Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-01-14 / No. 3

Náš bratr J. L. H. Kdo z nás může dnes jen trochu odhadnout, co všecko napomáhalo tomu, aby na našem českém Sioně vyrostla takové postava, jakbu beze­sporu byl zesnulý prof. dr. J. L. Hro­mádka? jistě se jeho jméno bude skloňovat v mnoha vzpomínkách a hodnotících úvahách ve všech mož­ných pádech, bude se vyzdvihovat jeho theologie, jeho politika, jeho učitelský význam. Pro mnohé však v českých evangelických církvích byl a zůstal bratrem. I když svým člen­stvím náležel do řad českobratrské církve evangelické, kam se dostal původně jako někdejší rodilý lute­rán, měli jsme ho vždycky ve svých řadách rádi pro jeho věřící srdce. Kdosi o něm prohodil větu, že mluví o Pánu Ježíši, jako by to ani nebyl universitní profesor theologie. Rozuměl dobře problémům tak zv. probuzeneckých, malých církví. Bys­tře uměl odhadnout klady i zápory, hřivny 1 nedostatky. Uměl to však povědět s taktem a bez jakéhokoliv náznaku povýšenosti či přezírání. Ne­viděli jsme nikdy při něm, ač to byla postava světová, nějakou povýšenost či nadřazenost. Nebyl к tomu vyzván, aby podával „počet ze své víry“, a přece nejed­nou mnozí posluchači slyšeli jeho osobní vyznání, jak se kdysi ve svých mladých letech dostal do shromáž­dění Armády spásy a jako kajícník šel do prvé lavice na znamení své­ho pokání. To jistě nebylo prázdné gesto, jako nebyla jeho theologie Božího slova gestem. To mu získá­valo přátele, zjednávalo důvěru i u těch, kteří se dívali na vzdělaného bohoslovce, na doktora theologie s despektem, jako by nutně každý takový musil být nevěrcem či spo­lečníkem atheistů. To byla jakási Hromádkova záchranná služba české theologii, protože mu mnozí prostí věřící členové i z malých církví dů­věřovali. Byli jeho slovem i perem nejednou ujišťováni, že mu je Spa­sitel Ježíš Kristus Pánem, že je i jeho Spasitelem. Tak jsme našeho „bratra Hromádku“ znali, a proto patřil i do širší rodiny církve Pána Ježíše v na­šem národě. A ovšem i svým posto­jem v přednáškách jako učitel mno­ha našich kazatelů Božího slova, pro které přednášel a vynášel vzácné normy pro jejich budoucí práci. Díky Bohu za věrného služebníka, za jeho svědectví o moci a slávě Božího Syna Pána Ježíše Kristal K. Síta Rozloučení s profesorem Hromádkou V neděli 4. ledne odpoledne shro­máždili se ve vinohradském sboru čbr. evang, církve významní před­stavitelé veřejnosti, domácích i za­hraničních církví, bohosloveckých fa­kult a velký počet bratří a sester ze sborů našich církví, aby se rozlou­čili s vzácným člověkem, smělým svědkem evangelia Kristova, před­ním protestantským theologem J. L. Hromádkou. Bylo přítomno na 70 hostí ze zahraničí a mnoha evrop­ských zemí i ze zámoří a více než 100 farářů a kazatelů našich církví. Pohřební pobožnost vedl syn. se­nior dr. V. K e j ř, který kázal na text Iz. 48, 4 (kázání jsme uveřej­nili v m. č.), modlitbou a čteními Písma sloužil proděkan Komenské­ho fakulty prof. dr. F. M. Dobiáš. O významu Hromádkovy osobnosti a jeho díla pro Komenského fakul­tu promluvil její děkan prof. dr. J. B. Souček. (Projev jsme rovněž otiskli v č. 2.) Z pověření vlády a jménem přítomného ministra kultu­ry ČSR dr. M. В г ů ž к a zahájil pro­jevy smutečních hostí ředitel sekre­tariátu pro věci církevní minister­stva