Naše Hlasy, 1970 (XVI/1-50)
1970-05-23 / No. 21
May, 23. 1970 “NASE HLASY” STRANA 3 MILO KOMÍNEK Motto: R. Kipling Jestliže umíš spočítat své zisky A na hod jediný je riskovat A když jsi ztratil započíti znovu A slovem nevzpomenout svých ztrát Donutit, znášli nervy své a svaly, By nepadnuly, ač se zhroutily A vydržely, když nic nežli vůle Jim nařizuj, aby sloužily. POKRAČOVANÍ Ponořili jsme se do lesní tmy a nebylo nám moc do řeči. To co jsme slyšeli, jsme nebrali příliš vážně, ačkoliv už jsme se vícekrát přesvědčili, že karty naší známé byly jen vnějším prostředkem naprosto rozumných a přesných doporučení. Udivovala nás ale její vlastní reakce na tu nepříjemnou předpověď, to vůbec nebylo divadlo. Několik hodin potom, ráno, mi sdělil velitel stanice, že mám návštěvu. Skutečně, přišel za mnou Ruda, chlapec ze Slovenska, se kterým se moje rodina již dlouho stýkala. “Co tě sem přivedlo Rudo'?” ptám se ho, když jsme se přivítali. “Ale prinesol som ti dajaké peňáze” “Jestliže řekneš, že mi neseš 3.725, tak . . . . ” “Ako to vieš!?, právě tolko!” Sedl jsem si, tohle už byl trochu silný tabák. “A prosím tě Rudo”, dívám se přitom na jeho černé vlasy,” neměl jsi někdy rezavé vlasy?” Ruda zčervenal a sklopil oči a jen hlesl: “Mal, ja si ich farbím.” “Rudo, nemluvil jsi s někým, že jdeš za mnou1?” vyptávám se dále se zábleskem naděje. “Nie, dnes nad ránom som sa rozhodol.” Ani jsem nevěděl jak Ruda odešel a co si o mém jednání myslel. Odpoledne za mnou přišel Ludvík a škemral, abych ho dovezl domů, že dostal od starého dovolenou. “Prosím te, vždyť víš, že jediná motorka je rozbitá, ... a ta cesta.” Ludvík byl ale tak neodbytný, že mne nakonec přemluvil a dali jsme se do opravování. V úterý ráno jsem jej odvezl domů. Když jsem jel u nás kolem kostela, mávalo na mne nějaké děvče. Zastavil jsem; proboha, vždyť je to Láďova Štěpánka a prosí mne, abych od ní vzal Láďovi dopis! Měl jsem nepříjemné mrazení po zádech. Tohle už je druhá věc a do puntíku přesně podle předpovědi. Stavil jsem se ještě u rodičů a nechal stát motorku před domem. Když jsem se vrátil, velká kaluž benzinu kolem svědčila o tom, že si někdo pohrál a celou nádrž vypustil na zem - nejspíše děti. To byla ale vážná závada, protože v pětačtyřicátém benzin nikde nebyl a mně trvalo přes hodinu, než jsem po náprstku po vesnici vyžebral tolik, abych se alespoň dostal do kasáren. Tam jsem doplnil nádrž, vyřídil službení poštu a skutečně s pocitem ulehčení jsem vyrazil na zpáteční cestu ke stanici. Moje spokojenost byla ale předčasná. Když jsem dojel asi na půl cesty, motorka se zastavila a ať jsem dělal co chtěl, k jízdě jsem jí nepřiměl. Byl jsem už opravdu vystrašený vším tím co předcházelo, že jsem nebyl schopen klidně hledat závadu. Po dlouhé době u mne zastavilo vojenské auto a nějaký major se mne ptal, zda mi může pomoci. To byl opravdu dar s nebe, asi bych tam byl jinak přenocoval. Nakonec jsem se styděl, protože uklepaný kabel, který ten major okamžitě našel a spravil, to byla celá závada. Poděkoval jsem, skočil na mašinu a oddechl si až na stanici. Hlásil jsem příchod v kanceláři a dostal jsem příkaz odjet se služební poštou ihned do Čadce. Ještě když jsem stál před velitelem, slyšel jsem venku tůrovat motorku. Co nejrychleji jsem převzal poštu a vyběhl ven před stanici, kde jsem viděl jak Láďa se samopalem přes záda sedí na naší motorce a snaží se ji rozjet. Přiskočil jsem k němu a prosil ho, aby s ní slezl, že je! v nepořádku a vymýšlel jsem si spoustu jiných věcí, jen abych ho odvrátil od svezení. Konečně poslechl, ale přesedl jen na zadní sedačku a s té už se mi ho nepodařilo dostat. Zastrčil jsem poštu do brašny, nasedl a pomalu jsem se rozjel. U hotelu “Pántlik” nám skočila do cesty mladá kuchařka a prosila, abychom dále nejezdili, že její matka měla v noci hrozný sen a nám, že hrozí neštěstí. Byli jsme už dost