Kulturní Tvorba, červenec-prosinec 1964 (II/27-52)
1964-12-03 / No. 49
ILJA BART <r«o o* O(Л oí Q-IA ><J * O fS Z< Ш U Krátery Krátery, krátery, krátery! Perleťová, fosforeskujicí, uhrančivé krátery Luny! Uprostřed pražské půlnoci věží, mostů a soch rozsvítily jste se v mých náměsíčných očích, když kosmický motýl Ranger svým stříbrným křídle strhl závoj utkaný z miliard stínů a třpytů a uprostřed pražské půlnoci věží, mostů a soch zářila bledá tvář, dolíčkovaná jako od neštovic, ledově zaposlouchaná do šumu vltavských jezů i hudby dalekých galaxii... A tehdy já, osamělý noční chodec a potulný básník zalykaje se štěstím v závratném stavu beztíže jsem ruku podával z půlnoční Prahy věží, mostů a soch přes celou Evropu, sténající v porodních křečích, přes oceán, chřestící pancéři brnění neznámým hvězdoplavcům na mysu Canaveral к bratrskému stisku ... Krátery, krátery! Perleťové, fosforeskujicí, uhrančivé krátery Luny! A půlnoc vplouvá v půlnoc přes hučící zdymadla dní... Zas pražská půlnoc věží, mostů a soch, zas noční chodec a potulný básník s krátery v očích ... Krátery, krátery, krátery, purpurové, propadlé, dýmající krátery Země! Je to týž Ranger (poznávám ho — i když si změnil křídla a jméno!), ne již stříbrný kosmický motýl — kovový kondor smrti, co z moře a z oblohy ty krátery chladnokrevně vrývá do vietnamských polí a rozkvetlých zahrad torpédovým zobcem a napalmovými spáry ... Což proto jsi strhl závoj z miliard stínů a třpytů, z ledových, mrtvých kráterů Luny, abys je přenesl tfíi rodnou mou Zemi, kolébku mou i hrob můj, vlast mou jedinou, planetu lásky, barev, vůní a tónů, a proměnil ji v pustou, ledovou, bezlidnou Lunu? A moje ruka napřažená z půlnoční Prahy věží, mostů a soch přes Evropu, sténající v porodních křečích, přes oceán, chřestící pancéřovým brněním к raketovému mysu Canaveral strnula ve vzduchoprázdnu jako ohořelý pahýl... TÝDENÍK ÚV KSČ PRO POLITIKU A KULTURU ★ 49 ulturní tvorba Uш Z rň Z o>u cc Neplač, má družko. Víš, že moje země, která tolik trpí, bude umět obhájit svou nezávislost a svou svobodu. LUMUMBA v posledním dopise Paulině ■ STANLEYVILLE PADNE DO TÝDNE DO RUKOU VLÁDNÍCH VOJSK, volal Molse Tshombe přesvědčivě z tribuny Baudouinova stadiónu v Léopoldvillu jednoho sobotního večera v polovině října. Volal francouzský, protože nemluví jazykem lindala a Léopoldvillští zase nerozumějí swahilí. Jeho projev byl proto překládán věta po větě. A v této chvíli šedesátitisícový dav reagoval: bouřlivý potlesk a povzbudivé výkřiky; hvízdání a dupot na kameni tribun. V první řadě na čestné tribuně seděli po pravicí i po levici svého premiéra ministři a několik důstojníků. Byli mezi nimi staří přátelé ministerského předsedy ještě z doby, kdy byl katanžským separatistou; byli mezi nimi i někteří, kteří v té době sedávali po boku Patrice Lumumby. Všichni tleskali uvážlivě a usmívali se, když jsem na ně upřela oko fotoaparátu. Z tváře ministerského předsedy spadla únava, kterou jsem na něm pozorovala týden předtím v Káhiře při jeho opětovaných pokusech prosadit se na zasedání konference neangažovaných zemí. Doma je představen lidu jako hrdina, nekonečně dlouhou cestu z letiště do města lemovaly při jeho návratu zástupy a na .stadiónu se sešlo šedesát tisíc (.., »zvědavců«, upřesňuje pro mne KONGO TĚCHTO DNŮ VĚRA ŠŤO VÍ ČKOVÁ druhý den mluvčí konkurenční strany RADECO. Ostatně, belgičtí zaměstnavatelé dávali lidem volno, úřady daly к dispozici auta a někteří obchodníci prodávali v těch dnech za stejnou cenu tři místo dvou banánů...). Asi to tak bylo; navíc ovšem ministerský předseda pronesl řeč, která Se líbila. Hovořil o tom, co chtělo slyšet město, po čtyři roky se kymácející na vlnách rozvratu, chaosu, nezaměstnanosti, pocitu