Květy, červenec-prosinec 1954 (IV/26-52)

1954-07-01 / No. 26

K DYŽ jeden americký list přinesl 27. dubna zprávu o slavnostním zahájení konference pěti velmoci a zemí zainteresovaných na dořešení korejského problému a obnovení míru v Indočíně, v podtitulku této zprávy napsal: „Konference, která pravděpodobně hned v prvních dnech ztroskotá, byla zahájena.“ Podobně psaly i jiné americké listy. Podobně uvažoval i americký státní tajemník J. F. Dulles a jiní američtí pohlaváři. „Pročpak jste tak pesimističtí, pokud jde o výsledky ženevské konference?“ zeptali jsme se v ženevském Maison de la Presse - v domě tisku - jednoho amerického novináře. Kroutil se jak mohl a pak, když se posílil sklenkou whisky, prohlásil s nadutostí, tak typickou pro americké „nadlidi": „Úspěch konference není v zájmu naší strategie. Znamenal by úspěch pro komunisty." Totéž odůvodnění, proč si nepřeje jednat se zástupci Sovětského svazu a zemí mírového tábora, podal hned ve svém prvním projevu na ženevské konferenci i J. F. Dulles. A celý dosavadní průběh ženevské konference, která k velkému zármutku amerických politiků a všech nepřátel lidstva trvá už deset týdnů, potvrzuje, že agresivní americká politika nemá zájem na mírovém vyřešení korejského a indočínského problému, že nechce přihlížet k přánim a tužbám mírumilovných národů. * 15. června byla na ženevské konferenci z příkazu americké delegace podána tak zvaná resoluce 16 zemí, kterou bylo zmařeno další projednávání korejského problému. Americký delegát Bedell Smith zamítl nejen všechny nové návrhy, předložené delegací Sovětského svazu a Korejské lidově demokratické republiky, ale odmítl proti vůli Edena a představitelů jiných západních delegací i návrh deklarace ministra Molotova, aby se účastnici konference zavázali, že nepodniknou žádné akce, které by mohly ohrozit zachování míru v Koreji. A navíc Bedell Smith odmít i návrh vedoucího delegace Čínské lidové republiky Ču En-laje, aby účastníci konference vyslovili souhlas s tím, že budou pokračovat ve svém úsilí dosáhnout dohody. Postup amerického delegáta vyvolal zmatek nejen mezi západními „spojenci“, ale i obrovskou vlnu odporu v celém světě. Lidé se ptají: „Proč nechtěj! muži z Bílého domu připustit, aby korejský lid mohl konečně žít v míru a v jednotném, demokratickém a nezávislém státě?“ Odpověd nato dal nejtrapnější delegát ženevské konference, lisynmanovský ministr zahraničních věcí Pjun. Hned dopoledne 16. června si svolal do hotelu de Familie, kde bylo jeho sídlo, tiskovou konferenci, na níž skřehotavým, cynickým hlasem prohlásil: „Možná, že mne nazvete válečným štváčem, ale my se dnes necítíme vázáni ničím, abychom v kteroukoliv dobu opět nezahájili akce ...“ Zvláštní pověřenec presidenta Eisenhowera u Lisynmana generál Van Fleet se při odletu z jižní Koreje dal také slyšet. Vyslovil své potěšení nad tím, že jednání o Koreji v Ženevě ztroskotalo. , . Proč? Proteklo v Koreji málo krve? Zničila snad americká letadla málo korejských měst a vesniček? Lidé, kteří se vracejí z Koreje, vyprávějí o neuvěřitelné spoušti, kterou fam Američané napáchali. Vyprávějí o zmrzačených dětech, o lesích a polích spálených napalmovými bombami, o městech a vesničkách, v nichž nezůstal kámen na kameni. Proč tedy prorokují a proč připravují lisynmanovci-za - podpory reakčních kruhů Spojených států obnovení strašné války? Protože se jim nepodařilo zlomit hrdinný korejský lid, protože Korejská lidově demokratická republika dnes ještě pevněji stojí v táboře zemí míru a socialismu, protože Korea se stala symbolem nenávisti národů proti americkému imperialismu. Nejdůležitějším problémem ženevské konference je obnovení míru v Indočíně. 