rozrušeni i bez této výstrahy; já víc, protože jsem Láďovi pochopitelně neřekl, co mne všechno dopoledne potkalo, ale nedalo se nic dělat, poštu jsem doručit musel, to byl rozkaz. Snažili jsme se před děvčetem všechno obrátit v žert a za chvíli jsme se znovu rozjeli směrem k průsmyku. Když už jsme měli jen asi čtyřista metrů k prvním domům slovenské obce Svrčinovec, slyším zahvízdnutí kulky kolem hlavy a pak další a další. Skláním se pudově nad řidítky a zvyšuji rychlost, ale v zápětí cítím náraz a bodavou bolest v noze. Motocykl se nějak nadlehčuje, dělají se mi kola před očima a řítím se z vysokého náspu do příkopu mezi můstek a strom. První následující vjem byl řev a jekot motorky, která ležela vedle mne na boku; její motor běžel v maximálních obrátkách. Zastavil jsem chod motoru a teprve v nastalém tichu jsem si uvědomil co se stalo. Někdo po mně střílel a bolest v noze připomněla, že jsem byl zasažen. Současně s tím mi bleskla hlavou myšlenka na Láďu, vždyť jsme přece jeli dva! Kde je?! Zapomněl jsem na svou nohu v hrůze nad tím co se asi stalo Láďovi. Zvedl jsem se z příkopu a rozhlížel se po cestě zpět. Ležel na louce vedle cesty, několik desítek metrů ode mne, obličejem vzhůru, ruce bezvládně rozhozeny, hlavu zakrvácenou a z úst mu vytékal pramének krve. Přemohl jsem zděšení a dobelhal se k němu. Poklekl jsem vedle a nadzdvihl mu hlavu; jeho oči byly obráceny v sloup a je-'' jich bělmo odrážející modř oblohy, mi bralo dech. Dech! Skláním se ještě níže a napjatě poslouchám ...........ne, Láďa nedýchá. Zděšen a strachem o Láďův život neschopen myšlenky, vytahuji pistoli a střílím několikrát do vzduchu. V té chvíli jsem si ani neuvědomil, že zde na té louce vytvářím pro zákeřného střelce cíl jako na střelnici. Na štěstí už asi zmizel, když viděl, že jeho první výstřely měly úspěch a tak další rána se už neozvala. Za to bylo slyšet hluk běžících lidí směrem od prvních domků Svrčinovce; zaslechli výstřely, uviděli nás a běží na pomoc. To mne trochu vzpamatovalo, volám na lidi, aby přinesli vodu a ocet a snažím se Láďovi uvolnit opasek, nešlo to, nakonec jsem jej rozříznul dýkou. Prinesenou vodou a octem omývám zakrvácený obličej a tu se ukazuje, že jediné vnější zatím viditelné zranění je * li šrám od kulky na spánku. Povzbuzen tím, že jsem nenašel nic vážnějního zkouším umělé dýchání vpravuji do Láďových, křečovitě a sevřených úst několik kapek vodky z čutory, kterou mi někdo podal. Dosud bezvládné tělo se otřese kašlem, z úst vychází sražená krev, oči se zavírají a obnovuje se dýchání. V tu chvíli ze mne padá ta strašná tíha, snad nebude tak zle, je sice zraněn, je pořád v bezvědomí, ale žije a když seženeme včas lékaře .............. Odnášíme Láďu k prvnímu stavení, tam jej domácí ukládají na vůz pro slámu a mne s ním, protože moje noha už bolí pekelně. Vezou nás do Jablunkova, kde je v sanatoriu umístěn sanitní oddíl Svobodovy armády. Noha mne bolí čím dál víc a nakonec ztrácím vědomí. Když jsem se probral, slyšel jsem hlas nějakého lékaře, který se skláněl nad Láďou a říkal o něm, že je opilý. Cítil pach vodky, kterou jsem lil Láďovi do úst a kterou jsem ho taky polil. Ani jsem se mu to nesnažil vysvětlit, moje tělo bylo po transportu celé rozbité a v hlavě jsem měl úplně prázdno. Odnesli nás do lazaretu, ošetřili a napíchali nám nějaké injekce, takže jsem okamžitě usnul. Ráno nás opět převáželi, tentokrát do třinecké nemocnice. Leželi jsme s Láďou vedle sebe a ty dny byla snad nejhorší doba mého života. Láďa stále blouznil, měl záchvaty, jeho levá noha tak škubala, že pod sebou rozbil postel. Podle lékařského nálezu to byl výron krve do mozku. Ty hodiny byly strašné: kolikrát za tu dobu jsem přehrál celý ten film posledních dvou dnů; tolik varování a výstrah a přece k tomu došlo. Je mi hrozně, nejraději bych nežil . . . V pátek 15. června ráno v sedm hodin přišla