kultury K. Hrůza. Za Světo­vou radiu církví oslovil shromáždění generální tajemník dr. E. C. Blake ze Ženevy a za Křesťanskou mírovou konferenci pronesl projev jeden z vi­cepresidentů A. K. Thampy z In­die. jil Ve strašnickém krematoriu zahá­pohřební pobožnost dr. J. A. Pellar, člen širší rodiny Hromád­kovy, který v kázání ne několik ver­šů ze Sk. 6. a 8. kap. o prvomučed­­níku Štěpánovi přiblížil svědecký profil zesnulého bratra profesora. Následovaly další projevy smuteč­ních hostí: prof. dr. E. G. Homrig­­h au sen, děkan theol. semináře v Prlncentonu (USA), biskup J. Cy­­morek, předseda ERC v ČSSR, bis­kup luterské církve v Polsku dr. A. Wen tule a leden z mezinárodních sekretářů KMK dr. Julio de Santa Ana z Unuguaye. Za vinohradský sbor, jehož byl zesnulý dlouholetým věrným a obětavým členem, promlu­vil farář L. Moravec, který též pietni akt zakončil. Veliká účast, slova vděčnosti a dí­ků Pánu církve za požehnaný život prof. Hromádky, stovky kondolenč­ních přlpisů a telegramů zblízka i zdáli, které došly paní Hromád­­kové, Komenského fakultě a synod­ní radě českobratrské církve evan­gelické, to vše svědčí o tom, kolik lidí profesora Hromádku zná, váží si jeho osobnosti i díla a hluboce želí jehb odchodu Citujeme zde jen dva dopisy synodní radě a Komenského fakultě zástupně za tak mnohé: Prosírri, abyste přijali projev mé hluboké účasti nad skonem vzácného Vašeho bratra prof. 'dr. Josefa L. Hro­mádky. S obdivem a dojetím oceňuji plodný íivot zesnulého, který celou svoji osobnost a snahu zasvětil nejvyššímu poslání člověka: spolupracovat s Boží milostí na přípravě cest pro příchod Boiího království, do srdcí jednotliv-r ců, národů a celé lidské rodiny, zá­pasit o vítězství dopra, spravedlnosti,^^ pokoje a lásky v prostředí, do kterého ho vyslal Stvořitel. Splnil svěřený úkol. Odešel, aby 41 dále — ne ve svých tácích, ne ve svých dílech, ale dokonaleji, protože duchovně na vyš­ších úrovních, „v mnohých příbyt­cích", které Bůh připravil pro ty, kteří ho milují. A jeho odměna jde s ním. Skláním se v úctě před ušlechtilou osobností věrného služebníka Božího s ujištěním, že v mé modlitbě najde vždy místo vřelá vzpomínka za jeho nesmrtelnou duši. Váš v Kristu oddaný dr. Frant. Tomášek, biskup — apoštolský administrátor pražský. Prosím, abyste laskavě přijali od profesorského sboru i bohoslovců Husovy čs. bohoslovecké fakulty v Praze projev naší upřímné účasti nad ztrátou, která smrtí prof. dr. J. L, Hromádky postihla Vaši fakultu, čes­kobratrskou evangelickou církev i všechny reformační církve и nás. Vzpomínáme na zesnulého jako na jednoho z největších theologů naší doby, muže ryzího křesťanského cha­rakteru a významného svědka Kris­tova, který všechny své schopnosti dal do služeb evangelia. Byl duchem průbojným a odvážným, nelekajícím se žádných překážek a protivenství. Rádi vzpomínáme na dobu spolupráce s ním na bývalé naší společné fakul­tě i na jeho návštěvu и nás ještě v době nedávné. Byl nám vždy dobrým přítelem a rádcem. Učili jsme se od něho a velmt st jej vážíme. Každé naše setkání s ním bylo nám posilou a povzbuzením v naší práci. К jeho spisům se budeme znova a znova vracet. Budiž Pánu Bohu poděkovánq za dílo, které vykonal. Památka spra­vedlivého požehnanáI V bratrské oddanosti za Husovu fakultu dr. R. Horský, děkan Rozloučili