Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-09-16 / No. 32
Obrázek z doby toleranční V Hořátvi na Nymbursku měli od roku 1820 nového kazatele Jana M o 1- n á r a. Třiadvacetiletý rodák z Chvaletic zaujal místo po zesnulém superintendentovi Ladislavu Bakovi. Syn madarského kazatele patřil už české vlasti. Pa studiích v Lučenci a Bratislavě nastoupil v Hořátvi, svém prvním a jediném sboru. V instalačním kázání 25. března 1321 stanovil sl úkol pro svoji práci: „Ne jako bychom panovali nad věrou Vaší, aie pomocníci jsme radosti Vaši, nebo věrou stojíte.“ — II. Korintským 1;24. Když pak ze staré fary zřízena škola, postavil sbor v létě 1824 faru novou. Přízemní budova stála čelem ke vsi, měla tři pokoje, kuchyň a ostatní hospodářské příslušenství. К faře přiléhala zahrada, dvůr byl lemován stodolou' a chlévem. Nyní se teprve třicetiletý kazatel chystal к ženitbě. Domácnost mu zatím vedla jeho matka „pani bábinka“ rodem Toronayová. Nevěstu nešel Jan Molnár hledat daleko. V blízkých Chlebích žila vdova po kajateli Janu Kazayovi se třenu dcerami. Nejstarší z nich Marie stala se Molnárovou vyvolenou. Seznámili se při nahodilých návštěvách od fary к faře. Rádi se tehdy navštěvovali sousední „páni bratří“ uherského původu. Svatba byla stanovena na 3. ledna 1827. Hle, co psal ženich své třiadvacetileté nevěstě na Nový rok těsně před sňatkem. „Dvojctihodné paní vdově Marii Kazay v Chlebíchl" „Nejmilejší duojcťhodní paní a milá drahá Mariánko!“ Dávám Jim vědět, že ty naše oddavky nebudou v Chlebích, ale и nás v Hořátvi. Dnes na mne přišli starší církve a žádali mne, abych se zde nechal oddat. Bez toho, že isem já jejích první duchovní pastýř, který se žením, aby tedy mou svatbu viděli. Já jsem jejich žádost za dobrou uznal a jim v tom svolil a to i v kostele ohlásil, že tu budeme mít oddavky. Já tedy к Nim, dá-V Bull ve středu časně ráno pro mou drahou nevěstu přijedu. Dají vědět tedy těm, kteří tam pozváni jsou a družičkám, aby tam nejvýš do 10 hodin byli, ábysme potom hned odjet mohli a nějakou krátkou snídani vřípraoějí. Já jsem tomu tuze rád, že ty oddavky lady budou, bude lepší příležitost pro všecko... Do Zdonína jsem teď psal po tomto poslovi, aby tam časně byly panny družičky. Zatím Je, nejmilejší dvojetihodná paní maminko, srdečně líbám a Tebe, má drahá Mariánko k srde' tisknu, — než se shledáme. Jenom budou v tu středu časně připraveny. S tím zůstávám s tou žádostí, aby nás Pán Bůh v tomto novém roce požehnáním korunoval. Jejich Je ctící a milující Jan Molnár duchovní pastýř Nadešel 3. leden '827. Zeních se vypravil naproti nevěstě a chlebským drůžičkám a hostům. Vvprava byla slavnostní. Hořátevšt! rolníci se seřadili na koních a banderlum jelo vstříc svatebčanům až к Nymburku. Tak bylí přivítáni farští snoubenci a již je přijal přeplněný hořátevský kostelík. Oddavky vykonal chlebský kazatel Josef Szalatnay. A tak v Hořátvi měli nejen kazatele, fikali o něm „náš panáček“, ale pivně 1 kazatelovu choť — Molnárův předchůdce a první zdejší duchovní pastýř L. Baka byl neženaf — „naši paničku“. Nemáme podobizny novomanželů. Jana Molijára až později portrétoval farský syn akad. malíř Winkler z Návsi ve Slezsku. Ale můžeme sl je dobře představit jak se dochoval jejich obraz ve vzpomínkách pamětníků: Ženich