Kultura, 1959 (III/26-52)
1959-07-02 / No. 26
t 2. ČE RV E N C E 1959 . ČÍSLO 26 TÝDENÍK PRO KU LT URU A UMĚNÍ kultura 59 V dnešním čísle ^ O. Krejca: Divadlo a dnešek - J. Kalina: Hovoříme o estrádách M. Kunder a: Janáčkov ský fejeton - Co přinesl kongres módy - L, Fikar: Snopy jisker VZPOMÍNÁM, jak nám ve Škole — a není to dlouho, před třinácti lety — vykládal profesor dějepisu o velkých řeckých podívaných, kterých se prakticky zúčastňoval celý národ. Byl to dobrý pedagog a dovedl nám s neobyčejnou plastikou vylíčit zástupy Reků shromažďující se ve veiként amfiteátru při Dionýsovských slavnostech. Vlastně jsme to ani neměli v osnovách, ale bylo to jeho oblíbené téma, často se k němu vracel a vidy končil, že něco podobného bylo myslitelno jen ve věku zlaté antické demokracie. Je to ai s podivem, že tento profesor historie, zabývající se cestou dějin, člověk vzdělaný a popálený humanistickým odkazem /minulosti, nepochopil, kam dějiny došly ve chvíli jeho života. Vybavil jsem si ho, nadšeného katedrového učence, když jsem přemýšlel o našich Filmových festivalech pracujících. A snad nikdy jsem nepochopil ten ohromný rozdíl mezi pouhou katedrovou vědou a mezi smyslem pro živost současnosti a jejího dění, jako v té chvíli. Vždyť jen ty naše Filmové festivaly pracujících svým rozsahem i dosahem mnohem předčí starořecké slavnosti. Vždyť naše socialistická lidová demokracie v nich uskutečňuje novodobou moderní a grandióznější podobu všelidovýcli kulturních svátků a podívaných. Vezměte si jen prostředí těchto festivalů. Krásné přírodní amfiteátry vybudované v minulých letech a schopné pojmout slovky a tisíce diváků. Obrovská promítací plátna, která zvýrazní epičnost eposu, lyričnost lyriky i dramatičnost dramatu. Mnohde i celá údolí, upravená pro kolektivní příjem filmového díla. Těsné sousedství stromů, zeleně, prostě přírody a nejednou i starých hradů a zámků, které dotvářejí atmosféru prostředí. A sem se nejen scházejí lidé z měst, ale sjíždějí, autobusy ze vzdálených vesnic. A jsou to doslova davy, zástupy, které takto proudí k letním kinům, kde se pořádají představení festivalu. A tu si, prosím, uvědomte, že v těchto zástupech chodí lidé na kulturní podnik. Před dvanácti, třinácti lety se tak chodilo jen na fotbal nebo na hokej. Teď se tak chodí za kulturou. To už je konferétní výsledek desetiletí našich Filmových festivalů pracujících, A uvědomte si přitom, že minulého festivalu se zúčastnil každý osmý občan naši země, počítáno i s novorozenci a přestárlými. To není jen tak nějaké číslo. To číslo je dokladem, jak se u nás prakticky realizuje Leninovo heslo o filmu. Člověk musí chtě nechtě srovnávat mohutnost našeho festivalu s festivaly v západních zemích, s takovým festivalem v Cannes, v Benátkách nebo San Sebastianu. Tam exkluzivní smokingové Obecenstvo, pro které je festival příležitosti k tomu, aby ukázalo svou „kulturnost“, aby se každý blýskl uměním svého krejčího a svým Rollce-Roycem, a naproti tomu u nás záležitost doslova miliónů pracujících, kteří zde nalézají kulturní zážitek, osvěžení, posilu v práci. Tam obchodní podnik, veletrhy filmů a hvězd, a zde prostředek zvyšování kulturní úrovně, příležitost k tvůrčímu setkáni umělců s diváky. Anebo to vezměte z jiné stránky. Dějiště takového festivalu v Cannes obejdete nejdéle za patnáct minut. Ale zkuste projít dějištěm našeho Filmového festivalu pracujících. Museli byste projít celou zemí! Ale rozdíl mezi našimi a západními festivaly není jen v šířce, jen v masovosti našeho a ve výlučnosti jejich. Je i v samém záměru a poslání. Nám nejde o jakýkoli film a o jakékoli uměni. Nýbrž o určitý film, o film, který