jsme se s profesorem Hromádkou. Měli jsme ho rádi a zů­staneme mu za mnohé vděčni. Věří­me, že odkaz Jeho životního postoje i theologického myšlení bude nám trvalým závazkem a živým podněte^ pro naši službu člověku a světu v moci evangelia Kristova. r Vytvářet si představu o skryté pří­čině každé události, každé skuteč­nosti, zvláště zlé, to patřilo už к nej­staršímu náboženskému myšlení. Báj­ná vyprávění měla objasnit, proč je na světě bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, proč žena rodí v bolestech, člověk se nadře, než uživí rodinu, proč je bolest a smrt. V pozadí těchto skutečností se hledalo zlo, hřích a chápaly se jako trest za hřích. Tak je možno rozumět i učedníkům a jejich otázce, kterou položili, když viděli slepého mladíka. „Pane, kdo zhřešil: on sám či jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (Jan 9, 2). Učedníci ani nepochybují, že v pozadí jeho utrpení je hřích a že slepota je Boží trest. Kdo však zhřešil, je-li slepý od narození? Sotva je trestán za vlastní hřích. Učedníci však možná slyšeli rabína, který učil, že je mož­no zhřešit „v životě matčině“. Nebo východního mudrce, který soudil, že duše může zhřešit dříve než vstoupí do těla, buď v nějaké jiné životní po­době nebo přímo neposlušností Boha. Učedníkům byla bližší asi druhá mož­nost. Dítě trpí za hřích někoho z ro­dičů. Vždyť je psáno: „do třetího a čtvrtého pokolení!“ A je tu obecná zkušenost. Lidé oddávající se neřes­tem mají tu a tam postiženého po­tomka. Lidé pohlavně nakažení mí­vali za starých časů někdy dítě sle­pé. Teprve v minulém století se ob­jevilo, že takové dítě oslepne až chvilku po narození a že stačí oči novorozeněte dezinfikovat. Tedy obecná lidová zkušenost spo­jená s náboženstvím, to je svět učed­níků a také ještě náš! Jak houževnatě se staré představy o původu zla drží! Jak mají důkladné kořenyl Z to­ho pak vyrostla otázka položená Je­žíši. Takovou otázkou po původu zla si člověk hledí ulehčit. Při pohledu na utrpení člověka nebo národa se po­kouší najít nějaký důvod, a tím si zodpovědět otázku po smyslu zla a necítit je pak už tak bolestně. Když se srazila u Opočna dvě letadla a za­hynuli čtyři mladí muži, otcové ro­din, a od pádu trosky letadla ještě starší žena, členka klášterského sbo­ru, tu se mne ptali zcela vážně zbož­ní lidé, koho tím tedy chtěl Pán Bůh postihnout, koho chtěl potrestat. A dokonce jsem slyšel i výrok „vzpou­ry“ proti takovému trestu. Stará že­na, proč ne, byla již stará, ale proč ti mladí otcové rodin? Jako jindy i tentokrát Ježíš rozhod­ně tuto otázku odmítá. Odmítá i -celé pověrečné pozadí. Jeho slovo jako jinde i zde je rozražením starých Trest za hřích lidských a lidových, byť i nábožen­ských představ. Odmítá obě možnosti. „Ani on nezhřešil, ani jeho rodiče.“ Jak museli být učedníci překvapeni! Jistě byli do hloubi duše přesvědčeni, jako jsme ostatně i my, že všichni lidé jsou hříšní, že tak či onak si každý člověk nějaký ten trest zaslu­huje, asi tak ve smyslu té lidové pe­dagogiky: „Škoda rány, která jde vedle.“ Ježíš však odmítá i ten subtilní cy­nismus, kterým jsme i my „moderní“ křesťané nakaženi. „Ani on nezhře­šil, ani jeho rodiče, ale na něm se mají zjevit skutky Boží.