byl velké štííilé postavy, vážného vzezření, oválného obličeje, s vousem jen na tváři a pod bradou, hnědých kaštanovýcli vlasů a modrých očí. Nosil jak bývalo zvykem černý oblek se šosatým kabátem a vysoké naleštěné boty. Nevěsta byla malé postavy, veselé letory, sličné tváře, hnědých jiskrných očí, tmavohnědých vlasů a tak milého chování, že si snadno získala srdce všech s nimiž přišla do styku. Nebyla bohatá. „Groše jsem neměla“ říkávala později při vzpomínkách na svůj sňatek. A při skromných příjm ch — Molnár měl 300 zl. ročně a výtěžek církevního pole — bylo nutno rozumně hospodařit. „Naše panička“ to uměla. Vzdělání získala jen v tak zvané normální škole, nějaký čas pobyla v Praze v rodině luterského superintendenta Krejčího. Tam se mnohému přiučila, zvláště němčině a jemným domácím pracím. A tak farská paní dovedla nejen pěkně šít a vyšívat, dobře vařit, aie i ovládat kolovrátek, mlátit cepem obilí, péci chleba, aby se tak vyrovnala'-zkušené hořátevské selce. Byla dobrou zpěvačkou a uměla řadu písní i z Třanovského kancionálu. Její manžel připravoval si kázání již ve čtvrtek a mnohdy je předčítal své ženě. Ta byla dobrou písmáckou a odchovankou fary, a tak dovedla mnohé doplnit či opravit. Dědictví od Hospodina jsou dítky. S nimi přišla, do hořátevské lary teprve ta pravá radost, rušný život 1 mnohá starost a úzkost. Všechna narození zaznamenával šťastný otec —hořátevský kazatel do rodinné bible. První zápis svědčí o narození dcerušky Marie 1. listopadu 1827, ale již za týden však zemřela. Pak následovaly zápisy další: Petr, Anna, Alžběta, Jan-, Štěpán, josef, Marie, Karel a 1846 Bedřich. К zápisu o narození prvního syna Petra připsal otec tato slova: „Bůh ho obdař svou milostí, darem Ducha svátého i dobrým zdravím, aby prospíval časem, když vyroste milostí i moudrosti píed Bohem i lidmi.“ Podobně učinil i ostatním dětem, nejmladšímu pak vyprosil toto požehnání: „Obdař í jej Bůh všerfii potřebnými milostmi v tomto životě a zachovej jej к věčnému životu!“ Hořátevská fara se rozproudila novým životem... (Podle rukopisných vzpomínek dr. Bedřicha Molnára: Z farského koutku). Jindřich Výborný Kristův svědek. Přiklad toho, jací Jsou Kristovi svědkové, máme prvotní církvi a učedlnících. Jdou a v nejen mluví o Kristu o Boží moci, ale právě do této Boží moci jsou ponořeni. Jdou ve jménu Ježíše Krista a ve jménu Ježíše Krista jednají na každém úseku práce. Petr a Jan při vchodu do chrámu podávají ruku chromému. A hle : chromý poskakuje (Sk. 3, 6—7). I apoštol Pavel káže, avšak ne v moudrosti lidské, nýbrž v dokázání Ducha svátého a Boží moci (1. Kor. 2, 5). Prvotní církev, která zůstávala v učení apoštolském, v lámání chleba a na modlitbách, konala tyto skutky ve svých řadách. Tak dokazoval sám milostivý Bůh, že je mocný a že svou silou tvoří dílo na tomto světě, konkrétně: uzdravuje nemoci, očišťuje Kristovou krví lidský hřích a nadto naplňuje Duchem svátým každou očištěnou lidskou duši. Ci snad toto zaslíbení pominulo? Nikolivl Chceš-li být svědkem Kristovým, pak máš být naplněn Duchem svátým a mocí Boží. Toto pokolení nemůže к těmto darům přijít jinak než modlitbou a postem, pokáním. Bojím se, že o těchto věcech raději mluvíme, než abychom na ně horlivým pokáním, upřímnou modlitbou a odevzdaným postem