Nové Knihy, 1969 (IX/1-52)

1969-12-03 / No. 49

Hľadanie mýtu Monografia Zlatka Klátika Ondrejovov mýtus o slobode (Slovenský spisovatel, 1969J je prvou ucelenou štúdiou o dieie tohto „vrchárskeho“ básnika a prozaika. Na rozdiel od podob­ných „prvých“ prác nie Je však Ondrejovov mýtus o slobode len informatívnou sondou, zavádza­nou z určitého zorného uhla,a!e je dôkladným analytickým roz­borom celého originálneho au­torovho diela. V rekonštrukcii literárneho vývinu Ľuda Ondre­jova (1901—1963) Klátik naprí­klad narúša tradične indife­rentný vzťah literárnej vedy k tvorbe určenej deťom a mlá­deži a skúma Ju takisto ako ostatné autorove literárne druhy. Klátikova emancipácia Ondre­­júvovej detskej literatúry s jeho básnickou a prozaickou tvorbou nemá však zdvorilostný charak­ter. Jej včlenenie do kontextu nie Je len upovedomením o jej existencii. Rozborom intencio­nálne] tvorby pre deti Klátik dokazuje, že Rozprávky z hôr, Africký zápisník a Horami Su­matry predznamenávajú podobu Ondrejovovho diela. Sú jeho prvým náčrtom. Základná ľud ská situácia lyrizovanej prózy, založená na apoteóze vrchár­skej příchylnosti k idylizovanej prírode, u Ondrejova sa už vyskytuje v Rozprávkach z hôr Znamená to teda, že Klátik aj ondrejovovský mýtus o slobode nevyvodzuje bezprostredne zo 3. prosince 1969 Cena 20 hal. Ročník 1969 Zbojníckej mladosti, ale jeho pôvod posúva značne dozadu. Základné hodnotenie Ondre­jovovho diela, vyznačenie jeho umeleckej osobitosti a charak­terizácia jeho ideovo-kompoz.č­­ných postupov, nevybočuje z ú­­stálených kritérií a noriem, tak­že novosť Klátikovej monogra­fickej štúdie spočíva predo všetkým v tomto „presune“ ge­nézy kladov fitozoficko-ideových zá­Ondrejovovej tvorby. A nielen jej. Klátikove zistenia bude totiž nevyhnutne potrebné rešpektoval aj pri charakterizá­cií vývinu celého prúdu lyrizo­vanej prózy. Vynechať ich, čo v tomto prípade znamená igno­rovať Ondrejovovu zámernú tvorbu pre deti a mládež, by ne­bolo ničím iným než jej neob­jektívnym a nedôsledným zá­znamom. Pri rekonštrukcii Ondrejovov­ho portrétu venuje Klátik syste­matickú pozornosť aj dobovým literárnym súvislostiam, v kto­rých Ondrejovovo dielo vzni­kalo a sa formovalo. Určuje te­da nielen jeho individuálne znaky, ale ho začleňuje aj do tvorby ostatných predstavítefov lyrizovanej prózy, oprávnene mu v nej prisudzujúc iniciátor­­ské postavenie. Monografia On­drejovov mýtus o slobode je tak ďalším cenným príspevkom do výskumu medzivojnovej sloven­skej literatúry. ONDREJ SL1ACKY Pod Akropolí - pod pyramidami Skoro současně vyšly Zdenku Štávovi dvě prózy — román Káhirský flétnista (vyd. Vy­šehrad) a detektivní příběh pro mládež Nocleh pod Akro­polí (v naklad. Albatros). Jak už tituly obou prací naznačuji, příběhy se neodvíjejí u nás, nýbrž v Egyptě a v Řecku a autorovou ambicí bylo v nich skloubit napínavou fabuli se „ztraceným světem antiky“. Chtěl popsat a přiblížit čtenáři umění a památky, archeologické nálezy a muzejní exponáty a oživit je tím, že se ocitnou ve středu