Nové Knihy, 1967 (VII/1-52)
1967-10-18 / No. 43
Ročník 1967 18. října Cena 20 hal. Číslo 43 Loretánské zvonky z fotografické publikace „Památky staré Prahy". Vydalo nakladatelství Olympia. Krutost v člověku Curzio Malaparte Kůže, Mladá fronta, 11,— Kčs Skoro dvacet let to trvalo, než se Kůže dostala k našemu čtenáři. Bývá zvykem pronést uklidňující konstatování, že dílo s úspěchem vydrželo nelítostnou prověrku času a ted, očištěno od všeho náhodného a pomíjivého, nabízí se v ryzosti již klasické. Z jistého hlediska je to pravda, ale pravda také je, že jsme o něco nenahraditelného přišli. Kůže vyšla v roce 1949, kdybychom si ji byli už tenkrát přeložili, dozvěděli bychom se leccos podstatného a užitečného o patologii vítězství i dobrého svědomí. Kůži předcházel Kaput, který nastoupil svou cestu světem ještě na sklonku druhé světové války. Kaput a Kůže patří k sobě, děje přecházejí z jedné knížky do druhé, stejný je styl, stejný je i způsob vyprávění, které se pohybuje na ostré hraně reality a fikce. V obou knížkách je vyprávěčem sám Malaparte, vždy jako očitý svědek, účastník a vždycky básnítk v tom vznešeném i vulgárním slova smyslu. Zpoždění, s jakým Kůže vychází, bylo myslím vyvoláno nepochopením autorského záměru. Stalo se tu něco podobného jako kdysi Karlu Poláčkovi, vymycovači maloměšťácké fráze, pivní malosti a pitomosti, který byl ztotožněn s hrdiny svých pamfletů. Malaparate líčí hrůzy, krutosti, absurdity, skutečně je vyhledává, ba dokonce napsal „Člověk, to je něco hrozného“, jako by přímo polemizoval s Gorkým. Jenže z toho nelze usuzovat, že Malaparte je antihumanista. Není většího nedorozumění. Děj Kůže se odehrává většinou na konci války a v prvních dnech znova získané svobody, je to jakýsi italský Květen 1945, ovšem s tím rozdílem, že válka ještě trvala. Byl to čas, kdy se v oparu vítězství rozkládala morálka poražených i vítězů, čas, kdy neplatilo nic jiného než vlastní kůže. Jistě, odehrávaly se v té době i výjevy plné jasu a tklivé krásy, ale Malaparte, jakoby předznamenán svým přijatým jménem, hledá krutost a krev. Nedělá to z žádné sadistické rozkoše, ale ta temná stránka jasného vítězství mu umožňuje analyzovat onu zvláštní psychickou deformaci, která jako mor zasáhla obě strany. Ti jeho Američané, kteří nastupují do boje s čistým svědomím i s vědomím své naprosté morální převahy a pohrdající špinavými bastardskými Taliány, získali aktuálnost až přílišnou. Jistě, Malaparte asi nikdy nebude přijímán zcela jednoznačně, možná, že už teď někomu vadí jeho ďannunziovský rétorismus, mnohé malapartovské bonmoty ztratily svůj břit, ale nade vším je a zůstane malapartovské velké srdce. Kdo sl z celé knížky přečetl aspoň jeho Černý vítr, pochopí proč. Jaroslav Putík Společenská freska Adolf Branald — narozený 1910 — otiskl první knížku, Stříbrnou paruku, v roce 1947. Nebyl to více či méně náhodný debut prozaika, který teprve hledá své možnosti, ale čin zralého a rozhodnutého autora, který věděl, jakým směrem zaměří své hledání. Každému, kdo zná Branalda, jeho humor a jeho laskavost, bude v souvislosti s ním znít slovo přísnost paradoxně. A přece se domnívám, že právě přísnost vůči sobě samému, tedy přísnost autorská, je ona základní vlastnost, ze které roste jeho jednolité a bohaté dílo. Po Stříbrné paruce uveřejnil r rychlém časovém sledu tyto práce: V hlavní roli Matyáš (1947), Severní nádraží (1949), Lazaretní