Kulturní Tvorba, leden-červen 1965 (III/1-25)

1965-01-14 / No. 2

Hospodaření divadel DIVADLY VLASTIMIL URBAN Divadlo je drahé a neekonomické. Pokles návglgvnosti. Krize divadla. Soumrak divadelního umění. .. PodoBně výroky čteme v denním i odborném tisku, slyšíme je od kritiků, ekonomů, pracovníků krajských i ústředních. Jsou-li opakujícím se mottem úvah tolika moudrých lidí, není divu, že se vkrádaj! také mezi divadelníky v podobě velmi neradostného pocitu a nejistoty, která všeobecnou depresi zvyšuje. Jedinou výjimku v těch hlasech bezna­děje tvoří — přední zahraniční umělci kritici, kteří se vyjadřují v superlativech a jsou u vytržení nad vynikající úrovní našeho divadla. Zdá se, jako by najednou propukly všechny dlouho hromaděné a dlouho neřešené rozpory v řízeni divadel, ekonomickém i kádrovém, i rozpory neujasněné orga­nizace naší kulturní politiky vůbec. Ovšem příčinaf proč všechny komplikované problémy tak zčista jasna vyvřely s takovou naléhavostí, je v podstatě prostá. Divadla se octla v krizové situaci z důvodů ekonomických. Co se stalo? Na počátku letošního roku byla divadlům snížena státní dotace. Snížení nebylo nijak nadměrné — dotace se jen vrátila na úroveň roku 1961. A přece to vyvolalo skoro paniku. Snížení přišlo totiž právě ve chvíli, kdy začal být hmatatelně pociťován pokles návštěvnosti. Stát doplácí v současné době na jednu vstupenku prů­měrně 20,— Kčs. Kupujete-li si tedy lístek do divadla dejme tomu za 8,— Kčs, dostáváte současně od státu příspěvek ve výši 20,— Kčs. Tržba ze vstupného může totiž uhradit zhruba jen asi Vs nákladů provozu divadel. Pod dojmem tohoto čísla se stále znovu rodí názory, že stát doplácí na divadlo, protože soubory špatně hospo­daří, protože herci za tak malou námahu, jako je hraní divadla, pobírají enermní platy, že výpravy jsou trestu­hodně nákladné a že je tedy docela dobře možné — vezme-li se to pevně do ruky — v těchto položkách uše­třit vysoké částky a zmenšit tak ztrátovost na minimum. Jenomže skutečnost je poněkud jiná. Hospodaření divadel ovlivňují tři základni faktory: osobní výdaje (zhruba 69 % veškerých nákladůj, tzv. ostatní nákladu (asi 31%) a tržba. Daleko nejvyšší položkou v nákladech divadel jsou tedy osobní výdaje, především mzdový fond. Ušetřit na nich lze jen dvěma způsoby: bud snížit počet zaměstnanců, nebo snížit .platy. Ve srovnání s divadly v celém světě nemají však naše soubory rozhodně přemrštěný počet ani ulněleckých, ani technických pracovníků. Naopak — jsou v tom pod světovým průměrem. Nelze také zapomínat, že divadla jsou »zásobárnou« kádrů pro film, televizi, rozhlas -i estrády. Tyto instituce jsou odkázány na di­vadelní herce a nemohly by bez nich existovat. A právě film a televize se stále dožadují, aby byl zvýšen počet herců zvláště v pražských divadlech, protože potřebuji větší výběr i větší možnosti při uvolňování. Přitom di­vadla za »přípravu« hereckých kádrů nic nemají (téměř ve všech západních státech televize 1 rozhlas přispívají — z uvedených důvodů — značnými částkami na sub­venci divadel). Přebujelá je v divadlech jistě administra­tiva, ale to není vlnou divadel, to je naše národní ne­moc vůbec. O platech uměleckých pracovníků v divadlech kolují ovšem fantastické představy. Skutečnost, která asi mnohé lidi překvapí, je však taková: celostátní platový průměr uměleckých pracovníků divadel včetně sólistů Národního divadla byl v roce 1961 (ze kdy je poslední statistika a od kdy se umělecké platy nezvyšovaly) — 1457 Kčs. (Průměrný plat pracovníků divadelní techniky po letošní úpravě dělnických mezd je 1400 Kčs. Hodinový plat po­žárníků, kteří mají službu v divadle, odpovídá 1430 Kčs měsíčně.' Tato relace je sama o sobě světovou kuriozi­tou.) Snad je tedy zrejmé, že v oblasti osobních nákladů se podstatně ušetřit nedá nic. Druhá část výdajů (tzv. ostatní, 31 %J jsou především stabilní poplatky na elektřinu, nájemné, vodné — a autor­ské honoráře, propagace, požární služba atd. Tedy po­platky, které souvisí se stálým provozem divadla a Se‘ jichž výše je určována stanovenými cenami. (Mimocho­dem, v uplynulých deseti letech všechny tyto položky stoupaly. Úprava cen v polygrafii například přinesla letos divadlům opět zvýšení nákladů na tisk plakátů a pro­gramů, vzestup cen hotelů zdražil zájezdy apod.) Jedině náklady spojené s jevištní výpravou jsou částkou, kterou lze ovlivnit. Podrobná analýza nám však ukázala, že ma­teriálové náklady na výpravu znamenaly v r. 1963 pou­hých 5% veškerých nákladů (a mzdy vyplacené dělní­kům za výrobu dekorací zhruba 4,7%). Ve srovnání s ro­kem 1953 zůstávají náklady na výpravu, absolutně vzato, na stejné výši, přestože mnoho materiálů, z nichž se de­korace vyrábějí, podstatně od té