Kulturní Tvorba, leden-červen 1965 (III/1-25)
1965-01-07 / No. 1
in *оо* Z< Ош TÝDENÍK ÚV KSČ PRO POLITIKU A KULTURU * Л ROČNÍK III CENA Kčs 1,20 ulturní Ivorbíi JUBILEA se zpravidla konají ve znamení výrazného vyzvedáváni docílených úspěchů a vytyčování plánů do budoucna. Zdůrazníme-lí na prahu jubilejního roku naší republiky to druhé, neznamená to, že bychom se chtěli macešsky zbýt oné první náležitosti. Existence socialistické republiky je sama o sobě tak přesvědčivým a závažným faktem, že nemusí být dokládán a obhajován. Je' pravda, že letošní jubileum budeme oslavovat v situaci ne zcela uspokojivé efektivnosti našeho národního hospodářství, avšak zároveň v situaci odvážného modelování výrobního soustrojí země tak, aby byl dán průchod všem přednostem socialistických výrobních sil a vztahů v zájmu rychlejšího a účinnějšího postupu ke koismu. dvacetiletí Československé socialistické republiky nevystihne sebeobjemnější statistická ročenka a tím méně jednoduchý počtářský úkon — sečíst procen-ta úspěchů, odečíst nezdary. Takhle odhistorizovaná, s prominutím, matematika, dokáže sice vykouzlit přenáramné výsledky, nevyjádří však dějinnoil skutečnost našeho boje o socialismus, navzdory všem komplikacím, jež vyvolává každý boj, přesněji řečeno každé úsikaždá tvorba. Tane ml na mysli přirání, inspirované výrokem otce kybernetiky Norberta Wienera, že balvan mramoru ještě neobsahuje Michelangelovu sochu. Před dvaceti lety jsme před takovým balvanem stáli; nová vládnoucí .třída, nezkušená, neovládající umění tvarování, podstoupila výsostnou práci modelování socialismu, musela začít vytesávat jeho ušlechtilý tvar, teprve se učíc vládnout dlátem. Vyhnětli Jsme v nadšené a učenlivé dřině trvalé monumenty i všelijaké zbytné skulptury; i takové, které se nepodobaly dílu z dílny socialismu — a ty postupně lboříme, byť nich bylo tolik naší pospolité prácel . Sama skutečnost, že existujeme jako íladý socialistický organismus, vylučuje kategorizující požadavky na mezní dokonalost. Pravda, trvalo nám léta, než jsme se к tomuto střízlivému poznání dobrali, než jsme se vymanili z. apriorit o bezchybnosti a bezpochybnosti cesty vpřed, líčené často jako slavnostní defilírka, při níž úlohu směrníků pochodového proudu určovaly denní imperativy, A než jsme pochopili, že tolikrát připomínaná parola »cesta к socialismu nevede hladce střiženou silnicí« není pouze řečnickou ozdobou, nýbrž realitou. — To nejjednodušši, co lze v složitých situacích učinit, je sednout na patník a moudrovatět na vejcích skepse. Nedá mi, abych se nezmínil o jedné stařence, která si svého času zažalovala: »Napřed jste mi vymlouvali pánaboha, vynesla jsem kříž za komín; potom to přišlo s Masarykem, dala jsem obrázek za komín; zošklivili Jste mi Stalina, za komínem mi už nezbývá místo, tož ted vám něco zošklivím já —■ —« A pověsila na stěnu jizby svoji podobiznu. Jde 'sice o případ skoro anekdotický, nicméňě stačí v kostce charakterizovat původ nejrozmanitějších rozčarování a zmařených iluzí, bohužel nejen u zmíněné stařenky. Ale jak dlouho lze vydržet s »antiprogramem« nářků, vyčítání, želení, důvěry »jen v sebe«, ba ani v sebe ne? — Je zde další skupina lidí, kteří sice neusedli na patník, pokračují V cestě, ale trochu rozpačitě, protože už není tolik směrníků dávajících pokyny, cítí se jak bez hlavy, jelikož si zvykli, že za ně myslí druzí. — Hlavní pochodový proud reprezentují tl, kteří houževnatě nesou břemeno neokázalé všední práce nezastavujícího se života a s nimi ti, kteří vymýšlejí nevšední otázky a nevšední odpovědi, aby nelehký život učinili snazším a rychlejším. Máloco, myslím, může charakterizovat povahu dvacetiletí CSSR výrazněji, než sám jubilejní rok, který bude nabit mimořádným úsilím. V jeho průběhu, jak známo, začneme s