Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-12-03 / No. 42
V čem to vězí? Rudolf Bohren v -jednom svém kázání uvádí toto: „Nedávno se jeden sbor intenzívně věnoval obyvatelům nově vystaveného sídliště. Dvakrát bylo navštíveno dvě stě rodin, byla konána pouliční evangelizace: potom následovalo pozvání ke sborovému večeru, jestliže jsem dobře slyšel, z toho tisíce lidí přišel jen jeden člověk. — Dále: jeden sbor přistoupil к novotě, ke dvěma bohoslužebným shromážděním za nedělní dopoledne. Nestalo se tak proto, že by jedny bohoslužby nepojaly zástupy věřících, naopak, sbor doufal zdvojenými bohoslužbami dnešnímu člověku ulehčit jejich návštěvu. — Oba příklady ukazují, usilování je mnoho. Jen úspěch je nepatrný. Přitom tomu není tak, že by se lidé dneska neptali po Bohu. Jeden farář kážící v rozhlase mi prohlásil, že oddělení církevního rozhlasu dostává nejvíce přípisů. Lidé se ptají po Bohu, ne však po Božím sboru, ten Je cítit ovčincem. A když noc zatemní zemi, pak je ve stáji ještě temněji. — Ne, tam se nám nechce, říkají ti, kdož stojí venku. A ti, kdož jsou uvnitř nemohou nikoho přesvědčit, že to stojí za to jít dovnitř. Dech trudnomyslnosti obklopuje sbor.“ Jak jo tomu u nás, ptáme se, když tyto řádky čteme. jbj• Čtvrtý evangelický kongres ve Španělsku. Od 21. října do 1. listopadu se konal v Barceloně čtvrtý evangelický kongres •— předcházející se konal v roce 1934. Byl označen jako „Kirchentag“, a to ne zcela neprávem, protože se současně oslavovalo lOOleté trvání evangelického hnutí ve Španělsku. Hlavním tématem kongresu bylo: „Naše společné povolání ke svědectví a službě Španělsku.“ Účastníci přišli ze všech částí Španělska, kde jsou evangelíci a žádné rušivé prvky nebyly s to utlumit jejich nadšení. Na kongresu přednesli pozdravy zástupci evangelických církví a institucí. Katolíci byli přítomni veřejným večerním pořadům. Jediným katolickým pozorovatelem byl španělský prof, theologie, který byl také oficiálně pozdraven. Večerní pořady nesly zpravidla pečeť protestantismu, který zůstal stát před 30—50 lety. Avšak na výborných přednáškách to nebylo znát. Byly většinou předneseny baptistickými kazateli. Také na tomto kongresu se projevil vliv mladé generace. Evangelické hnutí ve Španělsku se v současné době nachází v pohybu, a proto je možno považovat kongres za nový začátek, к němuž se váží mnohé naděje. hr Útěk ze světa. Švýcarský dramatik F. Dürrenmatt napsal к přistání člověka na Měsíci m. j.: ..Dne 20. července 1969 nezačal nový věk, nýbrž pokus o útěk z nepřekonaného 20. století do nebe. Nebylo to potvrzení lidského rozumu, ale bezmocnosti lidstva. " Je snazší letět na Měsíc než pokojně spolužít s jinými rasami, je to snažší než vybudovat skutečnou demokracii a skutečný socialismus, snažší než překonat hlad a nejistotu, snažší než zabránit válce ve Vietnamu nebo ji ukončit, snažší než najít skutečného vraha presidenta, snažší než nastolit mír mezi Araby a Židy, a mezi Rusy a Číňany, snažší než zavodnit Saharu, snažší než otevřít australský kontinent, osídlený malou skupinou bílých, také pro jiné rasy, ano, snažší než učinit ze země mezi Eufratem a Tigridem opět úrodnou rovinu jakou byla kdysi. Let na Měsíc není zlý, není to nic jiného než jedno z technických dobrodružství, které věda vždy znovu umožňuje: zlá je iluze, kterou budí. Nejedná se o nového Kolumba, neboť ten objevil kontinent, který bylo třeba osídlit. Apollo 11 však nedosáhlo ničeho, co by odpovídalo Zemi, dosáhlo jenom poušť pouští, Měsíc. Ať probádáme náš sluneční systém jakkoli daleko, vždy budou podmínky na jiných planetách tak špatné, tak ubohé, tak nelidské, že tyto světy nikdy nebudeme moci osídlit ze Země. — I když na Měsíci nebo na Marsu bude astronomický institut s umělou atmosférou (a doufám, že bude), není to nic proti tomu, co se bude odehrávat na Zemi. Že papež ve stejném roce, kdy před obrazovkou žehnal přistání na Měsíci; zakázal pilulku proti početí, symbolizuje katastrofu, ke které se blížíme rychleji než ke hvězdám.