Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-07-15 / No. 26
Za farářem R, Šedým. Odešel vňrný a tichý služebník Ježíše Krista к svému Pánu. V nedSli 28. června 1970 po kratší nemoct zemřel v nemocnici v Poličce milý bratr a přítel R. Šedý, farář na odpočinku v Jimramově v požehnaném vě.ku téměř 97 roků. Jeho pohřeb se konal 2. 7. za veliké účasti lidu v tolerančním chrámu v Jimramově, kam přijelo 30 duchovních v čele se synod, seniorem dr. V. Keiřem 1 duchovních církve čsl. a katolické. Bylo to vpravdě ekumenické shromáždění přátel, kteří bratra Šedého milovali Jako svého otce, jak to výstižně vyjádřil farář A. Ženatý z Hrabové na text 2 Král., 2,12. S ním přijely dva plné autobusy pohřebních hostí ze severní Moravy, kde zesnulý pracoval 40 let. Dr. V. Kejř zhodnotil velké dílo zesnulého, které v naší církvi vykonal, na základě slov Ep. Ftl. 4,13-14. Pravil, že to mohl vše učinit, že ho Kristus posiloval, a že mu Pán dal dlouhý věk, kdy nebyl nikdy nemocen. Bratr Šedý ani v důchodu nezahálel, pilně pracoval ve sboru jimramovském a sepsal krásné Pamětí ze svého života. Byl služebníkem věrným a tichým, příkladem všem duchovním pastýřům v církvi. Vyrůstal v bohabojné rodině v Jimramově, pracoval od svého dětství pilně a učil se pokoře a tichostí ve škole svého Mistra Ježíše Krista. Vyučil se knihařství a po vojenské službě mohl několik roků pracovat ve Švýcarsku, odkud hodně cestoval. Studoval v Johaneum v Německu. Navštívil Holandsko a dostal se na jeden rak do Londýna. Zde se zúčastnil večerních misijních shromáždění na ulici. Bratr Šedý uměl kromě němčiny i rusky a vykonal tří misijní cesty do Ruska, odkud po první světové válce přivezl 76 českých sirotků a poloslrotků. Staral se o ně jako otec a dal jim dobré vzdělání, ač sám zůstal svobodný. — V proslovech při pohřbu v chrámě se vystřídalo pět přátel, s nimiž bratr Šedý udržoval pravidelné styky. Nejdříve přečetl senior Štrůček soustrastný telegram ThDr. 0. Balcara, katol. faráře z Postřelmova, který za R. Šedým občas zajížděl, ve kterém praví, že zesnulý byl opravdu služebníkem Božím, který již dávno pěstoval ekumenické styky s duchovními jiných církví a je znám zářivým příkladem tichého služebníka všem bližním, bez rozdílu vyznání. Totéž potvrdil i místní katol. kněz K. Válka, který pravil, že se bratr Šedý modlil nejen za příslušníky své církve, ale i za něho a jeho ovečky, v duchu Ježíšovy velekněžské modlitby Jan 17,21, aby všichni jedno bylí. Podepsaný se s ním rozloučil slovy 2.Sam.l,26 jako s věrným přítelem, který jej v těžké nemoci navštěvoval a po celých dvanáct let se spolu stýkali. U hrobu, kromě modlitby a čtení Písma, přečetl farář Hána list zesnulého, v němž se loučí se všemi, s nimiž se v životě stýkal, a prosí je, aby byil věrnými až do smrti a poznali pravdu Boží, která vysvobozuje. Brati' R. Šedý zůstal po celý život pokorným, skromným a tichým služebníkem Páně, od něhož obdržel korunu života (Mat. 5.5). Josef Procházka Vzpomínka na bratra Jos. Kolmana. Před rokem jsme se rozloučili na tichém jimrarnovském hřbitově s ředitelem Josefem Kolmanem. Co znamenal pro mnohé v církvi a mimo církev ukázalo se nejen účastí na pohřbu, ale i mnohými projevy lásky těch, kteří jeho působením našli cestu za Kristem. Těm všem zůstal věrným přítelem. Důkazem byly i jeho denní, přímluvné modlitby. Jos. Kolman byl rodák ze Zahrádky u Jindřichova Hradce (í>. 