Literární Noviny, leden-duben 1968 (XVII/1-17)
1968-01-06 / No. 1
Komu nejsou lhostejné véct obecné, znovu a znovu se vrací k otázkám, jak a kdo může u nás měnit současný stav k lepSímu. Nemělo by smysl zavírat oči před mnohými nešváry a nedostatky, jakkoliv jsou problematické názory těch lidí kteří dramatizují dnešní situaci mnohými silnými ept-: tety. jejich katastrofické pohledy a názory, ie malý člověk, jenž má rodinu, stejně nic nemůže proti různým absurdnostem dělat, vyjadřují obvykle postoje těch, kteří nechtějí nést riziko činu nebo nechtěji sami sobě přiznat ■ svoji neschopnost orientovat se v dané situaci, najít východiska a úspěšné řešení. Některé naše problémy jsou na první pohled opravdu zcela „absurdní“, nesmyslná organizace věcí je patrná t laikovi. Ale slovo absurdní je často jen eufemismem pro nedostatek inform maci, neznalost, Bezradnost, jakmile se totiž tento laik pokusí dosáhnout, aby někdo lépe zorganizoval dopravu, aby spravil střechu činžáku, do kterého teče, aby se v jeho továrně dostal na místo vedoucího nebo ředitele schopnější člověk, věci se okamžitě ukáží mnohem složitější, jestliže je tento pokus jenom impulsívním, živelným výbuchem rozhořčení, většinou ztroskotá a do řad mučedníků, tragic- Cesty angažovanosti kých hrdinů a zneuznaných mesiášů přibude další odvážný kritik, který se spálil a podruhé už st dá pozor. Za každou „absurdností" jsou totiž zpravidla skryty zájmy určité skupiny lidí, zájmy velmi dobře organizované a maskované často velmi přesvědčil vými argumenty. Když se například pokusil nedávno komunální podnik narušit monopol pražských taxikářů a chtěl s nimi soutěžit v lepší službě zákazníkům, vytáhlí prott němu obhájci tohoto monopolu s obviněním, že jde o nekalou soukromopodntkatel-' skou konkurenci neslučitelnou s prin-. cípy socialistického podnikáni. našli při své obhajobě oporu i na úřaA > dech, a dokonce i v novinářích, kteří nekriticky vydávali jejich stanovisko za zájem celé společnosti. Mladá fronta se tím ovšem nespokojila, analyzovala důkladně daný stav, pomohla rozbít monopol a podepřela ústil těch, kteří chtějí veřejnosti sloužit lépe a výhodněji. Obhájct zaběhaných mechanismů se už naučili využívat slabiny dosavadního systému a budou tedy jeho spolehlivou oporou, i když je to často špatné fungující systém a jeho 'činnost nevyhovuje celospolečenským zájmům. Jeho změna ovšem vyžaduje obvykle něco víc než emocionální rozhořčení a osamocenou akci jednotlivce. Proti tomu je vždy po ruce osvědčený arzenál „objektivních potíží" či slibů, že „v příštím období plánujeme další zlepšení situace ., Podstatně účinnější bude určitě kritická analýza, rozbor těch sil, jejichž zájmy se skrývají za tímto absurdním stavem, a pak je nutné najít vhodné metody a spojence, s nimiž budu změnu prosazovat. Prostě proti zorganizovaným skupinovým zájmům je nutné organizovat akci v zájmu celé společnosti. Samozřejmě že možnosti takto postupovat jsou u různých lidi rozdílné, nicméně role intelektuála právě při kritické analýze určitého stavu je evidentní. A na každém pracovišti, v každé společenské rovině se lze angažovat, hledat různé možnosti, jak působit ke změně statu quo, jak být skutečným subjektem a nelibovat si v roli bezmocné oběti poměrů. Už před několika lety k nám z Polska doputoval deset let starý slogan „Odvaha zlevněla, rozum podražil.“ Nezdá se však, že by se v obecném povědomí nějak zvlášt prosadil. Snad proto, že malé dušičky, které vyčkávají v závětří, až jak to dopadne, potřebují vždy někoho, kdo by kompenzoval jejich pocit méněcennosti svou odvahou a rozhodností jít do toho bez ohledu na následky. Ovšem když tato rozhodnost uspěje, není to vlastně to pravé. 