“ vds O nový způsob bohoslužeb se pokusila skupina mládeže v Lausanne ve Švýcarsku. Založila zvláštní sbor, ve kterém se po dobu deseti týdnů shromažďovaly každý večer diskusní skupiny s různými tématy a praktickými úkoly. Skupina odpovědná za přípravu nedělních bohoslužeb včetně kázání (která získávala každé neděle nové zájemce) se snažila vyhýbat se ustáleným formám. Zavedla kratší společně připravená kázání, jindy opět dala v nedělním shromáždění přednost diskusi na určité významné téma. Jeden z účastníků vyjádřil své dojmy takto: „Evangelium zde není jen poselstvím, které je zvěstováno, nýbrž potravou, o kterou se přítomní dělí.“ Přes neobvyklý způsob bohoslužeb, jichž ее zúčastnilo na 400 mladých lidí, zde nechybělo nic z toho, co po staletí podstatně náleží ke křesťanské bohoslužbě. Přitom však zde byla mnohem výrazněji vyjádřena souvislost mezí bohoslužbou úkoly všedních dnů, než jak to přináa šejí obvyklé nedělní bohoslužby. Sbor mládeže pracuje ekumenicky. Večeře Páně je zatím vysluhována při dvou stolech, odděleně pro evangelíky a katolíky. Mladí lidé, vesměs studenti, se snaží o přenesení některých prvků tohoto ekumenického sboru do svých mateřských sborů a některé získané zkušenosti se snaží uplatnit v konkrétních úkolech domácí sborové práce. a Nedostatek kazatelů působí v dnešní době značné starosti většině církví u nás i ve světě. Pomoc se zatím opatřuje nejrůznějším způsobem, především však zvýšenou mobilizací laiků, které je ovšem nutno všelijak doškolovat. Kantonální církev v Basileji zavedla na své bohoslovecké akademii v rámci přípravného kursu pro kandidáty bohosloveckého studia, kteří ještě nedosáhli plného středoškolského vzdělání, zvláštní kurs pro schopné laiky do 30 let, kteří byli až dosud v různém světském povolání, avšak projevili zájem o bohoslovecké studium. Mezi přihlášenými jsou poštovní úředníci, technici, sazeči, lékařské asistentky, mechanici, obchodní příručí, zdravotníci atd. Na basilejské akademii je letos 61 studujících. Studijní výsledky této církevní školy neznamenají snížení úrovně bohoslovecké přípravy. Rozdíl studia ve srovnání s bohosloveckou fakultou na universitě je spíše v metodě, která je na akademii bližší studiu středoškolskému včetně individuální péče o jednotlivé studenty. —■ Komenského ' fa; kulta v Praze zavádí ve spolupráci se synodní radou v tomto akademickém roce mimořádné studium, jímž vychází vstříc zájemcům z našich sborů, kteří si chtějí prohloubit své bohoslovecké vzdělání. • Antisemitismus nezačíná otevřeným nepřátelstvím vůči Židům. Naopak —1 obvykle se zdůrazní, že „já sice nejsem antisemita“ ... Jakmile někdo pronese tuto větu, tušíme už, že jde o člověka proti Židům zaujatého. V křesťanských církvích se setkáváme s antisemitismem začínajícím biblickým citátem: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Citující je ovšem dalek toho, aby hlásal pogromy, či schvaloval nacistickou rasovou diskriminaci — tak hluboce by se nezkompromitoval — zato však se nerozpakuje připsat všechny tyto činy na účet Boží spravedlnosti: „Copak myslíte, že je to nahodilé, že právě Židé mají v dějinách uchystáno tolik pogromů a persekuce? Nebyli to oni, kteří ukřižovali našeho Pána a neprivodili si sami na sebe Boží soud už citovaným výkřikem? A neprohlásil Bůh, že trestá hříchy otců na synech do 3. a 4. pokolení?