Literární Noviny, leden-červen 1954 (III/1-26)

1954-01-01 / No. 1

) / • ť* « Našich pět let V kapitalistickém svétě uzavírají s koncem roku bankovní závody a monopolistické spo­lečnosti účty kolik minulý rok vynesl ma­jitelům akcií. My neuzavíráme účty za poslední rok. Uza­víráme účty za celou první pětiletku, pěti­letku Klementa Gottwalda. A uzavíráme je pro to, aby nám ukázaly, kolik poslední rok a posledních pět lét vyneslo celému národu. Nikoli jednotlivci, jako tam na západě, ale všem obyvatelům celé země. Abychom si z těch našich účtů aspoň zběžně a letmo ujas­nili, co naše pětiletka dala české i slovenské zemi, co přinesla pro povznesení našeho .ži­vota, jak jej zkrášlila, jak pozměnila život celých krajů, kolika z nich přinesla krev, prudce bijící v žilách města, obcí. Jak změ­nila jejich životů vnější vzhled. Dny vánočních svátků‘minuly a vrátili jsme se do svých dilen a kanceláří. Každý si při­nesl s sebou vzpomínku na větší nebo menší dárek, ale všichni na bohaté zásobený' stůl. A tu jsme si uvědomili, že tomu tak kdysi ne­bývalo. Že vánoční stůl byl dobře zásoben a bohatě vyšperkován lahůdkami jen v někte­rých rodinách. Ze v tisících a tisících rodin lidí nezaměstnaných, v, desítkách tisíc rodin dělníků byl jen velmi Skrovný, nebyl-li zcela prázdný. Na bohatosti a rozmanitosti našeho stolu můžeme rovněž měřit, jak daleko jsme se dostali vpřed. Kolik úsilí a poctivé snahy, kolik bojů s rafinovaností utajených nepřátel, kolik zápasů za nové je skryto v té bohaté vánoční tabuli. Fakta jsou fakta — ničím je nelze oddiskutovat. V našich krajích se zvedají na místech čas­to nečekaných nové hutní závody. Nové che­mické závody. Nové doly. Nové továrny na textilie, nové papírny, strojírenské závody. Údolí řek přehrazují mocná přehrady. Za­držuji nejen přebytek vott, které dříve byly postrachem obyvatel celých krajů, ale dávají a budou teprve dávat statisíce kilo­­vattů elektrického proudu, tolik potřebné­ho pro naše závody i domácnosti. Ko­lem nových továren vyrůstají moderní síd­liště. Mnohdy s nimi nejsme spokojeni. Jsou jako uniforma, jsou jako vajíčka na ošatce. Dům jak dům. Jsou někdy i nedostatečně zařízeny. Ale tyto nedostatky odstraňujeme. Rychleji či pomaleji, podle povahy chyb. Jen na Ostravsku za pětiletku dostali pracující 28.000 nových bytů. A kolik jich bylo jinde! Přece však je jich nedostatek. Mnohé přine­sou příští léta, kdy pozornost věnovaná no­vým bytům bude rozsáhlejší, kdy možnost stavět svůj domek, svou střechu nad hlavou bude větší. Akce rodinných domků, přijatá s takovým zájmem pracujícími, je jen části péče o člověka, o jeho spokojenost. Slovensko, země úzkýéh proužků polí, hor a lesů. země, kde továrna byľa vzácností, je po první pětiletce nádhernou zemí velikých zá­vodů. Přinesly obživu celým krajům. Přinesly jim opravdový život a lidské štěstí.7 Af to jsou závody chemického průmyslu, nové hutě, do­ly, nové elektrárny nebo přehrady. Když jsme nedávno měli příležitost projíždět slovenskou zemí. radovali jsme se. Těšili jsme se z pocti­vé práce dělníků, kteří neúnavně budovali společné s českými lidmi mohutné