Rudé Právo, září 1969 (XLIX-L/205-230)
1969-09-11 / No. 214
NA AKTUÁLNÍ TÉMA Právo mluvit za dělnickou třídu? jpanu Čermákovi z Prahy-Vršovic se nelíbí, že občas napíšeme o dělnickém původu některých představitelů, že se i mnohý z nás netají při svém psaní dělnickým původem. »Nepište, že funkcionáři a vy jste dělníci, jste spíše bývalí, a to před více než 10 nebo více lety, a to už nejsou dělníci...« Pak se široce rozepisuje o tom, že se všechno dělá špatně, každý, kdo není u ponku, je darebák a lump, a oni, dělníci, se na to dívat nebudou... Své »dělnické« povídání mockrát rozepsal, ]á, soudě podle čtivosti, dostal asi desátou kopií. Nestojím »za ponkem«, přesněji řečeno, nepohybuji se ve sklářském »veřtatu« už mnohem déle než .10 let, ale za dělníka se pokládám, [sem hrdý, že jsem dělník, nestydím se za obtíže, které jsem právě v důsledku toho, že mi nebylo dopřáno dostatečné vzdělání, musel při práci ve státní správě, ve straně i v novinách překonávat. Nikdo mi nic neslavil, nikdo mi nic na to, že jsem vlastně dělník a že tedy nemohu znát to nebo ono, nedal, to, co mi chybělo, jsem musel dohánět při práci po večerech i nocích. Je to tak, že mnoho lidí je, vlastně, podle pana Čermáka, byli dělníky a nyní zastávají ve veřejném i v politickém životě různé funkce. Mnoho lidí naopak zastávalo tyto nebo jiné funkce dřív, byli tím či oním, zkrachovali tam či onde a nyní jsou dělníky. Mezi ně zřejmě patří i pan Čermák. Kdo má v tomlo případě větší právo mluvit jménem dělníků? Není a dloubu ještě nebude dělníkem ten, kdo se před pár měsíci navlékl do kombinézy. A hodně vody uplyne, než se s dělnickou třídou natolik sžije, aby mohl mluvit jejím jménem. Jeho vzdělání, jeho bývalá činnost mu umožňují vyvyšoval se nad dělníky, někdy je i ubalamutit. A nic mu nebrání, naopak zlost nad ztraceným majetkem, probranou kariérou, zhatěnými plány ho pobízí к »sepsuti« všeho, co je výš než »spodek«, do něhož se proti své vlastní vůli dostal. Ale pánům Čermákům by neměli »skákat na špek« skuteční dělníci, и nichž příslušnost к dělnické třídě vypěstovala třídní vědním. Kdo jiný má ty samozvané mluvčí dělnické třídy, banobitele toho, co dělnická třfcja za dlouhá léta vykonala, odkázat do patřičných mezí? Jsou to lidé, kteří vlastně nenávidí dělnickou třídu a štítí se jí. Proto mají i nepříčetnou zlost na to, že z jádra dělnické třídy, z jejích řad vyrostli takoví, kteří mohou spravovat, řídit a třeba i dělat novinyl Psali jsme už o tom, jak jeden tatový samozvanec, ohánějící se zájmy dělnické třídy, se posmíval zasloužilému umělci s. Famirovi, malíři, sochaři, sólovému tanečníku i divadelníkovi a publicistovi, že v mládí býval dělníkem. Jak soudí o dělnících jakýsi údajný pán Kovák z Přerova, je cítit z těchto slov: »Říká se, že KSČ je stranou dělníků. Někdy se ještě přidávají rolníci a pracující inteligence. Proč se to říká, když jsou v ní zastoupeny všechny vrstvy občanů a podle stanov jsou sl všichhi rovni? Mají snad učitelé, technici, úředníci atd. volat „Ať žijí dělníci!“ a sami se smířit s tím, že je někdo stále nebere na vědomí, že členství ve straně je víc než vědomosti odborné? К čemu tedy nabádáme své děti do učení, když po vystudování sami poznají, že vládnou dělníci, že jsou ve společnosti jen trpěni a veškerá pravda a poznání je překrucována jen podle cílů?