vlak (1950), Chléb a písně (1952), Hrdinové všedních dnů 1, 2, (1953, 1954), Tisíc a jedno dobrodružství (1955), Dědeček automobil (1955), Vandrovali vandrovníci (1956), Strážci majáků (1956), Král železnic (1959), Ztráty a nálezy (1961), Voják revoluce (1962), Promenáda s jelenem (1963). Žánrově vyčerpávají tyto práce prakticky veškeré možnosti prózy — od povídek, přes reportáže, přes dokument až k skladebně náročnému románu. Tento obdivuhodný rozptyl autorova talentu má však svého jednotícího společného jmenovatele. Je jím Branaldova racionalita, jeho vzdělání, jeho intelektuální zvědavost, sběratelská vášeň a nade vše poctivá snaha dopídit se kořenů věcí, vymezit přesně úkol svému přísně ovládanému talentu. Na románu Vizita pracoval Adolf Branald několik let. Rozhodl se na- Ilustrace járomira Vraštila z nového vydání knihy julese Verna „Honba za meteorem“ a „Doktor Ox“. Vydalo SHDK Portrét zvláštního Angličana Angličtí karikaturisté ho s oblibou zobrazovali jako egyptskou sfingu s neproniknutelným výrazem v obličeji. Novináři, publicisté a řečníci ho charakterizovali jako „záhadu Východu“ ještě za jeho života; po Jeho smrti to učinili životopisci a historikové. Byl synem židovského literáta a podepisoval se nejdříve D’Israeli, potom Disraeli a nakonec Earl of Beaconsfield. Angličané mu však často říkali Dizzy, někdy něžně a někdy nespokojeně, ale vždy důvěrně. To svědčí o jeho mimořádné oblibě. Angličané jen zřídka užívají zkratek, přezdívek a sympaticky pojatého komolení jmen svých politiků. Jen nemnozí tak byli poctěni: Vévoda (Wellington), Pam (Palmerston), Winnie (Winston Churchill). Mnozí mu vyčítali židovský původ. Někteří ho ani nepovažovali za Angličana. Vyskytl se dokonce pojem alien patriot — cizí vlastenec. Ovšem. jeho angličtina byla dokonale vybroušená a jeho projevům naslouchala Dolní sněmovna s napětím a požitkem. Obědval s králi a hrabaty, zároveň však usiloval, aby v dělnických čtvrtích Londýna byla kanalizace a tekoucí voda. Byl politikem, mužem činu, který zasahoval do osudu mnoha zemí. Zároveň byl mužem představivosti, umělcem, jehož romány mají pevné místo v dějinách anglické literatury. Jeho politika i jeho literární tvorba ho přežily. Když mu bylo dvaadvacet roků, vyšel jeho první román. Hrdina románu říká: „V Anglii je jedinou propustkou do vysoké společnosti vznešenost. Není důležité, zda tuto vznešenost vytváří bohatství, původ nebo talent; je však jisté, že ke vstupu do vysoké společnosti člověk musí mít bud modrou krev, anebo milión, nebo musí být geniální.“ Disraeli neměl ani modrou krev, ani milión. Přece se stal klíčovou osobností své doby. Jeho život byl dramatickým zápasem člověka s osudem. Jeho osobnost formovala epochu, a zároveň byla formována epochou. Proto objevování jeho osobnosti v složité politické hře bylo pro autora vzrušující. Přál bych si, aby objevování Disraeliho osobnosti bylo vzrušující i pro čtenáře. Jan PÚát Dymiace oblaky Lýdie Ragačovej Mladá autorka, takrečeno ešte školáčka, predstavuje sa čitateľskej verejnosti s .vkusným, lahko načrtnutým rozprávaním o školských zážitkoch, rodine, priateľoch prvých láskach. Nechce čitateľa zaa ujať zvláštnymi motívmi erotickými čt sexuálnymi, ani žiadnou inou pózou. Zakladá si na prirodzenosti podania, ba dokonca na všednosti toho, o čom rozpráva. Nepatrí k týra obdivovateľkám a nasledovatefkáin Saganovej, ktoré z