konstrukce továrních hal. Těšili jsme se z mohutných bu-* dov kostolanské elektrárny, z nových dolů, z mohutných betonových zdí dobšinské pře-Donucen nejrůznějšími okolnostmi prodal Antonín Dvořák autorská práva svých geniál­ních hudebních děl do ciziny lipskému hu­debnímu nakladatelství Simrock. Neptejme se dnes, jaké to byly důvody; jistě jedním z nich bylo i to, že jeho patronem tu byl Johannes Brahms, ale skutečností zůstalo, že po dlouhá léta plynuly nesmírné zisky z tohoto prodeje do kapes cizímu nakladateli. Byly to už tako­vé poměry. Nebo třeba Jaroslav Hašek. Jako mnozí'jiní před i po něm, musil i on prodat autorská práva některých svých děl. Á tak ještě nedávno zakročoval „majitel autorských práv" děl našeho největšího humoristy proti těm, kteří „bez dovolení“ chtěli, třeba drama­­tisovat Haškova díla či jinak jich použít. Z nejrůznějších důvodů docházelo k takovým zjevům,, a ti, kteří dovedli těžit z nepraktic­kého založení většiny umělců, žili z jejich prá­ce, za kterou dali pár krejcarů. A umělpi? Ti umírali v bídě. nebo v nedostatku a nad je­. jich hroby byly pronášeny ušlechtilé řeči. Páni .nakladatelé či obchodnici s uměním se mohli snadno, bránit. .Vždyť zákon staré bur­­žoasní republiky jim dával k tomuto bezuzd­nému vykořisťování plné právo. Byli — tak řečeno — zákonem chráněni. Konec konců platí podobné zákony ještě dnes v kapitalis­tických zemích. Bylo třeba učinit konec tako­vému řádění, bylo třeba skončit s vykořisťo­váním umělců. Vždyf u nás už v roce 194S začal nový čas, končilo vykořisťování pracu­jících ... Před koncem minulého roku schválilo Ná­rodní shromáždění nový autorský zákon, jímž je tedy konečně učiněna přítrž bezpracným ziskům.v kultuře, jímž je zabezpečena klidná práce umělců bez ohrožení jejich existence, bez okrádání různými „vykuky“. Jaký jiný vzor mohl mít tento zákon než sovětský! Vždyť tam mají už s ním dlouhé zkušenosti. Každý u nás ví, jak je tam postaráno o tvůrčí rozkvět a. klid pracovníků literatury 1 ostat­ních umění. Tak nový náš zákon zaručuje ochranu spravedlivých zájmů autorů a sla­ďuje jejich zájmy se zájmy celé společnosti. Bylo dříve takovým zvykem, že podle zákonů formální demokracie, mohl autor se svým dí­lem podle zákona nakládat, jak mu bylo libo, ovšem zase jenom formálně. Prakticky vy­dělával nakladatel nebo ten, komu se podařilo ošálit autora a koupit za babku všechna prá­va. To nový zákon jedním radikálním škrtem zrušil. Autorovo dílo roste celé společnosti, a proto se stává také jejím majetkem. Bylo by nesprávné, aby ho nesměla užívat. I o to pečuje nový zákon:.,je-li to ve vyšším zájmu společnosti, nemůže autor ani jeho dědicové zabraňoval veřejnému užití uměleckých dél. Oyšem všechna pr/iya jjsou nju přitom zacho-, vána, a ,to .po dobu života autorova i. padesát let po jeho "sfriřti. kdy přecházejí na jeho. oprávněné dědice. T-am, kde ochranná doba už hrady, utajené v údolí vysokých kopců, z váž­­ských stupňů, z oravského jezera, které se začalo plnit vodou Bílé a Černé Oravy. Těšili jsme se ze staveb nových tunelů a mostů na Tratí družby, ze všech těch desítek a stovek závodů