Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1972 (LVII/1-44)
1972-11-08 / No. 37
VZNIK SYNOPTICKÝCH EVANGELIÍ Соvimeо bibli V prvokřesťanské literatuře nabyla zvláštní postavení evangelia. Když se utvářel obecně uznávaný a kanonizQv váný soubor křesťanských klasikii. Nový zákon, postavila církev čtyřr evangelia na jeho začátek a v liturgii se evagelia dosud čtou na prvním místě. Je to pochopitelné, protože křesťanský obsah zde určil i formu, a dal f|k vyrůst literárnímu druhu, který Jinde nemá obdoby. Evangelia spojují základní proudy křesťanské ústní tradice, která jim předcházela, a Zpracovávají je pro širší kruhy posluchačů i čtenářů. Protože Janovo evangelium vzniklo asi až koncem 1. století, zaměříme se především na první tři evangelia, kterým říkáme synoptická, tj. souhiedná, protože hlavni oddíly mají společné, Synoptická evangelia zahrnují velmi stará svědectví a řadu původních Ježíšových výroků. Jako redigované celky Jsou však v dochované podobě mladší než například Pavlovy epištoly, а к Jejich datování máme jen nepřímé doklady. Evangelia totiž neobsahují žádné zmínky o svých autorech či redaktorech. Jména Matouš, Marek a I.ukáš připojila pozdější církevní tradice. Nelze prokázat, že se vztahují к stejnojmenným osobám, o nichž se mluví v Novém zákoně. Nejstarší dochovaný údaj o vzniku evangelií je ve fragmentu z díla híerapolského episkopa Papia z poloviny 2. století. O Matoušovi se tam říká, že aramejsky sepsal výroky Páně, o Markovi, že byl „tlumočníkem“ Petrovým a že sepsal vzpomínky na Ježíše, ale neuspořádal Je, a o Lukášovi se tam vůbec nemluví. Jsou to údaje, které se zřejmě nevztahují na dnešní podobu evangelií a málo nám pomohou při jejich datování. Doslovné citáty z evangelií se objevují až v polovině 2. století. Do té doby máme např. u apoštola Pavla nebo ve spisech apoštolských otců jen nedoslovné citáty evangelijních látek, čerpané zřejmě z ústní tradice, která v křesťanských bohoslužbách měla po celé první století rozhodující slovo. Evangelia nebyla zprvu chápána jako Písme. svaté, jako obdoba Zákona a proroků (= Starého zákona), nýbrž byla považována za pomůcku při zachován! a uspořádání osobně předávaného svědectví o Ježíši jako o Mesiáši, tedy za zachycení pravého výkladu Starého zákona. Starší ústní tradice plynula v několika výrazných proudech. Byla to legendárně zabarvená vyprávění o Ježíšových skutcích, která někdy sloužila jako kázání na starozákonní texty fnapř. Iz. 35, 5), zprávy o Ježíšově soudním procesu a o jeho popravě, navazující na ustanovení Večeře Páně, které bylo připomínáno při křesťanských 'svátostných shromážděních, dále to byla slova Páně, tzv. logia, která byla sestavována ve sbírky a stala se autoritou v otázkách křesťanského života (např. 1. Kor. 7, 10), a především to byla vyznání víry ve vzkříšeného Krista, pronášená při křtu a opakovaná v osobních vyznáních (např. Řím. i, 3—5). Zprvu byla osobní zkušenost živé přítomnosti ukřižovaného Ježíše jako Pána lidského svědomí a dárce naděje silnější než vzpomínky na jeho minulé příběhy. Ježíšova slova byla chápána Jako přímé výroky duchovně přítomného vzkříšeného Krista a к minulosti se zraky upíraly jen natolik, nakolik se starozákonními zaslíbeními dalo doložit, že Ježíš otevřel novou Boží budoucnost. Dokladem tohoto stavu Jsou Pavlovy dopisy. Jsou však i dokladem toho, že tento stav se nemohl osvědčit