1 literatura a umění odjakživa dávají jaksi přednost tragickým hrdinům, Janům Husům, Kozinům, JánošU kům. Když má někdo se svými myšlenkami úspěch, když je prosadí — není to vlastně kariérista, takže mu budeme spíše závidět než jej obdivom vat a následovat? Jakkoliv to v určitých situacích nejde bez odvahy riskovat, přece jen v moderní společností stále výraznější roli ve všech oblastech života hrají jiné faktory: schopnost opatřit si spolehlivé informace, kriticky a racionálně hodnotit situaci, umění získat lidi pro realizaci určitého programu. Může se někdy zdát, že různé naše nedostatky jsou už chronické a spíše se prohlubují. Život si však vždy nalézá východisko: jde o to, aby všichni, kdo se nechtějí spokojit s dnešním stavem, tomuto procesu pomohli, aby analyzovali příčiny, narýsovali program řešení a zmohUízňvalt dš°chny poctivé lidi, kterým nevyhovuje šlendrián, neodpovědnost, nekvalijikova- Yiost a dezorganizace. VLADIMÍR BALOG Soudě podle prosincového usneseni ŰV KSC o úkolech čs. hospodářství, nemusíme se snad bránit pocitu určitého uspokojení: „v národním hospodářství byl stabilizován růst průmyslové výroby, pokračoval vzestup zemědělské výroby, příznivěji se vyvíjely materiální náklady a výrobní spotřeba, došlo k urychlení růstu a určité diferenciací průměrných mezd“. Pochopitelně — to vše je relativní: za růstem průmyslové výroby se skrývají všelijaké problémy. Ale ať tak či onak, při vší naší přísností, přijměme tato fakta jako doklad o pohybu našeho hospodářství, o pohybu k ozdravění, o čemž jsme často ochotni sveřepě pochybovat, protože chyby a nedostatky nám nedovolují vidět leccos pozitivního. Ovšem otázka je, zda ony hospodářské rezultáty odpovídají našim možnostem. O tom lze totiž právem pochybovat. Ostatně o příčinách některých nezdarů může se čtenář dočíst ve zmíněném usnesení strany. „Vláda, ústřední orgány a vedoucí hospodářští pracovníci nemohou trpně přihlížet, dochází-lf k nepříznivým odchylkám vývoje národního hospodářství od původních předpokladů“. Pochopitelně to nemusí být zlý záměr, může to být pouze projev určitých nedorozumění nebo neznalosti věcí, avšak připusťme, že v tom může být i záměr některých jednotlivců, protože nová soustava řízení znamená mimo jiné decentralizaci pravomoci odshora dolů, tedy decentralizaci mocí v rozhodování, a lidé nadaní jistými kompetencemi neradi se jich dobrovolně zbavují. Kvalifikujme tedy klíčový problém zavádění nové soustavy řízení jako mocensko-politický problém a počítejme reálně s tím, že jsou zde lidé, kteří novým hospodářským poměrům příliš nepřejí a kteří třeba z ambiciózních důvodů mohou tak či onak deformovat původní záměry nové soustavy řízení.'.Ostatně, podívejme se, jak lze chápat třeba taková opatření, která známe pod pojmem restrikce. Začněme, jak se říká, od Adama. Plánovaný zisk v podnicích byl za rok 1966 překročen o cca 7 miliard Kčs, tedy o mnohem více, než se předpokládalo, takže se v podnicích nahromadilo tolik prostředků, že ekonomické nástroje |,ceny, úvěr apod.j, které se zrodily ve II. čtvrtletí šestašedesátého roku, byly pak v roce 1967 v protikladu k penězům, jimiž podniky disponovaly, věru „chudým příbuzným“ a jen sporadicky ovlivnily jednání, hospodaření podniku. Nezbylo tedy než tuto nepříjemnou situaci řešit — na základě rozboru důchodové situace podniků — cestou, která je veřejnosti známa pod pojmem restrikce. Vládní usnesení (č. 225) umožňuje na jedné straně vytvářet vlastní finanční základnu podniku, avšak zároveň ovlivňuje rozdělení hrubého dů- JAN LIPAVSKÝ chodu do jednotlivých fondů podniku. Jde p: >stě o usnesení, které má vytvořit. řekli bychom podmínky pro reálný život ekonomických nástrojů ať už v oblasti prosté nebo rozšířené reprodukce. V jedné úřední zprávě předložené vládě k