Kultura, 1961 (V/1-26)
1961-01-05 / No. 1
★ 5. LEDNA 1961 ČÍSLO f oč < Z < g u. tu IA O O TOHOTO KOKU vstupujíce, přátelé, smekněte před prahem. do všeho toho, co rád by měl, co bude mít, a co mu nebude upřeno. Za prahem síň jako obzor, a obzor jak mísa sladkého ovoce. Ono je vaše, ono přece vzešlo z velikých stromů odhodlání vašich, z větvoví vašich napřažených rukou, a z mízy vaší neúprosné lásky. Nad ovocem, ty železné jako ty ze sametu, klidně si pobzukují včely: myšlenky našly svůj úl, myšlenky mají se kam vracet, mají kde přečkávat noc a těšit se z pláství, které jim nebudou odňaty. Proto ať pohled váš zatíná veselé drápky do všeho, co přijde! A přece vás prosím. Do tohoto roku vstupujíce, smekněte před prahem. Neboť na prahu je krev. Africká, evropská, indonéská, vždycky ta stejná, stejně nevinná krev lidí. Vešli, a vešli před námi. Zazvoňte, lidé, sklenkami na krví nepopsané prahy příštího věku! ŽIJEME VŠICHNI NA JEDNÉ PLANETE. A přece toto prajednoduché poznání nebylo dáno lidstvu hned. Nemyslím ani dobu, kdy si-v Evropě myslili, le za vodou je ul konec světa. Ale i tehdy, kdyl ut byl zmapován povrch celé zeměkoule, Člověk ještě zdaleka nebyl jejím občanem. Velmi často nebyl' ani občanem své vlasti. Byl třeba jen občanem své chalupy. Co mu bylo po záleiitostech státu, jehoťosud byl tak málo ovlivnitelný jeho záměry? Třeba t tak běžný pojem, jako je pojem světové literatury, vznikl al v určité době. Trvalo to nějakou chvilku, nel začali nejosvícenější literáti myslet v měřítku nejen svého národního jazyka, ale v měřítku světa. I kdyl říkám-ll světa, mohu to říci jen v uvozovkách. Nebot co byl ještě pro Goetha svět? Právě tak Německo, Francie, Anglie a dost. Je to pětadvacet let, co razili naši komunisté heslo „u Madridu se bojuje za Prahu“, aby 'objevili lidem souvislostí mezinárodních dějů. Dnes ul se toto pojetí stalo samozřejmým a nikdo nepochybuje, le v Allíru,. Kubě, Kongu, Belgii, ba i ve vesmíru, kterým prolétají sovětské rakety, jde v podstatě o jeden jedtný boj. Vědomí jednoty světa, vědomí příslušnosti Člověka k světu a jeho odpovědnosti za svět se vyvíjí čím dál rychleji, stejně jako se čím dál rychleji a rychleji lenou dějiny samy, stejně jako čím dál rychleji vystupují z přítmí nové a nové národy lijící al do nedávna kdesi na periférii země. Ano: Člověk vyšel před svou chaluvu a octl se náhle uprostřed Ĺ livotní pocit. —-ň^čTSvFÍČl^i pFTtom lije svůj všední den, ráno sí dá proštípnout kartu, odpoledne se vrací v nabité tramvaji a řeči o „velké době“ mu připadají triviálnější nel jeho oběd v kantině. A přece — i kdyl se bráním chválit si svou dobu, jako st chválí majitel Spartaku svůj vůz — lidstvo nezalilo větší fázi dějin, net je ta naše. Divím se často, jak mule ve stínu těchto historických velehor přece jen stále bujet ona pověstná malost, malost hádek, planých sporů, pavlačového pohledu na člověka, podezírání, pomluv, nevzdělanosti, sýčkování, prostě celá ta velkolepá aparatura malicherností, jak se s ní kaldý z nás jistě nejedenkrát setkává. Nebudu nikdy ochoten uvěřit, le ten, kdo se zabývá obsluhováním tohoto strašlivého stroje, má ještě dost sil zabýi vat se i významnými věcmi tohoto času, kdy socialismuf’oojuje svou „poslední bitvu“ a bojuje ji na nejvznešenějéttrh^jfi,rikádách — práce a ducha. Bývaly časy, kdy mohl člověk velmi lehce lít stranoiTridnes to nejde; i kdyby sebevíce se zachtělo někomu utéci, není kam utéci a všude, kde člověk je, at chce nebo nechce, zúčastňuje se, at slavně či neslavně, téhle celosvětové „poslední bitvy“. Náš dělník, který posílá do celého světa své výrobky, který buduje v Indii, Barmě, Egyptě, Brazílii, Argentině a bůhvíkde ještě desítky a desítky nových závodů a dokazuje tak vysokou úroveň socialistického hospodářství, cítí tuhle internacionální odpovědnost velmi dobře. Cítí ji však ve stejné míře i dělníci naší kultury? Neuvykli jsme si příliš na pohodlný „program průměrnosti" — jenž je ovšem špatným brněním do bitev „uprostřed světa“? Ba co víc, nedrleli jsme se někdy tohoto programu zuby nehty, protole nám zajišťoval snadnost našeho osobního i národního sebevědomí? Nespokojovali jsme se — jak to silně tiapsal František Halas v básni pro ilegální Rudé právo — „s nějakým málem, málem jen“? Cítili jsme v sobě dost pronikavě aktuálnost velkosti a velkorysosti? tikáme, Se socialistická kultura je vyššího stupně nei bur\ šokzní. Více námahy uS dá. tuto pravdu katdý den znova uskutečňovat. V dnešní době, kdy socialismus je největší světovou siloú, není ui žádná zásluha se k němu hlásit a ohánět se ve prospěch jeho autoritou. Dnes je zato naléhavá potřeba tvůrčíafi činů, které by prioritu socialistického Sivota, názoru a kultury nezvratně dokázaly před tváří světa, jent se rozhoduje,yeterým směrem vykročit. Umíme vytvořit kulturnější prostředí\pro život nei naši ideologičtí odpůrci? Umí naše literatura pochopit svět a lidskou duši lépe nel jejich? Je naše architektura lidštější nel jejich? Jsou naše města krásnější? Naše hudba člověčíější a jímavější? Umí naše věda rozevřít dveře budoucností do větší jšířp nei jejich? Strhli jsme vývojovou intctativu\ve všech možných odvětvích kultury do svých rukou? \ Budoucnost je ng naší straně, avšak přesto kladné odpovědi na tyto otázky neptadají z nebe; nezbývá nel si je vynucovat znovu a znovu s největším úsilím na dějinách. A proto jaký nový rok přát naší kultuře? Veselý? Šťastný? Radostný? — Ať je to především nový rok činů! MILAN KUNDERA D Jistě, jsou dokořán dveře, a pohled zaťal by rád už své čisťounké drápky KAREL SOUČEK: NOVOROČNÍ ULICE