Kultura, 1959 (III/1-25)

1959-01-08 / No. 1

ISiíÍtrť/J « L* • . - š DO-KOT-RtüOVE-FEOtf-LiBÄÄÄT Adolf Hoffmeister ÚVODNÍK Pokračování na str. 2 ALE NESTÁRNOUT Před zadním vchodem do Tylova divadla jsme se domlouvali, kdy se sejdeme k interview«. Ladislav Pešek dotací dva filmy (s Krejčíkem ,, Odsouzení k životu“ v ís.-sovětské koprodukci „Májové hvěza dy“), hodně je zaměstnán v současném repertoáru Národního divadla, s Pleskotem zkouší ,.Hamleta“ (vytvoří v něm Polonia). Najde se chvilka na kus řeči? Při dohadování jsme došli do šatny. Novinářský blok se octl na stolka pod stojanem, na němž už čekala vlásenka s drze zdviženou patkou, a zatímco se L. Pešek zvolna měnil v Chlestakova, zápisník se plnil poznámkami z toho letmého a nepřipraveného rozhovoru. Začalo se samozřejmě u sokolovského hrdiny, jehož tvář i kostým L. Pešek právě bral na sebe. Vytvořil jsem ho už po třetí. Poprvé mi ho svěřil Hilar, ale smrt mu znemožnila realizovat režijní záměr. Hrál jsem ho pak s Frejkou, po válce s Honzlem a teď znovu s Pleskotem. Hilar ml říkal: „Chlestakov — to je pekařský učedník s drápkem ... škrábe.“ Frejka viděl „Revizora" jako sen. „Představ si: jedny dveře, dvoje dveře... deset ... sto dveří.“ Honzlovi šlo zase o podstatu Gogolova smíchu. Pleskot mi zdůrazňoval pojem chlestakovštiny: „Každý ho má v sobě, pomoz divákovi najít ten kousek Chlestakova v sobě.“ Je krásné tvořit, setká-li se herec se silnými režisérskymi individualitami. A má-li štěstí jako já, že se může několikrát vracet k roli. Někdy 3e hrozím, když si yzpomenu, co jsem všechno dělal v předválečném Chlestakovovi. I v hereckém umění platí staré české „více je méně“. Ale k tomu se dopracovat je těžké. Talent mládí svádi k přehánění. To byl můj případ. U některých naopak Cudnost mládí vede k zdrženlivosti, nedovoluje se projevit naplno. Mám rád i takové mladé lidi... Musí přijít léta, zkušenost, každý se musí probolestnit k mnoha věcem, které se mu v mládí zdály snadné. Pak teprve pozná míru. A dnešní režijní vedení Národního divadla? Jsem herec generace Frejkovy a Honzlovy. Ale dělá se mi velmi dobře s Pleskotem. Právě se společně pereme o Polonia. Nebude to lehké — a zvlášť pro mne. Víte, co to bude znamenat hrát jeden večer Pometa, druhý Polonia a třetí Komika! S Radokem jsem pracoval zatím málo. Ale je to velký režisér. Nezapírám, že o pojetí Archieho jsme se napřed potírali. Ale pak mi velmi pomohl.-Tato práce byla pro mne přínosem. Radok mi pomohl dotknout se i tragických poloh, o nichž jsem ani nevěděl, že jsou v mém rejstříku. Žádá od herců nejprostší a nejěistší výraz. A nutí je zbavit se zlozvyků, které si nastřádali za delší dobu u divadla. Hodně se diskutuje i o současné dramaturgii Národního divadla . . . Nevím, zda vždy správně. Nevidím v ní pesimismus, který se nám vytýká. Všemi deseti jsem především pro současný repertoár. Mění se i názor na klasiku: v dnešní době, v době širší vzdělanosti, těžko se snášejí mnohomluvné scény, touží se po zkratce. Musí nám jit o divadelnost, ne o šustění papírem. Některé útoky proti Národnímu divadlu nejsou spravedlivé. V každé,době se útočilo proti Národnímu. po každé možná z jiné strany. Ale je v pořádku, je-li na co útočit — pak v Národním divadlo opravdu o něco jde. Chápu každou výtku v recenzi jako pomoc, málokdy jsem vycítil snahu ublížit. Kritická výtka napřed mrzi, to je pochopitelné,- To musí přijít na pomoc rozum. Dva tři dny to bolí, pak začnu uvažovat: Něco na tom asi je. Dostaví se i určitá krize, ale najednou se to objeví: Že jsem na to nepřišel hned! Nebojím se proher. Dnešní prohra může přispět k vítězství v budoucnosti. Herec musí být trpělivý. Trpělivý, ukázněný a pilný. Bez těchto tří vlastností to nejde. Musí