Naše Hlasy, 1970 (XVI/1-50)

1970-05-23 / No. 21

May, 23. 1970 “NASE HLASY” STRANA 3 MILO KOMÍNEK Motto: R. Kipling Jestliže umíš spočítat své zisky A na hod jediný je riskovat A když jsi ztratil započíti znovu A slovem nevzpomenout svých ztrát Donutit, znášli nervy své a svaly, By nepadnuly, ač se zhroutily A vydržely, když nic nežli vůle Jim nařizuj, aby sloužily. POKRAČOVANÍ Ponořili jsme se do lesní tmy a nebylo nám moc do řeči. To co jsme slyšeli, jsme nebrali příliš vážně, ačkoliv už jsme se vícekrát pře­svědčili, že karty naší známé by­ly jen vnějším prostředkem na­prosto rozumných a přesných dopo­ručení. Udivovala nás ale její vlast­ní reakce na tu nepříjemnou před­pověď, to vůbec nebylo divadlo. Několik hodin potom, ráno, mi sdělil velitel stanice, že mám návš­těvu. Skutečně, přišel za mnou Ruda, chlapec ze Slovenska, se kte­rým se moje rodina již dlouho stý­kala. “Co tě sem přivedlo Rudo'?” ptám se ho, když jsme se přivítali. “Ale prinesol som ti dajaké peňáze” “Jestliže řekneš, že mi neseš 3.725, tak . . . . ” “Ako to vieš!?, právě tol­­ko!” Sedl jsem si, tohle už byl tro­chu silný tabák. “A prosím tě Ru­do”, dívám se přitom na jeho černé vlasy,” neměl jsi někdy rezavé vla­sy?” Ruda zčervenal a sklopil oči a jen hlesl: “Mal, ja si ich farbím.” “Rudo, nemluvil jsi s někým, že jdeš za mnou1?” vyptávám se dále se zábleskem naděje. “Nie, dnes nad ránom som sa rozhodol.” Ani jsem nevěděl jak Ruda odešel a co si o mém jednání myslel. Odpoledne za mnou přišel Lud­vík a škemral, abych ho dovezl do­mů, že dostal od starého dovole­nou. “Prosím te, vždyť víš, že je­diná motorka je rozbitá, ... a ta cesta.” Ludvík byl ale tak neodbyt­ný, že mne nakonec přemluvil a dali jsme se do opravování. V úte­rý ráno jsem jej odvezl domů. Když jsem jel u nás kolem kostela, máva­lo na mne nějaké děvče. Zastavil jsem; proboha, vždyť je to Láďo­va Štěpánka a prosí mne, abych od ní vzal Láďovi dopis! Měl jsem nepříjemné mrazení po zádech. Toh­le už je druhá věc a do puntíku přesně podle předpovědi. Stavil jsem se ještě u rodičů a nechal stát motorku před domem. Když jsem se vrátil, velká kaluž benzi­nu kolem svědčila o tom, že si něk­do pohrál a celou nádrž vypustil na zem - nejspíše děti. To byla ale vážná závada, protože v pěta­­čtyřicátém benzin nikde nebyl a mně trvalo přes hodinu, než jsem po náprstku po vesnici vyžebral to­lik, abych se alespoň dostal do ka­sáren. Tam jsem doplnil nádrž, vy­řídil službení poštu a skutečně s pocitem ulehčení jsem vyrazil na zpáteční cestu ke stanici. Moje spo­kojenost byla ale předčasná. Když jsem dojel asi na půl cesty, motor­ka se zastavila a ať jsem dělal co chtěl, k jízdě jsem jí nepřiměl. Byl jsem už opravdu vystrašený vším tím co předcházelo, že jsem nebyl schopen klidně hledat závadu. Po dlouhé době u mne zastavilo vojen­ské auto a nějaký major se mne ptal, zda mi může pomoci. To byl opravdu dar s nebe, asi bych tam byl jinak přenocoval. Nakonec jsem se styděl, protože uklepaný kabel, který ten major okamžitě našel a spravil, to byla celá závada. Podě­koval jsem, skočil na mašinu a oddechl si až na stanici. Hlásil jsem