Kultura, 1958 (II/1-26)

1958-01-01 / No. 1

TÝDEN V H0QBHÜS Naše divadla vstupují do nového roku 5 repertoárem vybudovaným za loňskou polovinu sezóny do značné šíře. Lec­kdy je to šíře až neuvěřitelná: není autora, není směru, není usilování v světové dramatice současné i minulé, které by si jediná scéna netroufla po­jmout do své široké náruče — od Tyla po Brechta, od Lorcy po Stehlíka. Jin­dy se naopak repertoár zúžil povážlivě na několik jmen a na plakátech Čteme po celý měsíc vytrvale Goldoni, Vega, Strauss« Kálmán, Voskovec a Werich. Ani poslední vlna premiér, která za­plavila naše divadla zhruba v posled­ním předvánočním týdnu, nezměnila mnoho na tomto obrazu. Pestrá byla nadílková štědrost v Praze, kde se v čtyřech dnech sešlo šest premiér. Událostí bylo uvedení Osbornova „Ko­mika“ v Národním divadle, korunu­jící úsilí, s nímž se nové vedení snaží vtisknout této scéně vlastní tvář. E. F* Burian obnovil „Lidovou suitu“ z r. 1938, Divadlo ABC uvedlo italskou ve­selohru „Čert nikdy nespí“ (tentokrát bez Wericha), Ústřední divadlo čs. armády Tylovu „Fidlovačku“. Komedie objevila v Langrově „Obrácení Ferdyše Pištory“ „skoro úplně neorealistickou (!) hru“. V Realistickém divadle měla premiéru novinka J. Zrotala „Hospodin a auto“, (na černošský námět, který zaznamenala v USA 31. Netoušková) další původní dílo uvedly Karlovy Vary, Kavanovu veselohru „Babička je formát“, Hradec Králové Älihuľova „Casanovu“; pochybujeme ovšem, že některý z těchto tří dramatických po­kusů má vážnější význam v současné divadelní tvorbě. Z pramalého zájmu našich divadel o českou klasiku tvoří výjimku uvedení „Magelony“ J. J. Kolara! v Beskyd­ském divadle; s některými textovými úpravami dokázala tato scéna vytvořit působivé představení, které v ústřed­ním konfliktu mateřské lásky se společ­ností má až překvapivě aktuální dosah. Prosincová výročí přivedly na jeviště^ další české autory, statní činohra v Brně přispěla k oslavám J. 3Iahena nastudováním opomíjeného dramatu ,,Otcové a děti“ („3Iezi dvěma bouřka­mi“), Liberec uctil svého velkého Todá­­ka F. X. Saldu inscenací „Dítěte“ a Kladno vzpomnělo V. Dýka „Zmoudře­ním dona Quijota“. Z přeložené literatury se objevilo v Hořovicích zajímavé dílo R. Lelli „Po cestách noci“ (psali jsme o něm při televisním uvedení) a v Mahenově KULTUŘE divadle v Brně „Olivová ratolesť' E. Mac Collá. Zaznamenejme ještě alespoň klasickou „Antigonu" v Olomouci a čes­kobudějovický pokus o musical „Oh­ňostroj". QQBCSD Novoroční týden si nemůže stěžovat na nedostatek pestrého a také hodnot­­něho programu v našich kinech. Vedle maďarské tragikomédie neobyčejné pů­sobivosti. „Dvojí sukno“, a vedle po­kračování zfilmovaného Švejka uvedené­ho pod názvem ,,Poslušně hlásím“ (k němuž se ještě vrátíme obsažnějším referátem), je celá paleta premiér, za­­číhaje sovětským ..Neobyčejným lé­tem“, přes čínskou „Ňovoroční oběť“, oceněnou v Karlových Varech (psali jäme o tomto filmu u příležitosti festi­valu), až k anglickému ..Richardu III. “, řeckým „Krvavým vánocům“ a k znovuuvedení českého klasického fil­mu „Řeka“. Nejvýznamnější je beze sporu Shakespearův ..Richard III.“ zfil­movaný Olivierem, kterého naši diváci již znají ze dvou předcházejících sha­kespearovských adaptací, z ..Jindřicha IV. “ a z „Hamleta“. ..