dřevařských, papírenských, kožař­­ských. Těšili jsme se ze zpráv o úspěších jed­notných družstev, která mnohde mohla být příkladem i českým družstvům už vyspělým. prošla, tedy i ů klasiků, musí každý uživatel odvést stanovený příspěvek do příslušného literárního, hudebního či výtvarného fondu. To jsme u nové, zcela nové skutečnosti. Co jsou to tyto fondy? Zákon jím klade za úkol, aby vytvářely příznivé podmínky pro tvůrčí práci našich umělců. Budou poskytovat dlou­hodobé půjčky nebo zálohy na autorské hono­ráře, budou poskytovat příspěvky na odborné vzdělání či na studijní cesty atd. Stejně ovšem .ude z těchto fondů hrazena i léčebná péče pro tvůrčí pracovníky, sociální yaopatřeni v případech invalidity či stáří. Majetek fondů bude složen z majetků různých dřívějších spolků, nadaci, fondů, budou do něho přispí­vat autoři příspěvky ze svých autorských ho­norářů, ňakladatelství, různí provozovatelé a část bude poskytovat i stát. Toto zařízení je vpravdě revoluční. Umělci jím dostávají, co jim žádná .dřívější společnost nemohla poskyt­nout. Jsou zabezpečeni a mohou’ vskutku bez­starostně a klidně pracovat, zvyšovat ideově uměleckou úroveň svých děl, dávat nové a nové vynikající práce našim lidem. Není lep­šího vysvědčení pro poměr lidové demokracie k umění než tento zákon. Řekli jsme už, že vzorem.nám zde byl zá­kon sovětský. Ovšem máme i. tu jednu no­vinku. Jsme první na světě, kteří zákonem chrání, nejen autora, ale i výkonného umělce. Jde o-výkony, zachycené na deskách, zvuko­vých pásech, ve filmu atd. Možná, že si lec­kdo vzpomene- na stávky výkonných umělců v západních zemích, na rozhodnutí jejich sva­zů, že nebudou nic pro rozhlas natáčet, na spory při provozování reprodukované hudby atd. V jejich světě nemůže takový zákon vzniknout, protože by ohrožoval svobodu bez­trestného vykořisťování cizí práce. Naše spo­lečenské zřízení má všechny předpoklady k takovému zákonu a také jich v plné míře využilo. Nový autorský zákon určuje jasně a nedvoj­smyslně, Že autorský honorář je odměnou za tvůrčí práci a při jakémkoliv veřejném pro­vozování je třeba autoru dát zaslouženou mzdu. Poklid je autor mrtev, patří příspěvek do kulturního fondu, aby tak sloužil dalšímu rozkvětu našeho umění. Je samozřejmé, že nový zákon zachovává všechna práva zahraničních umělců, pokud jejich díla byla uveřejněna na území naší re­publiky, nebo jsou chráněna mezinárodními smlouvami, ěi jsou zaručena vzájemnou ochra­nou. Zvýší tedy v tomto směru mezinárodní důvěru, nebof chrání práva našich stejně jako zahraničních umělců. Velikou pomocí při další konsolidaci naších kulturních poměrů bude tento zákon. Už také proto, že legalizuje- práqi ideových umělec­kých, svazů. Je pevnou/základnou, na níž je. možné ;bezpečnó- a klidně stavět budoucnost naší kultury. c -• ký Pětiletka mění. vzhled naší země. Vzhled krajů. Mění-j samotné lidi. Úkol pětiletky — zvýšit životní úroveň rozvojem průmyslu, roz­vojem zemědělství, dát lidu to, co potřebuje ve svých denních potřebách i v jeho vyšších nárocích na kulturu — je vcelku splněn. Úko­ly.nového roku, zejména dokončení rozesta­věných závodů, je