Literární Noviny, červenec-prosinec 1954 (III/27-52)
1954-07-03 / No. 27
lairem a Rimbau dem především. Ssál ze svěžího ducha lidové poesie chilské a jejich bardů. Největší úlohu však v tvorbě Nerudově hráli dva básníci jiné národnosti. Neruda o tom říká: „Když jsme byli mladí, byli jsme přímo proniknuti hlasem Majakovského. Mezi senilními básnickými směry s jejich tříděním svítání a soumraku zazvonil hlas, znějící jako rány bucharu. Básník vztáhl ruce k srdci kolektivu a našel tam sílu pro nové melodie. Majakovského síla, něžnost a vášnivost zůstávají dodnes nepřekonány v poesii našeho věku.“ Když hovořil o Majakovském, Neruda pravil: „Whitman by jej byl miloval.“ A Erenbuřg po'kračuje: Není to náhodou, že klade tato dvě jména vedle sebe. Nepotlačitelná radost ze života, velikost a organická celistvost obrazů a konečně pohrdání všemi pravidly a volné verše autora Stébel trávy pomohly mladému chilskému básníku, aby našel sám sebe ... V jedné ze svých básní nazývá Whitmana svým „moudřejším bratrem“ a oslovuje ho: „Půjč mi svůj hlas a břímě svého srdce ...“ Potud Erenburg. Když ukončil studie, byl Pablo Neruda jmenován konsulem v Rangúnu v Burmě, pak konsulem na Ceylonu. Potom je v Singapuru a na Jávě, žení s Delií. Vrací se do Chile, je jmenován konsulem v Argentině. Odtud je vyslán jako konsul do Barcelony a nakonec do Madridu. Viděl mnohá moře i mnohé země. Tehdy, stále slavnější, studoval jen „slovník smrti“. Plul po oceánech, chodil po krajinách s očima jakoby zavřenýma. Opět se vraťme pro vysvětlení k Erenburgovi: V Nerudových verších pozdních dvacátých a raných třicátých let byla smrt skutečností — odumírání světa, který viděl kolem sebe a ke kterému byl připoután tisíci páskami. Cím plněji a silněji zněl jeho hlas, tím hlasitěji se v něm ozýval umíráček, který nazýval „purpurovým kovem umírání“. V té době se snášela na svět noc fašismu: v Berlíně pálili knihy, v Austrálii stříleli do horníků. Neruda to věděl a viděl, ale řečeno opět s Erenburgem: touto dobou dny bdění a noci inspirace byly pro něj oddělenými světy. První bomby, které padly na Madrid, se zaryly do Nerudova srdce. Ničily květiny, dívky a ptáky, děti hrající si na ulicích, selská stavení i dělnické čtvrti, pole vrácená rolníkům, továrny vrácené dělníkům. Zhynuly tři sloupy španělské poesie. Pažbami pušek byl v Granadě utlučen nejlíbeznější člověk a básník Federico Garcia Lorca, ve Francii umřel jako psanec patriarcha španělské tradiční poesie Antonio Machado, vznešený a čestný básník, který psal sonety na Modesta a Listera, ve fašistickém žaláři zahynul mladý komunista Miguel Hernandez, pasák koz, lidový pěvec a největší naděje španělské poesie. Pablo Neruda prožil drama mladé španělské republiky a se španělskými bojovníky, dělníky a básníky se dělil o jejich chléb a vodu. Pro1 Nerudu to byly chléb a voda života, uprostřed smrti našel život. Od této chvíle patří tvorba Pabla Nerudy lidu, zápasu národů za svobodu a štěstí, který právě začal pod španělským neb|m. Tuto novou básníkovu cestu otevírá sbírka Španělsko v srdci, o níž napsal Aragon, že „tato kniha o málo stránkách je gigantickou předmluvou k literatuře celého světa“. A jako se vyjasnil Nerudův politický pohled, tak se vyjasňuje i jeho básnický tvar. Na povrch se, přes zbytky starých návyků, výrazně dere prostota zralého umělce, který chce hovořit k lidu srozumitelnou řečí. Tak také byly tyto verše