Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-02-25 / No. 9

V neděli 21. srpna 1446 povolal st Duchek z Mníšku, povoláním písař a malíř, iluminátor rukopisů, asi na radu svého lékaře Mistra Demetria, úředního písaře, aby mu nepsal závět. Myslel na to již pravděpodobně déle, takže ji měl dobře promyšlenou a mohl ji diktovat. Jak bylo pravidlem, jmenoval nejdříve několik přátel poručníky, jak byli zváni; jim bylo svěřovat úkol opatřit formality, požadované úřady, především městskou radou, která musela závět schválit. Té nestačila vdova Ludmila a syn Havpl. Závět vzpomíná i Duchkova bratra Beneše Smolíka z Českého Brodu. Zikmund Winter, jenž prvý upozornil na závět v neocenitelných Dějinách řemesel a obchodu v Cechách ve 14. a 15. století, aniž dosud došel pozornosti, vypsal z ní větu, která je v celém dokumentu nejzávažnější: „Mám bibli bezmála celou mou rukou psanou, Písař husitských biblí a osudy jeho díla z druhé bible polovici na velkém pergamenu." To zabezpečuje totiž skoro s jistotou, že z ruky Duchka z Mníšku vyšly také dvě české bible, které náležejí к nejcennějším a ne/krásnějším biblím husitským a jsou svým vznikem blízké našemu Duchkovi. Je to především Litoměřická bible z roku 1429, zvaná i malou proti značně starší velké z let 1410—16, a Kroměřížská, dokončená 1433. V prvé bibli v se písař podepsal, jak jsem našel papírech Dobrovského, Duchek z Mníšku, kde se zřejmě narodil nebo odkud pocházeli jeho rodiče. Později se pndoisoval, jak vidět ze závěti, prostě Duchek. Osudy starší bible se podaří sotva kdy podrobněji objasnit. Zato druhá, dnes Kroměřížská, dovede nám povědět o lom, co zažila, dosti mnoho. Byla to rodinná bible pánů ze Zampachu nad Orlicí, kterou ti dali vyzdobit v čele svým erbem, dnes vystřiženým a nezvěstným, a zapisovali do ní nahození děti. Proto nelze rozhodnout, zda první z nich byl Jan z Potštejna (1427—1469) či jeho syn Jan /1483—1518/ Podle mínění Sedláčkova koupil bibli jeden z nich a po něm zapisovali narození jejich synové, poslední Zdeněk I narozený 1570, zemřel asi 1634), který bibli zavezl na Moravu Dva jeho synově bytí poslední svého rodu a v bouři pobělohorské zachovali věrnost císaři a došli za to hojné odměny. A ti snad věnovali bibli františkánskému klášteru v Uherské Skalici na Slovensku. Tento klášter vybudoval po Bíle hoře velkou knihepnu, a to. jak se zdá, neposledně nákupy od evangelíků, kteří tu hledali útočiště a prodávali v nouzi knihy, jež si přivezli hlavně z Moravy. Ty ovšem franttškánt dávali do oddělení knih zakázaných, ale uch svávali jako výzbroj do boje s evangelíky. To vyšlo najevo teprve nedávno, když byla knihovna zabrána o odvezena do Bratislavy a zde v ní zjištěny knihy z majetku jednoho z kralických mistrů Lukáše Helice Třebíčského a potom ivančického biskupa bratrského Jana. Crucigera, ano t Jana Blahoslava aj. Mezi těmito skrývanými knihami se octla, jak se podobá, i nádherná bible iluminátora Duchka z Mníšku. Af již její husitský původ prozradila věta na odstraněném prvním listě s erbem, či dárce, který se zřekl evangelické minulosti svého rodu, vzbuzovala pozornost n7 iniciálami, mezi nimiž je podobizna Karla IV., Václava IV., a ty vedly к zakouv pení bible do arcibiskupské knihovny Kroměříži, dnes přeimenované v Uměleckohistorické muzeum. Vážím si cti, že jsem mohl ve stopách Z. Wintera zjistit podstatná data životopisná vynikajícího iluminátora• husttské Prahy, využitím iehc závěti v novoměstské knize kšaftů, zachované v městském archivu našeho hlavního města. Třeba se závět o tom nezmiňuje, můžeme z ní zároveň usoudit, že písař Duchek, jenž se zakoupil na Novém Městě 1430, Je náš Duchek z Mníšku, zemřelý v srpnu 1446. A snad