Kultura, 1957 (I/27-52)
1957-07-03 / No. 27
r Přesto, že jsem si byl vždy vědom i velké důležitosti t. zv. denní užitkové umělecké práce, nesouhlasil jsem nikdy s těmi, kteří jen v tom spatřovali smysl umělcovy práce po boku dělnické třídy, kteří hřešíce na formulaci „lidovosti umění" brzdili roz; voj umění a tím. byť nevědomky, ’ oklešťovali jeho revoluční silu a ná O UMĚNÍ socialistické stup nové socialistické kultury. Ve jménu, lidu šij vlastně proti němu. Namyslím ještě ani dnes po svém letitém vývoji, že by pouze takové umění mohlo být označeno za lidové, které je snadno, teď ihned, co nejéire pochopitelné všem a každému bez zvláštní námahy o hlubší poznání uměleckých hodnot, toho nového, čím umělec svým dílem přispívá vývoji společnosti. Nemohu souhlasit s těmi. kteří se marně snaží rozvoj lidově kultury zastavit na statickém bodě a chtějí lid utvrdit v tom, že „lidový vkus1', zděděný z buržoázni výchovy, je hlavním směrem a určovatelem současné tvorby. Buržoazie si z kultury přivlastňovala všechno, čo mělo pro ni cenu. Potřebovala poklady umění hlavně pro distanci, ve které chtěla udržovat své námezdní' otroky. Nemohla dovolit, aby se v lidu zdravě rozvíjela schopnost •vnímat skutečnou krásu. Celě buržoasni Školství, výchova lidu, všemi i «čimickými prostředky směřovala k tomu, aby se lid nepovznesl nad to, co mu buržoasie milostivé shazovala se svály» stolu hojnosti. Za panství buržoasie smělo být lidové jen to, co utvrzovalo proletariát v závislosti na buržoázni třídě. Jakákoli osvěta, která mohla lid pozvednout nad tuto úroveň, byla pronásledována, zakazována a ničena. Marxismus-leninismus otevřel lidu oči. Ale již od počátku dělnického hnutí, kdy ještě každé svobodnější slovo bylo buržoasii pronásledováno a hned takřka u zrodu škrceno, šel bok po boku dělnických řad pokrokový tvůrčí umělec, který si za svůj prvořadý úkol předsevzal boj proti tomu, co buržoasie všemi druhy injekcí očkovala lidu pod názvem „lidový vkus". A ještě dnes je před námi hlavně v zemích lidové demokracie žhavá tato otázka. Doposud ne všechno, co se dnes širokým vrstvám lidu bezprostředně líbí, může být právem označeno za typický vkus lidu socialistické epochy. Ne ještě všechno mohlo být odstraněno, co dříve záměrně zkreslovalo kulturní vývoj proletariátu a venkovského lidu. Velice pomalu postupuje kulturní nadstavba nach ekonomickou základnou socialismu. Velice pomalu, ale nezvratně á jistě-. Co dřivé nebylo možné, stalo se již skutkem. Velká díla klasiků se stala majetkem obecného lidu. Dosud nikdy se tolik nečetlo, dosud nikdy lid nepřijímal umělecké dílo jako dnes. Dosud nikdy jsine neměli v divadlech tolik prostých lidí, žhavě hladovějících po kultuře. Ale naše současná tvorba stále ještě pokulhává. Namnoze dosud jen opisuje skutečnost, místo aby novým vášnivým pohledem umělce obohacovala diváka, čtenáře nebo posluchače a burcóvaia v něm nové vztahy ke skutečnosti, v níž žije. Ne vždycky to, co' ůŽ čtenář četl, divák viděl, ho naplno uchvátí, ne to ho vždycky přivede dál. Ale to, co ještě nepozná!, co svýma necvičenýma očima neuviděl, co přehlédl, co neprocítil naplno, to je mu povinen umělec nové epochy ukázat a přimět ho, aby nové hodnoty života a uměni přijal za své. aby je učinil široce platnými, všeobecně lidovým majetkem. Jako je jedna část umělců ještě v za'jétf idealistického chápání „lidovosti", je druhá v zajeti ne dost uváženého pojímání odkazu klasiků. Stojí často v nekritické úctě ke všemu, Co již klasikové vytvořili. Takováto úcta přivádí často soudobou tvorbu do ťozpaků. „Jak být tak velkým umělcem, jako byli klas.kové?