přijímány, jako zbraň. Knihu napsal Neruda v Chile, kam byl odvolán, protože nedělal politiku nevměšování, ale postavil se na stranu španělského lidu. V knize Španělsko v srdci nalezl Neruda konečně svůj hlas. Byla v něm araukánská minulost, tradice národních osvoboditelů od Bolivara po Prestese. Španělsko v Nerudově srdci zůstalo a básník nikdy neopomine projevit svou vroucí solidaritu se španělským lidem, naposled v básni Barcelona. Nové tóny, které nalézáme v Nerudově poesii, tóny drtivé nenávisti ke zlu, pathetické chvály hrdinů zazní ještě mohutněji ve velkých verších, které napsal na oslavu Stalingradu. Tehdy byl konsulem v Mexiku. V hlavním městě se objevily podivné plakáty. Neruda tu navzdory diplomatickému protokolu, dal vylepit svou báseň na Stalingrad. Byla to rána do tváře neupřímným spojencům Sovětského svazu, kteří neotevírali druhou frontu, aby nechali krvácet sovětský lid. Vracel se pak často k „zázraku obrovského sovětského odporu“ a verši, pamflety, výzvami burcoval muže kultury, aby šli s lidem a žádal pomoc Sovětskému svazu Svým příkladem veřejného pracovníka i básníka dal zdě Pablo Neruda liknavým a opatrným lekci internacionalismu. Po válce je zvolen Neruda senátorem na kandidátce Komunistické strany Chile. Pracuje v ní neúnavně, seznamuje se s životem pracujících. Jako Majakovskij, Hikmet, Aragon zná důležitost znalosti politických a ekonomických faktů a ví, jak prohlubuje a zpřesňuje básníkův pohled. President Conzáles Videla, zvolený dělnickými hlasy, zrazuje, vyhlazuje všechny svobody, udeří na odbory a stranu jako všichni služebníci Washingtonu. Nerudův dům je podpálen, básník obviněn ze zrady. Odpovídá po dimitrovsku. Vystoupí v senátě-, a ze zrady obviní diktátora. Vypočítá jeho zločiny a oslaví komunistickou stranu. Je jasné, co následuje. Neruda, na něhož podnikli atentát, se uchyluje do illegality, žije „kdesi v Americe“. Na koni projíždí pampou a soutěskami hor, žije mezi peony, rybáři, horníky, pastevci, bezzemky, andskými dřevorubci. U nich a pro ně píše svou Kroniku 1948, svou báseň At procitne dřevorubec, první básně rodícího se mohutného Canta general, Zpěvu povšechného. Canto generál, básnický obraz Latinské Ameriky, čítající v patnácti zpěvech šestnáct tisíc veršů, je největší básnickou knihou současných latinskoamerických literatur. Složitým a svízelným procesem dopracoval se Neruda k básnické přesvědčivosti a naléhavosti. Ještě tu najdeme některá těžko srozumitelná místa, abstrakci, samoúčelnost. To však je daň básnické minulosti a nedostatky mizejí za obrovskými klady díla. Veliká je síla této materialistické poesie nejpozemštějšího z epiků a lyriků. Nerudův volný verš, podřízený vnitřnímu rytmu, dostal tady ,$vůj vyzrálý tvar. V básni Já,' nádherném zpěvu humanistické odvahy, přehlíží Neruda svůj život a ukazuje, kterak ve chvíli, kdy se už skláněl na stranu smrti, ho zaplavila nesmírná vlna a přinesla mu jistotu budoucnosti a bratrství: Nechci umřít. Hle, kterak vyvstávám v tom dni plném sopek vstříc zástupům, k životu ... ^ Zde stojím se slovy, s národy a s cestami, které mne znovu očekávají a které buší do mne svýma ohvězděnýma rukama. Canto general, zpěv nezávislosti Chile a Latinské.