Kulturní Tvorba, červenec-prosinec 1965 (III/26-52)

1965-07-01 / No. 26

H USITSKÁ Pokračování ze str. 1. Přístup, v němž úloha viklefismu při zrodu husitství byla snižována, byl nejen věcně pochybný, ale bagateli­zoval revoluční dosah samotného husitství a vedl ’akčně nacionalistické Intepretaci husitského hnutí. .KUtečný vztah Husa к Viklefovi je symbolizován mj. dokumentem — Husovým vlastnoručním přepisem čtyř Vi­­klefových filosofických traktátů. Tento Husův nejvzácnější autograf, který se vůbec uchoval a který vznikl již kon­cem 14. století, to je na samém počátku jeho činnosti, ob­sahuje na několika místech i vzácné vlastnoruční Husovy glosy, jimiž staročeštinou — místy velmi jadrnou — ko­mentuje opisovaný a studovaný text. A tyto poznámky svědčí jednoznačně o obdivném postoji к Viklefovi, o akceptaci základních filosofíckoteoretických hledisek Viklefova učení. Bylo by ovšem zcela pochybné zůstat u tohoto konsta­tování a spatřovat v Husovi pouze oddaného a přejímají­cího Viklefova žáka. V následujících letech, kdy Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč provádějí svůj odvážný viklefcv­­ský výpad, na němž ztroskotávají, stojí Hus v pozadí; ne­přijímá Viklefovo remanenční učení, neexponuje Viklefo­­vy metafyzické názory, které zjevně ohrcžňjl křesťanský telsmus. Čím to vysvětlit? Hus totiž, i když zná viklefovskou meta­fyziku, je na rozdíl od Viklefa vysloveně humanitně orien­tován; je možno říci, že na rozdíl cd Viklefa je úžeji orientován. Je všsk bytostně spjat s reformním hnutím a dává se cele do služby reformě kritického úsilí. Jde mu o tuto reálnou a efektivní reformně kritickou činnost, která je alfou a omegou veškerého jeho počínání. Proto v době, kdy je pražský arcibiskup nakloněn jeho rmnfmu úsilí Hus Viklefa-kacíře příliš neexponuje; i.crchce se vystavovat zbytečným ranám, pokud to není nutné. Proto zřejmě 'nezasahuje do remanenčního sporu Stanislavova a Pálčova; ve svém strategickém realismu citlivě vystihuje, že na tomto poli jsou poměr sil i mož­nosti velmi nepříznivé a že by pravděpodobná porážka znemožnila jít důsledně dál v reformně kritické činnosti. Čeští viklefisté bojují svůj boj v době, kdy Viklefovo učení bylo již v základních bodech odsouzeno jako bludné či kacířské a kdy i český král, o kterého se reformní strana stále opírá, je maximálně interesován na tom, aby na jeho zemi nebyla nalezena poskvrna kacířství. Tato neobyčejně složitá a obtížná situace, v níž se vyvíjí český viklefismus, nebyla doposud zdaleka doceněna, ačkoliv jedině z ní je možno pochopit specifický ráz husitského viklefství. Jedině z ní je možno vyložit i lidskou tragédii Stanislava ze Znojma a Štěpána Pálče. Neexponuje-li tedy Hus v této době příliš své viklefovské , přesvědčení, nečiní tak proto, že by byl zbabělec či opor­tunista, nýbrž proto, že nechce ohrozit efektivnost své reformně kritické činnosti. Zbabělost a oportunismus se , obvykle neprojevují v situacích relativně příznivých pro ř určité kritické úsilí, nýbrž naopak v situacích opačných. A právě v tom okamžiku, kdy jeho reformně kritická činnost naráží na první vážnější odpor, uplatňuje Hus po­stupně a funkčně, stále však výrazněji, své viklefské pře- f svědčení. Často se vyskytující domněnka, že byl pouhým ,r praktikem, který se к Viklefovi epigónsky obrací, když í