Obrana Lidu, červenec-prosinec 1970 (XXIX/27-52)

1970-11-21 / No. 47

PLUJÍCÍ ČETNICTVO na Severní svatbě i jinde Propagandistické aranžmá Je té­měř vždycky stejné. Neiprve se hra Je téměř lyrická předehra o nutnosti obrany z4padního světa a pak se už fortissimo rozehraje hlavní part 0 komunistickém nebezpečí, ohrožu­jícím svět. Potom vyplují z válečných přístavů válečné lodě. V uplynulé částí letošního roku byl ruch ve vá léčných přístavech, kde kotví lodě flotil členských států Severoatlantic­kého paktu zvláště patrný. Námořní r.’aiiévry se konaly ve všech mořích oblévajících Evropu a je zvláště zajíma­vé (i přes stálé zdůrazňování obran­ného charakteru těchto námořních cvičení), že zvláště rušno bylo ve stredomorské oblasti, tedy v konflikt­ní oblasti, kde demonstrace síly byla považována za zvlášť důležitou, dále pak v oblastech severního křídla NATO, kde se zřejmě počítalo s pro­­vokačním účinkem vůči Německé de­mokratické republice, Polské lidové republice a Sovětskému svazu. Listujeme-li v letošním kalendáři, pak zjistíme, že sé už v únoru sou­časně se cvičením ozemních sil Se­veroatlantického paktu, které jsou umístěny v Norsku (cvičení mělo krycí název „Arktický expres”), ko­naly velké námořní manévry, nesou­cí Jméno „Arktický led”! Jejich úko­lem bylo procvičit součinnost lodí norského námořnictva a trvalé spo­jení válečného námořnictva NATO v Atlantském oceáně. Velký význam se při akcích věnoval problémům po­sílení pozemních vojsk NATO na se­verním křídle, proto jako jednou z hlavních akcí manévrů bylo vylo­dění námořních výsadků v prostoru Söröiy a Gratangenu. Prostory cviče­ní byly v blízkosti hranic Sovětského svazu. Podle plánů velitelství NATO vy­­"ždějí na širá moře i válečné flotily nských zemí paktu, jichž se sice americké válečné lodě neúčastní, ale cvičení samo Je pod kontrolou funk­cionářů NATO. Takovým cvičením by­la „Epická bitva“, kam byl jako emi­sár vyslán americký admirál Rivero. Je nutno podotknout, že „Epická bit­va” se odehrála letošního dubna, te­dy ještě před devadesátidenním kli­dem zbraní na Středním východě, te­dy Ještě před 7. srpnem, kdy příměří vstoupilo v platnost. Vylodování námořních výsadků, do­provázení a maskování konvojů a ú­­koly, součinnosti se procvičovaly 1 při největších 'manévrech NATO ve dnech 3.-15. června, pod názvem „Don Patrol” a to opětně ve vodách Středozem­ního moře. Účinkovalo v nich 60 vá­lečných lodí a 300 letounů Velké Bri­tánie, Itálie, Řecka a Turecka pod ve­lením již zmíněného amerického ad­mirála Rivery, který je v současné době vrchním velitelem sil NATO v jižní Evropě. Do společných opera­cí lodí a letectva byly zasazeny le­my nesoucí nukleární zbraně. Za nejtypičtější cvičení námořních sil NATO pokládá odborný tisk ma­névry „Severní svatba“ z druhé po­loviny září, které se konaly v pří­stupových oblastech k Baltskému mo­ři, v Severním a Norském moři, me­zi Faerskými a Shetlandskými ostro­vy. Podle britského listu Times.bylo v době manévrů v těchto oblastech ' soustředěno 180 lodí, včetně lodí le­tadlových, křižníků a ponorek, dále pak 150 letounů Spojených států, Británie, NSR, Kanady, Belgie, Ho­landska, Dánska, Norska, spolu se stálým námořním svazkem NATO v Atlantském oceáně. Bylo naiato 1 30 obchodních lodí. které „značko valy” konvoje. K plné spokojenosti* vedoucích funkcionářů neskončily, snad 1 proto, že jejich program byl až