příchod v kanceláři a dostal jsem příkaz odjet se služeb­ní poštou ihned do Čadce. Ještě když jsem stál před velitelem, sly­šel jsem venku tůrovat motorku. Co nejrychleji jsem převzal poštu a vyběhl ven před stanici, kde jsem viděl jak Láďa se samopalem přes záda sedí na naší motorce a snaží se ji rozjet. Přiskočil jsem k němu a prosil ho, aby s ní slezl, že je! v nepořádku a vymýšlel jsem si spoustu jiných věcí, jen abych ho odvrátil od svezení. Konečně po­slechl, ale přesedl jen na zadní se­dačku a s té už se mi ho nepodařilo dostat. Zastrčil jsem poštu do braš­ny, nasedl a pomalu jsem se rozjel. U hotelu “Pántlik” nám skočila do cesty mladá kuchařka a prosila, abychom dále nejezdili, že její mat­ka měla v noci hrozný sen a nám, že hrozí neštěstí. Byli jsme už dost rozrušeni i bez této výstrahy; já víc, protože jsem Láďovi pochopi­telně neřekl, co mne všechno do­poledne potkalo, ale nedalo se nic dělat, poštu jsem doručit musel, to byl rozkaz. Snažili jsme se před děvčetem všechno obrátit v žert a za chvíli jsme se znovu rozjeli smě­rem k průsmyku. Když už jsme mě­li jen asi čtyřista metrů k prvním domům slovenské obce Svrčinovec, slyším zahvízdnutí kulky kolem hlavy a pak další a další. Skláním se pudově nad řidítky a zvyšuji rychlost, ale v zápětí cítím náraz a bodavou bolest v noze. Motocykl se nějak nadlehčuje, dělají se mi kola před očima a řítím se z vyso­kého náspu do příkopu mezi můstek a strom. První následující vjem byl řev a jekot motorky, která ležela vedle mne na boku; její motor běžel v maximálních obrátkách. Zastavil jsem chod motoru a teprve v nasta­lém tichu jsem si uvědomil co se stalo. Někdo po mně střílel a bolest v noze připomněla, že jsem byl za­sažen. Současně s tím mi bleskla hlavou myšlenka na Láďu, vždyť jsme přece jeli dva! Kde je?! Za­pomněl jsem na svou nohu v hrůze nad tím co se asi stalo Láďovi. Zve­dl jsem se z příkopu a rozhlížel se po cestě zpět. Ležel na louce vedle cesty, několik desítek metrů ode mne, obličejem vzhůru, ruce bez­vládně rozhozeny, hlavu zakrváce­nou a z úst mu vytékal pramének krve. Přemohl jsem zděšení a do­­belhal se k němu. Poklekl jsem vedle a nadzdvihl mu hlavu; jeho oči byly obráceny v sloup a je-'' jich bělmo odrážející modř oblohy, mi bralo dech. Dech! Skláním se ještě níže a napjatě poslouchám ...........ne, Láďa nedýchá. Zděšen a strachem o Láďův život neschopen myšlenky, vytahuji pistoli a střílím několikrát do vzduchu. V té chvíli jsem si ani neuvědomil, že zde na té louce vytvářím pro zákeřného střelce cíl jako na střelnici. Na štěstí už asi zmizel, když viděl, že jeho první výstřely měly úspěch a tak další rána se už neozvala. Za to bylo slyšet hluk běžících lidí směrem od prvních domků Svrči­­novce; zaslechli výstřely, uviděli nás a běží na pomoc. To mne trochu vzpamatovalo, vo­lám na lidi, aby přinesli vodu a ocet a snažím se Láďovi uvolnit opasek, nešlo to, nakonec jsem jej rozříznul dýkou. Prinesenou vo­dou a octem omývám zakrvácený obličej a tu se ukazuje, že jediné vnější zatím viditelné zranění je * li šrám od kulky na spánku. Povzbu­zen tím, že jsem nenašel nic vážněj­­ního zkouším