Řeka“ Josefa Ro­­venského. před dvaceti lety zesnulého •českého herce a filmového režiséra, je úhelným dílem ve vývoji naší kinema­tografie; jí se počíná usilování o český filmový styl. QDDBQEJDQHaQ Sedmdesáti let dožil by se na kraji nového roku Eduard Bass, autor Cirku­su Humberto, Lidí z maringotek, mno­ha povídek i nenáročné humoresky Klapzubova jedenáctka, spisovatel a ješ­tě víc pohotový novinář, glosátor den­­-*ních událostí, humorista a satirik, s je­hož jménem je spojena Červená sedma, první náš kabaret s uměleckými aspi­racemi. 3Inohé z Bassova díla odvál Čas, leccos bylo — při novinářské pro­fesi úděl běžný — příliš poplatno po­třebám chvíle, přece však zůstává z jeho díla némálo. Vedie jeho prózaié- J kých prací i všelijaké ty letáky, roz­­hláSky, v nichž soustavně sledoval svět politiky i kultury a, zdaleka ne krotce nebo rozšafnicky. V autoru Cirkusu Humbertn spatřujeme dnes prozaika a satirika jistě ne jen okrajového a co hlavně — jednu z pozoruhodných po­stav našeho novodobého novinářství, uovináře — umělce. Uplynulý rok nebyl chudý na novin­ky překladové literatury. Vracíme se ke třem překladům ze soudobé němec­ké prózy. Dva z nich vydal před Sasem 3Ielantrich. Autorem první, Fosfor a še­řík, je 3Iax Zimmering, vypravěčem druhé K. H. Biilter, který své válečné zážitky nazval Peklo zajetí. Oba svaz­ky nemají celkem nic společného, jen časový rámec příběhů, válečná léta a neodpustitelná umělecká neschopnost je blíží k sobě. Zimmering se snažil vy­psat hrůzy drážďanské tragedie a pře­ladit ji do optimismu poválečného živo­ta ve východní části Německa. Zabyd­lil stránky románu nevýraznými posta­vami, obyvatelům své knihy určil přes­ně vymezené funkce, jejich názory, po­volání a ošacení měly tu ilustrovat auto­rův záměr, deklarativní rozhovory jsou vydávány za přirozená slova všedních lidí. Peklo zajetí není neobyčejně na­pínavou dramatickou knihou, jak tvrdí záložka, ani přirozeným vyprávěním řa­dového příslušníka německého váleč­ného námořnictva» Povrchní postřehy o t. zv. západním způsobu života, jež měly dodat autorovým zážitkům kritic­kého pohledu, jsou často infikované spí­še propagandou Völkischer Beobachte­rn než opravdovým poznáním rnbu an­glického a amerického prostředí. Udi­vuje tu soudnost nakladatelského re­daktora, jestliže nedokázal v početné soudobé literatuře našich sousedů obje­vit nic s větší mírou uměleckých a myšlenkových hodnot. Takovým dílem je na příklad rozsáh­lá práce Wolfganga Schreyera Operace Thunderstorm, kterou na podzim vyda­lo Naše vojsko. Své důkladné seznáme­ní s dokumenty a politicko-vojenské exkurse udržel autor ve skromném po­zadí, aby neporušily uměleckou tvář díla. Jde tu o složitou událost varšav­ského povstání. Schreyerovi se podařilo vyjádřit historický záznam uměleckými prostředky. Leccos tu připomene Heý­­movy Křižáky na západě, ale činem opravdu tvůrčím je Schreyerovo úspěš­né hledání německého vojenského typu. Polní šeď zakrývala rozumový i citový systém řadového příslušníka wehrmach­tu našim očím, Schreyer toto tajemství ruší. Nepodléhá totiž psychologickému známkování, ale zasvěceně líčí okolnos­ti, které nejvíce formovaly vnitřní ži­vot hitlerovského ozbrojence minulé války. Koncem minulého roku se objevil do­plněk „Slovníku českých spisovatelů beletristů“ (od r.' 1945) Jaroslava Kunce (SPN). Setkáváme se zde s mno­ha novými autory, kteří vstoupili do české literatury teprve po válce. Cha­rakteristiky spisovatelů i hodnocení jednotlivých děl leckde vzbudí rozpaky. To ale není důležité: bibliografická svě­domitost a úplnost je to hlavní, co od Kuncova Slovníku žádáme a co plní dobře. Jen necháp*»m^, proč příručka, určená pro knihovníky, redaktory, kul­turní a osvětové pracovníky je vykalku­lována za 46,50 Kčs za vázaný výtisk. EÜDBE1C Od každého umělce, který delší dobu nevystupuje, se očekává, že přinese zú­čtování z doby „dobrovolné koncertní isolajce“. Klavírista Pavel. Štěpán zvolil pro svůj „‘zahajovací/;' večer '<20. pro­since) koncentrovaný program velké náročnosti: Mozart (Sonata C moll K. v. 457), Schubert (Sonata B-dur op. posth.) a Josef Suk (Životem a snem). Gradační linka koncertu bezesporu vy­nesla do popředí Schubert». Štěpán, bezpečně vyhmátl nej věrnější tón skladby a naplno ji rozehrál. Nelze to již říci o vstupním Mozartovi, který někdy i v tempech a někdy i v dyna­mice nesl stopy nervosity a reservova­­nosti. Sukův svět je umělci niterně sro­zumitelný, přednesl Jej proto skvěle. Snad v samotné skladbě však tkví urči­tý osten — jako by více akcentu bylo na snu než na životě. Štěpánův koncert potvrdil jeho klavíristické kvality, ale ukázal i to. že každý interpret vedle své práce vlastní roste i stykem s po­sluchači. Štěpán zatím navázal jenom tam. kde před odmlčením skončil. Vánoční koncerty odedávna oplýva jí/ bohatstvím vokální hudby s krásnými koledami, pastorelami a pod. Je však škoda, že náročnější koncertní život ustupuje stranou. Mimo koncert České­ho tria a Ars rediviva jako by o vá­nocích nebylo jiné instrumentální přece vánoční hudby; Zato jako' houby a po dešti se rojí podivné směsice opra­šující koncertně . Thomasovu Mignon (26. prosince Dům umělců), slaýné operní árie (25. prosince Dům umělců) a do jisté míry sem spadá i „tradiční“ koncert O. Čermáka (Smetanova síň 25. prosince). Jistě by šlo uspořádat večery stylově ucelenější s hodnotněj­šími programy a snad i více české. QQQdOBHflsaaD I. V prosinci 1957 se konala v Pra» konference mladých výtvarných umělců.. Iniciativní a kritické ovzduší, vědomi závažnosti dnešního společen­ského poslání výtvarného uméní, to byly hlavní a příznačné rysy tohoto zasedání. Konference také okázala, jak jsou planá a bezpodstatná ..nařčení“ e tom. že mladí vytvářejí jakési ne­vraživé ovzduší generačních rozporů. Příčina určité nervosity a nespokoje­nosti byla nalezena jinde: v minimální a zcela nedostatečné Ideové a hospo­dářské péči svazových orgánů o mladé. S těmito otázkami v celé jejich společenské šíři se zabývalo toto ple­num. i když celá řada problémů zů­stala ještě nedořešena a ponechána na program příští konferenci,, která má býti v únoru 1958. Jako první a bezprostředné, důležitá opatření byla přijata tato nsnesení: 1. Uspořádáni I. celostátní přehlídky mladého výtvar­ného umění na jaře roku 1958, která má ukázat ideové a umělecké problémy a cíle nových pokolení. Byla zvolena výstavní komise a určeny zásady pro tuto přehlídku, která nemá býti re­­presentační, nýbrž pracovní a proto co nejširší, zahrnující všechny iiméiecké směry a tendence. Výtvarná práce jistě přinese k tomuto problému, stej­ně tak jako k následujícím podrobnou zprávu. 