příliš náročný. Cvičily se společ­né akce spojeného válečného námoř­nictva při operacích na moři I ve vzduchu, pumové útoky a letecké přepady, protlponorková a protivzduš­ná ochrana svazků i jednotlivých lo­dí, dále pak ochrana konvojů. Plující četnictvo — námořní agre­sivní síla NATO, důležitý nástroj amé­­rické strategie imperialismu, mělo letos zvlášť horkých prvých devět měsíců roku Akce, jež jsme zazna menali, a zdaleka nejsou všechny, mají společného Jmenovatele: útočný charakter všech cvičínl. PkT T^vě rukopisné stránky denně — to byla norma, kterou sl uložil té­měř osmdesátiletý autor, když se roz­hodl sepsat své paměti, jejich první dli v modré vazbě a s titulem ,,Le Renou­­veau" vyvolal doslova senzaci. Náklad byl záhy rozebrán. Neúnavný autor se pustil do práce na druhém dtlu. V pon­dělí dne 9. listopadu 1970 večer odlo­žil pero, aby si na chvíli odpočinul. Srdeční mrtvice učinila toho večera tečku za životem generála de Gaulla 1 za rozepsaným rukopisem . .. Charles de Gaulle se narodil 22. lis­topadu 1890. Nastoupil vojenskou dráhu na důstojnickém učilišti v Salnt-Cyr a poději absolvoval 1 Vysokou válečnou školu v Paříži. V první světové válce se účastnil obrany Verdunu a byl ně­kolikrát raněn. V letech před druhou světovou válkou na sebe upozornil řa­dou teoretických publikaci o otázkách strategie a taktiky. Při vypuknuti druhé světové války ve­lel plukovník de Gaulle tankovému plu­ku a později divizi, která jako jedna z mála kladla na svém úseku úpornou obranu Guderlanovým pancéřovým, sbo­rům. De Gaulle byl v poli povýšen na • Britská královská lékařská společnost ovádi, že polovina lidi, kteří chrápou se dá vyléčit jednoduchým chirurgickým zákrokem, třicet procent by se mělo po­drobit psychologické léčbě a dvaceti procentům stač! uvázat šátek kolem úst. # Japonci vypracovali novou metodu při zpracováni ryb. Vykuchané ryby dá­vají do fermentačnlho roztoku, kde se rozpustí a pak se v odstředivce odstraní kosti a šupiny. Tekutý produkt je velmi výživný, bohatý na vitaminy a minerální sole. Na trh přichází v konservách. brigádního generála a později Jmenován do funkce náměstka ministra obrany. Po Pétalnově kapitulaci odešel do Gaulle do Londýna, odkud vyzval v červnu 1940 v památném prohlášeni fraucouzskou ar­mádu a všechny Francouze k dalšímu boji proti hitlerovskému fašismu, za osvobození, nezávislost a národní čest Francie. Z de Gaullovy iniciativy vznikl a hrdinsky bojoval bok po boku sovět­ských stlhačů francouzský letecký pluk „Nnrmandle-Němen“. Nelze také zapo­menout, že generál de Gaulle již v roce 1942 označil mnichovskou dohodu za ne­platnou. Koncem roku 1944 navštívil de Gaulle poprvé oficiálně Sovětský svaz. Návště­va i její výsledky byly důkazem toho, jakou vážnost přikládá de Gaulle dob­rým vztahům mezi SSSR a Francií, bez ohledu na různost společenského zřízení v obou zemích, a jaký význam těchto dobrých vztahů přisuzuje pro upevnění postaveni Francie na mezinárodním po­li 1 pro zajištěni budoucí evropské bez­pečnosti. Později po válce, když v letech 1958 až 1969 stanul nejprve v čele vlády a později jako francouzský president, prováděl de Gaulle politiku upevněni nezávislé role Francie. I když nepřesta­la být členem útočného paktu NATO, vytvořila si Francie za de Gaullova vede­ni proti vůli USA nezávislejší pozici uvnitř atlantického seskupení. v Návštěva presidenta de Gaulla v r. 