sestřička, dala Láďovi injekci a za několik minut u něho poklekla a začala se modlit, Láďa byl mrtev. Byli jsme spolu do poslední chvíle a teď jsem zůstal sám, nejraději bych nežil .... Asi za patnáct minut se otevřely dveře a moje matka s Láďovým otcem se na nás přišli podívat, pro 4 tože už se dověděli o útoku na nás. Čekali asi hodinu venku na vpuštění a Láďa zatím zemřel. Odpoledne přijel můj otec, aby nás odvezl domů nákladním autem. Mne uložili na vatovanou přikrývku a rakev s Láďou vedle mne. Spolu jsme odešli a spolu se vracíme, . . . a já bych radši nežil. V. Z BESKYD NA POPRAVČÍ DVŮR Jsou to neveselé vzpomínky, které se mi honí hlavou. Slunce se už zatím schovalo a je třeba, abych se podíval po nočních hlídkách, které na noc zdvojnásobujeme. Obcházím je a zdá se mi, že je všechno v pořádku. Chlapci jsou plni nadšení a žádné nepohodlí je nemůže přivést z míry. Bude třeba s nimi provést nějakou společnou akci, aby se stali skutečně jednotkou; zatím provádějí více méně individuelní úkoly a při těch si vedou dobře. Vím, je na ně spolehnutí, ale člověk nikdy neví jak se bude kdo chovat ve chvíli opravdového nebezpečí. Jediný z nich, který je pro mne od začátku problémem je Pavel Turoň. Je stejně odvážný jako ostatní, stejně kamarádský, možná že ještě trochu víc - a v tom je právě příčina, proč na něj myslím víc, než na ostatní. Pochází z Bystřice nad Olzou a byl mi doporučen naprosto spolehlivým člověkem; nevím proč bych se jím měl zabývat víc než jinými, ale něco v jeho chování, co nemohu zatím definovat, mi radí k opatrnosti. Čas zde utíká rychle a zpravodajská síť, kterou jsme v celých horách vybudovali funguje bezpečně, styk s vedením je rovněž spolehlivý. Hory jsou mlčenlivé a zdejší lidé do sebe tuto vlastnost nassáli, takže zatím naši zpravodajové nikde nezjistili, že by se o nás někdo zajímal. , V nepravidelných obdobích chodím dolů, abych vybíral tajnou schránku s příkazy z Prahy. Nikdo ze skupiny nemá o této schránce ponětí, přestože mne vždy někdo doprovází. Je to spojeno s nějakým jiným úkolem, takže pravý důvod, vybrání schránky, zůstává utajen. Po nějaké době, asi koncem července přichází zpráva, že v dolním polesí hajný Slíva si počíná příliš horlivě ve službě novým mocipánům a že na vlastní pěst pátrá v horách po lidech, kteří zde nalezli dočasný úkryt. Tahle jeho činnost by nám mohla být dost nepříjemná a proto se o něj začínám blíže zajímat. Je to snadné, naši informátoři jsou všude a tak za dva, tři dny je jasné, že tento horlivec musí dostat nějakou lekci. 30. července před půlnocí opouštíme náš tábor. Jsme tři; já, Pavel Turoň a Josef Maruš. Je tmavá noc, měsíc jen občas zalije spící kraj svým studeným světlem. Máme před sebou dvanáctikilometrový pochod podle kompasu a mapy, hluboce zalesněným terénem, přecházejícím někde do nepropustupného pralesa. Po dvou hodinách cesty odpočíváme, protože jsme už hodně unaveni, máme šrámy na nohou i rukou od prodírání se hustým porostem. Je dost potíží se stanovením dalšího směru, je zde málo orientačních bodů a teď v noci, kdy všechno vypadá jinak, je to velmi obtížné. Po dvaceti minutách vyrážíme na další cestu. Už si tak nevěřím, že jdeme správně a proto jsem sám překvapen, když narážíme po další hodině úmorné chůze na křižovatku cest, na kterou jsme podle plánu měli dorazit. Odtud k hájovně, kterou Slíva obývá to není daleko. Musíme zachovávat všechna bezpečnostní opatření, abychom nebyli překvapeni náhodnou hlídkou, nebo i jen chodcem, který by později mohl být nepohodlným svědkem. Nevěděli jsme jak se jednání se Slívou vyvine, byl to tvrdý chlap a výsledek nebylo možno odhadnout. Docházíme k hájovně a zastavujeme se, abychom rozhodli o dalším postupu. Josef leze na sloup a isolačkami přestřihuje telefonní dráty do hájovny. Tam uvnitř je úplná tma, zřejmě spí. Navečer jsme dostali zprávu, že hajný bude