Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1971 (LVI/1-33)
1971-01-13 / No. 3
Dědicové české reformace V souvislosti s obnoveným zájmem 0 náboženské dědictví husitské v našem národe nebude jistě nevhodné si připomenout, jak to za tolerance u nás vypadalo, když bylo umožněno hlásit se i к jiné kontes! než byla katolická. Máme na mysli období krátce před vyhlášením tolerančního patentu a období p o jeho publikaci. Bylo by třeba sledovat postup a záměry vládnoucích míst, katolické církve a ovšem a především vlastní projevy tolerančních otců. Jakož i postoje a stanoviska jejich odpůrců. Není pochyby o tom, že vydání tolerančního patentu bylo odpovědí osvíceného císaře samovládce na změněnou mezinárodní i vnitřní politickou situaci, na potřebu celkové reformy dosavadní státní církevní politiky, na potřebu pronikavé reformy katolické církve v Její organizaci 1 v denní praxi, Jakož i odpovědí na tvrdošíjný, pasivní ale i otevřený odpor nekatolické části obyvatelstva českých zemí. Ani Jednu z těchto složek nesmíme podceňovat, nechceme-11 se dopustit deformace tehdejšího složitého dění. Skutečnou početnost nekatolíků u nás není možno určit ani přibližně. Kolísají i úřední odhady z té doby. Clen státní rady ve Vídni, Hatzfeld, při Jednání, zda má být tolerance veřejně vyhlášena, či Jen mlčky praktikována, projevil obavy, že „v několika letech prohlásí se čtvrtý díl národa za nekatolický ...“. To však byl zřejmě spíše strašák než skutečnost. Chtěl docílit, aby tolerance veřejně publikována nebylá. Protože však víme, ] а к probíhalo přihlašování к tolerovaným konfesím po veřejné publikaci patentu, zvláště když přihlášení seznali všechny důsledky, které z toho pro ně vyplývaly, možno mít za to, že těch tajných nekatolíků bylo před tolerancí podstatně víc, než kolik se jich, potom veřejně přihlásilo a u svého přihlášení vytrvalo. Těch věrných pak zůstalo asi neCelá 2% z celkového počtu obyvatelstva českých zemí. Nesporný vliv na počet přihlášených 1 na celý pozdější vývoj měly názvy tolerovaných církví. Podle tolerančního patentu se к soukromému výkonu svého náboženství mohli přihlásit evangelíci augsburského vyznání a evangelíci reformovaného vyznání — a.vedle nich (to se týkalo východní oblasti monarchie) i nesjednocení Rekové, tj. pravoslavní. Jenže o těchhle tolerovaných konfesích bylo u nás mezi lidem pramálo známo. Nezapomeňme, že jako nekatolíci se hlásili z drtivé většiny lidé prostí, neučení, téměř výlučně robotou povinní venkované, kteří nadto se Ještě ani nesměli společně radit a posilovat, protože tím by se dopouštěli vážných přestupků vyhlášené tolerance. Dříve často uváděný výklad, žo by císař Josef II. povolil dvě lidu neznámé konfese jen proto, aby lidi od přihlášek odradil, je sice nesprávný, ale tento důsledek toleranční patent nesporně měl. Císař prostě povoloval i pro své země dvě protestantské církve, které právně existovaly v Německé říši. Nemělo by se zapomínat, že Josef II. byl císařem Svaté říše římské německého národa. Faktem je, že přihlášení — zvláště na počátku, se hlásí к tomu, co znají, к víře otců, symbolisované svátou večeří Páně pod způsobou chleba i kalicha. Označení nové víry, af Jaelvetské, ať luterské, přijímají Jen zástupně, neradi, a někdy vůbec ne. Svou vlastní víru jmenují všelijak, ale to není rozhodující. Tato skutečnost Je ovšem v různých oblastech různá. Společné Je, že se cítili být dědici husitů, církve podobojí či staré Jednoty bratrské. Známý „svůdce“ Jiří Vostrý při výslechu v Praze 19. června 1759 označuje sebe a