Kultura, 1958 (II/1-26)
1958-01-01 / No. 1
TÝDEN V H0QBHÜS Naše divadla vstupují do nového roku 5 repertoárem vybudovaným za loňskou polovinu sezóny do značné šíře. Leckdy je to šíře až neuvěřitelná: není autora, není směru, není usilování v světové dramatice současné i minulé, které by si jediná scéna netroufla pojmout do své široké náruče — od Tyla po Brechta, od Lorcy po Stehlíka. Jindy se naopak repertoár zúžil povážlivě na několik jmen a na plakátech Čteme po celý měsíc vytrvale Goldoni, Vega, Strauss« Kálmán, Voskovec a Werich. Ani poslední vlna premiér, která zaplavila naše divadla zhruba v posledním předvánočním týdnu, nezměnila mnoho na tomto obrazu. Pestrá byla nadílková štědrost v Praze, kde se v čtyřech dnech sešlo šest premiér. Událostí bylo uvedení Osbornova „Komika“ v Národním divadle, korunující úsilí, s nímž se nové vedení snaží vtisknout této scéně vlastní tvář. E. F* Burian obnovil „Lidovou suitu“ z r. 1938, Divadlo ABC uvedlo italskou veselohru „Čert nikdy nespí“ (tentokrát bez Wericha), Ústřední divadlo čs. armády Tylovu „Fidlovačku“. Komedie objevila v Langrově „Obrácení Ferdyše Pištory“ „skoro úplně neorealistickou (!) hru“. V Realistickém divadle měla premiéru novinka J. Zrotala „Hospodin a auto“, (na černošský námět, který zaznamenala v USA 31. Netoušková) další původní dílo uvedly Karlovy Vary, Kavanovu veselohru „Babička je formát“, Hradec Králové Älihuľova „Casanovu“; pochybujeme ovšem, že některý z těchto tří dramatických pokusů má vážnější význam v současné divadelní tvorbě. Z pramalého zájmu našich divadel o českou klasiku tvoří výjimku uvedení „Magelony“ J. J. Kolara! v Beskydském divadle; s některými textovými úpravami dokázala tato scéna vytvořit působivé představení, které v ústředním konfliktu mateřské lásky se společností má až překvapivě aktuální dosah. Prosincová výročí přivedly na jeviště^ další české autory, statní činohra v Brně přispěla k oslavám J. 3Iahena nastudováním opomíjeného dramatu ,,Otcové a děti“ („3Iezi dvěma bouřkami“), Liberec uctil svého velkého Todáka F. X. Saldu inscenací „Dítěte“ a Kladno vzpomnělo V. Dýka „Zmoudřením dona Quijota“. Z přeložené literatury se objevilo v Hořovicích zajímavé dílo R. Lelli „Po cestách noci“ (psali jsme o něm při televisním uvedení) a v Mahenově KULTUŘE divadle v Brně „Olivová ratolesť' E. Mac Collá. Zaznamenejme ještě alespoň klasickou „Antigonu" v Olomouci a českobudějovický pokus o musical „Ohňostroj". QQBCSD Novoroční týden si nemůže stěžovat na nedostatek pestrého a také hodnotněho programu v našich kinech. Vedle maďarské tragikomédie neobyčejné působivosti. „Dvojí sukno“, a vedle pokračování zfilmovaného Švejka uvedeného pod názvem ,,Poslušně hlásím“ (k němuž se ještě vrátíme obsažnějším referátem), je celá paleta premiér, začíhaje sovětským ..Neobyčejným létem“, přes čínskou „Ňovoroční oběť“, oceněnou v Karlových Varech (psali jäme o tomto filmu u příležitosti festivalu), až k anglickému ..Richardu III. “, řeckým „Krvavým vánocům“ a k znovuuvedení českého klasického filmu „Řeka“. Nejvýznamnější je beze sporu Shakespearův ..Richard III.“ zfilmovaný Olivierem, kterého naši diváci již znají ze dvou předcházejících shakespearovských adaptací, z ..Jindřicha IV. “ a z „Hamleta“. ..Řeka“ Josefa Rovenského. před dvaceti lety zesnulého •českého herce a filmového režiséra, je úhelným dílem ve vývoji naší kinematografie; jí se počíná usilování o český filmový styl. QDDBQEJDQHaQ Sedmdesáti let dožil by se na kraji nového roku Eduard Bass, autor Cirkusu Humberto, Lidí z maringotek, mnoha povídek i nenáročné humoresky Klapzubova jedenáctka, spisovatel a ještě víc pohotový novinář, glosátor den-*ních událostí, humorista a satirik, s jehož jménem je spojena Červená sedma, první náš kabaret s uměleckými aspiracemi. 