Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-01-29 / No. 5
V našem textu se církev připodobňuje ke chrámové stavbě A Pán církve je v Písmě označen jako zá kladní i úhelný kámen této stavby. Základní kámen i klenební svorník je Ježíš Kristus, Jeho mocná ruka oba jiíná celou stavbu: drží nás zespoda 1 kryje svrchu. Křesťané mají společně budovat chrám církve. Věřící mají být spulehlivými kvádry, z nichž je sestavena budova církve. Tak zní výzva našeho verše: „I vy jako kamení živé vzdělávejte se v dúm duchovní.“ Jde jistě jen o obraz a podobenství. Každé podobenství, v němž ilus- Živé kameny (1 Petr 2,5) trujeme věci duchovní na skutečnostech hmotných je vždy v určité míře nepřiměřené. Vždy jde jen o podobenství a ne o ztotožnění. Ale právě to, kde podobenství nepřiláhá, kde obraz nepostihuje plně zobrazovanou duchovní pravdu, je velmi poučné. Neboť právě tam je klíč к nutnému rozlišení mezi obrazem a skutečností, a tak i к plnému pochopení záměru podobenství. Chrám církve je podstatně jiný než všechny chrámy, modlitebny a kostely na této zemi. Je to jasně vyjádřeno tím, že se zde hovoří 0 domu duchovním a o kamení živém. Však také sám Pán církve, 1 který je připodobněn к základnímu uzavírajícímu kameni stavby, je označen jako kámen živý. Z tohoto švu mezi obrazem a skutečností můžeme bohatě vytěžit pro charakteristiku materiálu, z něhož je budována duchovní stavba chrámu církve. Dvě myšlenky se mi objevily, když jsem se díval do mezery tohoto švu a přemýšlel o zvěsti, kterou můžeme vyslechnou! právě tam, kde obraz a skutečnost к sobe nepřiléhají s fotografickou věrnosti. Předně jsem si uvědomit, že každá chrámová stavba tohoto světa může být zbudována jen /. kamenů mrtvých Kámen se chová v kostelní stavbě na pilistu pasivně. Kámen je lu přiložen ke kameni cizí lidskou rukou, ne z vlastní vůle kamene. Jeden kámen se dotýká druhého vždy jen svojí hladkou a chladnou stěnou, anebo je připojen maltou ěi prostě nějakým pojivém. Jiné spojení není možné. Vždy tu je určitá mezera, velká podle toho, jak dokonale je kámen opracován. Kámen nemá srdce. V druhém kameni se nemůže blíženecky ozvat puls sousedův. Kámen je němý. Hovaříváme někdy obrazně, že kameny promluvily. Ano, ale jen pro člověka, který umí ěist i v jejich stálém mlčení. Mám rád románské rotundy a kostelíky z prvých dob našeho křesťanství. Vidíme v nich kamenné svědky viry našich předků. Přečkaly staletí a dosud mluví. Tak to říkáváme, a přece ve skutečnosti dosud mlčí a budou mlčet. Jak rádi bychom se jich na něco zeptali, ale nejsme tak pošetilí, abychom chtěli nemožné. Mluví jen pro ty, kdo slyší i v jejich tichu. Kámen bude mrtvě ležet vedle kamene a plnit svůj úkol, dokud jej někdo nevylonú či neohlodá zub času. Docela jinak je s kameny chrámu církve. Jsou živé. Části živého organismu neleží vedle sebe jako mrtvé kameny. Známkou života je, že jednotlivé části organismu mnhou srůstat. Tep jednoho se ozývá v druhém. Musíme se ptát, zda někdy nejsme ve sboru vedle sebe jen jako chladné kameny, které se znají jenom z doteku uhlazené stěny? Kámen živý srůstá s druhým. Tvoří živou stěnu, kde nelze tak snadno něco vylomit. Případné rány srůstají a zaceluji se silou života. Živý káměn cítí s druhým. Proto se hovoří и pláči s plačícími a o radusti s radujícími se. Proto čteme, že máme nést jedni břemena druhých. Živý úd nemůže necítit zatížení druhého spoluúdu. A pomáhá mu v jeho přetížení. Církev je živým organismem. Není chrámem sestaveným z mrtvých, a proto lhostejných a necítících kamenů, nýbrž z živých kvádrů, které srůstají a spojují se v jednotu těla Kristova. Ano: v jednotu těla Kristova, kde jeden úd potřebuje druhý. Je-li to při nás skutečností, pak jsme živými kameny. Necítím-li potřebu být s druhými a být pro druhé, pak je závada v samé podstatě. Místo živých kamenů jsme jen mrtvými bloky. Ještě