natrvalo. Byly situace, ve kterých známá slova Páně nestačila vyřešit nové problémy (1. Kor. 7, 25) nebo byla zneužívána (srv. Mat. 5, 1—12 s 1. Kor. 4, 6—13), kdy tradice o Ježíšových skutcích narůstala do legendárních rozměrů (srv. zázračné příběhy novozákonních aprokryfů s Pavlovým varováním v 1. Kor. 1, 2Ž) a kdy bylo nebezpečí, že vyznání víry ve vzkříšeného Krista (evangelium) so slané pouhou formalitou. Tohoto posledního nebezpečí si byl vědom Pavel (1. Kor. 13, 2) i Jakub (epišt. lak. 2, 20), kterému se jinak zdálo, že Pavel toto nebezpečí podcenil. V této situaci začala vznikat evangelia, která slučují jednotlivé základní směry tradice takovým způsobem, že přítomnost jednoho proudu omezuje možnost zneužití druhého. Slova Ježíšova nemohla být chápána jako nadzemské ideály nebo mystická poučení, protože .byla spojena s vyprávěním o Ježíšově životě a o jeho činech. Z legendárního líčení Ježíšových činů nelze vyvodit závěr, že Ježíš byl nadčlověk, kterého nemůžeme následovat, protože jeho veřejné vystoupení končí pašijemi. A zvěst o vzkříšení, kterou evangelia vrcholí, je uzemněna tím, co předchází, poukazem na to, jak žil onen průkopník nového života. Evangelia se později prosadila za Jednu cenu: slova Ježíšova již nebyla chápána jako přímá řeč Vzkříšeného, nýbrž byla opět zařazena do Ježíšova pozemského života. Nebyla Již jen bezprostřední zvěstí, nýbrž stala se také textem, který je nutno pod vlivem Ducha novými slovy vysvětlovat a zpřítomňovat. Existence evangelií tak postupně vedla к myšlence vytvořit křesťanský soubor závazných textů, Nový zákon. Nejstarším evangeliem je zřejmě evangelium podle Marka z let 60 až 70, které Je téměř celé obsaženo u Matouše a u Lukáše, takže je pravděpodobné, že bylo jejich společnou předlohou. Marek nezná vyprávění o Ježíšově narození v Betlémě, ani zprávy o setkání se Vzkříšeným. Toto evangelium končilo původně 8. veršem 16. kapitoly, tedy zvěstí o vzkříšení, kterou přináší Boží posel. Připravované setkání se vzkříšeným Ježíšem v Galileji (16,7) bylo patrně očekáváno jako konec světa a příchod nového věku. Matouš a Lukáš v osmdesátých letech doplňují Marka o vyprávění, která znal každý ze svého okolí a společně o sbírku Ježíšových výroků, kterou odborně označujeme šifrou Q. Lze ji zhruba rekonstruovat vyhledáním oddílů společných jen Matoušovi a Lukášovi. Pozdějším dokladem takové sbírky je gnostické Tomášovo evangelium. — Matoušovo evangelium končí zdůvodněním misie, v níž se naplňuje univerzální zaslíbení dané původně izraelskému lidu. Lukášovo dílo pokračuje ve Skutcích apoštolských a končí příchodem evangelia do samotného centra římské říše, takže pašije a vzkříšení se dostávají do středu Jeho dvoudílného spisu. Naše běžné křesťanské vědomí je ovlivněno pohledem Lukášovým, který víc nežli novost Ježíšova díla zdůrazňuje jeho ústřední roli ve světových dějinách, jak se to ostatně odráží v utváření našeho počítání času — před Kristem a po Kristu. Petr Pokorný ZPOVĚĎ Milí přátelé, to slovo nám, evangelíkům, nezní právě dobře. Vidíme za ním kněze, majícího soudcovskou moc posoudit hřích, z něhot se člověk vyzpovídal, ulolit mu za tento hřích zadostiučiněni a konečně na místě Božím vyslovit odpuštění. Ale už to, co jsme posledně slyšeli z úst bratří a sester, když nám sdělovali, jak je trápí minulost, už to je zpověď. Člověk, nejen starý člověk, se rád vypovídá, je