obecné i osobní nejistoty, město vydané na pospas a zvůli černému trhu. Přislíbil boj proti korupci a černému obchodu, proti nezaměstnanosti a proti neodpovědnosti úřadů. Pak také vyhlásil boj proti Arabům, protože Káhira byla dějištěm jeho pohanění; ač jeho účast na konferenci odmítly všechny státy Organizace africké jednoty, Molse Tshombé přičítá zvlášť velkou vinu presidentům Násirovi a Ben Bellovi. Na travnatém hříšti léopoldvillského stadiónu se proto ted odehrává masová historická scéna za doprovodu tanečních bubnů, v níž je černý lid jímán do zajetí oddílem parašutistů z Binzy, kteří v bílých košilích a strakonických fezech představují arabské otrokáře, jejich řádění však vzápětí překazí příchod domorodé koloniální armády pod velením bílého důstojníka (ten vystupuje bez převleku, v originálním provedení). Na oslavu vítězství nad arabskými otrokáři stoupá na stožár stadiónu modrá vlajka se zlatou hvězdou, vlajka belgického kolonialismu v Kongu. Taneční scéna končí, vládní řada na tribuně povstáním vzdává čest stoupající vlajce; po nich i zmatený lid, dojatý hrou a potěšen vyhlídkou na chleba. Jsem v té chvíli v Kongu teprve pátou hodinu a neumím chodit v hustém lese protimluvů. Ale i po návratu z Konga půjdou ml pořád ještě lépe otázky než odpovědi. První nesrovnalost byla ta, že ■ STANLEYVILLE NEPADL DO TÝDNE, tak jako ministerskému předsedovi nestačily tři měsíce, aby dal lidu nové Kongo. V Léopoldvlllu samotném to nikoho nepřekvapilo. Zatím se jen začalo jezdit opatrněji po silnici kolem vojenského tábora, protože v příkopech cvičil bílý důstojník s píšťalkou konžské parakomando. A lodi, naložené americkým střelivem a těžkými zbraněmi, začaly připlouvat do přístavu Matadi, toho útulného maloměsta na kvetoucím svahu v ústí Konga, které slouží zemi jako jediný námořní přístav. Stanleyville viditelně nemohl padnout do týdne, ale nešlo zřejmě o termíny. (Z projevu ministerského předsedy nebylo dosud realizováno více myšlenek.) Vůdcové vlasteneckých sil ovšem věděli, že v blízké době je boj o Stanleyville nevyhnutelný poté, co odmítli kapitulaci ve formě národního smíření, A dokázali odhadnout, že vítězství nebude na jejich straně, nestane-lí se něco, co by změnilo rovnováhu sil. V dusném malém pokojíku, kde jsme měli schůzku se stanleyvillským ministrem Sylvainem Kornou, bylo ještě dusněji, když říkal: »Našim protivníkem už delší dobu není Tshombova armáda, ale Spojené státy a Belgie. Mají bomby, letadla a tanky, kterým čelíme prostředky velmi omezenými. Máme oštěpy, mačety, sekery a pušky, které jsme předtím ukořistili mobutovcům.« Dokud stály proti sobě dvě africké armády, vládní a vlastenecké síly, vítězili od jara až do podzimu ti druzí. Početní převaha a lepší vojenská výbava vládních vojsk byla vyvážena spontánní oddanou podporou obyvatelstva, které se dostalo jednotkám vlasteneckých sil. Tradicím a předsudkům, pokud ovlivňovaly způsob boje, byly poplatný obě strany. Jestliže lidový bojovník nosil fetiš, zaručující jeho nezranitelnost, tedy vládní voják ustupoval bez boje, protože v jeho kouzlo také věřil. Neboť všichni byli dětmi jedné země, o nfé stojí psáno v Černé kronice, že ■ KONGO NEBYLO KOLONII JAKO KAŽDÄ JINÁ. Země velká jako čtvrtina Evropy má po skončení civilizačního úsilí pouhých 14 miliónů obyvatel. Nejprve ji vylidňovali arabští otrokáři ruku v ruce s katolickou církví (první misionáři měli přednostní právo na prodej sedmi set černých otroků ročně na stavbu chrámů a udržování misií). Od chvíle, kdy se Kongo stalo osobním majetkem krále Leopolda, klesl do deseti let počet jeho obyvatel o tři milióny. Když kolonii od krále převzal belgický stát, nejenže z ní čerpal bohatství, ale odkládal tam Pokračování na str. 4