Literární Noviny, leden-červen 1961 (X/1-25)

1961-01-07 / No. 1

Hlas zvonil táhne nad závějí a v dáli tiše zaniká. Předkonferenčni dnové spějí ve stopách ctného klasika. Však celá naše kritika — ač leckdo pro ni nespí, nejí — se klidně brouzdá za závějí a v dáli tiše zaniká. S O konvencionalismu satirickém V humoru dřevních časů najdeme ustálené zdroje veselí: tchyně utlačující zetě, profesoři zapomínají deštníky, obyvatelé měst vynikají inteligencí nad zemědělce, ale tváří v tvář přírodě nebo polním pracím se projevují jako nejzabedněnější ignoranti.. .Tak tomu bylo od starodávna, čtenáři to měli rádi, iádali si toho a srdečně se tomu vidycky zasmáli. Současná doba se může honositi humoristickými konvencemi v míře daleko skromnější, vyskytují se spíše na estrádách net v tisku. Tím pozoruhodnější je výskyt jejich satirické obdoby, a to právě 0 časopise, který udává tón satiře. V 48. čísle Dikobraza čteme v rubrice „Samoobsluha“ jsem dodávají vtipy čtenáři: tato rubrika je tedy jakýsi barometr vkusy — jejich, a ovšem 1 redaktorova) tuto podařenou taškařici: „Diktuje předseda fZD: ... a vzhledem k tomu, že tři sousední jZD vedou s námi spory pro urážku, tři předsedové se rozvádějí a další členové žádají o neuznání otcovství, žádám, aby další brigáda z řad členů advokátních poraden posílána nebyla,. Veselé, že? Tato průbojná satira je založena na odvěké, notorické skutečnosti, že Imnozí) advokáti rádi rozdmýchávali spory, z nichž by mohli potahovali zákonitou odměnu čili palmár. Občané neměli dosti pochopení pro tuto snahu a byla-li tepána satiricky, přijímali to s veselým zadostiučiněním. Podobné duševní hody přichystala koncem minulého roku svým čtenářům dikobrazí samoobsluha — na útraty advokátních poraden, protože samostatní advokáti už nejsou. A v tom je právě kámen úrazu. Advokátní poradny nejenže nepopichují lidi, aby se soudili, ale jednaly by proti vlastnímu zájmu, kdyby tak činily způsobem, jaký je vylíčen v onom dikobrazím šlehu. Advokátní poradně se dneska vůbec nevyplatí dávat podnět k přespolním sporům, socialistická soustava právního zastoupeni je zbavena výdělkářského, maloživnostenského rázu. Stěžoval si mi známý, že ho pracovník advokátní poradny přemlouval ke smíru, ač šlo o obranu proti vyloženě svévolné žalobě; malý interes pana doktora byl v přímém poměru k hmotné zainteresovanosti na věci klientově. Na to by měl pomyslet nejlepší český satirický týdeník: jednak proto, že satirik (a tedy i satirický časopis) má dobře znát to, o čem^píše, jednak proto, že satirik má bojovat proti klevetám a ne je šířit — zkrátka: nebýt odtržen od skutečnosti. V. LACINA Dvě stě padesát koncertů v Mostě Hornický Most, město, které u nás budeme zanedlouho počítat mezi města největší, nemá zatím ustláno na růžích tam, kde by to poměrně nejvíc potřeboval: v kulturní činnosti. Kdybychom měli jmenovat kulturní pořady opravdu přitažlivé (a bohužel zas povětšině jen pro určitou část mosteckých obyvatelů), stačilo by ukázat na dva, víc bychom sotva našil. Bylo by to především Divadlo pracujících a potom Mostecké hudební pondělky, s nimiž jejich neúnavní organizátoři začali již někdy před dvanácti lety. Za tu dobu jich bylo plných dvě stě padesát a navštívilo je přes 90 000 posluchačů. Vystupují na nich i zahraniční hosté — obvykle ti, kteří přijíždějí účinkovat na Pražské hudební jaro. O úrovni Mosteckých hudebních pondělků psal už i sovětský i jiný zahraniční tisk. dk Do dalších pěti let v Liberci Kulturní pětiletka pro město Liberec byla na programu zvláštního zasedání libereckého městského národního výboru. Obsáhlý návrh pětiletého plánu kulturního rozvoje města se zabývá především institucemi profesionálními. Zaznamenává však, že v Liberci kromě toho pracuje 10 osvětových besed, 4 závodní kluby, 12 rudých koutků a 6 kulturních domů v okrajových čtvrtích. Dále je ve městě více než 160 souborů LUT (pochopitelně různě aktivních a kvalitních) a žije zde celkem 22 samostatně pracujících regionálních výtvarníků, 12 spisovatelů a 10 