Nové Knihy, 1971 (XI/1-52)
1971-01-13 / No. 3
Román 0 Václavu Hollarovi Oslovím převzatým z mistrovského grafického listu — Dobrá kočka, která nemlsá — uvádí spisovatel Miloš V. Krato chvil do života a díla českého kreslíře a rytce světové proslulosti, který své kresby a lepty signoval jménem Wenceslaus Hollar {s připojeným označení českého původu) Bohemus Začátek Kratochvílova životopisného románu představuje devětadvacetiletého Hollara v Kolíně nad Rýnem roku 1636, tedy devět let poté, kdy opustil rodnou Prahu a začal pracovat v umělecké dílně frankfurtského mědirytce a nakladatele Meriana, v Kolíně, odkud se Hollar s družinou ctihodné ho Tomáše Howarda, hraběte z Arundelu a Surreye, lorda maršálka Anglie a toho času vyslance jeho královského Ve ličenstva k císaři Ferdinandovi, vydal na cestu po Rýně a Dunaji a potom do Čech, do Prahy, aby pro lordův písemný a obrazový Itinerář zachytil kresbou krajiny, jimiž vedla pouť anglického poselstva. Se tkání s lordem Arundelem pozměnilo celý životni běh Holla rův: z Prahy, kde si během pobytu připomíná zážitky z dět štvi (výraznými tahy je v knize vylíčena Hollarova reminis cence popravy sedmadvaceti českých pánů) a kde si před obrazy starých mistrů — nezřídka v tiché polemice s nimi — dále formuje vlastni umělecký názor, odjíždí do Rezna a vstupuje trvale do Arundelových služeb. Londýn, seznámení s malířem van Dyckem a umělecké spory s ním, grafické záznamy Arundelových sbírek motýlů, mořských ulit, vylisovaných listů a květů, minerálů a podivuhodných přírodních útvarů, kresby krajin, budov, tisíce hodin práce s rydlem; preceptorství v královské rodině, svatba s : královninou komornou Mapy Třacyovou, otcovství,- cyklus, leptů -Theatrum mulierum — - a občanská válka, která zahání někdejšího učitele mladého Stuartovce do Antverp, portrét kočky Maury, pohledy na flanderská města, kresba antverpské katedrály; Hollar kreslí, ryje, leptá, vymáhá honoráře, vrací se s ženou a dětmi do Anglie, střetává se se smrtí, která mu bere nejdříve ženu a potom obě děti, stárne uprostřed bídy a umírá; definitivní zastavení na cestě označené nesčetnými milníky velkého grafického díla a pokračující 1 tehdy, když tvůrce odešel z tohoto světa. Hollar žil v bouřlivých časech ale všechny děje kolem jeho osoby vnímáme v Kratochvílově knize jen jako přitlumené zahřmívánl dějin, na jejichž pozadí se tyčí umělecká osobnost a její dílo, člověk především a zcela zaufatý svou prací. Těžištěm románu je Hollarův vztah k tvorbě, vztah nepochybně dramatický, zachycený způsobem, který odpovídá způsobu a technice Hollarově. Miloš V. Kratochvíl, autor barvitých historických fresek, velkých a strhujících dějových „pláten“, zaznamenává tentokrát s obdivuhodnou kázní, s přesností a jemností grafika neíen to neipodstatněíšf z jednoho lidského života, ale i samo umělcovo dílo — a naplňuje tu slova „svého“ Hollara: I Co vidím, to chci také vyjádřit a sdělit co nejúčinněji... Jde o to, jak chci nakládat se sku tečnosti, která se naskýtá mým očím... Chci ji vyjádřit pře devším v jejím viditelném povrchu — a zobrazením povrchu v její podstatě á smyslu. — Dalo by. se říci,' žé kniha Dob rá kočka, která íremlsá ' jé román — rytina. Á je to roipán ve svém žánru . bezesporu znamenitý. tr CENA 20 HAL. 13. LEDNA ROČNÍK 1971 3 irton* AVnútí ilit/.