2. Orgánům SČSVU byla na­vržena ke schválení nová komise mla­dých s novým a rozšířeným progra­mem. 3. SČSVU a Fondu SVU bylo navrženo, aby z hospodářských pro­středků Fondu a ze státních dotací a veřejných zakázek byla vyhrazena skutečnosti odpovídající a přesně ur­čená finanční částka pro hospodářské a tvůrčí zabezpečení činnosti mladých výtvarných umělců. Ta by byla spra­vována komisí mladých spola se zod­povědnými úředními činiteli. 4. SČSVU bylo navrženo, aby byl zřízen klnb pro mladé-výtvarníky, pro jejich spolupráci s pracující mládeží a mladou inteligen­­t cí na‘pol« výtvarnéJa estetické výcho­vy. 5. Pro systematické řešení všech otázek a problémů souvisících s ideo­vou, kritickou a jinou péčí o začína­jící a mladé výtvarníky bylo navrženo SČSVU aby byl zřízen časopis podob­ný časopisu pro začínající spisovatele při SčS. Konference se také plně po­stavila za návrh SČSVU, aby veškerá výtvarná umělecká činnost byla Sva­zem monopolizována, jako najvyšším a plně umělecky odpovědným společen­ským orgánem. Na Slovanském ostrově v Praze byla otevřena velká výstava národního umělce Josefa Lady. Otiskujeme jednu z jeho ilustrací Až jednou zasedne historik k psacímu stolu, aby psal dějiny mezinárodní politiky, a dospěje ke kapitole diplomatické činnosti zá­padního světa v posledních třech měsících roku 1957, v prvním čtvrtletí sputnikové éry, resignova­­ně povzdechne a místo studia pro­tokolu a not se pustl do čtení O vi­dia, Cervantesa, Rabelaise, Swift a, Twaina, Sčedrina, Haška a podob* niich spisovatelů, kteří si na vědec­ké hodnosti ani nečinili nárok. Ne­boť jen u nich najde inspiraci ke svému dílu. it. října 1957 vyletěla první so­větská druiice. President Eisenho­wer svolá tiskovou konferenci, aby prohlásil, že Američané nikdy se sověty ve vynálezu družic nesoutě­­žili. Předseda výboru pro vyšetřo­váni neamerické činnosti začne vy­šetřovat, za jakých okolností so­větští špioni ukradli Američanům plány družice. Americký admirál prohlásí, že vyhodit kus železa do vesmíru dovede každý. Američtí novináři začnou psát, že vypuštění družice je smrtelným ohrožením Spojených států a celého západní­ho světa, neboť mezikontinentální­mi balistickými střelami mohou teď sověty zasáhnout nejen druho­řadé členy NATO, ale také Ameri­ku. Diplomatičtí komentátoři filo­sofuji na thema, že západní svět je v krizi, že rovnováha je porušena, že západní svět teď potřebuje no­vou myšlenku, novou ideu, která by zapálila obránce západní civili­­sace, a že jen jeden člověk, presi­dent Eisenhower, může takovou novou myšlenkou zažehnout „svět svobody a demokracie“. Eisenhower a Macmillan se se­jdou na Bermudách a rozhodnou učinit něco mimořádného — svolat do Paříže hlavy států, které patři do NATO, a tam stmelit alianci, která se dostala do krize. Novou ideou, která vstřikne nového ducha, která přemůže všechny jevy ne­­utralistické paralysy, stane se myš­lenka „interdependence“ — vzá­jemné závislosti. Sám Eisenhower pojede do Paříže, aby toto nové slovo pronesl. A aby nezůstalo jen na slovu, vnutí Amerika svým spo­jencům balistické střely střední ve­likosti a americká letadla hlídku­jící nad západní Evropou budou vyzbrojena vodíkovými pumami a Amerika co nejdříve vypustí svého sputnika. 