očekávali. Pravá visitka církve a všech, kteří si říkají, že jsou svědky Pána Ježíše, se odráží ve světě tam, kde je vidět moc Ducha svátého na nás, kde jsme zmocněni к této službě v uzdravování, proroctví atd., prostě všude, kde promlouvá živý Bůh ve svém díle mezi námi. Proč nemluví na všech místech? Nejsme snad sami zábranou tomuto světu, že dílo Boží nevidí? Zastavme se. Čiňme pokání. Neprodlévejme. Čas kvapí a Pán je blízko. Co má být vykonáno, nechť je vykonáno. Josef Kendík • Diakonie. Česky: služba. Je vedle kázání (zvěstování) a obecenství znakem církve. Má své dějiny, její kořeny tkví v prvotní církvi, a tedy už v Novém zákoně, a to i tam je můžeme snadno vysledovat, kde není užito pojmenování, nýbrž věc', kde je zmíněna, totiž služba a pomoc člověku. Službu v nějaké podobě měla předkonstantinovská církev. Ve středověku braly na sebe službu kláštery mužské 1 ženské. Ve staré křesťanské církvi se zrodil spis zvaný Didaskalia (poučení), v němž se dočítáme o službě sester v církvi. Ta byla patrně vzorem naší Jednotě bratrské, když zavedla už ve svých počátcích službu Sester starších. V reformaci na službu ve sboru myslel Luther a zavedl ji Calvin. V novověkém protestantismu se mezi jinými o vybudování diakonie zasloužil Theodor Fliedner. Diakonie se však stala 1 vedle církve existující institucí. I my takovou službu jednou v církvi měli, byť v malém měřítku. Nyní nám z ní zbylo něco, čemu říkáme ve sborech „křesťanská služba“. Má to být sbor ve sboru, sbor sester 1 bratří, kteří jsou hotovi ve sboru účinně pomoci, fyzicky pomoci starým, nemocným, opuštěným, pomoci v každé práci, kterou nemohou zastat. My stále ještě spíše o této službě mluvíme, službu však nekonáme. Mluvit je pohodlnější. Dnes službu potřebujeme, jako jsme ji potřebovali včera a jako jí bude třeba v církvi i mimo ni ve světě vůbec. My si ňa službu spíše jen hrajeme, místo abychom ji promýšleli, organizovali a uváděli ji prakticky v život. Chtějme si uvědomit, že bez konané služby bližnímu není církev církví. Nepřestaňme zvěstovat, nepřestaňme vytvářet obecenství, začněme však už přece jednou uskutečňovat službu. Jen jí se stává zvěstování věrohodné, jen jí dokážeme, že to s obecenstvím sboru myslíme vážně. jbj • Odvaha ke sborové práci. Nejen u nás, ale i jinde, nejen jinde, ale i u nás pozorujeme, že se u bohoslovců jeví nechuť ke sborové práci. U sousedů bylo zjištěno, že celá čtvrtina absolventů do sborové práce nedochází. U nás zase se zjišťuje, že bohoslovci nejsou za svého studia spojeni se sborovým životem a neúčastní se pomocně sborové práce jak by se od nich očekávalo. Těžko se dávají o nutnosti účasti na sborové práci přesvědčit а к ní přimět, 1 když jsou к tomu v přednáškách a seminárních cvičeních soustavně vedeni. V našich poměrech těžko rozumíme tomu, že theologické studium může být zaměřeno výhradně jen badatelsky, nebo zase, že absolvent by moh! nastoupit do jiného odvětví církevní práce než je vlastní kazatelská a pastýřská služba ve sboru. Práci v církvi mimo tradiční sborové povinnosti bychom asi považovali za luxus, a pak ve svých rozměrech a možnostech nemáme pro mimosborovou práci v církvi dosti příležitosti. Ale ať se bohoslovec zaměřuje ve svém studiu jakkoli, měl by rozhodně mít odvahu a snahu nějaký čas