Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)

1969-01-29 / No. 5

V našem textu se církev připodob­ňuje ke chrámové stavbě A Pán církve je v Písmě označen jako zá kladní i úhelný kámen této stavby. Základní kámen i klenební svorník je Ježíš Kristus, Jeho mocná ruka oba jiíná celou stavbu: drží nás zespoda 1 kryje svrchu. Křesťané mají společně budovat chrám církve. Věřící mají být spu­­lehlivými kvádry, z nichž je sestave­na budova církve. Tak zní výzva na­šeho verše: „I vy jako kamení živé vzdělávejte se v dúm duchovní.“ Jde jistě jen o obraz a podoben­ství. Každé podobenství, v němž ilus- Živé kameny (1 Petr 2,5) trujeme věci duchovní na skutečnos­tech hmotných je vždy v určité míře nepřiměřené. Vždy jde jen o po­dobenství a ne o ztotožnění. Ale prá­vě to, kde podobenství nepřiláhá, kde obraz nepostihuje plně zobrazovanou duchovní pravdu, je velmi poučné. Neboť právě tam je klíč к nutnému rozlišení mezi obrazem a skutečností, a tak i к plnému pochopení záměru podobenství. Chrám církve je podstat­ně jiný než všechny chrámy, modli­tebny a kostely na této zemi. Je to jasně vyjádřeno tím, že se zde hovoří 0 domu duchovním a o kamení živém. Však také sám Pán církve, 1 který je připodobněn к základnímu uzavírajícímu kameni stavby, je označen jako kámen živý. Z tohoto švu mezi obrazem a sku­tečností můžeme bohatě vytěžit pro charakteristiku materiálu, z něhož je budována duchovní stavba chrámu církve. Dvě myšlenky se mi objevily, když jsem se díval do mezery tohoto švu a přemýšlel o zvěsti, kterou můžeme vyslechnou! právě tam, kde obraz a skutečnost к sobe nepřilé­­hají s fotografickou věrnosti. Předně jsem si uvědomit, že každá chrámová stavba tohoto světa může být zbudována jen /. kamenů mrtvých Kámen se chová v kostelní stavbě na pilistu pasivně. Kámen je lu přiložen ke kameni cizí lidskou rukou, ne z vlastní vůle kamene. Jeden kámen se dotýká druhého vždy jen svojí hladkou a chladnou stěnou, anebo je připojen maltou ěi prostě nějakým pojivém. Jiné spojení není možné. Vždy tu je určitá mezera, velká podle toho, jak dokonale je kámen opraco­ván. Kámen nemá srdce. V druhém kameni se nemůže blíženecky ozvat puls sousedův. Kámen je němý. Ho­­vaříváme někdy obrazně, že kameny promluvily. Ano, ale jen pro člověka, který umí ěist i v jejich stálém ml­čení. Mám rád románské rotundy a kostelíky z prvých dob našeho křes­ťanství. Vidíme v nich kamenné svěd­ky viry našich předků. Přečkaly sta­letí a dosud mluví. Tak to říkáváme, a přece ve skutečnosti dosud mlčí a budou mlčet. Jak rádi bychom se jich na něco zeptali, ale nejsme tak pošetilí, abychom chtěli nemožné. Mluví jen pro ty, kdo slyší i v jejich tichu. Kámen bude mrtvě ležet vedle kamene a plnit svůj úkol, dokud jej někdo nevylonú či neohlodá zub času. Docela jinak je s kameny chrámu církve. Jsou živé. Části živého orga­nismu neleží vedle sebe jako mrtvé kameny. Známkou života je, že jed­notlivé části organismu mnhou srůs­tat. Tep jednoho se ozývá v dru­hém. Musíme se ptát, zda někdy nejsme ve sboru vedle sebe jen jako chladné kameny, které se znají je­nom z doteku uhlazené stěny? Ká­men živý srůstá s druhým. Tvoří živou stěnu, kde nelze tak snadno něco vylomit. Případné rány srůstají a zaceluji se silou života. Živý ká­měn cítí s druhým. Proto se hovoří и pláči s plačícími a o radusti s ra­dujícími se. Proto čteme, že máme nést jedni břemena druhých. Živý úd nemůže necítit zatížení druhého spo­luúdu. A pomáhá mu v jeho přetí­žení. Církev je živým organismem. Není chrámem sestaveným z mrtvých, a proto lhostejných a necítících ka­menů, nýbrž z živých kvádrů, které srůstají a spojují se v jednotu těla Kristova. Ano: v jednotu těla Kristo­va, kde jeden úd potřebuje druhý. Je-li to při nás skutečností, pak jsme živými kameny. Necítím-li potřebu být s druhými a být pro druhé, pak je závada v samé podstatě. Místo živých kamenů jsme jen mrtvými blo­ky. Ještě jeden