy a stáda nemají. Tělo -Kristovo je tam, kde se služebníci Slova věrně sdílí se všemi dary Ducha sobě svěřenými a posluchači zase z Božích darů čestných sdílí se s kazateli na tyto statky chudými. Jedno tělo žije zdravě vzájemným sdílením. V husitství to byla ještě hotovost dokonalá: Na zachování pokladu pravdy Boží vynaložit všecku časnost! Z povědomí, že celá časnost na této Pravdě závisí a ne na lidské píli a zdatnosti. Když je znám tento řád hodnot a řád jednoho duchovního těla, není starost o finance a církev jest i navenek svobodná, pravá kněžna. Zato když se jí poradí hodnot pomíchá, jak se stalo i novbvěké, není chatrnější společnosti na zemi. Pak se víc podobá žebračce, odkázané na almužny mocných blahobytníků. Právem se v církvi zdůrazňuje dobrovolnost. To však vůbec neznamená, že služebníci Slova jsou závislí na lidské dobré vůli! S tou by na tom slavně nebyli, je-li naše člověčí dobrota jak oblak ranní a rosa jitřní pomíjející (Oz 6,4). S lidskou dobrou vůlí by 1 kazatelé zítřka často třeli bídu jako ti toleranční. Díky Bohu, že sluhy lidí nejsoul Je chrání dobrá vůle jejich Panovníka, jemuž patří všecko tvorstvo, a který jim svěřil stráž svého Zákona. Proto již Levitům dal к obživě právo na podíl z obětí, prvotin a desátek, tedy na podíl z toho, co bylo svaté, Jeho. Na svědectví, že On sám je živí. A svým zákonem je chrání před lakotou 1 zvůlí nenasytného lidského srdce. Svrchovaný Pán panujících má je tu к rozhlášení i ztělesnění té Moudrosti, na jejíž přítomnosti závisí nejen pokoj, nýbrž sama existence země! Jiří Ruml Nám evangelíkům Palackého cíl: humanita, není nesrozumitelný, jako mnohým, i inteligentním, byl, když to slovo bylo nově opět vyřěeno. My na první pohled všichni poznáváme, kam to míří, a všichni z celého srdce přisvědčujeme, poněvadž nemůže být vyšší a větší humanity, než jak ji v osobě Ježíše Krista spatřujeme. A všecka naše práce a úsilí vedou jedině a pouze tam. (Palacký jako evangelík, 1898) ČENĚK DUŠEK KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝD EN í К My již tak v Čechách jsme šťastni, že nepracujeme se štěstím, nýbrž s námahou, nám nepřijde nikdy nic bez práce do klína, nám nikdy nic zvláštního není uděleno, nic zvláštního dopřáno, my musíme všeho krůtě, těžce se dopracovati, ale máme dvojnásobný zisk, ten cvik v té práci těžké je největší naše odplata a zbohacení. * jsou hodiny v životě národů, kde národ musí všemi silami zápasiti o své bytí a o svůj život. V takových velkých krizích vítězí nad jinými svými duchovními silami, svými vlastními silami. jCo nám přinesly oslavy Husovy, 1905) * Národ náš, málo náviděný, vždy svíraný, často potíraný, malý, budívá přece vždy obecnou pozornost, kdykoli rozvírána bývá historie ideí lidstvo osvěcujících a na dráze pokroku před je posunujících. (O duchovním životě J. A. Komenského, 1892) * Svoboda jest údělem člověka, který je obraz Boží, obraz Svobody nejvyšší. Více sluší poslouchati Boha než lidí, a mluví-li lidé, mluví též Bůh ve svém slově. (O principech díla Husova, 1895) ČENĚK DUŠEK 34 9. RUNA 1968 - ROČNÍK Lili - CENA 70 HALERÜ DETAIL Z TŘEBECHOVICKÉHO BETLÉMA Prostor pro naději již víc než sedm týdnů žijeme v podivném, absurdním světě. Všechno okolo nás, ale i uvnitř nás samých je postaveno na hlavu. Pojmy, tradičně uznávané a důvěrně známá, pojednou změnily svůj vnitřní obsah. Z kterési vyprávěnky se stále a neúprosně vrací výrok umírajícího moudrého rabína: „Všechna je jinak!