vzít na sebe odpovědnost za „dřinu“ ve sboru, a to už proto, aby alespoň dokázal, že pohnutkou к úniku ze sborové práce není pohodlnost. Ovšem, že sborová práce je osobně náročná, je to práce — řekněme — nimravá, vyžaduje porozumění pro člověka. Tím však dává příležitost k tomu, aby bohoslovec prokázal, že mu skutečně o konkrétního člověka jde. A pak: dosud nejsme přesvědčeni o tom, že by theologie ve své podstatě nebyla zvěstováním ve všech jeho možných podobách. Poznání, že toto je podstatná funkce theologie, podněcuje stále nově к odvaze ve sboru pracovat a tuto práci třeba i revolucionizoyet. Ovšem, toto poznání zde musí být a к němu musí studium vést. Není vyloučeno, že studium studenta к tomuto poznání přesvědčivě nevede — jinde i u nás. jbj • Jiná tvář sekularizace. I o Švédsku se říká, že tam" značnou měrou pokročila sekularizace a že návštěvnost při bohoslužbách se tam počítá na promile. Ústřední rada švédské církve dala jedním ústavem pro průzkum veřejného mínění provést zjištění týkající se církve. К jakému výsledku průzkum vedl? Bylo zjištěno, že 80 procent obyvatelstva si přeje, aby ve společném švédském životě byly zachovány křesťanské ideály. 62 procent odpovědělo kladně na otázku: „Věříte, že Kristus a jeho dílo mají rozhodný význam pro lidstvo?“ 32 proťent dotázaných si přeje podstatné nápravy v církvi, 25 procent nápravy jen v určitém směru, 12 procent se к této otázce nevyjádřilo. Jak patrno, prozrazují tato čísla živý zájem o náboženské a církevní otázky, jak praví náš informátor, a stojí v rozporu s klesající návštěvností a s biskupskými zprávami o činnosti církve. pt ZÁPISNÍČEK Ladislav Pokorný: První čtení. Z nakladatelství Lidové demokracie — Vyšehrad se vydala к dětskému čtenáři tato knížka. Ukázat na Boha, na cestu Jeho a dát informace o cestě za ním je osnovou Pokorného „Prvního čtení“. Tato knížka dětské dušičce do 6 let přístupná, citlivě ilustrovaná Divicou Landr-ovou, seznamuje je s tím, co je kostel, učí je modlit se a křesťansky zdravit, seznamuje se základním učením, o Bohu, stvoření, pádu prvních lidí, s Desaterem Božích přikázání. Seznámí se s biblickými dějinami, jež jsou středem náboženských vědomostí. Čtenář se obeznámí s životem a učením Ježíše Krista, jehož poselství v dějinné formě a přirozené svěžesti je podstatnou oporou naučení víry a mravů. Knížka informuje vhodným způsobem přizpůsobeným dětskému vnímání o liturgickém životě v církvi. Roční údobí a svátky liturgického roku jsou v knížce zapojeny do oddílů, jež následují po částech jednajících o nauce, která tvoří jejich theologický základ. Knížka seznamuje malé křesťany s hlavními svátostmi a podmínkami jejich přijetí. Zamýšlíme-11 se nad Pokorného „Prvním čtením“, tu připadne na mysl, že je to vlastně tak trochu knížka psaná nejen pro dětské čtenáře, ale 1 pro jejich rodiče. Velký učitel národů Jan Amos Komenský, od jehož úmrtí uplyne 300 let, před 340 lety v „Informatoriu školy mateřské“, nejkrásnější knížce naší pedagogické literatury o výchově nové generace. doporučoval, aby rodiče nečekali až na učitele a faráře, kteří by se ujali výchovávání jejich dětí, ale aby tento úkol přijali sami. Je to úkol nutný, nezastupitelný, odpovědný a vznešený. Dítě je Boží dar (Gen 4, 1), prostředek mimořádného Božího