Nové Knihy, 1970 (X/1-52)
1970-07-15 / No. 29
Ako máme kpristupovať inteligencii v Musíme sa usilovať ziskpf všetkých Cestných fudí z radóV našej Inteligencie pre spoluprácu, či už v strane, alebo Víia^Oh oblastiach. Viete, aký význam má učiteľ pre výchovu rmladého pokolenia, aké Je dôležité, aby bol s nami, aby podporoval socialistickú myšlienku, aby vštepoval do sŕdc mladej generácie pozitívne myšlienky, q ktoré zápasíme. I náš pristúp k učiteľovi — 1 -kecľ sa kdesi pomýlil — vracla sa nám spätne, v Jeho práhl. Podobne vo vzťahu k technickej Inteligencii, k inžinierpnj v závodoch. I tu sa časť ľudí pomýlili. Z takých či onakých dôvodov nám v závodoch rábili ťažkosti! Potrebujeme ich získať, máme ich získavať pre spoluprácu, pre ‘ zlepšovanie výroby, technológie atď., alebo nie-? Treba tui^novu citlivý prístup k ľuďom,'.polýiaľ to neboli zjavní nepriatelia. Podobne s lBk’ármi i ostatnými prísluš níkmi inteligencie. Vieme pred sa, akú/majú úlohu, ako treba S nimi pracovať, ich získavať. V, oblasti umeleckej a vedeckej inteligencie je situácia — osobitne tu v Prahe — ťažká a zložitá. Ale i tu treba zápasiť o ľudí. Treba zápasiť, treba získávat, nielen mechanicky odsudzovať, ociachovať a nejakým spôsobom vyradiť. V tejto oblasti bolo mnoho pomýlených ľudí. A pomýleným — to pme si už povedali r- ireba podať ruku. Treba im pomôcť, aby našli cestu k nám, aby- našil cestu k pozitívnej práci. Aby išli spolu s masami Judu, s národom, aby sme ich rievyradovali, nevyháňali z pozitívnej cesty. V zásadných ideologických otázkach kompromisy robiť nebudeme. Ale zásadovosť ešte nemusí znamenať hrubosť a nemusí znamenať, že ideme na Indi so šabfmi,>kerf na nich stačí Isť, myslím, s dobrým slovom. Mali ; sme v prác>' s Inteligenciou — ak berieme len posledné obdobie — dosť trpezlivosti. Nenaliehali sme, dali sme i dosť času ne uvažovanie, na rozmýšľanie nad tým, čó sa stalo, i nad vlastným podielom mnohých ľud! nad škodami, ku ktorým sme sa dostali. Musíme sa pri pokuse zfekaf čo najviac čestných ľudí z radov inteligencie dostať íj k tomu, že budeme vedieť, kto kde stojí, kto sa chce za Stranu angažovať, kto sa angažuje otvorene proti a kto sa ešte motá niekde medzi tým. Dôležitý Je aj postoj k tým pomýleným ľudom, ktorí ešte nevedia,. kam sa zaradiť, alebo sa hanbia. Tu treba povedať: Kto aejde proti nám. je potencionálnvm spojencom. To nie je nepriateľ, o toho sa treba usilovat, toho treba získať. Vyspelá spoločnosť, ako je československé. nemôže v nijakej oblasti no-m<ine fungovať bez spolupráce masv pracovníkov InteHyen'’1" Treba, aby spolu 15. července Cene 20 hal. Ročník 1970 29 s robotníckou triedou a s roľníctvom zohrávala svoju pozitívnu úlohu aj intelligencia. Tak ako chceme byť a vieme byť tolerantní k ľudom pomýleným, prirodzene, k otvoreným napriatelom zhovievaví nemôžeme byť, a musíme mať iné meradlo. Ale zápas o získanie inteligencie, to je politická práca s ňou. Z knihy Gustáva Husáka State a prejavy (Epocha, 1970) Výzva k probuzení Skutečně jen občas se na trhu objeví knižka, o níž lze říci, že je opravdu pěkná. Působí celým svým zjevem jako dobrý kamaráď pro chvíle odpočinku i jako opora pro chvíle nepohody. Volání na časy, Františka