Kultura, 1958 (II/27-52)

1958-07-03 / No. 27

NA OKRAJ ZÁJEZDU D 34 DO SSSR DIVADELNÍ JARO. Moskevský kulturní ruch, zvláště na di­vadelním poli; je všeobecně znám. V květnu a červnu v moskev­ských divadlech probíhalo Divadelní jaro — přehlídka nejlepšíčh představení, která si dělala nárok na titul laureáta. Vedle kla­sických nebo starších her (poznámka, typická pro současný roz­voj sovětské dramaturgie: kritika soudila, že klasických her mo­hlo být v'letošním repertoáru divadel více) , jako například „Král Lear“ v Divadle Mossovětu, „Tři sestry“ v MCHATu, „Svatá Ja­na“ v Divadle leninského komsomolu, „I chytrák se spálí" v Di­vadle satiry, mohli moskevští diváci uvidět nové hry L. Zorina („Radostný máj“). J. Čepurina („Meč a hvězdy“), A Sofronova („Pensista“)., E. Bragiňského („Otevřené okno"), M. Sobola („Romantičtí soudruzi") aj. 10. května — v týž den jako D 34 — zahájilo v Moskvě svá .pohostinská, představení Státní tallinské divadlo. Konalý Se rovněž-závěrečné koncerty účastníků Čajkov­ského klavírní soutěže a kromě toho vystupoval v Moskvě vídeň­ský letní'balet — podívaná, - která je v Moskvě už od minulých let neobyčejně populární ä kterou si nikdo nechtěl dát ujít. Přes tuto rozptýlenou pozornost byl příjezd'D 34 do Moskvy významnou kulturní i.politickou událostí a vyvolal velký ohlas. Projevovalo se to různě: zňačriáčást divadelních pracovníků — a možno říci něj významnějších: N.. P. Ochlopkov, M. M. Strauch, V, Pluček, J. S.Ghzeróvá, J. Závadsklj, A. P. Štejn, A. Arbuzov aj. — chódila tértněř ha .každé . představení a. otevřeně je vždy hodnotila. Pokud jde. o kritiku, psaly ústřední deníky i kulturní časopisy o D 34 tak často, že to vyvolávalo až překvapení. Jak mi v Moskvě tvrdili, nedá se prý tato pozornost tisku vůbec srov­nat s tím, jak se .psalo o vystoupeni ostatních zahraničních sou­borů, nevyjímaje ani zájezd německého nebo francouzského divadla. A vztah prostých diváků vyjadřovaly nejlépe záznamy v knize návštěvníků, umístěné ve foyeru, Vachtangovova divadla. Vybí­rám z ničh pouze někrflik: „Soveršenno očarován — Safimov, stu­­děnt", „Těatr do možga kosfěj, ščasťje jegb vidět’ — Klimov, chudožnik”, „Čest práci, D 34! — Maximova L., studěptka“.... ’ KLADY-A ZÁPORY. Stalo.se už samozřejmostí, že většina sovětských, kulturních a uměleckých pracovníků, kteří přijíždějí do čSR, sami vyhledávají' D 34.' To sehrálo. kladnou, do určité míry však i zápornou úlohu při zájezdu do.SSSR. Kladnou po­tud, že snad žádné jiné divadlo nemohlo v Moskvě ani v ostat­ních městech ■ najít tolik příznivců a zasvěcených diváků. Na druhé straně se-vytvořily jisté „normy“ pro chápání umění D 34, a pokud jde o. „Evžena Oněgina“, i jisté předsudky. Divadlo totiž nemohlo vzít s sebou i práž3ké prostředí, které by svou bezpro­střední reakcí navozovalo příslušnou atmosféru i pro návštěvníky z ciziny. Které inscenace v Moskvě naprosto zvítězily? Originalitou in­scenační metody i básnivosti všech jevištních prostředků uchvá­til především „Krysař“, i když nebyl vždy (například ani v ně­kterých kritikách) zcela správně pochopen ideový záměr prove­dení. Nepřeháním, řeknu-li, že. „Krysař" byl pro mnohé nečeka­ným a velkým objevem. O stejný úspěch se's ním dělila „Žebrác­ká Opera", O niž všichni svorně. tvrdili, že to bylo