“ Netrestali bychom však rádi my až do 30. a 40. pokolení — pokud nejde o nás? A to se nazýváme jménem toho, který se za své nepřátele modlil? Je opravdu představitelné, že Pán Ježíš stál v koncentračních táborech na straně těch, kteří tam „vykonávají spravedlnost jeho Otce“? Já jej vidím vždy na straně těch, kteří trpí — jak trpí s nimi, jak je potěšuje a dává jim naději. A jeho Otec není jiný: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Vidíme však jeho, víme, ke komu se hlásíme, jsme-li schopni tak protichůdných výroků a stanovisek? Vlastních hříchů a jejich následků se dovedeme zbavit velmi rychle — a nejsou podle mého soudu o nic menší, neboť Pán Ježíš se staví sám na místo jimi postižených (Mat 25, 40) — avšak hromadné vyvraždování Židů považujeme ještě 2000' let po spáchání hříchů za oprávněný výkon Boží spravedlnosti! Víme, čího jsme Ducha? „Kdo Ducha Kristova nemá, není jeho“ (R. 8, 9). Děti a vánoční evangelium. Adventní doba je vhodná к tomu, abychom našim dětem vyprávěli vánoční příběh. Avšak vánoční zvěst se stane pohádkou, vyprávíme-li ji bez jakékoli souvislosti s ostatní zvěstí bible. I Lukáš uvádí vánoční událost předpovědí Janova a Ježíšova narození a potom Janovým narozením. Staví nás tak do světa těch, kteří věří Božím zaslíbením a očekávají Spasitele. Jenom ten, kdo ví o nutnosti spasení, čeká Spasitele. Chceme-li tedy dětem správně přiblížit vánoční poselství, je třeba jim říci,' proč Bůh poslal Ježíše Krista na svět. Budeme muset začít „u Adama“, u neposlušnosti člověka, o níž vypráví bible na počátku. Jinak budou vánoce jenom svátkem dárků a nic víc. Už dětem mezi 4 a 6 roky lze říci, že si o vánocích dáváme dárky, protože jsme sami dostali velký dar •— Ježíše Krista. Už zde je třeba položit základy к pozdějšímu poznání, že dítě v jeslích, muž na kříži a nyní přítomný Kristus je jedna a táž osoba. vds Světový reformovaný svaz. Generální tajemník dr. M. Pradervand oznámil synodní radě, že výkonný výbor, který zasedal 1,—6. 8. 1969 v Beirutu, přijal další dvě církve do společenství presbyterních církví. Jsou to: Presbytern! církev v Burmě a Protestantská církev Karo Batak v Indonézii. Tím se počet členských církví rozšířil na 112. Na rok 1970 (20. až 30. srpen) se připravuje valné shromáždění SRS do Nairobi v Keniji, kde má dojít ke spojení SRF (zvaného též „Světová presbyterní aliance“) s Mezinárodním kongregačním svazem. Téma tohoto sjednocujícího shromáždění zní: „Bůh smiřuje a osvobozuje.“ V poselství členským církvím, které bylo společně vydáno ústředími obou grémií, se zdůrazňuje, že označení „reformovaná“ vyznačující duchovní dědictví těchto církví, je třeba Zároveň chápat ve smyslu „semper reformanda“, v touze po stále pokračující reformaci církve. a • V Číně jsou zavřeny nejen všechny křesťanské kostely, ale také buddhistické chrámy a islámské mešity. Podal o tom zprávu jeden anglikánský duchovní z Austrálie, který se nyní vrátil z téměř čtyřtýdenní cesty po osmi provinciích Číny. Podle jeho sdělení byly církevní budovy většinou použity jako skladiště, některé také slouží Jako ubytovny; řada kostelů, chrámů a mešit je na spadnutí. Mezi Jinými podrobnostmi sdělil tento farář, že bývalá anglikánská katedrála v Pekingu slouží nyní jako skladiště. V Kantónu se jednoho kostela používá jako nemocnice. V Tsinan (Santungská provincie) se z jednoho opuštěného kostela stal částečně obytný dům a částečně sklad nábytku. Kostel ve Wuhan byl změněn na společenské středisko. Onen anglikánský duchovní neměl sice žádných osobních kontaktů s čínskými křesťany, je však přesvědčen, že jsou ještě tisíce těch, kteří konají soukromé bohoslužby v malých skupinách. Bývalý anglikánský