posouzení čteme, Že tato opatření je třeba považovat za „nutnou reakci centra na situaci vzriklou v tvorbě důchodů a v jejich rozdělení mezi stát a podniky a uvnitř podniků“. Potud se zřejmě shodneme. Avšak je otevřená otázka, jakou mají tato opatření účinnost. Z úst i některých představitelů ústředních řídících orgánů můžeme slyšet, že „v současné situaci je účinnost přijatých opatření velmi rozdílná. Problémy, které vznikají v důsledku nerovnoměrné rentability a zisku, nelze řešit pouze finančními opatřeními, nýbrž především dalším plánovaným vývojem cen.. Vláda sice ve svém pozdějším usnesení (č. 311) na to již reagovala a zmíněnou nerovnoměrnost zčásti chce zmírnit vytvořením podmínek k odlišení efektivních oborů od méně efektivních, ale tady se někde dostává ke slovu člověk — úředník myslící v pojmech direktivního systému řízení. Totiž zrod onoho vládního usnesení je doprovázen tendencemi, které jak se ukazuje mohou značně deformovat všechny dobré snahy o vytvoření potřebné ekonomické rovnováhy v národním hospodářství, ne-li diskreditovat všechny záměry ekonomického řízení. Jde o tendence zjevné nebo skryté direktivy řízení projevující se především v deformacích některých ekonomických nástrojů řízení (např. úvěrů), což namnoze vede k podpoře ne efek-: tivních, nýbrž neefektivních článků naší hospodářské soustavy a ke snížení zájmu podniků o efektivnost veškeré hospodářské činnosti. Vedle toho jsou patrny též tendence omezit administrativním způsobem použití podnikových prostředků, např. na mzdy, blokovat je apod. A konečně jsou tu prokazatelné snahy prosadit tzv. dílčí úpravy ekonomických nástrojů, třeba dotací, a to diferencovaně podle jednotlivých oborů, aby se tak uniklo obecnému ekonomickému tlaku a odstranilo se objektivní působení zákona hodnoty. To je patrno např. z toho, že se splnění orientačních ukazatelů objemu produkce (maloobchodního obratu) a dodávek váže na prémiování vedoucích pracovníků podniku. Za direktivistický způsob řízení lze považovat i rozpis orientačních ukazatelů investičního plánu ministerstev na podniky či generální ředitelství, který je či může být v generálních ředitelstvích či podnicích považován za zá? vazný. Dále, za nežádoucí lze poklá? dat, jestliže se v nadpodnikovém orgánu určí nezávislost mezd na vývoji produktivity práce bez vědomí podniku. Nakonec bychom našli i více případů, kdy jde vyloženě o operativní, direktivní zásahy jak ve vztazích mezi ministerstvem a výrobne hospodářskou jednotkou, tak mezi generálním ředitelstvím a podnikem. Přitom nemáme ovšem na mysli případy, kdy direktivní zásah je v souladu se statutem oborového ředitelství, nýbrž případy, které, jak se říká v jedné zprávě Státní plánovací komise, — „nelze charakterizovat jinak než jako porušování právních předpisů“. Není potom divu, že po takových nepřípustných zásazích nadpodnikových orgánů do činnosti podniků u mnohých vzniká, řekli bychom,, rozčarování nad novou soustavou řízení, ba setkáváme se s míněním, které pochybuje o právních jistotách v oblasti řízení a hospodaření. Mnohý podnik právě z těchto důvodů nechce potom ukázat všechny své výrobní a hospodářské „trumfy“, své možnosti, z obavy, aby na svou poctivost, třeba . novou změnou pravidel hospodaření, nedoplatil. Slyšel jsem nedávno v jednom podniku, že „nová soustava řízení je mystifikací“ a že „v centru není dost dobré vůle prosadit bez otálení I ty zásady nové soustavy, pro něž jsou í už v hospodářství podmínky“. To lze těžko s takovou jednoznačností tvrdit, protože, i v centrálních orgánech jsou lidé s poctivou vůlí věrně realizovat cílová řešení nové soustavy řízení. Ovšem vedle nich našli bychom i takové, kteří si přinejmenším pletou starý s novým systémem řízení a sveřepě