3. listopadu vyletí druhá sovět­ská družice. Newyorská bursa se hroutí. Zvláštní výbory, jmenované presidentem, vypracují lajné zprá­vy, o nichž druhého dne po vypra­cování referuji noviny a v nichž se dokazuje, že sovětské školství, ze­jména technické, je na vyšším stupni než americké a že v rake­tové technice sověty daleko před­stihly USA, přičemž to bude trvat léta, než Amerika Rusko dostihne. Komentátoři si vypůjčuji staré so­větské heslo — dohnat a předehnat kapitalistické země, a obracejí je -— dohnat a předehnat SSSR. Pre­sident Eisenhower jezdi po Ameri­ce a mluví do televise, aby povzbu­dil náladu a potíral defaitistickě nálady. John Foster Dulles mluví nor tiskových konferencích a na banketech a dokazuje, že se Sověty nelze jednat, protože sovětští pře­dáci nevěří v boha. Raketoví od­borníci dostávají rozkaz — stůj co stůj vypustit americkou družici. Američtí velvyslanci domlouvají předsedům vlád a ministrům za­hraničí, aby přijali americké střed­ní balistické střely. A všechno splývá v unisono — politika s po­sice síly stůj co stůj, i kdyby na rakety nebylo. 8 velkou reklamou se oznámí vypuštění amerického sputniiía. Vyletí „spaetnik“ (po němečku — pozdnik), „flopnik“ (po anglicku — krachnik), „goofnik“ (po americkú — blbnik). Bývalý americký vel­vyslanec Kennan, teoretik politiky obklíčení, mluví do rozhlasu a žádá jednání s SSSR. Bývalý kanadský ministr zahraničí Pearson, věrný spojenec Ameriky, mluví ve Stock­holmu, kde dostává Nobelovu cenu, a žádá jednáni s SSSR. Americký velkoprůmyslník Eaton se zapřísa­há. že je pravý kapitalista a žádá jednání s SSSR. Bankéř Warburg a filosof Russel žádají jednání s SSSR. President Eisenhower one­mocní. Bursa se opět hroutí. Krize vrcholí — neboť kdo jiný zažehne západoevropské státníky plamenem odporu, kdo jiný zapálí novou myšlenkou západní svět. aby se­trval na posici sily, která přestala být silou f ATastane kýžený den 15. prosin­ce. V Paříži začíná NATO. Nemoc­ný Eisenhower projeví přiklad od­hodlání a letí do Paříže. John Foster Dulles píše článek do „Life“, že se Sovětským svazem nemá a nebude jednat. Americké noviny uveřejní tajnou zprávu nej­­vyšši rady obrany státu, že střední balistické střely, které Amerika vnucuje svým spojencům, budou hotové až za půl druhého roku. Eisenhower pronese v Paříži svůj dlouho očekávaný projev — a Joseph Alsop, americký komentá­tor, mu napíše, že kvůli takovému projevu, který nikoho nezaiehl a nic nezapálil, věru nemusil riskovat zdraví. Norové a Dánové na zase­dáních NATO žádají jednání s SSSR. Novináři píší, Se hlavní osobnosti pařížského zasedáni byl předseda vlády šestnáctého, nepří­tomného státu. SSSR. Ba i kancléř Adenauer, onen věrný z nejvěrněj­ších, raní srdce svého přítele Dul­­lese, a nejen že nespěchá přijmout vnucované rakety, ale také mluví o jednání s SSSR. A konference NATO skončí — po prvé ve svých dějinách — oficiální resolnci, v niž se mluví o nutnosti jednání s SSSR o odzbrojeni a o řešení všech spor­ných otázek. A komentátoři zjiš­ťují, že „nemoc“ neutralismu se rozlézá do všech údů západoevrop­ského světa. Jahna Foster a Dullese rit oji po návratu do Ameriky články a ko­mentáře o prestiži Spojených stá­tů. který poklesl na nejnižší hod v dějinách zaoceánské republiky. A Amerikou se začíná šířit