“ Setkání s lidským utrpením, s lid­skou bolestí nás nemá vést к otázce, kdo zhřešil, jaká je skrytá příčina toho zla. Takové otázky i po svém zodpovězení vedou ke smíření se zlem. Je-li někdo postižen a je zřejmé, že si to přivodil sám nebo někdo z jeho blízkých, pak se nedá nic dělat. Je-li národ právem bit, pak se proti Božímu trestu nedá nic dělat! Ježíš rozbíjí tyto představy, pova­žované do té doby a bohužel často až do naší doby, za představy nábo­ženské, za představy pobožné. Ježí­šova odpověď je tato: „My musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den.“ Jeho skutky pak ne­jsou: lidi oslepovat, ale dávat lidem světlo. Boží skutky nejsou zlo, ale dobro. Ne trestat, ale zachraňovat. Ne proklínat, ale odpouštět. Ne se zlem se smiřovat, ale zlo odstraňovat. Ne svět vysvětlovat, ale svět měnit. A následuje Ježíšův čin. Tehdy pře­kvapil svou bbvyklostí, dnes nás pře­kvapuje svou neobvyklostí. Je však zřejmě středem Janova zvěstování. Nejen slova, ale činy Ježíšovy tvoří střed evangelia. Nejen učení, ale jed­nání. Ne zlo odvysvětlit, ale odstra­nit. Ježíš otázku „Proč?“ obrací v otáz­ku „K čemu?“ „Aby zjevení byli skut­kové Boží.“ Bůh sám Ježíši přikázal místa, kde řádí nemoc, zkáza, smrt a hřích, aby tam prokázal Boží moc. Nejen určitá místa, ale také určitý čas. „Dokud je den“, je třeba jed­nat. Tato chvíle je naléhavá. Speku­lativní otázky jsou „věčné“, vedou do bezčasovosti, naddějínnosti, falešné „věčnosti“. Spekulativní otázky ve­dou také к tomu, že se nic neudělá, že se všechno odloží. Den je trvání života i čas milosti. Nocí je smrt, čas zkoušek i vlády hříchu. Ježíš zde naráží na blízkost kříže, utrpení, na to, že jeho čas je vyměřen, jako by ukrácen, je třeba ho využít. Přikročí proto ke skutku a pokusí se s použitím běžných, často neúčinných, ale dostupných prostřed­ků pomoci. Výsledkem je, že tam člověk prohlédne. Celé vyprávění naznačuje — a víře se to otevírá — že se v tom projevila Boží milost, že to nebyla jen nějaká Ježíšova šikovnost, jen nějaké mimo­řádné chemické znalosti o složení prachu v tom místě a slin. Evange­lista Jan v tom vidí Boží milost, sku­tek Boží — který není slepota toho mládence, ale to, že vidí. Milbst Boží, to je den, nikoliv noc. Boží skutek je pomoc, nikoli trest. Vyprávění pokračuje dál a dál. Zasáhnou do toho farizeové, kteří vy­slýchají uzdraveného i jeho rodiče, zkoumají, zda se něco takového mělo stát v sobotu, kdy lékařské zákroky nejsou dovoleny. Dojde pak dokon­ce i к rozhovoru mezi Ježíšem a tím uzdraveným, který nakonec uvěří. Zastavme se však ještě u otázky utrpení člověka, bolesti druhých lidí, utrpení národa. Máme hledat jejich příčinu? Jejich původ? Je to těžký úděl v úplné slepotě se vláčet živo­tem. Co je podobných těžkých údělů! Má takový život smysl? Tu a tam i mezi křesťany se objeví hlas, že by bylo lépe, kdyby mohl být takový život milosrdně ukončen. Jak jsou li­dé ochotní к „milosrdenství“, jež má ukončit jejich spoluutrpení, nejasný pocit viny, že netrpí jako ti druzí! Těžký zážitek je návštěva v ústavu, kde jsou děti od malička slepé, hlu­ché, a tedy i němé, často ještě tě­lesně jinak postižené. Je tu možný dvojí přístup. Bud zjišťovat, jak к tomu došlo, nebyly-li příčinou pří­buzenské sňatky kvůli majetku, kvůli náboženskému vyznání a podobně. A druhý přístup je — pomoci. Zde se má projevit moc Boží, zde se má pro­jevit víra. Zde je místo křesťanské