jeden postřeh se nám tu vnucuje: Víme, že srůstat mohou jen části téhož organismu. Největší potíž při transplantaci cizích orgánů působí právé odmítavá reakce těla na cizí organismus. Dnes už hlavním problémem transplantace srdce není technická stránka této vrcholně náročné chirurgie, ale právě tato obrana těla proti cizinci. Má li být tato skutečnost ilustrací, pak slyšme, že srůstat s druhými v církvi může jen ten, kdo patři skutečně к tělu Kristovu. Druhá myšlenka se týká faktu, že kámen ve stavbě slouží neuvědoměle. Kam jej dáš, tam je. Může být kamenem v křesťanské bazilice, ale i kamenem ve zdivu pohanského cirku. Může odrážet ozvěnou zvuk modliteb, ale i rouhavých či oplzlých řečí. Není eticky angažován. Živý kámen církevní stavby je na svém místě uvědoměle. Ví, komu uvěřil a proč uvěřil. Ví, kde je a proč tu je Není tu jen ž tradice, ze zvykn, 7 rodového mechanismu, ale stal se kvádrem v katedrále církve uvědomělým rozhodnutím, které lze připodubnit ke sknku víry. Alexandr Havránek O lásce Bydlíme a žijeme v této české zemi, kde šumí bory po skalinách a hučí voda po lučinách. To samo o sobě ještě nemusí znamenat nic. Dokonce, kdybychom v českých borech a lučinách, skalách a nivách, horách a hájích, krajině a půdě a navíc i v českém folklóru, jazyku, kraji a chalupách, ale i v české vědě a poezii, filosofii a technice, chtěli hledat a vidět sám smysl svého života, byli bychom v pohanství a přispívali bychom národu leda к pádu a rozkladu. Zabsolutňování toho, co je české, je zhoubné. Něco jiného však je to, co křesťan dostává navíc, hledá-li uprostřed svého, tj. českého prostředí, Boha a jeho pravdu a spravedlnost. Tu se mu ve vděčnosti otvírají oči pro to, že ho Bůh postavil právě do české země. Je odpovědný právě za ni se vší havlíčkovsko-masarykovskou kritičností, která je násobena velmi střízlivou a nic nezahalulící kritičností biblickou; ta tne a řeže. A jen s ní se národ učí spravedlnosti a roste ke zdraví, kděžto bez ní f—- jak patrno na různých národech =-■ se stává bahnem, z něhož se šíří pach a puch a vynořují se zloduchové. A právě při této kritické odpovědnosti se smíme karafiátovsky těšit z toho, že smíme žít v takovém prostředí, které к nám bez úst hovoří důvěrnou řečí lesů, stromů, keřů, hájů, luk a svahů, hor a pahrbků, polí, jar a zim, lét i podzimů. Česká krajina sice velmi trpí necitelnými zásahy lidí, hubících к vlastní škodě přírodu rozšiřováním velkoprůmyslu a nemyslícími rejdy techniky, která neví, že je třeba mnohem víc „nákladů“ na vzrůst jediného dospě- lí vlasti lého stromu (jenž ani za 10 let nedospěje), než na deset, dvacet traktorů nebo buldozerů (které jsou hotovy za jeden den). Ale při všem tom smíme „slyšet“ oslavu Boha právě z keřů a strání, luhů a lesů české krajiny (dosudl jak ještě dlouho? 1. Tady nám Bůh dal bydlit a žít! V kraji, kde kdysi se rozhlašovala pravda evangelia už za Konstantina a Metoděje,, za Vojtěcha, pak zvlášť za Husa, Chelčického, Komenského, kde trpěli otcové, kde smíme chodit i mv. A kde na jaře všecko, pravšecko kvete к ^lávě Boží, kde v podletí zraji jeřáby v zeleni a červeni, kde na podzim v prázdnotě chladu usínají holé koruny jasanů a lip, kde všecko, všecko mluví o veliké dobrotě Boži, která nás tím obklopila právě tady, kde jsme vyrůstali a dospívali. Tato česká země smí být milována (na samoúčelně), ale jakožto nápověd, kterou dává víře v Krista, skrze něhož a pro něhož jest a trvá i česká krajina; je to nápověd nevídané slávy budoucího Dědictví, kde vše bude ještě mnohem, mnohem slavnější. Šumava i Valašsko, Litoměřicko i Kyjevsko, Drahanská vysočina i Železné hory, Domažlicko i Vsetínsko, Libice i Mikulčice, Radhošť i Klet, Slovácko 1 Lužické vrchy, to vše je zajisté jen vlast pomíjivá, v níž žijeme my, hříšníci, o kterých ať si nikdo neděla ani nejmenší iluze (a naše pravá vlast je jinde: v