svou vlastní »přízemní« praxí již nevystačí, je zcela po­chybná. Neboť Hus celek Viklefovy filosofie již dávno poznal a v podstatě akceptoval. Viklefovy myšlenky však pro něho nejsou abstraktním dogmatem, zpracovává je a přetváří v ideologický nástroj reálné společenské aktivi­ty. Je prostě stratégem viklefismu, který exponuje a při­způsobuje Viklefňv myšlenkový odkaz к funkčnímu ideo- I logickému upotřebení v boji za reálný společenský po- :, krok. V tomto boji se Hus dostává při příležitosti odpustkové kampaně v roce 1412 do konfliktu již nejen s církví, ale j i s králem. A tehdy vzniká ona existenciálni situace, ve které se nejpřesněji prověřují možnosti a předpoklady [ 5 lidí. Štěpán Páleč a Husův učitel Stanislav ze Znojma, za­­sttňující zdánlivě v předešlém období Husa svým viklefov­­ským radikalismem, nejen ustupují před světskou mocí, ale vzdávají se svého viklefismu a přecházejí přímo do tá­к. bora protivníkova; prostě ztroskotávají. ÍSLO 26/111 Naproti tomu Hus právě v této chvílí uplatňuje popr­vé viklefovskou argumenta­ci proti světské moci a vstu­puje na cestu revolucionáře. Stíhán klatbou, interdiktem, půhony k církevnímu soudu, nepřízní krále, v situaci, kdy nepřátelé, pokrytci a denun­­cianti číhají na každý jeho krok, jde dále svou cestou, bez horečné uspěchanosti, bez hysterie, avšak pevně, důsledně, s vědomím, že ne­lze kapitulovat. Logika, kte­rá povede ke kostnickému konci, je již obsažena v bě­hu věcí. Husova osobnost do­růstá požadavku kritické dě­jinné chvíle, jeho činnost a aktivita se stává klíčovým článkem oné dějinné aktivi­ty, která na tomto osudovém rozcestí usměrnila běh ná­rodních dějin na celá stale­tí. V ohni zuřivého ideologic­kého zápasu vyhmatává Hus citlivě sociální kritické jádro Viklefova učení a ve svém vrcholném spise, v traktátu De ecclesia, tuto esenci Vikle­fova kritického humanismu nejen brilantně formuluje, nýbrž i dále významným způsobem obsahově obohacuje. Viklefismus se tak přeměňuje v husitismus. Hus přetváří Viklefovu kosmickou metafyziku v husovskou »filosofii člověka«. Jejím jádrem je rozbití hierarchického pojetí církve a hierarchického pojetí společenských vztahf vůbec. Je to základní hledisko, dávající prostému člověku právo a po­vinnost posuzovat a hodnotit svým vlastním rozumem skutky a rozkazy svých'představených a podle tohoto ro­zumového úsudku zaujímat 1 praktický postoj k vládnou­cím orgánům "a institucím, tzn. odmítat i poslušnost a stavět se na odpor vůči nesprávným a nespravedlivým rozkazům a počinům těchto představených. Prostý člověk, »obecný lid«, stává se tak dějinným subjektem, který vy­tváří svůj osud a rozhoduje o něm. V tom je nejhlubší revoluční smysl Husova učení a Husova díla. Poukazuje-li se dnes mnohdy na to, že lidská praxe je základní filosofickou kategorii, pak je Hus svým učením o moci a poslušností tvůrcem prvního velkolepého pře­vratného konceptu filosofie lidské praxe v českých du­chovních dějinách. Zdůrazňuji: filosofie lidské praxe, ni­koliv »jjraktické filosofie«. Hus ovšem zároveň tuto filosofii lidské praxe sám pře­měňuje v předmětnou lidskou praxi. Je současně myslite­lem i realizátorem myšlenky. Právě proto si při formulo­vání myšlenek stále počíná se svou charakteristickou obe­zřetností, se smyslem pro praktickou únosnost a funkč­nost svých formulací, se