Naše Hlasy, 1967 (XIII/1-51)

1967-09-16 / No. 37

STRANA 2 “NASE HLASY” JEŠTĚ K NAŠI ZAHRANIČNÍ POLITICE Dokončení se strany 1 snad kdy, totiž okamžitě po skon­čení války. Malá dohoda byla méně než slabou náhradou za Ra­kousko, protože bez Maďarů a bez rakouských Němců nemohlo být o podunajské federaci řeči. Při tom je otázka, jestli by zej­ména Maďaři byli naši nabídku přijali vzhledem k tomu, jak by­la mírovými smlouvami stanove­na jižní hranice Slovenska. Ve třicátých letech jsme se snažili rozšířit záruky za naše hranice a náš stát o dohodu se Sověty. A zase Se zapomíná, že se sblížením se Sověty souhlasil téměř kde kdo pod vlivem dvou skutečností: čistek a nové sověts­ké ústavy. Hromadné popravy všech těch, kdo stáli u kolébky bolševické revoluce, Zinověva, Bucharina, Rykova, Radka všech ostatních se považovaly za a doklad, že se Stalin zbavuje všech rušitelů míru, zvláště když z no­vé ústavy zmizela “diktatura proletariátu”. Popravy a podvod­ná ústava se považovaly za dok­lad demokratisace (!) Sovětů. Tak se na ně díval nejen dr. Be­neš, ale také všechny politické strany. Že jde o krvavé zločiny a podvod viděla jen hrstka intelektuálů, někdejších komunis­tů, v čele s bývalým šéfredakto­rem Rudého Práva Josefem Gut­­manem, Závišem Kalandrou Dr. O. Friedmanem, Blažejem Vilí­mem a autorem tohoto článku- Ni kdo jiný neprotestoval. Naopak, kdekdo se radoval že “revoluce požírá sve vlastní děti”. Nyní se však všechno připisuje na konto Dr. Beneše: jen dr. Beneš usilo­val o dohodu se Sověty a nikdo ji­ný, a zaSe se dokonale zapomíná, že právě v předvečer II. světové války jak Francie tak Velká Bri­­tannie Sověty o usilovně vyjednávaly se společný pakt. Stalin však v poslední chvíli obrátil, uzavřel pakt s Hitlerem a tak umožnil Hitlerovi napadnout Polsko. Druhá světová válka za­čala. Československo v té chvíli už neexistovalo. České země byly “pod ochranou” Říše a Slovensko bylo samostatným státečkem rov­něž pod německou patronací. Dr. Beneš byl j;ž v Londýně a pracoval na obnově republiky. Ironií osudu právě pravicové lis­ty, které vytýkají Dr. Benešovi, že vydal republiku do rukou So­větů, přinášejí doklady (chicag­ský “Zpravodaj”), že ani Velká Britannie ani Spojené státy neu­činily to, co bylo logické, nepro­­hlásily mnichovskou dohodu za neplatnou a Československou re­publiku za obnovenu. Naopak ji odmítly uznat a uznaly ji teprve když ji uznal Sovětský svaz. Kdo tedy zahnal Dr. Beneše na vý­chod? “Zpravodaj” tvrdí, že se A- meričané dívali na dr. Beneše ja­ko na sovětského agenta a zároveň ho obviňuje, že získával a získal presidenta Roosevelta pro Sověty. Dr. Beneš prý přemluvil Roose­velta, aby odmítl Churchillův plán otevřít druhou frontu výpadem na Balkán atd. Dr. Benešovi se tu přisuzuje přímo zázračný vliv. Na jedné straně nebyl s to do­sáhnout uznání Československé republiky, na druhé straně však se o něm říká, že takřka rozho­doval o veškeré Spojenecké stra­tegii. Chce někdo věřit tomu, že se Roosevelt a Churchill rozho­dovali za druhé světové války na podkladě názoru jednoho jediné­ho člověka, kterého ještě ke všemu podezírali prý ze sovětské­ho vasalství, a nikoli na podkladě nejpečlivějších úvah svých gene­rálních štábů? Náš názor je nao­pak ten, že Dr. Beneš neměl tak­řka žádný vliv na Velkou Britan­­nii a Spojené státy a že se proto snažil zabezpečit republiku doho­dou se Sověty. Ať Se mýlil jak­koli, dosáhl alespoň toho, že jsme