Království nepomíjítelném),ale při tom přece smíme celé toto naše Česko do času se zrakem pozdviženým nad ně к jedinému Obdarovateli, milovat pro oslovení, jímž nás v něm Bůh oslovil na naří pouti do vlasti věčné. A milujíce je, máme v něm a za ně spoluodpověd nost v tom svém Československu. Rostislav Nechuta Otázky nad synodem V rušných dnech naplněných po bkraj politickým napětím schází se řádný synod českobratrské církve evangelické. Za půl století trvání spojené církve je to synod v počtu 16. I pamětníkům většiny synodů by dalo nikoli snadnou práci, aby z monotónbsti šedi těchto vrcholných shromáždění vyzvedli některé, které svým jednáním, pracovní náplní, výrazovým zásahem do života církve a jejích sborů vystoupily markantně nad úroveň života. Ano, v paměti zůstal nápadný detail, volba vozataje lidu Páně, ohlas formulbvanéhp poselství, ale to jako když na obraze zůstane kus tváře, zatímco celá skupina je к nepoznání vybledlá. Napomáhá této šedi 1 tradiční náplň synodního pracovního jednání, které se musí(?) zabývat celým životem církve v jeho mnohostranné rozmanitosti: od otázek principiálních, věroučných, přes otázky vedení a správy, organizace a výstavby — až po otázky hospodářské a finanční, Od otázek osobních na všech třech stupních církevní organizace až po okamžité nápady jednotlivců. Nebylo by prolomením této šedé mno( Pokračování na str. 2.) 5 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK Protož i s ohledem na nynější trudné postavení národu mého nepřestávám volatí: at nebesa kalí se nad námi sebechmurněji... já odvoláván se, ne к násilí za násilí, ale к budoucnosti nedaleké.. Ovšem pak nepřestávám také napomínati a prošiti, ba zaklínati kat dého dobrého, aby neoddával se nečinnosti, ale vzdělával se, praco val a pričiňoval se ze vší síly, kudy by mohl rozšitiu a upevniti nt zemi říši pravdy a spravedlnosti. FRANTIŠEK PALACKÝ: POSLEDNÍ SLOVO 29. LEDNA 1969 - ROČNÍK LIV - CENA 70 HALÉŘŮ i %t EVANG. HŘBITOV VE VIRU NA ČESKOMORAVSKÉ VYSOČINĚ SNJMEK B. SADlLKA Příkaz dneška: trpělivost Užuž jsme měli za to, že v naší vnitřní situaci nastává pozvolné uklidnění, když hořící živá lidská pochodeň v Praze opět rozkymácela vratkou rovnováhu. Je zde nahromaděno za dlouhá léta tolik výbušnin, že stačí málo a jiskry vzplanou. Sledovat a komentovat současný překotný vývoj je nesmírně obtížné, jsme ve stálém nebezpečí z prodlení, že i nejinformovanější rozbor přes noc zastará, je překonán novým spádem událostí a může být jen dokladem iluzí a omylů, které ještě včera byly pravdou, nebo se zdály být pravdou. Ta živá lidská pochodeň bude patrně milníkem na naší cestě, a její ponurá záře bude osvětlovat úsek, kterým procházíme. Bude svítit těm nahoře, ale bude osvětlovat i naše vlastní kroky. Necítím oprávnění, abych hodnotil tuto oběť a pronášel svůj soud. Ostatně ani nevím, jak bych měl soudit, jak vážit sílu všech jednotlivých motivů, které se slily do tohoto otřesného ěinu. Jde mi jen o obecné politické zhodnoceíií. To ie na místě, protože šio o politický“ čin, o politický p n.’est, který byl proveden v okamžiku, kdy mladému studentovi se zdálo, že každý jiný způsob protestu je neúčinný, že doléhá pouze к neslyšícím, hluchým ušim. Do tohoto zoufalého činu zřejmě vyústil rozpor mezi představami, čistými, zářivými vidinami světa, jaký by měl být, a přítomnou skutečností, která je stisňující a v mnohém ohledu zahanbující. A snad jeho čistým očím připadala nerozhodná, nečistá, bázlivá. Možná, že to byl rozpor mezi tim, co viděl on a s nim mnoho a mnoho nezkažených mladých lidi, a co už naše zkušené, dospělé oči nevidí. Možná, že jsme si příliš už zvykli na křivdy, nepravdy, nečistotu, vlastní slabost, takže je ani nevnímáme, a rozpoznáme-li je vůbec, že je příliš samozřejmě bereme na vědomí a svému svědomí ulehčujeme klasickou větou, že to ani jinak nemůže být „v tomto