^ Ameriky je zpěvem Ameriky lidu proti imperialistické Americe, proti novým conquistadorům. Často se tu setkáme se jmény končícími stejným rýmem Standard Oil Company, Anaconda Copper Mining Company, United Fruit Company. Neruda je tu skutečně nesčíslným lidem, je prosycen jeho hlubokou nenávistí. Básník je tu účasten zrození světa, ročních dob, života kamenů, rostlin a stromů, prehistorie a historie minula i přítomna, vpádu vetřelců i osvobozeneckých bojů, nádhery dávných císařství. V Cantu general je vylíčena cesta lidu od tmy ke slunci přes tisíciletí a staletí a ve středu jeho lásky, lidské i básnické je rodné Chile. Canto general je Velepíseň utrpení a hněvů ponižovaného, zrazovaného a zaprodáj/aného amerického kontinentu, ale také velepíseň jeho nadějí, jeho bojů za mír a štěstí. Proto hlas Pabla Nerudy, hlas bojovníka a politického básníka v nejplnějším slova smyslu, hlas jednoty lidí a lidské kultury zní tak naléhavě, výstražně a pravdivě na všech shromážděních míru, proto je básník tak milován, proto mu byla udělena nejvyšší cena lidskosti, Mezinárodní Stalinova cena Za upevnění míru mezi národy. Nedávno se nám dostala do ruky nová kniha Pabla Nerudy. Je to opět objemný svazek a má název Hrozny a vítr. Shrnuje verše napsané od 10. února 1952 do 4. června 1953. Básník o ní sám říká: „Je v ní zachycena stará Evropa a nová Evropa, kterou miluji. Novou Evropou nazývám Evropu socialistickou. Rád bych, aby tato kniha byla mým příspěvkem k míru. Pokusil jsem se v ní ukázat nejkrásnější pravdy západní i východní Evropy: jejich hrdiny a jejich národy, jejich krajiny, jejich výrobky, ■jejich vesnice, jejich mosty, jejich města, jejich vína. Chtěl bych, aby tato kniha přispěla k vytvoření jednoty našeho J.ak ohroženého světa...“ Nová Nerudova kniha je básnickým cestopisem. Vede nás do Anglie, Francie, Portugalska, Řecka. Itálie, Cíny, Československa, Maďarska, Sovětského svazu, Indie, Polska. Je to kniha, která chce dosvědčit, že mír je možný a že přes různost jsou lidé stejní, že jsou si bližními. ... Zdálo se, že se lidé nenávidí, přesto je stejná noc pokrývala i a jediný jas je probouzel: jas světa. Vstoupil jsem do domů: tam jedli u svých stolů, z továren vraceli se, smáli se, nebo plakali. A všichni byli stejní. Všichni obraceli oči ke světlu, hledali cesty. Všichni měli ústa, zpívali, vstříc jaru. Všichni. Proto jsem vyhledal mezi hrozny a větrem to nejlepší v lidech. A teď mi naslouchejte ... Tak píše Neruda v prologu knihy Hrozny a vítr, A my nasloucháme vroucí básni na smrt Stalina, jehož slova „Láska vítězí nad smrtí“ si vepsal do štítu Pablo Neruda. Nasloucháme veršům o našem Fučíkovi, tesknici psance po domově, básni na nové pražské mosty, na vzkříšenou Varšavu, o čínských cikádách. Krok za krokem sledujeme básníka v jeho putování za mírem. Zahlédá mír v ladné křivce Loiry, v žebroví v Sienně, v továrně v Miláně, v londýnské ulicí, v cardiffském dolu. Vidí ho v kolchozu na Krymu, v úsměvu rýžových zubů v Číně, v rudém šátku pionýrky, v modrácích dělníků. Pablo Neruda vrátil míru chuť chleba, vína, včyii ročních dob, šíři oceánu, barvu slunečného dne. Poslední Nerudova sbírka má název Odas elementales — Živelné ódy. Byly napsány v básníkově sídle na Isla Negra, kde Neruda sedává na kamenné lávc^i pod sochou, která kdysi stávala na přídi staré lodě. Odtud, jako kdysi Hugo na ostrově Jersey, se dívá na oceán, který jako Majakovskij nazývá soudruhem oceánem. Ze sbírky známe zatím dvě básně. Jedna má název Moři, druhá Chlebu. Básníkův zpěv tady tíhne k výrazné prostotě, silné naléhavosti živlů. Nové tvůrči mládí tryská z básníka a dříve někdy