Literární Noviny, leden-červen 1964 (XIII/1-26)
1964-01-04 / No. 1
\ /} ^-sl / FsÍK XIII. 4ÜDNA 1964. 60 hal. • Kdy i. jsme počátkem roku 1956 na pozadí t j wé politické koncepce měřili a přezkou- JLJj ávali i umění vůbec a literaturu zvlášuvědomovali sl chyby a prolákliny tvorbě i teorii právě končícího období a y , zažili se začít novou kapitolu, už bez mlýnkých kamenů stalinského kultu a bez traposti své vlastní slepoty či kompromisptmiictví... dělali jsme si tehdy nepochybně jakési představy o budoucí praxi čs. umění. Přešlo osm let, politická koncepce XX, I sjezdu KSSS potvrdila svou logiku a silu, ! tehdejší vznikající koncepce umění a kulr^^turní politiky koneckonců potvrdila svou ÖTr^logiku a životnost. A splnily se nám tedy ony tehdejší představy? Nesplnily se, protože všechno se časem rf*\ukázalo daleko těžší a komplikovanější. v# J, Míra nejistoty tehdejšího málo ostrého prvního snu o nových kvalitách socialistické literatury je už dnes zřejmá. Mnohé tehdy spočívalo spíše v prudce stouplé temperature nežli ve skutečném vědomí, co dělat. Faktická práce přicházela teprve později; pak se oddělovala i skutečná mohoucnost od pouhého zápalu a manifestování. Ale zároveň se ony představy i splnily; neboř čs. literatura během dalších osmi let v meritu věci nezradila tehdejší úmysly a plány, nejlepší svou částí šla tím směrem a do těch končin, kam se tehdy upřely první pohledy a kde se tehdy viděly, byt bez kontur. perspektivy. Ztěžka, často zvolna, s překážkami vně i uvnitř sebe, s rozpaky, s neúspěchy, přece jen literatura vyplňuje tehdejší svoje předsevzetí. Myslím, že čs. umění jde do roku 1964 s nemenší důvěrou v uskutečnitelnost před-Peter Karvaš: O zápas myšlenek New ^ork — \osKovec — a Mávne musical Josef Škvorecký: O Steinbeckovi a jiných Erenbiirgo^vy paměti a dnešek Verše Josefa Hiršala Dušan Pokorný: Cíle a prostředky O nových knihách — Divadlo — Televize Z přírůstků Národní galerie TERÁRNÍ NOVINY ■ TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ O ZÁPAS MYŠLENEK stav, nežli šlo do roku 1956; jenomže je míří naivní, počítá s tím, že v cestě bývají i klacky, jeho pohyby jsou míň patetické, zato zkušenější — a účinnější. Ve hře už dnes nejsou jen sliby a dobrá vůle, nýbrž nepopiratelné důkazy práce a reálné, vykázané novátorské energie. Čs. umění jde do roku 1964 znatelně ofenzivnější, než jaké bylo ještě včera, zajímavější, rozrůzněnější, bohatší o mnoho nových jmen, s kůží zvyklou t na škrábance, s vědomím souvislostí a tedy i s hlubším pochopením jevů, s neústupností umožňující nepropadat panice, s vykrystalizovanějšími prvky pozitivního programu. O tom pozitivním programu by as: především měla být řeč. Rok 1964 bude slabý rok, jestli se hlavní zájem odčerpá na pouiwu kritiku minulého, odpíráni zlu, vymítání ďáblů, odhalování vin, hříchů a pozůstatků, na pouhou obranu dosažených kvalit a zvládnutých idejí. Řekl bych, že nejúctyhodnější jsou dnes v čs. umění (a ovšemže nejen v něm) ti, kdo zcela nepodobni Lotově ženě riskantně vsadili všechno, energii, sebeúctu na kartu tvůrčích objevů, perspektivního myšlení, samostatné práce. To už není nejistota, to už nejsou sny, to už je celý osud, smysl práce, smysl existence: buď domyšlení a realizace započatého, anebo generální porážka a blamáž před soudem historie. Kompromisní řešení není. Přičemž postupná, už několikaletá a stále nedokončená proměna programu ve smyslu sílícího důrazu na jeho vědomý a pozitivní charakter je v praxi samozřejmě čím dál nesnadnější. K manifestaci protidogmatického předsevzetí, k polemice se schematiky a rétory bylo zapotřebí především mladosti ducha, odvahy, patosu hořkých zkušeností. Na dnešní pozitivní program to ale samo už nestačí: dnes prudce stoupá cena nové myšlenky, nové tvůrčí metody, skutečného