Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-12-03 / No. 42
Cteme-Ii uvedený text z Jeremiášova proroctví, mluvící o nové smlouvě, kterou učiní Hospodin s domem Izraelským, nemůžeme v něm neslyšet tóny adventní. Advent, příchod Syna Božího mezi nás, na náš hříchem poznamenaný svět, znamená počátek realizace tohoto Božího zaslíbení. Inkarnace. vtělení Syna Božího, Je předivným, lidská srdce naplňujícím úžasem, zbožnou bázní i radostí, uskutečněním předpověděné nové smlouvy. Vánoční evangelium, zvěstovaná radost pro všechny lidi, kteří chtějí slyšet a přijmout, je naplněním prorokované nové smlouvy, o níž je výslovně pověděno, že nebude taková, Advent a letnice (JEREMIAS 31, 31—34) jakou Hospodin učinil s otci lidu izraelského, když je vzal za ruku a vyvedl ze země egyptské (Jer 31, 32). Ta znamená, že nová smlouva vysoce převýší smlouvu starou. 2e překoná všechno lidské očekávání. Mysllme-Ii na skutečnost, že Pán Bůh nevydal Izraeli jen rozkazy, ale že s ním uzavřel smlouvu, dostáváme se к prvému údivu. Vždyť přece smlouva předpokládá dva smluvní partnery. Nemusí být sice zcela rovnocenní, ale přece jen jde o dvě veličiny, osobnosti, prostě dvě smluvní strany se všemi znaky samostatnosti a určité suverenity. A navíc ve smlouvě se zavazují obě strany. Každá bere na sebe kus povinnosti. Jen pomysleme, jací jsou to smluvní partneři: Bůh a člověk. Všemohoucí Bůh a nemohoucí člověk. Jak nerovnocenní a nerovnoměrní к smluvnímu partnerství. A přece Pán Bůh nevydává člověku jen příkazy a nařízení, nýbrž činí s ním smlouvu, ve které i sám sebe zavazuje. Ale zde náš údiv nekončí. Jdeme od podivu к podivu. Pán Bůh nejen se člověku v té staré smlouvě zavázal, že bude jeho Bohem, že mu požehná a bude mu štítem a ochranou, když člověk bude poslouchat a smluvili úmluvu dodržovat — Hospodin dokonce předešel člověka a dříve, než mu vydal zásady, směrnice a normy své smlouvy, tj. dříve než od člověka cokoliv žádal, učinil pro něho vše, aby mohl požadované plnit. Předešel člověka svým vysvoboditelským činem. Vyvedl lid izraelský z egyptského otroctví a připravil mu zemi nových možností, zemi Božích slibů. Tak zní úvod к Desateru. Člověk tuto smlouvu zrušil. Izrael znovu a znovu reptal, neposlouchal, vzpouzel se, byl lidem tvrdé šíje. Cekali bychom buď Boží trestné sankce, definitivní zrušení myšlenky smlouvy, anebo nanejvýš z milosti návrat ke staré smluvní podobě. Pán Bůh sice lid trestal, švihal, ale tím jej vychovával a připravoval pro neslýchaný čin dnů, které přijdou a které již přišly, když učiní s tichými v zemi a všemi, kdo mají srdce pohotové к adventu Páně, smlouvu docela a úplně novou. Smlouvu, v níž Bůh předejde člověka tím, že vstoupí na jeho místo, do míst nejhlubšího hříchu, přijme lidskou podobu, a na našem místě bude řešit naši ztracenou situaci. V Betlémě a na Golgatě. Tento předcházející charakter nové smlouvy, tento rys předcházející a předem vše pro člověka činící Boží milosti přesahuje možnosti našich představ. Už se ani divit neumíme. Když si to takto říkáme, čekali bychom, že v titulku mělo být spíše: advent a velikonoce. Ano, o vánocích a o velikonocích se uskutečnila nová smlouva. Bůh učinil vše, abys mohl žít jakD smluvní partner. Z žebráka tě činí svým synem a dcerou, domácím Božím. Ale titulek není přehlédnutím a omylem. Slovo z Jeremiáše nás vede ještě dále. Až к letnicím. К daru Ducha svátého. Proto: advent a letnice. Čteme doslova: „Dám zákon svůj do nitra jejich a napíši jej na srdce jejich“ (31, 33). Pán Bůh jde ještě dále. Nejen nás předchází svým vykupitelským činem, ale i sám Duchem svátým v nás činí to, co máme jako vykoupení Kristem činit. Tedy: Bůh pro mne vše učinil, čini a bude činit. Ale i to, co mám činit já, co se smluvně žádá ode