1964 Sovětském svazu znamenala další krok v rozvoji francouzsko-sovětských vztahů. Příští návštěva presidenta de Gaulla v SSSR v r. 1966 a její výsled­ky, zejména podpis společné sovětsko­­francouzské deklarace, k němuž došlo po rozhovorech de Gaulla s L. 1. Brežně­­vem, N. V. Podgorným a A. N. Kosygi­­nem, představuje důležitou kapitolu v historii vztahů obou zemi. hlavni směry rozvoje v oblasti Vytyčila politic­ké, obchodně-ekonomlcké a vědecko­technické spolupráce. ky Hodnotíce tyto pozitivní politické kro­generála de Gaulla, nezavíráme ovšem oči před tlm, že byl odpůrcem komunismu jako Ideologie 1 jako spo­lečenského zřízeni. Když se chápal mo­ci ve Francii, zničené válkou a zahan­bené porážkou z r. 1940, snažil se če­lit vlivu komunistů — hrdinů odboje. Tato orientace byla i později určující v jeho vnitřní politice. De Gaulle se bez­pochyby snažil svým způsobem vytvořit velikost Francie. Byl však v zajeti své­ho původu, výchovy a především své třídy. Dával před nost schopnostem jednotlivců před si­lou mas. Pro svů smysl pro řád spo léhal vlče na auto ritu než na demo­kratickou kontrolu. Jeho návrat v 1958 do čela státu a vytvořeni autoři tatlvnlho systému nutno z vnitropolitického hlediska chá­pat jako nástup jeho vlastního pojetí buržoázni demokracie, jež v té době především odpovídalo potřebám a zá měrům části francouzského velkokapi­tálu. Antikomunlsmus neoslepil však de Gaulla natolik, aby jej zbavil poli­ tického realismu. Připomeňme, že byl např. prvním západním státníkem, který uznal realitu a definitiv­nost hranic na Odře a Nise a toto stanovisko znovu zaujal 1 ve svých pí­semných pamětech. Osobnost de Gaullo­va patří tedy již historii. Lze však již nyní říci, že zesnulý generál byl nej­­výraznějšl osobnosti francouzské vlád­nouc! třídy za poslední tři desetiletí. P. Poslední postava velké koalice Američané a jejich saigonští spojenci jsou páni/ jen v té části jihovietnam­­ského území, které je obehnáno ostnatým drátem, minovými poli a pevnůst­­kaml. V severní části jUního Vietnamu dokonce t v postavení hnufntc nazvaném ,,0’Retlly” jsou jednotlivé baterie propojeny tunely z ostnatého drátu, aby jimi mohla být bezpečněji dopravována munice. „Středomořský” Nixon u papeže „Násir byl dosud sym­bolem naší jednoty. Po jeho smrti potřebujeme nové povzbuzeni; je jím nová unie, jež je ve sku­­tečnosti jádrem příští všeobecné panarabské so­lidarity,” pravilo se v komuniké, jež vydali v no­ci z 8. a 9. listopadu vedoucí představitelé Sjed­nocené arabské republiky, Libye a Súdánu. Tím byla světová veřejnost seznámena s plánem na vytvoření federace mezi třemi sousedícími stá­ty severovýchodního cípu Afriky. V prohlášení, ani v dalších komentářích se však neobjevil žád­ný přesný termín, dokonce nebylo řečeno nic bližšího o charakteru budoucího spojení.. Bylo jen stanoveno, že má probíhat ve dvou etapách. V prv­ní má být dosaženo „politického a hospodářské­ho osvobození", v druhé dojde k integraci tří ze­mí v hospodářské, kulturní, sociální a vojenské oblastí. Tato zdrženlivost svědčí o rozvaze, s jakou p"řt stupují vědoucí politici SAR, Libye a Súdánu k uskutečňování svého dalekosáhlého projektu Arabští představitelé se jistě poučili na příkla du vzniku a rozpadu egyptsko-syrské federace (SAR byla založena v roce 1958 a Sýrie z ni vy stoupila v roce 19611 že spěch a netrpělivost je jen na škodu trvalého