sice někdy povídavý, což se stářím také souvisí, ale tato jeho povídavost není jen záležitost uvolněných mluvních orgánů a uvol něného, ne dostatečně ukázněného už myšlení. Je to potřeba srdce. Žiješ buď ve skutečném osamocení, sám a sám jako kůl v plotě. Nebo zase žiješ mezi lidmi, к nimž jsi nenašel vztah, i když — jak doufám — s nimi žiješ v dobré vůli. Ne vždycky tomu tak bývá. Potřebuješ někoho, s kým by sis poseděl, nebo někoho, kdo by s tebou šel na procházku. Ale jde o víc než jen posezení nebo projití. Chceš něco druhému říci. Možná, že něco, co jsi nikdy nikomu r.cřekl. Něco tě svírá a potřebuješ uvolnit železný kruh, své vnitřní bolestí nebo bídy. Možná, že to je právě rozkol s tvými dětmi. Těžko říct, kdo jej zavinil. Pro tento rozkol jsi osamocen. A kdo ví, co tě ještě trápí, a co bys tak rád někomu vypověděl. Smím Ti poradit, aby ses nesvěřoval leckomu. Nenos svou bolest na trh. Cekej a čekej a čekej. Snad přijde chvíle a s ní někdo, kdo by uměl poslouchat. Mám skoro na jazyku ti poradit, abys s tím šel jednou ke svému kazateli. To však nemusí být farář! Ale ten by ti měl rozumět a ten by tě měl umět vyposlechnout, aniž by ti skákal do řeči a aniž by tě lacino chlácholil. Měl by 'tě vyslechnout soustředěně, tak, abys věděl, že je přitom a že nebloudí svý* mi myšlenkami po svých knížkách, nebo není znepokojen tím. co chybí jeho autu. Tvé srdce je nyní plné hořkosti. Víš, že musela jednou nastat chvíle, kdy si je budeš muset vylít. Ovšem běda, jestliže se to tentokrát nepodaří. Asi sotva bys chtěl svou zpověď opakovat. Ne, nejde jen o popovídání! Ty toužíš po něčem mnohem hlubším. Po odpuštění. Po jistotě, že před Bohem i před lidmi je s minulostí skoncováno, že vina, pokud na tobě ležela, je sňata. Tu se odehrává to nejtajemnější, co se v lidském životě může odehrát. Tu někdo do tvého života zasahuje. Ne tvůj zpovědník, at už je to kdokoli, nýbrž sám Ježíš Ktistus. Ten mění nejen tvůj osobní stav, nýbrž mění i tvůj vztah к lidem kolem, í к tvým dětem a tvých dětí к tobě. Zde jde o děj, který se neobejde bez modliteb, bez proseb a děkování. Je to chvíle, kdy se dovídáš, kdo je to Ježíš Kristus. Stáří bývá rozeklané. Není tak vyrovnané, Jak by se dalo očekávat, protože na něm spočívá vrstva let se vší rozmanitou tíhou, kterou na člověka nanesl život. К vyrovnanosti dochází teprve tam, kde poznáváš ještě lépe než předtím Pána, který vzal i tvé osobní minulosti moc a který ti nyní dává příležitost, abys ho chválil a jemu děkoval za to, že smíš žít z odpuštění. Upřímně vás pozdravuji. Váš starší bratr. w ■ Stála reformace (Dokončení ze str 1) v ní je tajemství stálé obnovy církve i křesťanského života. „Boží milost je mohutná a účinná moc: nese, vede, proměňuje a obnovuje celého člověka.“ 2. PROMĚŇUJTE SE Lutherova cesta je příkladným svědectvím o moci milosti, jež se podle Řím. 12,1—2 chce viditelně projevit a působit proměnu v životě i myšlení všech křesťanů, V latinském textu Řím. 12,2 čteme „reformamini“ — dejte se reformovat; v Žilkově překladu: proměňujte se. Neboť evangelium 0 Boží milosti v Kristu, je-li přijímáno vírou, stává se hybnou silou pokračující proměny, stálé reformace života. Luther často zdůrazňuje, že křesťanský život není hotový stav, nýbrž dění ve stálém běhu a pohybu za Kristem, pod proměňující mocí jeho pravdy a lásky. Hned v první z 95 tezí, jejichž vyvěšením 31. října 1517 přenesl výzvu к reformaci z universitní posluchárny na veřejnost, napsal: „Pán Ježíš chce, ahy celý život věřících byl (naplněn) pokáním.