“— Na všech úsecích života naší společnosti se usiluje o normalizaci, což znamená návrat к tomu, co bylo u nás obvyklé, vžité, zkrátka co bylo normální, — ovšem s přihlédnutím к novým podmínkám, jak byly vytvořeny v noci z 20. na 21. srpna 1968. Pokud se normalizací myslí obnova hospodářského života, pak jsme jí už jasně dosáhli. Továrny běží naplno vzniklé ztráty jsou odstraňovány, hro madná osobní a nákladová přeprava funguje aspoň stejně dobře jako dři ve, zásobování obyvatelstva je ply nulé, rekreační oblasti opět ožívají denní a týdenní noviny opět vycházejí a vysílá rozhlas a televize — a to ze svých obvyklých prostorů. — Ve službách a podobných zařízeních jsme na tom stejně jako na jaře, jako loni a předloni. Zboží, které tehdy nebylo к dostání, není к dostání také teď, tramvajová doprava v hlavním městě „skřípe“ opět normálně. Výkonu zámečníka se dočkáš jen po bakšiši a dvakrát sjednané návštěvy elektrikáře ani po něm — a odrostlý kluk doma amatérsky maluje kuchyni, protože na profesionálního malíře bys čekal do vánoc. A lidé se na sebe už zase mračí a utrhují jako loni a předloni. Tedy normální, stav, tak normální, že to už ani nevnímáme. Tady víc normalizovat už opravdu nelze. Vláda a nejpřednější naši odpovědni představitelé mluví o pokračování v polednové cestě, ovšem oproštěné od krajností a škodlivých výstřelků a o nemožnosti návratu к poměrům předlednovým či dokonce к poměrům padesátých let. Polednová cesta, vymezená akčním programem KSC, jarním prohlášením a dalším vládním prohlášením ze září, je náš prostor pro naději. Je ten prostor užší, ale stále dává možnost pohybu, a pohyb znamená život. I pro okruh, o nějž máme přirozeně zájem největší, pru cirkevní život. Ve chvílích nejtragičtějších nalezly státní orgány a orgány církvi společnou řeč. A nejen orgány, ale i členové církví a třeba i řadoví funkcionáři státní správy. Řeč, jejíž výrazivo bylo snad oboustranně dvacet let zapomínáno. To by byla vskutku zatlouci normalizace. Věřme, že jde o zjev trvalý. Protože vzájemný dialog se vzájemným respektováním stěžejních zásad může být jen plodný. Zářijové vládní prohlášení navazuje na moskevské protokoly, které jasně mluví o nevměšování do našich vnitřních záležitostí. V tom, v čem záleží jen na našich představitelích a na nás občanech, nemůžeme jít jinou cestou než polednovou. Ovšem někteří pisatelé v tisku, který vychází severně od našich hranic, dávají pojmu normalizace docela jiný obsah. Přestože nebyli při jednání v Moskvě, přesto že řeč moskevských protokolů 0 nevměšování je jasná, a stejně tak 1 řeč našich představitelů, vzniká dojem, že u nich normalizace, kterou nám doporučují, znamená návrat к stavu, který lednem 1968 u nás skončil a s nímž jsme se bez lítosti rozloučili. Nemluví o tom přímo, ale vždyf i u nás jsme měli činitele, kteří se při každé příležitosti zaklínali duchem a zásadami 20. a 22. sjezdu KSSS, a přece škrtili každý volnější pohyb, protože v něm spatřovali nebezpečí pro své vlastní vzácně osobičky. Nejsme v situaci, abychom mohli odmítat rady, dokonce ani rady, o které jsme vlastně nežádali. Jen kdyby to byly rady skutečně dobře míněné! Ovšem moskevské protokoly jsou závazná pro obě strany, nejen tedy pro nás a pro SSSR, ale taká pro další státy, i pro ty, které leží na sever od nás. V lednu jsme jako národy a jako stát vkročili do neznámé nám pevniny, do nezmapovaných končin. Dnes už ty krajiny známe — i jejich nebezpečí. Už si umíme vybírat, co je nám prospěšné a co ne. A tato možnost výběru je náš prostor pro naději, bez které se nedá žít. Bez chytračení, bez pohodlného kejvalství, bez švejkování, a bez kondelíkovštiny, bez neužitečného planého vzdoru. Jde o všechno, ce ve svém souhrnu znamená existent národa. до