Literární Noviny, leden-červen 1966 (XV/1-26)
1966-01-01 / No. 1
"TVr i WJ / y ! ' f ' /, Začíná druhé kolo LITERÁRNÍ NOVINY ■ Prones změn v řízení našeho hospodářství se dostal do druhého stadia. Po prvém, většinou teoretickými diskusemi se vyznačujícím období převládá dnes slovo těch, kteří projekty zavádějí do praxe. Na otázku, co nás čeká dál, odpovídá docent Karel Kouba z Ekonomického ústavu ČSAV. Návrh nové soustavy se zrodil v úporných názorových bojích. Co říkáte počátkům realizace přijatých principů? Projekt nové soustavy má spolehlivé zázemí nadšených vyznavačů a obhájců, kteří pochopili, že můžeme za určitých předpokladů řešit problémy, o kterých se hovoří léta. Lidé v podnicích většinou čití, že návrh vychází z poznání jejich každodenních potřeb a potíží. Pod vlivem direktivní soustavy řízení vzniklo nepříznivé zájmové klima, které je zdrojem mnoha konfliktních situací, jež nejen působí retardačně na ekonomický růst, ale i škodlivě ovlivňují i rozvoj celého společenského organismu. Odtud také zájem široké neekonomické veřejnosti. Postupem doby je stále zřejmější, že realizace přijatých principů je základním komponentem a východiskem pro celkový program rozvoje modelu řízení socialistické společnosti a podstatného zdokonalení socialistických institucí. Nelze ovšem nezaznamenat, že start do nové soustavy, tedy vlastně už druhé kolo, vyvolává u řady lidí i určité pocity zklamání. Osudy nového ekonomického modelu jsou nepochybně ovlivněny i současnou hospodářskou situací. % Samozřejmě. Cílové řešení je teoretická konstrukce, při jejíž aplikaci se neobejdeme bez přihlédnutí ke konkrétnímu stavu národního hospodářství. Ten není utěšený a způsobuje nám mnoho komplikací. Po poklesu průmyslové výroby v roce 1963 došlo v letech 1964 a 1965 k obnovení růstu výroby a v roce 1965 se též podle očekávání překoná stagnace objemu národního důchodu (bude o něco vyšší než v roce 1962, kdy jsme zatím dosáhli nejvyšší poválečné úrovně tvorby zdrojů). Jako spotřebitelé máme méně důvodů k nespokojenosti než před dvěma lety. Proto se také objevily názory, že direktivní systém skýtá ještě dostatečné záruky růstu výroby, a to se projevuje v tendenci orientovat se v řízení na delší dobu jen na reformy dílčího charakteru. Výsledky teoretické analýzy ekonomické skutečnosti nás však varují před takovým unáhleným optimismem. V obnovení dynamiky rozvoje v posledních dvou letech sklízíme dočasné plody druhého investičního cyklu, který jsme založili z hrubá v období 1958—60. V letech 1961 až 1965 (zejména v oněch posledních dvou letech) jsme získali novou výstavbou podstatně větší rozsah kapacit a je přirozené, že tyto kapacity konečně dávají určitou produkci. Avšak předpoklady pro jejich plynulý přírůstek do budoucna nejsou příliš optimistické. Samo obnovení dynamiky národního hospodářství je příznakem částečné konsolidace, ovšem nikoli celkového obratu ve vývoji efektivnosti výrobních činitelů; vždyť je i nadále v neztenčené míře provázeno negativními jevy minulých let. Nezastavila se klesající efektivnost strojního zařízení, nezměnil se nepříznivý vývoj materiálové a energetické náročnosti a jednotku přírůstku národního důchodu získáváme se stále vyššími investicemi. Trvale nízké využití strojního zařízení, nepříznivý vývoj nákladů našich výrobků a rovněž neprávem opomíjený fakt rostoucí disparity mezi našimi a světovými cenami vyvážených výrobků svědčí o tom, že bychom měli hledět do budoucna velmi realisticky. Nepříznivá situace není způsobena nahodilými přírodními či jinými nepříznivými vlivy, i když ty značně zvyšují zranitelnost hospodářství. Je výslednici dlouhodobějšího hromadění negativních jevů. To je nepříjemná pravda, ale je nutno se jí dívat do očí. (Strukturální defekty, napjatost zdrojů a potřeb, zejména napjatost