ty, které odvedl do Saska, za „čtenáře a husity“. Na Rychmburku vyšetřovaní venkované z panství rychmburského a novohradského, kteří si chtěli koácem ledna 1780 (I), tedy Ještě za vlády Marie Terezie, jít na děkanství do Skutče a na katolickou faru do Krouny pro své evangelické knihy, odpovídají, že jsou evangelické víry. A že podle Písma svátého věří Jen ve dvě svátosti, křest svátý a Svatou večeři Páně. Dokumentární jsou protokoly o výsleších přihlášených evangelíků ze zámku Litomyšlského z března a dubna 1782. Rychtář z Morašic Váťlav K r o u 1 í к se přiznal к víře Beránkově. Komise na to: „Podle toho se vyznáváte, že Jste kalvínské víry“. V. Kroulík: „To Já nepovídám; Jánom že věřím pod lámáním chleba a pod obojím. — Já se držím beránkové .. ., jestli bych ale měl říci, ku které z těch třech, tak by to byla helvjstská neb kalvfnská“. — Václav B t ý d 1 z Bučiny se hlásí к víře Beránkově, a že tato víra se srovnává s helvetskou neb kalvínskou. Poznává to podle zákona, a že je tak tvrdá jako beránková. — Podmíněně se к helvetské víře hlásí Mikuláš Andr- 1 e z Bučiny: „Jestli to v té víře helvetské tak pozůstává pod lámáním chleba a pitím z kalicha, tak к ní přistupuju“. — Jan Kol da z Horek se hlásí к víře Beránkově: „To mně moji rodičové povídali, že od Mistra Husa pochází“. — A Jakub Remeš z Horek se odvolává na svého nemocného otce a hlásí se к víře „Jako učil Mistr Hus“. A že s otcem vstupuje „k víře beránkové nebo husický“. — Václav Pánek z Horek řekl: „Já to mám hned od mýho dědečka, on mně to předpověděl, že ta víra někdy přijde, kterou Kalvín a Jan Hus učil, že je to jedno“. Jsou ovšem i případy opačné. Josef Andrle z Morašic, hlásící se ty víře Beránkově, po sdělení, že tato víra není povolena, prohlašuje, že tedy zůstane katolíkem. Stejně tak Jan Kozák z Morašic, přihlásivší se к víře Beránkově, „co dále se mu ponajvrhlo, jakož že císař pán žádnou jinou víru mimo katolické v zemi trpěti neráči, aby к Jedné z těch třech, buďto к augustánské neb к helvetské aneb starovírské se přihlásil, stál nepohnutedlný, nechtíce к žádné z těch třech se přihlásit 1“. — Stejně tak Václav Motyčka z Horního Ojezda: „Na žádný způsob nechci kalvínskou víru, ale toliko víru Krystovu podle lámání chleba a kalicha piti“. A stejně tak František Otto z Bučiny: „Já žádnou jinou nechtěl než tu beránkovou“. — Často upřímně opakovali před komisí, že toho 0 té nové víře mnoho nevědí, ale že se chtějí v ní vyučit, Jen co dostanou učitele ... Jakub Kubát z Horek se hlásil к víře Beránkově. Na otázku, jak Jinak se ta víra nazývá, odpověděl: „Bude to ta, která pochází od Mistra Husa ... К helvetský neb augšpurský ne, ani ke katolický, ale zůstanu při beránkový“. — Vojtěch Andrle z Horek se přihlásil к víře Beránkově, „kterou Jan Hus vyučoval“. Na otázku, zda se vrátí do katolické církve odpověděl: „Já no, ale zůstanu husito u“. Jestliže ve východních Čechách a v Polabí se pozůstatky po českých reformačních církvích hlásily především к helvetské církvi, hlásily se tyto pozůstatky v Podkrkonoší zase ke konfesi augsburské. Ani tu není — pochopitelně — nějaká vyhraněnost konfesní. Opět Jen touha svobodně si číst v Písmu svátém a mít účastenství na Svaté večeři Páně pod obojí způsobou. Příznačná pro to, jak cítili svou souvislost s husitskou minulostí Je 1 skutečnost, že v řadě míst se toleranční evangelíci domáhali starých kostelů pod obojí. Za všechny takové uveďme Jen Bučinu, Ranou, Perálec a Krounu. Bylo v celém tom hnutí mnoho chaotického, nevykvašeného a nejasného, Jak ani jinak