nepřešli rázem z nacistického otroctví do sovětského otroctví, ale že jsme Se těšili alespoň třem letům poměrného klidu. Sotva­­kdo však může odsuzovat politiku Francie a Velké Britannie za mnichovského jednání a politiku Velké Britannie a Spojených stá-velmoci jednaly vždy především podle svých vlastních zájmů a náš osud nebyl rozhodně jejich osudem. Také by nám nebyly Fra ncie s Velkou Britannií nijak po­mohly, kdyby nám byly pomáha­ly tak, jak pomáhaly Polsku v roce 1939. Jejich politika je je­nom dokladem, že každý národ musí spoléhat především sám na sebe. To cStatně není nic nové­ho a čtenáři ‘Našich Hlasů” to nečtou poprvé. Chtěli jsme ve skutečnosti říci něco docela jiné­ho: Ať se dnes začne diskutovat o čemkoli, skončí to vždy obvině­Josef Macek je velkou osob­ností československého veřejného života. Náleží k oné pozoruhod­né generaci Čechů a Slováků, která svou prací národní, politi­kou, kuturní, hospodářskou a so. ciání se tolik zasloužil o úspěch naší demokracie v době dvaceti let svobodného života republiky. K zhodnocení života a práce Jo­sefa Macka, havlíčkovce, masa­­rykovce a modráčkovce, národo­hospodářského a socialistického myslitele, autora řady knih, po­­l.tika, novináře krata a socialisty, a učitele, demo­jeden článek ovšem nestačí. K tomu by bylo třeba mnoha článků, ba celé kni. hy, několika knih- Věřím, že bu­dou napsány až v naší a Macko­vě rodné zemi budou opět svo­bodné noviny a až i knihy budou opět psány svobodně, svobodný­mi spisovateli. Článek k osmdesátce Josefa Macka by ovšem mohl býti na­depsán i jinak, výstižněji. Volil jsem tento nadpis proto, že chci vzpomenout událostí, které podle mého mínění, patrně měly vliv na to, že Josef Macek je soci. alista demokratický a nemarxis­­tický a proč jím je i dnes. Když před čtyřiceti osmi lety, na jaře 1919, em.isaři ruského bol­­ševismu rozvraceli svobodný ži­vot demokratické republiky a když současně činili pokusy o ovládnutí Československé sociál­ně demokratické strany dělnické, narazili ve straně na tvrdý odpor. V čele tohoto odporu byli tehdy, jak známo, zejména Gustav Hab­­rman, Vlastimil Tuisar, Rudolf Bechyně, František Tomášek, Antonín Hampl, František Sou­kup, František Modráček a Josef Hudec. Z těch František Modrá­ček a Josef Hudec byli v odporu proti pokusům o bolševisaci stra­ny sociálně demokratické nejdů­slednější. Modráček a Hudec žá­dali kategoricky, aby komunisté, skrytí v tak zvané “levici’ byli ze sociální demokracie vyloučeni, za­tím co někteří členové vrchol, ných orgánů strany, majíce na mysli zachování jednoty hnutí, vyloučení komunistů dlouho od­dalovali. Naproti tomu socialis­tický teoretik František Modrá­ček, který byl ve svém mládí anarchistou a marxistou, důklad­ně studoval a politiku ruských bolševiků znal, postavil již tehdy svobodu národní a nezávislost re­publiky, nad princip jednoty strany a jasně to řekl: “Vybojovali jsme si národní svobodu, nyní musí býti vybojo. vána svoboda v národě a ve stra­ně”. Také všichni ostatní chtěli svobodu v národě i ve straně, ale domnívali se, že se toho dá docílit s levicí a zachováním jed­noty strany. Když pak většina zastupitelstva strany, ve snaze zachovat jednotu hnutí, přistou­pila na kompromis s komunis­tickou “levicí”, jejímž ideologic­kým vůdcem byl austrofil a Ma. sarykův odpůrce Bohumír Šme­­ral, viděl v tom Modráček a Hu­dec nebezpečí pro stranu i pro demokratickou republiku, vystou­pili v