díla, experimentu, osobitosti, schopnosti tvořit, tedy dělat z ničeho něco, nové umění, novou jeho filosojii, nový styl, novou fantazii, lidskou tvář roku 1964, pravdu života v jeho revolučních proměnách. TO vše v kontextu jak s avantgardou dnešního umění světového, tak s tím, co je živého doma. Nebot nejde jen o osobní programy několika navzájem izolovaných sólistů, jde o program společný celé frontě progresivně orientovaných jedinců, o program, který ve své úplnosti a účinnosti je jen takto společně realizovatelný. V dnešním našem umění existuje vedle sebe několik různých pozitivních koncepcí; jsou víc nebo míň rozvinuty, domyšleny, formulovány; jsou jednotné svým pojetím společenského smyslu, základním politickým přesvědčením, jsou ale přitom často protikladné svým uměleckým krédem t soustavou svých názorů. Je v samé přirozenosti vývoje umění, že rozdílné koncepce se musí navzájem prověřovat polemikou, musí na sebe narážet a provokovat se. Měli bychom rozněcovat tento dobrý boj. Zároveň bychom ale neměli dopouštět neplodné, tvorbou nepodmíněné, umělé tříštění sil. Neměli bychom dopouštět, aby se hlavní linie literární a umělecké fronty navzájem rozstřelovala kvůli malichernostem. Velice potřebujeme dále sbližovat např. tvorbu a kritiku, literaturu a publicistiku, vývojové tendence rodící se na Slovensku a v Čechách, jednotlivé umělecké obory, atd. Dobrý, rozporný, perspektivní proces nového vývoje čs. umění pokračuje. Rok od roku je reálnější a naléhají na něj další nároky. Požadavek pozitivního a společného programotvorného úsilí se mi zdá nyní aktuální a vážný. Patří k samozřejmým úkolům Literárních novin, aby byly tomuto procesu ze všech sil prospěšné, aby mu iniciativním způsobem sloužily. JIŘÍ ŠOTOLA Ne náhodou Jsou právě nyní otázky boje ideologii ústředním bodem našich úvah a diskusí; kdybychom však shrnuli a třeba jen zkusmo bilancovali názory, které k tomuto náročnému a mnohotvárnému souboru problémů byly u nás v blízké minulosti vysloveny, zjistili bychom, že se často ne-, jen soustředujf, ale i omezuji na konstatování a zdúraznéní toho nejdúležitějšího: že ideologický mír ngfli jaož»ný, jako není možný mír třídní, že nerušené soužití antagonistických světových názorů si lze představit právě tak málo jako rovnocennost dvou protikladných a navzájem se vyvracejících pravd, že každý ústupek buržoazntm filosofickým, společenským a životním koncepcím musí mít konec konců nevyhnutelně kapitulajiíský--“ ýdiaraklp.r, ..a. že tudíž každý íJSologický kompromis je svým původem chtě nechtě v podstatě kontrarevoluční značky. Ani k nebývalému zdůraznění těchto elementárních poznatků nedochází pochopitelně náhodou: je přímou odpovědí na nálady a sklony spojovat užitečnou myšlenku mezinárodní koexistence, mírového soužití dvou společenských systémů, kapitalistického a socialistického, s myšlenkou tolerance a zpasívňování v oblasti výkladu světa a společnosti, s myšlenkou, že tvorba idejí třídní společnost zachovávajících a tvorba idejí třídní společnost pochovávajících se staly rovnoprávnými, jinými slovy s filosofickým a hned nato přirozeně i s politickým odzbrojením. Nikomu nemůže ujít skutečnost, že také zde — jako všude, kde do složitých vztahů nadstavby mechanický a neústrojně přenášíme vztahy z ekonomiky nebo mezinárodní politiky — dochází k hrubé vulgarizaci a že také zde hranice mezi touto vulgarizaci, mezi zkreslujícím zjednodušením jednostranným pojetím problému, a a mezi objektivním politickým nebezpečím prakticky neexistuje. A tak pro nás není nic potřebnější než mit jasno o základním faktu: Ze ideologický „hradní" mír je pouze jedna z předeher nebo jedna z podob politického třídního míru a že usilovat o něj je s budováním socialismu a s revoluční přeměnou člověka v něm stejně neslučitelné jako usilovat o atomovou