Nové Knihy, 1981 (XXI/1-52)

1981-01-07 / No. 1-2

Poetika a poezie Viktor Maximovič Žirmunskij (1891—1971) se řadí významem a dosahem svého mnohotvárného badatelského odkazu k nejvýznam­nějším lingvistům a literárním vědcům naší doby. Jeho dílu se do­stalo širokého uznání jak v Sovět­ském svazu (byl profesorem Le­ningradské univerzity a členem Akademie věd SSSR), tak v zahra­ničí (byl rovněž členem korespon­dentem britské akademie a aka demie NDR a doktorem honoris causa oxfordské, berlínské, kra­kovské a pražské univerzity). První český výbor z díla Žír munského může postihnout pouze část jeho celoživotní badatelské aktivity. Žirmunskij se v průběhu své více než půlstoleté působnosti věnoval nejrůznějším otázkám lingvistiky a literární vědy, zasáhl do oblasti obecné jazykovědy, dia­­lektologie, germanistiky, teorie verše, stylistiky, srovnávací lite­ratury. Výbor vycházející pod ná­zvem Poetika a poezie (v uspořá­dání Vladimíra Svatoně a v pře­kladu Jiřího Honzíka) se soustře­ďuje na dvě výrazně konturované oblasti autorova zájmu, vzájemně úzce souvisejich na teorii verše a problematiku novodobé ruské poezie. Těžiště verzologického oddílu tvoří vybrané kapitoly ze tří au­torových základních knih, jež po sléze vyšly pod souborným ná zvem Teorie verše a v nichž Žír munskij usiluje o systematickou poetiku, aplikující a využívající metodologická hlediska posaussu­­rovské lingvistiky. V knize Úvod do metriky, první z verzologické ho triptychu, Žirmunskij přesvěd čivě vyjasnil vztah mezi metrem jako ideálním metrickým zákonem a rytmem jako reálným střídáním přízvuků v konkrétním verši. V druhé verzologické práci Rým, jeho historie a teorie razí Žir­munskij široké pojetí rýmu jako jakéhokoli zvukového opakování, které je funkční z hlediska met­rické kompozice básně (za rým pokládá tedy i aliteraci a asonan­­ci), a na široké dokladové bázi popisuje vznik verše v staroger­mánské a románské poezii, v by­linách apod. Z třetí knihy věno­vané teorii verše, nazvané Kompo­zice lyrických básní, v níž Žir­munskij analyzuje organizaci jazy­kového materiálu ve verši, zařazu­je náš výbor úvodní kapitolu. Oddílu přinášejícímu Žirmun­ského práce o ruské poezii, na­psané v rozmezí téměř padesáti let, dominují dvě jména, jež měla pro autora až magnetickou při­tažlivost: Alexandr Blok a Anna Achmatovová. Žirmunskij v nich nejen spatřuje dva klíčové zjevy moderní ruské lyriky, ale jsou pro něho zároveň naplněním dvou věč­ných protikladných typů lyrické­ho básníka, básníka romantického a básníka klasického, a v tomto smyslu jsou rovněž milníky názo­rového pohybu, k němuž došlo ve vývoji ruské sovětské poezie v první polovině tohoto století. Díky šíři a hloubce autorova po­hledu je výbor z Žirmunského dí­la zajímavý pro rusistu i neru­­sistu, i pro každého čtenáře, který chce lépe pochopit vývojové pro­měny moderní poezie. JP Kr i hi’.: / VtV’í'írniíé r.a titulním listu knihy Liliji Běljajevnvé Sedm let nic neznamená? (Lidové nakladatelství) Po stopách Hemingwaya Keď sa bratia Drahoslav a Ivan » Machala vydali na púť p» Európe, aby sledovali stopy Hemlng­­wayovho pobytu vo viacerých kra­jinách, nebola v tom len číra re­portérska zvedavosť: viedol a mo­tivoval ich nepochybne aj úzky vzťah k Hemingwayovmu dielu, ktorý cítiť z každého riadku kni­hy Reportér Hemingway (vyd. Slo­venský spisovateľ). Rozhodnutie autorov bolo odvážne, ale vyplati­lo sa: napísali dielo po každej stránke zaujímavé a v slovenskej literatúre ojedinelé. Odborne dobre pripravení a vy­bavení podrobnými informáciami o každom Hemíňgwayovom kroku