nejlepši před­stavení Brechtoyy hry, které kdy viděli. Škoda, že tempo zvláště prvního představení — snad si byli herci příliš vědomi toho, že se každá věta přakládá dd sluchátek —bylo proti pražským předsfa­­vením poněkud pomalejší. Popularita - Švejka" v Sovětském sva­zu sehrála jistě významnou úlohu při kladném a bezprostřed­ním ohlasu diváků na toto představeni, zvláště v jeho první, svěžejší části. Na komickou „Operu z pouti" si musili di­váci zpočátku zvykat — ne všichni hned pochopili, že to, co se na jevišti děje, ne­ní míněno „smrtelně" vážně. Tím větší byl úspěch v závěru představení, kdy se di­váci nemohli s herci rozloučit. Je pravda, že ku podivu nevyvolala jednoznačný ohlas, jaký známe z Prahy, „Věra Lukášová", kterou publikum (šlo o představení pro divadelní odborníky) nepochopilo v celé její šíři i psycholo­gické hloubce, snad vlivem neznalosti látky i vinou překladu. Podobný osud stihl i představení „Každý něco pro vlast". Zajímavou byla reakce na „Evže­na Oněgina", uváděného rovněž pouze pro divadelní odborníky. Snad se nemý­lím, řeknu-li, že většina diváků přichá­zela z dost pochopitelných důvodů na, to­to představení s určitými předsudky, které je do značné míry ovlivňovaly, zvláště pokud jde o prvni polovinu před­stavení. Byla to vůbec zvláštní atmosféra — pozoroval jsem diváky, jak sleduji s nedůvěřivou tváří vše, co se na scéně odehrává. Občas to sálem zašumělo — to když se autor v nějaké maličkosti (například při nesprávném použiti názvu vína „cinandali") dopustil nepřesnosti. Většinou však sedělo obecenstvo nehnutě, s naprostým zaujetím. Byly to scény do­pisu, ples, prostředí rodiny Larinových, souboj aj.; to už nebyli diváci číhající na .místa, která by neodpovídala jejich představám, nýbrž strženi účastnici děje. Myslím, že se po představení — vlastně už v jeho průběhu — diváci rozdělili na ty. kteří i přes některé silné vlastní do­jmy zůstali zásadními odpůrci jakékoli úpravy Puškinova dila (Čajkovského oneru jakožto klasiku už tolerují), a na diváky, kteří se stejným elánem přizná­vali i v tomto případě umělci právo vlast­ního pohledu na jakékoli dílo. Domnívám se, že bylo zbytečným osty­chem ukázat „Evžena Oněgina" pouze je­denkrát vybranému obecenstvu. Jsem pře­svědčen, že například v Leningradě, přes­tože tematicky je mu Puškinův román mnohem blíže, přijali by toto představeni s ohromným zájmem. Byly ještě mnohé otázky, o nichž se vášnivě diskutovalo v ku­loárech d'vadla i na tvůrčích diskusích, z nichž nejyýznarňnější byla ve Všesvazové divadelní společnosti (VTO), —• například problém představování nebo prožívání, otázka her ze současnosti v repertoáru divadla (z této poznámky, pokud jde o D 34. se u nás pomalu stává už zaklínadlo) atd. Avšak právě y těchto velmi otevřených diskusích zvítězil nakonec zcela jasně názor o vý­znamném přínosu D 34 československé i světové divadelní kul­tuře. Jistě ne náhodou prohlásil ministr kultury N. A. Michájlov při jedné příležitosti, kde hovořil o významu zájezdu D 34, do SSSR, že by měl být při VTO založen kabinet novátorství, smě­losti a odvahy. LENINGRAD A KYJEV. Dá-li se tak říci, bylo přijetí D 34 v Leningradě i v Kyjevě ještě srdečnější. I tam to byly přede­vším „Krysař". „Žebrácká opera", „Opera z pouti" a „Švejk", které slavily