požehnání (2 123, 3—4) a proto jeho výchova (Př 1, 7n) a seznamování dítěte s Bohem, Ježíšem Kristem a jeho církví by mělo v křesťanské rodině patřit к předním rodičovským povinnostem (Deut, 6, 6n, 11, 19). Předpokladem náboženské výchovy dětí je to, že i dítě může slyšet hlas Boží, a že má schopnost účastnit se náboženského života (srv. 1 Sam 2, 11; 1 Pa 29, 1, 2 115, 13). Děti Jsou předmětem zvláštní Boží péče (Mt 18, 10) a prostřednictvím křesťanských rodičů patří do oblasti církve (1 Kor. 7, 14) a jim je svěřeno vyučování a napomínání CEf 8, 4, srv. 2 Tím. 1, 5). Ano, rodiče by měli provádět výchovu slovem a činem. Vodit děti po stezkách Páně je jednou z povinností křesťanských rodičů. Bůh — nejlepší vychovatel — nejen vyučuje svým ustanovením, ale ukazuje na své cesty, dává poučení o správném způsobu života. „První čténí“ Ladislava Pokorného je vhodnou pomůckou v rukách rodičů, aby dětem vypravovali o velkých skutcicji Hospodinových, o jeho Synu Ježíši Kristu a jeho svaté, jedné, apoštolské církvi, učili o „cestě výborné“ (2 25, 4), bázni" před Bohem a lásce к němu, „učíce je zachovávat všecko, cožkoll přikázal vám“ (Mt 28, 20). Je třeba si uvědomit, že dítě se učí od prvních dnů svého živeda a učí se celou svou bytostí. V době od 4 do 6 let záleží na tom, aby rodiče (vím, že mají málo času, ale snad by se nějaký našel) se dítěti věnovali i po náboženské stránce, a tak rozhodli I o tom, bude-li vnímavé vůči výzvě Evangelia Kristova, které je nejvyšším poselstvím lásky. S tatínkem a maminkou by dítě mělo číst své „První čtení“. Unt by mu měli ukázat, že v Bohu má pevnou jistotu, že Bůh je dětem blízký, jen On je „ta cesta, i pravda 1 život“ [Jan 14, 6), a že „pravé jsou cesty Jeho“ (2iev 15, 3). Ctěte s dětmi v jejich „knize Hospodinově“ (Izai 34, 16), pocítíte s nimi velkou radost nad věčným poselstvím, ke kterému jim ukážete cestu á příklad. K. Rys E. T. SETON Ernest Thompson Seton, od jehož narození 14. srpna uplynulo 110 let, zůstává oblíbeným autorem. Překladatelské ročenky UNESCO dokazují trvalou oblibu jeho knih prakticky po celém světě. Vytvořil osobitý žánr, mistrně spojil text s vtipnými pérovkami, zvířecí a ptačí hrdinové jeho povídek vešli do literatury jako postavy, s nimiž každá další generace čtenářů vždy znovu prožívá jejich život a zpravidla i tragický konec. Kolik dětí si zaplakalo nad osudem Loba a jeho Blanky, kolik jich vidí při návštěvě zoo v medvědu v kleci starého Monarchu ... Setonovy povídky o zvířatech mají u nás dobrou tradici, od Kulmová třísvazkového výběru, jenž počal vycházet u Topiče za prvé světové války, přes Nakovaříkovu a Ottovu knihovnu „Waiden“ až к současným edicím překladů Zapletalových — vždy žádány, vždy rozebrány brzo po vydání. je však méně známo, odkud přišla inspirace к t^to i další autorově tvorbě. Když po I. světové válce postlal prof. Miloši Seifertovi svoji „Zpověď“, zdůrazňoval: to musíte čisti to musíte znát! A jeho zpověď („Duch lesů“ 1922) mluví o rodičovském domě s přísně presbyteriánskou tradicí a kázní, o konfliktu chlapce s domácím prostředím 1 s farářem. „Vždycky mne dojímala duchovní pustota oněch prvních osmnácti let mého života. Ptal jsem se sám sebe: není nějaké cesty, kterou by se zdramatizovalo toto náboženství, tato výchova?