-'V, Kočka, r. 1646. Grafický list knihy Miloša V. Kratochvila Dob z rá kočka, která namlsá (ČS) •nbalWí* Milana fíivssaia (Svoboda) Ilustrace Karla Hrušky z knihyj| V. Brjusuva Oltář vítězství (LNh K*ifíad • jchůzí v Čs. spisovateli z Peřeje Vltavy pod Lipnem. Snímek obrazové knihy Karla Plicky Vltava (Orbis) Děvčátko Myslím že to, proč nesmím na louku a sem zas odtamtud, je vinou pavouků, těch krabů našich půd. Upředli eížky mé i výšky, kde květ mě do hry bral, kde stín vzpomíná vousem myšky na barvy, jež ještě nešimral. Bylo by marné hrozit v altu, že kdos je smete beze stop. Vždyť kdyby anděl podlahu zametal tu, pomaloval by strop . . . Z básnické sbírky Vladimíra Holana Záhřmotí (Odeon) Český verš pod mikroskopem Nová kniha vedoucí osobnosti dnešní české versologie Josefa Hrabáka O charakter českého verše (Svoboda 1970) je syntézou badatelova mnoha letého úsilí a příkladem uplatňování náročných metod v oblasti tak úzkostlivě dbající všech rafinovaných nároků na vědeckou akrlbii, jakou je odevždy výzkum podstaty a historických proměn veršových forem. Vděční čtenáři Hrabáko vých studil o starším českém verši a ctitelé autorova dávno rozebraného Ovádu do teorie verše uvítají novou Hrabáko vu prácí, v níž se badatelův zájem přesunuje k problémát! ce moderního verše ěeského a předmětem jeho teoretického a historického výzkumu se tak stávají veršové formy vytvoře né prací českých básníků od osmdesátých 1st minulého století po současnost. Josef Hrabák sl ve své nové prácí energicky zjednal pro stor a rozvrhl soubor svých statí promyšleně do tří částí: zahajuje svůj výklad nejobecnějšiml otázkami po podstatě a specifice českého sylabotó nického verše (verše vůbec), po kračuje popisem jeho vývojových proměn, aby konečně na příkladech ze slovanské- srovnávací metriky poskytl čtenáři možnost hlouběji „pochopit podstatu verše českého“. Pro Hnabákovu práci je charakteristická vědecká exaktnost, která neustupuje jeho schopnosti vykládat nejsložitějši otázky způsobem přístupným vzdělanému laikovi, vyzbrojenému nejnutnějšími poznatky z teorie verše, Je však třeba číst novou Hrabákovu práci pozorně a věnovat zvýšené úsilí pochopení nových bystrých charakteristik české téniky, sylabiky 1 sylabotóniky, jemným Hrabákovým rozborům českého trocheje, jambu, daktylu 1 volného verše. Své rozbory nepředvádí Hrabák in abstracto, ale vždy na konkrétním materiálu z díla známého básníka, takže jsou zároveň příspěvky k básníkově poetice a koneckonců poezii, vtělené do analyzovaných veršů. To můžeme tvrdit oprávněně, neboť Hrabák je stoupencem metody, programově spojující výklad veršové formy s rozborem obsahu, tématu, žánru. „Je ... nutno vzít v úvahu všechny Dotenclálhí funkce jazyka, nikoli tedy jen jeho funkci komunikativní, ale také jiné funk ce, zejména emocionální apelatívni apod., v jejichž rámci je jazyk schopen vyjádřit celou rozlehlou škálu hodnotících subiektivních postojů a vztahů k obsahu a konsituacl projevu.“ — Tak isou dány všechny předpoklady k tomu, aby se některé z Hrabákových studií staly předběžnými náčrty k medailónům básnických Osobností — Petra Bezruče, Otakara Theera, S. K. Neumanna, Otakara Březiny, Josefa Katnara: jinde se na stránkách Hrabákovy knihy najdou významné postřehy k poetice díla J. Vrchlického. K. J. Erbena, F. L. Čelakovského, J. S. Machara, J. Zeyera aj. Hrabákova bystrá, vědecky fundovaná a průkopnická kniha má předpoklady stát se nejen nepostradatelnou příručkou odborníků, ale pro své spisovatelské kvalttv může být četbou každého, kdo má zálem o nová hlediska v problematice českého verše a o jeho básnickou náplň. (VK) Sága pokračuje Naoko to vyzerá na záleží tost rýdzo obchodnú, na spô sob, ktorým možno rýchlo doplnit vydavatelské pokladnice. ]ohn Galsworthy (1867—1933) patril predsa do rangu svetovo známych spisovateľov dávno pred televíziou. S primeranou publicitou. I slávou. A ekonomickými následkami z toho pochodiacim! (pre jeho vydava teíov). Ale priam výbuch, explózia jeho populárnosti zači na sa skutočne uvedením pa mätného televízneho dramatického seriálu. Z domova sa v