Kulturní Tvorba, leden-červen 1966 (IV/1-26)

1966-01-06 / No. 1

1 * 6. LEDNA 1966 ROČ. IV Téměř pul roku diskutovali na stránkách Kulturní tvorby skladatelé a hudební teoretici o hudbě a jejím společen­ském postavení. V rozpravě byly na pořadu i hudebně technické problémy tvorby a řada dalších otázek, které ' měly někdy bližší, někdy vzdálenější vztah к ústřednímu tématu. Na počátku — po širší vstupní úvaze prof. A. Sychry Umění a společnost (KT, č. 20) — byla sklada­telem V. Soukupem (KT, č. 21) položena otázka, pro koho píší skladatelé vážnou hudlr«, která pak prochá­zela různými obměnami až к posldttním vystoupením, kdy pohled z prvotního polemického vyhrocení pronikal к jádru věci. Redakce si uvědomuje, že nebylo pro čte­náře — pokud se hudbou odborně nezabývají — vždy snadné sledovat do všech důsledků výměnu názorů. Ani pro redakci není snadné dospět к jednoduchému závěru u tak složité a prakticky nikdy neuzavřené problematiky. Je to ostatně téma po léta sledované a nazírané vždy v dané situaci z dosaženého stupně poznání. Není náho­dou, že obdobná diskuse byla téměř paralelně otisko­vána v odborném časopise Hudební rozhledy. Redakce KT dostala vedle článků, které otiskla, i něko­lik příspěvků, které do tisku z různých příčin nezařa­dila. Patří к nim článek skladatele L. Železného, který na výtvarné problematice srovnával vývoj pojmu moder­nosti a jeho souvislosti s komercionalizací uměleckého díla v buržoázni společnosti, příspěvek D. Palacké, v němž autorka — na rozdíl od mínění J. Burghausera — potvrzuje názor V. Soukupa o existenci dvou hlavních proudů v hudbě, zdůrazňuje životnost děl, která se obra­cejí к lidu, jejich intelektu i citu, a připomíná znovu význam hudební výchovy; skladatel O. Flosman rovněž striktně polemizuje s J. Burghauserem, označuje serialis­­mus, aleatoriku a jiné »módy západních obchodníků s tó­ny« za přiznání duševní prázdnoty jejích autorů a zdů­razňuje pomíjejícnost mód. R. Budiš ve stati nazvané Žda­­nov redivivus srovnává názory V. Soukupa s názory V. Gorodinského z padesátých let a dokládá, že v histo­rii hudby se i největší skladatelé -prosazovali přes hrad­bu nepochopení, podobně polemizuje s V. Soukupem Z. Pálová-Vrbová. Všechny otištěné i nepublikované příspěvky a dopisy vzali stejně vážně v úvahu účastníci besedy v redakci Kulturní tvorby, na kterou jsme pozvali ANTONÍNA SYCHRU. hudební recenzenty KT JAROSLAVA VOLKA, BOHUMILA KARÁSKA a skladatele SVATOPLUKA HAVELKU, které jsme požádali, Ъу shrnuli a učlenlli problematiku diskuse a vy­­írili se к ní; a za redakci se besedy zúčastnil DUŠAN hAVLÍCEK. Zkráceným záznamem této besedy, na níž hosté KT shodně ocenili, že je to vlastně poprvé, kdy kulturně politický týdeník věnoval tolik místa otázkám hudební tvorby, uzavíráme diskusi, aniž bychom se snad chtěli v budoucnu článkům, úvahám a statím o hudbě vyhýbat. Očekáváme, 4se zejména v tvůrčí organizaci hu­debních umělců — Svazu čs. skladatelů — bude rozpra­va pokračovat a závažné poznatky čas od času v sou­hrnu zpřístupníme širšímu okruhu čtenářů našeho ča­sopisu. ]. Volek: Za vším, co bylo vysloveno v diskusi KT o hud­bě, stojí vážné přesvědčení autora, a bylo zajímavé si to přečíst. Na druhé straně mají tyto diskuse jeden metodický nedostatek. Téměř každý, aby vyjádřil své stanovisko, začíná od začátku, víceméně shrnuje i to, co už bylo řečeno někde jinde a lépe, nebo zobecňuje to, co je jeho osobním přesvědčením, ale co nemá obecnou platnost. Hledat ve všech těch příspěvcích skutečně nové podněty, shrnout je a napsat článek, který by se koncentroval na to nejpodstatnější, to by bylo dost obtížné a možná také, že by se potom nikdo к takovému víceméně optimální­mu extraktu nehlásil, právě pro jeho selektivní charak­ter. Ani my zde tedy nebudeme moci udělat nic jiného :Z nějak formulovat svá stanoviska. U něs často vlivem situace, kdy doznívá reakce na období kultu osobnosti, se některé problémy nebo ně­které přirozené protiklady, které vždycky byly motorem