postupným uskutečňováním progresivní soustavy řízení a organizace národního hospodářství. Nová soustava není cílem, je pouze startem к zásadně plodnějšímu rozvíjení našeho hospodářského a společenského ústrojí na základě pronikavých strukturálních změn v průmyslu, výrazně vědeckotechnické modernizace socialistických výrob-nich sil a racionální dělby práce překračující hranice našeho státu a větvící se do celé socialistické ekonomické soustavy. Tyto tvůrčí záměry, inspirované JCII. sjezdem KSC a rozpracované pod přímým vedením ústředních orgánů strany za aktivní spoluúčasti odborníků, svědčí průkazně o prostém, často však bagatelizovaném faktu, že naše socialistická republika, byť teprve dvacetiletá, má vůli к činorodému pohybu vpřed, má své socialistické naděje, svůj revoluční optimismus. Stojíme opět před balvanem, z něhož dlužno zmodelovat přesný tvar. Na rozdíl od dřívějška umíme vládnout mnohými nástroji, další se však teprve musíme naučit ovládat. Michelangelova socha není dosud z balvanu mramoru vyloupnuta. Norbert Wiener postihuje tajemství sochařského mistrovství takto: »To, co dělal Michelangelo, byla ryze kritická práce. To jest, odstranil ze své sochy nepotřebný mramor, který jl skrýval. Na úrovni nejvyšší tvůrčí práce není nejvyšší tvoření nic jiného než nejvyšší kritika.« Umění kritiky je ovšem něco jiného než kritikaření — kde nasadíš, tam sekni, Taková »kritika« nadělá sice dosti drti, ale nevzejde z ní ani hlava, ani pata. Uchytila se móda »nastolování« otázek, otevírání »palčivých« problémů, jak' koho napadne, jak kdo na co podle DVACETILETÁ LADISLAV B U BLÍ К svých individuálních zájmů narazí, čím se zaujme. To samo o sobě by ještě nemuselo být neštěstí, Je však málo upřímné, když se někteří nastolovatelé otázek tváří, jako by oni, právě jenom oni upozornili na problém, a jako by řídící síla společnosti — komunistická strana — jim z bůhvíjakých příčin nevěnovala náležitou pozornost. I tak očividně komunistickou stranou inspirovaná, organizovaná a propracovávaná problematika dokonalejšího řízení národního hospodářství je obestírána domněnkami, že se prosazuje mimo revoluční myšlení a praxi strany. Jako by nebyl XII. sjezd KSC (a zpětně až к XX. sjezdu KSSS), který vystavěl lešení к provedení »michelangelovské« práce, to znamená nejvyšší tvůrčí práce na základě nejvyšší kritiky. Mám tím na mysli nikoliv vysoké fórum jednáni, nýbrž syntézu kritiky a tvorby, která je na hony vzdálena prosté negaci. Soudruh Novotný ve svém novoročním projevu znovu připomněl, že další vývoj není myslitelný bez otevřené výměny názorů. Je to pochopitelné. Náročná a mnohotvárná činnost při dalším formování výrobních sil a s tím souvisící růst nových činitelů sociálních, politických, kulturních bude zcela organicky vyvolávat rozmanité představy, hypotézy, nálady. Ve střetávání těchto různorodostí je základní předpoklad к rozvíjeni poznávající a přetvářející činnosti strany jako řídící síly společnosti. »Vůli komunistické strany budeme uplatňovat va všech sférách našeho života, aniž tuto vůli budeme zužovat Jen na příslušníky strany,« řekl soudruh Novotný. Přitom si strana uvědomuje, právě jako rozhodující a řídící síla, že musí vyvíjet neprestajnou politickou práci к obnovování Jednotné vůle lidu, jež není dána jednou provždy, tu je třeba denodenně rekultivovat v zájmu generální linie komunistické výstavby. Ano, co je toho rozděláno, načato, i dosud nenačato. Ale co s tím? je jen jedna cesta: vzít na potaz rozum, nepodléhat beznadějnému pocitu tvůrce, který vidí nedokonalost svého díla. Pocit uspokojení by byl zatím předčasný, ale víme, že v uplynulých dvaceti letech bylo mnoho dobrého vykonáno, a jsme přesvědčeni, že ještě vykonáno bude. кыZ< Ы H Z< < zaZ< m KRESBA ZDEŇKA C H O T E N О V S K E H O 1