hudebních skladatelů. V příštích pěti letech se nepočítá s rozšiřováním počtu profesionálních kulturních institucí ani jejich pracovníků, ačkoliv by snad stálo za úvahu, aby mezi tyto instituce byly aspoň částečně pojaty 1 Liberecké výstavní trhy, u nichž rok od roku stránka kulturní více převažuje nad stránkou ryze obchodní. Návrh plánu se ponejvíce zabývá obsahem kulturního dění v Liberci. Předseda stálé školské a kulturní komise janecký a někteří další poslanci MěNV však správně upozornili, že jedním z hlavních úkolů libereckého pětiletého kulturního plánu bude přivést ke kultuře i ty občany, kteří zatím zůstávají stranou. jš Na Příkopě tam, kde je dnes budova Státní banky. stával dům, ve kterém v letech 1829 a 1E40 bydlel tvůrce polské národní hudby Frederyk Chopin. Byla tam zasazena pamětní deska. dílo sochárky M. Durasové. Snímek L. Valnohy JAK DOPADLA VÁNOČNÍ SOUTĚŽ Malý zábavný kvíz ve formě detektivního příběhu, který jsme otiskli ve vánočním čísle, se setkal opravdu s neobyčejným zájmem čtenářů. Redakce byla přinucena prostudovat 776 odpovědi, které jí došly do stanoveného termínu. Naprostá většina z nich správně objevila v textu tituly deseti knih z nakladatelství Čs: spisovatel: Mezi třemi hranicemi Zelené obzory Velká samota Celý den do konce týdne Plamen a vítr Zlá krev Závod ve stínu Venuše z Málu Co zbylo z anděla Třicet šest pod zemi. Někdy šla fantazie luštitelů hodně daleko a objevovala i tituly neexistující, jindy byli luštitelé svedeni náhodnými slůvky a objevili nám v kvízu řadu skutečně existujících dalších názvů. Nu — a nakonec jsme těch 624 správných řešení vložili do osudí a vylovili jména 100 úspěšných řešitelů, kterým zároveň posíláme knižní odměny. Děkujeme všem účastníkům za zájem — a snad sí zase někdy pro jejich detektivní choutky něco vymyslíme. r. Po Novém roce se vždycky zahajuje mnoho nových věcí; a proto zahájíme letošní. už pátý ročník Jazykového koutku rozpravou o vazbách slovesa zahájit. V novinách se nezřídka setkáváme s titulky jako Konference zlepšovatelů zahájila, Pražské planetárium zahájilo. Zápasníci zahájili. Je na nich zvláštní to, že je slovesa zahájit užito bez předmětu. Zpravidla totiž u tohoto slovesa, vyjadřujícího jistou fází činností, bývá předmět ve 4. pádě (Předseda zahájil schůzi), anebo má sloveso vazbu trpnou (Schůze byla zahájena . . — předmět zahájeni je tu vyjádřen jako mluvnický podmět). Podle toho bychom tedy čekali, že ony titulky budou mít podobu: Konference zlepšovatelů byla zahájena, Pražské planetárium zahájilo svou činnost, Zápasníci zahájili boje o mistrovství. jestliže se nyní stále častěji užívá slovesa zahájit (v činném rodě) bez předmětu, znamená to, že v takových případech do něho vkládáme trochu jiný význam. Srovnáme-li novou vazbu činnou (k. zahájila) s vazbou trpnou (k. byla zahájena), vidíme, že zatímco ve vazbě trpné (přesněji řečeno stavové) vystupuje podst.’ jméno konference jako předmět zasahovaný nějakou činností zvenčí (jejíž původce není udán), ve vazbě činné chápeme toto jméno jako nositele děje (podobně jako třeba ve spojeních konference pokračovala, skončila). Sloveso zahájit se tedy v této vazbě změnilo ze slovesa předmětového na bezpředmětové. Proč a jak k této změně vazby došlo? V případech jako Zápasnici zahájili mohlo jít zprvu — v stručném, hutrém titulku — o prosté vynechání nadbytečného větného členu, vyrozumívajícího se ze souvislosti. Ve větě Pražské planetárium zahájilo je předmět svou činnost spíše jen formálním doplněním a naznačuje, že „zahájení“ se nevztahuje na nějaký vnější předmět, ale vlastně zpět k podmětu, (jak to vyplývá ze zvratného zájmena svou). Avšak hlavní činitel, který tu působí, se zřetelně ukazuje u věty Konference zahájila: je to vliv sloves skončit a začít, patřících k témuž významovému okruhu; konference začala, konference skončila — a tedy též konference zahájila. A není jistě náhodou, že se ve starším jazyce užívalo (a tn a tam dodnes užívá) i těchto dvou sloves v podobě zvratné (všechno se dobře