biskup K. H. Ting žije dnes jako soukromá osoba v Pekingu. hr • Rudolf Bultmann, známý širší veřejnosti především svým programem „odmythologizování“ NZ, byl zvolen nástupcem nedávno zesnulého theologa a náboženského filosofa Romana Guardiniho v řádu „Pour le mérite“. Tento významný žijící novozákoník oslavil 20. srpna t. r. 85. narozeniny. hr Konečně vyšlo kritické vydání Husovy Ortografie V roce 1948, promiňte starému člověku, že začíná vzpomínkou, vyšla moje Literární činnost M. J. Husa, kterou jsem napsal za války a jež potom sdílela osud prací zadaných České akademii a byla by tam ležela ještě dále několik let, kdyby se byla filologická třída nebyla rozhodla na moje milé překvapení věnovat knihu Karlově universitě к jejímu šestistému výročí založení, jež se dovršilo onoho roku. Záleželo mi hodně na tom, aby se dostala do rukou čtenářů mé knihy Čechy v době Husově, která ji zásluhou nakladatelství Laichterova předhonila, a v níž jsem se na knihu odvolával. Ta pocta mě potěšila i tím, že to bylo nepřímé uznání několikaletého mého boje proti lehkomyslnému tvrzení nejstaršího člena filologické třídy, že Hus nebyl rektorem Karlovy university. To, jak jsem přesvědčen jsem vyvrátil Husovými projevy jako rektora této university, jež jsem vydal z varšavského rukopisu, který vzápětí zahynul za bombardování města nacisty, a tím je zachránil vědě. Brzy po vydání knihy setkal jsem se s oním filologem, a že jsem se doslechl, že mou knihu probírali v semináři, zeptal jsem se položertem, zda by o knize napsal referát. „Nalítl jste Flajšhansovi,“ odpověl „a o tom asi napíši. Ortografii Hus nenapsal.“ Já Husovo autorství hájil s Flajšhansem proti Pekařovi. Řekl jsem' že si i s ním rád o věci pohovořím, a abych ho к tomu povzbudil, přidal jsem, jen aby mne nenechal čekat na svou kritiku tak dlouho, jako v otázce Husova rektorátu, kde jsem na ni čekal marně již celých třináct let. Ale když jsem přišel domů, přečetl jsem si, co jsem v oné diskusi s Pekařem napsal, a utvrdil se v přesvědčení, že se Ryšánek, jehož vědomostí jsem si jindy vždy vážil, mýlí. A řekl jsem si, že bude lépe, předejdu-li jeho útoku článkem, kde rozvinu důvody, o něž se opírám, a na které jsem připadl ještě nově a užiji té příležitosti к výzvě našim bohemistům, aby památku tak vzácnou zpřístupnili novým kritickým vydáním, neboť jediné vydání Šemberovo z r. 1857 dávno zastaralo nálezem nového třeba částečného rukopisu a stalo se hledanou vzácností. A neváhal jsem napsat, že to je zjev hodně- zahanbující, a že je jen malou omluvou to, že jsme směli přes 20 let věřit, že slavné dílko Husovo, které vyšlo za bachovské reakce zásluhou slavného vídeňského filologa Miklošíče, vydá polský slavista R. Ganszynec; ten byl již v té době tak stár, že práci nedokončil a zemřel 1958. jak jsem tušil, Ryšánek se к odpovědi na můj článek vyšlý v JSH 1949, nikdy nedostal, ač zemřel teprve 1969. Ale jeho pochybnosti se dostaly přece na veřejnost, a to 1964 v reprezentačním díle ČSAV, ve 2. sv. Výboru z České literatury doby husitské, jehož byl s A. Škarkou recensentem. Tam jsem se dočetl v úvodu к výňatku z Ortografie, že prý Husovo autorství dílka není zatím jednoznačně prokázáno. Přiznám se, že mě tento soud pohoršil tím spíše, že tu není slova o mém uvedeném článku. A také jsem se proti němu ozval, že byl nepodepsán, aspoň nepřímo ve své práci, vysázené pro 3. svazek sborníku Strahovská knihovna, a ulevil si m. j. slovy: „Celá léta očekává mezinárodní slavistika, která se nepřestává zabývat geniálním (po soudu Mat. Můrka) dílkem pražského mistra, od českých filologů vydání jedinečné té památky, ale marně. A vyhýbají se otevřené diskusi o ní, jako by se jich otázka tak dalekosáhlá, netýkala. Quo usque tandem? (Jak dlouho budou ještě nadužívat naší trpělivosti?)