Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1972 (LVII/1-44)

1972-11-08 / No. 37

VZNIK SYNOPTICKÝCH EVANGELIÍ Соvimeо bibli V prvokřesťanské literatuře nabyla zvláštní postavení evangelia. Když se utvářel obecně uznávaný a kanonizQv váný soubor křesťanských klasikii. Nový zákon, postavila církev čtyřr evangelia na jeho začátek a v litur­gii se evagelia dosud čtou na prv­ním místě. Je to pochopitelné, protože křes­ťanský obsah zde určil i formu, a dal f|k vyrůst literárnímu druhu, který Jinde nemá obdoby. Evangelia spojují základní proudy křesťanské ústní tradice, která jim předcházela, a Zpracovávají je pro širší kruhy po­sluchačů i čtenářů. Protože Janovo evangelium vzniklo asi až koncem 1. století, zaměříme se především na první tři evangelia, kterým říkáme synoptická, tj. sou­­hiedná, protože hlavni oddíly mají společné, Synoptická evangelia za­hrnují velmi stará svědectví a řadu původních Ježíšových výroků. Jako redigované celky Jsou však v docho­vané podobě mladší než například Pavlovy epištoly, а к Jejich datování máme jen nepřímé doklady. Evange­lia totiž neobsahují žádné zmínky o svých autorech či redaktorech. Jmé­na Matouš, Marek a I.ukáš připojila pozdější církevní tradice. Nelze pro­kázat, že se vztahují к stejnojmen­ným osobám, o nichž se mluví v No­vém zákoně. Nejstarší dochovaný údaj o vzniku evangelií je ve frag­mentu z díla híerapolského episkopa Papia z poloviny 2. století. O Matou­šovi se tam říká, že aramejsky se­psal výroky Páně, o Markovi, že byl „tlumočníkem“ Petrovým a že sepsal vzpomínky na Ježíše, ale neuspořá­dal Je, a o Lukášovi se tam vůbec nemluví. Jsou to údaje, které se zřej­mě nevztahují na dnešní podobu evangelií a málo nám pomohou při jejich datování. Doslovné citáty z evangelií se objevují až v polovině 2. století. Do té doby máme např. u apoštola Pavla nebo ve spisech apoštolských otců jen nedoslovné ci­táty evangelijních látek, čerpané zřejmě z ústní tradice, která v křes­ťanských bohoslužbách měla po celé první století rozhodující slovo. Evan­gelia nebyla zprvu chápána jako Pís­me. svaté, jako obdoba Zákona a pro­roků (= Starého zákona), nýbrž byla považována za pomůcku při za­chován! a uspořádání osobně předá­vaného svědectví o Ježíši jako o Me­siáši, tedy za zachycení pravého vý­kladu Starého zákona. Starší ústní tradice plynula v ně­kolika výrazných proudech. Byla to legendárně zabarvená vyprávění o Je­žíšových skutcích, která někdy slou­žila jako kázání na starozákonní texty fnapř. Iz. 35, 5), zprávy o Ježí­šově soudním procesu a o jeho po­pravě, navazující na ustanovení Ve­čeře Páně, které bylo připomínáno při křesťanských 'svátostných shro­mážděních, dále to byla slova Páně, tzv. logia, která byla sestavována ve sbírky a stala se autoritou v otáz­kách křesťanského života (např. 1. Kor. 7, 10), a především to byla vyznání víry ve vzkříšeného Krista, pronášená při křtu a opakovaná v osobních vyznáních (např. Řím. i, 3—5). Zprvu byla osobní zkušenost živé přítomnosti ukřižovaného Ježíše jako Pána lidského svědomí a dárce na­děje silnější než vzpomínky na jeho minulé příběhy. Ježíšova slova byla chápána Jako přímé výroky duchov­ně přítomného vzkříšeného Krista a к minulosti se zraky upíraly jen na­tolik, nakolik se starozákonními za­slíbeními dalo doložit, že Ježíš otevřel novou Boží budoucnost. Dokladem tohoto stavu Jsou Pavlovy dopisy. Jsou však i dokladem toho, že tento stav se nemohl