postřeh se nám tu vnucuje: Víme, že srůstat mohou jen části téhož organismu. Největší po­tíž při transplantaci cizích orgánů působí právé odmítavá reakce těla na cizí organismus. Dnes už hlavním problémem transplantace srdce není technická stránka této vrcholně ná­ročné chirurgie, ale právě tato obra­na těla proti cizinci. Má li být tato skutečnost ilustrací, pak slyšme, že srůstat s druhými v církvi může jen ten, kdo patři skutečně к tělu Kris­tovu. Druhá myšlenka se týká faktu, že kámen ve stavbě slouží neuvědoměle. Kam jej dáš, tam je. Může být ka­menem v křesťanské bazilice, ale i kamenem ve zdivu pohanského cir­ku. Může odrážet ozvěnou zvuk mod­liteb, ale i rouhavých či oplzlých řečí. Není eticky angažován. Živý kámen církevní stavby je na svém místě uvědoměle. Ví, komu uvěřil a proč uvěřil. Ví, kde je a proč tu je Není tu jen ž tradice, ze zvykn, 7 rodového mechanismu, ale stal se kvádrem v katedrále církve uvědomě­lým rozhodnutím, které lze připodub­­nit ke sknku víry. Alexandr Havránek O lásce Bydlíme a žijeme v této české ze­mi, kde šumí bory po skalinách a hu­čí voda po lučinách. To samo o sobě ještě nemusí znamenat nic. Dokonce, kdybychom v českých borech a lu­činách, skalách a nivách, horách a hájích, krajině a půdě a navíc i v českém folklóru, jazyku, kraji a cha­lupách, ale i v české vědě a poezii, filosofii a technice, chtěli hledat a vi­dět sám smysl svého života, byli by­chom v pohanství a přispívali by­chom národu leda к pádu a rozkla­du. Zabsolutňování toho, co je české, je zhoubné. Něco jiného však je to, co křesťan dostává navíc, hledá-li uprostřed svého, tj. českého prostře­dí, Boha a jeho pravdu a spravedl­nost. Tu se mu ve vděčnosti otvírají oči pro to, že ho Bůh postavil právě do české země. Je odpovědný právě za ni se vší havlíčkovsko-masarykov­­skou kritičností, která je násobena velmi střízlivou a nic nezahalulící kritičností biblickou; ta tne a řeže. A jen s ní se národ učí spravedlnos­ti a roste ke zdraví, kděžto bez ní f—- jak patrno na různých národech =-■ se stává bahnem, z něhož se šíří pach a puch a vynořují se zloducho­vé. A právě při této kritické odpo­vědnosti se smíme karafiátovsky tě­šit z toho, že smíme žít v takovém prostředí, které к nám bez úst hovo­ří důvěrnou řečí lesů, stromů, keřů, hájů, luk a svahů, hor a pahrbků, polí, jar a zim, lét i podzimů. Česká krajina sice velmi trpí necitelnými zásahy lidí, hubících к vlastní ško­dě přírodu rozšiřováním velkoprů­­myslu a nemyslícími rejdy techniky, která neví, že je třeba mnohem víc „nákladů“ na vzrůst jediného dospě- lí vlasti lého stromu (jenž ani za 10 let ne­dospěje), než na deset, dvacet trak­torů nebo buldozerů (které jsou ho­tovy za jeden den). Ale při všem tom smíme „slyšet“ oslavu Boha právě z keřů a strání, luhů a lesů české krajiny (dosudl jak ještě dlouho? 1. Tady nám Bůh dal bydlit a žít! V kraji, kde kdysi se rozhlašovala prav­da evangelia už za Konstantina a Me­toděje,, za Vojtěcha, pak zvlášť za Husa, Chelčického, Komenského, kde trpěli otcové, kde smíme chodit i mv. A kde na jaře všecko, pravšecko kve­te к ^lávě Boží, kde v podletí zraji jeřáby v zeleni a červeni, kde na podzim v prázdnotě chladu usínají holé koruny jasanů a lip, kde všecko, všecko mluví o veliké dobrotě Boži, která nás tím obklopila právě tady, kde jsme vyrůstali a dospívali. Tato česká země smí být milována (na samoúčelně), ale jakožto nápověd, kterou dává víře v Krista, skrze ně­hož a pro něhož jest a trvá i česká krajina; je to nápověd nevídané slá­vy budoucího Dědictví, kde vše bude ještě mnohem, mnohem slavnější. Šu­mava i Valašsko, Litoměřicko i Ky­­jevsko, Drahanská vysočina i Železné hory, Domažlicko i Vsetínsko, Libice i Mikulčice, Radhošť i Klet, Slovácko 1 Lužické vrchy, to vše je zajisté jen vlast pomíjivá, v níž žijeme my, hříšníci, o kterých ať si nikdo neděla ani nejmenší iluze (a naše pravá vlast je jinde: v Království