dubnu 1919 ze strany so­ciálně demokratické a založili ním Dr. Beneše z největších zlo­­č:nů, třebaže pravda je zřejmá. Ať byl Dr. Beneš jakýkoli, vliv, který se mu připisuje, pokud jde o zhroucení republiky, neměl. Je­ho kritikové měli uplatnit své ná. mitky za jeho života. Soudit však člověka, který je už dvacet let v hrobě a nemůže se bránit, je tro­chu zbabělé. Každý národ má své politiky, některé silnější, ně­které Slabší, nestaví je však na pranýř až po smrti. Buď s jejich politikou souhlasí a pak je pod­poruje, aniž je okamžitě korunu­je vavříny, nebo s jejich politi­kou nesouhlasí, a pak jim to řekne do očí. Nikdy se však neS. nižuje k tomu, aby místo věcné diskuse, rozpoutával proti nim štvanice po smrti. novou stranu, která svým pro­gramem připomínala pokrokovou stranu, kterou v roce 1900 založil se svými stoupenci T. G. Masa. ryk. František Modráček byl velkou osobností sociálně demo­kratického hnutí. Jeho odchod způsobil velký otřes a nepochyb­ně přispěl k ozdravení sociální demokracie. V programovém prohlášení strany “modráčkovců”, bylo mi­mo jiné zcela jasně řečeno: “Jsme odpůrci komunismu a státního socialismu ... Náš socialismus neboří, nýbrž organdsuje a staví.” Byl to, jak vidět, zajisté pro­gram demokratický, rozumný i socialistický a na dobu, jaká teh­dy byla, i odvážný. Škoda věč­ná, že tento program masarykov­ský a realistický tehdy nezvítě­­zd. Avšak v době, kdy lid vál­kou zbídačený a vyhladovělý snadno podléhal zápalným hes­lům ruské bolševické revoluce, měla strana která nechtěla bo­řit, nýbrž stavět, věru těžké za. čátky. K hlásání takového prog­ramu bylo třeba lidí inteligent­ních, zanícených, obětavých, de­mokratických a předvšim lidí od­vážných. Takových nebylo mno­ho, neboť nová a neměla vliv, nemohla malá strana zajišťovat posice a místa, neměla stranický a tiskový aparat. Takoví odvážní li­dé se však přes to našli, zejména v mladé, pokrokové inteligenci. Jedním z nich byl mladý, nadaný právník Josef Macek. Tak se stal Josef Macek mod­­ráčkovcem a zůstal jím i když se modráčkovci v červnu 1923 vrá­tili do sociální demokracie, která mezitím - roku 1921 - se po mnoha bojích definitivně s ko­munisty a s komunismem rozešla. Josef Macek narodil se 1887 v Krumpachu u Zábřehu na Mora. vě. Studoval v Praze a v Berlíně a doktorátu práv dosáhl na Kar­lově universitě v Praze. Již od studentských let měl živý zá­jem o problémy hospodářské a sociálni a zejména také o problé­my zemědělské výroby i politiky. Již v roce 1916 napsal studii “Návrat k půdě” a po vzniku re. publiky byl zaměstnán v minis­terstvu zemědělství a později až do roku 1912 ve Státním úřadě pozemkovém. Myslím, že Mac­kův zájem o zemědělství a jeho problémy byl jedním z důvodů spolupráce a přátelství mezi Mo­­dráčkem a Mackem, neboť Fran­tišek Modráček byl jedním z má­la socialistických teoretiků, kte. rý otázky zemědělství studoval důkladně již v době před první světovou válkou a proto byl pak zvolen zpravodajem, když Ná­rodní sdružení projednávalo a na jeho návrh přijalo zákon o zá­boru velkého majetku pozemko­vého. Josef Macek je originelním a někdy i kacířským myslitelem. Nepřijímá zásady, dokud je sám také neprostudoval, neprozkoumal a inepromyslil. Proto také Ma­cek stejně jako před ním Havlí­ček i Masaryk, klade velkou vá­hu na vzdělání lidu. Tomuto úko­lu zasvětil prakticky celý svůj život: jako profesor na Vysoké škole obchodní v Praze, jako národohospodář, jako