samotné konstrukce zá­pletky. V Noclehu pod Akropolí se děj točí kolem krádeže vzácné­ho Minoova prstenu ze sbírek muzea v krétském Herakleionu, krádeže, z níž je řeckou policií obviňován kdosi z národnostně smíšené skupinky turistů-filmo­­vých amatérů, mezi nimiž jsou 1 Češí. Avšak také ironický Káhirstý flétnista, v němž jde o černý obchod s americkými dolary, má českého hrdinu, je jím „náš člověk v cizině“, který si vydě lává na byt a na fiata a zoufale šetří každým piastrem, člen Cairo Philharmonie Orchestra. Ladislav Dvořák. I on prožívá rozhodující chvíle svého egypt­ského pobytu v Luxoru, v Údo;í králů, pod pyramidami. Tyto detaily zřetelně prozra­zují autorův zájem kulturně historický, jeho zálibu v cesto­vání, v systematickém pozná­vání minulosti, lásku k umění všech věků, úctu k dávnému myšlení, bez něhož lze jen těž­ko proniknout k pochopeni ax­­tuálních problémů lidstva. Lépe řečeno: měřeno odstupem sta­­a tisíciletí dostávají současné otázky poněkud jiné měřítko. Ovzduší nedůvěry, podezíráni a strachu, minulost států, kte­rou si každý z příslušníků růz­ných národů (ve Sťávových prózách vystupují vedle Čechů Němci, Poláci, Američané atd.j nese v sobě a která — a£ chce či nechce — ovlivňuje jeho cho­vání i vztahy k ostatním, otáz­ka národní hrdosti, již si kaž­dý člověk v cizině vždy a zno­vu sám v sobě řeší — tvoří kontrast dávno uplynulému. Ně­co jako zadní a přední pro­jekci času lidstva. Možná, že právě na tyto otáz­ky myslel universitní profesor Zdeněk Šťáva, když psal svou dětskou detéktivku, když pra­coval na satirickém dobrodruž­ném příběhu z Egypta. V první řadě chtěl jistě své čtenáře pobavit a poučit, ale určitě nad těmito prózami uva­žoval i o jedincově odpověd­nosti za čas, plně anebo zby­tečně prožitý kdekoliv na této zemi. IRENA ZÍTKOVÁ "Dívka i kmene "Šamburii. i knihy ]oy Adamsonové Příběh lvice Elsy (OrbisJ ► Nad Recesiiíkom Marián Vaněk svoje originál­ně nápady používa bud na mys­tifikovanie svojho najbližšieho okolia, alebo ich nakreslí, na­píše, prípadne zahrá v televí­zii. V knihe Recesník Mariána Vaneka, ktorá vyšla vo vydava­teľstve Tatran, zhrnul množstvo vtipných, humorne ladených a iných kresieb, z ktorých mnohé zachádzajú do sexuality, iné vo svojom výtvarnom stvárnení až do absurdných polôh. Autora tejto Knihy, Mariána Vaneka, poznáme aj z kresieb so spolo­­čensko-politickou probléma :i­•kou, uverejňovaných v dennej tlači, v ktorých prejavil vždv obdivuhodnú pohotovosť. Vanekove figúrky sú maxi­málne jednoduché — drobno­kresba ustupuje nápadu. Na­chádza okolo seba toľko tém, že ak ich chce všetky realizovať, nemá napríklad čas pri kresle­ní svojich postavičiek zdržiavať sa piatym prstom. Ale jeho štvorprstové postavičky sa tvá­ria tak suverénne, akoby mali prstov šesť alebo viac. V Recesníku Mariána Vaneka vidno, ako autor má rád všetko posvätné a zakázané. Knihu preto neslobodno prijímať s oba­vami o vlastnú dôstojnosť, pre­tože by pobúrila čitateľa ne jedna čierna či sexuálna téma tejto knihy. Kto vezme Recesník Mariána