Literární Noviny, červenec-prosinec 1966 (XV/27-52)
1966-07-02 / No. 27
ROČNÍK XV. 2. ČERVENCE 1966. 80 hal. Co je pro a co je proti Těžko asi na tomto světě existuje člověk, který by se nikdy nerozčílil. Má dnes a denně stovky možností, jak se rozzlobit na sebe, na bližního, na nepřítele, na uspořádání nebo neuspořádání nejrůznějších okolností nebo třeba na komára, který ho nelítostně štípl do místa nejméně vhodného. Rozpětí eventuálních příčin lidského rozčilení je daleko větší než množství podnětů opačných, které člověku způsobují pocit štěstí, radosti, uspokojení, jednak proto, že jeho představy o optimální skladbě příhodných životních podmínek nebývají obvykle splněny na sto procent, a tenhle nesplněný plán ho pak všelijak hryže a ponouká. A pak proto, že nespokojené ujímání se poeituje daleko intenzivněji než stav blažené pohody. Důvody rozčilení a nespokojenosti jsou ovšem různé. A stejně různé jsou i důsledky, které z nich nespokojenec vyvozuje. Někdo tepe zlořády v restauracích a veřejných dopravních prostředcích zápisem do knihy stížností nebo dopisem do novin, jiný spílá zaměstnancům, kteří jednou jsou a jindy nejsou odpovědni za vytýkaný nelad, další — důslednější — si vaří doma a chodí pěšky. A jsou i takoví — nejdůsledně/ší —, kteří z běžných denních nepořádků skládají střípek po střípku mozaiku jednotlivých jevů, jimž pak vhodným zobecněním dávají podobu obrazu světa. Všichni dohromady, ti kritičtí malopodnikatelé i velkopodnikatelé, tvoří Členitou obec nespokojenců, jejichž výroky se dotýkají nejdrobnějších i nejzákladnějších prvků životního stylu. Pochopitelně! Životního stylu tékteré doby « tohokterého místa, kde še kritikové pohybují. Protože vyjádřená neshoda názorů na to či ono uspořádání věcí vždycky míří na nějakého původce, je pochopitelné, že vyvolává odezvu, jejíž razance je úměrná kvantu moci udělené kritizovanému původci. Průvodčí vykáže kritika z dopravního prostředku. Číšník mu neštastnou náhodou vyleje polévku za krk. Okresní hejtman mu nařídí vyšší daně. Velitel policie ho. jtřeba jen předběžně) vezme do vyšetřovací vazby. Církevní i koncil ho přiváže ke kůlu na hranici, trikolorovaný tribunál1 ho přistrčí ke gilotině, generálská junta na něho obětuje dávku ze samopalu. Je pravda, že perzekuce za kritiku, at byla či je jakkoli krutá, bývá v největší části případů kompenzována následujícím omilostněním nebo rehabilitací nebo i dřívější čt ozdějšl nápravou vytýkaného nepořádku. Ale hluboký a zároveň hluboce lidský je základní a dlouhotrvající omyl, jehož se lidstvo permanentně dopouští na kriticích nejrůznějšího typu, nazývajíc je oponenty, povstalci, rebely. Ten omyl formuluje pozitivně rakouský spisovatel Hermann Broch ve svých Náměsíčnících (v knize, nad jejímž pozdním českým překladem se lze jen rozčílit a zobecnit tuto kritiku daleko hloub a šíř atd. atd.) takto: „Rebel... je nejoddanějším synem společenství, jež je cílem jeho opozice a vzpoury, a ve světě, prott němuž bojuje, rozeznává množství živých vztahů, jejichž nitky jen jakási ďábelská zloba zapletla a které musí nyní rozplést a uspořádat podle vlastního lepšího plánu.“ je osudná chyba, že společenství, at už jsou jeho příslušníky lidé dva nebo milióny, považuje zpravidla rebela za svého úhlavního nepřítele. Ze se nechává unést okamžitou zlostí nad otevřeným, drzým pojmenováním své slabosti, nedokonalosti, zmýlené a že Jeho první a pak už nezadržitelnou reakcí není úvaha o vyřčeném, o podstatě kritizované skutečnosti, o cestách k likvidaci chyby, ale úporná snaha o diskreditaci osoby kritikovy, o pomstu na něm, o jeho případnou likvidaci. Vždyt jen krátké zamyšlení by rozzuřenému žárlivci vytrhlo at iti slovní nebo i horší zbraň z ruky a umožnilo mu střízlivě se rozmyslet, proč a o čem se mu dostalo tvrdého poučení. Jen trocha moudré rozvahy by mnohého kritizovaného autora zbavila hněvné zlosti, s níž se vyjadřuje, případně i chová k posuzovateli svého díla. A programová tolerance správních orgánů k nejrozličnějším, mnohdy nervózním a