3Inohé z Bassova díla odvál Čas, leccos bylo — při novinářské profesi úděl běžný — příliš poplatno potřebám chvíle, přece však zůstává z jeho díla némálo. Vedie jeho prózaié- J kých prací i všelijaké ty letáky, rozhláSky, v nichž soustavně sledoval svět politiky i kultury a, zdaleka ne krotce nebo rozšafnicky. V autoru Cirkusu Humbertn spatřujeme dnes prozaika a satirika jistě ne jen okrajového a co hlavně — jednu z pozoruhodných postav našeho novodobého novinářství, uovináře — umělce. Uplynulý rok nebyl chudý na novinky překladové literatury. Vracíme se ke třem překladům ze soudobé německé prózy. Dva z nich vydal před Sasem 3Ielantrich. Autorem první, Fosfor a šeřík, je 3Iax Zimmering, vypravěčem druhé K. H. Biilter, který své válečné zážitky nazval Peklo zajetí. Oba svazky nemají celkem nic společného, jen časový rámec příběhů, válečná léta a neodpustitelná umělecká neschopnost je blíží k sobě. Zimmering se snažil vypsat hrůzy drážďanské tragedie a přeladit ji do optimismu poválečného života ve východní části Německa. Zabydlil stránky románu nevýraznými postavami, obyvatelům své knihy určil přesně vymezené funkce, jejich názory, povolání a ošacení měly tu ilustrovat autorův záměr, deklarativní rozhovory jsou vydávány za přirozená slova všedních lidí. Peklo zajetí není neobyčejně napínavou dramatickou knihou, jak tvrdí záložka, ani přirozeným vyprávěním řadového příslušníka německého válečného námořnictva» Povrchní postřehy o t. zv. západním způsobu života, jež měly dodat autorovým zážitkům kritického pohledu, jsou často infikované spíše propagandou Völkischer Beobachtern než opravdovým poznáním rnbu anglického a amerického prostředí. Udivuje tu soudnost nakladatelského redaktora, jestliže nedokázal v početné soudobé literatuře našich sousedů objevit nic s větší mírou uměleckých a myšlenkových hodnot. Takovým dílem je na příklad rozsáhlá práce Wolfganga Schreyera Operace Thunderstorm, kterou na podzim vydalo Naše vojsko. Své důkladné seznámení s dokumenty a politicko-vojenské exkurse udržel autor ve skromném pozadí, aby neporušily uměleckou tvář díla. Jde tu o složitou událost varšavského povstání. Schreyerovi se podařilo vyjádřit historický záznam uměleckými prostředky. Leccos tu připomene Heýmovy Křižáky na západě, ale činem opravdu tvůrčím je Schreyerovo úspěšné hledání německého vojenského typu. Polní šeď zakrývala rozumový i citový systém řadového příslušníka wehrmachtu našim očím, Schreyer toto tajemství ruší. Nepodléhá totiž psychologickému známkování, ale zasvěceně líčí okolnosti, které nejvíce formovaly vnitřní život hitlerovského ozbrojence minulé války. Koncem minulého roku se objevil doplněk „Slovníku českých spisovatelů beletristů“ (od r.' 1945) Jaroslava Kunce (SPN). Setkáváme se zde s mnoha novými autory, kteří vstoupili do české literatury teprve po válce. Charakteristiky spisovatelů i hodnocení jednotlivých děl leckde vzbudí rozpaky. To ale není důležité: bibliografická svědomitost a úplnost je to hlavní, co od Kuncova Slovníku žádáme a co plní dobře. Jen necháp*»m^, proč příručka, určená pro knihovníky, redaktory, kulturní a osvětové pracovníky je vykalkulována za 46,50 Kčs za vázaný výtisk. EÜDBE1C Od každého umělce, který delší dobu nevystupuje, se očekává, že přinese zúčtování z doby „dobrovolné koncertní isolajce“. Klavírista Pavel. Štěpán zvolil pro svůj „‘zahajovací/;' večer '<20. prosince) koncentrovaný program velké náročnosti: Mozart (Sonata C moll K. v. 457), Schubert (Sonata B-dur op. posth.) a Josef Suk (Životem a snem). Gradační linka koncertu bezesporu vynesla do popředí Schubert». Štěpán, bezpečně vyhmátl nej věrnější tón skladby a naplno ji rozehrál. Nelze to již říci o vstupním Mozartovi, který někdy i v tempech a někdy i v dynamice nesl stopy nervosity a reservovanosti. Sukův