mne, nový život v Kristu, křesťanské obcováni, nová etika Boží lásky, to vše je dílem působení Ducha svátého v nás, ovocem Ducha, důsledkem toho, že se poddáváme milostnému vedení Ducha svatosti. Já budu s tebou, vzkazuje ti Bůh, a budu s tebou činit to, co máš činit, ale můžeš uskutečnit jen s mou pomocí. Budu činit s tebou i za tebe, jen když ty budeš chtit činit a poslušně žít a jít. Zákon v nitru a řád Boži vrytý v srdce — to je možné jenom z Ducha svátého. Nová smlouva s—. to není jen advent a velikonoce, to jsou vždy též i letnice. Anebo to není nová smlouva. Jen toto tré a trojjedinné je celek nové smlouvy. To, co činím já a co voní nebeským ovzduším, to činí ve mně Duch svátý. Všechna chlouba lidská je vyprázdněna. A podle toho také poznávám, zda žiji ve víře nové smlouvy. Zda zákon nade mnou nevisí jako Damoklův meč, zda zákon nestojí proti mně jako můj nepřítel, kterého chci porazit a obelstít. Ale když Boží zákon a řád je mým zalíbením. Když se proti němu nebouřím, ale miluji jej jako nejlepšího rádce na cestě mého života. (Vzpomeňme Žalm 119, 97 nn.) Nechce se mi vědomě obcházet Boží řády. Naopak, když je přestoupím, je mi nedobře, nevolno, mám duchovní nechutenství. Nová smlouva nás osvobozuje od předem prohraného zápasu proti Božímu zákonu, aby uvolnila naše ruce к radostné službě v Božím království a naladila naše srdce к upřímnému souhlasu s Božími směrovkami na nebezpečných vozovkách lidských životů. To je pravdou jen tehdy, dojdeme-li od adventu až к letnicím. Alexandr Havránek 'i Nejdříve si řekněme, že s naší vírou je to věru všelijaké. Vzpomeňme si jen na onoho otce, který se slzami vyznává: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé“ (Marek 9, 24). Právě tak si vzpomeňme, co říká Ježíš ustrašeným učedlníkům při bouři na moři: „Proč se tak bojíte? jak to, že nemáte víry?“(4 , 40). Zřejmě je naší víry málo a její jakosti se něco nedostává, když Ježíš musí opět svým učedlníkům říci, že pro nevěru nemohli uzdravit těžce trápeného náměsíčníka a< dodává: „Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, dítě hoře této: Přejdi odsud tam, í přejde, a nebudef vám nic nemožného“ (Mat. 17, 20). Reformátoři věděli, že člověk je ospravedlněn samou toliko vírou, a přece museli vyznat, že ospravedlnění jedině vírou vyznávám nikoli proto, že by se Bohu líbila jakost mé víry, i když spravedlnost Kristovu si nemohu přivlastnit než jedině vírou. Musíme mít tedy vážnou starost, jak to s naší vírou vypadá, i když st nemůžeme nikdy zakládat na tom, že věříme nebo dokonce, že naše víra je dokonalá, jakmile se jí začneme chlubit, vede nás to к sebepovyšovánl nad druhé, к samospravedlnosti a posléze к pohrdání těmi, o nichž se domníváme, že nevěří. Ano, stane se něco ještě horšího: vědomí dokonalosti ve víře nás vede к sebespokojenosti. A to je neomylné znamení úpadku. Být sám se sebou spokojen Znamená vždycky krok zpět. Přestáváme ve víře růst. Ne, s naší vírou to nevypadá dobře, s naší vírou jako jednotlivců, s naší vírou jako sboru a křesťanských církví. Víra je ochromena. Nikoli vlivem atheistické propagandy, na kterou se rádi vymlouváme, abychom nemuseli přiznat svou vlastní vinu. Něco není v pořádku v nás a s námi. Něco není v pořádku v našich sborech, v našich kázáních, v našem slyšení, v našem pojetí pastýřské péče. Tu všude nám jde o všecko možné, nikoli o vlastní víru. jak se rnáme o ni starat? Nejdříve tím, abychom bídu své víry viděli- Jakmile ji začneme vidět a uvědomovat si ji, ukazuje se dvojí možnost pro východisko z bídy, v níž obecně jsme. První je stále nové a nové slyšení slova Božího, jinak víra nevzniká než ze slyšení.' Znamená to zpět к blbli, zpět ke kázání, zpět do shromáždění! Víra volá po kázání, po biblicky sytém zvěstování; Druhá