“ — takový a již marný vzdech trápí současné umělce. Strhuje je k tomu njsprá'Tié pochopem' velkého, hlubokého zájmu pracujících mas o st* • žějní díla minulosti. Nechápou, že obohacení lidu dědictvím minulosti vůbec nic neznamená, že lid touží po tom, aby umělci netvůrčím způsobem napodobovali dějinné vzory. Osvobozený lid chce právem rozumět současné umělecké tvorbě, ale myslím, že aspoň ve svých uvědomělých řadách nechce, aby byla umělecká dila nakládána lopatou po lopatě na nákladní vozy, které by je rozvážely jako příděly potravin. Jako nesouhlasím s názorem, že lidové je jen to, co se teď právě na tomto stupni společenského vývoje obecně líbí nebo co hoví již přežitému a právě proto již minulému spontánnímu obecnému vkusu, právě tak nemohu souhlasit s vulgárním přejímáním povrchni tvářnosti umění minulých věků. Přejímáni tradic 19. století v hudbě nebo malířství se nejeví v tom. že současný skladatel komponuje á la Musorgskij, Smetana nebo Debussy, nebo že současný malíř maluje a la Repin nebo van Gogh, jeví se v tom, že ae v jeho skladbě nebo obrazu obváži současný věk současnými výrazovými prostředky tak, jako umělci 19. věku obráželi svou dobu svými výrazovými prostředky. Jistě budu pochopen tak, že jsem vzdálen jakékoliv touze po originalite stůj co stůj, ale ijez osobitosti neni skutečného umění, i Tak zvaní umělci, kteří si národní tradice nebo navalování na určitou vývojovou epochu popletli s epigónskym kopírováním forem, nejsou schopni se dohníátnout skutečného obsahu tradic, nepochopí z přejímání dědictví nic Více než po- ! vrch. A tu je vinna nedovzdělanost j umělců, jejich přílišná špecíaíisace a konečně i jejich idealistický pohled na rozvoj společenských kulturních statků. Domníval jsem se vždy, že je základní povinností umělce socialistic-, kého tábora, aby uměl daleko více t než umělec tábora imperialismuj-Aby y! získal co nejšhší odborné-znalosti a |',co nejhlubší poznání nejen ve svém i Soboru, ale také v oborech příbuzných, * i když nemyslím, že by každý umělec měl být všetalent. V umění jako v životě a ve společností vše souvisí se vším. Umělec socialistického tábora má tedy především přímo za povinnost vědomě rozšiřovat a obohacovat své tvůrčí prostředky, aby netrpěl jednostranností, která snadno svádí k bezduché speciálisáéi ak virtuoso! ekvilibristice s originalitou stůj co stůj. Za panství buržoasie u nás trénovala se většina umělců jako krasobruslaři nebo vzpirači, trénovala se jednostranná elefantiasní abnormalita, která zeslabovala a zužovala talenty na specialisty v tom nebo onom oboru, ná specialisty, kteří vzájemně směli souviset jenom tehdy, když to vládnoucí panstvo dovolilo nebo potřebovalo. Těžko plní svou společenskou funkci virtuos, který zná jen svůj úzký, dresůrou vydřený trik, a kolem ostatního — á tedy i životem — se žene s klapkami na očích za svou oblíbenou metou, která zlatě cinká do jelio marného snu. Těžko může k všeobecnému prospěchu naplno rozvíjet svůj talent herec, který požaduje role jen ze svého úzkého, specifického oboru, v němž je sice výborný, ale který se dále vědomě neobohacuje ani o poznatky z jiných, byť méně úspěšných úkolů, ani o poznatky z ostatních oborů umění, s nimiž přece jeho práce tak úzce souvisí. Těžko může být umělcem režisér, který se citlivě nevyzná na přiklad ani v literatuře, a proto se čas- . to neprávem kryje heslem, že ,.ctí autora"; místo aby autorovo dílo na jevišti dovršoval vlastním talentem. Sotva, dobře plní svoji funkci umělce výtvarník, který nerozumí .práci herce, a místo aby společně a ostatními vytvářel dílo, posluhuje ar dělá, jak říká, „jeviště, kde by se herec cítil jako doma". A což hudebník, který si svou dur a moll zalepil uši, takže chodí po světě jako hluchý? Nebo architekt, který pro svou isolovanou krásu není s to pt chopil, ric z to.no, co pomáhá vytvářet krásu obecnou ’ Anekdot, známe o takových případech dost. Jeden umělec dosud druhému často nerozumí, brání jim v tom jejich úzká specializace a nedostatečný zájem o ostatní obory mimo vlastní. Ano. je potřeba stát se mistrem svého řemesla, soustředit na to všechny své síly, ale v uměni je jistě 'jednou z hlavních cest, jak se jím stát, i co i nejhlubší poznáni