nevykoupeném světě“. Co bylo bezprostředním popudem к zoufalému orotestu možno se pouze dohadovat. Faktem je, že právě zasedalo plénum ÜV KSČ. Ale o jeho průběhu *kiomě přímých Účastníků nikdo nic nevěděl. Jen rozhlas oznámil, že promluvil první tajemník a že jeho projev přinese sobotní tisk. A pak oznámil řadu jmen diskutujících. Nic než jména, namnoze až příliš známá jména. — Co bude tato oběf znamenat prn dny a týdny příští? To dnes nemůže vysoudit nikdo. Obáváme se, aby to nebyl začátek řetězové reakce __ Střízlivá a věcná znalost problematiky dneška nestačí zvládnout všechny irracionfilní záchvěvy kolektivní duše národa. At kdokoli hodnotí jakkoli známé už požadavky mladého muže, který přinesl oběť nejvyšší, tzv. realistickými politiky budou hodnoceny jakožto požadavky maximalistické, které nemají vyhlídky na prosazení dnes nebo v dohledné budoucnosti. Ale nemusí jit jen o politiky a o muže postavené na klíčových místech. Nechť je dovoleno povědět i nám, kteří nezastáváme žádná vysoké postavení, kteří jdeme v jedné řadě s milióny prostých občanů, kteří snad někdy o něčem víme trochu víc než je běžný průměr, protože ten, kdo dnes píše do novin, musí vědět víc než napíše, a kteří jsme usilovali nezklamat své čtenáře, že v současné chvíli je třeba více trpělivosti. Není sporu, že přední činitelé státní dosud mají důvěru našioh občanů, že zde dosud existuje pevný svazek důvěry mezi vedoucími a vedenými, který se zrodil v horkém létě loňského roku, a který tu je jako skutečnost nejskutečnější přes nápory z vnějška, přes nahlodávání zevnitř. Dejme jim opět a zase svou důvěru! Dejme jim příležitost! Přestavuje-li se celá státní budova do federalistické podoby, vyžaduje to čas. Fřebírají-li národní vlády teprve svou funkci, vyžaduie to opět čas, aby se vůbec rozběhly kupředu. Práce, která všechny čeká, je nezměrná. Do čeho dřív? Co vůbec možno odložit? S čím se dá bez valné škody počkat? A co už zase nesnese odklad? Takové jsou otázky, které doslova pronásledují tyto činitele. — A měli bychom mít víc ohledu к těm nahoře. Vždyť to jsou také jen lidé, a jejich síly nejsou nevyčerpatelné. A mají za sebou už víc než rok námahy a strastí. Být u nás na špici nebývalo pohodlným zaměstnáním nikdy Dnes už vůbec ne. Nejde mi tak o zdůraznění akrobatického balancování o výdrž, jako o tu lidskou stránku. A tu se musíme často ptát: mají ti nahoře dnes aspoň kousek času jen pro sebe, pro své rodiny? Jestlipak si vůbec něco přečtou? A mohou se vůbec na chvíli zastavit před nějakým obrazem nebo sochou či zaposlouchat se do hudebního díla? Ani tito lidé nemohou neustále jen a jen dávat, i oni musí mít čas, aby pracovali na sobě, i oni musí přijímat a brát, třeba jen proto, aby měli zase na rozdávání. Cas, čas, trpělivost! A jestliže jsme pozdvihovali své slabá hlasy proti umělým potratům, že jde o zabití života, jsme i proti umělým potratům v politice, které také vraždi. Krátce po znovunabyti československé státní samostatnosti řekl tehdejší první občan republiky: „Nemusíme mít všechno, a nemusíme to mít hned!“ Byla tn moudrá slova moudrého člověka. A staří Římané, jejichž státnické umění je uznáváno již více než dvě tisíciletí, měli dokonce úsloví: Pospíchej pomalu! — Nedoběhne nejdál ten, kdo nasadí prudkě tempo hned po startu! Žádat o trpělivost dnes, v tom překotném spádu událostí, může připadat jako věc nemožná. Ale podle toho zvláštního pravdivého paradoxu: Buďme realisté — žádejme nemožné! A především od sebe samých. A usilujme o ovzduší klidu. Klid samotný není žádnou absolutní puzitivní hodnotou. Mohl by to být i vnější znak ěi důsledek rezignace, otupění, apatie a všeobecného 7bahnění. To jsme poznali a zažívali dost dlouho. Tenhle úpadek angažovanosti po burcující oběti ze čtvrtka 16, ledna 1969 není na obzoru. Jiné nebezpečí je aktuálnější — a to je hrozivé. (23. 1. 1969) ZK