naprostý iisněch., Velmi srdečný ohlas měla však i inscenace „Každý něco pro vlast". Myslím, že si úspěchu v obou městech může D 34 velice vážit: o: Leningradu se leckdy říká, Že v divadelní tvorbě vede, jména Tovstonogov a Akimov jsou často kládéna na první místo výbojů v soúřáshém' sovětském" divadel­nictví. Úspěch v Kyjevě byl o to cennější,-že,to.,bylo .jediné město, v němž se text nepřekládal'■— diváci; však reagovali. přesně na stejných místech jako v Praze nebo v Moskvě. Rovněž na zájmu publika nic.neubrala okolnost,' žé vé'stejné době.hostovalo v Ky­jevě současně na dvou jevištích moskevské Divadlo VI. Majakov­ského, které vede N. P. Ochlopkov. » ■ Netvrdím snad, že. mé závěry Jsou stoprocentně správné. Byl jsem‘však s D 34 v těsném spojení po celou dóbu^ jeho zájezdů v SSSR, sledoval jsem značné množstvi „jeho představeni, slyšél jsem názory mnoha odborníků, i prostých diváků a mám zato, že odpověď. na . otázku,' jaký ohlas >. mělo umění E. F. Buriana v Sovětském(svazu, můž? být pouze jedna: máme-li>na mysli cel­kový výsledejt zájezdu, můžeme'mluvit'bez zbytečných příkras o vítězství československé divadelní kultury. Jde nyní o to, aby tento kredit nebyl promarněn. Jlftl SEYDLER „Tanečni hudba — to je když si každý hraje něco jiného, asi tak jako to dělá Bezubká. Ale v jazzu to musí všechno hrát do­hromady, to- máš jako' třeba syipfonie, jako Beethoven." Tento výrok jsem si nevymyslil,' slyšel jsem ho od svého přítele, který se dušoval, že ho zaslechl minulý týden na vlastní uši. v debatě dvou čtrnáctiletých „odborníků". Nedalo by ostatně mnoho práce na­jít podobných výroků o těchto dvou pojmech celou spoustu. Pro mnoho .lidí. ovšem pojmy „jazz“ a „taneční hudba" splývají. Proti takovým vytáhla již ve třicátých letech do boje „jazzová teorie", jejíž kolébkou byla Belgid a Francie. Nutno ovšem přiznat, že za překotných vývojových změn, jakými jazz i taneční hudba pro­cházely, došlo1 i v terminologii k pěkným motanicím. Tak se k „jazzu" v protikladu ke všemu dalšímu přidávala ještě adjektiva „pravý“, „ryží", „čistý" nebo „hot", v dalším vývojovém období se pak tento „hot" jazz stavěl do protikladu proti „swing music" a poslední stadium vytvořilo dokonce'proti ideálu „hot“ (tj. hor­kého) jazzu nový „cool“ (tj. chladný) jazz, který se ovšem od obyčejné taneční hudby distancoval stejně rozhořčeně jako vši­chni jeho předchůdci. Snory však už značně oslábly a brzy pa­trně budou (alespoň ve své .původní formě) patřit už-definitivně minulosti. Skutečnost totiž dokázala, že nové formy, v nichž „pu­­risté" kdysi viděli konec a zánik jazzového ideálu, dovedly si až překvapujícím způsobem, leccos z jazzového ducha zachovat, že N A PROGRAMU * se k němu dnes hlásí dokonce rozhodněji a uvědoměleji než lec­které období v minulosti a že přispěly k dalšímu vývoji tvůrčími osobnostmi, jejichž přínos prostě nelze popřít. A tah možno říci, že se v poslední době postavení jazzu i jeho vymezeni značně zkonsolidovalo, jazz dokonce nabyl i jisté důstojnosti a začal při­tahovat pozornost skladatelů a obecenstva vážné hudby. Současně a tímto; vývojem vyhraňuje se však i vzájemný po-1 měr mezi jazzem a moderní taneční hudbou. O tom,' že moderní taneční hudba byla působeni jazzu- vystavena, že přejímala po celých posledních 40 let