Gottlieba drobná knížka ve fialové obálce vycházející právě ve druhém vydání v Cs. spisovateli, má mnohé z těchto kvalit. Především je napsána nevtíravbu prózou. Žije svým vlastním ži votem a je svobodným a do brovolným činem čtenáře, když se rozhodne na několik hodin prožívat příběh s jeho hrdiny. Básník a prozaik František Gottlieb má za sebou deset básnických sbírek a deset knih prozaických. Vstoupil do literatury v polovině dvacátých let a s výjimkou konce čtyřicátých a počátku padesátých let, kdy se jako tolik jiných odmlčel, byly jeho knihy pravidelnou součástí kulturního povědomí. František Gottlieb však nestrávil život jen v literární práci. Jeho zájem o sociální dění, který tryská i z každé jeho řádky, ale který nikdy nezabředá do prázdné šablony, naznačuje, že Gottlieb patřil mezi dlouholeté přátelé Vlado Clementise. Novela Voláni na časy nás zavádí do jihočeského pohraničí v létech krátce před první světovou válkou a krátce po ní. Autor vypráví intimní příběh mládí Rudolfa Korálka. jeho rodiny a přátel, idylický příběh, který náhle vypuknutím války získává tragický rozměr. Skutečným centrem Goťtliebova příběhu je však textilní továrna. Velmi citlivě ukazuje, jak chladné burzovní machinace zasahují do života tisíců lidí, kteří s nimi vlastně nemají nic společného. Portrét fabrikanta Alexandra Horsta představuje v české literatuře určité nóvum. Gottlieb se brání černobílému vylíčení, a proto mu vychází podobizna urputně bojujícího člověka, který se nenechá ničím udolat, a který se nesmí na nic ohlížet. Ať je to jak chce, z obrazu A. Horsta pochopi zejména mladý Čtenář stokrát vic než z desítek portrétů kapitalistických vydřiduchů, kteří nám byli tak často servírováni. Gottlieb zpřítomňuje minulost. Ukazuje, že nic nestojí samo o sobě. Člověk, rodina, I městečko, to vše je součástí j složitého klubka světového dě; ni. A mládí to je klíč, který i se nakonec vždy ukáže jako wnHun Willis n komidéinfho kola voru, na němí vyplul do Austrálie. Obrázek i knihy Jeana Merrlena Osaměli moreplavci (Orbis).---------------► správný. Navzdory všem omylům a chybám dovede mládí rozezvučet čas tak, že přestává na několik vteřin vyzvánět hrany a zvoní na časy. Mládí je mírou dějin a nic nevadí, že je na toto dění samo nemilosrdně spotřebováno. zip Neznámy 9f Frank Arnau Charakterizovať Franka A r n a u a len konštatovaním, že je nestorom moderného ne meckého kriminálneho románu nestačí. Je to osobnosť, ktorej životopis by sám vydal za dobrodružný román: hneď od hrdinovho narodenie na trati Carihrad — Ženeva . .. Sedemnásťročný syn švejčiarského hoteliéra začal svoju kariéru vo Frankfurte ako súdničkár. Až do nástupu nacistov sa sľubne rozvíjala: študoval rímske právo, psychiatriu, medicínu, fyziku a chémiu, bol kriminálnym spravodajcom, spisovateľom, scenáristom i šéfom reklamy u istej firmy; potom mu zostávalo jediné — útek, ktorým obohatil mapu svojich ciest o Paríž a Rio de Janeiro. Dnes by mohol Arnau odpočívať na vavrínoch a nrepychovo žlť z honorárov za svoje početné knihy, ktoré vychádzajú po celom svete. Nepokojná krv svetobežníka ho však ženie na prednáškové turné po USA, Južnej Amerike, Holandsku, Španielsku. Okrem toho je agilným a obávaným