nemohlo být, uvážíme-li, že víc než půldruhého století byli tito lidé ponecháni jen sobě samým, že scházeli odborně -vzdělaní bohoslovci a společné strážné obecenství nad Písmem svátým. К nejasnosti přispívaly namnoze i úřady, když operovaly s označeními, která byla lidu neznámá a cizí. Označení luterán znalí Jen z nadávek z katolických kazatelen a z vrchnostenských výnosů, označení helvet snad ani odtud ne. Někde byl shora činěn rozdíl mezi evangelíky, což byli jen luteráni a církví reformirtskou (helvetskou), jinde zase byli za protestanty označováni luteráni na rozdíl od reformovaných. Leckde se takovéto označení vžilo i mezi lidem evangelickým a Ještě nedávno bylo užíváno. Zajímavý a velmi důležitý Je v tomto směru dvorský dek re t 26. března 1782. Tento dekret praví: z „Protože v těchto zemích se nalézá více tzv. husitů než protestantů nebo reformovaných, a především husité se svými, od nich oddělenými sektami, se v učení tak dalece neliší od katolíků Jako protestanti a reformovaní, takže tito Jestliže jednou známi budou, časem od uvážlivých a skromných katolických duchovních pastýřů zcela lehce budou moci být přivedeni zpět ke katolickému náboženství. Proto zamýšlí Jeho Veličenstvo, aniž by v najmenším měnilo dosavadní veřejná vyhlášení, mlčky husity zahrnout do vyhlášené tolerance jako protestanty v českých dědičných zemích, a proto všem těmto, kdo se prohlašují za husity nebo к jinému jménu náležejícímu к této sektě, pod Jménem Luteránů dovolit stavbu modliteben, ustanovování jejich učitelů a užívání kalicha“. Jaký vliv takto mlčky rozšířená tolerance měla, patrno podle výsledků. Lety pronásledování zplanělí dědicové české reformace se pod cizími názvy teprve musili evangelíky stávat. Vždy však v nich povědomí s husitskou a bratrskou minulostí žilo a po celé dlouhé toleranční období dědictví české reformace chránili a udržovali i když Jen v holých stěnách svých chudičkých modliteben, aby se v příznivější době к němu mohli opět veřejně přihlásit. Jinak by rok 1848 po stránce náboženské byl nepochopitelný. Zd. Medek (Dokončení se str. 1) rozumím jenom majetek a šťastné vnější životní poměry, nýbrž také zdraví, výkonnost a šťastnou povahu. Rozumím pod tím dokonce zdravý spánek. My přehlížíme tolik věcí, které tvoří naše štěstí, protože nepřemýšlíme dost o tom, co je štěstí. Často se mne lidé ptají: „Rádi bychom sloužili a vydali se v sebeodevzdání, ale jak na to? Naše celá existence je pohlcena povoláním, které vykonáváme, a povinnostmi, které nám jsou předepsány.“ Vím, je mnoho lásky, mnoho lidského idealismu, který nemůže být realizován, jak by chtěl. Trpím tím velice, když musím milým a schopným lidem, kteří mně nabízejí své služby pro nemocnici v pralese, říkat, že pro ně nemám ani místa, ani zaměstnání, a když se mne na to táží, kde a jak by mohli pracovat, a já pro ně nic nemohu nalézt. Trpím, když vidím jak druzí, kteří by se rádi v práci lásky rozdali, musí zůstat u svých všedních povinností, jak jim je život předpisuje, a stravují se touhou po činnosti, v níž by se mohli bezprostředně obětovat. Jenom velmi malému počtu lidí se plně podaří sloužit druhým tak, jak jim to tanulo na mysli. Že tomu tak bylo v mém vlastním případě, pokládám za největší štěstí svého žitota. Ale nějak můžeme všichni svým časem, svými dary, tím, co nosíme ve svém srdci, pomáhat druhým. A čím je to těžší a nenápadnější, tím je to cennější. Mám na mysli vedle úřadu a povolání, které v životě zastáváme a které vyplňuje náš každodenní život, že se musíme poohlédnout po jakémsi