uměleckého a názorovéhd kvasu ve vývoji hudby, stávají tak trochu nenormálně antagonistickými a zabíhají do extrémů. V diskusi pak vzniká dojem, že póly v tvorbě jsou od sebe více a extrémněji vzdáleny, než tomu ve skutečnosti je. Mám dojem, že strohá polarizace, která se na počátku diskuse vytvořila, je do jisté míry umělá. V tvorbě a v běžné kritické praxi okolo tvorby se dneska dostávají více ke slovu spojovací články, souvztažnosti typu vzá­jemného působení. A. Sychra: Za normálního stavu žijí vždy v umění a tedy i v hudbě — vedle sebe avantgardní směry, tra- i dicionalismus, směry, které jsou ve středu, směry, které jdou za experimentem, a směry, které se snaží o syntézu. V čem je tedy nenormálnost situace a proč se určité věci vyhrotily? V daném případě to, čemu se někdy říká ždanovovská normativní estetika — když si odmyslím všecky simpli­­fikace a vyzvednu jenom jádro — ‘bylo určitým sut ge­neris estetickým programem. (Třeba s přílišným zdůraz­něním tradic, ale to už tak bývá, že programy bývají jednostranné.) Měl 1 své momenty oprávněnosti v kon­krétním vývojovém období. Vzhledem к tomu, že však byl současně podložen mocí a docházelo к administrativ­ním zákrokům, stalo se z tohoto programu něco jiného, než čím vlastně měl být. Měl asi osvědčovat svou nos­nost spíše v diskusi s jinými programy, v určitém sou­těžení, ale místo toho se z něho stal oficiální program, který znemožňoval někdy i publicitu opačného názoru. A tím se právě vyhrotil/ ony momenty, které běžně to­lik vyhroceny nejsou. Estetický program, byť jednostranně vyhraněný, je ml ovšem milejší než program eklektický, protože vždycky vím přesně, na čem jsem. U eklektických programů, kte­ré kolísají z jednoho pólu к druhému, tomu tak není. Zdánlivá jednostrannost nebo vyhrocenost estetických programů není jenom negativní, je to nakonec nutná cesta, která vede к objektivitě, к obecnému, protože je­nom konfrontací názorů je možné dobrat se obecných hodnot J. Volek: Estetické programy bývají vždy jednostranné; kdyby se к nim mohli přihlásit všichni, přestaly by být estetickými programy. Programu nelze tedy vytýkat jed­nostrannost, ale lze — některým z nich — vytýkat, což je rozdíl, nezdravou intoleranci. Ta svědčí po mém sou­du dokonce vždy spíše o slabinách než o síle programu. Program, který je vnitřně pevný, nepotřebuje si navenek pomáhat siláckýmt gesty intolerance. Programy vytvářejí především tvůrčí umělci, v našem případě skladatelé. Kritik je ovšem v trochu jiné pozicí než skladatel. Plní svou funkci spojovacího článku mezi tvorbou a konzumentem tím lépe, čím méně je směrově jednostranný a čím má větší odstup od jednotlivých pro­gramových, tj. voluntaristických estetik: tento odstup je mimo jiné také mírou jeho kritické svobody. Kritik totiž posuzuje a přisuzuje dílu 1 výkonu hodnotu a hodnoty jsou do značné míry nezávislé na programových tren­dech. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom zjišťovat, že existují a existovaly hodnoty i v různých, ba 1 proti­kladných programech téže doby nebo 1 v tvorbě, která vznikala pod vlivem i diametrálně odlišných programů. O této nezávislosti hodnoty na pohybu programů nás dostatečně přesvědčují dějiny všech uměni. Tím ovšem neříkám, že může nějaká hodnota vznikat bez progra­mového zaujetí, tedy v umění, které neví, co chce, kam jde, o co usiluje. B. Karásek: Dnes — a na tom samozřejmě padesátá léta mají určitý podíl — nás i veřejnost příliš znepoko­juje, že existují v umění diametrálně odlišné tvůrčí pro­gramy. To je ovšem historicky normální situace. Před lety vedle sebe tvořili Josef Bohuslav Foerster a Alois Hába, a nikomu to nepřišlo příliš divné. V době, kdy byla napsána Dvořákova Rusalka, psal Richard Strauss a Debussy a přesto nikoho rozumného nenapadlo říkat o Dvořákovi pejorativně/že je tradicionalista, ba "co dim, beznadějný ■ eklektik. Historie rozhodla svým způsobem. Mnoho zůstalo z toho nového, ale mnoho samozřejmě zůstalo 1 z Antonína Dvořáka. Na tuto situaci sí musí­me