také vědět, že nic nejde hned. Ze všechno musí zrát. Tohle zní jako moudrý vzkaz mladé generaci. Mladí se dnes dostávají k divadlu jinak než my. Dříve se začínalo venku, leckdy i u kočovných společností. Byla to síta, v nichž se čistilo, až zbyli jen nejlepší z nejlepších. Dnes i průměr pomocí dobrých učitelů na konzervatoři a Akademii se vetře do divadelního života. Většinou zůstane jen průměrem. Sám věřím na individuality. Ne ovšem na individuální práci — v divadle jde vždy o kolektiv. Ideálem je mi kolektiv s takovými individualitami jako byl MCHAT za časů Stanislavského a Němiroviče-Dančenka .. . Deset let už neučím. Není na to kdy a pak — bojím se zkostnatět. Raději život. O mladé. jsem měl vždycky strach, aby u divadla nezestárli, aby nedostali hereckou povahu. Rozumíte mi? Když jsem se po létech setkal se svými žáky, byli už nějak jiní: ztratili otevřenost svého mládi, něco v nich bylo umělého, nepřirozeného, nalomeného. Měli vrásky a nejen na tváři, ale i v nitru. Zvykli si na přílišnou přetvářku. na jevišti i v životě. Čím méně je v mladém herci profesionálního výrazu, čim více je sám sebou, to je mladým člověkem, tím větší je jeho přínos pro dnešní divadlo. Divadlo se nedá dělat jenom z profese, jenom z divadla. Herec má být víc v životě než v divadle. Víc se učit od lidí než od herců, třeba to jsou slavní herci. Co nejvíce ze života vtisknout do sebe. Přijde role, režisér svými požadavky 'zkypří určitý zážitek, složí se to dohromady a herec najednou cítí, z čeho má brát, z čeho má tvořit. Nejsem přívržencem neustálých proteovských proměn. Aic překvapit diváka něčím ■■ rvýin, tvůrčím to j-: důležitě. A .jak se díváte na práci ve filmu? Přál bych každému herci, aby si alespoň jednou v životě zafilmoval. Jde o jinou techniku — právě tak jako v rozhlasu nebo u gramofonové desky. Myslící herec si musí tyto různé techniky uvědomit. Často při vytvářeni postavy si řeknu, jak bych totéž udělal před kamerou ve filmu. A hned cítím, kde přehrávám. Ve filmu se vůbec učíme opravdovosti a mnoho filmových prostředků přebírá i dnešní divadlo. Například předscény, prodlužování jeviště přes orchestr až k divákovi, vznikly ze snahy přiblížit herce v detailu nebo polodetailu. Ve filmu pracuji rád s režiséry typu Jiřího Krejčíka. Není to snadné, Krejčík vyžaduje svoje cestou necestou. Ale pro herce to bývá poučné. Prozradím vám ještě jedno tajemství. Krejčík připravuje nový film, námět ještě není schválen, nesmí se o tom tedy zatím mluvit. Ale v tomhle novém filmu bych chtěl hrát. Když už jsme u této otázky: Jsou i na divadle role, kleré byste chtěl hrát? Kdysi jsem míval tajné sny a představy. Třeba Féďu v „Živé mrtvole“. A teď myslím, že dnešní Höger je Féďovi blíž. Jeden čas jsem toužil po Cyranovi, ale pro nemoc jsem ho pak nehrál. Upřímně vám řeknu, že dnes netoužím po určité roli. Co dostanu, to hraji rád, ale čím jsem starší, tím mám po každé roli větší strach, tím větší totiž cítim odpovědnost. To už jsme byli v úzké šatně tři. Maskér přišel nasadit Ladislavu Peškovi nazrzlou vlásenku. K němu se obrátil do zrcadla a přejel si prsty tvář: „Jak dlouho, Viléme, bodu moci ještě hrát svoje kluky — s tímhle? V třiapadesáti už to není snadné." Tak se na závěr stočil hovor na tajemství, jak zůstat na jevišti mlád, jak si zachovat tak úžasný tělesný fond, kterým právě Ladislav Pešek překvapuje a překonává o dvacet let mladší kolegy. CHTĚL JSEM poslat rodinu do hor a zůstat doinn. Potřeboval jsem trochu klidu a sobeckého mužského, nepořádku, který manželé a otcové rodin pokládají za ztracenou svobodu. Něco na tom jc. V domě je ticho. Vstaneš, kdy chceš. Holíš se, kdy uznáš za vhodné. anebo se neholíš. Nábytek zabereš pro sebe a rozložíš si