osvědčit natrvalo. Byly situace, ve kterých známá slo­va Páně nestačila vyřešit nové pro­blémy (1. Kor. 7, 25) nebo byla zne­užívána (srv. Mat. 5, 1—12 s 1. Kor. 4, 6—13), kdy tradice o Ježíšových skutcích narůstala do legendárních rozměrů (srv. zázračné příběhy no­vozákonních aprokryfů s Pavlovým varováním v 1. Kor. 1, 2Ž) a kdy bylo nebezpečí, že vyznání víry ve vzkříšeného Krista (evangelium) so slané pouhou formalitou. Tohoto po­sledního nebezpečí si byl vědom Pa­vel (1. Kor. 13, 2) i Jakub (epišt. lak. 2, 20), kterému se jinak zdálo, že Pavel toto nebezpečí podcenil. V této situaci začala vznikat evan­gelia, která slučují jednotlivé základ­ní směry tradice takovým způsobem, že přítomnost jednoho proudu ome­zuje možnost zneužití druhého. Slo­va Ježíšova nemohla být chápána ja­ko nadzemské ideály nebo mystická poučení, protože .byla spojena s vy­právěním o Ježíšově životě a o jeho činech. Z legendárního líčení Ježíšo­vých činů nelze vyvodit závěr, že Je­žíš byl nadčlověk, kterého nemůže­me následovat, protože jeho veřejné vystoupení končí pašijemi. A zvěst o vzkříšení, kterou evangelia vrcho­lí, je uzemněna tím, co předchází, poukazem na to, jak žil onen prů­kopník nového života. Evangelia se později prosadila za Jednu cenu: slova Ježíšova již nebyla chápána jako přímá řeč Vzkříšeného, nýbrž byla opět zařazena do Ježíšo­va pozemského života. Nebyla Již jen bezprostřední zvěstí, nýbrž stala se také textem, který je nutno pod vli­vem Ducha novými slovy vysvětlovat a zpřítomňovat. Existence evangelií tak postupně vedla к myšlence vytvořit křesťanský soubor závazných textů, Nový zákon. Nejstarším evangeliem je zřejmě evangelium podle Marka z let 60 až 70, které Je téměř celé obsaženo u Matouše a u Lukáše, takže je prav­děpodobné, že bylo jejich společnou předlohou. Marek nezná vyprávění o Ježíšově narození v Betlémě, ani zprávy o setkání se Vzkříšeným. Toto evangelium končilo původně 8. ver­šem 16. kapitoly, tedy zvěstí o vzkří­šení, kterou přináší Boží posel. Při­pravované setkání se vzkříšeným Je­žíšem v Galileji (16,7) bylo patrně očekáváno jako konec světa a pří­chod nového věku. Matouš a Lukáš v osmdesátých le­tech doplňují Marka o vyprávění, která znal každý ze svého okolí a společně o sbírku Ježíšových výroků, kterou odborně označujeme šifrou Q. Lze ji zhruba rekonstruovat vyhledá­ním oddílů společných jen Matoušo­vi a Lukášovi. Pozdějším dokladem takové sbírky je gnostické Tomášovo evangelium. — Matoušovo evange­lium končí zdůvodněním misie, v níž se naplňuje univerzální zaslíbení da­né původně izraelskému lidu. Luká­šovo dílo pokračuje ve Skutcích apoštolských a končí příchodem evangelia do samotného centra řím­ské říše, takže pašije a vzkříšení se dostávají do středu Jeho dvoudílné­ho spisu. Naše běžné křesťanské vě­domí je ovlivněno pohledem Lukášo­vým, který víc nežli novost Ježíšova díla zdůrazňuje jeho ústřední roli ve světových dějinách, jak se to ostatně odráží v utváření našeho po­čítání času — před Kristem a po Kristu. Petr Pokorný ZPOVĚĎ Milí přátelé, to slovo nám, evange­líkům, nezní právě dobře. Vidíme za ním kněze, majícího soudcovskou moc posoudit hřích, z něhot se člověk vy­zpovídal, ulolit mu za tento hřích zadostiučiněni a konečně na místě Božím vyslovit odpuštění. Ale už to, co jsme posledně slyšeli z úst bratří a sester, když nám sdělovali, jak je trápí minulost, už to je zpověď. Člověk, nejen starý člověk, se rád