na európskej pôde navštívili au­tori Nemeckú spolkovú republi­ku, Francúzsko, Španielsko a Ta­liansko, aby na vlastné oči videli miesta, ktoré sú dôležité 1 z hľa­diska Hemingwayovej biografie i z hľadiska jeho diela, hlavne re­portérskeho. Po množstve hemlng­­wayovskej literatúry nebolo veru ľahké vniesť do poznatkov o tejto osobnosti nejaké nové prvky, no Machalovci sledovali špeciálny cieľ: zamerali sa najmä na gené­zu a vývin Hemingwayovej novi­nárskej činnosti na európskej pô­de, činnosti, ktorá ho hnala z jed­ného miesta na druhé a v nemalej miere mala podiel 1 na utváraní jeho spisovatelského diela. Prednosťou knihy bratov Macha­­lovcov je, že zozbierali u nás prakticky neznámy materiál: vo veľkom rozsahu citujú Heming­­wayove reportáže, resp. korešpon denciu, ktorú posielal do zámoria ako dopisovatel amerických no­vín, či už zo severotalianskeho frontu za prvej svetovej vojny, zo Španielska za občianskej vojny alebo zo západoeurópskych bojísk za druhej svetovej vojny. Autori presvedčivo a s dobrou psycholo­gickou argumentáciou ukazujú o­­sobitosť Hemingwayovho povaho­vého založenia, istú „dobrodruž­­nosť“ jeho nátury, ktorá mu dik­tovala byť vždy „pri tom“, í pre­menu nezainteresovaného svedka udalostí v aktívneho bojovníka­­-humanistu. Machalovci majú zmy­sel pre mieru: nielenže nikde ne­prekročili únosnosť citácií, ale aj ich výklady a komentáre k rozlič­ným faktům zo spisovateľovho ži­vota sú nepredpojaté, neunáhlené a citlivé. Zmysel pre mieru cha­rakterizuje tak isto ich vlastnú prítomnosť v knihe ako hľadačov dávnych svedkov Hemingwayovej existencie a aktivity. V tomto o­­hlade akoby boli sami prešli ško lou hemingwayovského štýlu: sú struční, objektívni, nesentimentál­­ni. Netisnú sa do popredia, dáva­jú hovoriť skôr veciam ako poci­tom. A jednako vedia svoje zážit­ky i jednotlivé etapy Heming­wayovho života dramaticky stup­ňovat, takže čitateľa do rozličných dejov nielen vtiahnu, ale ho tam od začiatku do konca udržia. To sa stáva máloktorému autorovi. Hemingway bratov Machalovcov patrí žánrovo do literatúry faktu; osobná zaujatosť výpovede však robí z ioh knihy čosi, čo je bliž­šie k beletrii: výborne napísanú reportáž z rodu literárne hodnot­ných bestsellerov. (bžj Jánošík Margity Figuii Ťažké i neúnosné by bolo vyrá­tať tu, koľkí slovenskí autori všet­kých slovesných druhov a žán­rov spracovali jánošíkovskú tému; jej historickosť, jej legendu, jej aktuálnosť, jej národnú metafo­rickosť. Alebo to, v koľkých prípa­doch ju použili a využili a v kto­rých ju zneužili. Nech je preto isté aspoň toľko, že do slovenskej literatúry ustavične patrí ako je­den z jej základných charakteri­začných znakov aj symbolov. Ta­kým najnovším — a hneď sa musí dodať: aj najcitlivejším — potvr­dením produktívnej opakovatel­nosti jánošíkovskej témy sa stáva Balada o Jurovi Jánošíkovi, ktorá nie bez prekvapenia vychádza z Jedna z ilustrací Adolfa Zábranského z chystané knihy Slovenských pohádek NÁŠ FEJETON Jak stárne kniha Je to prý výsada starších lidí. Vzpomenou si na událost, k níž došlo před desetiletími, anebo v době jejich dětství, a to přesněji a podrobněji nežli třeba na úkol, uložený jim před pouhými dvěma nebo třemi hodinami. At je tomu tak anebo není, jedna vzpomínka se mi vnucuje, i když je stará více než tři­cet let. Dodnes si považuji za nesmírnou čest, že jsem mohl vstoupit na jaře 1949 do knihovny tepelského kláštera spolu s profesorem Zdeňkem Nejedlým, tehdy ministrem školství, věd a umění. V onom premonstrátském kláš­teře, který byl založen na sklonku 12. století, byla knihovna