dnes doma a proto posílám Pavla Turoně, aby šel k hájovně a hajného vzbudil. Je jediný z nás, kdo zná zdejší dialekt, takže nebude svou řečí podezřelý. Já s Josefem, každý na jedné straně, zalézáme do křoví, abychom Pavla kryli, kdyby došlo k něčemu neočekávanému. Mám dobré postavení, ze kterého ov ládám jak hájovnu tak i přístupovou cestu k ní. Pavel už klepe na dveře a po nějaké chvíli se rozsvítí světlo uvnitř na chodbě u dveří. Do zasklené ^ předsíňky přichází mladá žena, zřejmě družka hajného. Věděl jsem, že Slíva svoji ženu vyhnal a místo ní žije teď v hájovně s družkou a půlročním děckem. Je mi divné, že přichází ke dveřím ona a ne hajný, to přece zde není zvykem takhle v noci. Pavel se ptá po hajném, žena něco nesrozumitelně říká a pak odchází zpět do chodby. Nastálé ticho přerušuje Pavel boucháním na dveře, tentokrát mnohem energičtěji než před tím. Josef vyskakuje proti příkazu z krytu a připojuje se k Pavlovi; je příliš horkokrevný a tyhle jeho samovolné činy by nám někdy mohly přijít draho. Moji pozornost upoutají tiché kroky, úplné kočičí našlapotání, někde vzadu za mnou. Chlapi dělají rámus u dveří a já se krčím v křoví, aby neznámý nezahlédl alespoň mne. Měsíc, který právě vyšel, osvětluje postavu, částečně krytou křovím vpravo ode mne. Horší je, že drží v ruce pušku namířenou na oba mé druhy u dveří hájovny. “Co se děje, co tam děláte!” Hromový hlas, nebo mi tak teď alespoň připadá, nemůže patřit nikomu jinému než hajnému Slívovi! Ne my jeho, ale on nás tak hloupě překvapil! Nečekám už na nic, vykročuji z křoví směrem k hájovně a volám na své přátele. “Nechte toho on tu chrápe, a tam mu hoří les!” Nedalo se nic dělat, musel jsem riskovat jestli zabere na tuhle vějičku. Skočil na to! “Kde hoři?! Kde je to?” Obracím se k němu a vzrušeně mu vysvětluji, že v horním revíru, že asi chlapi nechrá-nili dobře ohně, které zapalují kvůli mnišce a teď že tam hoří. Jeho reakce je pochopitelná a to je to jediné, nač jsem teď sázel. Sklonil při hovoru se mnou pušku a na to čekám. Bleskurychle na něj namířím samopal, který mám pod pláštěnkou. Je tak překvapen, že pouští pušku na zem a zdvihá ruce dřív, než jej k tomu vyzvu. Oba přátelé přibíhají, sbírají pušku a Slívu odvádíme hlouběji do lesa, abychom si s ním popovídali. Nařizuji mu, aby si sednul na zem a prohlížím si ho, abych na jeho tvář nikdy nezapomněl. Nevím jestli je to tvrdý chlap, jak říkala pověst, teď se třese jako huspenina a škemrá o život, má prý ženu a dítě. Asi bude hrdina jen když má pušku v ruoe a stojí proti bezbranným lidem. Dívám se na něj, mlčky poslouchám jeho chvějící se hlas a je mi z něj nanic. Jasně a srozumitelně mu říkám, že se mu nic nestane, ale že musí okamžitě zítra na lesní správě požádat o přeložení do jiného revíru. V případě, že to neudělá, nebude už pak jiná možnost, než ho přesvědčit, že to udělat měl. Bez váhání a s viditelným ulehčením slibuje, že učiní co chceme - to je konečně jasné, přece proti namířenému samopalu nebude říkat, že to neudělá, takový hrdina není. Co ovšem zítra udělá opravdu, to se brzy dozvíme a pak už se s ním příliš mazlit nebudeme. Nařizuji mu, aby si lehl obličejem k zemi, bereme mu náboje a odnášíme s sebou i pušku. Nemohu vědět, zda by se jeho odvaha neprojevila, kdybychom mu ji zde nechali. Říkám mu, že půl hodiny musí zůstat ležet a pak může jít domů. Moji chlapci odcházejí a já zůstávám opodál, abych viděl co bude Slíva dělat. Leží, ani se nehýbá snad předpokládá, že jej někdo pozoruje a proto neriskuje. Odplížím se tiše pryč a připojuji se ke skupince vpředu. Postupujeme rychle, nevíme zda Slíva neudělá ještě v noci poplach a proto musíme být odtud co nejdále. Kolem páté hodiny jsme už na známých místech a za chvíli nás staví hlídka před táborem. Akce je skončena, na výsledek ale musíme čekat. Pokračování na str. 4 MORAVSKOSLEZSKÉ BESKYDY - PUSTEVNY