svět je umělci niterně srozumitelný, přednesl Jej proto skvěle. Snad v samotné skladbě však tkví určitý osten — jako by více akcentu bylo na snu než na životě. Štěpánův koncert potvrdil jeho klavíristické kvality, ale ukázal i to. že každý interpret vedle své práce vlastní roste i stykem s posluchači. Štěpán zatím navázal jenom tam. kde před odmlčením skončil. Vánoční koncerty odedávna oplýva jí/ bohatstvím vokální hudby s krásnými koledami, pastorelami a pod. Je však škoda, že náročnější koncertní život ustupuje stranou. Mimo koncert Českého tria a Ars rediviva jako by o vánocích nebylo jiné instrumentální přece vánoční hudby; Zato jako' houby a po dešti se rojí podivné směsice oprašující koncertně . Thomasovu Mignon (26. prosince Dům umělců), slaýné operní árie (25. prosince Dům umělců) a do jisté míry sem spadá i „tradiční“ koncert O. Čermáka (Smetanova síň 25. prosince). Jistě by šlo uspořádat večery stylově ucelenější s hodnotnějšími programy a snad i více české. QQQdOBHflsaaD I. V prosinci 1957 se konala v Pra» konference mladých výtvarných umělců.. Iniciativní a kritické ovzduší, vědomi závažnosti dnešního společenského poslání výtvarného uméní, to byly hlavní a příznačné rysy tohoto zasedání. Konference také okázala, jak jsou planá a bezpodstatná ..nařčení“ e tom. že mladí vytvářejí jakési nevraživé ovzduší generačních rozporů. Příčina určité nervosity a nespokojenosti byla nalezena jinde: v minimální a zcela nedostatečné Ideové a hospodářské péči svazových orgánů o mladé. S těmito otázkami v celé jejich společenské šíři se zabývalo toto plenum. i když celá řada problémů zůstala ještě nedořešena a ponechána na program příští konferenci,, která má býti v únoru 1958. Jako první a bezprostředné, důležitá opatření byla přijata tato nsnesení: 1. Uspořádáni I. celostátní přehlídky mladého výtvarného umění na jaře roku 1958, která má ukázat ideové a umělecké problémy a cíle nových pokolení. Byla zvolena výstavní komise a určeny zásady pro tuto přehlídku, která nemá býti representační, nýbrž pracovní a proto co nejširší, zahrnující všechny iiméiecké směry a tendence. Výtvarná práce jistě přinese k tomuto problému, stejně tak jako k následujícím podrobnou zprávu. 2. Orgánům SČSVU byla navržena ke schválení nová komise mladých s novým a rozšířeným programem. 3. SČSVU a Fondu SVU bylo navrženo, aby z hospodářských prostředků Fondu a ze státních dotací a veřejných zakázek byla vyhrazena skutečnosti odpovídající a přesně určená finanční částka pro hospodářské a tvůrčí zabezpečení činnosti mladých výtvarných umělců. Ta by byla spravována komisí mladých spola se zodpovědnými úředními činiteli. 4. SČSVU bylo navrženo, aby byl zřízen klnb pro mladé-výtvarníky, pro jejich spolupráci s pracující mládeží a mladou inteligent cí na‘pol« výtvarnéJa estetické výchovy. 5. Pro systematické řešení všech otázek a problémů souvisících s ideovou, kritickou a jinou péčí o začínající a mladé výtvarníky bylo navrženo SČSVU aby byl zřízen časopis podobný časopisu pro začínající spisovatele při SčS. Konference se také plně postavila za návrh SČSVU, aby veškerá výtvarná umělecká činnost byla Svazem monopolizována, jako najvyšším a plně umělecky odpovědným společenským orgánem. Na Slovanském ostrově v Praze byla otevřena velká výstava národního umělce Josefa Lady. Otiskujeme jednu z jeho ilustrací Až jednou zasedne historik k psacímu stolu, aby psal dějiny mezinárodní politiky, a dospěje ke kapitole diplomatické činnosti západního světa v posledních třech měsících roku 1957, v prvním čtvrtletí sputnikové éry, resignovaně povzdechne a místo studia protokolu a not se pustl do čtení O vidia, Cervantesa, Rabelaise, Swift a, Twaina, Sčedrina, Haška a podob* niich spisovatelů, kteří si na vědecké hodnosti ani nečinili nárok. Neboť jen u nich