tu pěkně na hromádkách práci, která má šibeniční lhůty. A když se jen tak nedostrojen procházíš po pokoji a předstíráš sám sobě, že přemýšlíš, zastavíš se s ulehčením u knihovny, namátkou vezmeš do ruky nějaký svazek, obyčejně ten, co trochu vyčuhoval z řady, a listuješ v něm vstoje. Je to veliká rekreace čtení. A pak si uklidíš papíry na stole, sedneš si a píšeš nebo kreslíš — a nevnímáš čas, ba i kouřit zapomeneš. Ve chvíli, kdy tě opusti vůle, uvaříš si černou kávu, ale nádobí po sobě neumyješ. Vezmeš vždy nové. A když taková tíže nechuti k práci zalehne stůl a člověk zmalátni, nestydíš se bezmyšlenkovitě lelkovat, jako bys ani sám sebe nemohl přistihnout v lenošení. Bedýnka radia pokořeně mlčí, vypnuta s konečnou platností až do nového roku. Ba ani noviny nečteš a tiskopisy vůbec neotvíráš. Je to představa mužné pohody sebevědomě uvedbná ve skutek. Ovšem zapomněl jsi na telefony! Zapomněl jsi, že v přetížené síti často přeskočí číslo a že o půl sedmé ráno tě vzbudí telefon: „Haló, je tam Čížek? —- Není. — A nevíte, kde je? — Nevím. Nikde ho tu nevidím. Jsem tu sám. — Kdo je tam? — Kdo je tam? — No tak, řekněte, kdo je tam! — — Koho voláte? — Masnu. — Tady není Masna. To je omyl.“ — A k večeru řinčí telefon ještě naléhavěji: „Haló, máte, prosím vás, ještě nějaké lístky na půl šestou? — Nemám. — Je tam přece kino Moskva? — Není.“ — A když volá po čtvrté, tak mu řekneš, že je lístků dost, jen aby si přišel. Ale když ti přetrh’ nápad — a to bývá vždycky ten nejlepší nápad dne — tak řekneš do telefonu něco jadrně silného, chlapsky českého, něco, co se rozhodně telefonem říkati nemá, a je ti hned lépe. Anebo zapomeneš na pravidelnou jsoucnost listonoše, zapomněl jsi, že jsi včera v noci dobral poslední sáček kávy a že musíš něco jít sníst, protože vařit si oběd, na to už není kdy. Zapomeneš, že už třetího dne se ti začne stýskat po dětech a po ženě. Ale to není tak zlé, protože se od té chvíle začínáš těšit na to zazvonění, kdy se vrátí do bytu povyk a rozruch. Zapomněl jsi, že život se nezastaví ani vně ani uvnitř a že běžné dějiny tě vezou na běhutém pásu s sebou dál. Dnes nemůžeš být příkladným poustevníkem. To nejde. Musíš žít s lidmi a v hloubi duše víš, že proti tomu nic nemáš. Ba že nemůžeš bez toho být. Člověk je slabý a děti říkají: „Táto, pojed' s námi, byl jsi letos tolikrát pryč“ — a ty víš, že to je pravda, a najednou tu je přijatelná omluva před všemi lhůtami a závazky, které na tebe civí z dopisů, smluv, rukopisů a diáře. To přece musí každý uznat! A je rozhodnuto. Právě když volal soudruh Kadlec a urgoval úvodník pro novoroční číslo „Kultury“, jsme odjížděli do hor. Hory jeou pod arčlem. Chata má Všecky přednosti i nevýhody kolektivního života. Všecko, čemu jsi chtěl uniknout, tu máš mnohokrát znásobeno. Břeskný rozhlas ječí přes den, televize obsadila večery, na chodbě práská nedospělé mládí statečně dveřmi, na topeni se suší promočené ponožky, do poschodí stoupá sváteční Vůně guláše, Anička spolkla rampouch, Pepíček ztratil novou rukavici z toho páru, co dostal k Ježíšku, Ma- TÝDENÍK PRO KULTURU A UMĚNÍ - ČÍSL Čtete ► Ladislav Pešek: Zrát, ale nestárnout - Verse Josefa Kainara Svatopluk Havelka: Co je v hudbě nové - Jiří Marek: Sinaia ukazuje cestu Co říkají o vkusu naši Čtenáři O tomhle jsem už mluvil. Je to otázka kázně. Víte, co je třeba fyzické námahy v Pometovi, v Komikovi, v Chlestakovovi ? Nezahrál bych je vůbec, kdybych nebyl přísný i na sebe. Dvakrát týdně poctivě cvičím u Hojera. Jen nezpohodlnět... Zvoní už na mne. Dávají mi znamení, abych zase na několik hodin omládl o třicet let, abych byl rozverným klukem. Musím poslechnout... Řekněte, není to krásné? Hozmlouval VI. Gabriel Kresba J. Kándla jí vj • ta