zřejmým stálým ohledem na to, aby v onom nerovném boji, který vedl, mohl své myšlen­ky účinně hájit. Nejde mu nikdy o pouhý myšlenkový efekt, ale o efektivnost. Může-li za sebe nechat mluvit církevní otce, činí to rád, protože tím ztěžuje nepřátelům polemiku. Z téhož důvodu užívá i formulací, které samy o sobě umožňují různý výklad a teprve v širším myšlen kovém kontextu nabývají svůj autentický smysl. Ti, kteří v této formě Husova vyjadřová­ní viděli ústup od Viklefa,"nepochopili, že toto byla naopak jediná forma, která v da­né situaci umožňovala Viklefa uplatňovat a rozvíjet. Hus je mistr této formy: ačko­liv jí maximálně užívá, nesklouzává nikdy do oportunismú a eklekticismu. Dokáže na­opak dodat svým názorům vždy hluboký vnitřní revoltní náboj, pevnou logickou stav­bu a obsahovou účinnost. Neustupuje tedy 3od Viklefa, nýbrž jej aktualizuje a dotváří. Neni jeho epigonem, je v pravém slova smyslu druhým kla­sikem viklefismu. Uzpůsobuje teprve viklefovské myšlenky v sílu duchovního a společenského pohybu Evropy a světa. Husův myšlenkový a praktický realismus je realismus revoluční, nikoliv realismus oportunního přitakání faktic­kému stavu věcí. Oportunismus přiznává věcem reálnost, ^ tím i »rozumnost«, bez ohledu na jejich povahu a hod­notu. Hus spojuje naopak reálné myšlenky a reálný čin k přetváření věcí na základě rozumové a rozumné pro­věrky jejich hodnoty a povahy. Hledá maximálně reálnou cesiu tohoto přetváření, nenechá se však na této cestě zastrašit realitami, které by jej chtěly zastavit či vrátit zpět, byt to byly reality jakkoliv mocné a z oportunního hlediska přímo »nejreálnější«. Tak ši počíná i v Kostnici. Ani tam nechce dát protivní­kům příležitost, aby jej snadno usvědčili, nesahá sám po mučednické koruně. Avšak v jádru věci neustoupí ani o píd. Obětuje svůj život nikoliv proto, že by mu to z ná­boženských důvodů nečinilo potíže, že by mu byl jeho pozemský »vezdejší« osud lhostejný, nýbrž jedině proto, že by jinak musel zradit právě své pozemské dílo, pozem­ské hnutí, jemuž stál v čele. Hus jde na smrt nikoliv jako náboženský fanatik, ale jako člověk, který podle svých slov »od počátku svého studia učinil si zásadou, že kde­koliv pozná mínění správnější, ihned upustí od svého méně správného názoru a pokorně i radostně přijme ná­zor odůvodněný lépe«; právě proto jej nemohla přesvěd­čit ani nejvyšší církevní moc, která se nemohla vykázat jinými argumenty než argumentem své vlastní moct, argu­mentem kacířské hranice. Proto byla ovšem Husova oběť dvojnásob těžká. Proto to byla nepochybně oběť, které musel předcházet boj se sebou samým, kterou bylo možno přinést teprve po probojování hlubokého vnitřního zápasu. Proto to však byla zároveň oběť, která dodala životodárnou sílu hnutí, jemuž Hus zasvětil svůj lidský život, proto to byla oběť účinná, v níž se jedinečným heroickým způsobem dotvrdi­la účinnost a plodnost Husova celoživotního díla, v níž nalezla svou vrcholnou realizaci Husova filosofie lidské praxe. Byla to oběť již moderního člověka, přinesená moder­nímu lidskému věku, který se právě rodil v hnutí, jemuž dal Hus směr a ideovou páteř. Byla tt| oběť největšího gé­nia českého národa, přinesená boji za emancipaci vlastní­ho národa, přinesená však zároveň boji za emancipaci člověka a lidstva vůbec. ROBERT KALIVODA Č

Next