politik poslanec i jako novinář, který od a roku 1923 redigoval “Naši dobu”, založenou již v roce 1894 T. G. Masarykem, kterou v době oku­pace zastavili nacisti a po puči v 1948 zničili komunisti. Učitelskému poslání zůstal Jo­sef Macek věren i v exilu. Řadu let učil na universitě v Pittsbur­gh přednáší, piše články, píše a vydává knihy, je v písemném i osobním styku se svými četnými přáteli i žáky, slovem nezahálí. Osmdesáti let svého života do­žívá se profesor dr. Josef Macek v dobrém zdraví v milém kruhu své rodiny, ale daleko od své rod­né země, ve svobodné Kanadě. Je exulant, ale není zapomenut- Jeho práce a jeho velké dílo jsou v paměti domova i exilu. Do dal­ších let přejeme osmdesátníku Josefu Mackovi i jeho drahým Václav Majer: JOSEF MACEK DEM OKR AT A SOCIALIST A ( K OSMDESÁTÉMU VÝROČÍ JEHO NAROZENIN ) September 16 1967. *°'EN dU­ SKUPINA ČÍTAJÍCÍ 3.500 OSOB. 100 RŮZNÝCH SCÉN FESTIVAL KANADSKÉHO LIDOVÉHO UMĚNÍ PRO CENTENNIÁLNÍ OSLAVY JE NEJVĚTŠÍ A NEJZAJÍMAVĚJŠÍ V HISTORII KANADY! Až dosud každé vystoupení se setkalo s nadšenými a přeplněnými hledišti! Tato brilantní a pestrobarevná představení sborů, hudby a tance zachycuje v kostce více než 50 kulturních tradic v Kanadě, jakou jste kdy měli, abyste shlédli tyto kultury, které přispěly k roz­voji Kanady . a historii. abyste lip porozumněli jejímu pozadí Člověk z Akadie, Arménec, Australan, Rakušan, Bělo­­rus, obyvatel karibské oblasti, Číňan, Chorvát, Čech, Dán, Šváb z Podunaj, Duchoborec, Holanďan . . Angličan, Estonec, Filipínec, Fin, Francouz, Němec Rek, Maďar, Islanďan, kanad. Indián, Ind, Ir, Ital Israelčan . . . Japonec, Litevec, Lotyšec, Mennonita Moravák, Černoch, Novozélanďan, Rumun, Rus . . Skot, Srb, Slovák, Slovinec, Španěl, Švéd, Ukrajinec obyvatel Walesu . . . tito všichni jsou Festivalu Kanadského lidového umění - Chcete-li se dovědět, kdy jsou představení ve Vaší o­­blasti, sledujte oznámení ve Vašem ethnickém tisku, v denním tisku, nebo v rozhlase nebo v televisi. Tato serie centenniálních Festivalů je presentována Vý­borem pro Kanadské lidové umění ve spolupráci s pro­vinčními a obecními výbory pro lidové umění, s Centen­­niální komisí, jakož i s provinčními a obecními orga­nizacemi pro eentenniální oslavy. The Centennial Commission, Ottawa, Canada zastoupeni ve 1967. v roce L. LUNSKÝ OPTIK Prohlídky očí Zhotovení brýlí Prvotřídní kvalita Hovoříme česky 470 COLLEGE ST. TORONTO WA. 1-3924 Z HAMILTONU V neděli 17. září 1967 na far­mě u Obrů a Urbanů koná se po celý den druhý letošní cente­­nielní piknik. Hry pro velké i malé, závody ve střelbě malorážkou do terče, ob­čerstvení všeho druhu a oblíbené melodie národních písní ze zvuko­vých pásů budou na místě. Na milém Pánu Bohu budeme pro­šiti o dobrou pohodu. Přijeďte ztrávit den radosti ve známém milém prostředí! Za hamiltonskou Odbočku ČSNS: V. Havlíček, předseda - Václav Zralý, zábavní referent. - Hu­bert Obr - jednatel. iiimiiiiiiuiimiiiuiiiiiiumiiiiiiiiiiiiiiiiimiiiiímiuiiiiiiiiiui STEAK AND CHICKEN RESTAURANT 388 BLOOR ST. W., TORONTO kde Vás očekává příjemné domácí prostředí a bohatý výběr jídel. Otevřeno od 11 h. dop. do půlnoci, v neděli od 12 hod. pol. do půlnoci. Na Vaši návštěvu se těší I. SEDMINOVÁ, majitelka. iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiimi Z cintů Antonína Novotného. Před rokem stála naše země na okraji propasti. Naštěstí jsme od té doby učinili značný krok do­předu!

Next