Vaneka do ruky bez predsudkov a bez falošného moralizovania, ľahko zistí, že Vanekovi hrdi­novia sú vlastne rovnakí dob­ráci od kosti ako ich autor — aspoň takto to hovoria o ňom jeho blízki a známi. Stačí sa len pozrieť na ich nevinné tvá­re, aby človek pochopil, že sa len hrajú na ukrutnosť v snahe, aby niekto nehral túto hru krvavo a vážne. Podľa knihy spracovala M. S. $ Píseň písní preložili Jaro­slav Seifert a Stanislav Se­pert. S kresbami Arnošta Paderlíka ji vydává nakl. Odeon. va a obrazu, a je-li v jeho ústil patrná vášeň, pak je to vášeň stavitelská. Rozlet fantazie spoutává do rozumového řádu. Jeho poezie je současně pře­mýšlením o smyslu a nesmysl­ností poezie. Zmítá jím neustá­lý rozpor mezi poddáním se emocí a odstupem od ní, chtěl by syntézu, která je nedosaži­telná, a křeč utrpení, do níž leckdy ústí výraz této touhy, je hodna úcty. Podobá se to motivu, který se v Tahmišči­­čově poezii velmi často vrací: motivu kolotoče, který by se chtěl vychýlit ze začarovaného kruhu své dráhy a jít, kráčet, běžet, letět. Tahmiščičova poe­zie v sobě obsahuje vyhraně­ný pohybotvorný impuls: z de­finic skutečnosti zmrtvělé do obludná roste výkřik, roste vzdor, který vystřeluje slovo jako hybatele, slovo jako otáz­ku, jež uvodí do dalších otá­zek přemáhajíc pomíjivost. Směrem k novějším údobím básníkovy tvorby roste apela­­'tivnost jeho verše a také jeho sdělnost, míra jeho komunika­tívnosti, zpočátku zastřená ne­příliš úspěšnou exkurzí do sur­realistického výrazu. Metafora jako pojmenování podstatných stavů a činností člověka toho­to věku se stává zejména v po­sledních třech knihách čitel­nější, aniž je popřena hutnost a myšlenková koncentrace Tah­miščičova nemelodického, spíš v názorech než zpěvných akor­dech plynoucího verše. Hala­­sův výrok o „bdělé vážnosti nad přípravou slova“ by se snad dal použít 1 v případě Tahmiščiíově. Volba, to jest volba cesty, a řeč jsou mu dvě­ma určujícími hodnotami bás­nictví. Řeč je mu „zvěstováním budoucnosti jako slovo člově­ka nad pomíjivostmi a aktuali­tami chvíle, jež by chtěly roz­ložit 1 samého člověka. Řeč je dění pravdy a krásy jako svět­la, před kterým člověk ustupu­je; při tom ústupu ozařuje světlo jeho tvář ztvrdlou do grimasy“. Dušan Karpatský v doslo­vu k výboru z díla Hu­­seina Tahmiščiče, který pod názvem Možnost půlnoci vydalo v překla­du loseja Hanzlíka nakl. Odeon (edice Plamen). Staroíránskou legendu o Ajňa­­hítě dřevoryty vyzdobil Libor Wagner (Pragokoncert) Moderní bosenský básník Húséin Tahmiščič je vyzna­vačem myšlenky Alberta Gama­še, že „kdyby byl svět jasný, nebylo by umění“. V eseji na­zvaném Tisíc hlasů mluví o dvojí nejistotě obklopující lidské dí­lo: o té, v níž tvoříme, a o té, do které padá to, co jsme vy­tvořili. Tragická jistota nejis­toty, do níž jsme zasazeni, 'e mu podnětem tvorby, „tvorby bez zítřka“, neboř člověk dneš­ní doby ztratil pojem věčnosti, tvoří své dílo z prvků budouc­na, jež uhaduje a odhaluje v čase nejpřítomnějším. „Pře stáli jsme ztrátu věčnosti jaso plané neštovice.