najde inspiraci ke svému dílu. it. října 1957 vyletěla první sovětská druiice. President Eisenhower svolá tiskovou konferenci, aby prohlásil, že Američané nikdy se sověty ve vynálezu družic nesoutěžili. Předseda výboru pro vyšetřováni neamerické činnosti začne vyšetřovat, za jakých okolností sovětští špioni ukradli Američanům plány družice. Americký admirál prohlásí, že vyhodit kus železa do vesmíru dovede každý. Američtí novináři začnou psát, že vypuštění družice je smrtelným ohrožením Spojených států a celého západního světa, neboť mezikontinentálními balistickými střelami mohou teď sověty zasáhnout nejen druhořadé členy NATO, ale také Ameriku. Diplomatičtí komentátoři filosofuji na thema, že západní svět je v krizi, že rovnováha je porušena, že západní svět teď potřebuje novou myšlenku, novou ideu, která by zapálila obránce západní civilisace, a že jen jeden člověk, president Eisenhower, může takovou novou myšlenkou zažehnout „svět svobody a demokracie“. Eisenhower a Macmillan se sejdou na Bermudách a rozhodnou učinit něco mimořádného — svolat do Paříže hlavy států, které patři do NATO, a tam stmelit alianci, která se dostala do krize. Novou ideou, která vstřikne nového ducha, která přemůže všechny jevy neutralistické paralysy, stane se myšlenka „interdependence“ — vzájemné závislosti. Sám Eisenhower pojede do Paříže, aby toto nové slovo pronesl. A aby nezůstalo jen na slovu, vnutí Amerika svým spojencům balistické střely střední velikosti a americká letadla hlídkující nad západní Evropou budou vyzbrojena vodíkovými pumami a Amerika co nejdříve vypustí svého sputnika. 3. listopadu vyletí druhá sovětská družice. Newyorská bursa se hroutí. Zvláštní výbory, jmenované presidentem, vypracují lajné zprávy, o nichž druhého dne po vypracování referuji noviny a v nichž se dokazuje, že sovětské školství, zejména technické, je na vyšším stupni než americké a že v raketové technice sověty daleko předstihly USA, přičemž to bude trvat léta, než Amerika Rusko dostihne. Komentátoři si vypůjčuji staré sovětské heslo — dohnat a předehnat kapitalistické země, a obracejí je -— dohnat a předehnat SSSR. President Eisenhower jezdi po Americe a mluví do televise, aby povzbudil náladu a potíral defaitistickě nálady. John Foster Dulles mluví nor tiskových konferencích a na banketech a dokazuje, že se Sověty nelze jednat, protože sovětští předáci nevěří v boha. Raketoví odborníci dostávají rozkaz — stůj co stůj vypustit americkou družici. Američtí velvyslanci domlouvají předsedům vlád a ministrům zahraničí, aby přijali americké střední balistické střely. A všechno splývá v unisono — politika s posice síly stůj co stůj, i kdyby na rakety nebylo. 8 velkou reklamou se oznámí vypuštění amerického sputniiía. Vyletí „spaetnik“ (po němečku — pozdnik), „flopnik“ (po anglicku — krachnik), „goofnik“ (po americkú — blbnik). Bývalý americký velvyslanec Kennan, teoretik politiky obklíčení, mluví do rozhlasu a žádá jednání s SSSR. Bývalý kanadský ministr zahraničí Pearson, věrný spojenec Ameriky, mluví ve Stockholmu, kde dostává Nobelovu cenu, a žádá jednáni s SSSR. Americký velkoprůmyslník Eaton se zapřísahá. že je pravý kapitalista a žádá jednání s SSSR. Bankéř Warburg a filosof Russel žádají jednání s SSSR. President Eisenhower onemocní. Bursa se opět hroutí. Krize vrcholí — neboť kdo jiný zažehne západoevropské státníky plamenem odporu, kdo jiný zapálí novou myšlenkou západní svět. aby setrval na posici sily, která přestala být silou f ATastane kýžený den 15. prosince. V Paříži začíná NATO. Nemocný Eisenhower projeví přiklad odhodlání a letí do Paříže. John Foster Dulles píše článek do „Life“, že se Sovětským svazem nemá a nebude jednat. Americké noviny uveřejní tajnou zprávu nejvyšši rady obrany státu, že střední balistické střely, které