se o něm shledá ještě leccos jiného po zjištění těchto životopisných dat, čerpaných jak z monumentálních Tomkových Základů starého místopisu Pražského, jež však sahají zhruba jen asi do let třicátých; stejnojmené dílo Teiqovo nedospělo к popisu Nového města. O obou Duchkových biblích najde, čtenář podrobnosti v Součkově knize Česká Apokalypsa v husitství (Kalich). F. M. Bartoš POZDĚ. ALE PŘECE se zase i letos dostal do rukou členů našich sborů Evangelický к a 1 e n d á ř .vydaný kalichem (cena 10 Kčs). Tentokrát je] redigovali farář Bedřich B. B a š u s a literární historik Dr. Jaroslav Nečas. První z redaktorů v úvodním slovu připomíná, že jde side o jubilejní — padesátý — ročník, avšak o rok opožděný (proč tomu tak je, může si každý už sám přečíst v kalendáři), a dále v souhrnné zkratce naznačuje počátky 1 půlstoletou historii této publikace, na kterou evangelické společnost každý rok nedočkavě (i když trpělivě) čeká. Ve srovnání s předcházejícími rbčníky uplatnila nová redakce i poněkud nové pojetí letošního kalendáře. Lze je připsat zřejmě na vrub B..Bašuse. Rámec zůstal ovšem stejný jako dříve: na počátku obvyklé kalendárium, jež uvádí také rozvrh biblického čtení к domácím pobožnostem podle příručky „Na každý den“, na konci pak schematismus českobratrské církve evangelické (včetně personálního obsazení Komenského fakulty). Záhy si však čtenář všimne určité jinakosti posledního kalendáře a jeden z prvních článků (Zlomili růžičku) jej na to výslovně upozorní. (Utržený к vět růže se proto také zřejmě dostal symbolicky na obálku.) V jakési opožděné literární žní se tu představuje skupina, ponejvíce farářská, která před patnácti i více lety toužila vytvořit „evangelickou literární družinu“. Nepřízeň tehdejší doby zabránilíjpomu, aby ona mladistvá touha nabyla reálné podoby, a tak zůstalo jen pří torsu zamýšleného díla, které teprve nyní, s odstupem desetiletí, vychází tiskem a vtiskuje kalendáři namnoze ráz almanachu. Srovnáme-li letošní ročník s minulými, pozorujeme ovšem řadu dalších změn. Sám rozsah kalendáře se změnil: zmenšil se o celou devítinu (16 stránek), a to je citelný úbytek, nad nímž si čtenář pozastýskne jako nad novým ochuzením. Když odečteme kalendárium a schematismus, zbývají totiž už jen 104 stránky — a jak jsou vyplněny? Přesně čtvrtina patří poesii (to je v kalendářním čtení jistě také neobvyklé množství) a více než sedmina Je věnována kresbám Marie Filíppovové, která se postarala také o grafickou úpravu a obálku. Alespoň zbytek (64 stránky) by měla tedy zaplnit próza — ať vzdělavatelná nebo zábavná. Když však pozorně listujete, brzy zjistíte, že nejedna stránka zůstává někdy z třetiny, jindy z poloviny, někdy dokonce ještě 1 z větší části ZÁPISNÍČEK prázdná. A tu je člověku líto prohospodařeného místa (dobrých šest stránek). Kolik by se tam Ještě docela pohodlně vešlo třeba vhodných citátů z díla J. A. Komenského, jak tomu asi na dvou místech skutečně je, nebo dalších příspěvků, jež by rozšířily a zpestřily letošní ročník. Vyvstává otázka, zda redakce netrpěla nedostatkem rukopisů a autorů. Tomu by nasvědčovalo i to, že značná část otištěných próz a veršů pochází od jednoho autora, 1 když se kryje sérií pseudonymů.) Ale i v tomto případě se dalo volného místa využít aspoň vybranými ukázkami ze zahraniční evangelické (a třeba i katolické) tvorby. Jistě mnohý čtenář letos postrádá právě překlady, které se v minulých ročnících pravidelně objevovaly. Je to po dlouhé době poprvé, ne-li dokone'e vůbec poprvé, co kalendář přináší jen příspěvky českých autorů. Stojí za zamyšlení, zda v tom máme spatřovat přednost anebo spíše nedostatek a nežádoucí zúžení. Hned poté, co se kalendář objevil ve