voláni — odstoupit! Kdo tedy jiní než Ovidius, Cer­vantes, Rabelais, Swift, Twain, Ňěedrin a Hašek pomohou budou­címu historikovi napsat kapitolu o diplomatické činnosti západního světa v posledních třech měsících roku 1957 T STANISLAV BUDÍN kultura 1958/2 Mistři sovětského umění Nebylo v minulosti mnoho možností poznávat přímo ruské a sovětské výtvarné umění. Jestliže rakouská monarchie se obávala sblížení ruského a našeho národa a nových společenských myšle­nek v carském Rusku odvážně vyrůstajících, ne­změnilo se mnoho na této situaci ani za první re­publiky, kdy nové sovětské umění k nám nebylo, v originálech až na malé výjimky téměř pouštěno. Jak jinak se styky na tomto poli formují nyní, svědčí fakt, že tato výstava v Mánesu je již třetí větší poválečnou výstavou umožňující alespoň čás­tečně seznámit se s prouděním v sovětské malbě, plastice i grafice. Poněkud úzký soubor 47 maleb, 15 plastik a 66 grafických listů nemůže a ani neposkytuje obraz so­větského současného umění v celé jehp mnohotvár­nosti a složitosti. Výběr zahrnuje velmi zkratko­vitě díla umělců let předrevolučních, umělců, kteří jsou spojovacím článkem mezi jíeredvižniky a no­vým sovětským uměním, jež je charakterisováno více do šíře než do hloubky, neboť v instalaci jsou zahrnuti výtvarníci, jejichž práce za sovětů již vyzrávala, i výtvarníci spadající věkově do gene­race nejmladší. Těžiště celé výstavy je ovšem v dílech vznik­lých v nedávných letech. U některých malířů, jako A. A. Dejneky nebo S. V. Gerasimova, M, N. Romadina a v plastice V. I. Muchinové je pro­veden pokus o vývojovou charakteristiku tím, že jsou vystavována díla starší, ale není možno vy­sledovat celkový ■ vývoj srovnáním dvou nebo tří prací z časového rozmezí dvaceti roků. Též široké založení celé výstavy, snažící se zahrnout umělce většiny svazových republik, omezuje hlubší pozná­ní národní specifičnosti jednotlivých umělců, kteří jsou po většině zastoupeni pouze jedním, byť cha­rakteristickým dílem. Thematická vrstevnatost zahrnuje v sobě portrét, portrétní žánr (V. S. Viktorov — Majakovskij, Dejneka — U moře atd.), thematickou figurální komposici, krajinu i zátiší. Valná většina vystavo­vaných prací je i u nás známa z reprodukcí. Celek výstavy. seznamuje v této stručné anto­logii s průřezem současného sovětského umění i jednotlivých vůdčích individualit, ale nemůže právě pro tuto stručnost ukázat celou problema­tiku i vývoj. Je, jak doufáme, podnětem a námě­tem: jistě bude v budoucnu možno realisovat vý­stavu malby a plastiky v rozměrech daleko šir­ších, výstavu, která bude i ve své kvantitě tak kladná jako je část grafiky na tomto stručném přehledu v Mánesu. Potom bude možno konfron­tovat a srovnávat umění sovětské s naším, bude možno z této komparace vyvodit hlubší poznání i podněty platné pro umění obou národů. Národa našeho i národů sovětských. A konečně i pro pří­nos umění světového vůbec! Vladimír Diviš Dykův odkaz dnešku Na tomto místě by měl být jubilejní medailon, z ně­hož by se čtenář dověděl to, co už stejně dávno ví; že totiž Viktor Dyk (posledního prosince uplynulo 80 let od jeho’ narosení) byl velký básník a zároveň nepoda­řený pravicový politik, že jeho básnické dílo považuje­me za součást kulturního dědictví a že nám má pořád ještě co říci. Dalo by