Amerika vnucuje svým spojencům, budou hotové až za půl druhého roku. Eisenhower pronese v Paříži svůj dlouho očekávaný projev — a Joseph Alsop, americký komentátor, mu napíše, že kvůli takovému projevu, který nikoho nezaiehl a nic nezapálil, věru nemusil riskovat zdraví. Norové a Dánové na zasedáních NATO žádají jednání s SSSR. Novináři píší, Se hlavní osobnosti pařížského zasedáni byl předseda vlády šestnáctého, nepřítomného státu. SSSR. Ba i kancléř Adenauer, onen věrný z nejvěrnějších, raní srdce svého přítele Dullese, a nejen že nespěchá přijmout vnucované rakety, ale také mluví o jednání s SSSR. A konference NATO skončí — po prvé ve svých dějinách — oficiální resolnci, v niž se mluví o nutnosti jednání s SSSR o odzbrojeni a o řešení všech sporných otázek. A komentátoři zjišťují, že „nemoc“ neutralismu se rozlézá do všech údů západoevropského světa. Jahna Foster a Dullese rit oji po návratu do Ameriky články a komentáře o prestiži Spojených států. který poklesl na nejnižší hod v dějinách zaoceánské republiky. A Amerikou se začíná šířit voláni — odstoupit! Kdo tedy jiní než Ovidius, Cervantes, Rabelais, Swift, Twain, Ňěedrin a Hašek pomohou budoucímu historikovi napsat kapitolu o diplomatické činnosti západního světa v posledních třech měsících roku 1957 T STANISLAV BUDÍN kultura 1958/2 Mistři sovětského umění Nebylo v minulosti mnoho možností poznávat přímo ruské a sovětské výtvarné umění. Jestliže rakouská monarchie se obávala sblížení ruského a našeho národa a nových společenských myšlenek v carském Rusku odvážně vyrůstajících, nezměnilo se mnoho na této situaci ani za první republiky, kdy nové sovětské umění k nám nebylo, v originálech až na malé výjimky téměř pouštěno. Jak jinak se styky na tomto poli formují nyní, svědčí fakt, že tato výstava v Mánesu je již třetí větší poválečnou výstavou umožňující alespoň částečně seznámit se s prouděním v sovětské malbě, plastice i grafice. Poněkud úzký soubor 47 maleb, 15 plastik a 66 grafických listů nemůže a ani neposkytuje obraz sovětského současného umění v celé jehp mnohotvárnosti a složitosti. Výběr zahrnuje velmi zkratkovitě díla umělců let předrevolučních, umělců, kteří jsou spojovacím článkem mezi jíeredvižniky a novým sovětským uměním, jež je charakterisováno více do šíře než do hloubky, neboť v instalaci jsou zahrnuti výtvarníci, jejichž práce za sovětů již vyzrávala, i výtvarníci spadající věkově do generace nejmladší. Těžiště celé výstavy je ovšem v dílech vzniklých v nedávných letech. U některých malířů, jako A. A. Dejneky nebo S. V. Gerasimova, M, N. Romadina a v plastice V. I. Muchinové je proveden pokus o vývojovou charakteristiku tím, že jsou vystavována díla starší, ale není možno vysledovat celkový ■ vývoj srovnáním dvou nebo tří prací z časového rozmezí dvaceti roků. Též široké založení celé výstavy, snažící se zahrnout umělce většiny svazových republik, omezuje hlubší poznání národní specifičnosti jednotlivých umělců, kteří jsou po většině zastoupeni pouze jedním, byť charakteristickým dílem. Thematická vrstevnatost zahrnuje v sobě portrét, portrétní žánr (V. S. Viktorov — Majakovskij, Dejneka — U moře atd.), thematickou figurální komposici, krajinu i zátiší. Valná většina vystavovaných prací je i u nás známa z reprodukcí. Celek výstavy. seznamuje v této stručné antologii s průřezem současného sovětského umění i jednotlivých vůdčích individualit, ale nemůže právě pro tuto stručnost ukázat celou problematiku i vývoj. Je, jak doufáme, podnětem a námětem: jistě bude v budoucnu možno realisovat výstavu malby a plastiky v rozměrech daleko širších, výstavu, která bude i ve své kvantitě tak kladná jako je část grafiky na tomto stručném přehledu v Mánesu. Potom bude možno konfrontovat a srovnávat umění sovětské s naším, bude možno z této