« Podobných nehorázností je v dopise pana Sováka víc, ale zůstaňme u těchto: Tedy toJ že KSČ je stranou dělníků, se neříká, ono tomu skutečně tak je. Protože právě dělnická třída je podle zásad vědeckého socialismu povolána svým charakterem к tomu, provést ony obrovské společenské přeměny, na nichž závisí budoucnost celé společnosti. A všichni ostatní vstupují do stranv s vědomím, že vstupují do strany dělnické. Vyžaduje se ud nich, i když mají stejná členská práva, aby uznali toto poslání dělnické třídy a postavili se na její stanovisko. Toto poslání dělnické třídy pan Sovák a jemu podobní nechtějí uznat. Dělnická třída a dělnici jednotlivě jsou jim jaksi sprostí, ne dost »пбЫ« к tomu, aby vedli, řídili společnost. Přitom však tito pánové, když se jim to hodí, si dovolují argumentovat dělnickou třídou, vyhrožují jejím jménem vládě a vedení strany, lákají dělnickou třídu do dobrodružných akcí. KSČ je stranou dělnické třídy. A proto asi pan Sovák soudí, že »ÜV KSČ nemůže mít právo ukládat něco vládě a jiným orgánům nebo organizacím, které nejsou čistě stranické ...«. ÜV KSČ nic vládě neukládá, ale stanoví politickou směrnici pro určité mezidobí, kterou se musí řídit i komuntsté-členové vlády a její komunistický předseda. Právě tak, jako se tou směrnicí řídí komunisté v ROH a v jeho orgánech, ve Svazu čs. žen, v mládežnických organizacích a všudel Jsou to směrnice ústředního výboru strany, jejímž jádrem jsou dělníci a jejíž politika je a v každém případě bude dělnická. Nenávist, nevíru, pochybnosti, které Sovákové kolem sebe šíří, by měla odsoudit především dělnická třída, jíž se tito pánové štítí, ale které se všelijak vnucují, když jde o to, poštvat je proti straně. Nejde nám o Sováky, ale o skutečné pochopení u všech poctivých, jež pochopit chtějí, že komunistická strana tu není proto, aby vládla všem, ale aby sdružila nejlepší část dělnické třídy, rolníků a pracující inteligence. Ani těm, kteří se v komunistické straně sdružují, nikdo nevládne, ale vyžaduje se od nich, aby vzorně plnili své povinnosti bojovníků za socialismus na všech místech, kde jsou. Ať je to »u ponku«, v národním výboru, ve vládě nebo v ÚRO. Jsme si vědomi, že tomu tak vždy a všude není. Že někdy komunista pracuje na určitém místě hůře než nečlen strany, že Romunisié jako jednotlivci i orgány někdy chybuji, někdy, dočasně nemusf být na 100 % správná i celková linie strany. Komunisté však sami, bez rad pánů Sováků a jiných »přátel lidu«, své chyby napravují a nepoctivých lidí ve svých řadách se zbavují. Přitom mne napadá, jak dosáhnout, aby v komunistické straně se sdružovali ti nejlepší jak z dělnictva, tak ze řad ostatních pracujících. Postupují tak v Komunistické straně Sovětského svazu. O těch, kdo se hlásí do strany, rozhoduje celý pracovní kolektiv, zda jsou hodni cti být členem předvoje dělnické třídy. Aby to bylí opravdu nejlepší z nejlepších. JIŘÍ SVOBODA Začalo to inzerátem, který si ing. Mikuláš Bokšay přečetl v novinách: Výrobní zemědělská správa v Modrém Kameni potřebuje odborníka-živoěicháře. Přihlásil se. Odpověď přišla obratem: »Máme o vás zájem. Přijďte osobně ...« Za několik dnů odezněl u inženýra Glucha na Výrobní správě tento dialog. »Jsme rádi, že chcete u nás pracovat, jenomže ...