Kulturní Tvorba, červenec-prosinec 1964 (II/27-52)

1964-12-03 / No. 49

ILJA BART <r«o o* O(Л oí Q-IA ><J * O fS Z< Ш U Krátery Krátery, krátery, krátery! Perleťová, fosforeskujicí, uhrančivé krátery Luny! Uprostřed pražské půlnoci věží, mostů a soch rozsvítily jste se v mých náměsíčných očích, když kosmický motýl Ranger svým stříbrným křídle strhl závoj utkaný z miliard stínů a třpytů a uprostřed pražské půlnoci věží, mostů a soch zářila bledá tvář, dolíčkovaná jako od neštovic, ledově zaposlouchaná do šumu vltavských jezů i hudby dalekých galaxii... A tehdy já, osamělý noční chodec a potulný básník zalykaje se štěstím v závratném stavu beztíže jsem ruku podával z půlnoční Prahy věží, mostů a soch přes celou Evropu, sténající v porodních křečích, přes oceán, chřestící pancéři brnění neznámým hvězdoplavcům na mysu Canaveral к bratrskému stisku ... Krátery, krátery! Perleťové, fosforeskujicí, uhrančivé krátery Luny! A půlnoc vplouvá v půlnoc přes hučící zdymadla dní... Zas pražská půlnoc věží, mostů a soch, zas noční chodec a potulný básník s krátery v očích ... Krátery, krátery, krátery, purpurové, propadlé, dýmající krátery Země! Je to týž Ranger (poznávám ho — i když si změnil křídla a jméno!), ne již stříbrný kosmický motýl — kovový kondor smrti, co z moře a z oblohy ty krátery chladnokrevně vrývá do vietnamských polí a rozkvetlých zahrad torpédovým zobcem a napalmovými spáry ... Což proto jsi strhl závoj z miliard stínů a třpytů, z ledových, mrtvých kráterů Luny, abys je přenesl tfíi rodnou mou Zemi, kolébku mou i hrob můj, vlast mou jedinou, planetu lásky, barev, vůní a tónů, a proměnil ji v pustou, ledovou, bezlidnou Lunu? A moje ruka napřažená z půlnoční Prahy věží, mostů a soch přes Evropu, sténající v porodních křečích, přes oceán, chřestící pancéřovým brněním к raketovému mysu Canaveral strnula ve vzduchoprázdnu jako ohořelý pahýl... TÝDENÍK ÚV KSČ PRO POLITIKU A KULTURU ★ 49 ulturní tvorba Uш Z rň Z o>u cc Neplač, má družko. Víš, že moje země, která tolik trpí, bude umět obhájit svou nezávislost a svou svobodu. LUMUMBA v posledním dopise Paulině ■ STANLEYVILLE PADNE DO TÝDNE DO RUKOU VLÁDNÍCH VOJSK, volal Molse Tshombe přesvědčivě z tribuny Baudouinova stadiónu v Léopoldvillu jednoho sobotního večera v polovině října. Volal francouzský, protože nemluví jazykem lindala a Léopold­­villští zase nerozumějí swahilí. Jeho projev byl proto překládán věta po větě. A v této chvíli šedesátitisícový dav reagoval: bouřli­vý potlesk a povzbudivé výkřiky; hvízdání a dupot na kameni tribun. V první řadě na čestné tribuně seděli po pravicí i po levici svého premiéra ministři a několik důstojníků. Byli mezi nimi staří přátelé ministerského předsedy ještě z do­by, kdy byl katanžským separatistou; byli mezi nimi i někteří, kteří v té době sedá­vali po boku Patrice Lumumby. Všichni tles­kali uvážlivě a usmívali se, když jsem na ně upřela oko fotoaparátu. Z tváře ministerského předsedy spadla únava, kterou jsem na něm pozorovala týden předtím v Káhiře při jeho opětovaných po­kusech prosadit se na zasedání konference neangažovaných zemí. Doma je představen lidu jako hrdina, nekonečně dlouhou ces­tu z letiště do města lemovaly při jeho ná­vratu zástupy a na .stadiónu se sešlo šedesát tisíc (.., »zvědavců«, upřesňuje pro mne KONGO TĚCHTO DNŮ VĚRA ŠŤO VÍ ČKOVÁ druhý den mluvčí konkurenční strany RA­­DECO. Ostatně, belgičtí zaměstnavatelé dá­vali lidem volno, úřady daly к dispozici auta a někteří obchodníci prodávali v těch dnech za stejnou cenu tři místo dvou ba­nánů...). Asi to tak bylo; navíc ovšem ministerský předseda pronesl řeč, která Se líbila. Hovořil o tom, co chtělo slyšet měs­to, po čtyři roky se kymácející na vlnách rozvratu, chaosu, nezaměstnanosti, pocitu obecné i