obhajují status quo. Pak tedy je pochopitelné, že nepřipouštějí ani myšlenku, že by bylo vhodné v institucionálním uspořádání řízení leccos zrevidovat či upravit. A přitom je všeobecně známo, že ve* dle racionálně fungujícího cenového mechanismu a peněžního trhu nejsou ještě dostatečně vyřešeny institucionální otázky nové soustavy řízení; není přesně vyměřeno postavení a úloha jednotlivých řídících článků, natož režim schvalování ekonomických opatření vlády a tedy způsoby účelné re? gulace tržních vztahů právě prostřednictvím různých orgánů. Dovolal bych se v souvislosti s tím výsledků průzkumu osobních názorů některých vedoucích pracovníků průmyslových podniků, který uskutečnil Výzkumný ústav národohospodářského splánování v podobě „ankety o předpokládaném vývoji hospodářské konjunktury v roce 1967 a 1968“. V odpovědi na otázku, zda podniky počítají se zachováním nebo změnou základních podmínek hospodaření do roku 1970, 80 % dotázaných (500 anketních lístků) počítá se změno.. těchto základních podmínek. A to je myslím poměrně reprezentativní vzoíeK veřejného mínění, který, bude-' me-li posuzovat pozitivně, si pak mů? žeme vyložit i jako požadavek na změnu základních podmínek v hospodaření, tedy na změnu nynějšího sta? vu. Ostatně téměř 30 % dotázaných je toho názoru, 2u hlavní brzdou rychlejšího rozvoje podniku je omezená svoboda v jeho rozhodování, a 32 % dotázaných se vyjádřilo, že považují oborová ředitelství za „nevyhovující článek řízení“. Naproti tomu 31 °/o dotázaných považuje úlohu a pravomoc generálního ředitelství za „odpovídající“. Ale pokud jde o úlohu oborového ředitelství v řízení podniku, 21 % podniků považuje tuto úlohu za „příliš velkou“ a 13 % za „příliš malou“. Ponechme objektivní posouzení výsledků této ankety odborníkům, avšak jak se ukazuje, organizační stereotyp není z hlediska podniků pokládán za ideální. Většina dotázaných dala by přednost jinému typu sdružení a menší skupina vyjadřuje přání, aby se podnik osamostatnil. A když už jsme u veřejného mínění: setkali jsme se s názory, podle nichž je sporné, zda dosavadní soustava ministerstev, která kumulují značnou pravomoc v rozhodování, odpovídá dosaženému stupni rozvoje výrobních sil a požadavkům na další demokratizaci řízení. Slyšeli jsme, zda „nemáme více ministerstev, než je objektivně s ohledem na racionalitu řízení třeba“, neboť „o mnohých věcech by dnes mohly rozhodovat přímo podniky či generální ředitelství, a to bez některých ministerstev, čímž bychom mimo jiné také i snížili už beztak nabubřelý úřednický I aparát“. A tu a tam v neformálních rozpravách s některými funkcionáři a hospodářskými pracovníky můžete slyšet o výstavbě řídících orgánů „v duchu společenské samosprávy“ a v souvislosti s tím se uvažuje vůbec „o změně charakteru řídících orgánů odshora dolů“. V očích některého autoritativního ^úředníka obhajujícího zaběhané stereotypy v řízení mohou být pochopitelně takové názory pokládány a priori za „scestné“ nebo dokonce „nebezpečné pro plynulý chod národního hospodářství“, aniž takový člověk připustí, že jde o názory některých jednotlivců a skupin, které neútočí na plynulý chod národního hospodářství ani na pořádek a řád, nýbrž vyjadřují jen míru určitého praktického poznání. A takový úředník třeba ani nechápe, že nebrat v úvahu veřejné míně? ní, nerespektovat je v rozhodování 0 systému řízení, hrozí vážnou kolizí mezi záměry centra a představami praxe. Ukazuje se, že takovým a podobným rozporům chce se vyhnout 1 strana, neboť ne náhodou ve svém prosincovém usnesení OV KSČ zdůrazňuje požadavek na „vytvoření nezbyt- Pokračování na str, f LITERÁRNI NOVINY KULTURNĚ POLITICKÝ TÝDENÍK Přežitky-a východiska? ROČNÍK XVII. 6. LEDNA 1968 80 hal.1 'toa!tí XD Kfi*-» X tíCO