situována v jakémsi zlatém prostředí. Alespoň takový dojem ve mně vy­volávaly desetitisíce svazků knih, mnohé se zlacenými hřbety, vyrovnané, vzácně jednot­né. To zlato nebylo však jen na hřbetech, či ořízkách. Cenu zlata, vlastně mnohem větší cenu měl především obsah oněch knih. Byla zde soustředěna všechna bohemica v prvním vydání. Mám stále před sebou obraz stříbrné hlavy Zdeňka Nejedlého a jeho neklidné oči, které chtěly obsáhnout a naráz obejmout tento ná­rodní poklad. Snažil jsem se porozumět to­nuto nesmírnému pohnutí u vědomí těchto du­chovních hodnot, které po věky provázely náš lid. Co vše je uchováno v tomto odkazu minu­losti! Plynulý tok i bouře, rozmysl i rozhoř­čeni, dokonce t vzpoura proti omezenému dogmatu. Ale jsou zde t myšlenky, které si teprve po staletích prorazily cestu k životu. Navíc jsou zde i omyly, pochybností, nevůle, ale t trpělivost — to všechno, co činí život životem. Tepelský klášter byl, a nakonec zůstal kul­turní historickou památkou, t když jeho ob­jekty byly v padesátých letech dočasně de­gradovány k jiným účelům. Ano, mám stále před očima obraz tohoto knižního pokladu. Současně však myslím i na svůj „poklad“, na knihovny svých předků ... Stalo se, že zemřela má teta. Bylo jí osm­desát let. Bývala učitelkou, její mládí i nej­lepší léta života poznamenaly knihy Družstev­ní práce a ELKu, což znělo tehdy velmi vzne­šeně: Evropského literárního klubu. Knihy to byly ovšem znamenité! Neztratily ani dnes nic na své svěžesti a poutavosti. Jmenovat jednoho autora a druhého nikoliv, byla by zcela určitě křivda na všech. A tak se nediv­te, že jsem měl z tetina odkazu nesmírnou radost. Nedlouho nato zemřel mi t tchán, jehož otec patřil mezi zakladatele naší dělnické strany v Břevnově U kaštanu. Museli jsme likvidovat byt — a tedy i jeho knihovnu. Pravda, měla i hodně novodobých knih, ale ze starších převládaly svazky naučné i pouč­né, například o barabech. Pak tam byla i bib­le, tuším, ze 17. století. Ve stejném období — tak před pěti lety —• zemřela i moje matka. Také ona měla knihov­nu. Ji po léta vedl můj otec. Psal si dokonce, komu tu či onu knihu půjčil, kdy to bylo a kdy dotyčný knihu vrátil. V této knihovně by­ly knihy datované začátkem našeho století. Byla v ní i mnohá vyvázaná sešitová vydání různých románů a novel. Vrch měli národní klasikové: Cech, Neruda, Němcová, Třebízský, Zeyer, a hlavně pak Jirásek. — Nejednou jsem byl dojat, když jsem bral do ruky Sta­ré pověstí české s téměř neporušenou vazbou, přestože v nich listoval otec, syn i vnuci. Osm desítek let neubralo této knize na kráse! Historický román a historie, to byly asi knihy, které se kdysi před první světovou válkou hlavně četly. Lidé v nich hledali sílu pro zítřek. Historie a tradice nedávají totiž zestárnout ani knihám! Vůbec jsem se proto nedivil, že mezi knihami nechyběly Obrázkové dějiny ná­rodu českého od jana Dolenského. Ani mi ne­vadil archaický sloh povídek J. K. Tyla při čtení jeho Hudebních dobrodruhů či Alche­­misty. Byl jsem okouzlen svěžestí Českých granátů, tím, jak se autor vysmál v této mo­zaice šosáctvi a pseudovlastenectví. A rád jsem zjistil, že tahle četba není žádná nuda. Dokonce mně napadlo, jestli moderní člověk vůbec ví, jak jiskří Nerudovy fejetony nebo cestopisné črty. Jestlipak je vůbec čtou stu­dentíci na fakultě žurnalistiky? Jeden známý spisovatel mi onehdy řekl, že je těžké vydávat Boženu Němcovou, protože její literární dílo je třeba transponovat do moderní češtiny. Nepřel jsem se s ním. Mož­ná, že měl pravdu. Ale Němcová, to je přede­vším Babička! — V žádné