umělé dýchání vpravuji do Láďových, křečovitě a sevřených úst několik kapek vodky z čutory, kterou mi někdo podal. Dosud bezvládné tělo se otřese kaš­lem, z úst vychází sražená krev, oči se zavírají a obnovuje se dýchá­ní. V tu chvíli ze mne padá ta straš­ná tíha, snad nebude tak zle, je si­ce zraněn, je pořád v bezvědomí, ale žije a když seženeme včas lé­kaře .............. Odnášíme Láďu k prvnímu sta­vení, tam jej domácí ukládají na vůz pro slámu a mne s ním, pro­tože moje noha už bolí pekelně. Ve­zou nás do Jablunkova, kde je v sanatoriu umístěn sanitní oddíl Svobodovy armády. Noha mne bolí čím dál víc a na­konec ztrácím vědomí. Když jsem se probral, slyšel jsem hlas něja­kého lékaře, který se skláněl nad Láďou a říkal o něm, že je opilý. Cítil pach vodky, kterou jsem lil Láďovi do úst a kterou jsem ho ta­ky polil. Ani jsem se mu to nesna­žil vysvětlit, moje tělo bylo po tran­sportu celé rozbité a v hlavě jsem měl úplně prázdno. Odnesli nás do lazaretu, ošetřili a napíchali nám nějaké injekce, takže jsem okam­žitě usnul. Ráno nás opět převáželi, tentokrát do třinecké nemocnice. Leželi jsme s Láďou vedle sebe a ty dny byla snad nejhorší doba mého života. Lá­ďa stále blouznil, měl záchvaty, jeho levá noha tak škubala, že pod sebou rozbil postel. Podle lékařské­ho nálezu to byl výron krve do mozku. Ty hodiny byly strašné: ko­likrát za tu dobu jsem přehrál ce­lý ten film posledních dvou dnů; tolik varování a výstrah a přece k tomu došlo. Je mi hrozně, nejraději bych nežil . . . V pátek 15. června ráno v sedm hodin přišla sestřička, dala Láďovi injekci a za několik minut u něho poklekla a začala se modlit, Láďa byl mrtev. Byli jsme spolu do po­slední chvíle a teď jsem zůstal sám, nejraději bych nežil .... Asi za patnáct minut se otevřely dveře a moje matka s Láďovým ot­cem se na nás přišli podívat, pro­ 4 tože už se dověděli o útoku na nás. Čekali asi hodinu venku na vpuš­tění a Láďa zatím zemřel. Odpo­ledne přijel můj otec, aby nás od­vezl domů nákladním autem. Mne uložili na vatovanou přikrývku a rakev s Láďou vedle mne. Spolu jsme odešli a spolu se vracíme, . . . a já bych radši nežil. V. Z BESKYD NA POPRAVČÍ DVŮR Jsou to neveselé vzpomínky, kte­ré se mi honí hlavou. Slunce se už zatím schovalo a je třeba, abych se podíval po nočních hlídkách, které na noc zdvojnásobujeme. Ob­cházím je a zdá se mi, že je všech­no v pořádku. Chlapci jsou plni nadšení a žádné nepohodlí je nemů­že přivést z míry. Bude třeba s nimi provést nějakou společnou ak­ci, aby se stali skutečně jednotkou; zatím provádějí více méně indivi­­duelní úkoly a při těch si vedou dobře. Vím, je na ně spolehnutí, ale člověk nikdy neví jak se bude kdo chovat ve chvíli opravdového nebezpečí. Jediný z nich, který je pro mne od začátku problémem je Pavel Turoň. Je stejně odvážný ja­ko ostatní, stejně kamarádský, mož­ná že ještě trochu víc - a v tom je právě příčina, proč na něj myslím víc, než na ostatní. Pochází z Bystři­ce nad Olzou a byl mi doporučen naprosto spolehlivým člověkem; ne­vím proč bych se jím měl zabývat víc než jinými, ale něco v jeho cho­vání, co nemohu zatím definovat, mi radí