pomáhá pokroku a přispívá společnosti v její cestě vpřed za cíli socialismu a komunismu, A to se na Festivalu pracujících zase nerealizuje jen ve smyslu uměleckém a kulturním. Ale i ve smyslu zcela konkrétním, praktickém a nebojím se toho slova, utilitárním. Nejen v tom, že se organizace festivalu účastni vedle pracovníků Ús. filmu i pracovníci odborů, národních výborů a dalších organizaci, nejen v tom, že jednotlivé závody přejímají patronáty nad jednotlivými dily, nýbrž v tom smyslu, že se festivalové představení mnohdy stalo příležitostí k vyhlášení plněni socialistického závazku, že se stalo příležitosti k slavnostnímu vyznamenáni jednotlivých zasloužilých pracovníků. Neproniká tu umění a kulturní činnost přímo do života, nestává se tak aktivním účastníkem životního děni, jak o tom nejednou snili velcí myslitelé a umělci minulosti? Není to krásný příklad aktivní součinnosti umění a praxe, jaký není nikde jinde než právě V socialistické zemi myslitelný? JAROSLAV BOČEK LETNÍ ROZHOVOR Sedím* v budmertekém parka, slovenské Dobříši. Na čistě modré obloze letí oblaka, mění tvary, každou chvíli hrají nové divadlo. Rozhovor s básníkem Štefanem Žáryin je právě takový jako on sám, jako ta hravá, slunečná a nápaditá pohoda. Žáry je nervní, živý, tu vstane a projde se, tu si zapálí cigaretu, tu se drobně usměje — a smích jako by vycházel z hnědých očí a zajiskřil se na brýlích, hravý, přelétavý. Na chvíli smích zmizel. Vzpomínáme na Nezvala, na to jaro, v němž jednoho dne po návratu z Itálie přestal psát. Připomínám, že Žáry vyrostl v těsném sepětí s českou básnickou kulturou a ptám se na jeho poměr k Nezvalovi. I tak zvaná těsná spjatost něčeho s něěím podle fyzikálního zákona tvoří ještě určitou kapilární mezeru, v našem případě dvě paralelní vývojové linky. Já jsem přímo vyrůstal v českých časopisech, ve Studentském časopise a v Mladé kultuře, do nichž jsem přispíval v posledních dvou letech předmnichovské republiky spolu a Čivrným, Kainarem, Fikarem, Alenou Vrbovou a dalšími, a hrdě jsem se hlásil do jejich generace. Takové věkové chápáni pojmu generace nebude myslím v rozporu s chápáním literárně estetickým, podle něhož jsem patřil za dva roky potom do skupiny slovenských nadrealistů. V době hrozícího rozchodu s Čechy moje přimknutí k českému kulturnímu pulsu bylo i krédem občana společné republiky. A za druhé: v české literatuře, na níž jsem vyrůstal, jsem viděl nejen nejbližšího zprostředkovatele ve styku s prouděním světovým, ale ve zjevech jako Nezval, Čapek, Vančura, Olbracht, Hašek jsem cítil přímé ztělesnění světovosti v nejkrásnějším smyslu slova. Citováním několika jmen, zdaleka ne úplným, přiznávám se současně ke svým nej oblíbenějším českým autorům. Ve Vítězslavu Nezvalovi se mi soustřeďuji všechna kritéria: byl levě orientovanou osobností—komunistou, básníkem a čelným představitelem směru, který mi konvenoval, Uěil jsem se od něho, obdivoval ho, přistupoval jsem k němu jako ke krásné, nedobytné pyramidě. U jeho nohou bylo buď možné jenom mlčet jako sfinga, anebo s nelidskou odvahou škrabat se na jeho vrchol a vnikat dovnitř za nepoznanými poklady. Jestli jsem někdy vytvořil něco pěkného, jistotně dík tomu, že jsem dokázal vystoupit aspoň na nejnižší stupně této pyramidy. Chtěl bych se v lé souvislosti zeptat 11a váš názor na stále nadhazovaný a diskutovaný problém současnosti v dnešním umění. Jak to chápete vy? Nepřetrumfnu tolik těch už známých a výstižrfých definicí. Současnost je snad to, co překovává zdravé hodnoty minulosti, oplodňuje jejich pokračováni a zvelebuje a rozhojňuje je do budoucnosti. Ach, lehce se popletu v teorii, jakpak potom ne v