zahraničně obchodní bilance, nejsou naší specifikou. Např. některé průmyslově vyspělé evropské země prožívaly obdobné obtíže v poválečném období). Naše situace není ale neřešitelná. Dnešní stupeň poznání umožňuje rozpracovat účinný soubor konzolidačních opatření. Úspěch bude záviset zejména na tom, zda sáhneme po správných nástrojích, a rychlost postupu bude přímo úměrná rozhodnosti opatření (některá z nich by ovšem měla mít spíš charakter ozdravujících chirurgických zákroků). Mezi ně patří zejména obnovení vlivu světových cen na činnost výrobních á obchodních organizací. Celkový obrat ve vývoji efektivnosti národního hospodářství nelze očekávat z roku na rok. Pokračování na str. 6 TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ MARXISMUS A MASOYA KULTURA NĚKOLIK PŘEDBĚŽNÝCH POZNÁMEK y LUBOMÍR SOCHOR Existuje pro marxismus jako teorii a pro socialismus jakožto společenskou praxi problém nebo spíše komplex problémů označovaných jako masová kultura, kterou se dnes tak intenzívně zabývá západní sociologie? Donedávna se zdálo, a povrchnímu a sebejistému pozorovateli se patrně zdá i dnes, že nikoli. Doktrinářsky chápaná teorie se utěšuje, že pomocí pojmů buržoázni a socialistická kultura (nechce-li již operovat termíny kultura lidová a protilidová) je s to provést vyčerpávající klasifikaci kulturních skutečností. Masová kultura jako samostatný problém pro ni existuje jedině jako „kultura mas“, tj. jako problém vzdělání a osvěty. Existují dokonce autoři, kteří vůbec odmítají legitimnost termínu masová kultura. Teorii, jež je s ním spjata, považují za pouhou apologetiku buržoazního zřízení a za pokus zastřít protiklad mezi socialistickou a buržoázni kulturou a jejich vývojovými tendencemi. Podle tohoto názoru je termín masová kultura nadbytečné označení pro vulgární odpadky buržoázni kultury, které vládnoucí třída v kapitalistických zemích vnucuje pracujícím třídám. Jde tu prý o starou známou skutečnost, kterou dosavadní marxistická teorie vystihovala adekvátně i bez tohoto víceméně zmateného pojmu. Avšak tento termín, nadbytečný pro kapitalistický svět, je podle tohoto stanoviska přímo nepřípustný pro socialistický svět, protože všelidová socialistická kultura nezná dělení na kulturu elitární a masovou, na kulturu „vyšší“ a „nižší“, autentickou a konzumní. Toto extrémní stanovisko je ovšem dnes ojedinělé. Častější je pojetí, které bychom mohli nazvat pojetím eklektickým, jež teorii masové kultury v té podobě, jak byla vypracována nemarxistickou sociologií nebo jen v její chvatně a vnějškově upravené variantě mechanicky přiřazuje k dosavadní marxistické teorii, aniž si klade nezbytnou otázku, jaké místo má a může mít teorie a kritika masové kultury v celku marxistické teorie a jaké opěrné body jí poskytuje její základní struktura. K nekritickému přijímání stanovisek soudobé sociologické teorie masové kultury přispívá i vystřízlivění z dómatických a chiliastických iluzí. Doktrinářské představy se při tomto vystřízlivění začínají střetávat s realitou: ke klidu vědomí již nestačí konstatování, že se u nás neobchoduje s nejhorším škvárem, že se nekolportuje šestáková literatura, že nemáme striptýz, „comics“ a že obrázkové časopisy mají uměřenou a důstojnou tvář. Určité formy komercializace kultury se ovšem znovu v jiné, méně nápadné podobě začínají uplatňovat a nalézají dokonce své mluvčí a obhájce. Některé útvary masové kultury vyrůstají na domácí půdě, jiné (zvláště dobrodružné filtny) jsou importovány z ciziny. Nejsou předmětem vážného zájmu, protože jsou svou vnějškovou podobou něco nevážného: nevinnou zábavou, rekreací a hrou. Ale čas od času v záchvatu davové psychózy odhalí svou druhou, nikoli již úsměvnou a hravou, nýbrž mnohem méně příjemnou tvář. Vědomí, které si již dávno zvyklo jako na samozřejmý fakt každodenního