druhém vedlejším povolání, v němž budeme výhradně čínni jako lidé lidem. Říkám poohlédnout, hledat. Vždyť musíme často dlouho hledat a čekat, až je najdeme. Mnohé toto hledání unaví a mnozí se vzdávají. Ale kdo opravdu hledá a zachovává trpělivost, ten je nalézá, a tím i štěstí, které svým vlídným tichým světlem prozařuje jeho život; štěstí, které vyzařuje ze slova Ježíšova: Kdo ztratí život svůj, ten jej nalezne. Je to tedy také jedna zkušenost, která byla tak významná v mém životě, že jsem skrze mnohé, co jsem s lidmi zakusil, dospěl к poznání, že lidé mají v sobě víc lásky, laskavosti a idealismu, než na nich zvenčí vidíme nebo v jejich životě pozorujeme. Je to dobro, které je v nich, a nemůže na denní světlo, protože to poměry nedovolí, anebo že lidé se unaví v marných pokusech je realizovat. Moje přesvědčení je také, že my potlačujeme a stavíme se do cesty dobru, které je v lidech, protože jim nepřinášíme vstříc dost víry v dobro, které je v nich. Proto se snažím vždycky ve svém životě všem těm, s nimiž se setkávám, přinést takovou víru. Pokládám to za nejkrásnější pomoc, kterou můžeme jeden druhému prokázat. Teď je všechno v rozpuku a v kvetu. Jak к tomu dochází? Co bylo ukryto v poupěti, je voláno к životu? Čím? Sluncem. Tak chceme vírou v druhé být sluncem pro to, co dobrého je v jejich srdci, aby se mohlo rozvinout. Tomu se chceme učit od jarního slunce, které samo září do našich srdcí. Asi před rokem se našel v ústředním archívu A. Schweitzera v Gůnsbachu strojem psaný rukopis s titulem: Z mého života. К tomu Je připsáno: Náčrt rozhlasové přednášky v Kolíně nad Rýnem 20. 4. 1932. Text přednášky nebyl až dosud zveřejněn. Stalo se to teprve na podzim 1970 ve Zprávách z Lambarene, kde Schweitzerovu přednášku otiskl Erwin J. Jakobi. Otištěním této neznámé autobiografie připomínáme svým čtenářům, že 14. ledna t. r. uplyne 96 let od Schweitzerova narození. d Člověk mezi lidmi 10. LÍBEJ MĚ, LÍBEJ Trochu za to může apoštol Pavel. Protože vyzval římské (a rovněž korintské) křesťany, aby se vespolek pozdravili políbením svátým. Někteří se na to odvolávají i dnes. Ledacos ze zvyklosti apoštolské církve se vskutku dochovalo až doposavad, jiné však už dávno zanikly. Nezdá se, že bychom je postrádali. Neumýváme si například navzájem při bohoslužbách nohy. Nemluvíme jazyky. Nepožadujeme, aby ženy chodily do kostela v závoji. К těmto dobově podmíněným a přežitým ěcem patří také obřadné líbání, zvlášť líbáni mužů mezi sebou. Ta dobová podmíněnost záleží v tom, že dříve byl člověk ve svých projevech - zvlášť v projevech citových - mnohem bezprostřednější a živelnější. Plakal při shledáni i při loučeni. Líbal ruce na znamení úcty. Klekal na důkaz pokory a poslušnosti. Naproti tomu náš životni styl projevuje stoupající tendenci к vnější uměřenosti a zdrženlivosti. Jednáni, které této tendenci neodpovídá, pokládáme za výstřelek. Smiřujeme se s nim, pokud za ním vidíme určitý záměr, jako je tomu třeba v případě „květinových děti" - známých hippies. Ale rozhodně sem nelze počítat případy, kde jde o pouhou formu bez obsahu. A to je právě případ pozdravu políbením, pokud se v našich řadách ještě praktikuje. Nemá žádné opodstatnění. Nevyjadřuje se jím nic, co by se nedalo vyjádřit jinak, decentněji. Působí strojeně a nejednou - u pasivního partnera - vyžaduje i kus sebepřemáháni. Uděláme dobře, když ponecháme líbáni milencům, tam má svou funkci i svou cenu. Ostatně pro obřadný polibek (zejména mezi muži) nemluví ani tradice. Apoštol sice přše o svátém políbení. Ale historie biblická