vypovídá, je sice někdy povídavý, což se stářím také souvisí, ale tato jeho povídavost není jen záležitost uvolněných mluvních orgánů a uvol něného, ne dostatečně ukázněného už myšlení. Je to potřeba srdce. Ži­ješ buď ve skutečném osamocení, sám a sám jako kůl v plotě. Nebo zase žiješ mezi lidmi, к nimž jsi ne­našel vztah, i když — jak doufám — s nimi žiješ v dobré vůli. Ne vždyc­ky tomu tak bývá. Potřebuješ někoho, s kým by sis poseděl, nebo někoho, kdo by s tebou šel na procházku. Ale jde o víc než jen posezení nebo projití. Chceš něco druhému říci. Možná, že něco, co jsi nikdy nikomu r.cřekl. Něco tě svírá a potřebuješ uvolnit železný kruh, své vnitřní bo­lestí nebo bídy. Možná, že to je prá­vě rozkol s tvými dětmi. Těžko říct, kdo jej zavinil. Pro tento rozkol jsi osamocen. A kdo ví, co tě ještě trá­pí, a co bys tak rád někomu vypo­věděl. Smím Ti poradit, aby ses nesvěřo­val leckomu. Nenos svou bolest na trh. Cekej a čekej a čekej. Snad při­jde chvíle a s ní někdo, kdo by uměl poslouchat. Mám skoro na jazyku ti poradit, abys s tím šel jednou ke svému kazateli. To však nemusí být farář! Ale ten by ti měl rozumět a ten by tě měl umět vyposlechnout, aniž by ti skákal do řeči a aniž by tě lacino chlácholil. Měl by 'tě vy­slechnout soustředěně, tak, abys vě­děl, že je přitom a že nebloudí svý* mi myšlenkami po svých knížkách, nebo není znepokojen tím. co chybí jeho autu. Tvé srdce je nyní plné hoř­kosti. Víš, že musela jednou nastat chvíle, kdy si je budeš muset vylít. Ovšem běda, jestliže se to tentokrát nepodaří. Asi sotva bys chtěl svou zpověď opakovat. Ne, nejde jen o popovídání! Ty toužíš po něčem mnohem hlubším. Po odpuštění. Po jistotě, že před Bo­hem i před lidmi je s minulostí skon­cováno, že vina, pokud na tobě le­žela, je sňata. Tu se odehrává to nej­tajemnější, co se v lidském životě může odehrát. Tu někdo do tvého ži­vota zasahuje. Ne tvůj zpovědník, at už je to kdokoli, nýbrž sám Ježíš Ktistus. Ten mění nejen tvůj osobní stav, nýbrž mění i tvůj vztah к li­dem kolem, í к tvým dětem a tvých dětí к tobě. Zde jde o děj, který se neobejde bez modliteb, bez proseb a děkování. Je to chvíle, kdy se doví­dáš, kdo je to Ježíš Kristus. Stáří bývá rozeklané. Není tak vy­rovnané, Jak by se dalo očekávat, protože na něm spočívá vrstva let se vší rozmanitou tíhou, kterou na člo­věka nanesl život. К vyrovnanosti dochází teprve tam, kde poznáváš ještě lépe než předtím Pána, který vzal i tvé osobní minulosti moc a který ti nyní dává příležitost, abys ho chválil a jemu děkoval za to, že smíš žít z odpuštění. Upřímně vás pozdravuji. Váš starší bratr. w ■ Stála reformace (Dokončení ze str 1) v ní je tajemství stálé obnovy církve i křesťanského života. „Boží milost je mohutná a účin­ná moc: nese, vede, proměňuje a obnovuje celého člověka.“ 2. PROMĚŇUJTE SE Lutherova cesta je příkladným svědectvím o moci milosti, jež se podle Řím. 12,1—2 chce viditel­ně projevit a působit proměnu v životě i myšlení všech křesťanů, V latinském textu Řím. 12,2 čte­me „reformamini“ — dejte se re­formovat; v Žilkově překladu: proměňujte se. Neboť evangelium 0 Boží milosti v Kristu, je-li při­jímáno vírou, stává se hybnou silou pokračující proměny, stálé reformace života. Luther často zdůrazňuje, že křesťanský život není hotový stav, nýbrž dění ve stálém běhu a pohybu za Kristem, pod proměňující mocí jeho prav­dy a lásky. Hned v první z 95 tezí, jejichž vyvěšením 31. října 1517 přenesl výzvu к reformaci z universitní posluchárny na veřej­nost, napsal: „Pán Ježíš chce, ahy celý život věřících byl (naplněn) pokáním.