Nové Knihy, 1981 (XXI/1-52)
1981-01-07 / No. 1-2
Poetika a poezie Viktor Maximovič Žirmunskij (1891—1971) se řadí významem a dosahem svého mnohotvárného badatelského odkazu k nejvýznamnějším lingvistům a literárním vědcům naší doby. Jeho dílu se dostalo širokého uznání jak v Sovětském svazu (byl profesorem Leningradské univerzity a členem Akademie věd SSSR), tak v zahraničí (byl rovněž členem korespondentem britské akademie a aka demie NDR a doktorem honoris causa oxfordské, berlínské, krakovské a pražské univerzity). První český výbor z díla Žír munského může postihnout pouze část jeho celoživotní badatelské aktivity. Žirmunskij se v průběhu své více než půlstoleté působnosti věnoval nejrůznějším otázkám lingvistiky a literární vědy, zasáhl do oblasti obecné jazykovědy, dialektologie, germanistiky, teorie verše, stylistiky, srovnávací literatury. Výbor vycházející pod názvem Poetika a poezie (v uspořádání Vladimíra Svatoně a v překladu Jiřího Honzíka) se soustřeďuje na dvě výrazně konturované oblasti autorova zájmu, vzájemně úzce souvisejich na teorii verše a problematiku novodobé ruské poezie. Těžiště verzologického oddílu tvoří vybrané kapitoly ze tří autorových základních knih, jež po sléze vyšly pod souborným ná zvem Teorie verše a v nichž Žír munskij usiluje o systematickou poetiku, aplikující a využívající metodologická hlediska posaussurovské lingvistiky. V knize Úvod do metriky, první z verzologické ho triptychu, Žirmunskij přesvěd čivě vyjasnil vztah mezi metrem jako ideálním metrickým zákonem a rytmem jako reálným střídáním přízvuků v konkrétním verši. V druhé verzologické práci Rým, jeho historie a teorie razí Žirmunskij široké pojetí rýmu jako jakéhokoli zvukového opakování, které je funkční z hlediska metrické kompozice básně (za rým pokládá tedy i aliteraci a asonanci), a na široké dokladové bázi popisuje vznik verše v starogermánské a románské poezii, v bylinách apod. Z třetí knihy věnované teorii verše, nazvané Kompozice lyrických básní, v níž Žirmunskij analyzuje organizaci jazykového materiálu ve verši, zařazuje náš výbor úvodní kapitolu. Oddílu přinášejícímu Žirmunského práce o ruské poezii, napsané v rozmezí téměř padesáti let, dominují dvě jména, jež měla pro autora až magnetickou přitažlivost: Alexandr Blok a Anna Achmatovová. Žirmunskij v nich nejen spatřuje dva klíčové zjevy moderní ruské lyriky, ale jsou pro něho zároveň naplněním dvou věčných protikladných typů lyrického básníka, básníka romantického a básníka klasického, a v tomto smyslu jsou rovněž milníky názorového pohybu, k němuž došlo ve vývoji ruské sovětské poezie v první polovině tohoto století. Díky šíři a hloubce autorova pohledu je výbor z Žirmunského díla zajímavý pro rusistu i nerusistu, i pro každého čtenáře, který chce lépe pochopit vývojové proměny moderní poezie. JP Kr i hi’.: / VtV’í'írniíé r.a titulním listu knihy Liliji Běljajevnvé Sedm let nic neznamená? (Lidové nakladatelství) Po stopách Hemingwaya Keď sa bratia Drahoslav a Ivan » Machala vydali na púť p» Európe, aby sledovali stopy Hemlngwayovho pobytu vo viacerých krajinách, nebola v tom len číra reportérska zvedavosť: viedol a motivoval ich nepochybne aj úzky vzťah k Hemingwayovmu dielu, ktorý cítiť z každého riadku knihy Reportér Hemingway (vyd. Slovenský spisovateľ). Rozhodnutie autorov bolo odvážne, ale vyplatilo sa: napísali dielo po každej stránke zaujímavé a v slovenskej literatúre ojedinelé. Odborne dobre pripravení a vybavení podrobnými informáciami o každom Hemíňgwayovom kroku na