i světská nás zpravuje také o jiných, velice nesvätých. Aspoň mně se vždycky vybaví dvě postavy: Jidáš Iškariotský a Oscar Wilde. Opravdu nevím, co z obojího je horši. B. B. BASUS Radovat nebo darovat? Všimněme si blíže významu těchto dvou slov. Jsou zajímavá již tím, že malou přeměnou hlásek Je možno z jednoho utvořit druhé. Jsou Jako tjva bratři, kteří se nejčastěji objevují ve vánočním období a stávají se předmětem zájmu mnohých. Oba jsou krásní, radostní, ne však úplně stejní, tak jako žádní sourozenci nejsou úplně stejní. Podívejme se na ně Jako na účastníky našich sborových vánočních nadílkových večírků. Vánoční slavnost s nadílkou se ve sboru stala pravidelností, počítá se s ní a neradi bychom o ni připravili naše děti, ani sami sebe. Praxe není stejná. Někde Je večírek se stromečkem programem pouze dětí a mládeže, někde záležitostí sborovou. Umět dárky dávat a je přijímat jé věcí lásky, obětavosti 1 vděčnosti. To Jsou jistě křesťanské ctnosti, kterých si vážíme. Až potud Je všecko v pořádku — v pořádku potud, pokud sborová praxe dávání dárků zůstává v rámci křesťanských norem a nenarušuje skrytě bratrské obecenství radosti a lásky. Však i to se někdy stává. Tak, Jak ve sboru si mají být všichni rovni před Pánem Bohem jako bratři a sestry, tak by se měli bát, aby tuto rovinu nenarušovali ani při vánočním večírku. Praxe Je někde totiž taková, že některé rodiny sociálně silnější přivezou si s sebou z domu a pro sebe na večírek tolik dárků, že na ně včetně přijatých dalších, nepostač! ani prádelní koš. A nebývají to dárky levné — mnohé z nich by bylo možno považovat za příkladné příspěvky do výbavy pro nevěsty. Stane-li se pak takový zvyk pravidlem, započnou ve sboru každým rokem závody v dobročinnosti svým nejdražším a takový večírek si pak nijak nezadá s Jarmarkem, z něhož si obdarovaní odnášejí nejen látky na šaty, obuv, dárkové koše, hrnce, ale i Jiné předměty domácí potřeby. Místnost po rozbalení dárků, které probíhá za velikého zájmu ostatních a pronášení poznámek vtipných i klevetivýťh, Je naplněna balícím materiálem a činí dojem ukončení veletrhu. Ale to vše patří к radosti, až na jedno — smutné pohledy těch, kteří nedovedou být třeba populární a sedí nad jedním dárečkem, darovaným odborem sester či křesťanské služby. Co se to tu vkrádá do srdce? Všichni přišli se stejnou radostí a odchází se smíšený-mí pocity. Jedni mají starost, jak takové množství dopravit domů a jiní přemýšlejí o tom, zda Je zde někdo má, nebo nemá rád. Jak to vyřešit? Myslím, že rodinné dárky na sborový večírek nepatří. Ty patří pod rodinný stromeček doma. Ve sboru by měla být patrná bratrská rovnost. Bývá krásné, že děti bývají obdarovávány na vánoční slavnosti stejnými dárky bez ohledu na cokoliv. Ale co s dospělými, aby se také stejně poradovali? Představuji si obraz sborového obecenství kolem prostřených stolů, připravených z lásky celosborové péče, na nichž je stejně prostřeno a poslouženo všem — pečivem, ovocem, čajem. Mládež zde radostně obsluhuje, vánoční stromeček svítí a stejně svítí také oči radostí z poznání největšího Daru, za nějž cítí .svoji velikou vděčnost. Vhodný program ze zpěvu a hudby podle místních možností by jistě ještě více takový večírek obohatil. Bojme se, aby 1 vánoční radost nebyla zneužita tím zlým, pro něhož žádné místo ani ve sborovém obecenství není nepřístupné a který i lidské lásky dovede zneužít ke svým plánům. FR. NYKODÝM Byl 'jednou jeden mul, který velmi pilně a namáhavě pracoval, al dostal jako mzdu padesát Šilinků. Tuto pěknou částku