“ V Novém zákoně pokání, metanoia, znamená pronikavou, radikální změnu smýšlení 1 existence — a to je celoživotní proces. „Denně jsme ospravedlňováni nezaslouženým milosrdenstvím.“ V přítomností Ježíše Krista se člověk začíná měnit, když se otevírá jeho vlivu. „Jako přišel na svět, tak přichází ke mně denně, abych jej vždy plněji přijal.“ Čím opravdověji jej přijímáme a podrobujeme se jeho vedení, tim hlubší proměna se děje s námi. Ochotně přijímat záchrannou moc jeho pravdy i lásky, aby jí byl stále formován i reformován celý náš život — to je víra. Kristovská víra je živý vztah ke Spasiteli, nesnášející pasivní nečinnost. „Jak živá, účinná, mocná Je víra! Je vyloučeno, aby stále nepůsobila dobro.“ Právě v tom se projevuje proměňující moc víry, když nás stále pudí „činit dobro bližním, Jako Kristus nám“. „Chceš-li sloužit Kristu, máš zde svého bližního. Jdi za ním a služ mu!“ Už tato slova Lutherova varují před pokušením, vykládat si Jeho důraz na pouhou víru v neprospěch skutků lásky a životní praxe. „Neboť, kde se skrze skutky neprojevuje láska, tam ani víra není opravdová, tam chybí pravé poznání Krista a evangelia.“ Jednoho Jest potřebí; aby táž moc evangelia, která vyvolala hnutí reformace, převratně působila v církvi dnes a pronikala do všech oblastí našeho života, strhovala к nadšení, к následování, к dobrému boji víry. I do našich mdlob, obav, nejistot zní posilující slovo naděje, evangelium o Kristově vítězství. Nástroj lidský jest v tom špatný, — snadnit jsme my к zmožení. — Však hájí nás rek udatný, — jejž Bůh nám dal к spasení. — Kristus Ježíš — pole jistě obdrží.“ J. A. Dvořáček Lístky o stáři Z ČTENÁŘSKÝCH DOPISU. V Kostnických jiskrách č. 29, strana 4, bylo psáno: „Město Žebrák je asi nejznámiíjší svými rodáky Vojtěchem Nejedlým, jehož dvousté narození tam. právě vzpomínají (1772—1844), jeho bratrem Janem (1776—1834/ a Sebastiánem Hněvkovským, kde se letos připomíná 125. výročí jeho smrtí (1770—1847]; všichni odpočívají na místním hřbitově." — Netýká se však S. Hněvkovského, nar. 19. 3. 1770 p Žebráku a zemřelého 7. 6. 1847 v Praze. Ten odpočívá na Olšanech IW hřbitov, 14. odd., číslo hrobu 121 pod mohutnou kamennou mohylou. Čtenář M. J. z Prahy Chvála stáří Když Erasmus Rotterdamský , napsal svoji ..Chválu bláznovství“, sotva ho napadlo, že v druhé polovině dvacátého věku se vyskytne blázen, který si bude chválit stáří. Však se také obávám, že lidé, kteří to považují za pokrokové být se vším nespokojeni a všechno problematizovat, mne obviní ze sebespokojenosti. A vskutku, já nemohu popřít, že jsem měl v životě takové hříšné okamžiky, kdy jsem fnjl spokojen s tím, co jsem udělal. Apoštol Pavel na sklonku svého pohnutého života míval asi také takové chvíle, . když píše Timoteoví: Dobrý zápas jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, viru jsem zachoval. Já ovšem nejsem Pavel, ale snažil jsem se ledačemus oá něho přiučit, především tomu jeho optimismu, který mu dovoloval radovat se i z věcí dosti nepříjemných /2. Kor. 12,10/. Mám-li tedy opěvat stáří jakožto období, které' má také své půvaby a krasy, musím, těm, kdož hodlají kráčet v mých šlépějích, doporučit několik věcí: Připravujte se pečlivě na stáří, naplánujte si, co, budete podnikat