snad i nedomyšleným návrhům společenských zlepšovatelů by obvykle přinesla daleko víc užitku než nejefektivňější a zdánlivě nejzdůvodněnější honby na čarodějnice, at už bojují za práva černochů nebo za lepší vztahy mezi úřednictvem a petenty. Ovaha napadeného však od věků vede jiným směrem. Nevšímá si té základní pravdy, že jeho kritik vládne tak dokonalou znalostí reality, s níž je svou angažovaností pokrevně, bytostně svázán, že vlastně o ní s objektem své rebelie spolupřemýšlí. Že mu nejde o její likvidaci, ale o její zlepšení. A že je tedy — paradoxně — svému objektu daleko potřebnější než početný dav čumilů, který jen pro sebe a zdálky komentuje veškeré počínání. A v každém případě cennější než neméně početný zástup lhostejných, jimž cizí výkon nestojí za pozornost (natož za úsudek) a tiše si kutají na své kuličce. Čumilové a lhostejní zdárně proplouvají dějinami. Snad Jen za dlouhých zimních večerů si dají mírně polechtat nervy četbou o bláznech, kteří vymýšlejí nůvoty, a o strážcích stálosti, kteří jim o tom brání. Což Je paradox, který by snad čas od času přece jen měl zajímat jak rebely Jvelkomyšlenkáře, kritiky, vynálezce a reformátory), tak zástupce strany kritizované (žárlivce, autory, úředníky a vládce). Nebot svět, neúprosně zvyšující rychlost vývoje rozhodně víc potřebuje entuziasty — at je momentálně jejich pólem anoda nebo katoda — než nevinně mrkající flegmatiky, sedící obkročmo na sudu piva. Abych se zattíiil proti případným výtkám omezeného pohledu — ne vždycky touze plzeňského. MILAN SCHULZ LITERÁRNI NOVINY ■ TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH 'SPISOVATELŮ Jak se pozná na Kampe jaro, Otvírání pokladů a posmrtný život sedací vany, Oáza snů, USTLÁNO NA RŮŽÍCH a další povídky z Kampy od JINDŘIŠKY SMETANOVÉ budete číst po celé léto v Literárních novinách, počínaje už příštím číslem. Návraty a účtování JIR X BRABEC Návraty k názorovým systémům a literárním koncepcím minulosti jsou pro náš kulturní vývoj posledního dvacetiletí velmi příznačné. Prostřednictvím aktualizovaných hodnot a postojů se nastolují čl řeší aktuální otázky, které — z nejrůznějších důvodů — nemohou vykrystalizovat do vyhraněné, osobité podoby, a berou proto na sebe masku historicky prověřenou. Jirásek i Neumann se stávají normotvornými činiteli stejně jako jsou antinormativismus a dekanonizace estetických postulátů neseny „návratem“ k Halasovi a k poetismu, a jindy opět mesaliance Klímy, Demla a Weinera slouží k destrukci hodnotových systémů. Protože 'však vývojová dynamika v našem nestabilizovaném, diskontinuitním literárním kontextu podléhá značným výkyvům, jsou mnohdy i aktualizace určitých tvůrčích projevů jen úzce příležitostné, neboť se stávají pouze polemickým argumentem a nijak hlouběji neoplodňují intelektuální sféru novými obsahy. Je tedy na místě se ptát po významu návratů tohoto typu, formulovat nezastřeně skutečnou problematiku, spolu se specifickou, historickou analýzou určitého jevu. Z několika stran bylo obšírně a naléhavě připomenuto dvacáté výročí prvního sjezdu českých spisovatelů, který se konal 16.—20. června 1946, tedy v údobí „výhledů“, v údobí, které stojí na samém počátku poválečného procesu, Tato „rehabili-1 táce otázek a sporů, jež nepřestaly být aktuální" (F. Buriánek v Impulsu), je zároveň výrazem skutečnosti, že dosavadní vazby v ideologické a kulturní sféře neumožnily plné rozvinutí a řešení vývojových protikladů, že stále hledáme onu povětšině vágně formulovanou — „normalizaci“, adekvátní stav nynějšího stadia socialistického vývoje. Proto se zdají některé rysy prvního sjezdu zvlášť přitažlivé: tehdy šlo o skutečně svobodnou konfrontaci různých stanovisek, diskusní střetnutí vyhraněných názorů nebyla nikým bagatelizována atp. Tradice prvního sjezdu, uvažujícího o tehdejším smyslu literárního dění, je nám tím bližší, že byla později vystřídána shromážděními odlišného typu, pečlivě naorganizovanými manifestacemi, které se ještě v nedávné minulosti jevily jako vhodný nástroj k likvidaci