sborech, ozvaly se proti jeho obsahu jak literárnímu, tak výtvarnému různé kritické, ano až protestní hlasy. I na farářském kursu zazněla slova ostré kritiky z úst jednoho seniora i dalších účastníků, kteří tlumočili názory ze svých sborů. Prostí čtenáři sl stýskají, že mnoho stránek pro ně zůstává zcela nebo takřka uzavřeno, protože jim nerozumějí. Týká se tb zvláště veršů a kreseb. Pokud jde o výtvarnou stránku, připadá asi na účet tiskárny, že výsledný zrakový vjem, který čtenář z kalendáře má, je příliš šedivý. Ale i při této omluvě nejednu kresbu mnozí přecházejí s určitými rozpaky. Pokud jde o básně, dostali se jimi к slovu současní známí evangeličtí faráři-básnícl, z nichž J. Batelka a A. Mikolášek jsou snad pro většinu čtenářů nejsrozumitelnější a nejpřístupnější. Verše Balabánovy a Trojanovy, jakkoli tematicky a eticky velmi angažované, u příslušníků starších generací nacházejí málo porozumění. Zato snad zasáhnou aspoň některé spřízněné duše mezi mladšími a mladými. Jsou náročné, formálně i výrazově navazují na moderní pbezii a vyžadují značnou intelektuální úroveň. Kdo chce proniknout do skladby obrazů a souvislostí, aby pochopil, co chtěl básník říci, musí к tomu vynaložit nadmíru myšlenkového úsilí. Navzdory steskům, které se ozývají, jsem přesvědčen, že 1 letos kalendář najde vděčné čtenáře a že v něm každý z nich — mladý stejně jako starý — objeví to, co ho upoutá, zaujme 1 obohatí, poučí a potěší. Vždyť skýtá v pestrém výběru širokou paletu žánrů: slovo na uvítanou novému synodnímu senioru V. Kejřoví, kázání F. M. Dobiáše o čtyřech jezdcích z Apokalypsy, biblický apokryf J. Hellera, studil o J. A. Komenském z pera A. Molnára, okénko do dějin ranského sboru (J. Výborný), hrst vzpomínek na doby dávnější (R. Schiller, В. Dvořák), několik povídek (J. Friedmann, J. Vojtěchovský, Z. Medek, B. Berková), Informace o darmstadtském Mariinu sesterstvu (J, Chvála), malý Cestopis po Walesu (J. Nečas) i několik veselých zkazek ze života církve (J. Sklenář). Verše K. Bednáře, J. Kubáčové a Z. Svobody, stejně jako článek o potížích pří překladu bible do různých Jazyků a nářečí (V. D. Schneeberger) zastupují v kalendáři svět české ekumény. Jiří Lejdar Problémy náhradní vojenská služby bese zbraně se stále intensivněji zabývají ve Švýcarsku. V r. 1969 byl proveden zvláštní průzkum názorů mezi odpěračl vojenské služby z důvodů svědomí. Vynecháni bylí pouze Svědkové Jehovovi. Ze 72 dotázaných, kteří bylí pro odpíráni vojenské služby vězněni v letech 1965—67, pracovalo pak 64% dobrovolně v různé náhradní civilní službě. Na otázku, zda se cítí vázání určitou službou vůči společnosti, к niž přece též náležejí, odpovědělo 69% naprosto kladně. Většina však projevila při tom zájem o možnosti náhradní služby pro účely mezinárodní pomoci. Pokud jde o dobu trvání tétb náhradní služby, vyslovila se většina tázaných pro stejnou délku jako trvá základní vojenská služba. Odpěračl z důvodů svědomí nechtějí výsady. Vyhýbají se pouze styku s vražednými zbraněmi. ajo Počet výstupů z církve se začíná zvyšovat 1 v některých oblastech NSR. Zatímco v jihoněmeckých zemských církvích ještě nezaznamenávaj! zvláštních změn a v Bádenské církvi naopak počet členů v minulém roce dokonce stoupl o 160 000, v severních oblastech převažuje počet výstupů nad přístupy. Nejvíce v Hamburku, kde se tímto jevem začíná zemská církev vážně zabývat. V západním Berlíně vystoupilo v loňském roce z evangelické církve 15 000 osob, což znamená víc než jedno procento. Asi dvě třetiny vystouplých jsou ve věku 21—35 let. Nejčastěji uváděné důvody výstupu z církve jsou námitky proti pbvínné církevní daní, pohoršení nad věroučnými rozpory mezi současnými theologickými