nej odpozorovali zmysel pre efekt a polopornograíiu. čitateľa dokonca prekvapuje, že témou jej novely je nefalšovaný študentský sentiment, ktorý sa dosť dávno vyparil z literatúry. Zato sa u Saganovej naučila rozprávať zaujímavo, v tóne mierne maluncholickej a mierne ironickej spovede dievčenského srdca. Ragačovej Dymiace oblaky sú súhrnom príhod, nad ktorými má dominovať citový postoj hrdinky a prípadne sa naznačiť aj jej duševný vývin. Prvá polovica tejto úlohy sa Ragačovej podarila. Reťaz zážitkov je tu skutočne vnútorne pospájaná a zjednotená prítomnosťou hrdinky. Menej úspešná je autorka tam, kde by chcela svoje príhody zaokrúhliť, dať im vyústenie v prekvapujúcej pointe. Ragačovej prednosťou je jemný popis nálad, príhod, citových stavov. Tieto pramienky nie sú však zatiaľ „pod kontrolou“, nie sú scelené do kompozičného celku. Saganová je majsterkou novelistickej formy, toho, čo Francúzi nazývajú récit. Récit si vyžaduje ostrú koncovku deja po predchádzajúcej voľnosti a zdanlivej neskĺbenosti rozprávania. Ragačovej zatiaľ tento vnútorný zákon epického rozprávania ušiel. V jeho osvojení si je jej budúcnosť ako autorky. Prednosťou novely Dymiace oblaky je čerstvosť a čistota pohľadu, ktorý retušuje konvenčný náhľad na mládež a hlavne konvenčný literárny pohľad na citový svet dospievajúcich dnešných ľudí a ďalej kultivovaný štylistický výraz. Ján Števček psát obsáhlý román z nemocničního prostředí, odstěhoval se tedy do nemocnice, pracoval v nemocnici, aby problematiku prostředí, které ho zaujalo, zvládl nejenom pomocí studia a bohatých informací, ale aby 1 zevnitř pochopil život tohoto svébytného organismu. Vytvořil tak monumentální společenskou fresku, v níž se rafinovaně komponovány mísí děje jednotlivých nemocničních pavilónů, různých medicínských oborů, osudy pacientů i osudy sester a lékařů. Vzniká román plný napínavého děje, který zároveň analyzuje určitý úsek společenského života, specifický i poplatný společenským zákonům vůbec a navíc ještě informuje na výsost poutavým způsobem o jednotlivých vědeckých problémech a metodách. Moderní medicína se tu neobjevuje v županu, ale v básnickém zpodobnení, které tlumočí významy i těm, kteří nejsou přesněji obeznámeni s fakty. Tak třeba vzrušivě vědeckými popsaný proces zhoubného bujení, kde ničivé buňky pronikají zdravou tkání a rdousí ji jako liany, patří pro mne k nejlepším stránkám románu, a nejlepší beletrizaci vědecké problematiky vůbec. Hana Bělohradská Poetismus Umění 20. století nevytvořilo jednotný sloh a dodnes vlastně teprve hledá své oprávnění a nový smysl ve věku vědeckotechnické revoluce. Od poslední třetiny 19. století je vývoj moderního umění pronikavě poznamenán vlivem řady vyhraněných směrů, které se pokoušely nalézt uměleckou odpověď na změněnou společenskou a duchovní atmosféru; ve světě je těmto směrům, Impresionismu, expresionismu, kubismu, dadaismu, surrealismu a), věnována velká teoretická i ediční pozornost. České umění přispělo ve dvacátých letech do tohoto hledání původním směrem, pro který bychom v evropském umění těžko hledali obdobu. Logika vývoje české poezie a syntéza vlivů francouzské a sovětské avantgardy dala vznik originálnímu -ismu, poetismu, který vtiskl na celé desetiletí tvář celé naší revoluční umělecké avantgardě. Bylo proto přirozené, že nakladatelství Odeon zvolilo pro- zahájení své edice České literární moderny právě