Nové Knihy, 1967 (VII/1-52)
1967-02-23 / No. 9
Nutnost dialogu Roger Garaudy, Od klatby k dialogu, Svoboda, 5,— Kčs . Garaudyho nová kniha obsahuje mnoho zajímavých myšlenek. Význačnou jeho zásluhou je, že soustředil velmi pádné argumenty proti zjednodušujícímu stanovisku, ztotožňujícímu kontrapozicl marxismus-křesťanstvl s protikladem mezi proletárskou a buržoázni ideologií. Rozlišuje přitom pružně mezí náboženstvím a církevní Institucí, základním křesťanským poselstvím, mýtem a ideologií, zkoumá historicky proměnlivé společenské role křesťanství i nejnovější snahy oslabit jeho závislost na ideologii a institucích vládnoucích tříd. Slovo dialog naši kulturně politickou současnost téměř charakterizuje. Dříve jsme spíše bojovali: za něco, či proti něčemu, užívajíce tohoto výrazu i v případech, kdy se boj omezoval na optlckoakustické účinky řečnického projevu a potištěného papíru. „Boj proti náboženským přežitkům“ však tímto inflačním znehodnocením původního významu slova postižen nebyl. A tak Garaudyho titul „Od klatby k dialogu“, charakterizující stručně vývoj církevních stanovisek vůči marxismu a socialismu, není ani pro nás zbaven smyslu. Garaudy považuje dialog a spolupráci mezi křesťany a marxisty za absolutní nutnost ze dvou důvodů. Ve druhé polovině dvacátého století se stalo technicky možným zničit stávajícími zásobami termojaderných bomb veškerý civilizovaný život na zemí. Zachování lidského rodu si tedy vyžaduje, jak řík'al Teilhard de Chardin „společnou frontu těch, kdo věří, že ještě svět postupuje a že naším úkolem je uskutečňování jeho postupu“. Druhým nezvratným faktem je, že stovky miliónů lidských bytostí nacházejí smysl svého života a smrti, i smysl dějin lidstva v náboženské víře, že však současně pro stovky miliónů mužů a žen jest tváří pozemských nadějí a rovněž smyslem naších dějin komunismus. Budoucnost lidstva tak dnes nelze vytvořit proti věřícím, ani bez nich, rovněž však ne proti komunistům či bez komunistů. Marxismus ani křesťanství neoddělují společenské a politické problémy od filosofických principů. Mohou tedy jistě bez světonázorových diskusí společně čelit bezprostředním nebezpečím, hrozbě atomové války, kolonialistickým zločinům atd., avšak když jde o společné vytváření budoucnosti, není již možné ponechat zcela stranou pojfetí člověka a debatovat jen o politice. Jde o to, zda je možno se shodnout na určitých prostředcích a cílech, které — 1 když nejsou totožné — jsou alespoň přijatelné pro obě strany. Takovýto dialog podle Garaudyho ovšem nemůže být jen příležitostný a taktický, nýbrž požaduje od obou partnerů, aby za historickým a prozatímním odhalili, co je pro jejich stanovisko podstatné, co se nemůže zrušit žádným oportunistlckým kompromisem, a aby právě to učinili předměvem setkání. MILAN PROCHA [aroslav Sváb, návrh na knižní obálku. Z knihy Luboše Hlaváčka o Jaroslavu Švábovi. Vydává NČSVl). Piaty zväzok Luda Ondrejova Ľudo Ondrefov, Dobrý človek Ide lesom. Slov. spisovatel, 14,50 Kčs Vždy býva človekovi neveselo, keď má napísať čo len niekoľko riadkov o knihe, ktorej sa autor už nedočkal. Lebo v pozadí takejto posmrtne vydanej knihy vždy vidím stáť jej au1 tora, ktorý z výšav nadskutočnosti pozoruje osudy svojho diela. Takto je to s knihou Buda Ondrejova dobrý Človek ide lesom, ktorá vyšla ako piaty zväzok jeho Vybraných spisov. Ľudo Ondrejov bol mimoriadne silným lyrikom. Vedel hodiny rozprávať o prírode, vedel do nej vložiť tisícky príhod, vedel v jej objatí vykúzľovať príhody, ktoré svojou životnosťou boli priam hmatateľné. Je nenahraditeľnou škodou, že sa nik dosiaľ'- nenašiel, kto by bol spísal všetko, o čom Ondrejov rozprával, ako vedel tajomné príhody evokovať a svojím podivne intonovaným hlasom podávať. Jeho rozprávky vynikali silou umeleckého stvárňovania, vyžarovala z nich krása myšlienkového pochodu samotného autora a hoci rozprával neraz príhody hrôzostrašné, v Ondrejovom podávaní dostávali zvláštny nádych pokoja, vyrovnanosti a zmierenia. Týchto niekoľko