európskej pôde navštívili autori Nemeckú spolkovú republiku, Francúzsko, Španielsko a Taliansko, aby na vlastné oči videli miesta, ktoré sú dôležité 1 z hľadiska Hemingwayovej biografie i z hľadiska jeho diela, hlavne reportérskeho. Po množstve hemlngwayovskej literatúry nebolo veru ľahké vniesť do poznatkov o tejto osobnosti nejaké nové prvky, no Machalovci sledovali špeciálny cieľ: zamerali sa najmä na genézu a vývin Hemingwayovej novinárskej činnosti na európskej pôde, činnosti, ktorá ho hnala z jedného miesta na druhé a v nemalej miere mala podiel 1 na utváraní jeho spisovatelského diela. Prednosťou knihy bratov Machalovcov je, že zozbierali u nás prakticky neznámy materiál: vo veľkom rozsahu citujú Hemingwayove reportáže, resp. korešpon denciu, ktorú posielal do zámoria ako dopisovatel amerických novín, či už zo severotalianskeho frontu za prvej svetovej vojny, zo Španielska za občianskej vojny alebo zo západoeurópskych bojísk za druhej svetovej vojny. Autori presvedčivo a s dobrou psychologickou argumentáciou ukazujú osobitosť Hemingwayovho povahového založenia, istú „dobrodružnosť“ jeho nátury, ktorá mu diktovala byť vždy „pri tom“, í premenu nezainteresovaného svedka udalostí v aktívneho bojovníka-humanistu. Machalovci majú zmysel pre mieru: nielenže nikde neprekročili únosnosť citácií, ale aj ich výklady a komentáre k rozličným faktům zo spisovateľovho života sú nepredpojaté, neunáhlené a citlivé. Zmysel pre mieru charakterizuje tak isto ich vlastnú prítomnosť v knihe ako hľadačov dávnych svedkov Hemingwayovej existencie a aktivity. V tomto ohlade akoby boli sami prešli ško lou hemingwayovského štýlu: sú struční, objektívni, nesentimentálni. Netisnú sa do popredia, dávajú hovoriť skôr veciam ako pocitom. A jednako vedia svoje zážitky i jednotlivé etapy Hemingwayovho života dramaticky stupňovat, takže čitateľa do rozličných dejov nielen vtiahnu, ale ho tam od začiatku do konca udržia. To sa stáva máloktorému autorovi. Hemingway bratov Machalovcov patrí žánrovo do literatúry faktu; osobná zaujatosť výpovede však robí z ioh knihy čosi, čo je bližšie k beletrii: výborne napísanú reportáž z rodu literárne hodnotných bestsellerov. (bžj Jánošík Margity Figuii Ťažké i neúnosné by bolo vyrátať tu, koľkí slovenskí autori všetkých slovesných druhov a žánrov spracovali jánošíkovskú tému; jej historickosť, jej legendu, jej aktuálnosť, jej národnú metaforickosť. Alebo to, v koľkých prípadoch ju použili a využili a v ktorých ju zneužili. Nech je preto isté aspoň toľko, že do slovenskej literatúry ustavične patrí ako jeden z jej základných charakterizačných znakov aj symbolov. Takým najnovším — a hneď sa musí dodať: aj najcitlivejším — potvrdením produktívnej opakovatelnosti jánošíkovskej témy sa stáva Balada o Jurovi Jánošíkovi, ktorá nie bez prekvapenia vychádza z Jedna z ilustrací Adolfa Zábranského z chystané knihy Slovenských pohádek NÁŠ FEJETON Jak stárne kniha Je to prý výsada starších lidí. Vzpomenou si na událost, k níž došlo před desetiletími, anebo v době jejich dětství, a to přesněji a podrobněji nežli třeba na úkol, uložený jim před pouhými dvěma nebo třemi hodinami. At je tomu tak anebo není, jedna vzpomínka se mi vnucuje, i když je stará více než třicet let. Dodnes si považuji za nesmírnou čest, že jsem mohl vstoupit na jaře 1949 do knihovny tepelského kláštera spolu s profesorem Zdeňkem Nejedlým, tehdy ministrem školství, věd a umění. V onom premonstrátském klášteře, který byl založen na sklonku 12. století, byla knihovna situována v jakémsi