chtěl ulltečně upotřebit, S radostí se dal se svými šilinky na cestu. Sel do obchodu a vybral si pár zvláště krásných střevíců. Majitel obchodu, Ind, od něho poladoval padesát štltnků, mul vydal celý svůj výdělek za boty a putoval zpátky svou cestou. Jeho radost z bot a z jejich barvy byla tak veliká, že začal nahlas zpívat. Když už šel hodnou chvíli, přišel na břeh řeky. Tam zaslechl, že z jednoho stromu se ozývá krásný hlas. Díval se sem tam, až konečně objevil překrásného ptáka, sedícího na stromě blízko řeky, který zpíval. Muž se z toho tak velice zaradoval, že chtěl ptáka mít. Jakpak já ho dostanu?, přemýšlel a hledal po zemi kámen. Ale žádný nenašel. Jeho touha byla stále silnější a muž hledal stále více, ale žádný kámen tu nebyl. Konečně se ohlížel po nějakém malém předmětu, ale nic nenašel. Nic neviděl — než vlastni nohy a na nich nové boty. Posléze si zamiloval ptáka více než boty. Vyzul jeden střevíc a hodil jej po ptákovi. Střevíc ptáka chybil, pták se zvedl a v plné své kráse i se svým krásným zpíváním odletěl. Bota padla do vody. — Pták uletěl, bota odplula a zbyl jen muž s jednou jedinou botou. Muž přemýšlel: Co mám teď dělat? Botu nemám, ptáka nemám, zbyl mi Boty a víra 'Africká povídka vypravovaná křesťanem. Jen jeden střevíc. Půjdu zpátky к tomu Indovi a prodám svou krásnou botu. Sel zpět do krámu onoho Inda, který mu prodal boty, a řekl mu: „Pane, přišel jsem к tobě. Nebyl jsem to já, který si и tebe koupil boty za padesát šilinků? Zde ti jednu nesu zpátky, dej mi za ní, co stojí, dvacet pět šilinků." Když se Ind zdráhal, řekl mu muž: „Proč se zdráháš? Vždyt jsem přece tyto dvě boty koupil za padesát šilinků. Chceš, abychom se přeli? Vezmi tuto botuI A dej mi polovičku šilinků, to dělá pětadvacet." Ind se zdráhal stále více a řekl: „Ty hlupáku, jedna bota nemá vůbec žádnou cenu." Tu muž odvětil: „Copak to není polovička oněch padesáti šilinků, které jsem ti zaplatil? Když mi nedáš peníze, půjdu к soudu a podám na tebe žalobu." „Ha, ha, jen jdi podat žalobu," pravil Ind, „tak hloupý nejsem." Pak muž předložil svůj případ soudu. Vysvětlil celou svou záležitost a Inda žaloval. Soudce si poslechl jeho výklady, usmál se a řekl: „Bota, kterou jsi odhodil, měla větší cenu než ta, která ti zůstala. Jestliže přineseš tu druhou botu, pak dostaneš své peníze. Když ji nepřineseš, pak tahle samotná nemá žádnou cenu." Muž se zvedl, šel na trh a chtěl vydražit střevíc, který mu zůstal. Chtěl dostat deset šilinků, ale všichni se zdráhali mu je dát a jen se mu vysmívali: „Ale ano, je to hezká bota, ale je jen jedna." Pokusil se ji vydražit za sedm šilinků, ale ani za to ji nechtěli. „Ale ano, je krásná, ale je jen jedna, za tu ti nic nedáme," říkali lidé. Pokoušel se o prodej za pět šilinků, ale také se zdráhali. Slevil tedy až na jeden šilink, ale ani to mu nechtěl nikdo dát, jen se mu stále smáli. Tu začal chápat, co mu soudce řekl. Pak se pokoušel prodat botu za padesát centů, ale nedostál je; nedostal ani deset centů. Nakonec nabízel lidem botu zadarmo, ale nikdo ji nechtěl. Viděl, že jednotlivá bota vskutku к ntčemu není. Zklamán šel zpátky na totéž místo и řeky, odhodil daleko botu a řekl: „Tu máš, řeko, dostalas jednu botu, vezmi si i druhou." Řeka si ji vzala. — Tak muž ztratil štlinky, boty i ptáka — a to jen kvůli své hlouposti. 1 my křesťané jsme se učili, že máme mít dohromady víru i skutky. Ale mnoho lidí vyznává, že znají Boha, avšak svými skutky ho zapírají. Ty dvě boty jsou víra a skutky dohromady. Jen jedna bota nemá přece žádnou cenu. Přel. m