predsedom na odhaľovanie nacistických zločinov a v tejto funkcii už neraz dokázal, že jeho detektívny talent sa nepohybuje jen v teoretických polohách. Predovšetkým však tento nezmar rok čo rok vydá aspoň jednu novú knihu, Inšpirovanú skúsenosťami, ktoré nazhromaždil pri svojich cestách i štúdiom v policajných archívoch rozličných krajin. Arnauovej vášni pre faktv vďačí za existenciu viacero diel z oblasti fiction (z najznámejších spomeňme popri monografii o dejinách polície Oko zákona aspoň knihy Falšovatelia umenia — umenie falšovateľov a Prečo ľudia zabíjajú ľudí). Intímna znalosť moderných pátracích metód policajných organizácii rozličných štátov a výdobytkov modernej kriminalistiky ako veoy prezrádzajú t jeho beletristické práce. Nie sú to zväčša vlastne detektívky, skôr kriminálne romány. Vo väčšine z nich nejde o pátranie po neznámom páchateľovi; napätie v diele vyvoláva predovšetkým vzrušujúce naháňanie páchateľa, ktorého čitateľ pozná, sledovanie policajného aparátu v chode, ako neúprosne uzatvára kruh dôkazov okolo vinníka. Nejeden z príbehov má nepochybne reálny základ; no i pri tých, ktoré sú dielom fantázie, dominuje priam reportážne zobrazenie pátrania — dalo by sa skoro hovoriť o „románe faktu“. Dokonca i tam, kde Ide o detektivku v pravom slova zmysle, prevládajú prvky kriminálneho románu. Vydavateľstvo Slovenský spisovateľ bystro odhadlo, že tento intímny pohľad znalca do kuchyne svetovej polície zaujme svojou nevšednosťou a priam dokumentárnou objavnosťou i našich čitateľov a do svojej Zelenej knižnice zaradilo dôstojný trojzväzkový výber ž Arnauových románov. Každý zväzok bude venovaný jednému z autorových hrdinov. Prvý z nich, o prípadoch hlavného inšpektora Brewera, prináša romány Tichý ako tieň, Druhá tvár a Dáma v činčilovom kožuchu; príbehy, v ktorých nás okrem nesentimentálneho pohľadu na prácu americkej polície (v nejednom ohľade pripomínajúcom pomery, ako ich vykreslili autori „drsnej školy“) zaujme i autorova snaha využiť pri ich stavbe prihcíp detektívnej zápletky. No, čí sú to už kriminálne romány či detektívky, v každom prípade ide o čítanie, ktoré nezostane dlho na pultoch kníhkupectiev. (hp) Záhadné příběhy Soubor povídek, sjednocea ný klímovským názvem Čas Smrt, (Kruh, Hradec Králové), chce být upozorněním na některá zajímavá jména naší literatury I na proudy, Jejichž existence není zpravidla spojována s tuzemskými tradicemi. Příběhy s tajemstvím, s přízračnou atmosférou, se snahou evokovat svět mýtu a nejasností — tak by se dala charakterizovat próza za prózou. Autorům ovšem nejde jen o vyvolávání dějového napětí, o situační bohatost a vynalézavost, většinou čteme zároveň i hluboké meditace nad smyslem člověkova údělu, nad jeho snahou vymanit se z pout tísnící osudovosti, proniknout za hranice času a prostoru. Mezi autory a příběhy této knihy jsou však také velké vzdálenosti, tím je však dále. stupňována její zajímavost. Vedle půvabně naivní stylizace prózy V. R. Kraméria, zachycující muka neohroženého vězně Vivencia, stojí Arbesova tajuplná historie o „duhovém bodu nad hlavou“, drama vězně, zmítaného fantastickou vizí, jejíž podklad je až překvapivě konkrétní. Próza Jiřího Karáska ze Lvovic Smrt