možnost jde s první ruku v ruce. Je to prosba a modlitba o víru. Tedy: slyšet a prosit. Obého je mezi námi málo nebo obé chybí úplně. Proč se však máme o víru starat? Zajisté už proto, abychom byli spaseni, abychom sami dosáhli plnosti života a jeho posledního smyslu. Ale ani tím se nemůžeme spokojit a zde nemůžeme zůstat stát. V tom totiž tkví poslání našeho křesťanského života, že víra musí určovat, utvářet haši celou existenci. Naší existencí Kvalita víry jsou naše slova, naše vyjadřování, naše konání, náš poměr к lidem. Stále o tom více méně mluvíme, ale uskutečňování zůstáváme dlužni. Kdo jednou o sobě řekne, že je křesťan, hned na sebe upozorní. Naše existence musí totiž mít určitý ethos, určitou mravní náplň. A zde jsme u velmi citlivého místa křesťanského povolání. Na nás je totiž hned všecko vidět. Zlé především. Zalži — a už je to slyšet. Ošiď — hned to někdo ucítí. Dopusť se bezpráví •— už to vzbuzuje podiv. Na jiných lidech to není tak vidět. U jiných se s tím spíše počítá a nezaráží to. Naše existence je seismografem, na němž se okamžitě ukáže otřes víry, vnitřní sesutí půdy, její ušinutí a znetvoření. Vypadá to prapodivně, chceme-li mluvit o kvalitní víře. Ona není zbožím, které by se prodávalo na trhu. Je nakonec daném, ryzím darem. A přece smíme míVvit o tom, jaká je pravá víra. Reformátoři si to troufali a řekli, že je to pevně poznáni tono, co nám Bůh ve svém slově zjevil, ale je to i srdečná dověrnost, že i mně Bůh daroval odpuštění hříchů, věčnou spravedlnost a blaženost, vše to z pouhé milosti, jedině pro Kristovu zásluhu. Nuže, konfrontujme se s tímto výměrem! Neobávejme se jej rozšířit tím, že řekneme: víra je věrnost, zakotvenost v Ježíši Kristu, v jeho kříži a zmrtvýchvstání. Víra je stálá. Rodí lásku a naději. Je z Boha a vede к člověku. Mohli bychom její obsah dále biblicky rozvíjet, abychom vystihli její plnost. Ale smyslem tohoto psaní a čtení je, abychom poznali, jak to dnes s naší vírou vypadá, abychom se zalekli a začli hledat cestu ze své nedověry, ba nevěry 1 pověry. Bez proseb o víru to nepůjde! Bez nich nejsme křesťany, nejsme církví! J. B. Jeschke Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšleni má, a popatř chodím-li cestou odpornou tobě a veď mne cestou věčnou. (2 139, 23-23.) Jakož psáno jest v prorocích: Aj, já posilám anděla svého před tváří tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou. Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho. (Mar. 1, 2-3.) ^ 42 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK 3. PROSINCE 1969 - ROČNÍK LIV - CENA ?o HAigfiú UKAZATEL CESTY Snímek F. s. janovského V zájmu jednoty bez rozhovoru Bylo to v ekumenickém shromáždění. Úvodem byly prosloveny dvě přednášky na stejné téma. U řečníků se předpokládalo nestejné pojetí. Po proslovech následoval rozhovor. V něm se nezapřela ekumeničnost shromáždění a názorová nejednota. Ozval se hlas, zdali takový nejednotící prvek ( = rozhovor) by z podobných shromáždění neměl být v zájmu jednoty napříště vyloučen. „Máme přece společné měřítko Pravdy je jím tato kniha!“ Nutnost rozhovoru v církvi a mezi církvemi není tedy zřejmě ještě zdaleka probojována a uznána. Ještě jsou v církvi lidé, kteří se domnívají, že rozladěnost klavíru nevyjde najevo jen tehdy, když se na něj nehraje. V tom ostatně mají pravdu, jenže nám nejde o to, aby rozladěnost nevyšla najevo, nám jde o sladění. A to se neobejde bez toho, že se napřed ozvou disharmonické tóny. Stejná kniha neuchránila křesťany před rozrůzněním a rozchodem do desítek a stovek církví a církviček. Nestačí tedy zvednout bibl. vysoko nad hlavu a prohlásit „tu je Pravda, učte se jí zpaměti“. Tím, že budeme znát, ještě vůbec nemusíme přispět к jednotě, jestli svůj přístup к ní a její