komparace vyvodit hlubší poznání i podněty platné pro umění obou národů. Národa našeho i národů sovětských. A konečně i pro přínos umění světového vůbec! Vladimír Diviš Dykův odkaz dnešku Na tomto místě by měl být jubilejní medailon, z něhož by se čtenář dověděl to, co už stejně dávno ví; že totiž Viktor Dyk (posledního prosince uplynulo 80 let od jeho’ narosení) byl velký básník a zároveň nepodařený pravicový politik, že jeho básnické dílo považujeme za součást kulturního dědictví a že nám má pořád ještě co říci. Dalo by se to doplnit tituly nejvýznamnějšich Dykových knih, dalo by se psát o sváru iluse a reality, o význačném motivu povinnosti, prostupujícím celou tvorbu Viktora Dýka, vzpomenout společenského ohlasu slavné básně Země mluví, nezatajit Dykovu politickou slepotu, jeho nacionalismus, ale hned to napravit — zakončit třeba otřepaným citátem ze samotného Dýka. z dodatku k vydání vybraných Básní v Družstevní práci (1933), kde „autor klade hlavní důraz na své poslání spisovatelské a spláceje dluh občana, chce být a zůstat především básníkem“. Při júbilejích se rádo zapomíná na. problémy; Dyk Je problém na problém. Čtenář tradičních jubilejních článků bude zklamán; právě k těm problémům směřují tyto poznámky. * A. M. Píša zjistil, že centrální představy nejznámějších a nejdůležitějších knih Dykovy poesie (Válečná tetralogie), sám cíl Dykova úsilí — národ a samostatný stát — jsou zcela abstraktní. To se dá doplnit: v samém středu nejproslulejších Dykových básni není nějaký konkrétní obraz, smyslově i intelektuálně naléhavý, ja*k tomu bývá u mnoha básníků, ale abstraktní pojmy. V Dykově, poesii se vrací od prvních knih až málem do konce zrada, povinnost, úkol, msta a zlo; jejich konkrétní vazba je obyčejně velice tenoučká, nepravděpodobná a málo na ní záleží. Salda upozorňoval v souvislosti s trojdílnou básní 0 Giuseppe Moroví, jak slabě motivovaný je tam hrdinův úkol, jeho povinnost. Nuže, to právě charakterisuje Dykovu poesii. A přece .tato poesie — jak víme — velice působila, a nejen za první války, kdy byla psána, nýbrž 1 v okupaci. To ovšem staví na hlavu Obecně přijímané mínění, že síla básnického díla je v jeho konkrétnosti. Tady bude asi třeba korigovat. V úvodu prvního vydáni Pohádek z naší vesnice (1910) můžeme číst Dykovo prohlášeni, že jeho „kniha spojuje osudy individuální s kolektivními“. To jsme na stopě. V té obecnosti je možno se najít. Je ji možno stokrát interpretovat; každá doba si může takovou poesii, jakou psal Dyk. vykládat po svém; promítat se do ní, za její pathos vkládat své pojetí. V tom je jakiad aktuálnosti Viktora Dýka; ale v tom je také nebezpečí: sám Dyk si v době svého pravicového serátorování zřejmě vykládal svou poesii zcela jinak než my dnes. * Psalo se hodně o literátstvf Dykově, Šalda ukazoval ná to. že i jedna z nejlepších Dykových básni Scéna z Nové Heloisy, parafrázuje velice málo samostatně svůj model. Tím pozoruhodnější je, že tato poesie působila na další básnickou generaci. Nezval naznačil, že Dykovy verše „zdá se mi, inspirovaly leckterou z básní Dykova současníka, jemuž vzdala hold poválečná generace ve svých počátcích“. Ale i u samotného Nezvala najdeme stopy Dykovy osobnosti. Mám na mysli slavnou Nezvalovu báseň „Vyznání na cestu“ (do divukrásné země); má tutéž intonaci, jde za podobnou zemí jako Agnes v Krysaři: „Sedmihradská země. / krásná jako hřích. / Lesy hučí temně. / neprehluší smích. // Je to země jasu, / je to jiný svět. / Zpívá moře klasů. / šeptá květu květ.V U Dýka to bylá marná vidina, chiméra, u Nezvala je to nová pevnina, země budoucnosti, do níž se dojde bez-r pečně, Nezval uzemnil Dykovu chiméru, našel poesii ha zemi, domyslel Dýka. Dyk inspiroval. Vyjadřoval dávnou touhu básníků, Nezval našel, kde je uskutečňována. Milan Blahy n k a t