12. 1890). Byl nejstarší ze sedmi dětí. Vyrůstal pod duchovním vlivem vzácného faráře Pavla Lanštjáka, který mu dal spolu s bohabojnými rodiči hluboké základy víry. Jako mladík dostal se do Prahy na obchodní školu a řízením Božím přišel do styku s kazatelem A. Adlofem, který se stal 1 jeho duchovním rádcem. Ten ho doporučil do misijního ústavu v Hausdorfu v Kladsku. Po několikaleté průpravě se vrátil do Cech, složil vikářskou zkoušku a pracoval jako vikář v Horažďovicích a okolí. Těsně před první světovou válkou byl povolán opět do Hausdorfu. Tam vedl ústavní práci až do skončení války v r. 1918. A hned se vrátil do vlasti. Konečně přišla doba, kde se po vůli Boží naplnilo jeho dávné přání býti učitelem. Vystudoval na učitelském ústavu v Modré na Slovensku se svým mladším bratrem Karlem. Nastoupil pak kantorskou dráhu v mladá republice, a to na Českomoravské vysočině. Vedle učitelské práce věnoval se práci na poli církevním. Pracoval mezi mládeží ve svém rodném sboru hornodubenskěm a jinde. Byl jedním z prvních zakladatelů spolku SNAHA. S radostí byl zván na různá místa v Cechách, na Moravě a Slovensku, a všude měl řadu věrných přátel. Jeho životem a příkladem bylo mnoho, zvláště mladých lidí, přivedeno na cestu Boží. Toužil vždy po krásné církvi bez poskvrn, po životě posvěceném Duchem sv. a v tomto duchu pracoval, i když to někdy lehké nebylo. Když po druhé světové válce odešel do důchodu, pracoval ve sboru chodovském u Karl. Var. Posléze se odstěhoval se svou chotí Vlastou,, roz. Němcovou, do Jimramova, kde žil od r. 1955 do r. 1969. Odešel v radost Páně 5. 7. 1969. Nám zůstávají vděčné vzpomínky a přání mnohých, aby jeho památka byla požehnaná. V. M. Miroslav. Bratři a sestry z rozlehlé diaspory se sjeli dvěma autobusy do Mlroslavi na sborový den 21. června. Celý den pod heslem „Svědkové jsme“ sloužil к bližšímu seznámení bratří a sester z diaspory (ve které máme dvě třetiny členů) s domácími а к uvažování o aktuálních problémech sborové práce. Dopolední program zahájil chvílí varhanní hudby ing. Jan Bartůšek z Olomouce. Následovaly nově upravené bohoslužby. Modlitbu měl bratr kurátor, čtení sborově recitovala mládež. Dialogické kázání seniora Rodra z Rokycan a konseniora Vebera ze Šumperka vyslechnuté s maximální pozorností před nás postavilo otázku marnosti našeho snažení a přece i naděje a tedy radosti pro celý svět i pro církev (Ř 8,18-24). Nebylo však jednoznačné a tak se musíme každý sám domýšlet podle své vlastní situace. Zpěvem přispěly děti z Nedělní školy. Slyšeli jsme také trojí pohled na vztah sboru a diaspory od hostí na kazatelně i domácího bratra faráře. Na oběd a porozprávění jsme se rozešli po rodinách. Odpoledne se dospělí zúčastnili přednášky seniora Rodra o Komenského Všenápravě, mládež s farářem Veberem měla svůj program pro mladé a děti za vedení míst. fáráře Kaluse v lese poobědvaly a měly rovněž svůj program. Ke společnému zakončení se opět všichni sešli v kostele, kde děti zazpívaly píseň „Potnoz mi můj Pane“, bratr kurátor zhodnotil celý den a mládež s kytarou rovněž zazpívala. Dopoledne i odpoledne zpestřil program Instrumentální kroužek z řad mládeže a pěvecký kroužek. Večer jsme se zájmem sledovali vyprávěni i obrázky z domova a církve faráře Schenka z Holandska, který spolu s manželkou byl hostem na naší faře. Teprve v .pozdních večerních hodinách utichl ruch kolem kostela a nám z