skončí, začala se mezi nimi hádka). Vynechávání tohoto zvratného se brusiči velmi dlouho odsuzovali jako chybu, avšak J. Zubatý už před lety vývoj nových vazeb obhájil a vysvětlil jej (což je rovněž zajímavé) hlavně vlivem dalšího slovesa z tohoto okruhu, přestat. Proto můžeme i novon vazbu slovesa zahájit („začít se svou činností“) pokládat za správnou a přiznat jí domovské právo v publicistickém stylu. Dš POVÍDCE MARUŠKA OD MARKA VOVCOKA či správně, protože jde o pseudonym, od Marie Markovyčové (St. nakladatelství dětské knihy) je už bezmála devadesát roků. K nám se na sklonku minulého století dostala oklikou přes francouzský převod — a dnes tedy vychází nově v překladu Ludmily Zilynské a s Ilustracemi (jsou nestejné úrovně) Zd. Mlčocha. Nemyslím, že by Marušku měly číst pouze děti — ale nechť Ji čtoul —, i dospělým čtenářům je určena. Poznají výrazné dílko silné autorky, jehož látku z dějin hetmanské Ukrajiny 1 způsob jejího zpracování budou asi konfrontovat s obdobami u jiných autorů (i u Gogola, aniž na to Marusja doplatila), takže tam, kde dítě bude sledovat především hrdinský a tklivý příběh na pozadí tragického úseku dějin, objeví zkušený čtenář hodnoty, které děcku zatím ujdou. — Zjistí, že Nerudovo slovo o maloruské Boženě Němcové“ bylo o Vovčokovl — Markovyčové řečeno spravedlivě. kv jazykový keitek Kresba Viléma Reichmanna Karel ovorak ^ ZPĚT KE GRAMOFONU? Kdepak, dnes už to není ani odlesk oné slávy, kterou prošel za dosti krátkou dobu, jsa rázem populární a hned také nenáviděn ... Myslím — gramofon. Když byl objeven, nepřísnější melomani jej připojili k řadě oněch mechanických hraček, k nimž měl člověk vztah ja^o dítě k chřestítku. Přišel sl zahrát svou roli v lidské civilizaci jako řadový voják v celé plejádě ohromujících vynálezů, jimiž se ohlašovalo dvacáté století. Měli jsme strýce, který sloužil na ponorce, zařizoval v paláci císaře Menelika elektrické osvětlení, ale byl slavný tím, že vlastnil gramofon. Jenomže o něj přišel, když se domorodci kdesi na březích Modrého Nilu odhodlali podívat, jak maiinké jsou bytosti, které zavřeny do dřevěné skřínky vydávají tak příšerné zvuky. Gramofon, ale ten pravý, s fialovým hlasadlem ve tvaru liliového květu, s plechově nařikavým zvukem a se vší hrůzou megalomanie, jakou kdy jen mohl trpět člověkem vynalezený mechanismus před objevem kybernetiky — tenhle gramofon se dělil o slávu s Henny Portenovou I se speciálními závodními bugatkami, s Chamberlainovým rekordem v letadle přes Atlantický oceán i s popularitou nejsentlmentálnější písně tohoto století — Sonny boy., Avšak sotva proslaven, už zase překonán ještě větším důmyslem, zůstává ted asi jako velká díla němého filmu na okraji vznešených vzpomínek vedle dnešni samozřejmosti, s jakou se vyvíjí všechna technika zrozená spolu s ním anebo v jeho těsném sousedství. Na břehy řek se chodí s kapesními tranzistorovými přijímači, hrací gramofonové skříně se u nás nevžily, v taneční kavárně si nemůžeš za korunu vyvolit melodii, při které chceš podmanit slečnu. A přece — gramofonových skříní jsou plné obchody a prodejnami gramofonových desek se jen hemží. Dlouhohrající gramofonové desky zatlačily do jakéhosi dumpingu desky standardní, za tři koruny dostaneš nahrávku České filharmonie s Talichem a zá padesát korun kompletní Prodanou nevěstu — budeš-li mit ovšem nervy na to, abys šestá třicetkrát obracel plotny pod jehlou. A ty je mít nebudeš. Krátce před objevem dlouhohrajících desek se dostal gramofon na nejnižší stupínek své kolísavé slávy. Začal dosluhovat při rodinných veselicích, drmole smutně džezovou hudbu. Dostal se do úzkých, tento zpívající i plačící dandy, přísní melomani zvítězili, reprodukovat si Beethovenovu Devátou na osmnáct pokračování bylo v době dnešní techniky stejně groteskní, jako poslouchat přenos z olympiády na krystalkový přijímač. Mikrodesky náhle injektovaly znovu oblibu gramofonu. A přece osud tohoto přístroje je pořád vratký. Sotva se naplňují regály novými nahrávkami, už se kdekomu chce plastického zvuku, a