života na fronty u okének starodávné, ale překřtěné lombardské loterie v prostorách poštovních úřadů, je vyrušeno ze svého klidu nevídanými a senzačními frontami na Mayova Vinnetoua a otřeseno tragickou událostí na jihlavském sportovním stadiónu. Zde již nepomáhá konejšivé tvrzení, že loterie byly a budou, že hra je hra a že dobrodružná dětská literatura byla a vždy zůstane dobrodružnou četbou. Nepomáhá proto, že zde je již očividná inverze hodnot, která byla před tím skrytá: hra přestává být hrou a stává se něčím smrtelně vážným, zatímco opravdové a vážné věci jsou nazírány Jehkovážně jako hra. Nestálo by to za zmínku, kdyby ve frontách před pokladnami kin nebo před knihkupeckými prodejnami stáli desetiletí nebo dvanáctiletí chlapci dychtící po líčení osudů .rudého gentlemana“, ale musí vést k zamyšlení, když těmto touhám podléhají zralí a šedovlasí mužové, kteří jako by propadli masovému zdětinštění. Masová kultura ruší věkové přehrady: dítě mění před obrazovkou televizoru v dospělého a dospělého člověka vede regresivním pohybem do duševního rozpoložení, v němž se stává bytostí toužící po dětské knížce jako po něčem, co je v dané chvíli nejžádoucnější hodnotou. Rubem teoretické slabosti bývá vždy zdvižený varovný prst moralisty. Zdvíhá se po každém kraválu při vystoupení bigbeatové ho souboru nebo po nedůstojných výstřelcích na sportovních stadiónech. Nepíšeme tyto řádky proto, abychom posílili moralistní chór; chceme zdůraznit nutnost teoretické analýzy onoho souboru problémů, které sociologie označila termínem masová kultura. A to již proto, že hrají v našem společenském životě mnohem větší’ roli, než si většinou připouštíme. Tak jako denní tisk v ustálené hierarchii důležitosti a významu zařazuje sportovní zpravodajství na svou poslední stránku, stává se pro určitou část jeho odběratelů tato stránka stránkou prvni a pro některé i jedinou. To je skutečnost, kterou nemá smysl si zastírat, a je jen třeba, aby empirický sociologický výzkum zjistil exaktně příslušné kvantitativní proporce. Teoretickým problémem tu je, proč se tento úsek masové kultury (sportovní diváctví a fanouškovství, které není totožné s vlastním sportem a fyzickou kulturou) stal tak silným faktorem našeho národního života. Existence masové kultury klade složité otázky, které tyto poznámky mohou snad jedině zformulovat, nikoli však vyřešit. Je však třeba, aby vstoupily plně do teoretického vědomí, aby byl překonán dualismus, který tyto problémy jednak od případu k_případu registruje v jejich bezprostřední empirické podobě a zároveň je ignoruje v teoretické rovině a vyhýbá se tak jejich zobecnění. PRODUKT KULTURNÍHO PROMYSLU NEBO POTREBA MAS? Běžným argumentem obhájců masové kultury je tvrzeni, že tyto produkty takzvaného kulturního a zábavného průmyslu jsou vyvolány k životu především potřebou samých konzumentů. Tento argument bývá uplatňován i u nás: touha po oddechu, po úniku z denních starostí, po romantice a dobrodružství je samozřejmou potřebou prostého člověka. Konjunktura poptávky po zábavné literatuře, filmu a hudbě není způsobena jen konzumentem, ale také těmi, kteří neoprávněně a dlouho tuto potřebu ignorovali a zabraňovali jejímu uspokojení. Po normalizaci poměrů na kulturním trhu a zvýšení produkce se vášně uklidní a vše se dostane do normálních kolejí, takže tu není nic, co by bylo třeba dramatizovat. Ale vyvstává tu ihned námitka, zda nejde o hašení žízně sla- Pokračování na str. 3 Složitým otázkám masové kultury se náš tisk dosud soustavněji nevěnoval. Několik příspěvků v tomto novoročním čísle má být svědectvím, že tu mezeru chceme napříště aspoň částečně zaplňovat. Čtěte tedy: Marxismus a masová kultura Rozhovor Na zábradlí Dobře jim tak? r***"' „v « » ... ' - ROČNÍK XV. 1. LEDNA 1966. 80 hal. 1966? Snímek Vie nnove ■ i