lásky a musí se něco udělat hned. Tak vznikly křesťanské ústavy, v nichž se vytvořil nový svět, prosycený evan­geliem, láskou, v němž se nahra­zuje nedostatek takovým způsobem, že jsem až slyšel slovo jedné diakon­­ky: Jejich svět je lepší než ten náš. Je to svět lásky, péče, trpělivosti, pře­máhání slabostí, vzájemné pomoci. Tak nás evangelium vede od na­šich otázek к docela jinému přístu­pu ke všemu, s čím se setkáváme, i ke zlu a utrpení. A vede nás ovšem i к onomu: Jdi a čiň též jako Ježíš. JAN Š1MSA. ROZHOVOR BEZ JEDNOTY? V čísle 42/09 našeho listu bratr F. Tyralík nadhodil problém, který je v naší církevní praxi velice důležitý: význam rozhovoru. Vychází ze zkušenosti jed­noho ekumenického shromáždění, kde přednášeli dva řečníci referáty z růz­ných hledisek. Na průběhu shromáždění, které nebylo zdaleka tak klidné, lze vidět, že jde o problematiku v mnohém ohledu nejasnou. Vraťme se několika myšlenkami к této tématice. Rozhovor mezi lidmi je životně nut­ný. Bez rozhovoru není možné soužití, dochází к střetnutí, ke konfliktu. Ří­­kali-li staří Římané, že ve válce mlčí múzy, můžeme říci rovněž, že ve vál­ce není rozhovoru. Proto se dnes ozý­vá volání po rozhovoru v politice, kultuře, v církvi. Slovo, mluvené ne­bo psané, je jediným komunikačním prostředkem mezi lidmi. Budou-li dva lidé žít spolu bez jediného slova, na­učí se navzájem porozumět posuňkům a výrazům tváře, vnitřně si však zů­stanou cizí. Kolikrát jsme se o tom přesvědčili v autobuse a ve vlaku. Slovo se stává mostem mezi lidmi. Ve společnosti se lidé sblíží tím, že je někdo představí a že spolu začnou mluvit. Možná, že tu také pochopí­me, proč Bůh к nám přichází ve slo­vu a proč Ježíš Kristus byl nazván Slovem, Mluvčím Božím. Ale rozhovor má své meze. V roz­hovoru si lze vzájemně osvětlit sta­noviska, což však ještě nemusí být krok blíže к pravdě. Pravda není arit­metický průměr názorů. Písmo nám říká jasně, že pravdou je Ježíš Kris­tus (J 14, 6). To znamená, že v něm nám Bůh dává pravdu, zjevuje to, co před ním pravda Je. Církev byla po­slána do světa, aby o této Pravdě vy­dávala svědectví. Rozdílnost tohoto svědectví, která se projevila ve vzni­ku řady církví a církviček, je podmí­něna kusostí našeho poznání. Každý svědčí podle míry svého poznání. A zatím ještě nikdo — ani jednotlivec ani církev — nemohl přijít s náro­kem, že jeho poznání Pravdy je defi­nitivní. My nikdy nebudeme vlastní­ky Pravdy, naše poznání bude vždy neúplné. Zde je Achillova pata špatně pocho­peného ekumenického úsilí. Pokud chápeme ekumenismus jako synkretis­tické hnutí, jako úsilí o spojení růz­norodých prvků, pak jsme úsilí o sblí­žení církví nepochopili. Ekumenismus má smysl Jenom jako pomoc jedněch druhým к lepšímu poznání zjevené pravdy, a tím jako pomoc na cestě к poznání Pravdy, Ježíše. Krista. Proto bude vždy třeba při naslouchání roz­lišovat a hodnotit. Proto Písmo bude mít své místo jako kritérium a mě­řítko. Když Pavel kázal v Bérii, „den­ně zkoumali Písma, zdali se věci tak mají“ (Sk. 17, 11). Protože zjistili, že Pavel se neodchyluje od svědectví Staré smlouvy, naopak, na základě Jeho svědectví této smlouvě lépe ro­zuměli, přijali jeho svědectví a mnozí uvěřili. V ekumenických rozhovorech tedy nemusí nastat jednomyslnost bez námitek, někdy bude muset zaznít jasné nikoli — a to právě v zájmu zjevené pravdy. Boží pravda však má ještě Jedno kritérium. Vedle normy bilbického ká­nonu (kánon, jak známo, je česky „měřítko“) to je láska. Připomeňme ještě jedno slovo z Janova evangelia: „Po tomť poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mlti lásku jedni k druhým“ (13, 35). Na tomto místě je v řeckém textu sloveso, jehož sub­stantívni tvar známe i v češtině — gnóze. Gnóze byla tehdy pokládána za nejvyšší cestu teoretického pozná­ní a janovské spisy se právě s touto filosofií vyrovnávají. Jan zde připo­míná, že pravé poznání není intelek­tuální, ale „existenční“ — musí se projevit na životě, a to láskou. Pro naše téma to znamená, že rozhovor bude tehdy dobrý a užitečný, když si vzájemně vydáme svědectví o své lás­ce a jeden druhého povzbudíme к účinnějšímu svědectví lásky. Budu na­slouchat tomu, jehož život lá.kv je svědectvím jeho poznání. A jednota vznikne nikoli tam, kde. budeme mít stejné poznání a vyznání (toho se asi nikdy nedočkáme!), ale kde bu­deme usilovat o stejné svědectví lás­ky v tomto světě. Ale tam pak ani rozdílnost názorů nebude překážkou. V. D. Schneeberger I sekularizovaný svět má svá nebezpečí. .. .Je to otázka nás všech, ať žijeme v kterékoli politické nebo kulturní oblasti. Moderní člověk dosáhl vědou, technikou a kulturnim úsilim dospělosti. Tuto tézi Bonhoefferovu přijala i americká teologie ve svých vynikajících představitelích za svou. Ale dospělost není totožná s mou­drostí a duchovni sebekázní. Dospělý člověk nemůže být navrácen do dob dět­ských, ale má své vážnější duchovni trhliny, sváry, choroby než dítě. A otázka zůstává, jak mu pomoci, a jakého léku potřebuje. Nepomohou staré metody cir­kevní nebo evangelizační práce. Je nutno tohoto člověka pochopit kladně s jeho vědou, technikou a civilizací. Ale právě tento člověk chodí nad propasti mezi živo­tem a smrti, tento člověk je v nebezpečí, že zničí sám sebe a jeho soběstačnost ho připraví o nejjemnější a nejhlubší kořeny skutečného lidství. , J. L. H. Bůh není zajatcem minulosti, Bůh koná své dílo stále. Základním svědectvím apoštolským jest zvěst o tom, že v Ježíši Kristu byla zlomena moc smrti a tim také okovy minulosti a času vůbec. .. .Bůh, který zlomil okovy času a dějin, láme však také okovy přítomného okamžiku. Neboť člověk se může dát spoutat také pří­tomnou chvíli. Evangelium spojuje viru s naději. Kdo věří, dívá se dopředu a oče­kává mocné skutky Boži pro zítřek, pro bližší i dalekou budoucnost a pro konec časů. .. .Víra má tvář obrácenou stále kupředu. !з si vědoma svých hranic, ale přece ukazuje stále přes ně. ...Člověk ve své živé lidské bytnosti chce už v přítom­né chvili přejimat budoucnost anebo pracovat ve světle toho, čeho má být dosa­ženo v budoucnosti. Cim vice se myslí na cil a budoucnost, tim jest život v pří­tomnosti plnější a dynamičtější, tim vice každý přítomný okamžik anebo každý výsledek práce pokládá za odrazový můstek pro práci dalši ... Tento pohled dává věřícímu křesťanu jistotu, že jeho služba v drobných tělesných starostech lidských a zápas o lepši podmínky pozemského života má smysl a po­svěceni toho, který žil mezi námi v těle a který jako vítěz nad mocnostmi tělesné bidy a tělesného rozkladu stoji před námi jako záruka věčného života a těla z mrtvých vzkříšení." J. L. H,

Next