úvodných riadkov sme museli napísať, aby sme lepšie pochopili knihu, ktorá prišla na knižný trh. Sú v nej všetky dosiaľ publikované rozprávky, črty, spomienky, články Ľuda Ondrejova a editor Ján Medveď vložil do tohto zväzku aj zachované novely z rukopisov, len aby bol obraz „žijúceho“ autora čo najúplnejší. Môžeme si tu prečítať krátku prózu Výšiny, drobný obrázok dvoch Adamov, Šibeničné pole Noční vtáci sa navštevujú. V druhej a časti knihy Iné krátke prózy sú práce z časopisov a z pozostalosti rukopisov. V tretej časti sú publicistické články, v ktorých Ondrejov zaujal osobné stanovisko k rôznym spoločenským aj umeleckým problémom a poslednú časť knihy vypĺňajú denníkové zápisky Dobrý človek tde lesom, ktoré vznikli počas pobytu Ľ. Ondrejova v roku 1952 na Čiernom Balogu a jeho okolí. Doteraz neboli uverejnené. Nie nadarmo pomenoval zostavovateľ Ján Medveď knihu Dobrý človek tde lesom. Lebo Ľudo Ondrejov bol jedným z mála skutočne dobrých ľudí nášho storočia, ktorého literárna tvorba mala len; ten najintímnejší vzťah k prírode, lebo možno zo všetkých medzivojnových spisovateľov bol jediným, ktorý prírodu nielen prežíval, ale ju nosil v sebe, dýchal ňou a v nej. Aj tento zväzok jeho Vybraných spisov je toho dokladom. OTO OBUCH Fotografie Jaromíra Svobody z knihy: Radovan Lukavský — Hamlet — Pracovni deník. Vydal Divadelní ústav Osobnost V. V. Štecha V. V. Stech, Dohady a jistoty, iNČSVU, 45 Kčs V době, kdy se stále více prohlubuje specializace a současně se zužují obzory vědeckých pracovníků, jeví se V. V. Stech v oboru dějin umění Jako jeden z posledních polyhistorů. V jeho životním díle jsou studie o výtvarném umění všech dob, rozličných ras a národních kultur. Skutečnost umění je u Štecha vyložena nejen z tvůrčího génia, ale i ze skutečností života. U n&ho neexistuje umění ve vzduchoprázdnem prostoru, Jako dílo pouhé slohotvomé vůle, ale v nejpřlrozenějšl vazbě a souvislostech s ekonomií, politikou, přírodními a sociálními podmínkami. Svou důslednou filosofii dějin umění, spočívající na přesvědčení, že umělecké dílo je nejautentičtějším svědectvím o člověku, uplatňuje ve všech svých pracích. Tato Stechova devíza je beze zbytku obsažena v jeho stati o „Smyslu a metodě dějin umění“ z r. 1938 ve slovech: „Za každým uměleckým dílem je kdesi skryt živý člověk, ba sama lidskost. Tohoto člověka najít, dotknout se nekonečné a všem společné lidskosti, je pravý cíl uměleckého historika“. Při svých osmdesátfnách, které V. V. Stech oslavil v r. 1965, trefně konstatoval: „Uměním se zabývám jen posledních šedesát let.“ Jeho bibliografie je resmlmi — obsahuje asi 2000 položek od základních umeleckohistorických a teoretických prací až k statím, glosujícím s bystrým postřehem umělecký a kulturní život u nás za „posledních šedesát let“. Touto publikační činností však není zdaleka vyčerpán rozsah působení V. V. Štecha. Byl vynikajícím pedagogem na Uměleckoprůmyslové škole a později na Akademii výtvarných umění v Praze a zasahoval prakticky do nesčetných otázek našeho kulturního života ze svých nejrůznějších funkcí, které zastával. V poslední době vyšla jedna z jeho nejzávažnějších prací, kniha o „Italské renesační plastice“ a jeho objevná kniha o Rembrandtovl, kterého považuje spolu s Donatellem za největšího umělce všech dob. U příležitostí Štecihových osmdesátin byl sestaven tento sborník jeho prací, podávající průřez autorovým dílem a myšlením. Sborník je rozčleněn do tří částí: první je věnována jeho teoretickým úvahám, druhá — nejobsánlejší — se pokouší vystihnout Štecha jako historika umění, zabývajícího se celými epochami i jednotlivci, a konečně třetí část přináší výběr jeho příležitostných článků. Stech není jen osobitý myslitel, nýbrž současně 1 výtečný vyprávěč a mistr slovního výrazu. Tyto jeho vlastností se plně uplatňují i z přítomného výboru, který je navíc doplněn bohatou reprodukční částí. NK Knihy, které si vybrali Knihy, které si vybrali Knihy, které si vybrali Knihy, které si vybrali Knihy, které si vybrali