Literární Noviny, červenec-prosinec 1965 (XIV/27-52)

1965-09-11 / No. 37

LITERÁRNÍ NOVINY » TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ ysl pro úměrnost fi CT) T Kdo píše do novin, 'dočká se čtenáře ského ohlasu. Tím se míní, íe stojíte lidem za to, aby vám vynadali — souhlas je obyčejně mlčenliví/, taková už je čtenářská nátura. Redakce se zabývá důkladněji dopisy, která skutečně nesouhlasí (těch bývá výrazně míň/, než těmi, které vyprovokovalo nedorozumění. Protože nejsem profesionální novinář, udělal jsem to obráceně. Nad balíčkem čtenářských dopisů jsem si pár hodin lámal Hlavu. Cím to může být, že si tak beznadějně nerozumíme? Jsou tu nejprve věci vnější: Ztráta citu pro diferenciaci publicistických forem Is fejetonem se zhusta diskui tule jako s populárně vědeckou informaci I, zděděná z dob, kdy noviny vy-i padaly od první do poslední stránky stejně of ŕ líně a nudně. Odtud i přežívající představy a katastrofální nedostatek smyslu pro humor. Tahle nedůtklivá důstojnost hájí vždycky cosi svrchovaně nedotknutelného. Cím déle jsem se těmi dopisy probíral, tím bylo zřejmější, Se tudy vede ledna z cest ke kořenům komických nebo trapných nedorozumění, jako by pamětníci vzpomínající dávného nadšení stmzáckých brigád v konfrontaci s dnešním střízlivým světem neměli tak docela pravdu, fako by svátý zápal ani tak nevymizel; spíš degeneroval. Valná část čtenářské korespondence „z nedorozumění" je právě odpovědí na skutečné či ,domnělé znevážení toho, „co fest nám sválo“. Publikoval jsem nedávno fejeton, který si střílel ze soudobé křižácké války proti kouřeni. Myslím, že nejlepší služba člověku, který ve věku skutečně impozantních nebezpečí bere smrtelně vázne nějakou nicotnost, je udělat si z toho legraci. Neprohlašoval jsem ovšem kouřeni za zdraví prospěšné. Z balíku došlé korespondence jen par vět: „je nepochopitelné, že otiskujete článek, který propaguje tento nezdravý způsob života. Ignorujete tím usneseni ... k podpoře ústit o omezeni kouření ze dne ...“ znevažujete všechny snahy pokrokových lidí o lepší a zdravější život, o zvědečtění životního stylu, o kulturní revoluci...“ „Patřím... do skupiny těch, kteří st oddechnou, až budou pro kuřáky zvláštní ohrady nebo izolované ostrovy jako pro malomocné....“ „Jsem nejstarší bojovník v řadách politicky uvědomělých nekuřáků v Brně .. ", Aby nedošlo k omylu: Vážím si lidí, kteří jsou schopni mít nějakou vášeň pro známky, pro raketové motory nebo třeba pro čistý vzduch, lásku k něčemu mimo sebe, která je činí víc lidmi, leňte každá vášeň je nebezpečná; každá láska má tendenci vymknout se svým rozměrům a stát se středem vesmíru. Člověk, který staví vs volném čase v ulici dětské hřiště, si zaslouží naši úctu — pokud ví, že staví dětské hřiště, jakmile se začne domnívat, že staví beztřídní společnost, je v nebezpečí jeho zdravé myšlení i jeho soused. V nedávné polemice padla i zmínka o Jiráskovi. Žádný spor o uměleckou kvalitu nebo pojetí českých dějin, nýbrž o jeho ne právě pokrokových politických názorech. Došly většinou anonymy: „Protestuji co nejrozhodnějl proti pomluvám spisovatele Aloise firdska! Zakažte to těmto lidem, nebot jest ostudou pomlouvati spisovatele Aloise Jiráska. Samozřejmě žádám o pomoc i vyšší orgány.“ „Proti tomuto co nejrozhodněji protestuji a žádám, aby sprosté pomlouvání odvolali! Žádám dále, aby — poněvadž neprokázali znalostí jako spisovatelé — nepsali více do novin, nebot to nejsou spisovatelé, ale břídilověl“ „Poněvadž pomluvy Jiráska se strany čs. spisovatelů (svým orgánem LN/ neustávají, podal jsem zároveň protest na příslušné ministerstvo." Necituji to, abych trnul nad mírou skryté nenávistí, ale abychom st střízlivě uvědomili, že l láska k dílu umělce se může stát klapkami na očích, a nakonec důvodem k denunciacím. I tak spravedlivá věc, jako je vášeň pro lidské zdraví, se může zvrhnout ve vše zastiňující nenávist k láhvi vodky, až se ta láhev stane člověku tím nejdůležitějším ve vesmíru a znemožní rnu domluvit se s ostatními nebo pochopit jednoduchý text. Člověk, který si takto převrátil svět, se cítí nepochopen a z komplexu útočí na vše, v čem tuší narážku, vidí nepřítele všude, a odtud také ona svérázná