k opatrnosti. Čas zde utíká rychle a zpravo­dajská síť, kterou jsme v celých horách vybudovali funguje bezpeč­ně, styk s vedením je rovněž spo­lehlivý. Hory jsou mlčenlivé a zdej­ší lidé do sebe tuto vlastnost nassá­­li, takže zatím naši zpravodajové nikde nezjistili, že by se o nás něk­do zajímal. , V nepravidelných obdobích cho­dím dolů, abych vybíral tajnou schránku s příkazy z Prahy. Nikdo ze skupiny nemá o této schránce ponětí, přestože mne vždy někdo doprovází. Je to spojeno s nějakým jiným úkolem, takže pravý důvod, vybrání schránky, zůstává utajen. Po nějaké době, asi koncem čer­vence přichází zpráva, že v dolním polesí hajný Slíva si počíná příliš horlivě ve službě novým mocipá­­nům a že na vlastní pěst pátrá v horách po lidech, kteří zde nalezli dočasný úkryt. Tahle jeho činnost by nám mohla být dost nepříjemná a proto se o něj začínám blíže zají­mat. Je to snadné, naši informátoři jsou všude a tak za dva, tři dny je jasné, že tento horlivec musí dostat nějakou lekci. 30. července před půlnocí opouš­tíme náš tábor. Jsme tři; já, Pavel Turoň a Josef Maruš. Je tmavá noc, měsíc jen občas zalije spící kraj svým studeným světlem. Máme před sebou dvanáctikilometrový pochod podle kompasu a mapy, hluboce za­lesněným terénem, přecházejícím někde do nepropustupného prale­sa. Po dvou hodinách cesty odpo­číváme, protože jsme už hodně una­veni, máme šrámy na nohou i ru­kou od prodírání se hustým po­rostem. Je dost potíží se stanovením dalšího směru, je zde málo orien­tačních bodů a teď v noci, kdy všechno vypadá jinak, je to velmi obtížné. Po dvaceti minutách vyrá­žíme na další cestu. Už si tak ne­věřím, že jdeme správně a proto jsem sám překvapen, když naráží­me po další hodině úmorné chůze na křižovatku cest, na kterou jsme podle plánu měli dorazit. Odtud k hájovně, kterou Slíva obývá to není daleko. Musíme zachovávat všech­na bezpečnostní opatření, abychom nebyli překvapeni náhodnou hlíd­kou, nebo i jen chodcem, který by později mohl být nepohodlným svědkem. Nevěděli jsme jak se jed­nání se Slívou vyvine, byl to tvrdý chlap a výsledek nebylo možno od­hadnout. Docházíme k hájovně a zastavu­jeme se, abychom rozhodli o dal­ším postupu. Josef leze na sloup a isolačkami přestřihuje telefonní dráty do hájovny. Tam uvnitř je úplná tma, zřejmě spí. Navečer jsme dostali zprávu, že hajný bu­de dnes doma a proto posílám Pav­la Turoně, aby šel k hájovně a haj­ného vzbudil. Je jediný z nás, kdo zná zdejší dialekt, takže nebude svou řečí podezřelý. Já s Josefem, každý na jedné straně, zalézáme do křoví, abychom Pavla kryli, kdyby došlo k něčemu neočekávanému. Mám dobré postavení, ze kterého ov ládám jak hájovnu tak i přístupo­vou cestu k ní. Pavel už klepe na dveře a po nějaké chvíli se rozsvítí světlo uvnitř na chodbě u dveří. Do zasklené ^ předsíňky přichází mladá žena, zřejmě družka hajné­ho. Věděl jsem, že Slíva svoji že­nu vyhnal a místo ní žije teď v há­jovně s družkou a půlročním děc­kem. Je mi divné, že přichází ke dveřím ona a ne hajný, to přece zde není zvykem takhle v noci. Pavel se ptá po hajném, žena něco nesro­zumitelně říká a pak odchází zpět do