třeba plnit ještě houžev­natěji. krt. CHRÁNÍME UMĚLECKOU PRÁCI Poznámky ^ týdne VlCE POZORNOSTI PRl POŘÁDÁNI VÝSTAV , Často čtenáři našich denních listů opakuji heslo, še kultura patří pracujícím. Pořadatelé kulturních podniků a kulturních akcí však často nepamatují na pracujícího návštěvníka pebo diváka. Na příklad: Většina pražských výstav je otevřena jen do 17 až 18 hodin. Po­řadatelé si patrně neuvědomují, že většina pražských pracujících, toužících zhlédnout tyto namnoze poučné a obsažné výstavy, se teprve po 17. hodině vrací ze zaměstnání. O tom, že je možno i zde vyjiti pracujícím vstříc, svědčí výstavy pořádané u Hybernů, které jsou\obyíejně otevřeny až do 22 hodin. Ze statistiky návštěv by pořadatelé výstav jistě nejlépe poznali, jak velké procento ná­vštěvníků sem přichází právě ve večerních hodinách. KS y UMENÍ S DOPORUČUJÍCÍM GLEJTEM *• Tak jako každá dobrá práce i dobré umění se chválí především samo, hovoří k divákovi svou vnitřní silou, uměleckou přesvědčivostí. V těchto dnech dostáva­ly některé naše závody, v především pak podniky západních Čechách s průvodním dopisem zásilku, v níž domažlic­ká odbočka Svazů proti­fašistických ..bojovníků spolu sé~ spolkem Pso­­hlavci v Praze nabízí barevnou litografii, po­stavu Jana Sladkého Koziny, jejímž autorem je grafik Karel dfäŕrthor. Způsob, jakým se to děje, však vprtrvdě.&aráží. „Přímý potomek Kosinův, B. Sladký, pova­žuje tyto autorské litografie za velmi zdařilé umělecké dílo a na důkaz správnosti je vlast­noručně podepsal,“ praví průvodní dopis. 0 jakou správnost vlastně jde? Kozina se přece narodil před třemi sty lety! Každé ta­kové potvrzení, o němí se hovoří v průvodním listě, musí tedy být nutně něčím, co podce­ňuje práci umělce, co ji snižuje v očích vy­znavačů umění. Potvrdit jde snad pravost dí­la, ale sotva už jeho správnbst. Organisátoři obchodní akce dále říkají: „... v rámci své činnosti zakoupily Tyto autorské litografie a smluvně zajistily, že jen zákonně dovolený počet litografii bude vydán jejich prostřednictvím.“ Zde už se-k populá­risáéi akce bere na pomoc dokonce vůbec ne­existující zákon. O počtu tisků každého gra­fického listu rozhoduje přece autor, který zpravidla desku' nebo litografický kámen po tisku zruší. Není však zákon, který by mu něco podobného nařizoval. Proč tedy tolik ha­lasů? Rozhodně tedy akci chybí seriosnost a naopak zase v ní přebývá jarmareční vychva­lování, připomínající obchodní způsoby kšef­­tařů, kteří jen proto, aby prodali, dokázali 1 věc umělecky bezcennou ověnčit gloriolou nejvyšttho'mištrovštví. 7Grafika mladého na­daného K. Oberthora tó na štěstí vůbec nepo­třebuje a spolek „Psohlavcí“ jistě víc svou reklamou autórovi ublížil než prospěl. R. D., Klatovy DVA MONOLOGY BOHUMIL ftlHA „Tak už jsme na svátky bydlili v novém. To si nepřejte, co jsme s tím domkem zkusili! Já jsem se spadl o dvanáct kilo. Tuhle vestu jsem nemohl dopnout a podívejte se, jak je mi vol­ná! A moje žena? Sukně na ní visí jako na věšáku! Dneska se tomu s mojí smějeme, ale v létě nám do smíchu nebylo. Víte, já dělám na rudě a'domek jsme si postavili dost daleko. Kdepak