“ Než však mohla tato opětovná a zesílená výzva vyjít tiskem, objevila se edice, po níž jsem volal. Pořídil ji však nikoli náš bohemista, nýbrž německý slavista Joh. Schröpfer, který ji přivezl v srpnu 1968 na sjezd slavistů, konaný v Praze. Přivezl výtisk i mně, ale chtěl mi jej odevzdat osobně a já byl právě v příliš těžkých starostech o ženu, stiženou předzvěstí nemoci, která jí způsobila ý únoru smrt. Sotva jsem se trochu vzpamatoval z té pohromy, sháněl jsem se po knize, ale marně. A když jsem zjistil, že žádná pražská knihovna ji nemá, nezbylo mi než se obrátit na autora. Brzy jsem ji pak dostal s krásným věnováním autora z Hamburku, kde působí jako profesor tamní university. Ale hlásí se věnováním ke svým pražským učitelům let 1929 až 1936, kde studoval jako rodák z Hrobu (1909) a absolvent teplického gymnasia snad všechny jazyky světa. Vyzná se dokonale v naší literatuře, z níž přeložil svazek básní Nezvalových, i v našich vědeckých poměrech. Pokusím se charakterizovat jeho knihu jako historik a povědět, co v ní pokládám za zvláště pozoruhodné. Má titul Hussens Traktat Orthographie Bohemica a delší podtitul, jenž praví, že studuje původ tzv. diakritické soustavy ve slovanských jazycích. To je ona soustava, v níž Hus doplnil abecedu latinskou písmeny našeho jazyka, která vytvořil tečkami nad písmeny, jež byly potom zdokonaleny v háčky (ž, š, č, ň, d, ť). Tato soustava Husova má proto tak veliký dosah, že se z Čech rozšířila i do Polska a do Maďarska, ještě pak v minulém století byla přijata Chorváty a jinde. Kde však našel tečky Hus? Dosavadní odpověď, uznávaná většinou badatelů, hledala Husův vzor v hlaholštině, s níž se mohl seznámit v klášteře na Slovanech. Schöpfera toto řešení neuspokojuje a hledá lepší výklad na cestách, které snad připadnou čtenáři příliš smělými, ale jistě zaslouží úvahy, neboť se mu podařilo shledat pro obojí řešení, jež předkládá diskusi, překvapující důvody. Je to především, smím-li tak říci, hypothesa skandinávská, o níž možno říci, že vnáší do záhady souvislostí zcela netušené. Vychází z ojedinělé památky, na kterou mohl připadnou však jedině vědec, jenž je doma stejně ve slavistice jako v germanistice a nebojí se vyslovit myšlenku na první pohled téměř fantastickou. Na Islandě vznikl pozoruhodný spisek o pravppise, uchovaný v tzv. mladší Eddě, proslulé památce islandské literatury, která je dílem historika a politika Snorriho (t 1241), a v tomto traktátě neznámého autora, jenž byl nazván prvým fonologem (to jméno si dala tzv. pražská škola, jejímž představitelem byl m. j. Vilém Mathesius +1945), je užito diakritických značek. Jak se však dostal islandský traktát do rukou Husovi? Na tu otázku odpovídá Schröpfer duchaplným, ale hodně přesvědčivým dohadem, že se to stalo nejspíše prostřednictvím dánského mistra Jana zv. Dacus, jenž působil v 1. 1260—1280 se třemi svými krajany v Paříži, a jehož spisy se odtud rozšířily do celého učeného světa, jak ukázala teprve 1955 rozsáhlá edice kodaňské Akademie. Schröpfer uvádí pro to zajímavý doklad z dolnolužického Žaltáře, jenž sice pochází až ze stol. 16., ale řídí se zásadami islandské Eddy. Není však uspokojen zcela ani tímto řešením a dává před ním přednost výkladu ještě zajímavějšímu, který uvádí do literatury o Husovi rovněž prvý, a jemuž bychom mohli dát jméno hypothesy irské. Ukazuje totiž, že se tečky na odlišení souhlásek najdou již v nejstarších památkách staroirských (770—920), které pronikly do střední Evropy čilou misií irsko-skotskou. O této misii je možno se důvodně domnívat, že zanesla i к nám