až „slunce zář i světlo hvězd bude hasnout vám“. Především radím: Nechtějte si ta léta stáří příliš ošklivit ,vždyt se najde, při dobré vůli, spousta věcí, které stojí za to, aby se z nich člověk radoval, i když se vám klouby už nechtějí lak snadno ohýbat jako před padesáti lety, plotýnky vržou a vzdorují všem odborným. lékařským zákrokům, vnoučata. s' nimiž jste nuceni žít ve společné domácnosti vřeští jako malí paviání, útočí na vaše vyčerpané nervy, třískajíce sveřepě dveřmi a trousíce sví hračky po schodech, kterých používáte i potmě. Někdo mi namítne, že to je laciný filosofie, ale já bych mu odpověděl: Proč se nepokusíš ji získat, když je tuk laciná? Je to filosofie velmi útěšná, ale vykoupená zkušenostmi, které se draze plutí. Co s filosofií, která vám nemůže přinést trochu radosti clo života a vnést trochu světla do těch temnot, které vás začínají obklopovat, když se připozdívá a den se nachýlil? Radost není přece jako rýma, která se vás zmocní, když na sebe nedáváte pozor, radost podle filosofa Williama Jamese se dá navodit a je tedy nikoli výsadou, ale povinností každého pořádného křesťana, jak to říkal už František z Assisi. Spočítejte si laskavě, kolikrát • nás Písmo svaté, a především sám Ježíš, vybízejí к tomu, abychotn se radovali! Třeba si pomyslíte: jaképak rozumné důvody může mít starý člověk к radosti? Je to skutečně rozumné radovat se z nemocí, protivenství a úzkosti? Já nevím, zda je to rozumné, ale v Rostandově komedii „Cyrano z Bergeracu“ ve 4. dějství praví jeden gaskoňský kadet o hraběti de Guiche: „Je také Gaskoněc, ale rozumný a rozumný Gaskcněc je nebezpečný chlap.“ Obávám se, že „rozumný“ křesťan se od rozumného Gcskoňce liší jenom v. detailech. Říkává se, že stáří je věk rozumu, proto se asi většina lidí stáří tolik bojí. Řekl-li Pán Ježíš: „Chválím tě Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tuto věci před moudrými a chytrými a zjevils je lidem dětské mysli,“ tedy nevěřím, že těmi moudrými a chytrými myslel především staré lidi, viayt i starý člověk má předpoklady к tomu, aby si zachovat dětskou mysl a zůstal v jistém slova smyslu i „bláznem". Této výsady nepožívají ovšem lidé, kteří všemu rozumí, mají vždycky pravdu a jsou vždycky v právu. Stáří takových lidí bývá obvykle velmi neradostné. Praví-li se v Písmu svátém o lidech štípených v domě Hospodinově, že ještě v šedinách ovoce ponesou, spanilí a zelení budou, pak z toho vyplývá, že ke spanilosti stáří patří také pocit, že jsem ještě к něčemu užitečný, že mne ještě někdo potřebuje. Tohoto pocitu nabudeme tak, že definitivní odpočinek odložíme na co možná nejpozdější dobu (nejlépe až po kremaci I a snažíme se zaměstnat přiměřeně své Sklerose, Spondylose a ostatním degenerativním chorobám-, o které není v pokročilém věku nouze. Stáří bývá provázeno určitým skloг;вт к mrzutosti. Staří lidé bývají mrzutí hlavně proto, že se kolem nich netočí všechno jako dříve, že nejsou již středem pozornosti, cítí se být vyřazeni, zanedbávání, a tak se pokoušejí svojí mrzutostí na sebe upozornit, dosahují však jenom toho, žc jejich izolace roste. Zdá se, že našim mladým chybí více smyslu pro vážné chápání života a našim starým více smyslu pro humor. Optimismus jistě neroste s přibývajícími tety tak rychle, jako naše zdravotní potíže, ale je omylem tvrdit, že se člověk optimistou čt pesimistou rodí. Dětem v nedělní škole jsem