Kultura, 1960 (IV/27-52)

1960-07-07 / No. 27

ESTETIKA RO NOVÝ UMELECKÝ OBOR, který vzniká při tělovýcliovných festivalech, razil kdysi — ve studii z roku 1920 — Otakar Zich označeni orchestlka. Našel je ve starém Řecku, kde se pořádaly slavnosti spojující gymnastiku s hudbou a básnictvím. „Vedle tanců náboženských byly tance ryze gymnastické, zvláště pro mládež“, píše O. Zich, „pak tance vojenské, jakýsi druh vojenského cvičení nejrůznějšího druhu; tanec pyrhický například napodobil všechny pohyby útoku i obrany, anatolský napodobil zápas, byly tance skočné, odlišné pro hochy i děvčata ..Zichova studie je první, a nemýiím-li se, zatím jediné dílo, které se pokouší zpracovat alespoň základy nové estetiky rodící se z masových tělesných cvičení. V samém výrazu orchestlka slyšíme, co chce označit: při sledování jednotlivých skladeb na stadiónu se nám často vtírá přirovnání z hudby (která zná podobný termín], vidíme-li, jak jednotlivé pohybové motivy jsou „orchestrovány“ bud celkem cvičící masy nebo jednotlivými skupinami. Zich dospívá k závěru, že dnešní orchestika „je bez veškerého obsahu myšlenkového“, že má být „založena jen na cvičení těla a tento ráz si zachovati“. Vidí nebezpečí ve vkládání obsahu do cvičení, „tím větší, že představení taková těší se oblibě obecenstva dychtícího po zábavě, po .podívané' “. Základní rozpor v Zichově tvrzení postřehneme snadno: jestliže taková „orchestická představení“ jsou pořádána veřejně, počítají s účastí obecenstva, tedy s optickým účinkem, s „podívanou“ (jinak by se mohlo zůstat v tělocvičně nebo na cvičišti). Hodnotíme-li spartakiádní vystoupení bez ztrnulých, normativních kritérií staré estetiky, zjistíme, že všechny skladby jsou založeny na protikladu samého tělesného cvičení a jeho optického účinku, na protikladu daném v samé orchestice, která může spojovat lidské masy k určitým pohybům a úkonům jak ve vlastní tělovýchově, tak i při příležitostech zcela jiných, například při vojenské přehlídce nebo lidové manifestaci (1. máj). Mimochodem k protikladnosti nedocházelo snad jedině v starém Řecku, v samých začátcích, kdy se orchesíická vystoupení chápala vždy se svým obsahem, jehož smluvený, symbolický význam byl znám všem přihlížejícím podobně jako význam kteréhokoliv náboženského úkonu. Z V MINULÉM CISLE, kdy jsme hovořili o vystoupeních mládeže, rozdělily se nám skladby do dvou skupin, které svým záměrem míří k jednomu nebo druhému typu: bud zdůrazňují samo cvičení (tedy orchestickou stránku) nebo speciální přípravu pro spartakiádu (tedy podívanou). V cvičení dospělých se oba směry opět střídají. Muži cvičí s krátkými tyčemi a vy braní cvičenci s plnými míči, ženám je určena Rozsévačka a vyspělém cvičenkám skladba s kuželi. Zvláštní organizace, tj. příslušníci armády, ministerstva vnitra, Svazarmu i LUT, samozřejmě tíhnou k druhému typu, už proto, že se u nich předpokládá možnost zvláštního nácviku. Vyvrcholením skladeb druhého směru je vystoupení Život vítězí nad smrtí, v němž je tělovýchovných prvků minimálně a masy účastníků se používá k zcela zvláštní podívané, k „živým obrazům“. UZl VE CVIČENI Za vítězstvím (autoři J. Babica a K. Krátký) nastupují na plochu s tyčemi, sloužícími i jako cvičební nářadí, zvláště v druhé části, kdy dvojice a později i složitější skupiny o 12—24 členech předvádějí cviky obratnosti a síly. K optickému účinku používá skladba jednak dojmu, jako by tyč prodlužovala lidskou ruku, a jednak barevnosti tradičního úboru bílých triček a modrých šponovek. V závěru se tyč stává i žerdi pro rudou vlajku, třepotající se uprostřed čtyřiašedesátičlenného útvaru. VIČENl S PLNÝMI MÍČI nechce být nic víc a nic méně, než říká v nadpisu (autoři A. Král a B. Kos). Nepašuje nic do označení a nesnaží se ani zideovět svou náplň: tělovýchova je tu sama sobě obsahem. Po fyziologické stránce je obsah nejvýš vydatný. Medicinebally o váze 3 kg jsou náročné nářadí, cvičení zařazuje i stojky, váhu, podpor ležmo aj.' Míče přispívají zvláštním způsobem i k orchestickému účinku. Už proto, že nejsou úplně jednotné barvy, že jsou mezi nimi „blonďáci" i „bruneti“, a jestliže vyletí do vzduchu nad podobijě rozrůzněné mužské hlavy — zvláště v začátku, kdy masa 3740 cvičenců