zlatém prostředí. Alespoň takový dojem ve mně vyvolávaly desetitisíce svazků knih, mnohé se zlacenými hřbety, vyrovnané, vzácně jednotné. To zlato nebylo však jen na hřbetech, či ořízkách. Cenu zlata, vlastně mnohem větší cenu měl především obsah oněch knih. Byla zde soustředěna všechna bohemica v prvním vydání. Mám stále před sebou obraz stříbrné hlavy Zdeňka Nejedlého a jeho neklidné oči, které chtěly obsáhnout a naráz obejmout tento národní poklad. Snažil jsem se porozumět tonuto nesmírnému pohnutí u vědomí těchto duchovních hodnot, které po věky provázely náš lid. Co vše je uchováno v tomto odkazu minulosti! Plynulý tok i bouře, rozmysl i rozhořčeni, dokonce t vzpoura proti omezenému dogmatu. Ale jsou zde t myšlenky, které si teprve po staletích prorazily cestu k životu. Navíc jsou zde i omyly, pochybností, nevůle, ale t trpělivost — to všechno, co činí život životem. Tepelský klášter byl, a nakonec zůstal kulturní historickou památkou, t když jeho objekty byly v padesátých letech dočasně degradovány k jiným účelům. Ano, mám stále před očima obraz tohoto knižního pokladu. Současně však myslím i na svůj „poklad“, na knihovny svých předků ... Stalo se, že zemřela má teta. Bylo jí osmdesát let. Bývala učitelkou, její mládí i nejlepší léta života poznamenaly knihy Družstevní práce a ELKu, což znělo tehdy velmi vznešeně: Evropského literárního klubu. Knihy to byly ovšem znamenité! Neztratily ani dnes nic na své svěžesti a poutavosti. Jmenovat jednoho autora a druhého nikoliv, byla by zcela určitě křivda na všech. A tak se nedivte, že jsem měl z tetina odkazu nesmírnou radost. Nedlouho nato zemřel mi t tchán, jehož otec patřil mezi zakladatele naší dělnické strany v Břevnově U kaštanu. Museli jsme likvidovat byt — a tedy i jeho knihovnu. Pravda, měla i hodně novodobých knih, ale ze starších převládaly svazky naučné i poučné, například o barabech. Pak tam byla i bible, tuším, ze 17. století. Ve stejném období — tak před pěti lety —• zemřela i moje matka. Také ona měla knihovnu. Ji po léta vedl můj otec. Psal si dokonce, komu tu či onu knihu půjčil, kdy to bylo a kdy dotyčný knihu vrátil. V této knihovně byly knihy datované začátkem našeho století. Byla v ní i mnohá vyvázaná sešitová vydání různých románů a novel. Vrch měli národní klasikové: Cech, Neruda, Němcová, Třebízský, Zeyer, a hlavně pak Jirásek. — Nejednou jsem byl dojat, když jsem bral do ruky Staré pověstí české s téměř neporušenou vazbou, přestože v nich listoval otec, syn i vnuci. Osm desítek let neubralo této knize na kráse! Historický román a historie, to byly asi knihy, které se kdysi před první světovou válkou hlavně četly. Lidé v nich hledali sílu pro zítřek. Historie a tradice nedávají totiž zestárnout ani knihám! Vůbec jsem se proto nedivil, že mezi knihami nechyběly Obrázkové dějiny národu českého od jana Dolenského. Ani mi nevadil archaický sloh povídek J. K. Tyla při čtení jeho Hudebních dobrodruhů či Alchemisty. Byl jsem okouzlen svěžestí Českých granátů, tím, jak se autor vysmál v této mozaice šosáctvi a pseudovlastenectví. A rád jsem zjistil, že tahle četba není žádná nuda. Dokonce mně napadlo, jestli moderní člověk vůbec ví, jak jiskří Nerudovy fejetony nebo cestopisné črty. Jestlipak je vůbec čtou studentíci na fakultě žurnalistiky? Jeden známý spisovatel mi onehdy řekl, že je těžké vydávat Boženu Němcovou, protože její literární dílo je třeba transponovat do moderní češtiny. Nepřel jsem se s ním. Možná, že měl pravdu. Ale Němcová, to je především Babička! — V žádné