Květy, říjen-prosinec 1969 (XIX/39-52)
1969-11-08 / No. 44
květy (24) Slovo máte vy (25) Glosy a O čem se mluví (36) Láska a mír (38) Film (40) Zahraniční zajímavosti (41) Názory hospodářů a Zahraniční komentář (42) Vladimír Přibský: Útěk z místa činu (44) Kamerou čtenářů (46) Jarmila Husáková: Může muž ženě poskytnout něhu a teplo? (50) O čem se nemluví a Vařil jsem u královského dvora (52) Hobby (56) Televize (58) Předvánoční soutěž Květů: Kdo, co, komu? (59) Kvítek má právník (61) Křížovka a Slovo (62) Paní Květa vaří Stena (63) Kreslený humor Petra (64) Lubovnianský hrad na snímku Ladislava Deneše 1 Zbraslavická čtyřčata na snímku Alexandra Hampla 4 Petr Musílek: Cesta za nadějí 10 Jiří Samo: Tajemná válka v Čadu 14 Bertolt Brecht: Chvály 16 Dr. Milan Codr: Hvězdný vlak 22 Karel Boušek: Trojí podobenství o psu 26 Zdena Silanová: Z Čech až na konec světa 30 Marcel Brožík: Na začátku byla bomba 48 Božena šmídová: Až se zima zeptá Hvězdný vlak - str. 16 © Rudé právo — Praha 1969 Na začátku byla bomba - str. 30 TÝDENÍK pro celou rodinu ROC N I K XIX 8 LISTOPADU 1969 Z Cech až na konec světa - str. 26 Cesta za naději - str. 4 MAGDALENA ROBINSONOVA-ROZSIVALOVA: SNÍMEK NEJMILEJSf Po návratu z koncentračního tábora Bergen-Belsen odešla M. Robinsonové (narozena 17. 5. 1924 v Žilině, původnim povoláním fotografka) ze Žiliny do Prahy zapomenout na staré bolestné věci a vidět a objevovat nové. Studovala na Státní grafické škole a ve volných chvílích se toulala po zapadlých koutech Prahy. Hledala starou, zašlou i pomíjející krásu — sama nevěděla proč. Bylo to bloudění bez cíle — a tak se ocitla i na starém dvoře plném haraburdí, kde se na ni zadívalo i polorozbité okno s bustami. Do jejich snimků vložila ono nezvalovské „něco krásného, co drti“ a co tehdy prožívala. K O touze a o obyčejném životě V sobotu 11. října ve 12,10 našeho času byla z kosmodromu Tjuratam — Bajkonur vypuštěna kosmická loď Sojuz 6 se dvěma muži na palubě. Den nato v 11,45 odstartoval do vesmíru Sojuz 7 se třemi muži, a v pondělí v 11 £9 hodin našeho času se vydal na pouť Sojuz 8 se dvěma muži na lodi. „Celý let trojice Sojuzů zůstává stále zahalen tajemstvím,“ píše náš ustaraný tisk a já se mu nedivím. Jde o sestaveni stálé družicové stanice okolo země, 0 koordinaci složitého systému tří těles? Nebo o něco jiného? Na programu prý je řada důležitých vědeckotechnických úkolů, například „komplexní vědecké pozorování v prostoru okolo Země,“ „vzájemné manévrování lodí na oběžných drahách, jehož účelem je vyřešit některé otázky pilotované kosmické soustavy," na programu je určitě celá řada dalších a neznámých věcí, kolik všeho člověk „odtamtud“ ještě nezná, takže oněch pár řiďoučkých informací, které nezasvěcenci stejně nic neřeknou, jsou jenom informacemi, za které si člověk dosazuje své představy, své skutečnosti a své životy. Třeba, že se člověk vypravil „tam nahoru" najít jiný Život. Potkal děsivou prázdnotu a tmu. Ze si vylétl odpočinout od stresů Země. A setkal se s děsivou lhostejností Kosmu, vedle níž nervózy pozemského živobytí připadají jako pohádka ze stejného času. Třeba si člověk odešel jen tak, na chvíli, podívat se, jak to „tam“ vypadá, podívat se „odtamtud“ na Zemi, to stačí, nebo ne? ■ Vždyť těch sedm statečných, kteří dnes tak vytrvale lítají kolem