bohoslužebné knihy, ve kterých bylo užito irské soustavy, a jež se mohly dostat do rukou Husovi a jeho přátelům, a opírá se tu o výsledky živé diskuse, jakou vzbudila známá kniha zesnulého J. Cibulky z r. 1958, a bohatě jl dokumentuje a domýšlí vlastními doplňky. Za zvláště cenný zisk knihy Schröpferovy pokládám zjištění, že klasické dílko Husovo užilo pro jeho stavbu tak příznačného vzoru, listu Otce Jeronýma jeho žačce Pavle. Ta ho požádala o jakousi říkačku, která by usnadnila zapamatovat si písmena hebrejské abecedy. Podle tohoto vzoru vytvořil Hus podobnou pomůcku začínající slovy: „A bude celé čeledi dáno dědictví... za ny životem". Je to nový vítaný doklad toho jak pilně Hus četl a napodobil tohoto velikého klasika křesťanské antiky, jehož byl zvláštním ctitelem v duchu kultu, jenž pocházel ještě z doby Karla IV., a došel výrazu m. j. v zasvěcení kláštera na Slovanech, založeného Karlem IV. pro chorvatské mnichy povolané z ostrovů Dalmácie. Tito mniši přenesli к nám legendu, že písmo jímž psali, glagolici, vynalezl Jeroným, a že byl sám původem Slovan. Tu legendu si vymyslili na ochranu svého písma a na snížení písma cyrilského, které Rím prohlásil za kacířské, že ho užívali Bulhaři a Srbové. Tomu věřil i Hus a nazýval Jeronýma Slovanem. Užití listu Jeronýmova v Ortografii je novým cenným důkazem Husova autorství Ortografie. Než se však s bohatou knihou Schröpferovou rozloučím, řeknu ještě několik slov o jediném, pokud vím, referátě, jenž o ní vyšel u nás. Napísala ho v novém sborníku našich nfiedievistů Mediaevalia Bohemica (1, 166—172) ftloložka a vydavatelka dvou svazků spisů Husových dr. A. Vidmanová. Je cenným pokusem o některá zlepšení místy hodně nesnadného znění, jež podává edice Schröpferova, ale budiž mi dovoleno říci, nešťastným tvrzením, že Husovo autorství dílka zůstává pouhou hypothesou, kterou třeba teprve dokazovat, a že nová edice nikterak nezmenšuje naši nerozhodnost, nýbrž ji naopak zvětšuje. Paní doktorka mi snad promine, napíši-li, že jsem nadále názoru, který jsem zastával dosud. Opírám se nejen o svůj uvedený článek z r. 1949, ale 1 o to, že autorka ho nezná. Plyne to bezpečně z této věty, kterou zdůvodňuje své tvrzení, že Husovo autorství musí být teprve dokazováno. Ortografie nazývá totiž Slovany Slavanl, kdežto Hus užívá prý jména Slavi. Avšak v mém článku je z Husových Puncta citován výraz Slavoni zcela blízký výrazu Ortografie. To Schröpfer přehlédl, ač můj článek nejen několikrát cituje a chválí jako výborný (str. 14). Paní doktorku asi zavedl také materiál středolatinského slovníku, kde jediný doklad podobného výrazu Sclavani je uveden z Jana z Holešova, jenž tedy prý zatím přichází jako jediný vedle Husa v úvahu jako autor Ortografie. To je tedy omyl, před jakým není ovšem ve vědecké práci pojištěn nikdo. Ale je ke cti paní doktorce, že současně uvedla jako cenný argument pro Husovo autorství dílka: Ortografie užívá místo obvyklého linguagium vzácného slova linguarium doloženého u Husa zatím třikrát. To je poctivá hra, a ta vždy potěší. Mně Husovo autorství Ortografie nebylo nikdy sporné, ale zkoumal jsem a jsem hotov zkoumat zakoukoliv vážně odůvodněnou námitku. Provinil bych se jinak proti úctě к pravdě, která je první povinností vědeckého pracovníka a podmínkou vědeckého pokroku. A vítám s povděkem výzvu paní doktorky, kterou přidává к oné větě, že nová edice v otázce autorství rozmnožuje nejistotu třeba jsem neodůvodněnost její, jak doufám, prokázal. Praví totiž, že možno doufat, že popud, který edice Schröpferova dává к diskusi, bude dosti silný, abychom se pokusili o zjednání jasna ve věci tak vážné. Kéž bych se jen ti diskuse ještě dožil. F. M. BarMf