knihovně pozůstalých nechyběla. Někde byla i v trojím vydání. Znovu jsem v ní listával a četl, a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Přinesla, jak by se dříve řeklo, mír srdci. A tak jsem konečně našel i odpověď na otázku, kdy kniha stárne. Jsem přesvědčen, že žádná kniha ani nestárne, ani nezastará. Kniha není nikdy zbytečná! To přinejmenším. To spíš stárne čtenář, který neumí v knize číst, nebo v ní jednoduše číst nechce. J. O. STANISLAV 2 NK umeleckej dielne spisovateľky Margity Figuii (Mladé letá). Ono prekvapenie sa mierne zmierňuje až vtedy, keď uvážime, že nová veršovaná balada vznikla v podstate v rokoch „po skončení druhej svetovej vojny“, ako uvádza sama autorka. Üplne sa však eliminuje pri nazretí do ľudskej a umeleckej genézy Margity Figuii: sociálne aj národne tónovanú baladickosť vždy predsa vnášala aj do svojich čudesne citných próz. A motívy ľudového i folklórneho nazerania na problematiky života človeka má takisto všade vo svojom diele. Takže Juro Jánošík, spravodlivý zbojník a heroické stelesnenie neporidajncsti slovenského ľudu, umiestňuje sa v autorkinej umeleckej ceste ako tvorivý čin vskutku organický. Celý jánošíkovský rad slovesných diel Figuii činne obohacuje. Napríklad zdôrazneným úsilím „čím vernejšie stvárniť život hrdinu na podklade zachovaného archívneho materiálu“. Uzemnenou hisíorickostou básnickej projekcie legendy. Interesantné pritom je, že práve manifestovaná „dokumentárnosť“ autorku tak logicky a tvorivo natoľko účinne oprávňuje povzniesť príbeh o Jánošíkovi do polôh veršovanej ľudovej balady a čarodejnej folklórnej rozprávky. Z toho vyplýva jednak viditeľné „preorganizovanie“ jánošíkovského deja, jednak nový básnický kolorit jánošíkovskej legendy a jednak vynachádzavá aktualizácia ďalších rozprávkových motívov okolo Jánošíka (najviditeľnejšie určite v kompozičnom a ideovom prínose postavy Matúša Jakubisku). Na dôvažok — a na zdôraznenie humánnej i sociálnej idey legendy — si Figuii utvorila ešte priestor na básnické domyslenie národného zmyslu jánošíkovského lieroizmu. To menovite v dvoch rámcujúcich básnických častiach, nazvaných Rodná zem; lenže aj v esejistickom autorskom Príhovore, ktorý tu nadobúda platnosť umeleckého kréda. Pravdaže, ponad to všetko vyvracia aj poveru o terajšej neproduktívnosti veršovanej epiky. Vytvorila básnickú skladbu krásnu aj pôvabnú, čítavú aj múdru. (pš) DÍVAME SE PŘES RAMENO tentokrát národnímu umělci Adolfu Zábranskému Mistře, rádi bychom věděli, na. jaké knižní ilustraci právě pracujete? V roce 1980 jsem dokončil ilustrace Slovenských pohádek od Boženy Němcové, na nichž jsem pracoval s jistými časovými přestávkami pomalu deset let. Kniha vyjde v nakladatelství Albatros. Jak se vám tedy pracovalo? Jako vždy těžce. Nejsem z rodu malířů, jimž se pracuje lehce. Těch deset let práce je toho důkazem. Cím vás kniha Slovenských pohádek především zaujala? Je z pera Boženy Němcové. A to je co říci! Navíc právě Slovenské pohádky mají v sobě nejen poezii, ale i hluboký podtext, jak říkají znalci literatury. Ten podtext je stále platný, a proto i dnešní. Mají tedy co říct i dětem naší doby. A nejen dětem! Rádi bychom proto seznámili naše čtenáře s jednou vaší ilustrací Slovenských pohádek. Můžeme se vám tedy podívat přes rameno? Ilustrace jsem již odevzdal do nakladatelství. Souhlasím však, abyste jednu z nich publikovali. Snad vám to vyjde. Děkujeme vám, Mistře! Za redakci Nových knih i za čtenáře. A do další tvůrčí práce vám přejeme hodně úspěchů. —n. Foto Josef Nikodým