svazku. Přitom je však zřejmé, že intenzívní práce na přípravě federace byly ihned zahájeny a že úko­ly vytyčené pro obě etapy mají být plněny sou­běžně. Vyplývá to ze zpráv o ustavení různých výborů a komisí a ze stručné charakteristiky je­jich práce. Především byl ustaven vrcholný orgán, politic­ký výbor, který egyptský president tvoři An­var Sadat, sůdánský mi­nisterský předseda gene­rál Džafar Nimajrí a li­byjský premiér plukovník Muamar Kadáffí. Bude se scházet pravidelně každé dva měsíce ke kon­zultacím. Plánovací výbor je vybaven pravděpodobně nej­­vyššímt pravomocemi, nebot jej tvoří výkonný výbor egyptského Arabského socialistického sva­zu, líbyjská t súdánská Nejvušší revoluční rada. V národní bezpečnostní radě jsou zastoupeni vedoucí představitelé pozemních a vzdušných sil armád všech tří zemí, kteří budou zabezpečovat vojenskou spolupráci a koordinaci. Byly ustaveny rovněž různé pomocné komise, iejfbhž těžiště práce bude v řešení a) politic­kých otázek, b] hospodářských problémů, cj sjednocování hledisek kulturních a činnosti sdě­lovacích prostředků. Politická komise např. podle listu „Al Ahram" bude koordinovat zahraniční oolitiku a určí společný vnitropolitický kurs pro masové organizace v Egyptě, Libyi a Súdánu. Zejména z dlouhodobého hlediska může mít federace, v níž by bylo na 50 miliónu obyvatel lna území větším než polovina Evropy) velký vý­znam nejen na Středním východě (nemluvě již o samotném arabském světě!), ale i na světové scéně. Socialistické tendence všech tři vlád, umoc­něné ještě spojením, jsou zvláště znepokojující pro imperialistické mocnosti a jejich zájmy v této oblasti. DrJ Jádro arabské iednotv •7 • / $ Choulostiví Britové Na mlhy i jiné nepřízně jsou Angli­čané zvyklí; dokonce až kupodivu chlad­ně, i když zase ne odevzdaně, přijali svého času i poslední zvoněni nad kdy­si všemocným velelmperiem. Ale snad o to jsou háklivější když se jim dnes někdo míchá do kuchyně, v niž se ješ­tě cosi vaří z kompetence zašlého mi­nisterstva kolonií, byt by to už byly jen odvary' Naposledy se tak stalo v těch­to dnnch, kdy skupina africkoasijských členů Rady bezpečnosti OSN přišla s po­žadavkem vtěleným do rezoluce, v niž je Británie Jídána, aby neposkytla ne­závislost státu rhodeských rasistů, po­kud « této zemi nalézající se pod brit­ským mandátem nebude vytvořena vlá­da s většinovým zastouoenim domoro­dých obyvatel. Dopadlo to jako už před­tím — britský delegát z velmocenské­ho křesla návrh vetoval. Avšak názory, které si vytvářejí národy Afriky a Asie o britské obojaké politice (slovní ba­last ujišťování, že se metropole posta­rá o průchod práva kontra opačné či­ny) se vetovat nedají. Kromě dříve la­bouristických a nyní konzervativních gest neesistuje nic, co by na sebe bra­lo alespoň podobu účinného kroku vůči ostudné skutečnusti rasového bahna, za což Britanie v případě Rhodesie, ře­čeno ohleduplně přinejmenším spolu­zodpovídá. je prý to věc vnitřní britské politiky, jak se zařídí. Ani to není pravda, orotože právo národů na sebe­­určenf je v tomto případě mimo vší po­chybnost. Ostatně ruka britského zá­stupce v OSN se zvedá dost často pro­ti, například když šlo letos o rezoluci, žádající důsledné uplatnění dekoloniza­­ce. Choulostiví britové tak produkují choulostivou politiku a zvedají obočí, když se setkávají s africko-asijským ne­­vděkem. Q Šarlatáni s dotazníky Nepodceňujeme