válku. Zkušenost nám však ukazuje, že se k těmto ústředním, gruntovním poznatkům úzce a živě pojí řada otevřených otázek, dílem dědičných a dílem ovšem nových, jednak ryze ideové, jednak i praktické povahy, ale v každém případě velice aktuálních a víc než hodných naší pozornosti. Chtěl bych se dnes dotknout těch, které jsou víceméně přímo účastny na utvářeni obsahu a forem našeho ideologického zápasu. Jak víme, přeměny v nadstavbě, zvláště ve smýšleni lidí, v jejich konkrétním morálním cítěni a v jejich bezprostředním poměru k ústředním činorodým idejím epochy a společnosti, se zákonitě opožďují za přeměnami ekonomickými a sociálními. Naše každodenní politická praxe nám potvrzuje, že úplné vytlačeni buržoázni mentality mentalitou socialistickou a tedy i nahrazeni myšlenkového světa, zrozeného soukromým vlastnictvím, náboženstvími a etikou kapitalismu, naším myšlenkovým světem kolektivního vlastnictví, vědeckého světového názoru a postupného rušeni rozporů mezi jednotlivcem a společnosti, ještě nedávno nepřekonatelných — že tento složitý a ne lehký proces je otázkou spíše desetiletí než let. Proto nikoho ani v nejmenším nenapadne podceňovat rezidua buržoazních Ideologií a podstatná část našich snah v oblasti nadstavby se vědomě proti nim zaměřuje. Naše dnešni postavení v ideovém boji však komplikuje okolnost, kterou ne vždy bereme v úvahu, která má však značný význam. Od té chvíle, kdy jsme začali boj proti kultu osobnosti i proti jeho nemalým důsledkům pro celou atmosféru myšlenkové tvorby, uplynula poměrně — to znamená: z hlediska změny základních tónin, základních poloh tvořivého myšleni a společenského vědomí vůbec velmi, velmi krátká doba. Jakkoli Je každá naše ne-. trpělivost a přecitlivělost na všechny zbytky a ještě živé symptomy starých, totiž kultovních metod ideologické práce, vysvětlitelná a zdravá, jedno je jisté: i tady musíme vidět boj nového se starým jako proces, dokonce jako proces vyžadujíc! krajní vypětí a citlivost, jako záležitost našeho vytrvalého a soustředěného náporu na minulost, protože stopy, které kult zanechal, se projevují s největší životností a setrvačnosti právě v metodách ideologického boje. Dnešní stadium našich ideologických zápasů se tedy vyznačuje nejen horlivými pokusy buržoazních ideologů přejít do protiútoku a přenést ideový boj proti marxismu tak říkajíc na naši půdu, do prostředí našeho myšlenkového ruchu, a naši povinnosti čelit tomuto úsilí na úrovni a s největší účinností,'ale vyznačuje se i z toho plynoucí povinnosti postarat se o vysokou výkonnost a bojeschopnost naší myslitelské výzbroje, totiž — kromě jiného — o odstraněni slabostí a omezeni, takřečeno oné rzi, která pokryla naše ideové zbraně v myslitelském klimatu období kultu. Situace je přirozeně o to napjatější a složitější, že se ideologičtí odpůrci socialismu budou na každém kroku snažit, aby přišili všechna zjednodušení, zkreslení a vulgarizaci myšleni z období kultu osobnosti marxismu samému, historickým a filosofickým možnostem dialektického materialismu, Jinými slovy, že vlastnosti a omezení dogmatického způsobu myšlení budou vydávat za příznačné a inherentní pro marxismus. A v této situaci naše polemiky s dogmatismem, jakožto nejpříznačnější deformaci marxistického myšlení v období kultu osobnosti a působením setrvačnosti i po něm a podnes, v poslední době zabstraktněly a zakademičtěly. Ti, jimž je diskuse o dogmatismu z nejrůznějších příčin nevítaná, volají publicisty, aby s tím „konečně“ přestali; avšak také ti, pro něž je tažení proti zbytkům kultu v lidských vztazích a proti dogmatismu v lidských hlavách věci srdce a cti, věci naši myslitelské bojeschopnosti, klíčovou otázkou pokroku a stranické Iniciativy v oblasti ideologie, také tt nejednou mimovolně odtrhuji analýzu Pokračování na sir, i