Salomina znovu potvrzuje sílu imaginace tohoto osobitého spisovatele, který by si jistě zasloužil přinejmenším zasvěcený výbor ze svého rozsáhlého díla. Čtenáře budou nepochybně zajímat i dvě povídky Arthura Breiského, tohoto velkého mystifikátora naší literatury. Zařadil je kdysi do svého překladu Stevenšonových próz, aniž by uvedl své autorství. Pozoruhodné je, že ze tří próz souboru byly dobovou kritikou právě ony dvě pokládány za ukázku mistrovského umění velkého Angličana, ačkoli je napsal docela neznámý Čech. Následuje další „zapomenuté jméno“ Josef Müldner. V jeho rozporuplné tvorbě je již mnoho neživého materiálu, jsou zde však i příběhy udivující síly, jak kůpř. dokládá próza Petr, jeden z nejčistších horrorů naší literatury. Uzavírající alegorie Ladislava Klímy, která dala název souboru, je pak závažnou filosofickou meditací, upozorňující zároveň na spisovatelův rozsáhlý románový projekt, z něhož zůstalo tisícistránkové (čtete dobře] torzo. Bohatství myšlenek, tvarů a interpretací je pouze dílčím upozorněním na hodnoty, jejichž přínos by měl být sledován. JAN DVOŘÁK Rovný rovného sl hledá Nicolas Bentley ilustroval knihu George Mikese „Jak být cizin cem“ (MF). Heinrich Campendonk — Rybář, 1917, dřevořez. Z knihy Miroslava Míč ka Expresionismus (Obelisk). O duši CIZINCI MAJI DUŠI, H ANGLIČANÉ NE Na kontinentu se setkáte se spoustou lidí, kteří bez jakéhokoli zjevného důvodu hluboce vzdychají, roztouženě a trpitelsky se tváři a zírají před sebe v neutěšitelnérn bolu. To proto, že mají duši Nejhorší duše ie široká duše slovanská. Nešťastnici ji posti žení jsou navíc časte i hlubokými mysliteli. Klidně vám třeba řeknou: „Je m* někdy tak veselo a jindy zas smutno.“ Můžete mí vysvětlit, proč? (Nemůžete a radši se o to ne pokoušejte.) Anebo si povzdych nou: „Jak já jsem záhadný... Někdy bych nejradši by) docela jinde.“ (Ne abyste mu řekl: „To bych taky uvítal.“) Anebo se vám svěří: „Když se tak za noci toulám sám a sám lesem a bujaře přeskakuji od stromu ke stromu, zdá se mi častokrát, jak je svět divný.“ To všechno dělá ta duše, jenom ta duše, nic jiného. Angličané duši nemají, ale mají zas sklon podceňovat a zlehčovat všechno, co udělají. Když chce mládenec na kontinentu vyznat své dívce lásku, padne na kolena a horoucně ji zapřísahá, že je nejsladší, nejkouzelnějši a nejžádoucnější žena na světe a že má v sobě cosi zvláštního, mimořádného a osobitého čím oplývá snad už jen několik set tisíc jiných žen. Tvrdl, že bez ní nemůže už ani minutu žít, a aby dodal svým slovům trochu důrazu, často se na místě zastřelí. Tak se denně a docela běžně vyznává láska v temperamentnějších kontinentálních zemích. Anglický mládenec poplácá svou zbožňovanou po zádech a něžně řekne: „Víš, že proti tobě ani nic nemám?“ Když už je vášní docela bez sebe, možná i dodá: „Vlastně se mi úplně zamlouváš.“ Chce-li si dívku vzít, nadhodí: „Ty poslyš, chtěla bys...?“ A když ji chce rafinovaně svádět, optá se: „Jářku, a co takhle ...“ Avšak 1 přeceňování a přeháněni hraje svou roli v anglickém životě. Většinou se projevuje tím, že někdo poznamená: „Jářku .. “ a pak se na tři dny zarytě odmlčí. Z knihy Georgese Mikese jak být cizincem vychází v nakl. MF, edici Kapka