bohatého programu zbývá úkol domyslet to, co jsme slyšeli v kázání, referátech, přednášce i u oběda s přáteli z diaspory, aby celý ten den, který nám mnoho přinesl a za nějž jsme vděčni, nezůstal bez odezvy. jdr Svratouch. V rámci sborové slavnosti konalo se v neděli 14. června t. r. odpoledne instalační shromáždění, při němž v naplněném chrámu uvedl senior poličského seniorátu Jiří Širůček v úřad svratoušského faráře Bohdana P 1 v o ňk"u. Přítomní byli všichni kazatelé seniorátu i řada přátel instalovaného. Nový svratoušský farář kázal na Ex. 4, 10—11 — chce svému sboru zvěstovat Slovo potěšení, obviněni i naděje v každý čas. Pozdravili jej nejdříve bratří presbyteři; místní kurátor Musílek, kurátor Firbas z Českého Brodu, dřívějšího působiště instalovaného, a seniorátní kurátor prof. Ed. Vencovský Za kazatele seniorátu promluvili bratři Dr J. Vencovský a M. Plecháček, za SČED farář J. Šimsa z Pros.etína, dále em. farář A. Balabán a farář J. Pfann ze Sněžného. Pozdravy uváděl a také zakončil konsenlor VI. Kučera ze sousedního sboru krounslsého. Příchodem nového svratoušského kazatele — již devatenáctého od tolerance — otevírá se nová 'kapitola v životě jednoho z našich nejstarších sborů. Vyprošujeme upřímně, aby byla požehnaná ve službě evangelia. Seminář o Komenského vztahu к víře dětí a službě dětem к víře pořádala komise mladých při pražském okrsku Kostnické jednoty. Prof. dr. J. Smolík upozornil na některé práce a výroky Komenského, ze kterých je vidět zájem o vedení к víře i ty nejmenší, protože „Ani slunce není všem tak společné jako slovo Boží“. Již po druhém roce svého věku může být dítě vedeno к víře. Rozumem sice ještě nechápe, ale vžívá se do situace, ve které se nalézá a bere si dospělé za vzor. Setkává se s Kristem ve vyprávění a v lásce těch, se kterými se stýká. I tak máme rozumět Pavlovu výroku „Děti Jsou spaseny pro víru rodičů“. V rozhovoru došlo také na to, že od Komenského nelze očekávat postoj к misii mezi dětmi, protože tehdejší církevní a společenské poměry nevytvářely předpoklady, aby se děti mohly postavit mimo církev. Komise mladých má příslib prof. Smolíka, že o této otázce prom’uví k širší křesťanské veřejnosti na přednášce, kterou komise plánuje na podzimní období a zájemcům ji včas ohlásí v Kostnických jiskrách. Ekumenické bohoslužby v Chomutově к uctění památky Mistra Jana Husa. Po několikaleté přestávce se 30. června sešli členové reformačních církví v Chomutově (československé církve, Církve bratrské a českobr. evangelické) v modlitebně církve československé к uctění památky kostnického mučedníka. V modlitebně, zaplněné do posledního místa, se v liturgickém pořadu s’užeb Božích vystřídali kazatelé uvedených církví. Ekumenické bohoslužby byly doprovázeny společným zpěvem písní Husových, husitských i bratrských. Po bohoslužbách vyslechli účastnici ekumenického shromáždění několik křesťanských songů podle textů Zdeňka Svobody, které připravili a nacvičili členové sboru československé církve z Kadaně Jsme vděčni našemu jedinému a společnému Pánu za toto společenství. Černilo». Sborový den pořádaný u příležitosti ukončení generální opravy chrámu postaveného před 140 léty na místě staré dřevěné toleranční modlitebny se konal v neděli 14 června. Toleranční sbor černilovský je duchovní matkou všech okolních sborů a byl dlouhá desetiletí střediskem evangelíků obojího vyznání rozsáhlé diaspory