nepomíjí­­telném),ale při tom přece smíme ce­lé toto naše Česko do času se zra­kem pozdviženým nad ně к jedinému Obdarovateli, milovat pro oslovení, jímž nás v něm Bůh oslovil na naří pouti do vlasti věčné. A milujíce je, máme v něm a za ně spoluodpověd nost v tom svém Československu. Rostislav Nechuta Otázky nad synodem V rušných dnech naplněných po bkraj politickým napětím schází se řádný synod českobratrské církve evangelické. Za půl století trvání spo­jené církve je to synod v počtu 16. I pamětníkům většiny synodů by dalo nikoli snadnou práci, aby z monotó­­nbsti šedi těchto vrcholných shromáž­dění vyzvedli některé, které svým jednáním, pracovní náplní, výrazovým zásahem do života církve a jejích sbo­rů vystoupily markantně nad úroveň života. Ano, v paměti zůstal nápadný detail, volba vozataje lidu Páně, o­­hlas formulbvanéhp poselství, ale to jako když na obraze zůstane kus tvá­ře, zatímco celá skupina je к nepo­znání vybledlá. Napomáhá této šedi 1 tradiční náplň synodního pracovní­ho jednání, které se musí(?) zabývat celým životem církve v jeho mnoho­stranné rozmanitosti: od otázek prin­cipiálních, věroučných, přes otázky vedení a správy, organizace a výstav­by — až po otázky hospodářské a fi­nanční, Od otázek osobních na všech třech stupních církevní organizace až po okamžité nápady jednotlivců. Nebylo by prolomením této šedé mno­­( Pokračování na str. 2.) 5 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK Protož i s ohledem na nynější trudné postavení národu mého nepřestá­vám volatí: at nebesa kalí se nad námi sebechmurněji... já odvoláván se, ne к násilí za násilí, ale к budoucnosti nedaleké.. Ovšem pak nepřestávám také napomínati a prošiti, ba zaklínati kat dého dobrého, aby neoddával se nečinnosti, ale vzdělával se, praco val a pričiňoval se ze vší síly, kudy by mohl rozšitiu a upevniti nt zemi říši pravdy a spravedlnosti. FRANTIŠEK PALACKÝ: POSLEDNÍ SLOVO 29. LEDNA 1969 - ROČNÍK LIV - CENA 70 HALÉŘŮ i %t EVANG. HŘBITOV VE VIRU NA ČESKOMORAVSKÉ VYSOČINĚ SNJMEK B. SADlLKA Příkaz dneška: trpělivost Užuž jsme měli za to, že v naší vnitřní situaci nastává pozvolné uklid­nění, když hořící živá lidská pocho­deň v Praze opět rozkymácela vrat­kou rovnováhu. Je zde nahromaděno za dlouhá léta tolik výbušnin, že stačí málo a jiskry vzplanou. Sledo­vat a komentovat současný překotný vývoj je nesmírně obtížné, jsme ve stálém nebezpečí z prodlení, že i nej­informovanější rozbor přes noc za­stará, je překonán novým spádem událostí a může být jen dokladem iluzí a omylů, které ještě včera byly pravdou, nebo se zdály být prav­dou. Ta živá lidská pochodeň bude pa­trně milníkem na naší cestě, a její ponurá záře bude osvětlovat úsek, kte­rým procházíme. Bude svítit těm naho­ře, ale bude osvětlovat i naše vlastní kroky. Necítím oprávnění, abych hod­notil tuto oběť a pronášel svůj soud. Ostatně ani nevím, jak bych měl soudit, jak vážit sílu všech jednotli­vých motivů, které se slily do tohoto otřesného ěinu. Jde mi jen o obecné politické zhodnoceíií. To ie na místě, protože šio o politický“ čin, o poli­tický p n.’est, který byl proveden v okamžiku, kdy mladému studentovi se zdálo, že každý jiný způsob pro­testu je neúčinný, že doléhá pouze к neslyšícím, hluchým ušim. Do to­hoto zoufalého činu zřejmě vyústil rozpor mezi představami, čistými, zá­řivými vidinami světa, jaký by měl být, a přítomnou skutečností, která je stisňující a v mnohém ohledu za­hanbující. A snad jeho čistým očím připadala nerozhodná, nečistá, bázli­vá. Možná, že to byl rozpor mezi tim, co viděl on a s nim mnoho a mnoho nezkažených mladých lidi, a co už naše zkušené, dospělé oči nevidí. Možná, že jsme si příliš už zvykli na křivdy, nepravdy, nečistotu, vlast­ní slabost, takže je ani nevnímáme, a rozpoznáme-li je vůbec, že je příliš samozřejmě bereme na vědomí a své­mu svědomí ulehčujeme klasickou vě­tou, že to ani jinak nemůže být „v tomto