mohutných vlnách síri svetom, prichádzajúc aj k nám. Ak sa teda vydavateľstvá chytajú príležitosti — teraz aj Slovenský spisovatef vydaním Galsworthyho Modernej komédie — znamená to iba, že pracuje prefíkaný ekonomický rozum kultúry? Navonok to skutočne vyzerá tak. Nepodceňujme a neupierajme taký aspekt záležitosti. Ibaže nespovrchňujme pritom zretele iné, patriace rozhodne ku kultúre a do umenia. Celkom neekonomické jadro môže byť aj v tom, že televízia ako novšia komunikácia umenia v našej civilizácii dokáže akceptovať len niečo z nepreberného bohatstva epického umenia minulosti. Niečo, čo má jasné kontúry, exaktne dokázateľné vlastnosti. Keďže Galsworthy citeľne patrí do tohto okruhu, obráťme zrak k jeho umeniu. Povedzme, k jeho umeniu epizovať: slovesný tvorivý akt založiť na enormnom množstve životného materiálu. Je to skutočná encyklopedická rozloha informácií, ktoré konzumentovi zdeluje. Jeho epické umenie, to je súvislý vef- Adriaan Brouwer Dal lsem se zase do malování, a to s takovou vervou, že jsem neměl ani pomyšleni na jídlo čl pití. Krčmář Van Someren se pokoušel něco ode mne prodat, protože jsem mu dlužil pěknou sumičku za pivo, ale neodvážil se mě upomínat, protože jsem byl přece učitelem otce i syna. Ale s prodejem se to pořád nechtělo nějak rozhýbat. jednoho dne jsem dokončil vepřové hody po mnohatýdenní dřině, pokusil jsem se spojit trefné halsovské tahy štětce s rembrandtovským světlem. Krčmář Van Someren se na mě vydržel dívat celé hodí ny, když jsem na obraze pracoval, dokonce i telecí pečení kvůli mně připálil. A teď bylo tedy dílo hotovo, a to pak začíná malířovo štěstí. Vychutnává podařenou práci. A přitom pokuřuje dýmku a popiji pivo. Ach, tvůrčí blaženosti! Dva nebo tři dny poté, ještě před polednem, někdo zaklepal na dveře. Van Someren vstoupil se vznešeným panáčkem. S nějakým tlusfochem z burzy, co má lodě v Indii, tok Informácii zo všetkých rozlôh a vrstiev života sociálneho, ale aj intímneho, vnútorného života postáv. To je ďalší štíp pod klenbou jeho slávy: umenie epického portrétu a charakteru. Postavy majú mená I rodokmeň; menovite však majú svoju ľudskú genezu, svol osud a svoje určenie. A tak žijú v napätí medzi jeho naplňaním a vzdorom proti nemu. Odtiaľ umelec ťaží fascinujúci dramatizmus svojej epiky; stretávanie a konflikt vôle a tvoríte! skej sily človeka s tým, čo ho prerastá. Najvýraznejšie v tomto zmysle je Soamesovo smerovanie k smrti. Spraví viac ako všetko pre tvorbu života, vyprodukuje nadľudské kvantum energie, aby nakoniec pod stúpil smrť ako Ironickú pointu onej nadaktivity. Galsworthy tak v našich pokazených očiach, v našich zredukovanými vnímadlách reinštaluje pojem epickej totality. Isteže, nie je sám v novšej svetovej literatúre. Stal sa len najznámejším medzi slávnymi Ale je plne kompetentný. Preto je dobré, ak si vydavateľstvo takto — zarába; preto je správne, ak sa čitateľ, zmixovaný tentoraz s televíznym divákom, práve na tomto učí umeniu epiky. (ek) „Smi si pán prohlédnout ten obrázek?“ Pán se posadil před plátno, díval se na ně dlouho, pak se podíval na mě, jako by tomu nevěřil. „Koupím to,“ řekl. já mlčel. „Co za to chcete?“ Šenkýř mu za zády zvedl tři prsty. Tři? Máji to být tři šestáky? Nebo tři dukáty? Za tři dukáty bych to dal. Pučochy jsem měl beze dna, samá díra. Podíval jsem se na něho překvapeně. Přikývl a našpulil ústa na tři sta dukátů. Copak se zbláznil? To bych byl hned boháči Když přijde na peněžní otázky, nevím honem, co říci. Uklidnil mě pohybem: jen to řekni. Druhý zatím vychutnával plátno. Nuže, pro všechno na světě: tři sta dukátů. „Kolik?