nás před válkou napadlo, že se vše roztáhne až k nám! A vidíte, za poslední tři roky jsme s rudou jak se patří hnuli. V závodě mi říkali už na jaře, poslouchej, s tím domkem budeš musit pryč! Máme pro tebe pěkný byt v na­šem sídlišti! Ale moje nechtěla o sídlišti ani slyšet. Abys­te viděl, je to ženská jak se řekne politicky nevědomá, ale doopravdy moudrá. Mockrát už mé uchránila od nepříjemností. Tentokráf jsem jf však nerozuměl. Postavila si hlavu, a že z domku nepůjde. Byl jsem ve dvou ohních: v závodě na mě tlačili, abych se už stěhoval, a doma hartusila manželka. Říkala, je ti šede­sát, za chvíli tě pustí z práce, a ty polezeš na stará kolena do sídliště? Buď rád, že máš nad hlavou vlastní střechu! No, nepospíchal jsem. Myslil jserrí si, že to. ještě nějakou chvilku vydrží. Bagry byly ještě daleko. Ale kdepak! Skrývka se valila jako la­vina. Nejdřív se nám ztratila voda ve studni a žena pro ni- musila chodit kus cesty. Když to v lomu prásklo, pokličky na hrncích nadska­­kovaly, a za nějaký čás jsme slyšeli hučeni bagrů. Už se prohrabávaly k nám. Za chvíli pracovaly blízko našeho plotu, ale manželka jako by se nechumelilo. Vařila a prala, prádlo si pověsila na zahradu, záhony po zelenině zryla a pěkně uhrabala. Přišel hlavní inženýr a povídá: Jak to u tím domkem vlastně myslíte?1 Zena řekla: ,My z něho nepůjdem.1 A inženýr: ,No*dobře! A je vám jedno, kde domek stojí?1 A moje žena: ,To nám není jedno! Nejradši bych dolů do vsi. Závod tam má parcely, tak nám jednu dejte!1 .Beze všeho, můžete si vybrat,'- povídá inže­nýr. ,Mimo to dostanete odškodné a dáme vám lidi na bouračku i povozy na materiál. Ale do týdně at je všechno pryč.1 Ten den to u nás začalo! Chumeľ lidí se vrhl na náš domek a za dva dni po něm nebylo ani památky. Jako když do něho foukne! Základy jsme už nestačili vybrat, zahryzly se do nich bagry. Bydlili jsme zatím v komůrce u soudruha ze závodu a začali jsme pomalu stavět. Přijdu jednou na staveniště a vidím: moje sedí u ne­cek a rejžákem drhne jednu tašku za druhou. .Prosím tě, co to děláš?1 ptám se. ,Což nevidíš, jak tašky za ta léta zčernaly? Přece je tak nenechám! Naše střecha musí být čistá!1 řekla moje. Podívejte se, taková je to ženská! Tak jsme spolu stavěli celý podzim. Já po práci a žena přes celý den. Ze závodu nám hodně pomohli, a do vánoc se nám povedlo dát domek znovu dohromady. Tomu starému jako by z oka vypadl, jenomže má novější kabát. Zena je celá šťastná, že jsme ten domek uchránili. Já vím, nebýt jí, tak jsme ho určitě neměli. Jenom v jednom neměla pravdu: že by mě závod v šedesáti letech pustil. Dělám dál a práce mám! A to ještjě jsem dostal teď před svátky nabídku z Rudného průzkumu z Pra­hy, abych šel k nim. Ze je mi šedesát, to jim vůbec nevadí! Já nevím, jestli nepůjdu!