“ V Novém zákoně poká­ní, metanoia, znamená pronika­vou, radikální změnu smýšlení 1 existence — a to je celoživotní proces. „Denně jsme ospravedlňo­váni nezaslouženým milosrden­stvím.“ V přítomností Ježíše Kris­ta se člověk začíná měnit, když se otevírá jeho vlivu. „Jako při­šel na svět, tak přichází ke mně denně, abych jej vždy plněji při­jal.“ Čím opravdověji jej přijímá­me a podrobujeme se jeho vede­ní, tim hlubší proměna se dě­je s námi. Ochotně přijímat zá­chrannou moc jeho pravdy i lás­ky, aby jí byl stále formován i re­formován celý náš život — to je víra. Kristovská víra je živý vztah ke Spasiteli, nesnášející pasivní nečinnost. „Jak živá, účinná, moc­ná Je víra! Je vyloučeno, aby stá­le nepůsobila dobro.“ Právě v tom se projevuje proměňující moc víry, když nás stále pudí „či­nit dobro bližním, Jako Kristus nám“. „Chceš-li sloužit Kristu, máš zde svého bližního. Jdi za ním a služ mu!“ Už tato slova Lutherova varují před pokušením, vykládat si Jeho důraz na pouhou víru v neprospěch skutků lásky a životní praxe. „Neboť, kde se skrze skutky neprojevuje láska, tam ani víra není opravdová, tam chybí pravé poznání Krista a evangelia.“ Jednoho Jest potřebí; aby táž moc evangelia, která vyvolala hnutí reformace, převratně půso­bila v církvi dnes a pronikala do všech oblastí našeho života, str­hovala к nadšení, к následování, к dobrému boji víry. I do našich mdlob, obav, nejistot zní posilu­jící slovo naděje, evangelium o Kristově vítězství. Nástroj lidský jest v tom špatný, — snadnit jsme my к zmožení. — Však hájí nás rek udatný, — jejž Bůh nám dal к spasení. — Kristus Ježíš — po­le jistě obdrží.“ J. A. Dvořáček Lístky o stáři Z ČTENÁŘSKÝCH DOPISU. V Kost­nických jiskrách č. 29, strana 4, bylo psáno: „Město Žebrák je asi nejzná­­miíjší svými rodáky Vojtěchem Ne­jedlým, jehož dvousté narození tam. právě vzpomínají (1772—1844), jeho bratrem Janem (1776—1834/ a Sebas­tiánem Hněvkovským, kde se letos připomíná 125. výročí jeho smrtí (1770—1847]; všichni odpočívají na místním hřbitově." — Netýká se však S. Hněvkovského, nar. 19. 3. 1770 p Žebráku a zemřelého 7. 6. 1847 v Pra­ze. Ten odpočívá na Olšanech IW hřbitov, 14. odd., číslo hrobu 121 pod mohutnou kamennou mohylou. Čtenář M. J. z Prahy Chvála stáří Když Erasmus Rotterdamský , na­psal svoji ..Chválu bláznovství“, sotva ho napadlo, že v druhé polovině dva­cátého věku se vyskytne blázen, kte­rý si bude chválit stáří. Však se také obávám, že lidé, kteří to považují za pokrokové být se vším nespokojeni a všechno problematizovat, mne obviní ze sebespokojenosti. A vskutku, já nemohu popřít, že jsem měl v životě takové hříšné okamžiky, kdy jsem fnjl spokojen s tím, co jsem udělal. Apoš­tol Pavel na sklonku svého pohnuté­ho života míval asi také takové chví­le, . když píše Timoteoví: Dobrý zápas jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, viru jsem zachoval. Já ovšem nejsem Pavel, ale snažil jsem se ledačemus oá něho přiučit, především tomu jeho optimismu, který mu dovoloval rado­vat se i z věcí dosti nepříjemných /2. Kor. 12,10/. Mám-li tedy opěvat stáří jakožto období, které' má také své půvaby a krasy, musím, těm, kdož hodlají krá­čet v mých šlépějích, doporučit ně­kolik věcí: Připravujte se pečlivě na stáří, naplánujte si, co, budete podni­kat až „slunce zář i světlo hvězd bu­de hasnout vám“. Především radím: Nechtějte si ta léta stáří příliš oškli­vit ,vždyt se najde, při dobré vůli, spousta věcí, které stojí za to, aby se z nich člověk radoval, i když se vám klouby už nechtějí lak snadno ohýbat jako před padesáti lety, plo­­týnky vržou a vzdorují všem odbor­ným. lékařským zákrokům, vnoučata. s' nimiž jste nuceni žít ve společné domácnosti vřeští jako malí paviání, útočí na vaše vyčerpané nervy, třís­kajíce sveřepě dveřmi a trousíce sví hračky po schodech, kterých používá­te i potmě. Někdo mi namítne, že to je laciný filosofie, ale já bych mu odpověděl: Proč se nepokusíš ji získat, když je tuk laciná? Je to filosofie velmi útěš­ná, ale vykoupená zkušenostmi, které se draze plutí. Co s filosofií, která vám nemůže přinést trochu radosti clo života a vnést trochu světla do těch temnot, které vás začínají ob­klopovat, když se připozdívá a den se nachýlil? Radost není přece jako rýma, která se vás zmocní, když na sebe nedáváte pozor, radost podle fi­losofa Williama Jamese se dá na­vodit a je tedy nikoli výsadou, ale povinností každého pořádného křes­ťana, jak to říkal už František z Assisi. Spočítejte si laskavě, kolik­rát • nás Písmo svaté, a především sám Ježíš, vybízejí к tomu, abychotn se radovali! Třeba si pomyslíte: ja­képak rozumné důvody může mít sta­rý člověk к radosti? Je to skutečně rozumné radovat se z nemocí, proti­venství a úzkosti? Já nevím, zda je to rozumné, ale v Rostandově kome­dii „Cyrano z Bergeracu“ ve 4. děj­ství praví jeden gaskoňský kadet o hraběti de Guiche: „Je také Gasko­­něc, ale rozumný a rozumný Gaskc­­něc je nebezpečný chlap.“ Obávám se, že „rozumný“ křesťan se od ro­zumného Gcskoňce liší jenom v. de­tailech. Říkává se, že stáří je věk rozumu, proto se asi většina lidí stáří tolik bojí. Řekl-li Pán Ježíš: „Chválím tě Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tuto věci před moudrými a chytrými a zjevils je lidem dětské mysli,“ te­dy nevěřím, že těmi moudrými a chyt­rými myslel především staré lidi, viayt i starý člověk má předpokla­dy к tomu, aby si zachovat dětskou mysl a zůstal v jistém slova smyslu i „bláznem". Této výsady nepožívají ovšem lidé, kteří všemu rozumí, mají vždycky pravdu a jsou vždycky v prá­vu. Stáří takových lidí bývá obvykle velmi neradostné. Praví-li se v Pís­mu svátém o lidech štípených v do­mě Hospodinově, že ještě v šedinách ovoce ponesou, spanilí a zelení bu­dou, pak z toho vyplývá, že ke spa­­nilosti stáří patří také pocit, že jsem ještě к něčemu užitečný, že mne ješ­tě někdo potřebuje. Tohoto pocitu nabudeme tak, že definitivní odpo­činek odložíme na co možná nejpoz­­dější dobu (nejlépe až po kremaci I a snažíme se zaměstnat přiměřeně své Sklerose, Spondylose a ostatním degenerativním chorobám-, o které ne­ní v pokročilém věku nouze. Stáří bývá provázeno určitým sklo­­г;вт к mrzutosti. Staří lidé bývají mrzutí hlavně proto, že se kolem nich netočí všechno jako dříve, že nejsou již středem pozornosti, cítí se být vyřazeni, zanedbávání, a tak se pokoušejí svojí mrzutostí na sebe upozornit, dosahují však jenom toho, žc jejich izolace roste. Zdá se, že našim mladým chybí více smyslu pro vážné chápání života a našim starým více smyslu pro humor. Optimismus jistě neroste s přibývajícími tety tak rychle, jako naše zdravotní potíže, ale je omylem tvrdit, že se člověk optimistou čt pesimistou rodí. Dětem v nedělní škole jsem vysvětloval