severovýchodních Čech. Hostem sboru byl syn. senior dr. V. Kejř. Má oacbní vztah к Černllovu, neboť zde často pobýval u svého strýce. Posloužil výkladem Z 26, 8 „Hospodine, jáť miluji obydli domu tvého a místo příbytku slávy tvé“. — „Chrám má svou důležitost. To není dnes ovšem jasné. Umění, techniky I chleba máme dost, ale máme málo pravdivého lidství. — V koloběhu života je nutné pro každého ztišení. Do chrámu vstupujeme se svými bědami, abychom v síle Neviditelného překonávali těžkosti všedního života. Nemáme-11 duchovně zakrnět, musíme se opírat jeden o druhého. Chrám je místem Boží slávy a svití na místo věčné.“ Odpoledne přednášel náměstek syn. kurátora dr. F. Skarvan o úkolech církve dnes „Svět se mění. Nestačíme komplikovanosti světa. Dnes jde o prostý život a o pomoc bližnímu. Technické úspěchy udivují, ale církev má poslání od Boha — být solí a strážným Božích řádů uprostřed společnosti.“ © Ekumenické snahy v Plzni. Plzeňští křesťané jsou si vědomi, že občasné sejití při společných bohoslužbáceh je pouze jednou stránkou přibližování se к cílům ekumenismu. Nutnost vzájemného poznání právě těchto odlišných přístupů к základním pravdám křesťanským a jejich důsledkům v' učení a životě jednotlivých církví a jejich příslušníků vyvolalo potřebu vzájemných rozhovorů. Proto pořádají v modlitebně Korandova sboru českobratrské církve evangelické v Plzni večer rozhovorů každý třetí pátek v měsíci o současném křesťanském myšlení a životě. V prvém pololetí letošního roku sešli se početní účastníci již několikrát к výměně názorů na náměty společného zájmu. Úvodní slovo к Dnešním proudům katolického myšlení pronesl 13. března dr. Jiří Němec. 25. března se mládež sboru setkala s výpravou 45 studentů ze Švédská, jež vedl studentský farář Sven Srvtn z Uppsaly; právě odlišnosti náboženské života obou zemí byly středem společného zájmu. 17. dubna dolo к velmi vážné a živé výměně názorů o křesťanském pohledu na manželství. Večer 15. května byl věnován rozhovoru o Dnešních proudech evangelického myšlení; do tématu uvedl profesor KF dr. Josef Smolík. Třetí pátek v červnu byl věnován otáce: Kristova oběf v církvi. Úvodní slovo pronesl P. Bonaventura Bouše. — Stálý, spíše rostoucí, zájem o tyto večery rozhovorů je dokladem vážnosti, s níž jsou připravovány a vedeny. Od všeobecných pohledů na základní postoje se přechází v dalšjch pořadech na podrobnější úseky, pri_nlchž také lépe vyniknou rozdíly navršené během staletí. Ale ani současným skutečnostem nebude možno se vyhnout. К nim patří bezesporu 1 letošní březnový výnos papežův o smíšených manželstvích, který u evangelíků — ne-ll také 1 u ekumenickým snahám přejících katolíků) — vyvolal veliké zklamání (viz článek o tom v 22. č. KJ). O této nové překážce postavené do cesty ekumenickému úsilí papežským stolcem, bude mezi římskými katolíky a ostatními křesťany při najmenším rozhovor daleko obtížnější. Pcht Hovor na lince Doksy-Cvikov Blahopřeji TI к udělení doktorátu theologie na Komenského fakultě. Děkuji. A co víc? Několik otázek к Tvému theologickému projitu pro naše čtenáře. Myslíš, že je to vhodné? Určitě. Ta bezprostřednost pomůže smazat klišé pobožné mluvy, která je v církvi — žel — tak zaběhaná. A teď к věci. Co Tě přivedlo ke studiu theologie? V mém rodném sboru, ve Strměchách, jsem poslouchal kázání faráře Rostislava Nechuty. Na gymnasiu v Pelhřimově mě vyučoval farář R. šimša. V