je semknuta v jednom bloku uprostřed plochy — působí to s prapodivnou bizarností. UŽELE (SOU TRADIČNÍ NARADÍ, jejich účinnost je v tom, že prodlužují pohyb paží a zároveň mu dávají vláčnost a plynulost. Zdálo by se, že možnosti cviků jsou omezené, ale autorky skladby Za mír, přátelství a spolupráci, L. Pešková, Z. Pohrierov’á a V. Šindlerové, byly neobyčejně vynalézavé a řekněme si rovnou, že tato skladba patřila k nejpůsobivějším na celé spartakiádě. Současně je třeba vyzdvihnout prostorové řešení, které stačí naplnit 3500 cvičenkami plochu stadiónu k nečekané úplnosti a dokonalosti. Součástí skladby je už nástup, kdy cvičenky obsadí plochu do délky 1 do šířky přesně na takt doprovodné hudby; cvičení pak používá nejen vyrovnaných, ale i prolamovaných řad, klínů, kruhů, hvězdic a průběžných vlnovek, v závěru je pak vyvrcholením pět propojených olympijských kruhů. Kužele získaly na působivosti stříbřitým odstínem a ojedinělou barevnost má závěr, kdy kužele se prizdobí šátky odpovídajícími olympijským barvám. Zvláště sytá zeleň a čerň působí nezvyklým kontrastem k mase červených úborů. OZSÉVAČKA DOBRE PROZRAZUJE, že její autorka Milča Majerová vychází z prvků poněkud odlišné tělovýchovy, než jaká se pěstovala a pěstuje v jednotách. Pohyb má blíž k stylizaci taneční (odvozuje se od skutečnosti: práce na polích, kolébání děcka apod.) a také plocha se často člení s cítěním takřka choreografickým. Působivé je úhlopříčně a klínové řešení i sčítání dojmu při častých protipohybech a probíhání řad (opticky se rychlost pohybu zdvojnásobuje). BE CVIČENI SVAZARMU spojují zmíněné směry dohromady, řadí je prostě za sebou: napřed předvedou cvičení, orchestiku, a pak přidají podívanou. Cvičení je v obou skladbách celkem nenáročné, využívá hlavně čtyř barevných skupin cvičenců. Skladba určená pro dny dospělých, Branností k míru (autoři F. Mann, S. Skalický a L. Muková) končí vlajkoslávou, symbolickým průvodem jednotlivých složek Svazarmu, střílením i vypouštěním holubů, přičemž letadlo kreslí na oblohu z dýmovnic trikolóru a podobu 15. UDÄ HVĚZDA KOMBINUJE také tyto prvky dohromady, navíc ještě přidává vystoupení příslušníků pohraniční i vnitřní stráže. V nástupu i při odchodu jde vysloveně o umění vojenské přehlídky, jakou známe například z Letenské pláně 9. května. Ale i do samého orchestického cvičení jsou zařazeni vojáci v stejnokrojích (využívá se nejen pořadových cviků, ale prvků boje zblízka aj., takže vzniká jakýsi novodobý „pyrhický tanec“). Další částí skladby je cvičení s dlouhými tyčemi, jehož se účastní rovněž vojáci svlečení do opáleného polonahá, ale i gymnasté v šedorudém úboru. Na plochu ještě nastoupí ženy v bílých tílkách a modrých sukýnkách. Tyto tří komponenty skladba prolíná v různých možnostech: nejdřív cvičí všichni pohromadě, pak se o plochu stadiónu dělí vojáci a gymnasté s tyčemi, střed skladby patří jen vojákům v stejnokrojích (ostatní „dělají diváky“), zbytek pak vyplní muži s tyčemi a ženy: napřed muži předvedou náročné cvičení, zatímco ženy tančí, potom muži drží ženám tyče jako nářadí pro jejich cviky. V slavnostním závěru se vytvoří z barevných těl 43 pěticípých hvězd jako připomínka letošního výročí Října a potom vznikne jediná obrovská hvězda lemovaná „zelenými ratolestmi“. Mnohost této skladby (autoři E. Penninger, H. Stárková, K. Maimerle a A. Jiras) je až udivující, leckdy až nepřehledná, leckdy se zdá, že méně by bylo více. Platí to hlavně o spojování některých částí; například vystoupení mužů s tyčemi je znamenité, ale rej žen v tu chvíli se už zdá jen neorganickým doplňkem. Jestliže skladba, provedená od začátku do konce v rychlém rytmu, strhuje vojenskou ukázněností, zapůsobí ná sám závěr tím víc, když vojáci při odchodu po povelu „pohov“ začnou mávat divákům čepicemi, někteří je dokonce posadí až na hlavně vztyčených pušek. YSTOUPENI SOUBORU LUT je pokusem naplnit stadión podívanou ryze taneční. Orchestika se tu mění v choreografii, při čemž se ukazuje, že některé prostředky jsou společné, například znásobování pohybů i barev. Ale v obsáhlé Písni rodné zemi si autorský kolektiv vedený A. Vondřichem úkol krajně zkomplikoval tím, že chtěl ze Strahova činit něco á la Strážnice, v níž by byly