osobní nejistoty, město vydané na pospas a zvůli černému trhu. Přislíbil boj proti korupci a černému obchodu, proti ne­zaměstnanosti a proti neodpovědnosti úřa­dů. Pak také vyhlásil boj proti Arabům, protože Káhira byla dějištěm jeho pohaně­ní; ač jeho účast na konferenci odmítly všechny státy Organizace africké jednoty, Molse Tshombé přičítá zvlášť velkou vinu presidentům Násirovi a Ben Bellovi. Na trav­natém hříšti léopoldvillského stadiónu se proto ted odehrává masová historická scé­na za doprovodu tanečních bubnů, v níž je černý lid jímán do zajetí oddílem para­šutistů z Binzy, kteří v bílých košilích a strakonických fezech představují arabské otrokáře, jejich řádění však vzápětí překazí příchod domorodé koloniální armády pod velením bílého důstojníka (ten vystupuje bez převleku, v originálním provedení). Na oslavu vítězství nad arabskými otrokáři stoupá na stožár stadiónu modrá vlajka se zlatou hvězdou, vlajka belgického kolonia­lismu v Kongu. Taneční scéna končí, vlád­ní řada na tribuně povstáním vzdává čest stoupající vlajce; po nich i zmatený lid, dojatý hrou a potěšen vyhlídkou na chleba. Jsem v té chvíli v Kongu teprve pátou hodinu a neumím chodit v hustém lese pro­timluvů. Ale i po návratu z Konga půjdou ml pořád ještě lépe otázky než odpovědi. První nesrovnalost byla ta, že ■ STANLEYVILLE NEPADL DO TÝDNE, tak jako ministerskému předsedovi nestačily tři měsíce, aby dal lidu nové Kongo. V Léo­­poldvlllu samotném to nikoho nepřekvapilo. Zatím se jen začalo jezdit opatrněji po sil­nici kolem vojenského tábora, protože v pří­kopech cvičil bílý důstojník s píšťalkou konžské parakomando. A lodi, naložené americkým střelivem a těžkými zbraněmi, začaly připlouvat do přístavu Matadi, toho útulného maloměsta na kvetoucím svahu v ústí Konga, které slouží zemi jako jediný námořní přístav. Stanleyville viditelně nemohl padnout do týdne, ale nešlo zřejmě o termíny. (Z proje­vu ministerského předsedy nebylo dosud realizováno více myšlenek.) Vůdcové vlasteneckých sil ovšem věděli, že v blízké době je boj o Stanleyville ne­vyhnutelný poté, co odmítli kapitulaci ve formě národního smíření, A dokázali od­hadnout, že vítězství nebude na jejich stra­ně, nestane-lí se něco, co by změnilo rov­nováhu sil. V dusném malém pokojíku, kde jsme měli schůzku se stanleyvillským mi­nistrem Sylvainem Kornou, bylo ještě dus­něji, když říkal: »Našim protivníkem už delší dobu není Tshombova armáda, ale Spo­jené státy a Belgie. Mají bomby, letadla a tanky, kterým čelíme prostředky velmi ome­zenými. Máme oštěpy, mačety, sekery a puš­ky, které jsme předtím ukořistili mobu­­tovcům.« Dokud stály proti sobě dvě africké armá­dy, vládní a vlastenecké síly, vítězili od jara až do podzimu ti druzí. Početní pře­vaha a lepší vojenská výbava vládních vojsk byla vyvážena spontánní oddanou podporou obyvatelstva, které se dostalo jednotkám vlasteneckých sil. Tradicím a předsudkům, pokud ovlivňovaly způsob boje, byly po­platný obě strany. Jestliže lidový bojovník nosil fetiš, zaručující jeho nezranitelnost, tedy vládní voják ustupoval bez boje, proto­že v jeho kouzlo také věřil. Neboť všichni byli dětmi jedné země, o nfé stojí psáno v Černé kronice, že ■ KONGO NEBYLO KOLONII JAKO KAŽDÄ JINÁ. Země velká jako čtvrtina Evropy má po skončení civilizačního úsilí pouhých 14 miliónů obyvatel. Nejprve ji vylidňovali arabští otrokáři ruku v ruce s katolickou církví (první misionáři měli přednostní právo na prodej sedmi set černých otroků ročně na stavbu chrámů a udržování misií). Od chvíle, kdy se Kongo stalo osobním ma­jetkem krále Leopolda, klesl do deseti let počet jeho obyvatel o tři milióny. Když ko­lonii od krále převzal belgický stát, ne­jenže z ní čerpal bohatství, ale odkládal tam Pokračování na str. 4

Next