jeho prvky a že dnes není bez vlivů jazzu myslitelná, neni již třeba diskutovat. Minulo období, kdy jsme chtěli vymýtit saxofony 7. naüirh tanečních orchestrů a dnes naopak (podle posledního aktivu pracovníků lidové tvořivosti) vidíme cestu k osvěžení repertoáru dechových hudeb v tom, že se nebudou vyhýbat ani foxtrotům a slowfoxŮm. -lenže v oblasti, v níž — za společenských a ekonomických podmínek panu jících právě v zemi, odkud se do celého světa jazz i moderní taneční hudba šíří — téměř převládl charakter uměleckého průmyslu, popudy poskytované vývojem jazzu se rozlévají do nesmírné šíře a tím í mělkosti, zplošťují se a končí svou pouť v okrajových bažinách. Tak je tu každý podnět původního tvůrce „zpopularisován“ (v dobrém i špatném smyslu) tako­vou spoustou napodobitelů a plagiátorů, žo nešťastný novátor je buď touto záplavou pdhlcen, nebo ho to donutí hledat bez ustání nové a nové cesty, které budou alespoň na čas jeho pronásledovatelům nepřístupné. Za této situace vyklizují přívrženci jazzu“ pole, stahují se do své vlastní ulity a z moderní taneční hudby přijímají podle stupně své snášenlivosti jen ,,nejlepší“ (tj. jim nejbližší) mezní útvary. Situace není ovšem zdaleka tak jednoduchá. Jazz se od evrop­ské, hudební tradice přece jen do značné míry liší a není tedy všemi vrstvami obecenstva přijímán tak docela bez odporu. Jeho estetika (přiznáme-li mu už právo na některá samostatná a své­bytná měřítka) se teprve rodí za značných obtíží a v této spleti nedostatečně propracovaných teoretických názorů, které dosud nestačí prudkému vývoji živé praxe, není lehké se orientovat. Nadto nemohou „jazzoví odborníci“, i kdyby se k tomu chtěli poctivě zavázat, sami odpovídat za vývoj celé široké oblasti taneční hud­by; dokladem toho je masová hysterie rock'n’rollu, jejíž počátky je nutno hledat právě v oblasti taneční hudby a kterou ..jazzové" obecenstvo odsuzuje snad ještě rozhořčeněji a radikálněji než kri­tikové z oblasti „vážné" hudby. Tak se ovšem jazzový hudebník (i fanoušek) ocitá v málo záviděníhodné situaci, neboť hudba, kterou má rád, není tak obecně uznávána jako hudba „vážná", zatím co na druhé straně má spíše výlučný charakter a nemluví k tak širokému obecenstvu jako moderní hudba taneční (která tím získává i daleko větší společenskou závažnost). Kdo by pak chtěl v dobře míněném mesianismu bojovat pomocí jazžu za zvýšeni úrovně taneční hudby, narazí brzy na síly. jejichž zvládnuti je mimo jeho dosah. Mimo to přenášením osobitých ry­sů jazzu do jiné oblasti vzniká celá řada ne právě jednoduchých problémů a hledat spásu taneční hudby jen a' jen v jazzu bylo by při ňejmenším jednostranné a zkreslující. Ťo všechno’ svědčí p tom, že práce na tomto úseku je sice vel­mi.složitá a,obtížná, ale; jistě i nutriá a cenná. Chceme-li se pak přesvědčit v praxi, jak u nás tácová práce probíhá alespoň na jediném úseku, podívejme se pod zorným,úhlem těchto úvah na činnost-organizace, která vznikla asi pífpd rokem v Praze a skon­čila :v těchto dnech svou .druhou pracovní sezónu,, na Kroužek jaz­zové a moderní taneční hudby při závodním klubu pražských Gramofonových závodů.' Sdružili'se v něm přátelé jazzu z řad amatérů, i posluchačů a podařilo se jim získat lcspolupráci i pěk­nou řádku výkonných hudebníků profesionálů. Ti se totiž k tako­vým podnikům stavějí často se zdrženlivostí, -která .není bez oprávnění: právě pro' estetickou'nejasnost, jež v otázkách jazzu dosud panuje, mají hudebníci „jazzové odborníky“ často za „kul­­tistý", kteří jejich práci spíše škodí než pomáhají.!