dialektika krátkých spojení. V jednom z dopisů vypadá krátké spojení například takto: kouření = požívání drog •= ginsbergovati (nové české sloveso]. Ve vysoce diferencované společnosti s rozvinutou specializací je state těžší najít perspektivu, z níž nám věci nejbltžší nezakrývají všechno ostatní, a stále snazší je podlehnout iluzi o principiálním významu nějaké nicotnosti. Předměty kultu, dá-li se to tak říct, degenerují a doba ústupu od iluzí tento proces urychluje. Moderní napětí mezi konzumentem umění a umělcem pramení fistě i z toho, že právě umění spočívá ve vracení věcí na jejich správná místa, do jejich proporcí — a to je práce nemalá. Zabývám se tím balíčkem čtenářských dopisů, protože jde jen zdánlivě o komické maličkosti. Povýšení dílčí věci na princip stoji na počátku každého nehumanistického počínání. Není na světě pře tak spravedlivá, aby svým zabsolutizovaním nemohla napáchat zlo. Vzpomeňme si, jak námi otřáslo, když v některých zemích, jejichž osvobozeneckému hnutí jsme upřímně přáli, proběhla vlna uspokojení nad zavražděním Kennedyho. Nebo jak se stydíme, že se na této planetě mohou slavnostně pálit knížky na hranici. To všechno je součást zápasu o návrat věcí na jejich správná místa, o obnovu smyslu pro úměrnost; jeho z 'rúta je, myslím, jeden z důležitých důvodů, proč si tak často nerozumíme. I v těch novinách. JlRl PlSlORA Letošní nedožité 75. narozeniny Karla Čapka byly příležitostí hlouběji se zamyslit nad dílem, jež mělo od chvíle autorovy smrti osud smutný i slavný zároveň. Bylo podezíráno z diverze maloměšťáctví do naší literatury a z jeho oslavování v našem národním životě. Dnes je nején hojně vydáváno, ale i vykládáno, s úctou a s láskou, jakou si zaslouží. Vstalo k novému životu a obrátilo se k čtenářům i k badatelům novými svými rysy. Patří k těm málo duchovním výtvorům naší kultury posledních desítiletí, jež se staly majetkem kultury světové. Případně řekl Laco Novomeský ve svém příspěvku, který zaslal symposiu, upoután na lůžko nemocí: „Karel Čapek musel obejít zeměkouli, aby se z vinohradského domku dostal do centra Prahy, do zaslouženého středu pozornosti této země... Mohli jsme ušetřit Čapka dobrodružství namáha-, vé cesty i sebe pozdějších — nikoli ještě opožděných — poznání, kdybychom si vždy byli uvědomovali, že náš svět organicky vzešel z jeho světa, nikoli bez něho, nebo dokonce proti němu a jeho obzorům; kdybychom vždy byli věděli, že je dopovězením a nikoli popřením a zavržením 1 jeho názorů v něm." Letošní výročí však. zároveň ukázalo, kolik je v Čapkově tvorbě ještě nepochopeného, kolik ještě nálepek na něm zůstalo — a tedy kolik vykladačské práce nás stále čeká. Symposium o Čapkově díle, jež uspořádal 7. a 8. září v Mariánských Lázních Svaz čs. spisovatelů spolu s Evropským sdružením spisovatelů Comes a za účasti československého PEN-klubu, mělo být — a bylo — Impulsem k této práci. Symposia se zúčastnila řada významných zahraničních spisovatelů, kritiků a teoretiků, a to z Finska, Francie, Holandska, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, NDR, Polska, Rumunska, SSSR a Velké Británie. Byly předneseny zasvěcené rozbory Čapkových prací, teoretické úvahy o literárněvědných a filosofických problémech obecnější povahy, ale 1 osobní vyznání. Alexander Matuška, jehož kniha dala název celému symposiu, hned v prvním diskusním příspěvku určil jakési ústřední téma jednání, když řekl: „Mezi úzkostí z člověka i o člověka se pohybuje Čapkovo básnické myšlení. Mezi úzkostí z moderního člověka, který myslí a přemýšlí, zkouší a zkoumá jako nikdy předtím, který chce být bohem ještě dříve než člověkem; a úzkostí o člověka, o jeho všední, malý, obyčejný život uprostřed již existující, ale zejména tušené zkázy.