vysvětloval rozdíl mezi oběma druhy povahy asi takto: Pesimista je člověk, který když spadne ze stromu a zlomí si nohu, zlořečí jako Job dnu svého zrození, považuje se za největšího smolaře pod sluncem a naplňuje nářkem všechny prostory svého obydlí. Optimista, když ho něco podobného potká, děkuje radostně Bohu, že si nezlomil cbě nohy nebo nesrazil vaz. V stáří bychom už měli pochopit, že optimistou se člověk nerodí, nýbrž stává, a měli bychom se jím stát pro dobro své i svého okolí. К stáří, jak jsem již řekl, patří spousta nemocí, hlavně těch degenerativních. Bylo by dobře pro vás, kdybyste pochopili, že to je zcela přirozené a samozřejmé. Méně samozřejmé jest, že se při té spoustě chorob stále ještě hlásíte к životu a máte občas i takové příjemné chvíle, kdy vás téměř nic nebolí, kterých máte využít к radostnému chválení Boha. V žádném případě neproklínejte vědu lékařskou, která dělá jeti to, co umí, ale zázraků od ní nežádejte. Nevěří na ně, a snad clělá dobře. Třeba jste také takový vědecký typ a na zázraky nevěříte — nevadí, ale pak se musíte naučit se svými chorobami dobře vycházet. Vědecky se tomu říká adaptabilita, přizpůsobivost. Apoštol Pavel to znal už v době, kdy věda lékařská byla ještě v plenkách, a říkal: „Umím žít skromně, umím také mít hojnost, býti syt í hladověn, míti nadbytek i nedostatek, všecko dovedu v Kristu, kterýž mne posiluje.“ Jak uměl vycházet se svými vážnými chorobami, o tom se snad ani nemusím šířit. To není laciná filosofie. to je draze vykoupené uměni života, к němuž má stáří pro své zkušenosti lepší přístup než mládí. Život sám o sobě je záležitost dosti komplikovaná, nestěžujte si své postavení tím, že si budete život komplikovat ještě více. Stáří je právě nejvhodnější dobou ke zjednodušování života, к čemuž nám napomáhá i to, že se nám vůčihledně krás tí. S přibývajícími léty naše láska к životu může růst, pokud onu lásku zaměříme především к tomu, co sl ze života nejvíce lásky zaslouží, a ty jsou lidé kolem nás. Mějte je rádi, milujte bez nároků na opětování své lásky, rozdávejte svou lásku tak lehkomyslně a marnotratně, jako byste pouštěli svůj chléb po vodě JKaz* 11.1) bez záruky, že se vám ve stejt né míře vrátí, tak jako byste vystrojili hostinu pro chudáky a mrzáky, kteří vám to nemohou oplatit. Víte přece, že láska má být shovívavá, nemá hledat svého prospěchu, neiná počítat zlo, ale všechno snášet. Odměnou vám bude blaženost snad trochu paradoxní, ale Ježíš vám za ni ručí: Blažený budeš nebo nemají, čím by odplatili tobě. К stáru si člověk teprve uvědomí, co se zbytečně nastaral a nachvátal, snaže se uchvátiť co nejvíce z plností života, aby nakonec spočinul v naději. že bude uchvácen tím, který stojí s otevřenou náručí na prahu otcovského domova, aby přijal své zbloudilé dítě. V stáří se člověk znovu stává dítětem, vidí svoji maminku., jak ho učí běhat a volá na něj: Pojď к mamince, miláčku, pojď! Nožky se matou, několik neobratných krůčků a v okamžiku, kdy miláček už už padá, maminka ho uchvátí do náruče a zlíbá. Nebojte se stáří, může to být-stejně krásné jako tam, na počátku Životní pouti, jenže to je kratší. A tak využívejte svého času, ať už ty dny, které přicházejí, budcu dobré či zlé. A máte-li někoho, kdo vás v těch dobrých i zlých dnech chce věrně provázet, buďte rádi — přátelství je jako stín večerní, roste, Když slunce života se chýlí к závadu. j. Petřík