“ V duthovním konfliktu Setona jako chlapce a mladého muže, tehdy před dávnými léty, rozpoznáváme rysy dnešního konfliktu mladé generace, protestující — at již oprávněně nebo neoprávněně — proti starým tradičním způsobům, formám a formulacím, je zaujat přírodou, zamilován do přírody. Odpuzuje ho výchova spokojující se opakováním katechismu. „Považte kvítí polního, kterak roste“ (Mt 6, 28)1 Rod pocházel původně ze Skotska, ale v posledních generacích žil v severní Anglii, kam se předkové uchýlili v době stuartovskýoh bouří. Když mu bylo pět let, stěhuje se rodina ze South Shieldsu do Kanady, kde chlapec prožívá nádherné časy v pralesích. Současně je svědkem, kam vede církevní fanatismus — dnešní bouře v Irsku jsou hrozné, téměř malá občanská válka, ale v trochu zmenšeném vydání se tradičně opakovaly v Kanadě mezi protestanty a katolíky Irského původu. Historie vlastní rodiny je spjata s nábožensko-politickými boji ve Skotsku a Anglii. Chlapec se vnitřně distancuje. Studuje v Británii na Královské akademii. Po návratu do Kanady pracuje ve vládních službách jako přírodopisem R. 1886 publikuje první odborné pojednání o savcích a ptácích severních provincií. Následuje pobyt v Paříži, studium malířství, zejména malířství zvířat. Život nezávislého umělce. Výstavy v Salonu. Zde poznává svoji první jnanželku Grace Gallatinovou. Návrat do Kanady — nyní vychází v těsném sledu ona známá a řada prací o zvířatech a ptácích, na je jímž počátku je touha chlapce, nacházejícího stopy Božího díla v přírodě a na jejímž vrcholu studie „Desatero v životě zvířat“, dokazující platnost V—X přikázání i ve světě zvířecím. (Česky vyšlo ve svazku „Ptačí příběhy“ v NekDvaříkově knihovně „Waiden“, na str. 60—96.) Vždy znovu se vrací ke konfliktu, jenž stigmatlsoval jeho životní cestu. V Duchu lesů, Dvou divoších, Osvitu na Cedrové hoře. S úctou vyslovuje jména Becket, M. J. Hus, Coligny, Latimer, Riddley, Cranmer — Jeho jim Hartigan, unavený studiem theologie, inspiruje se vzpomínkou na statečné křesťanské osobnosti, jež víru energicky proměňovaly v činy a staly se požehnáním miliónů. Kdo to jsou? Luther — Kalvín — Wesley! Povídky z přírody, vrcholící (nikoli literárně, ale duchovně) studií o platnosti Desatěra, nejsou jediným dílem ETS. Ptá se neustále tou starou otázkou: co činit? jak zdramatizovat toto náboženství, tuto výchovu? a roku 1902 dává odpověď publikováním výchovného programu a založením Woodcraft Indians [roku 1916 Woodcraft League). Od poznávání krásy užitečnosti pobytu v přírodě, poznávání a Božího díla v ní, pokračuje snahou po všestranném rozvinutí osobností, po všestranné výchově (velmi připomínající snahy J. A. Komenského). Vystihl nebezpečí, že s postupujícím technickým vývojem člověka bude stále více jen konzumentem kulturních lmdnot, bez vlastní tvůrčí činnosti, bez představivosti, zoufale jednostranný. Dávno před dr. Albertem Schweitzerem vede к úctě к životu (Z lesní říše 1925 — povídka Kouzelné svítilny, strana 211), zdůrazňuje potřebu modlitby, postu, bdění o samotě, posvátnosti: liturgické hnutí po roce 1918, vznik reformovaných ženských klášterů v Grandohamp a Pomeryol, vznik Taizé — daly mu za pravdu, byt s odstupem tolika let. Posiušen .příkazu „plačte s plačícími1* nazývá své hnutí Woodcraft Indians a solidarizuje