skutečných názorových střetnuti. Ovšem problematika vyhozená oknem sálu se nemilosrdně za čas vrátila, i když pořádně potlučená a mnohdy sobě nepodobná (kulturní a literární historik nalezne hojně dokladů k tomuto tvrzení například v rozboru celostátní konference Svazu čs. spisovatelů konané v březnu 1959). Nejzávažnější přínos prvního sjezdu tedy tkví v pokusu soustředit část intelektuální obce k veřejně kontrolovanému řešení ožehavých témat, jejichž samotná formulace, vymezení je důležitější než apriorní závěry falešně stanovené problematiky. Dnes ovšem nejde jen o aktualizaci hlavních okruhů diskutovaných otázek tohoto sjezdu (Literatura a národ, Cesta literatury k lidu, Osobnost a kolektiv, Poslání literární kritiky ve společnosti aj.J, ale o zamyšlení nad smyslem a posláním těchto konfrontací. Nesmíme zapomenout, že na prvnjm sjezdu existovala společná základna, umožňující dohovor názorově velmi odlišných individualit. Tou základnou bylo aktivní přijetí socialistické společenské přestavby, které bylo logickou výslednicí občanských í tvůrčích zkušeností z let válečných. Je příznačné, že významný dokument Národního revolučního výboru spisovatelů (Ceraý, Halas, Václavek, Vančura), vyzývající — roku 1942 — všechny spisovatele k „aktivnímu boji za osvobození národa“, hovoří i o poválečných úkolech onoho iniciativního, bojového „jádra“, „které ani po skončení boje nepustí z rukou kulturní iniciativu a sdruží k společné práci většinu českých spisovatelů, tj. všechny, kdož budou stát pevně na půdě nového uspořádání záležitostí národních a kulturních“. Což se také stalo. Ostatně tehdejší umělecká tvorba demonstruje názorně tíhnutí k aktivizaei, k Integraci člověka (Holan jako Hostovskv, Řezáč jako Hrubín atp.]. Přece však snadno rozpoznáme, jak se v politicky zjitřeném poválečném kontextu vyjevovaly vnitřní rozpory a nabývaly s*-- objektivovány — nových významů. Rozbory jednotlivých názorových systémů (například Černého personalismu, Skoumalova křesťanského integralismu. Čivrného marxistické*analýzy aj.J ukazuji, že nám mnoho nepomůže statické schéma srážek „pravdy“ a „nepravdy“, ale že vnitřně rozporné projevy je nutno chápat jako součásti procesu poznání, na němž se sice různé individuality podílejí různě, přičemž však se nemůže jedna stát měřítkem ostatních. Jen tak lze pozorovat i rozpor, jenž tehdy existoval — víceméně latentně mezi těmi, kteří model společenské i literární struktury zbavovali dynamiky a nepřipouštěli si závaznost vnitřních konfliktů těchto nových struktur, a mezi těmi, kteří akcentovali proces rozporného formování těchto nových struktur. Například František Halas je prototypem komunistického umělce, který si velmi obezřetně již tehdy uvědomoval složitou problematiku přechodné doby; jeho vymezení vztahu politika a umělce není příležitostným projevem otvírajícím problematiku spisovatelského sjézdu, ale závažným dobovým krédem: „Nechceme, aby se narychlo rozhodovalo tam, kde jde o organický růst, a aby se zastavoval poznávací proces formulkami, hesly a mašinérii. Jde také o vyrovnání výkyvů mezi sociálním a kulturním optimismem. Máme plno porozumění pro politický křik a chtěli bychom jen, aby se stejným pochopením se setkávalo přemýšlivé ticho a kritický či varovný hlas, který z jeho hloubky vyráží, a aby pak tento hlas nebyl osočován a na obrátku podezírán z dezerce, falše apod.“ Odtud bychom mohli vést přímé souvislosti s dalším vývojem, kdy Halasovy verše z roku 1946 s—> „Zatím co tamtěm poskakují ohryzky / myslet musíid na jablko / na velikost obav spíš / než na malost jistot“ — budou pro mnohé výrazem individualistického, ba nesocialistického myšlení. Náš letmý odkaz, upozorňující na rozpor mezi deklarativním přístupem a protikladnou anaiytičností, nemůže ovšem zastřít skutečnost, že hlavní rozpor — jak ukázala na sjezdu zejména debata o svobodě a o poslání spisovatele -- se tehdy je-vil Pokračování na sér. 4 Podrobné odůvodnění této í o t o g(r a f le s l přečtěte na straň! dvanáct Snímek Andreje Reisern i v /