také magnetofony jsou každý rok levnější. Nevím, jaká budoucnost čeká přístroj, pro který nebyl čas ani objevit nějaké domácí pojmenování — právě tak jako u televizoru. Ale přítomnost, zdá se, má zajištěnu. Výprodej standardních desek a zlevnění desek dlouhohrajících i přístrojů rehabilitovalo pověstnou hudbymilovnost tohoto národa. Jen si zkuste sehnat elektrické čtyřrychlostní gramošasi. Národ se ovšem rozdělil v několik skupin. Děvčata s uměle podloženými, do výšky vyčesanými drdůlky a zachmuření mladíci se světácky povýšeným zřením běhají po krámech za Kukurukú hebo za Že se nestydíte..., kterýžto čtvrt století starý charlestonový rytmus Jim v tanečních hodinách vtlouká do hlavy piano v nekonečných repeticích. Vedle muž s aktovkou, prohlašující, že velice spěchá, ne-. boť seděl celý den na schůzi a ted letí na vlak, si žádá PurceílOvých Pět kusů. A stranou, u pultu s výprodejními deskami kus á 3 Kčs si stařičtí manželé v seznamu Suprafonu pomalu odškrtávají, čím ještě doplnit své soukromé koncerty. Dojemně studují každou jednotlivou etiketku — hle, jak vzpomínají, srovnávají nahrávky a šuškají si. Za šest korun Lisztův Patetický koncert e-moll... Jaký to bude sváteční večer! Možná, že se klavírní dvojhra Dichtlerových pořine ze stařičkého mechanického kufříkového přístroje, bude to všechno dětinsky naivní v sousedství bytu, kde sedí rodina u televizoru, ale Liszt tomu bude rozumět a bude promlouvat vášnivě a zaníceně k těm dvěma, nakonec usínajícím pomaličku při znovu a znovu opakovaném stinguendu ... Muž, který spěchá na vlak, si přibral Janáčkovu Symfoniettu a obrací v ruce Prokofjevovu Sedmou... Za čtrnáct korun v sovětské nahrávce ... Zmocňuje se mne zvědavost a po dvou třech seznamovacích větách je to venku: ano, muž má doma i rozhlas i televizi... Ale miluje hudbu.......A pak. víte, také kvůli dětem. Ti mladí vůbec nic neznají. Založili jsme si jakousi chronologickou diskotéku. Ohromné, člověče! Víte, že v devatenáctém století se setkává Berlioz div ne s Mahlerem ...?“ Letěli jsme spolu na vlak, nemohl jsem ho v tom nechat, když už se mnou ztratil cenné minuty. , „Také ... víte ... kolem gramofonu se musí teprve vypěstovat pravé prostředí... Věříte, že dost lidí se na koncertech cítí jako v dobrovolném vězení? Doma sedíte, soustředěn k otáčející se desce ... Jo, poslyšte, některé ty německé nahrávky jsou velevýtečné. Rusové zase mají výborné operní árie... Z té desky se tedy odvíjejí myšlenky — ale někdo vedle vás naslouchá jen ze zdvořilosti__to se hned pozná. Gramofon každého odhalí. Židle zaskřípe ledabyle zrovna ve vypjatém sospirandu ... Nebo kluk — je mu patnáct, víte? — koukám, právě při té nádherné třetí větě Händlova osmého kusu Concerta začal luštit křížovku... Ale ne, nemyslete si... ondyno jsem ho zase přistihl, jak si docela sám a celý pryč pouštěl Bacha ... Já také rád sám, úplně sám ... víte ... Ten skladatel byl také docela sám, když to skládal. To jsme si pěkně popovídali, tak vám děkuju za doprovod a tady je adresa, budete-li mít někdy cestu kolem, stavte se!“ Gramofonoví lidé jsou trochu jako bibliofilové. Ale muž už sedí v kupé a jistě sl rozbalil své desky... To znáte, když člověk veze domů novou gramofonovou desku? Deska se už po cestě ‘roztáčí a z drobných mtkrorýžek se odvíjí něco, co pohlcuje starosti, hořkosti, křivdy, spěch, povrchnost, špatné návyky 1 utrápené svědomí. Jeden můj známý například se k poslechu gramofonových desek obléká do večerního. U nás se ted prodává hodně desek a veliké procento z nich tvoří výběr, jakousi — jak by řekl onen muž — chronologickou diskotéku. Chvalme gramofon, nevím, co s ním bude, ondy někdo mluvil o možnosti nahradit jehlu světelným paprskem nebo cosi takového ... Ale gra - mofon je z rodu technických vynálezů — a přece od svého počátku nejvíc myslí na člověka, na jeho duchovní potřeby. Při příštím zlevňování bych šel dolů především s tou ne|vznešenější a nejkrásnějšl hudbou. Už ted se ukázalo, jak takové zlevnč může mít přímý vliv na životní záliby.