roz­díl mezi oběma druhy povahy asi takto: Pesimista je člověk, který když spadne ze stromu a zlomí si nohu, zlořečí jako Job dnu svého zrození, považuje se za největšího smolaře pod sluncem a naplňuje nářkem všechny prostory svého obydlí. Optimista, když ho něco podobného potká, dě­kuje radostně Bohu, že si nezlomil cbě nohy nebo nesrazil vaz. V stáří bychom už měli pochopit, že opti­mistou se člověk nerodí, nýbrž stává, a měli bychom se jím stát pro dobro své i svého okolí. К stáří, jak jsem již řekl, patří spousta nemocí, hlavně těch degene­­rativních. Bylo by dobře pro vás, kdy­byste pochopili, že to je zcela přiro­zené a samozřejmé. Méně samozřejmé jest, že se při té spoustě chorob stá­le ještě hlásíte к životu a máte občas i takové příjemné chvíle, kdy vás té­měř nic nebolí, kterých máte využít к radostnému chválení Boha. V žád­ném případě neproklínejte vědu lé­kařskou, která dělá jeti to, co umí, ale zázraků od ní nežádejte. Nevěří na ně, a snad clělá dobře. Třeba jste také takový vědecký typ a na zázra­ky nevěříte — nevadí, ale pak se musíte naučit se svými chorobami dobře vycházet. Vědecky se tomu ří­ká adaptabilita, přizpůsobivost. Apoš­tol Pavel to znal už v době, kdy vě­da lékařská byla ještě v plenkách, a říkal: „Umím žít skromně, umím také mít hojnost, býti syt í hlado­věn, míti nadbytek i nedostatek, všecko dovedu v Kristu, kterýž mne posiluje.“ Jak uměl vycházet se svými vážnými chorobami, o tom se snad ani nemusím šířit. To není laciná fi­losofie. to je draze vykoupené umě­ni života, к němuž má stáří pro své zkušenosti lepší přístup než mládí. Život sám o sobě je záležitost dos­ti komplikovaná, nestěžujte si své postavení tím, že si budete život komplikovat ještě více. Stáří je prá­vě nejvhodnější dobou ke zjednodu­šování života, к čemuž nám napo­máhá i to, že se nám vůčihledně krás tí. S přibývajícími léty naše láska к životu může růst, pokud onu lásku zaměříme především к tomu, co sl ze života nejvíce lásky zaslouží, a ty jsou lidé kolem nás. Mějte je rádi, milujte bez nároků na opětování své lásky, rozdávejte svou lásku tak leh­­komyslně a marnotratně, jako byste pouštěli svůj chléb po vodě JKaz* 11.1) bez záruky, že se vám ve stejt né míře vrátí, tak jako byste vystro­jili hostinu pro chudáky a mrzáky, kteří vám to nemohou oplatit. Víte přece, že láska má být shovívavá, nemá hledat svého prospěchu, neiná počítat zlo, ale všechno snášet. Od­měnou vám bude blaženost snad tro­chu paradoxní, ale Ježíš vám za ni ručí: Blažený budeš nebo nemají, čím by odplatili tobě. К stáru si člověk teprve uvědomí, co se zbytečně nastaral a nachvátal, snaže se uchvátiť co nejvíce z plností života, aby nakonec spočinul v na­ději. že bude uchvácen tím, který stojí s otevřenou náručí na prahu otcovského domova, aby přijal své zbloudilé dítě. V stáří se člověk zno­vu stává dítětem, vidí svoji mamin­ku., jak ho učí běhat a volá na něj: Pojď к mamince, miláčku, pojď! Nož­ky se matou, několik neobratných krůčků a v okamžiku, kdy miláček už už padá, maminka ho uchvátí do náruče a zlíbá. Nebojte se stáří, mů­že to být-stejně krásné jako tam, na počátku Životní pouti, jenže to je kratší. A tak využívejte svého času, ať už ty dny, které přicházejí, budcu dobré či zlé. A máte-li někoho, kdo vás v těch dobrých i zlých dnech chce věrně provázet, buďte rádi — přátelství je jako stín večerní, roste, Když slunce života se chýlí к záva­du. j. Petřík

Next