poetismus. Legendární dvacátá léta naší avantgardy, která dokázala soustavněji a hlouběji než ostatní evropské levicové umělecké proudy spojovat revolučnost uměleckou a společenskou, poskytují mimořádně bohatý materiál pro sledování krystalizace kolektivních uměleckých hnutí. Pokusili jsme se (se Z. Pešatem) uspořádat sborník, který by nebyl jen historickou, studijní záležitostí když ani tento zřetel není opome[i nut), jak o tom svědč! chronologický přehled a bohatá historická dokumentace), ale který by především ukázal celé umělecké bohatství nástupu naší umělecké avantgardy, mnohotvárnost a šíři jejího vlivu. Je to vlastně první pokus o rekonstrukci dobového uměleckého stylu, sjednocujícího poezií a výtvarnictví, divadelnictví a architekturu s činností programovou a teoretickou ve svéráznou životní . filosofii a životní sloh, které vzájemně ovlivnily českou moderní kulturu i české pojetí socialismu. Čtenářsky je sborník přitažlivý svou mnohostranností: v nových vzájemných vztazích se zde objevují vrcholné básnické skladby Nezvalovy, Bieblovy a Seifertovy i jejich drobné lyrické hříčky, prózy Vančurovy a Konrádovy, slavné obrazové básně, poetický naivismus prvních obrazů Mužikových, artificielní obrazy Štýrského a Toyen, lyrismus Šímův, manifesty a stati Ťeigovy, E. F. Buriana, Voskovce a Wericha, dobové polemiky, hlasy pro i proti, i teoretické texty Šaldovy, Jakobsonovy a Mukařovského. Výtvarník Jiří Rathauský vynaložil mnoho úsilí na to, aby ze spousty materiálu vznikla živá, přehledně a zajímavě komponovaná knížka; mimo jiné je k ní přiloženo 1 první číslo třetího ročníku Teigova ReDu. Jak se všechny tyto záměry podařilo uskutečnit* nechť posoudí čtenáři. Květoslav Chvatík Ilustrace Kamila Lhotáka z knihy Arthura Ransoma „Velká šestka“ (SNDKj. Z malajskej poézie Miniatúrna zbieročka malajskej poézie v preklade Ľubomíra Feldeka a za jazykovej spolupráce Gabriela Altmana je zvláštnosťou v našom knižnom fonde. Vyšla v Tatrane pod titulom Vysoký je banánovník. K malajskej literatúre patrí nielen tvorba Malajského poloostrova, ale v menšej miere aj z Indonézie, hlavne Sumatry, kde tiež žijú Malajci. Tragická nehoda spôsobila, že podstatná časť rukopisov malajskej literatúry zhorela na lodi, ktorou ich v prvej polovici minulého storočia posielal guvernér T. S. Raffles z Malajska do Anglicka. Knižočka nesie podtitul Malajské pantuny. Čo sú to pantuny? Podľa doslovu dr. Gabriela Altmana malajská poézia má dve pôvodné formy šair a pantun. Šair — sú to víastne epické príbehy, ale nechýba medzi nimi ani lyrika, didaktické, satirické, historické a fantastické básne. Pantun je krátka ľudová báseň, v ktorej autor môže rozvinúť celú svoju fantáziu. Ryžu sejem do vody Ryžu sejem do vody, sezám do skál sejem, drahokam je v truhlici, na nej zámkov sedem. „Pantunológia“ sa pozvoľna preniesla i k nám; doteraz už vyšlo niekoľko českých predkladov (M. Oplt). Povaha pantunu nie je však zatiaľ u nás hlbšie známa. Traduje sa, že ide o „ľúbostné štvorveršie“, inokedy zas o akúsi „zrefazenú“ báseň, ale oboje vystihuje len časť pravdy. Ukážka zo zbierky : Keby si sa vybral de T e 1 u k u Keby si sa vybral do Teluku, choď na nohe, ktorá viacej Keby si chcel milý moju ruku, vládze. spál vodu a prines mi z nej sadze. Keby si sa vybral do Teluku, postieľaj si na noc na konároch. Keby si chcel, milý moju ruku, chyt mi srnca, čo má zlatý paroh. -E.