čem vidíš jejich přínos pro Tebe? Oba vedou posluchače a žáky к samostatnému náboženskému myšlení, a to je plus. Vždycky některý z profesorů má vliv na utvářeni bohoslovecké podoby studentů. Kdo na Tebe? Daněk, který zemřel, Jak si pamatuješ, v 1. semestru akad. roku 1945—1946. Proto ho znám ,,z druhé ruky“ od B. Pospíšila, pozdějšího tajemníka KMK. Daňkovi byla bible živou knihou. Učil nově vidět bibli, která hovoří к současnosti. Tvoje dizertační práce má název: Služebník Hospodinův v exilu. Proč jsi pracoval právě na Deutero-lzaiáši? Už jako chlapec jsem si vytáhl ve shromáždění Jednoty Bratrské zaslíbení z Iz. 41. To mám také vepsáno na konfirmačním listu. Vedle tohoto niterného vztahu, bylo to věcné doporučení prof. Biče. К jakým závěrům jsi ve své práci došel? Služebník Hospodinův je jedinec, a může být i kolektiv Izraele v exilu, a to v určitém postavení a konkrétní funkci: Zvěstovat konec epochy soudu. Upozornit, jak Izrael v exilu, tak především ostatky doma, v rozvalinách v Judstvu, že nastává epocha milosti a odpuštění. Jako měla zaslíbená země Levity, tak má Izrael v zajetí e b e d у — apoštoly naděje. Nemají chrámy, ale konají službu Slova a dávají průchod synagogální atmosféře. Ebedovské liturgické texty vyhlašováním naděje kontrastují nářku v Pláči Jeremiášově. je známo, že pracuješ jako vedoucí 2. skupiny na novém překladu Starého Zákona. Nyní překládáme II. Samuelovu. Pracujeme intenzívně — jen ty vydavatelské potíže. .. Tvoje kázání se vyznačují dotahováním textové linie a tím se stávají naléhavě aktuální, jakou máš zábranu, aby ses nedopustil takzv. ,,krátkého spojeni" nebo dokonce „skluzu" od původního smyslu? To předpokládá exegezi a důkladné vysondování situace — kam text míří. Pak lze nalézt analogii, která není libovolně přitažena. A konečně poslední osobní otázka: jaké máš pocity před udělením doktorátu? Už se těším na dovolenou. (Telefonická rozmluva s Blahoslaveni Pípalem 17. 6. ve 22 hod.)png. tina. Ne, dnes večer se neodvažuji napsat domů. Žijí dosud tl, které mám ráda? Jméno mého údolí mně vyloudilo slzy... Jednotvárně plynou dny a týdny. Nic tu neživí obrazivost, nic duši. Uprostřed zlovolností Viktorěiných, oslazené ironie slečny Lottinové a hlučného povídání správce mýta, pokouším se zařídit si života jak se dá. Nutím se do učení, abych ubila čas. Naštěstí jsou čtvrtky a neděle! Tehdy se vídám s Xandrou. Hovoříme o gymnasiu, o ústavu, o vyučování, o kamarádech. Večer o šesté hodině se ubohý Xandrou vrací do nového domova. Všecko je pro něho nové. Co vše musí dohonit, aby obstál mezi svými druhy! — Ta latina mne trápí. Ničemu v ní nerozumím. Až do půlnoci se učím skloňování. Musím se moc učit, chce-li ze mne mít tatínek učitele. Ale ráno, ráno se nikdy nemohu probudit. Už jsem třikrát přišel se zpožděním do třídy. Musil jsem zůstat po škole. — Mám nápad, Xandrou. Upoutej si na ruku provázek a vyhoď jej z okna do zahrádky. Já se vždycky probouzím, když zvoní na věži... Vysvětlím to slečně Lottinové. Za pět minut jsem u tebe. Co tomu říkáš? — To by šlo. — Vzpomínáš ještě na údolí? — Co nejméně. To znamená stále. Ve vzpomínkách a s notnou dávkou obrazotvornosti vracíme se do údolíčka a ověnčujeme je všelikou krásou. A s touhle vidinou vystačíme až do příštího shledání. Ráno tedy běžím ke Xandrouovl. Provázek visí podél zdi dolů. Slabounce zprvu, pak silněji a silněji trhám a volám. Tam