chápání budeme považovat za jediné správné a možné, zatím co všechny jinak ji chápající zařadíme ve své mysli mezi narušovatele jednoty, mezi lidi zlé vůle, mezi pobloudilé a kacíře. I v ekumenickém shromáždění může při společné modlitbě a př! společném zpěvu vzniknout dojem, že jde o obecenství Udí stejně smýšlejících a cítících. Rozhovor však ukáže, že tomu tak není. Teprve rozhovor se stane rozrůzňujícím a problematizujícím prvkem. — Pryč tedy s rozhovorem! Zůstat u modlitby, písní a všeobecných evangelizujlcíčh kázání! Jde přece o to, aby lidé byli přivedeni ke Kristu, aby se obrátili — to je křesťanská abeceda a theologická násobilka. • Je — jenže ani při vyučování jazykům nezůstáváme u abecedy a v matematice u násobilky. Křesťan není člověk, který se modlí, zpívá a čte bibli •—- on svou víru má nějakým způsobem uplatňovat ve všedním životě. A tam nevystačí s abecedou a násobilkou, zvláště chce-U být druhým také učitelem a rádcem. Bude se musit stýkat s lidmi ze světa, přemýšlet, hovořit a jednat s nimi. Jak je na ty úkoly připraven, zamítne-li přemýšlení a rozhovor s lidmi z církve? „Nač vymýšlet pořád cosi nového — všechno, co potřebujeme pro život, je v této knize!“ — Možná se zdá být někomu, tento výrok přesvědčivý í— a přece je jím zavržena reformace, všechno poctivé theologické úsilí, i sama revolučnost a dynamičnost zvěsti evangelia. Křesťan je přece vyzván к neustálému hledání pravdy а к jejímu vhodnému uplatňování v historickém a společenském prostředí, do něhož je zasazen. Nic mu nemá být tak cizí. jako spokojenost s tím, co je, staromilstvl a duchovní peciválství. — To se ví, ne všechno, co kdo vyrýžuje z Knihy knih a z života, musí být zlato. Prověrkou výsledků takové práce se mé stát právě obecenství — obecenství upřímné, otevřené a bratrské. Jeho prostředkem je rozhovor — je to už tak zařízeno, že my lidé se dorozumíváme slovy, ne mlčením. A rozhovor spočívá v tom, že druhému nasloucháme bereme ho vážně, nepovažujeme ho předem za nepoučeného, naivního, zaujatého, zlého — a odpovídáme mu laskavě a upřímně. V rozhovoru nám nesmí jít o nic jiného než o společné hledání a prověřování pravdy. Bez rozhovoru existuje jednota jen zdánlivá. Bez rozhovoru si nemohu být jist, zdali bratr sedící vedle mne zbožně neprosí o pravý opak toho, oč prosím já. Bez rozhovoru nemohu vědět, zdali mi není tento zbožný člověk vzdálenější než tam ten atels ta. Bez rozhovoru bych byl nemohl zjistit, že zatímco já považuji hromadné vyvražďování Židů za nacismu za nejprůkaznější projev lidské bezbožnosti, můj zbožný soused v tom spatřuje zřetelný projev Boží spravedlnosti, kterou si sami na sebe přivolali. Rozhovorem mohou jistě skončit iluze, že my tady shromáždění ve stejném jménu jsme jedna mysl a jedno srdce. Je však ztráta takových iluzí skutečnou ztrátou? Není to ze ztrát, které se stávají ziskem? Vyhne se nemoci ten, kdo se vyhne diagnóze? A mine nebezpečí tím, že se před ním zavřou oči? Existence křesťanských církví je existencí jejich nejednoty. To ovšem nevylučuje možnost společných cílů a možnost spolupráce. Považujeme-li však za správné úsilí o vnitřní sblížení a jednotu, nemůžeme si „v zájmu jednoty“ uložit mlčení ani se omezit na bohoslužebný monolog. Dnes už by pro nás nemělo být otázkou, z d a- 1 i dialog v církvi a mezi církvemi vést, nýbrž Jak jej vést, aby byl užitečný, služebný. Dovedu si představit, že i rozhovorem, při němž vyjde uajevo názorová různost, se mohou lidé sblížit. To však předpokládá, že v něm kromě lásky a úcty к pravdě nesmí chybět ani láska a úcta к člověku. A patří к němu 1 vědomí, že všichni poznáváme jen zčásti, a že nevědět či plést to, ba ani nevěřit nemusí být důkazem zlé vůle, nýbrž jen svědectvím o tom, že jsme lidé. FR. TYRAlJB