8 let války přivedlo francouzské kolonisátory na okraj zkázy a stmelilo národy Indočíny v jedinou frontu proti cizákům. Vzpomínám si, jakým úžasným dojmem zapůsobil v Ženevě první projev představitele Vietnamské demokratické republiky Fan Van Dona. Obrovský sál kina v Paláci národů byl do posledního místečka zaplněn stovkami novinářů, kteří ústy mluvčího delegace Vietnamské demokratické republiky byli seznámeni s vůlí národů Indočíny: MÍR! SVOBODU! NEZÁVISLOST! To promluvily desetitisíce příslušníků lidových armád, partyzáni z vietnamských, chmerských a pathetlaoských džunglí, rolníci z rýžových polí, dělníci z továren, muži, ženy i mládež. A tento dojem vznikl při každém jeho projevu. Co mohl říci proti tomuto hlasu národů Indočíny francouzský ministr zahraničních věcí Bidault? Co mohl říci Dulles a později, když Dulles po debaklu své politiky se musil vrátit do Spojených států, jeho zástupce Bedell Smith? Nic. Pokoušeli se namlouvat, že oddíly lidových armád jsou prý jen skupiny povstalců, žvanili o obraně „demokracie“ a dělali plány na agresivní jihovýchodně asijský pakt. Těmto jejich kamuflážím udělal rázný konec strašlivý úder vietnamské lidové armády: Dien Bien Fu! Vzpomínám si natu paniku, která propukla v Maison de la Presse mezi západními buržoasními novináři, ještě den před tím se smáli tomu, že generálské nárameníky a 200 lahví koňaku, shozených letadlem pro velitele pevnosti, novopečeného generála De Castriesse, které padly do rukou lidové armády, jsou jedinou kořistí, kterou Vietnamci dostanou z pevnosti Dien Bien Fu. Ted se nesmáli. Od úst k ústům letěla zpráva, že pevnost Dien Bien Fu padla, a jejich obličeje rudly a byly zsinalé vzteky. Mluvčí francouzské delegace, který vždy vynikal neobyčejnou výmluvností, pod náporem otázek žurnalistů najednou jen rozpačitě krčil rameny. Francouzská vláda se pod úderem Dien Bien Fu zakymácela a už se z něho nevzpamatovala. 12. června definitivně padla a předsedou nové vlády se stal Mendes-France, který slíbil, že učiní vše pro skončení války v Indočíně. • Ze Ženevy je to na francouzské hranice jen skok. A tak každým dnem přijížděly v té době z celé Francie do Ženevy delegace nejrůznějších organisací, měst a závodů, aby všem účastníkům ženevské konference připomněly, že francouzský lid, který už osm let bojuje proti „špinavé válce“, žádá její okamžité skončení. V překrásném parku Paláce národů jsem hovořil s francouzskou matkou, jejíž syn padl v Indočíně. Měla na klopě kabátku obrázek presidenta Vietnamské demokratické republiky Hočimina. Říkala mi: „Dali mi ho vietnamští přátelé, když jsem je s naší delegací navštívila. Víte, tehdy před rokem, když jsem dostala oznámení, že můj syn padl pro ,čest a slávu Francie' v daleké zemi, jsem celé dny proplakala. Zdálo se mi, že můj život ztratil smysl. Potom ještě s jinými ženami jsme založily v našem městě spolek, který si vzal za úkol bojovat proti válce v Indočíně. Ale věřte, teprve ted, když jsem poznala vietnamské přátele, jsem pochopila, jak velký odkaz mi můj syn zanechal: Bojovat za skončení této strašné války, aby vietnamské i francouzské matky už nemusily prožívat to, co jsem musila prožít já, aby byl mír nejen ve Vietnamu, ale i v celém světě.“ * Reakční americké listy přinášejí den ze dne zprávy o tom, že washingtonští pohlaváři se stále ještě nevzdali svých plánů na rozšíření války v Indočíně. Američtí Hitlerovi následovníci by udělali dobře, kdyby si připomněli sovětský Stalingrad i vietnamský Stalingrad Dien Bien Fu. Vietnamský lid není ve svém boji sám. Má morální podporu národů Sovětského svazu, lidové Číny, zemí mírového tábora, má podporu francouzského lidu i všech mírumilovných lidí světa. Všechny národy dnes očekávají a žádají, aby ženevská konference obnovila mír v Indočíně. Jestliže si Dullesové a Bedell Smithové tuto skutečnost neuvědomí, budou musit dříve či později stát před definitivním krachem své politiky válečných dobrodružství nejen v Indočíně a v Koreji, nejen v Asii, ale i v celém světě. 23. 6. 1954 KVĚTOSLAV FAIX Vietnamské lidové ozbrojené sily věnují zraněným příslušníkům okupantské armády řádnou péči. vání krve, je třeba uskutečnit jediné - mír v Indočíní. Aby však skončilo zbytečné utrpení a prolé- FOTO REGARDS 3