“ Clověk-tvůrce je si dosti přesně vědom ome­zenosti významu své činnosti, nepodléhá už romantickým vi­zim všemocného slova, vf, že „vytvořené hodnoty, jakož i na­še odmítnutí tvořit je v situa­cích brutality a nepríčetnosti nejsou s to odložit či znemož­nit zkázu životů a ničení lidí“, dokáži však přesto splnit často to, co si mohou a musí klást za cíl: „Vyslovit rozdíl mezi zni­čením a porážkou člověka. Po­dle nich a skrze ně je smrt jenom vnější hranicí bezpodmí­nečné svobody anebo naprosté­ho otroctví neporaženého člo­věka.“ V tomto stručně vyznačeném komplexu myšlenek je obsaže­no tvúrč* krédo Huseina Tah­­miščiče, básníka, kritika a ese­­jisty, který patří mezi nejvýraz nějšf osobnosti moderní poez'e v Bosně a Hercegovině — vedle Vuka Krnjeviče, Andjelka Vůle tide a Maka Dizdara. Nedalo by se říci, že je „bás­ník z boží milosti“, jeho tvorba se nepodobá zpěvu vytrysklému ve chvíli vytržení, jeho' básnic ká řéč je zadrhovaná, držená na uzdě racionální kontroly: Tahmiščič zkoumá nosnost slo­ PÍSEŇ PÍSNÍ Jak Jsi krásná, má milá, jak jsi krásná I Tvůj zrak se třpytí jako holoubci ve stínu závoje. Tvé vlasy jsou jako stádo koziček, které se vlní svahy giládskými. Tvé zuby jsou jako ovce před stříží, když vyšly z koupadla, a všechny budou míti dvojčátka a neplodná z nich není ani jediná. Jak karmínová šňůrka jsou tvé rty a ústa tvá jsou spanilá, tvá skráň je prasklý granátový plod ve stínu závoje. Jako věž Dávidova je tvá šíj s ochozy kolem a tisíc štítů na ní zavěšeno, a vesměs štítů rytířských. Tvá ňadra jsou jako dvě mláďátka, dvojčátka gazelí, která se pasou v liliích. (Úryvek) Bestseller y odbornej literatúre Čitateľ by mohol povedať, Xe kníh o teórii relativity bolo na­písaných veľa. Angličan Martié Gardner na túto otázku odpovedá, že je to síce pravda, ale že všet­ka boli napísané pred niekoľkými rokmi a sú už pomerne zastaralé. Martin Gardner je totiž autorem dnes vychádzajúcej novej knihy TEÓRIA RELATIVITY PRE MILIÓ­NY (Alfa, 1969) a v jej úvode ho vorí, že nemohol odolať pokušeniu pokúsiť sa ešte raz vysvětlit ten­to zložitý a dôležitý predmet inou formou, jednoducho a názorne, zá­bavne i žartovne, pomocou vtip­ných historiek, bez toho, že by skreslil podstatu teórie. Populär­­n hy: sú štylizované aj titulky kni­Absolútne alebo relatívne?, Michelsonov — Morleyov experi­ment, Machov princíp, Paradox '’"«-jčat, Modely vesmíru a iné. Gardner sa zaoberá teóriou rela­tivity nielen v matematike, vo fy­zike a vo filozofii, ale venuje po­zornosť aj relativite vo vesmíre. Kniha mala v Anglicku vefký úspech. Vyšla už v piatich vyda­niach a preložená bola do ôsmich jazykov. Okrem toho je vynikajú­co ilustrovaná. Dômyselné ilustrá­cie Anthonyho Ravielliho povyšu­jú predkladanú knihu nad všetky ostatné tohto druhu. Cenné sú aj prílohy: slovník odborných termí­nov. chronologický sled udalostí, literatúra, odborné knihy o rela­tivite a odporúčaná domáca lite­ratúra Trória relativity pre mi­lióny je adresovaná študentom, učiteľom i širšej verejnosti. v.m.

Next