^ Moc se mi chce. To víte, hledat rudy po republice! Kdo ví, co všechno ještě v hlubinách naši že­rně máme!11x „Kam jedu? Ale tamhle do lésa! Koupil jsem tam dvě soušky. Ve všední den na to není kdy, tak jedu na Štěpána. Předseda mi půjčil koně, ale moje babka křičela, že mě pámbu potrestá. Prosím vás, celý život si mě pámbu ani ne­všiml, a teď na stará kolena mě bude najednou trestat? Ze mě chytí déšť? Kdepak, pršet nebude. Mračna jsou hodně dole, to je pravda, ale ne­mají tah. Do večera to vydrží! Vidíte toho náručního? Ten byl můj, s tím jsem šel do družstva. Moc se mi tam nechtělo! Byl jsem poslední ze vsi. Prosím vá*, bylo tu osm .hektarů, země samá mastnota, dobytek ve stáji jen kypěl, babka čilá jako březová metla a mně ještě není celých sedmdesát. Ve vsi sice říkají, že už teď roštu do země, ale v tomhle věku přece neporostu nahoru! To dá rozvin! Taky máme s babkou syna, ale nevydařil se. Ne, ten se nevydařil! Už je mu sedmatřicet, ale ženit se, ani pomyšlení! Sednout si na motorku a do světa, to je jeho. Já nevím, co tam pořád má. Bůh ví, jak se uživí, až my tu nebudem! Jak se mám v družstvu? Já vám to řeknu rovnou: všechno by šlo, jenomže se moc krade. Prosím vás, ženské jdou s košíky sklízet druž­stevní brambory a zpátky si je nesou plné! Minulý měsíc jsme šlapali řízky a řízků bylo čím dál míň. Hlávky zelí nďbo košík mrkve? To u nás nic neznamená! Zkrátka, hospodaří­me tu jako na cizím. A lidi se potom před vá­noci divili, že jsou malé doplatky! Já jsem byl na schůzi jako na trní. Až se mi dělalo špatně, 'jak jsem to všechno chtěl říct. Ale... jen jsem otevřel hubu, a už se na mě vrhli jako sršně.-Ze nikomu nic nepřeju, že jsem starý lakomec a zase na mě vyruko­vali s tím věncem. S jakým věncem? Prosím vás, vloni v zimě nám umřela teta, teda jako sestra, měla v měs­tě jednoho od dráhy. Ničeho jsem nelitoval a koupil jsem jí věnec. Řeknu rovnou: pěkný věnec s kytičkama, stál na osm set, to ještě byla stará měna. Na pohřbu jsem na ten Věnec koukal a bylo mi ho líto.*Má tam přijít v nic? Tak jsem asi za dva dni zajel do krematoria, věnec jsem vzal a pověsil ho ha půdu. Myslil jsem si, vždyť on se zase jednou hodí! Ale lidí jsou prévíti. Někdo mě musil vidět a od té doby z toho mají legraci.. Jako by na tom ně­co bylo! Takový pěkný věnec přece může po­sloužit několikrát! Já v tom družstvu schnu starostí. Ověs má­me u Kalousů na půdě, ale nikdo si nevzpo­mene, že je tam půda celá rozežíraná. Vždyť tam potáhnou myši ze všech stavahí! To přece víte, oves je Sladký a myš ho ucítí za devate­rou zdí! A brambory! Tak mi připadá, ža krecht je špatně zakrytý a že nemá dost větrá­ků, Abychom o ně nepřišli! A do stáje se mí ani'nechce. Máme to rozstrkáno na několika místech, a těch pár litrů, co se nadojí? Oni si myslí, když bába dvakrát poplácá vemeno; že je to Malininová. Ta by je hnala, Malininová! Ale at si nikdo nemyslí, já mlčet nebudu! Věnec nevěnec, vysypu to na schůzi, ať si kaž­dý přebere to svoje. Včera mi jeden povídal, když se vám to nelíbí, můžete jít. Ale to se, brášek, plete! Já vím, že jich několik chce k Novému roku vyštoupit. Nejsou to zrovna nejlepší hospodáři. Už čtvrt roku říkají, bude­me sít na našem, ale já mezi niina nebudu! Já ne! Tady u nás se z toho taky dostanem, jen co se začneme doopravdy starat. Já sám pro sebe jsem si povídal: Do družstva jsem šel poslední a z družstva bych šel taky poslední!“ LITERÁRNÍ NQVINY C. 1/1954 • 2 ■ C ‘ \

Next