Knihy, které Ročník 1967 • Číslo 9 • 23. února • Cena 20 hal. MULATKA GABRIELA Jiří Marek, spisovatel, st vybral: jorge Amado, Mulatka Gabriela, František Jílek, Vtipná čeština a Snář autorů Radovana Krátkého, Zdeňka Seydla a Oldřicha Hlavsy. ' ' Dohady a jistoty Adolf Branald, spisovatel st vybral: V. V. Stech, Dohady a jistoty. Pavel Kopta, Piš. ČESKÝ BKEVÍŘ L VSEV a Vlasta Dvořáčková, básnířka překladatelka st vybrala: Český breviř lásky, antologii české milostné poesie, jak jí sestavili fan Skácel a Antonín Přidal a dále Snář Radovana Krátkého, Zdeňka Seydla a Oldřicha Hlavsy. V.V. ŠTECH ťřAYfl/í: /ÍAtOBÍA- .W<4x< Moudrá kratochvíle Grígórlos Abulfaradl Barhebraeus, Kratochvilná vyprávění, Odeon, 10,— Kčs Grígórlos Abulfaradž, zvaný bar Evrájá čí Barhebraeus, prožil svůj život v Malé Asii, Sýrii, Mezopotámií a Persii mezi lety 1226 a 1286. Svou Knihu kratochvilných vyprávění sepsal na sklonku života, v době, kdy se Čechy zotavovaly ze škod způsobených správou Oty Braniborského, kdy mladý král Václav II. zval na svůj pražský dvůr vynikající mlnnesängry a sám se úspěšně pokoušel tvořit milostné zpěvy. Literární činnost Barhebraeova je obdivuhodná svou šíří. Zanechal po sobě množství knih náboženských • filosofických, psal však též o námětech gramatických, hvězdářských, lékařských, a zvláště cenná jsou jeho díla historická. V rozsáhlém souboru jeho spisů jsou i básně, které se těšily velké oblibě. Nelze říci, že by plodný spisovatel byl přitom zároveň originálním myslitelem nebo velkým umělcem. Přesto jeho dílo vzbuzuje obdiv a úctu, uvážíme-li za jakých okolností je vytvořil. Často v nebezpečí, v přestávkách mezi dalekými a namáhavými cestami, ve volných chvílích zbývajících po splnění náboženských a správních povinností psal jakobitský biskup a mafreján svá rozsáhlá díla, aby v nich zachoval budoucím pokolením to nejlepší, co věda jeho doby poskytovala. A je potřebí mu přiznat, že skutečně dovedl vybrat to nejlepší a že tento výběr dovedl zaznamenat vždy způsobem odpovídajícím námětu. sy Rozsáhlé filosofické a vědecké spisyrského polyhistora, v nichž shrnul učenost své doby, domácí 1 cizí, muslimskou i křesťanskou i pohanskou, filosofii 1 medicínu, gramatiku 1 dogmatiku, byly pečlivě a hojně opisovány. Dlouho tvořily základ veškerého vzdělání. Zachovaly se proto v množství rukopisů. Jen málo z toho, co Barhebraeus napsal, se ztratilo; byl na tom 1 po smrti lépe než mnozí významní syrští autoři, kteří byli často původnější než on. I jeho básně se zachovaly v množství rukopisů. Tím spíše by mohlo překvapit, že byl malý zájem o knihu, kterou Grígórlos Abulfaradž bar Evrájá zpracoval jak ve své syrské mateřštině, tak v arabském jazyce. Sebral totiž do nevelké knížky kratovilná vyprávění různého původu, zpracoval je poměrně stručným a výrazným slohem a uspořádal Je podle námětů čí hrdinů do dvaceti kapitol. Tak jako chtěl Barhebraeus ve svých rozsáhlých spisech zachránit v neklidné přítomnosti odkaz minulostí a odevzdat Jej budoucností, snažil se uchovat různá vyprávění, Jež považoval za zábavná, ať již je nalezl v knihách arabských, syrských čí řeckých, anebo je slyšel v Bagdádu, kolebce a středisku této slovesnosti, či někde jinde. Vybíral je bez ohledu na původ, ba i bez velkého ohledu na jejich zaměření. Tyto drobné příběhy měly dát lidem aspoň jiskřičku veselí. Vždyť v době plné nejistoty z vnitřních nepokojů 1 kořlstnických nájezdů toho bylo zapotřebí. A zvláště se obracel jakobitský mafreján k mnichům v klášteřích, kteří opatrovali tradice staré vzdělanosti, aby aspoň těmito veselými vyprávěními získali za klášterními zdmi pohled do života, Jaký skutečně je, se všemi |eho drobnými starostmi i radostmi, s podvody a neřestmi. Každý si měl najít v tomto různorodém souboru to, co ho baví a zajímá, každý si také mohl odnést 1 z těchto veselých vyprávění nějaké varování čí poučení pro svůj život. STANISLAV SEGERT Renesanční karikatura z knihy Pražské ghetto údobí renesance. Vydalo Státní židovské muzeum v Praze