“ Tedy: člověk ohrožený zkázou a bojující proti zkáze, toužící po lidském životě. Z tohoto komplexu otázek vyrostlo několik dalších problémů, jež na sebe navzájem navazovaly, prolínaly se a spojovaly: humanismus a úloha spisovatele v jeho rozvíjení; technická revoluce, její vliv, člověka omezující i obohacující; správné a zúžené pojetí umělecké angažovanosti; étos pravdy a spravedlnosti jako základní mravní poselství spisovatelské tvorby v moderní době; atd. Bylo přitom zajímavé pozorovat, jak v mnoha příspěvcích zahraničních účastníků se často ocitlo vedle sebe jméno K. Čapka a Franze Kafky, dvou autorů tak sl vzdálených světonázorově, životními zkušenostmi i spisovatelskou metodou. Ate jsou v obou jisté základní vlastnosti, jež se dnes neobyčejně aktualizovaly a jež máji svůj původ v oné „úzkosti z člověka i o člověka“ moderní doby, který — jak řekl rovněž A. Matuška — „se tak dlouho přesahoval a překonával. až ho přesáhlo a překonalo to, co sebepřekonávánim a sebepřesahováním vytvořil". Při jiné příležitosti byla už vedena paralela mezi tvorbou Fr. Kafky a Jaroslava Haška. Nynější symposium tedy vlastně poukázalo k další významné paralele, která tak spojila tři největší a nejosobitějš! prozatérské zjevy vzešlé z Prahy a přesáhnuvší hranice naší země. Spojnice všech tří děl jde po oněch „bodech“, jež nelze na první pohled vyčíst z tištěných řádků, ale jež vyznačuji hluboké humanistická poselství, obranu lidských hodnot proti zmechanizovanostl, proti silám omezujícím tvořivý základ člověka. Čapkovo dílo nebylo na symposiu glorifikováno, nebylo ani „osekáno“ o rozpory, které v něm jsou. Je to svědectví úsilí o uchopeni Čapkova uměleckého zjevu v jeho celistvosti, úplnosti. Nikdo nezavíral např. oči před jeho vztahem ke komunismu a komunistům, před jeho politickými názory. Tt, kteří Čapka osobně znali a politicky stáli před válkou v jiném táboře — L. Novomeský a A. Hoffmeister — ukázali ve svých vzpomínkách, z jakých zdrojů lidských i společenských toto politické stanovisko vyrůstalo, ukázali však také na Čapkovu občanskou statečnost a na jeho bojovný humanismus, jímž jo spjat s Idejemi, jež chceme uskutečnit dnes. E. Goldstúcker v této souvislosti vyvodil takovýto závěr: „... značná část myšleni a tvorby K. Čapka ss točí např. kolem problému spravedlnosti, o němž říká na jednom místě, že prožití spravedlnosti dává silnější zážitek než láska, největší známá vášeň v lidském životě. Když tohle konfrontuji s našimi zkušenostmi, jde o věci velmi dalekosáhlé. Snažíme se se všemi obtížemi a se všemi oběťmi, které to stojí, proklestit cestu do budoucnosti novým, dosud neprobádaným způsobem, jsme uprostřed velikého společenského, polilíckého experimentu, od kterého si slibujeme s plným přesvědčením, že překlene propast mezi myšlenkou a skutečností nebo jl aspoň podstatně zúží. Jsme uprostřed revoluce a můj osobní názor je, že každá revoluce v historii dosud ztroskotala na jednom problému, totiž na problému návratu k osvědčeným principům lidského soužití, etickým, které nedovedla vyřešit. Myslím, že jsme poprvé v historii dokázali, že existují možnosti, regenerační síly v naši revoluci, které tento problém vyřeší. Proto v tomto světle XX. sjezd KSSS je historická záležitost, jejíž význam nedovedeme dnes ještě plně ani docenit... Přitom ovšem jsme nabyli také zkušenosti, že naše duchovní dědictví se neskládá jen z věcí materiálních, že není jfen nepřípustné vrátit se k dobám, kdy děti byly zaměstnány v továrnách 14 až 16 hodin..., nýbrž že nelze z našeho dědictví vypustit ani morální výboje, kterých lidstvo dobylo, že jsou zrovna takovým důležitým základním dědictvím jako materiální výboje. To- je problém spravedlnosti, o kterou sa K. Čapek bál, proto předvádí tolik variant boje o spravedli nost. A my jsme po této stránce velice hřešili — a řekl bych — žili jsme na úkor příštích generací. Proto se nesmíme divit a nesmíme se morálně příliš rozhořčovat, když naše vlastni děti nám část tohoto účtu dnes předkládají.“ Většina příspěvků se ovšem zabývala spíše teoretickými aspekty těchto základních otázek obsažených v Čapkově díle. Z technických důvodů — symposium skončilo ve středu odpoledne — nemůžeme v tomto čísle přinést ani úryvky z nejzajímavějších diskusních příspěvků. Vrátíme se proto k symposiu v příštím čísle obsáhlejším přehledem. MILAN JUNGMANNJ Toto číslo má 16 stran Najdete v něm mimo jiné podrobnosti o úspěchu naší knižní grafiky a ilustrace. ČLOVĚK PROTI ZKÁZE ROČNÍK XIV. 11. ZÁŘÍ 1965 60 hal. 37 Míro 8 r »' g o ř Z cyklu „Zena" Od S. táfl vystavnjf v pražském Obecním domé Klenové fotografické sekce Svazu č s. výtvarných umělců na svém FotosalOnu 196 5. i