zvyknout i dnes. Domnívám se, že naše kritika sl ji většinou uvědomuje. J. Volek. К oblíbeným manévrům programových zápasů patří přisvojování si jistého vývojového významu již sa­motným názvem směru nebo programu, např. Ars nova, Nová hudba, Nová tendence, Nová věc, nový román, jak to známe z historie i současnosti všech umění, na rozdíl od věcně technických pojmenování, jako hudba seriálni, aleatorika, »třetí proud«, hudební grafika, autorský film atd. Ruku v ruce s tím jde pak 1 snaha přisuzovat sl titul »neoficiálního« umění, bez ohledu na podpory z hu­debního fondu a různé formy »oficiálního« uznáni, po­čínaje referáty a portréty osobností ve svazovém tisku a konče třeba návrhy na svazové či státní ceny. Ve sku­tečnosti je tomu tak, že u nás existují předpoklady к to­mu, aby se cokoliv, co Je dobré a hodnotné, po velmi krátké době : nikoliv ovšem okamžitě; to by nebylo normální • prosadilo a dosáhlo »oficiálního« i všeobec­ného uznáni a že trnitější cestu к tomuto uznání mají Pokračování na str. 3 Q н ľľ CD 1,20 Kčs TÝDENÍK ÚV KSČ PRO POLITIKU A KULTURU ulturnílvorbd KDYBY KONFERENCE NÄRODÜ tří kontinentů (Havana 3.—10. ledna 1966) byla svolána před deseti nebn ještě před pěti lety, byla by asi u nás i jinde přivítána už před zahájením jako předem zaručené historické vítězství nad silami imperialismu. Nadšením se ovšem dnes při hod nocení světového dění šetří a situace к tomu zavdává pád­né příčiny. Právě tyto početné mezinárodně politické negativní jevy určují však význam skutečnosti, že se tako­vá konference vůbec schází, a to v době, kdy v pojmu zvýšená agresivita amerického imperialismu neshledá ani nejbdělejší zastánce střízlivého realismu stopy frázovítosti nebo nadsázky. V době, kdy se množí úvahy a názory, které je možno ilustrovat citaci ].-F. Kahna z pařížského Expressu: »Široké hnuti konzervatívni reakce zmítá nyní — aspoň na povrchu — celým třetim světem, tak jako vlna kontrarevoluce, kte­rá se rozlila Evrn- i , . , . - , , pou po rozmachu ro- rlQVQľlQj ICdCľl 1 70o ku 1843«. Připusťme, že tento názor je dokladem toho, že pod povrchem to vy­padá poněkud jinak, než se to v třetím světě jeví navenek. Konference tří kontinentů je svým posláním, programem i složením antiimperialistická. Většina jejích účastníků se s imperialismem neseznámila v učebnicích nebo za jed­nacím stolem. Země tři kontinentů zde nezastupují vlády, ale osvobozenecké organizace, které mnohde tyto vlády tvrdě persekvují. To vše poskytuje příležitost hlasatelům revolučních frází, a oni to vědí. Nikdo nečeká absolutní shodu, ač si ji většina přeje. Je však zřejmé, že měrou protiimperialistického úsilí nebude pouhá síla slova. Iři kontinenty se scházejí na úrovni protiimperialistic­­kých organizací poté, co se nemohly sejít dva z nich na úrovni šéfů států a vlád. Nový Bandung, svolaný do Alží­ru, se tedy neuskutečnil ani po deseti letech. Ale už rok po Bandungu se v jeho duchu konala v Káhiře nevládní 1. konference atro asijské solidarity. Hnutí, která tím začala, prokázalo životnost i schopnost jednat a mít vliv. V něm vznikla i myšlenka jeho rozšíření na Latinskou Ameriku. Zdá se, že ani předčasně, ani opožděné; ostatně proto také mohla být havanská konference svolána. V její práci se jistě projeví vnitřní obtíže, její působnost je omezena jeji úrovni a složením, i celkovou, přinejmen­ším nepříliš přehlednou siinací v »třetím světě« rozvojo­vých zemí. To však rozhodně není důvod bagatelizovat konferenci, jak se o to snaží západní tisk a politické kruhy. Ostatně ne vždy přesvědčivě, jak prokazuje ne­malé úsilí o narušení konference. Nezapomeňme, že ne­dávný únos Maročana Ben Barky v Paříži znamenal také odstranění vedoucího činitele této konference. Právě při tak složité situaci ve »třetflm světě« i ve světě vůbec je konference jednim z oněch momentů naděje, které jsme tak často přeceňovali, ač aěkdy máme chybný sklon je nedoceňovat. Dobro*tav Matějka <1 H Ы i чч О 1 Рч I 'CD <! Í i SNÍMEK OLDŘICHA K A R A S К A

Next