doby podražilo. Zna­mená to tedy, že divadla, relativně náklady na výpravy snižují — v současné době se v tom dostala skutečně na nejnižší možnou mez. Je tedy také zřejmé, že ani v oblasti tzv. ostatních nákladů nemohou divadla do­sáhnout podstatných úspor, které by byly skutečně a trvale v celkovém rozpočtu znát, Pokračování na str. 3 Tiše padá sníh... ... a leží v závějích; praví se — možná tak a snad trochu Jinak — v textu kterési taneční písničky. Bude dokázáno, že autor oněch ver­šů má, Jak se kdysi říkávalo, hospodu na omylné roli, že tedy skutečnost Je zcela a na-i prosto Jiná. Nepamatuji se přesně, kdy napo­­sled padal sníh. Ale tvrdím, že oné noci, časné noci, jsem Sel předměstskou plání a pošlou­­chal. Kdesi v Šáreckém údolí štěkal pes; z Dejvic bylo slyšet slabounké bručení motorů a obzor se na té městské straně rozsvěcel na­­modralými blesky, které vyšlehovaly zpod klai dek tramvají. Na lysolajské pláni — za údo­­lim — žhnula světýlka. Ale ne o tom chci mluvit... Byla tma a Já stál pod poslední lut černou na okraji města; povídám: možná že kdesi na stanici Pionýrská, Komsomolská či jaká září do půlleté antarktické noci světýlko polární stanice, ale zajisté jeho záře není tak patetická, tak opuštěná a varující jako žluí té poslední lampy na kraji Prahy — abych zbytečně neodbíhal. Stál jsem a kromě zvuků již popsaných jsem slyšel neprestajné šelestěi ní, jak se vločky ztrácely o temné 'předměst­ské plání; šupělo to v zaschlé trávě řečené stařina; drnčelo o ploty zahrádek. Jestli se člověk může v něčem ztratit sám sobě, pak jenom v těch polozvucích, které vyloudí vlhká chumelenice. To se roztočí hlava jako v le* hounkém opilství, nohy se odlepí od země a člověk Jde a Jde; neví proč a kam. Klouže a někdy se málem natáhne, a sníh šumí ve vzduchu a chrastí v listí na doubcích a haraší v trnkovém křoví; klepe na kabát a zalepuje oči. Takže chodec se raději obrátí a jde po větru ... Ovšem chodec ja pisatel těchto řádků) má poněkud odstálé uši. A vločky tedy pleskají 0 boltce: pššš — lup... to udělá a do kůže se zabodne chladivá vlhkost. Pššš — lup... A znovu a ještě jednou. A potom — chodci a pisateli těchto řádků kdysi omrzlý zmíněné od­stávající uši —. jak přibývá chladu a píchnutí se mýní v palčivou bolest a proměňuje se 1 zvuk: tllak... tllak ... udeří vločky o kůži; a sněžení před očima slévá se v podivně ne­klidnou hmotu. Už není možno dohlédnout za řeku směrem к Tróji, kde ve vytopených kle­cích spí lvi a kdoví o čem se jim zdá; už není vidět ani nazelenalou záři věže onoho kletého hotelu, pod níž — ve vytopené vinárně pono­­cují turisté; už zaniklo i pleskání a slilo se v Jednotvárný hukot. Snad je to krev, která šumí v uších, a snad to nespočítatelné množ­ství hned šumí a vzápětí se sype — podivnéI — se suchým šustěním. ' Tiše padá sníhl Mám pocit, že texty a tex­taři nás klamou. Ano, vzrůstá ve mně pode­zření, že láska vůbec není tak krásná, že se nevrátil a nevrátí krásný déšt, moudrý déšt, a nevím ani, co je na deští chytrého, pochy­buji, zda Praha je zlatá lod a pan Jelínek mo­týl, který si něco vzal do hlavy. I když mu milerád věřím, že ho nebaví lítat z kytky na kytku. Byl to sníh a noc, krajina rozložená do plocha a jaksi přikrčená, co mě zahnalo do hájemství šlágrů a objevilo mi le/ich sla­bost i čaromoc. Zajisté: tvrdit, že sníh padá tiše, může leda člověk, který viděl chumele­nici z okna, nebo ten, kdo se neumí ďivat a poslouchat. A když jsem na to přišel, zněly mi v hlavě útržky nejrůznějších písniček a po­pěvků; zkoumal jsem je, jak Jen mi nedlouhé zkušenosti s tímto světem dovolovaly — a ejhle! Zdá se mi, že texty jsou sestavovány ze »společných míst«, jako středověcí kronikáři lepili jeden locus communis ke druhému, že musí znít známě, protože ten, kdo si brouká co­si při holení nebo cestou z hospody, nemůže trnout úžasem nad dokonalým rýmem, skvost­nou metaforou nebo přesným pozorováním, že chce a musí najít něco známého . .. Sníh klepá o římsy a se slabounkým zasy­čením taje na stínidlech pouličních lamp. Člo­věk by se donekonečna díval a donekonečna poslouchal. Marná věc: zkoumat cokoliv na světě je přece jen zábavnější než polykat něco už třicetkrát přežvýkaného. KAREL TO MÄSE К PŘED DVACÍTI LETY, 20. ledna 1945, osvobodila Sovětská armáda prinl dvě velká města na území naši vlasti, Košice a Pre­šov. Začalo poslední dějství zápasu našeho lidu za svobodu. Patos tohoto boje inspiroval mnoho uměleckých děl. Dřevořez, který repro­dukujeme, patři z nich к těm nejmladším. Je článkem většího cyklu a byl stejně jako ostatní listy věnován dvacátému výročí osvoboze­ní r.aší republiky Sovětskou armádou. Vytvořili jej JIŘÍ A MILADA MIKULOVI. VLADIMÍR KOPECK?: Leptaný talíř

Next