směry, odcizení mezi faráři a sbory a na neposledním místě i nesouhlas určitých církevních vrstev s rostoucí sociální a politickou pokrokovou angažovaností evangelické církve. V západním Berlíně je nadto mnoho výstupů výslovně zdůvodňováno rozhořčeným nesouhlasem vůči pokrokovému postoji biskupa dr. K. Scharfe, který již několikrát se rozhodně vyslovil proti činnosti revanšistíckých organizací přesídlenců z východních oblastí. Biskup Scharf se ve svém letošním novoročním kázání vyjádřil к otázce přibývajících výstupů v tom smyslu, že tu jde o nové tříbeni a čistění, které nemůže být církví na škodu. Zdůraznil, že církev opouštějí především lidé z měšfácko-konzervativních kruhů, kteří si více cení národní tradice, ne-li nacionálni minulosti, více než věci Kristovy. Pro život a práci' současné církve jsou proto mnohem důležitější tl, kdo nyní do církve přistupují, než ti, kdo by v ní měli dále setrvávat jen s polovičatým srdcem. Za své kázání byl biskup Scharf těžce napaden v pravicovém tisku a sedmnáct poslanců západoberlínské frakce CDU ho ve veřejném dopise obvinijo z Infiltrování názorů marxistické ideologie. Krátce nato prohlásil biskup Scharf novinářům, že své stanovisko nemůže změnit, neboť ani vlastenectví ani čest národa nemůže být pro křesťana poslední absolutní hodnotou. AJO První společné křesfansko-židovské bohoslužby připravila Společnost pro spolupráci mezi křesťany a židy Jedné listopadové soboty 1969 v evangelickém chrámu v Düsseldorfs Bylo přítomno na sedm set věřících s obou zúčastněných stran. Městský rabín dr. R. Geis zdůraznil ve svém projevu na téma „Království Boží“, že v poslední době si začínají být i křesťané vědomi toho, že Jsou poutickým lidem Božím a poznávají nelahé důsledky někdejšího spojování víry s mocí. Za evangelické křesťany připomněl městský superintendent dr. E. Dietrich, že dnes již nestačí pouhá koexistence všech věřících, nýbrž že Je potřebí proexistence, aby mohli společně sloužit v současném světě pro věc' míru a spravedlnosti. Za katolickou stranu uzavřel shromáždění poděkováním a přímluvnou modlitbou děkan Msgr. H. Dressen. Sbírka z tohoto shromáždění byla věnována na akci „Chléb pro hladové“. tečný hluk, dej nám živost potůčků, které se ze sněhu zrodf. A lavina ať zavalí jen naše hříchy! — U ... u... u, koktá Josífek snaže se přednést báseň. — Řekla jsem ti, abys napodobil kohouta. Otevři zobák jako on! Dveře stáje zanaříkají. Tatínek oznamuje slavnostním hlasem : — Pan inspektor Epaulard! Krávy obracejí hlavu. Vidíme zpočátku toliko náramný stín, pak sněhem posypané nohavice, hnědý kabát, rudý vous a docela modré oči. Pan Epaulard pozdraví kmotřičku Mimi a potom se vyptává na naše jména. Jsme vyděšeni, červenáme se a koktáme Ruben neví jak odpovědět na otázku. Zdá se mu, že nebe na něho dští blesk za bleskem. Stojí tu s sepjatýma rukama a proslovuje s vřelým zanícením oblíbenou modlitbu kmotřičky Mimi; „Pojďme, sklánějme se a padněme před ním, klekejme před Hospodinem stvořitelem naším.“ Pan inspektor, takto nečekaně zaskočen, se prohrabuje v bradce. Pozoruje chvilku otrhaného Rubena, jenž odpovídá modlitbou na otázku po hlavním městě Francie. Pak mu poklepe na rameno: — Dobře, velmi dobře, chlapče. Pan inspektor zakašle. Hotoví se pronést větu. Vtom se w kráva neslušně zachová a zakokrhá. Pan Inspektor je starý ^ dobrák — rozesměje se. Vždyť se narodil v protějším údolí, j kde rovněž vyučují ve stáji. Zná podobná přerušení školní н práce. Ta událost všecky zdůvěrnila. Ukazujeme své sešity w a tabulky. Na několika posledních otázek odpovídáme s ne- > čekaným zápalem. „Kdo je francouzským císařem?“ Eliášek ^ je korunován slávou pro svůj lomozný výrok: „Pan Inspek- ^ tor!