nahoře se konečně objeví ospalá tvářička. — Je to dobré. Děkuji. — Dobré jitro. Dnes, ve čtvrtek — mandlovníky kvetou a vzduch se tetelí — Xandrou se dychtivě táže: — Máš aspoň klíče? Strýc výběrčí vlastnil v Masseron krásnou louku, obehnanou ze všech stran vysokou zdí, lučinu, o níž hovoříval s pýchou. V předvečer našeho odchodu z domova předala mně maminka přeohromný klíč: — Budete-li mít čas, nezapomeňte na strýčkovu louku. Tam budete jistě ve svém živlu, blízko domova. Jakpak bychom tu nebyli rádi! Zahrada je za městem a vysoko nad ním; vršíček a ještě celá stráň opřená o hradby masseronské. I městečko viděno odtud, z dálky, nějak zkrásnělo, se svými kadeřavými střechami, bojovně vztyčenými komíny a krouživým letem holubů. Někdy sem zaznívá jasný zvuk polnice a mísí se do radostného šplouchání potůčku, jenž skotačí nedaleko. Stojíme na samém vrchu a naše >< «С tucntd H■J Nbá>Ы O Cd <»JooHHoz > s < 2 Ы S3 Výbuch smíchu. Na dvacetkrát slyším opakovat; „Docela sc mně líbí.“ Ozve se vzdálený rozkaz, blíž, dál, zaniká: „Hlídko, co vidíš v tmavé noci?* Tak divně všecko to zní sluchu navyklému velikému tichu hor. Zhasínajíc svíci objevuji na stěně, na lepence ozdobené pomněnkami, tuto zveršovanou radu: Dříve než spánek sklíčí víčka tvoje, pohledem přísným posuď denní boje. Se sepjatýma rukama opakuji modlitbu kmotřičky Mimi. Pěknou chvilenku mně trvá probuzení do nové přítomnosti: Okénkem zahlížím vikýře, v nichž schnou pověšené vetché kusy látek, vězniční mřížoví, čtverhrannou věž, po jejímž schodišti právě stoupá nějaký člověk až к hnízdu zvonů, jeden z nich se teď rozhoupává mezi trámy. Snad zní až kdesi v mém údolí... Je mně teskno. Ale nepoddávám se. Chci, aby mně tento zvon zpíval: Dobrý den a dobrou naději! Snídáme samy, moje kamarádky a já, v jídelně, jejíž chlad zveličuje voskované plátno na velikém stole. — Kdo vám ušil tyhle šaty? táže se Viktorka. — Tetička. — Ták! Že jí tedy vzkazuji, že se jí ta práce nepovedla... Až se budeme procházet ve městě, chlapci se vysmějí vašim kratičkým rukávům .. .A hnědé, proužkované punčochy! A ten účes... To také provedla vaše tetička? — Je stokrát lepší nežli vy! — Proč ne... Neměla byste se hněvat, ale raději mně poděkovat. Móda přece! Či si myslíte, že se můžete paní módě posmívat?... Tak, a teď mne volá Kačka. Zdá se mi, že i slečna Lottinová na mne hledí posměvačně. Móda! To slůvko mně nemizí s mysli. Jsem tedy snad směšná? Pozorují své kratičké, příliš krátké rukávy a proužkované punčochy. Je to husa, ta Viktorka! Je mi do pláče. — Zvykla jsem si na to, že kdykoli hovořím, všechny mne poslouchají! Červenám se. Poznámka šlehla mou vůli. I vstřebávám pozorně slova, která vyskakují z kulatých úst. — Základem vzdělání, jakož i zdravé výchovy, jest písmo. Jeť krasopis projevem laskavosti vůči našim čtenářům. Je-li písmo nerozluštitelné anebo jen ledabylé, prozrazuje zmatek v duši. Na písmo kladu svrchovaný důraz... Vzory jsou zde rozvěšeny. Dejte se do psaní, slečnyl Maluji písmenka nekonečnou hodinu. Osvěžením je chodba. Nedaleko mne štěbetají Marie a Viktorka, rozpláclý nos vedle nosu špičatého, oba přitisklé na tabuli okna hledícího na náměstí. Slovíčka jim skluzají se rtů hbitě, jak jen je možno kdykoli spatří toho neb onoho chodce: „přítelíček číslo jedna,“ „přítelíček číslo dvě...“ Ta hra je šíleně baví. Do ouška si vyprávějí dlouhé příběhy, jako by mne nebylo. 92 89