praxi! Slovenský básník nemá jinou skutečnost než, řekněme, český básník, jenom snad výraznější v tom, že velké, převratné změny na Slovensku uviděl skutečně jakoby pod čarovným švihnutím proutku. Ještě stále jsme tomu nedali v tvorbě důstojný výraz a hledíme před sebe jako hutníci do pece za ochrannými brýlemi. Jste jedním z těch, kteří se zabývají intenzívně i jinými odvětvími kulturního života. Pamatuji si v poslední době na zasvěcený článek o kresbách Šturdíkovýčh v Kulturném životě. Jaký máte názor na spolupráci současných umělců? Těžko si dovedu představit malíře, sochaře, který by se nezajímal o literaturu, a zejména o poezii. Vůbec si už nedovedu představit básníka, který by soustavně nesledoval směřování výtvarného umění, tím spíš dnes, kdy nás spojuje úsilí o nejsytější pravdivost, o' nejpřiměřenější formu uměleckého díla. Jako pracovníkovi nakladatelství je mi někdy až trapné, když se autor, spisovatel nedovede zasvěceně vyslovit například k obálce a úpravě své knihy. Možná, že jsem předpojatý, ale moje generace žila po ateliérech. Byl jste dlouhý čas v Itálii, váš ,,Apeninský vzduch“ i povídky „Dole na jihu“ jsou dohře známé. Co říkáte dnešnímu italskému umění a našemu poměru k italské pokrokové kultuře. Překládáme dost a skutečně lo nejlepší? Byly časy, kdy jsem život v dnešní Itálii a její literaturu sledoval po celá léta zblízka. Styk, kontinuita prostřednictvím časopisů a knih zdá se mi slabou* náhražkou a bere mi oprávnění vyslovit se zasvěceněji. Itálie má masovou komunistickou' stranu s vyspělým členstvem, a co je potěšitelné, nejlepší umělci, jak spisovatelé, tak filmoví pracovníci, kráčeji v jejích řadách anebo po jejím boku. Filmů vidíme u nás poměrně dost, v překladech knih jsme pozadu. Chybějí nám ještě tak skvělí autoři jako Elio Vittorini, Curzio Malaparte, Cesare Pavese, Renata Vigano, básníci Sibilla Aleramo, Quasimodo a další. Je potěšitelné, že Itálie projevuje o nás větší zájem,- dík tamějším slavistům, mladým lidem, jako Meriggi a Ripellino, kteří o naší literatuře informüjl v tisku a překládají. Připomínám alespoň skvělé studie, zejména o české literatuře, profesora Ripcllina. Italská literatura — i současná — je významnou součástí literatury světové a je třeba ji znát, protože jejím prostřednictvím poznáváme současnou Itálii. Ještě něco by mě zajímalo, a nejen mne. Co chystáte? Na čem pracujete? A nakonec už opravdu poslední otázku: eo říkáte překladům svých básní do češtiny? Jste to vy, anebo překladatel? Mám všelicos rozpracované, ale ... Ne. Nebudu originální, nevymluvím se na nedostatek času. Nevím si rady s něčím jiným. V lednu vypustili v Sovětském svazu první kosmickou raketu. Třináctého dubna na schůzce JZD v Priechodě, v Banskobystrickém kraji, kde jsem byl na kulturní brigádě v rámci příprav Sjezdu socialistické kultury, nemohli se rolníci dohodnout, kde a jak pást ovce samostatně hospodařících rolníků, když všechny pastviny patři družstvu. Létám mezi těmito dvěma póly a uvažuji. Možná, že musím svou osvědčenou múzu poslat na školeni. Než se vrátí, vynasnažím se dokončit rukopis „Básní v próze", o dnešku, o zitřku, o sobě, o světě — tak, abych jej do konce léta mohl odevzdat nakladatelství. Moje básně překládá do češtiny František Hrubín a jsem velmi spokojen. Ale na druhé straně se setkávám s úlisnými poznámkami: „Četl jsem Hrubínovy překlady a ani jsem nevěděl, že jsi tak dobrý básnik.“ Hovořil Břetislav Truhlář Kreslil Vilém Reichmann Z k BÉRT Z FESTIVALOVÝCH F I L M Ű shora dolů: Osud čtověka (SSSR), Můj strýček (Francie), Letka Netopýr (NDR), Ostrov odsouzených (BLR), Taková láska (ČSR), Sen noci svatojánské (ČSR)