zastoupeny nejvýraznější etnografické oblasti republiky (navíc jp přidán i jakýsi umělý „dělnický folklór“), a pomíchal všechny možné prvky dohromady. Napřed dívky v tradičním chorovodu vynášejí Morami, ale hned nato následuje umělý tanec, předvádějící, jak se na jaře seje (obvyklý pohyb mužůrozsévačů), jak se pole zazelená (pomocí rekvizity, šátků po jedné straně hnědých a po druhé zelených), jak úroda vzroste a dozraje (rejem žen v lidových krojích) a jak se požne (tanečním útvarem mužů symbolizujícím kombajn). V další části, dožinkách, nastupuje opět folklór — jednotlivé etnografické skupiny ukazují své lidové tance. V závěru se hledá společný rytmus, „společný jazyk“ pro všechny: nejdřív ve valčíku (je věru půvabné, když ho tanči třeba ogar, držící v ruce valašku a zároveň svou partnerku) a pak v několika neutrálních názvucích. Ponecháine-Ii stranou bezradnost, která se v současné naší choreografii mnohdy opakuje při pokusech 0 zpracováni folklórních prvků, přinesla skladba především poučení, že prostředky přenesené na obrovskou plochu stadiónu z jeviště nebo pódia jsou při vši základní podobnosti přece jenom nemálo odlišné a vyžadují jiného použití. IVÓT VÍTĚZI NAD SMRTI (autorka J. Saršeová, pohybo- , 45 vá spolupráce H. Livorové) je skladba už dokonale vzdá- fa* • lená jakékoli orchestice. Vzdaluje se jí, zdá se, i úmyslně — třeba už v tom, že k nástupu volí všechny vchody kromě tradiční Brány borců, že nepočítá s obvyklými značkami ani geometricky strohým členěním plochy atd. atd. Používá pouze proudů a skupin, zdůrazňuje neustále pohyblivou a proměnnou masu. Od účinkujících nežádá tělovýchovné úkony, pouze taneční krok nebo tanečně stylizované gesto. Jedinec se stává především barevnou skvrnou (pěti barevnými šátky se dají získat nejrůznější kombinace) v obrovském plošném obrazu, jímž se v barevných a pohybových symbolech sděluje diváku námět skladby. Z úžasné hmoty áo U00 skvrn se vytvoří napřed zeměkoule s vyznačenými poledníky a rovnoběžkami. „Válečná vichřice se přežene“ několika vlnami červených šátků nad hlavami, „svět se rozdělí“ skutečně prázdným prostorem mezi polokoulemi. Ženy „instinktivně hledají záchranu v kolektivu“ a sbližují se. Střední část skladby pak předvádí čtyři roční doby. Jaro dešifrujeme z pohybů polních prací, v ploše objevujeme rašící zeleň i vyrůstající květy, slunďe plápolá z žlutých šátků. Léto přidá sytější barvy zralého obilí i máků, uhadujeme žatvu. Všemi barvami pak zazáří podzim, sledujeme podle tanečního kroku polky dožinky, divák s náležitou představivostí objeví snad 1 hojnost koláčů. Paleta potom bledne, vzplanou červené ohníčky, vzduch se třepotá sněhovými vločkami, až bílá barva pokryje doslova všechno, „napadá“ i do vlasů. Uprostřed se snad dá vyluštit, že „za větvemi se šípky svítí malé zimní sluníčko“, ale i to pohasne a změní se „ve vánoční věnec s planoucími svíčkami“. Je to ovšem symbolika příliš mnohoznačná a na velkou vzdálenost těžko přehledná, nemluvě ani o tom, že pro diváky v nižších řadách a ochozech asi dočista ztracená. Jenom podle popisu skladby se dá rovněž hádat na to, že pohyb v ploše znázorňuje, jak „staré ženy tančí svůj chorovod strážkyň rodu a mladé maminky se svými děťátky vycházejí na zimní procházku". Hudba vnese vzruch do této „vánoční chvíle mhu na zemi“, vzruchem se rozvlní celá plocha. Na jednotlivých ostrůvcích se objeví ženy, které si vysílají rudé signály na obranu před nebezpečím nové války. Pod touto barvou si porozumí celý svět, plocha se stále víc červená, až se změní v zem kvetoucí opravdu všemi květy — kolem dokonce pobíhají veselé sputniky. Těžko hodnotit celý tento pokus. Nemá opravdu obdoby v tom, co se u nás kdy dělalo, a oprávněně můžeme pochybovat, že vůbec někdo na světě pokusil zvládnout třicetitisícovou masu k oživlé symbolice tak složité a náročné. Kolik energie je za tímto cvičením vůbec skryto, jakou organizační námahu stálo — to se už nedá ani odhadnout. Ale hlavní účinek, který skladba sleduje — symbolika — je dnešnímu diváckému chápání už přece jen hodně vzdálená. Ocenění si však jistě zaslouží hledačství nových cest i odvaha, s níž se pokus realizoval v měřítkách skutečně velkorysých. VLÁDI Ml R G A B R I E Ľ