chodby. Nastálé ticho přerušuje Pavel boucháním na dveře, tento­krát mnohem energičtěji než před tím. Josef vyskakuje proti příkazu z krytu a připojuje se k Pavlovi; je příliš horkokrevný a tyhle jeho sa­movolné činy by nám někdy mohly přijít draho. Moji pozornost upou­tají tiché kroky, úplné kočičí na­­šlapotání, někde vzadu za mnou. Chlapi dělají rámus u dveří a já se krčím v křoví, aby neznámý neza­hlédl alespoň mne. Měsíc, který právě vyšel, osvětluje postavu, čás­tečně krytou křovím vpravo ode mne. Horší je, že drží v ruce pušku namířenou na oba mé druhy u dve­ří hájovny. “Co se děje, co tam dě­láte!” Hromový hlas, nebo mi tak teď alespoň připadá, nemůže patřit nikomu jinému než hajnému Slívo­­vi! Ne my jeho, ale on nás tak hlou­pě překvapil! Nečekám už na nic, vykročuji z křoví směrem k hájov­ně a volám na své přátele. “Nech­te toho on tu chrápe, a tam mu ho­ří les!” Nedalo se nic dělat, musel jsem riskovat jestli zabere na tuh­le vějičku. Skočil na to! “Kde ho­ři?! Kde je to?” Obracím se k ně­mu a vzrušeně mu vysvětluji, že v horním revíru, že asi chlapi nechrá-nili dobře ohně, které zapalují kvů­li mnišce a teď že tam hoří. Jeho reakce je pochopitelná a to je to jediné, nač jsem teď sázel. Sklonil při hovoru se mnou pušku a na to čekám. Bleskurychle na něj namí­řím samopal, který mám pod pláš­těnkou. Je tak překvapen, že pouští pušku na zem a zdvihá ruce dřív, než jej k tomu vyzvu. Oba přátelé přibíhají, sbírají pušku a Slívu od­vádíme hlouběji do lesa, abychom si s ním popovídali. Nařizuji mu, aby si sednul na zem a prohlížím si ho, abych na jeho tvář nikdy nezapom­něl. Nevím jestli je to tvrdý chlap, jak říkala pověst, teď se třese jako huspenina a škemrá o život, má prý ženu a dítě. Asi bude hrdina jen když má pušku v ruoe a stojí proti bezbranným lidem. Dívám se na něj, mlčky poslouchám jeho chvě­jící se hlas a je mi z něj nanic. Jasně a srozumitelně mu říkám, že se mu nic nestane, ale že musí okamžitě zítra na lesní správě po­žádat o přeložení do jiného revíru. V případě, že to neudělá, nebude už pak jiná možnost, než ho pře­svědčit, že to udělat měl. Bez váhá­ní a s viditelným ulehčením slibu­je, že učiní co chceme - to je ko­nečně jasné, přece proti namířené­mu samopalu nebude říkat, že to neudělá, takový hrdina není. Co ovšem zítra udělá opravdu, to se brzy dozvíme a pak už se s ním pří­liš mazlit nebudeme. Nařizuji mu, aby si lehl obliče­jem k zemi, bereme mu náboje a odnášíme s sebou i pušku. Nemohu vědět, zda by se jeho odvaha ne­projevila, kdybychom mu ji zde nechali. Říkám mu, že půl hodiny musí zůstat ležet a pak může jít domů. Moji chlapci odcházejí a já zůstávám opodál, abych viděl co bude Slíva dělat. Leží, ani se ne­hýbá snad předpokládá, že jej něk­do pozoruje a proto neriskuje. Od­plížím se tiše pryč a připojuji se ke skupince vpředu. Postupujeme rychle, nevíme zda Slíva neudělá ještě v noci poplach a proto musíme být odtud co nejdále. Kolem páté hodiny jsme už na známých mí­stech a za chvíli nás staví hlídka před táborem. Akce je skončena, na výsledek ale musíme čekat. Pokračování na str. 4 MORAVSKOSLEZSKÉ BESKYDY - PUSTEVNY

Next