bezbřehá i zakalená řeka jeho poesie se mění v čirý pramen. Ten, který poznal, jak sovětští lidé důmyslem a prací nahradili kouzelnou hůlku vil, který viděl, jak na pouštích se rozvlnily lány obilí a vlny nových moří, jak veliká skutečnost vytvořená kolektivem vítězí nad planou fantasií osamoceného jedince a je pohádkovější než pohádky, tu napsal hrdé verše člověka nové epochy: Donutíme Tě, moře, donutíme Tě, země, dělat zázraky. Nebot v nás samých v zápase, je ryba i chléb i zázrak. Pozdrav velkému básníkovi Drahý Pablo Nerudo! Dovolte, aby Vás i čeští a slovenští spisovatelé, kterým bylo dopřáno několikrát Vás uvítat ve své zemi, pozdravili v den Vašich padesátých narozenin, které slavíte opět doma, v Chile, a aby připojili své upřímné blahopřání k nespočetným projevům lásky, jež Vás zahrnou v tento den. Pozdravujeme Vás jako tvůrce velkého básnického díla, jež burcuje a do boje volá procítajícího dřevorubce, lid Latinské Ameriky, díla bohatého a překypujícího jako sama příroda Vaší vlasti, hlubokého a životodárného jako její veletoky, vznešeného a mohutného jako její horstva. Vaše verše promluvily k nám hlasem pokrokové kultury jihoamerického kontinentu a daly nám poznat nejen Vás, velkého člověka, bratra všech básníků-bojovníku za svobodu, ale i lid Vaší země a jeho těžký úděl a stále sílící boj za svobodu národní i hospodářskou. Láska k Vaší poesii, již uslyšíte u nás všude z úst českých a slovenských chlapců a děvčat, je odpovědí na Vaši úctu k básníku nejdražšímu našemu národu, k pěvci demokracie a svobody Čechů, Janu Nerudovi. A je to novým důkazem o dějinném poslání velkého umění, jež ve jménu pokroku a štastného budoucího života sbratřuje lid všech národů. Přijměte, drahý Pablo Nerudo, bratrský pozdrav svých československých přátel! Ústřední výbor svazu Československých spisovatelů O KNIZE NÁRODNÍ UMELKYNE MARIE MAJEROVÉ VÍTĚZNÝ POCHOD O národní umělkyni Marii Majerové lze s Turgeněvem říci, že sedmi vodami nikdo s ní nesmyje ruského prachu. Ještě se docela neusadil prach bitev revoluce a občanské války a Marie Majerová se snažila najít a našla cestu do sovětského Ruska. Hnala ji tam dávná česká touha po Rusku a navíc toužila spatřit zemí, kde zvítězila revoluce a kde se mění sociální pořádek. Tím spíše chtěla všechno na vlastní oči vidět, že už předtím dostatečně poznala, jak vypadá svět kapitalistické Evropy i svět za oceánem, že poznala, že je to vlastně svět bez budoucnosti. A autorka Z luhů a hor a Nejkrásnějšího světa nemohla se přece už pro horoucí lásku k své vlasti, osvobozené v roce osmnáctém ze staletých pout habsburské monarchie, spokojit pro ni, mladou a vzkříšenou, budoucností chmur a nejistot umírajícího starého světa. .>■ To nové a revoluční v Rusku vycifovala jako všichni my z revolučního Října, z jeho politických á literárních vlivů u nás. Zvěda-vost byla vznícena též politickými druhy Marie Majerové, Olbrachtovými Obrazy ze soudobého Ruska a Smeralovou Pravdou o sovětském Rusku. Ale uvidět, poznat, sáhnout si na puls revoluce, nabýt pravého obrazu, mohla Marie Majerová teprve přímo v sovětském Rusku. A příležitost k tomu jí dala volba delegátky na třeti sjezd komunistek v Moskvě roku 1924, pátý sjezd Třetí internacionály v Moskvě. Kniha, kterou odtamtud napsala, případně nazvaná Den po revoluci, plná bezprostředních dojmů a nového poznání, byla tak mezi prvními knihami, jež se staly zvěstovatelkami pravdy