Země, nad našimi hlavami, jejichž vzdálená existence jako by se nás vůbec netýkala (co to je dnes kosmonaut ve vesmíru, že?), to je sedm lidí, jejichž osudy byly počaty na Zemi. Vzpomínám si, jak Frank Bormann, velitel kosmické lodi Apollo, když se se svými dvěma druhy vynořit v onom loňském vánočním čase zpoza druhé strany Měsíce, — byl to první pokus vůbec obletět Měsíc — jak mluvil o osudové kráse Země, jejíž barvy jsou v černi kosmické tmy neuvěřitelné, o Planetě, která září v Kosmu jako nejvzácnější drahokam. A s neuvěřitelnou přesvědčivostí dokládal, jak z oné drtivé samoty, jíž svou lodí prolétali, se jim všecka ta bída Země, její protiklady, její bolesti objevují nedůstojné, jak cítí a chápou, že člověk musí vyjít hledat člověka, protože úděsná prázdnota, z níž se vracejí, jim to poroučí. Byla to mezní situace tří životů v jediném příběhu. Vzpomněl jsem si na to, když nyní sleduji let sedmi sovětských kosmonautů — Georgije Sonina, Valerije Kubasova, Anatolije Filipčenka, Vladislava Volkova, Viktora Gorbatka, Vladimíra Šatalova a Alexeje Jelisejeva — a ať se svými loděmi dělají v oné pustopusté prázdnotě kosmu cokoli — vím, že to dělají pro větší slávu Země. Vídám je v polomlžných přenosech z paluby jejich lodí, slyším jejich širokodechou ruštinu a dívám se do jejich zarostlých tváří. Vzpomenou si na své? Kolikrát zatnou zuby? Mají strach? Co teď říkají na Zemi? Až na dva z nich jsou všichni v Kosmu poprvé, co cítili, když je výtah vynášel z kosmodromu k lodi? Když počítali deset, devět.. . dvě, jedna, teď!? Když se v absolutnu ticha času a Vesmíru ocitli na oběžné dráze? (Nefascinuje vás ten výraz „oběžná dráha“?) V době, kdy budete mé řádky číst, všichni již určitě budou zase na Zemi, a u svých. Ale dnes ještě je před nimi otázka, jak dopadne „sestup lodí z oběžné dráhy". Věřím, že šťastně. Ale s rizikem počítají, kosmonautika je rizikové pracoviště. Denně se dotýkají Země svým pohledem, hlasem 1 dechem, sohraňují pro nás, co se schránit dá, ale mají děti, ženy, svůj dům, svou postel, své přátele, mají, co Z člověka tvoří člověka, mají Zemi, ke které už už spěchají, jen co splní tohle a ještě tohle. A ještě tři dny, a dva, a jeden, a dnes už, ve 14 hodin moskevského času . . . Já vím, každý máme své „kosmické" starosti, lidé si už zvykli, jeden, tři anebo sedm kosmonautů ve vesmíru, je to sice důležité, ano, věříme, ale pozemská existence je existence naše, a to je starost nad starost. . . Spěchají k nám, touží po nás, a my, pod jejich stopami, pod jejich žádostivými zraky jsme lhostejní k Zemi, k osudům blízkých i vzdálených. To mne vzrušuje na cestě kosmonautů nejvíce. Aspoň chvíli moci nechat vpadnout hrůzu z drtivých nekonečen do uštvaných kroků člověka. A začít si vážit země, po níž chodíme, krajiny, která nás už dávno prostoupila, lidí, které lhostejně míjíme. 'Věřte, ti obyčejní lidé, kteří se svými starostmi sedí dnes v lodích a s úžasem cítí, jak mocně touží po Zemi, ti obyčejní lidé touží po nás. Jsme jejich svět, a svět, kterého se nyní dotýkají, chtějí zprostředkovat i nám. Snad také proto, abychom jednou už konečně pochopili, jak důležité je držet se této Země, Žít na ní, nevzdat ji. Jsou to lidé jako my, ti nad námi, a přece touží po Zemi. Toto musíme pochopit. Čtvrtek, 16. října 1969 OLDŘICH RAFAJ