“ Pan Epaulard, citelně dotčen, opravuje: „Císařem údolí, to ano. Císařem Francouzů však jest jeho Veličenstvo Napoleon III. Nezaměňujme!“ Pak otevře jakousi knihu a položí ji přede mne: „Cti, maličká!“ Je to vyprávění o tom, jak Cromwell povraždil dítky Karla I. Zapomínajíc na zrzavý vous, na modré oči a všemi barvami hrající tváře, předčítám z celé н duše. o — Paní učitelko, řekněte mně jméno té dcerušky a kde -J bydlí. Pošlu jí knížku... Blahopřeji, opravdu se divím. Máte ^ příkladnou třídu. ^ Kniha! Postava páně inspektorova se mění v název a jeho hnědý plášť v překrásnou vazbu. Kniha ... Nové dveře, oteví- z rající svět... S jakou uctivostí povstávám, když nás pan 1-1 Epaulard zdraví a mizí. 2 Abych si vskutku zasloužila slíbenou odměnu, abych se ještě ÜÜ zdokonalila, čtu si po ukončení školy nahlas pohádku, která z začíná těmito slovy: Byla jednou jedna střecha. Na té střeše ы pronásledovala’ kočka pěkného ptáčka. ffl stávám mrtvým předmětem. Ale s tebou žiji a kvetu. Tvá vüje je mně sluncem. Otče, žehnej mi, jako i já žehnám tobě. Amen.“ S pohnutím opakujeme všichni: Amen. A nyní do práce. Ruben zjišťuje, že se slova skládají ze slabik, Lenka počítá do deseti, jiní slabikují nebo vykreslují písmenka. Já pak, aniž si všímám rozpustilých králičích poskoků, opisuji tuto větu: Kamzík je živočich-plachý. Koktavému Josífkovl dává kmotřička Mimi za vzor kohouta. — Podívej se, jak otvírá zobák. Všimni si, jak se nestydí za své kykyryký. Napodob jej při mluvení. Vzápětí nás provádí ukazovátko mapou Francie, sledujeme řeky a opakujeme sborově jména velikých měst. Jsme nepříjemné překvapeni, když nás kmotřička vybídne: — Teď sl běžte hrát na dvorek! Děvčátka se shluknou do jednoho kouta. Každé z nich plete hnědé punčochy. To já nedovedu. Slyším jen zvonění jehlic a poznámky svých nových kamarádek. Chlapci chtějí ze sebe setřást ukáznění jedné hodiny. Pískají, co jim dech stačí, na dva prsty. Na jejích povyk odpovídají s výšin strážní psi. Ted, s nastávající zimou, nemajíce nic na práci, stali se popudlivými a štěkají bez ustání. Hodíš-li nejvyzáblejšímu kost, je z toho krutá bitka, chuchvalec tlap, čumáků a hřbetů, zběsilá honička až ke skaliskům a zase zpět. Na prazích se objevují hospodáři, okřikují a proklínají, dokud se smečka nerozprchne. Vidím tu a onde psy jakoby spráskané, s ušima potrhanýma na kraječky. — Teofile! Šalomounku! Eliáši! Rubene! zavolá kmotřička Mimi vyrůstajíc z obzoru údolí, vstaňte, ať na vás vidím! Teofil, Šalomoun, Eliáš i Ruben povstávají, žmoulajíce v rukou samou nejistotou své čepice a nenalézajíce spásného východiska. — Proč trýzníte psy, kteří přece za vás zlézají skály a střeží stáda, když obíráte lísku? Místo poděkování štvete ty hladově psy do pračky. Viděla jsem dva celé pokrvavené. Zasloužili byste si, aby vás někdo zavřel na týden o hladu a žízni a sedmého dne aby mezi vás hodil skývu chleba. Nevím, zdali byste se smáli, nezbedové! Ukrutníci!... Což si myslíte, že Pán Bůh se zvláštní oblibou naslouchá psímu štěkání? Anebo, že je rád, když házíte kamením na zpívající pěnkavu? Utloukejte si zmije, vosy, sršně, všecky ďábelské tvory, ale nedotýkejte se těch, kteří náleží Bohu... A vlekou-li někdy starého, prací zmrzačeného osla к propastí Couffoijrent, pročpak si zvědavě sedáte na okraj strže? Abyste se popásli na smrti nebohého zvířete? Věřte, že spravedlivému je líto vlastního osla. Není-li mu ho líto, není ho hoden. Kdo trápí jiného z rozkoše nad jeho nářky, zaslouží si, aby v nářcích zahynul., Kmotřička vzdychne lítostí a rozhořčením. Ruben spouští moldánky. Svědomí se probudilo. Pohnutým a koktavým hlasem, obrácen směrem, v němž zmizeli psi, zasténá: 36 33 >