se se severoamerickými Indiány, jejichž závěrečné zmasakrování se odehrávalo právě v době jeho dětství a dospívání (až roku 1909 zemře! v pevnosti Fort Slil náčelník Geronlmo jako 911etý, po 281etém věznění) — a tak symbolicky zvedá prapor boje za svobodu í lepší sociální spravedlnost (B. Engelse hodnocení společenského zřízení severoamerických Indiánů, viz M. Stingl: Indiáni bez tomahavků, strany 414 až 416). Za vzor klade Tecumseba, krásnou postavu amerických dějin, státníka, jenž uskutečňoval křesťanské zásady, aniž byl — pokřtěn. Napsal mnoho knih na téma Woodcraft (do toho slova vkládal více, než říká slovník: krása, síla, čerpaná životem v přírodě; dnes dr. V. Valovič překládá: teocent-rický humanismus) — celý závěr života věnoval této ideji a Indiánům, jež si zamiloval a jejichž rehabilitaci na všelidském fóru považoval za svoje poslání. Je uznáváno, co dala světu kultura Orientu, co dali Rekové a Římané. ETS učí poznávat, co dali severoameričtí Indiáni (Indián, přeložil M. Seifert, Praha 1923, strany 115 až 118.). Je nepodstatné, zda si tím vysloužil vděk, nebo posměch. Zemřel 23. října 1946 a na stránkách Kj jsme ho tehdy vzpomenuli 14. listopadu téhož roku. I v Bratrstvu vyšel článek (Nuzný před Otcem; 20. prosinec 1946). Dnes je 110 let od jeho narození a vzpomínáme znovu. Vyšel z protestantského prostředí a jen -na jeho pozadí možno rozumět Setonově touze a úsilí. Biblicky motivován je jeho zájem o přírodu, biblicky I důraz na táboření a veškerý pobyt venku (III. Mojž. 23, 339-41, jak sám výslovně zdůrazňuje!). Na počátku je snaha, aby náboženství, cesta člověka к Bohu, nebyla „jen ohněm citátů“ a aby byli získáni pro obecenství s Otcem nebeským i ti, kdo se octil daleko cd kterékoli církve a jimž sama křesťanská terminologie tvoří zábranu. V Osvitu na Cedrové hoře se zabývá miv sijním úkolem a způsobem misijní práce; Rolfu zálesáku ironizuje pobožnost, která spoléhá, že Bible sama bude konat zázračné dílo, ale nedovede podat chudáku ruku. ETS nebyl církevníkem — je spíše podoben dr. Albertu Schweitzerovi; čím je starší, tím se nám jako by vzdaluje^ Avšak pamatujeme-li na biblickou inspiraci jeho díla, můžeme ho sledovat dlouho, velmi dlouho. Jeho výročí připadá na dobu, kdy statisíce, snad milióny lidí táboří. On to byl, kdo vyzvedl myšlenku táboření a její význam. Kdo pobytu v, přírodě dal náplň, krásu, smysl a cíl. Kdo rozpoznal lék proti moru technického, atomového věku. Napsal pro své chlapce a děvčata zákoník — Bůh je v jeho středu, a „buď zbožný a měj v úctě zbožnost jiných“ zní nám všem tak známou řečí. „Ochraňuj divokou přírodu1* nabádá i dnes, v době devastace obrovských území Země. Pokračovatel Komenského, vzdálen každému militarismu, jemný vychovatel s citlivém srdcem. Tak jsme ho poznali, takovým byl a zůstává. Až otevřete kteroukoli z jeho knih (bude jich přibývat na našem knižním trhuj, vzpomeňte: to psal člověk, který se jako chlapec bouřil nad Biblí, neměl rád katechismus, nerad zpíval žalmy, a raději než do kostela chodil do lesa. A nebeský Otec, ten laskavý a shovívavý, učinil ho svým nástrojem, aby ze zapomenutých stránek Písma vynesl krásné věci к požehnání miliónů. Protože poznal trýzeň žízně, vyhloubil studnu, aby 1 jiní mohli z ní pít. Okusil jsi také? Jan Niebauer