a poznání o životě socialistického státu. Vzbouřený prach revoluce jakoby ještě usedal na stránkách této knihy < o době, lidech, sovětském zřízení, o tváři Moskvy a Leningradu a z nemacharovského Výletu na Krym. Marie Majerová nikdy v cizích zemích neokoušela jen turistické dojmy. Šla vždy za poznáním, za objevováním nového, za poučením. Dovedla to vždy se svými čtenáři živě sdílet. Za vší střízlivostí poznávání tu stojí něco jako vidění, něco jako sen — to když dávná pohádka z dětství sé jí pojednou a doopravdy měnila ve skutečnost. Rusko, veliké a široké Rusko se probudilo k novému životu, prožívalo v očích Majerové svůj „den po revoluci“, svou mladost a radost, organisovalo, stavělo, žilo mocným dechem nového života — v továrnách, na sjezdech, na ulicích, v domech, v literatuře a umění, v nových institucích/ v ženách, v dětech. Mnohé vůbec bylo málem nepředstavitelné svou skutečností i novostí toho, co se tam dálo. Už na počátku tohoto setkání s revolucí stál úžas nad shledáním s novým světem, ostrost pocitu z předělu světa starého a nového, zanícení a rozechvění na této hraničí, za níž je krok do budoucna. Byl to dojem, jenž se tolikrát ještě ve stejné síle opakoval u všech pozdějších poutníků do Sovětského svazu. Nám doma tuto mohutnost nového v srdcích napovídal zpěv Internacionály, jíž jsme veřejně manifestovali svou lásku a touhu, proti nimž byl policejní obušek věru nicotnou zbraní. Marie Majerová po návratu ze Sovětského svazu musila pak všechen přetlak svých dojmů, bezprostřední poznání země sovětů, své vzrušení i nadšení vypovědět knihou Den po revoluci, knihou, hltanou z jejího pera jako poselství,$jako vyznání, jako slib, jako proroctví čehosi možná vzdáleného, ale spíše na dosah blízkého. Nebot i tady platí slovo o víře, která uzdravuje. Když teď Marie Majerová postavila tuto přepracovanou knihu v čelo. nového svazku, nazvaného Vítězný pochod (vydaly Svět sovětů, 1953 a St. nakl. krásné literatury, 1954) a obsahujícího všechny další její cesty do Sovětského svazu od roku 1924 do roku 1952 (a to již zase v roce 1953 přeletěla Sovětský svaz cestou do Cíny), vzniklo něco jako historie této víry a naděje českého člověka v Sovětský svaz za, více než čtvrtstoletí. Ještě mnohokrát se z ní Marie Majerová vyznala v různých literárních příspěvcích a reminiscencích, odpovědí na anketu Ogoňku v roce 1935 „Co pro mne znamená SSSR“ a ovšem celým svým dílem od Přehrady přes Sirénu až k povídkám z Cesty blesku a k uvítání sovětských vojáků na pražských barikádách. Utvrdila tuto svou víru, lásku, naději a poznání ještě několikrát při svých cestách do SSSR. Tak v roce 1938 při účasti na oslavě 1. máje v Moskvě, v tomto osudném roce podtrhla výmluvně sílu Sovětské armády, jejího ducha, její výstroj, výzbroj a bojeschopnost. Tehdy také ve své stati přivezla do vlasti poselství dramatika Višněvského: „Nic se nebojte. Za vámi stojí Sovětský svaz, váš spojenec!“ Jak by toto poselství nebylo povzbudivě znělo z úst Marie Majerové po další dlouhá léta poroby, v níž čas — podle Vančurova vyprávění z dějin — plyne jen. zvolna, do malomylsnících duší? A sotva byl „den po válce“, letí Marie Majerová s delegací spisovatelů a novinářů do Sovětského svazu znovu, byt to bylo jen na polovinu té doby, co v něm strávila „den po revoluci“. Ale tentokrát vv roce 1947 lze při cestování letadlem uletět („Deset tisíc kilo- * <? LITERÁRNI NOVINY C. 27/1954 • 2