knihovně pozůsta­lých nechyběla. Někde byla i v trojím vydá­ní. Znovu jsem v ní listával a četl, a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Přinesla, jak by se dříve řeklo, mír srdci. A tak jsem konečně našel i odpověď na otázku, kdy kniha stárne. Jsem přesvědčen, že žádná kniha ani nestárne, ani nezastará. Kniha není nikdy zbytečná! To přinejmenším. To spíš stárne čtenář, který neumí v knize číst, nebo v ní jednoduše číst nechce. J. O. STANISLAV 2 NK umeleckej dielne spisovateľky Margity Figuii (Mladé letá). Ono prekvapenie sa mierne zmierňuje až vtedy, keď uvážime, že nová veršovaná balada vznikla v podstate v rokoch „po skončení druhej svetovej vojny“, ako uvá­dza sama autorka. Üplne sa však eliminuje pri nazretí do ľudskej a umeleckej genézy Margity Figu­ii: sociálne aj národne tónovanú baladickosť vždy predsa vnášala aj do svojich čudesne citných próz. A motívy ľudového i folk­lórneho nazerania na problemati­ky života človeka má takisto vša­de vo svojom diele. Takže Juro Já­nošík, spravodlivý zbojník a he­roické stelesnenie neporidajncsti slovenského ľudu, umiestňuje sa v autorkinej umeleckej ceste ako tvorivý čin vskutku organický. Celý jánošíkovský rad sloves­ných diel Figuii činne obohacuje. Napríklad zdôrazneným úsilím „čím vernejšie stvárniť život hrdi­nu na podklade zachovaného ar­chívneho materiálu“. Uzemnenou hisíorickostou básnickej projekcie legendy. Interesantné pritom je, že práve manifestovaná „doku­­mentárnosť“ autorku tak logicky a tvorivo natoľko účinne oprávňu­je povzniesť príbeh o Jánošíkovi do polôh veršovanej ľudovej ba­lady a čarodejnej folklórnej roz­právky. Z toho vyplýva jednak vi­diteľné „preorganizovanie“ jáno­šíkovského deja, jednak nový bás­nický kolorit jánošíkovskej legen­dy a jednak vynachádzavá aktua­lizácia ďalších rozprávkových mo­tívov okolo Jánošíka (najviditeľ­nejšie určite v kompozičnom a ideovom prínose postavy Matúša Jakubisku). Na dôvažok — a na zdôraznenie humánnej i sociálnej idey legendy — si Figuii utvorila ešte priestor na básnické domys­lenie národného zmyslu jánoší­kovského lieroizmu. To menovite v dvoch rámcujúcich básnických častiach, nazvaných Rodná zem; lenže aj v esejistickom autorskom Príhovore, ktorý tu nadobúda plat­nosť umeleckého kréda. Pravdaže, ponad to všetko vyvracia aj pove­ru o terajšej neproduktívnosti ver­šovanej epiky. Vytvorila básnickú skladbu krásnu aj pôvabnú, čítavú aj múdru. (pš) DÍVAME SE PŘES RAMENO tentokrát národnímu umělci Adolfu Zábranskému Mistře, rádi bychom věděli, na. jaké knižní ilustraci právě pracu­jete? V roce 1980 jsem dokončil ilus­trace Slovenských pohádek od Bo­ženy Němcové, na nichž jsem pra­coval s jistými časovými přestáv­kami pomalu deset let. Kniha vy­jde v nakladatelství Albatros. Jak se vám tedy pracovalo? Jako vždy těžce. Nejsem z rodu malířů, jimž se pracuje lehce. Těch deset let práce je toho dů­kazem. Cím vás kniha Slovenských po­hádek především zaujala? Je z pera Boženy Němcové. A to je co říci! Navíc právě Slovenské pohádky mají v sobě nejen poezii, ale i hluboký podtext, jak říkají znalci literatury. Ten podtext je stále platný, a proto i dnešní. Ma­jí tedy co říct i dětem naší doby. A nejen dětem! Rádi bychom proto seznámili naše čtenáře s jednou vaší ilustra­cí Slovenských pohádek. Můžeme se vám tedy podívat přes rameno? Ilustrace jsem již odevzdal do nakladatelství. Souhlasím však, abyste jednu z nich publikovali. Snad vám to vyjde. Děkujeme vám, Mistře! Za re­dakci Nových knih i za čtenáře. A do další tvůrčí práce vám pře­jeme hodně úspěchů. —n. Foto Josef Nikodým

Next