význam i výsledky se­riózních sociologických prací vzniklých v kabinetech západních Vědeckých pra­covišť. Současně se to však v této čás­ti světa |en hemži všelijakými šarlatán­­skými sociologickými provozovnami. Tu­­hlB jeden americký profesor sestavil důmyslný dotazník, obejel s tím papí­rem kus světa, aby pak zjevil nové prav­dy o lidstvu. Ušetřeme si líčení o strastiplné decké pouti za poznáním a zjevme vě­ty pravdy rotnou. Pan profesor na nedávné západoněmecké sociologické estrádě do­kazoval, že nejmenši zájem o politický, společenský a hospodářský pokrok jeví jeho „spodní třída“, (rozuměj — dělnic­ká třída) zatímco daleko vpředu je in­teligence, patřící do jeho „horní třídy“, (rozuměj — buržoasie) protože charak­terem práce se vlastně napořád zabývá úvahami o pokroku; a už vůbec jako nejupachtěnějši v honbě za pokrokem vypadá z páně profesorova vzorku eli­ta této horní příčky — kapitalisté. Ko­nečně někdo našel odvahu a nastavil zrcadle těžkým pracháčům, jejichž usoužené obličeje až dosud mnozí při­pisovali starostem o rozhojňování prke­­nic. Omyl. Vrásky těchto pokrokářů jsou zřejmě od honění „spodní třídy” do po­kroku. Nové? Převratnél • Neodzbrojitelná Amerika V zemi „všech možností“ mají nesmě­lé diskuse o zbrojním potenciálu v ru­kou obyvatelstva již svou tradici. Na počátku dvacátých let, když došlo v amerických velkoměstech k novému rozkvětu podnikatelství pod pirátskou vlajkou a teklo příliš krve policejní, zlo­činecké, ba i pokojnému obyvatelstvu pouštělo podsvětí hojně žilou, doputova­ly diskuse na pistolnickou tematiku do­konce i do Kongresu. Tam se pak zá­znamy o nich podle dobré tradice ulo­žily do bezedných sejfů stěží řešitel­ných problémů. Od té doby se diskuto­valo o vyzbrojeném občanstvu často. No­vé oživení do rozpravy vnesly vražed­né výstřely na presidenta Kennedyho, jeho bratra Roberta a duchovního Kin­ga. Rozhořčení politici, pastoři a jiní tribuni se tázali, kam spěje země, v níž může kdekdo koupit kulomet a rozsévat kolem sebe olovo. Americký president si už z volebních důvodů nemůže dovo­lit oslyšet ’ taková volání, protože vzá­pětí by byl obviněn, že nedbá zájmů ze­mě. Avšak i na to je tu již osvědčená procedura. Ustaví se presidentská komi­se a ta pak může jednat jednou nebo třeba i dvacet let. Předsednictví v tako­vém orgánu si naposledy vyzkoušel i mladší presidenta bratr povalečného amerického dr. M. Eisenhower, který konstatoval, že se jejich práce setkala se „zaslepenou vlnou emociálního odpo­ru”. Američané prý milují své zbraně. To je ovšem nepřesná shovívavost. Ame­ričané si zvykli na násilí v ulicích měst, v obchodních i politických. transakcích jako na smog z výfukových plynů. Pro 25 miliónů lidí, kteří tahají po kapsách revolvery a 93 majitelů dalších paleb­ných prostředků byl pobuřující a krot­ký návrh komise omezit vlastnictví zbra­ní na ty, kdo mohou prokázat, že je po­třebují. Takovou potřebu ovšem může snadno prokázat kdekterý násilník, ale o to nejde. Komise skončila tam, kde je­jí předchůdkyně. Odzbrojit občana by znamenalo zasáhnout do jeho svobod. A tak budou mít dále volnou mušku střelci na živé cíle. A rovněž všichni ti, jimž chladná ocel v kapse léčí něja­ký ten komplex nebo je jen ubezpeču­je, že mohou být kdykoli stejně tak dob­ří, jako ten správný chlapík na obrazovce, jenž tam právě samojediný už čtrnáct dní ko­sí pluk poldů kus po kuse. -vlii­

Next