nevykoupeném světě“. Co bylo bezprostředním popudem к zou­falému orotestu možno se pouze do­hadovat. Faktem je, že právě zasedalo plénum ÜV KSČ. Ale o jeho průběhu *kiomě přímých Účastníků nikdo nic nevěděl. Jen rozhlas oznámil, že pro­mluvil první tajemník a že jeho pro­jev přinese sobotní tisk. A pak ozná­mil řadu jmen diskutujících. Nic než jména, namnoze až příliš známá jmé­na. — Co bude tato oběf znamenat prn dny a týdny příští? To dnes ne­může vysoudit nikdo. Obáváme se, aby to nebyl začátek řetězové re­akce __ Střízlivá a věcná znalost problematiky dneška nestačí zvlád­nout všechny irracionfilní záchvěvy kolektivní duše národa. At kdokoli hodnotí jakkoli známé už požadavky mladého muže, který přinesl oběť nejvyšší, tzv. realistic­kými politiky budou hodnoceny ja­kožto požadavky maximalistické, kte­ré nemají vyhlídky na prosazení dnes nebo v dohledné budoucnosti. Ale ne­musí jit jen o politiky a o muže postavené na klíčových místech. Nechť je dovoleno povědět i nám, kteří nezastáváme žádná vysoké po­stavení, kteří jdeme v jedné řadě s milióny prostých občanů, kteří snad někdy o něčem víme trochu víc než je běžný průměr, protože ten, kdo dnes píše do novin, musí vědět víc než napíše, a kteří jsme usilovali nezklamat své čtenáře, že v sou­časné chvíli je třeba více trpělivosti. Není sporu, že před­ní činitelé státní dosud mají důvěru našioh občanů, že zde dosud existuje pevný svazek důvěry mezi vedoucími a vedenými, který se zrodil v hor­kém létě loňského roku, a který tu je jako skutečnost nejskutečnější přes nápory z vnějška, přes nahlo­­dávání zevnitř. Dejme jim opět a zase svou důvěru! Dejme jim příle­žitost! Přestavuje-li se celá státní bu­dova do federalistické podoby, vy­žaduje to čas. Fřebírají-li národní vlády teprve svou funkci, vyžaduie to opět čas, aby se vůbec rozběhly kupředu. Práce, která všechny čeká, je nezměrná. Do čeho dřív? Co vůbec možno odložit? S čím se dá bez valné škody počkat? A co už zase nesnese odklad? Takové jsou otázky, které doslova pronásledují tyto činitele. — A měli bychom mít víc ohledu к těm nahoře. Vždyť to jsou také jen lidé, a jejich síly nejsou nevyčerpatelné. A mají za sebou už víc než rok ná­mahy a strastí. Být u nás na špici nebývalo pohodlným zaměstnáním ni­kdy Dnes už vůbec ne. Nejde mi tak o zdůraznění akrobatického balanco­vání o výdrž, jako o tu lidskou strán­ku. A tu se musíme často ptát: mají ti nahoře dnes aspoň kousek času jen pro sebe, pro své rodiny? Jestli­pak si vůbec něco přečtou? A mohou se vůbec na chvíli zastavit před ně­jakým obrazem nebo sochou či za­poslouchat se do hudebního díla? Ani tito lidé nemohou neustále jen a jen dávat, i oni musí mít čas, aby pracovali na sobě, i oni musí přijí­mat a brát, třeba jen proto, aby měli zase na rozdávání. Cas, čas, trpěli­vost! A jestliže jsme pozdvihovali své slabá hlasy proti umělým potratům, že jde o zabití života, jsme i proti umělým potratům v politice, které také vraždi. Krátce po znovunabyti československé státní samostatnosti řekl tehdejší první občan republiky: „Nemusíme mít všechno, a nemusí­me to mít hned!“ Byla tn moudrá slova moudrého člověka. A staří Ří­mané, jejichž státnické umění je uznáváno již více než dvě tisíciletí, měli dokonce úsloví: Pospíchej poma­lu! — Nedoběhne nejdál ten, kdo na­sadí prudkě tempo hned po startu! Žádat o trpělivost dnes, v tom pře­kotném spádu událostí, může připa­dat jako věc nemožná. Ale podle to­ho zvláštního pravdivého paradoxu: Buďme realisté — žádejme nemožné! A především od sebe samých. A usilujme o ovzduší klidu. Klid samotný není žádnou absolutní pu­­zitivní hodnotou. Mohl by to být i vnější znak ěi důsledek rezigna­ce, otupění, apatie a všeobecného 7bahnění. To jsme poznali a zažívali dost dlouho. Tenhle úpadek angažo­vanosti po burcující oběti ze čtvrtka 16, ledna 1969 není na obzoru. Jiné nebezpečí je aktuálnější — a to je hrozivé. (23. 1. 1969) ZK

Next