“ opáčil pán. Zaleknutý, jako kdyby se na mě řítil splašený kůň, jsem zavřel oči a opakoval to. „Platil“ řekl pán, jako by se jednalo o tři sta oblázků. A pak Dílo Anny Smej co vé Anna Smejcová, dnes pětasedmdesátiletá, patří k vlně dělnických spisovatelů, kteří vstupovali do českého písemnictví v padesátých letech. Z palety možností si zvolila spisovatelka už tehdy náročnou formu románovou. Těžila z osudů prostých Udí žijících na pražském předměstí, které důvěrně a zblízka poznala. Prostý název její první knihy Lidé z Terebovky vydané v roce 1953 vystihuje přesně její autorský zájem, u něhož setrvala v celém svém díle. Anna Šmejcová začala publikovat, své knihy v době, která přála' tomuto kronikářskému vypravěčství. Vytvářela rozlehlé románové celky, což zabralo mimo jiné také hodně času, a čtenář se s nimi proto seznamoval až v pozdějších letech, kdy se už jeho zájem přenášel k příběhům jiného typu. Druhá kniha Anny Smejcové Vichřice vyšla v roce 1955 a román Z těžkých dnů až v roce I960, kdy se těžiště tvorby a celé literární ovzduší přenášelo jinam, takže knihy Anny Šmejcpvé byly přijímány jako plod vlny již dohasínajíci. Dílo Anny Šmejcové se v kontextu tehdejší současné literatury znenáhla stávalo svého druhu anachronismem. Navíc Anna Smejcová, spisovatelka-samouk, musela konkurovat jak se spisovateli obdobného založeni (tehdy například vydával své „kladenské“ romány Antonín Zápotocký), tak i se spisovatelkami zkušenými, v nichž vidí své vzory, Marii Majerovou a Marií Pujmanovou, které povznesly už dříve (Siréna, Lidé na křižovatce) nebo i později (Hra s ohněm. Život proti smrti) „podobná“ témata do uměleckých výšin. Dá se říci, že si Anna Šmejcová — u vědomí svých uměleckých možností a příslovečně skromná — právě proto ne lehce dobývala své čtenáře. Okruh věrných však zůstal, věrná svým příběhům a hrdinům zůstala 1 spisovatelka a po desetileté přestávce, která uplynula od vydáni její poslední knihy, připravilo nakladatelství Mladá fronta, v němž dilo Anny Smejcové našlo svůj trvalý domov, závěrečnou část jejího prozaického cyklu — román Silnější než smrt. V něm se Anna Smejcová vrací k protektorátní době. V košatě členěné próze rozvíjí své lidové vypravěěství kronikářského typu a líčí podrobně osudy lidí ze starého polorozpadlého vršovického činžáku v letech tíživé a pokořující německé okupace. Děj románu se přenáší z Prahy i na venkov a vrcholí v květnových dnech roku 1945. Anna Smejcová nepomíjí význačné historické události, zůstávají však v jejím zpracování v pozadí, kdežto v prvním plánu předvádí spletité příběhy lidí, jejich osudy, jejich život. Jako motto k těm krušným dnům zaznívají prostá í patetická slova, která autorka vložila do úst iednoho ze svých hrdinů: „Silnější než smrt je láska k rodné zemi. Všechno překoná.“ JlRI NAVRÁTIL začal malbu vychvalovat, radovat se z koupě, jako by chtěl, aby mě zamrzelo, že jsem si za ni neřekl tři tisíce. „K rybě patří máslo," povídá. Rybu vzal s sebou, máslo nechal ležet. Na stole se třpytilo zlato. Ani jsem ho neslyšel vycházet se šenkýřem ze dveří. Koukal jsem celý pryč na ty peníze. Zlato na stoleI Zlato v rukou! Položil jsem dukáty opatrně na postel, jako by to byla vajíčka a já se bál, že se mi rozkřápnou. Pak jsem se v nich přehraboval, prosíval jsem je mezi prsty, přesypávai si je z ruky do ruky, lehl jsem si na ně, válel se v nich, stavěl jsem se v nich na hlavu, nohy ve vzduchu. Pohazoval jsem st s nimi. Zlatý déšt, zlatá hudba, zlatý nerv, který člověka křiví a ohýbá, kupuje lásku a vypovídá válku, dělá z nás vládce a panovníka. A tohle tedy ’'ylo všechno moje, ubohého cl -iaanka ... Byl jsem bohatý. Kniha Felixe Timmermanse vychází v nakl. Obelisk Schelte A. Bnlswert: Adriaan Brouwer, rytina podie A. van Dijcka. Obrázek z knihy Felixe Timmermanse (Obelisk)