se to doplnit tituly nejvýznam­­nějšich Dykových knih, dalo by se psát o sváru iluse a reality, o význačném motivu povinnosti, prostupujícím celou tvorbu Viktora Dýka, vzpomenout společenského ohlasu slavné básně Země mluví, nezatajit Dykovu po­litickou slepotu, jeho nacionalismus, ale hned to na­pravit — zakončit třeba otřepaným citátem ze samotného Dýka. z dodatku k vydání vybraných Básní v Druž­stevní práci (1933), kde „autor klade hlavní důraz na své poslání spisovatelské a spláceje dluh občana, chce být a zůstat především básníkem“. Při júbilejích se rádo zapomíná na. problémy; Dyk Je problém na pro­blém. Čtenář tradičních jubilejních článků bude zkla­mán; právě k těm problémům směřují tyto poznámky. * A. M. Píša zjistil, že centrální představy nejznámějších a nejdůležitějších knih Dykovy poesie (Válečná tetralo­gie), sám cíl Dykova úsilí — národ a samostatný stát — jsou zcela abstraktní. To se dá doplnit: v samém středu nejproslulejších Dykových básni není nějaký konkrétní obraz, smyslově i intelektuálně naléhavý, ja*k tomu bývá u mnoha básníků, ale abstraktní pojmy. V Dykově, poesii se vrací od prvních knih až málem do konce zrada, po­vinnost, úkol, msta a zlo; jejich konkrétní vazba je oby­čejně velice tenoučká, nepravděpodobná a málo na ní záleží. Salda upozorňoval v souvislosti s trojdílnou básní 0 Giuseppe Moroví, jak slabě motivovaný je tam hrdinův úkol, jeho povinnost. Nuže, to právě charakterisuje Dy­kovu poesii. A přece .tato poesie — jak víme — velice působila, a nejen za první války, kdy byla psána, nýbrž 1 v okupaci. To ovšem staví na hlavu Obecně přijímané mínění, že síla básnického díla je v jeho konkrétnosti. Tady bude asi třeba korigovat. V úvodu prvního vydáni Pohádek z naší vesnice (1910) můžeme číst Dykovo pro­hlášeni, že jeho „kniha spojuje osudy individuální s ko­lektivními“. To jsme na stopě. V té obecnosti je možno se najít. Je ji možno stokrát interpretovat; každá doba si může takovou poesii, jakou psal Dyk. vykládat po svém; promítat se do ní, za její pathos vkládat své po­­jetí. V tom je jakiad aktuálnosti Viktora Dýka; ale v tom je také nebezpečí: sám Dyk si v době svého pravicového serátorování zřejmě vykládal svou poesii zcela jinak než my dnes. * Psalo se hodně o literátstvf Dykově, Šalda ukazoval ná to. že i jedna z nejlepších Dykových básni Scéna z Nové Heloisy, parafrázuje velice málo samostatně svůj model. Tím pozoruhodnější je, že tato poesie působila na další básnickou generaci. Nezval naznačil, že Dykovy verše „zdá se mi, inspirovaly leckterou z básní Dykova součas­níka, jemuž vzdala hold poválečná generace ve svých po­čátcích“. Ale i u samotného Nezvala najdeme stopy Dy­kovy osobnosti. Mám na mysli slavnou Nezvalovu báseň „Vyznání na cestu“ (do divukrásné země); má tutéž intonaci, jde za podobnou zemí jako Agnes v Krysaři: „Sedmihradská země. / krásná jako hřích. / Lesy hučí temně. / neprehluší smích. // Je to země jasu, / je to jiný svět. / Zpívá moře klasů. / šeptá květu květ.V U Dýka to bylá marná vidina, chiméra, u Nezvala je to nová pevnina, země budoucnosti, do níž se dojde bez-r pečně, Nezval uzemnil Dykovu chiméru, našel poesii ha zemi, domyslel Dýka. Dyk inspiroval. Vyjadřoval dávnou touhu básníků, Nezval našel, kde je uskutečňována. Milan Blahy n k a t

Next