Činnost krouž­ku se zaměřuje oběma směry: na výlučnější „čisté jazzové“ po­řady z gramofonových desek, doplněné „živými"'koncerty našich předních hudebníků y Divadle »hudby, ý na více. do široka zamě­řené akce na;pomoc naši tanečná hudbě. První typ pořadů dáyá pašim hudebníkům příležitost zahrát, si tak, jak by to v kavárně možné nebylo,'a ještě k tomu přgd obecenstvem, které výkony po­slouchá jako koncert a nikoliv jen jako zvukovou kulisu k tanci. Že si .hudebníci uvědhitui.jí, co pro ně taková příležitost znamená, do­­kazu.je skutečnost: za necelý rok se v pořadech v Divadle hudby vy­střídali téměř všichni přední pražští profesionálové — a všichni vy­stupovali zdarma, často přímo před svým nonňálním zaměstnáním, do něhož bez odpočinku odcházeli. Nesvědčí-li to o ničem jiném, tedy alespoň o tom, že pro ně hudba není jen prostředkem k výdělku, al© také něčím, co mají rádi. Typem akce zaměřené na širší obecenstvo byla soutěž ..Hledáme písničku pro všední den“, probíhající několik měsíců v kavárně Vltava a vrcholící finálovým koncertem v Lucerně. Leccos by se jí dalo vytknout: fakt, že . v jednotlivýčh kolech vybíralo nejúspěš­nější písničky jen obecenstvo, mohl způsobit, že do finále se možná, nedoslalo vždycky nejlepší z celé soutěže. Možná, že by bylo také pro­spěšnější celou soutěž nebo její jednotliVá kqla trochu přesněji tema­ticky vymezit, což by mohlo usměrnit i práci textařů a skladatelů. Ale finále samo je nutno považovat za rozhodný úspěch: již skutečnost, že umělecká porota, obecenstvo, i porota Večerní Prahy (které nazávisle na sobě hodnotily všechny písničky a udělily ceny) se shodly 11a stej­né vítězné písničce, podává radostný důkaz o tom, že na dobrý vkus nemá nikdo monopol. Také chování obecenstva (na rozdíl od nepříjem­ných výstupů dva dny před tím na Zimním stadionu při finale soutěže ;,Hledáme nové zpěváky“) bylo milým překvapením. Konečně i sérii veřejných besed, uspořádaných v Divadle hudby v rámci výstavy „Svět jazzu a taneční hudby v česképi výtvarném umění“ (další práce Kroužku) je nutno uvítat alespoň jako pokus o uplatňování osvětových hledisek v oblasti, v níž ještě i u nás často převládají jen ekonomické zřetele. Neradi bychom činnost pražskéhi Kroužku -přeceňovali a jeho představitelé by byli asi poslední, kdo by se domnívali, žé exis­tence této organizace pž sama‘ o sobě- postač! vyřešit všechny otázky naší taneční hudby. Ostatně jazz a-jím ovlivněná taneční hudba tvoří v celé oblasti-naší zábavné hudby (a o celou oblast nám musi jit) jen jedinou složku, kterou nelze prosazovat na úkor ostatních. Ukázali jsme si také, že právě na tomto úseku bývá půda tak kluzká a ošemetná, že by na' ní neuklouzl asi jen ten; Kdo se na ni vůbec nepustí. Nebude’proto přehnané, řekne­­me-li alespdň, že Kroužek,prokázal dobrou vůli a slušnou dávku aktivity a obětavosti. A to jsou vlastnosti, které jeho zástupcům i všem hudebníkům, kteří s ním spolupracují,1 jistě slouží ke cti. LUBOMÍR DORťrŽKA PTC: Tiďiiis A rmstrnn ř kultura 1958/3

Next