všeho, co .zde bylo j umělci vytvořeno a co je v současnosti vytvářeno. Myslel jsem vždy, že mechanická specialisace nejenže talent nerozvíjí, ale že ho většinou , ubiji, nejdc-li právě o výjimečný zjev. Proto jsem pokládal za správné vniknout podle svých schopností co nejhlouběji do uměni všech oborů a vytvořit si tak po stránce uměleckotechnické předpoklady pro správné obrážení společenského procesu, ve Dokončení na str. 3 Dnes v čísle: Diskuse ze zasedání Kulturní a umělecké rady — Jaromír Pečírka o výstavě portrétů Václava Špály — Verše Miroslava Floriana — Z knihy života Igora Stravinského — O Käthe Kollwitzové, malířce německého proletariátu — Poznámky ze strážnických slavností — Glosy — informace — fejetony Hrdinské město na jKét£. slaví v. těchto dnpeflÉ' J löd. výročí svého g^íozam. Ve chvílích, kdk zazářilo slavnostním lesBäSMSi, kdy připojilo ke svým dosavadním ----mená ním právě udělený Leninův řád a kdy se radostně roztančily jeho nlice a náměstí, vyznávají se na stránkách sovětských časopisů a knih básnici a spisovatelé * lásky k ».majestátnímu, prostému a krásnému Leningradu, vytvořenému geniem ruského lidu a, bezpříkladnou prací", jak říká leningradský básník Alexander Prokofjev, k městu, podle slov leningradské básnířky' Olgy Bergolcové, „věčné mladému". S. Mariak říká, že „je možno bez přehánění tvrdit, že krásné město na Névé nevj bodoval Jen Fetr Frvní a jeho spolupracovníci, nejen slavní stavitelé a bezejmenní stavební dělnici, nýbrž i Puškin, Gogol, Bostojcvskij, Někrasov a Alexander Blok", kteří v> líčili jeho kouzlo a dodali lesku jeho tvári („sotva by tak plála špička Admirality. kdyby ji neoziřil světlem svých veršů Puškin", říká Maršak>, poeticky vyjádřili jeho velikost. „Kolébku revoluce" v něm především vidí V. Ročetov. A Daniil Granin, u nás dubře známý svými „Průkopníky", oslavil město knihou Město, v němž žijeme", v niž, jak riká. chtěl ukázat „Leningrad jinak, než se obyčejné ukazuje, * proslulými stavitelskými památkami a historicky mi místy, totiž jako město, v němž žijeme dnes. Chtěl jsem zachytit jeho dnešní tvář, měnící se ze dne na den. protože město jako živi- organismus nepřetržité roste, obnovuje se, přijíždějí do něho noví lidé, rodí se nejen noTé “ulice, nýbrž i nové tradice." Granin doprovází fotografie své knihy jakousi básní v próz« i Nad Leningradem svítá. Nový den začíná. Úplně nový den. , Vchází do města od Něvské brány, z dělnických čtvrtí, když miliony lidí ještě spi. Nad rudými vlnami střech se kolébá jitřní mlha jako dech spáčů ... Prázdná jsou slavná náměstí. A němě dědky prospektů. Zapalují se zlaté hroty věží. V sadech a zahradách, na zelených ostrůvcích u zálivu se probouzejí ptáci a komíny rozvinují své kouřové prapory. Kdo by si nezamiloval to město s úžasným osudem a hrdinstvím! Zvenčí je vidět jen ztepilost a krásu jeho budov, zasněnou vodu průplavů, doky loděnic, jemný lesk ubíhajících kolejnic ... Ale duše města neni jeho architektura ani musea a pomníky. Jsou to lidé, ti, co právě vstali a spěchají do práce, i ti, co se vracejí z noční směny. Ti, co dokázali revoluci, bili se v občanské válce, vydrželi devět set strašných dnů. obležení, došli až do Berlína a postavili své město z)iovu a ještě krásnější. Mají dobrou paměť, ale neradi žijí jen ze vzpomínek. Jsou uchváceni novými záměry nového dne. Vydobyli si právo nazývat své město městem technického pokroku a městem, vědy. Riká se mu „okno do Evropy“ a „Severní Palmyra". Říká se mu ..kolébka revoluce A přesto ze všech těch přívlastků, které město dostalo, je nejdražší jeden — město Leninovo. Nikdo neví, co přináší tento nový den. Ale ať přinese cokoliv, bude to stejně víc radosti než nezdaru, víc objevů než zklamání. Jitro zháší poslední svítilny na ulicích a rozsvěcuje podzemní dráhu. Okna se otvírají dokořán. Buď pozdraven, Leningrade! ANSA S U C H A R D O V Á - P O D Z E M N A : Kresba z Leningradu -T-C-