« »Snad mě někdo nepředběhl...« »To ne, přijmeme vás, jenže úředníků máme dost. Byli bychom rádi, kdybyste přijal místo zootechnika v Nenincích. Je tam dosti veliké JZD. Kromě 250 dojnic tam mají i snůškovou halu pro 12 000 slepic. Tam potřebujeme především odborníka.« Chvíli váhal, přemýšlel a pak řekl: »Dobře. Mám ovšem podmínku: byt a zaměstnání také pro manželku — absolventku ekonomické školy.« □ □ V obci, která leží na jihu středního Slovenska, jsou lidé jako všude jinde: více 1 méně pracovití, málomluvní i klevetní, kteří rádi brousí své jazyky na jiných. Ani novým lidem se nevyhnuli. »Ä, nový Inženýr. Jen aby něco dovedl. Jenomže prý není ani z rolnické rodiny. A ta jeho panička je taky z města. Takoví naše družstvo nespasí. Kdoví, zda v našem Zapadákovu vydrží dvě tři neděle. Vždyť jsou to panští lidé oba dva ...« Se svými řečmi však neuspěli. »Jakýpak pán, když ráno před pátou už uhání na pionýru přes vesnici do dvora, Den co den je ve stájích. Panečku, ten má oči všude a poruchu na dojicím přístroji v momentě odstraní. I v silážování se ohromně vyzná. Pravda, pořádek má rád ...« Tak hodnotili mladého inženýra krmiči a ošetřovatelé, kteří ho po příchodu raz-dva prokoukli. Třeba říci, že ze začátku se mnohým nezdály jeho novinky a zejména nepřesnost při sestavování i vydávání krmných dávek. Ovšem, díky jemu dojlči a krmiči už nemají paušuin! odmcny T.iri* Коти no. níže podle toho, kolik mléka vydojí a také kolik telat odchovají. V živočišné výrobě se vydělává 2000—3500 Kčs měsíčně. Dojívost není bůhvíjaká; vloni nadojili od krávy necelých 2300 litrů.- Krmili však většinou slámou, protože sucho zničilo jetel i vojtěšku. Ekonom družstva Vincent Híveš ovšem ví, že příchodem nového zootechnika 1 z chovu krav budou co nevidět slušné příjmy. Inženýr má stále tužku a papír v ruce a počítá. Je optimista. »Nebojte se, na krávy už nebudeme doplácet. Objemných krmiv už teď máme více než loni za celý rok. A kukuřice je krásná. Začneme ji sekat v mléčné zralosti. Musíme mít na každou krávu alespoň 120 centů kvalitní siláže. Byl by v tom čert, abychom letos nenadojili od každé krávy těch 2500 litrů. A snad i více ...« Pak se potutelně usmál a dodal: »A mám ještě jeden trumf, ještě něco uděláme .. .« A to něco už má vlastně i za sebou. Někdo sice říkal, že prý je to záležitost riskantní, ale on věděl, že se to vyplatí: koupil téměř na svou p£st 33 kusů krásných — už připuštěných — jalovic, dánské červené plemeno. Některé se už otelily a mléko z nich přímo teče. Rekordérka v prvních dnech dávala po 12 až 13 litrech (na jedno dojení). Dnes už dává patnáct ráno a tolik 1 večer. Když dojiči říkají, kolik dojí od »dánek«, lidé kroutí hlavami: to prý není možné. □ □ Mladší Vinco Nemčok, ošetřovatel slepic, měl na starosti 2000 až 3000 nosnic a od každé získal za rok 170 až 180 vajec. Říkával: »Kde se tolik vajec bere v těch slepicích...« A téct? Každá bílá leghornka z těch 12 000 snese 220 vajíček do roka. jenomže je nekrmí jako v minulosti, ale speciálním krmivém z míchárny krmiv v Březinách u Zvolenu. Pravda, inženýr se něco netelefonuje a nalítá, aby krmivo nechybělo. A i těch 220 kusů se mu zdá málo. Snúška se miisí zvýšit ještě alespoň o 20 váfec. □ □ I když jsem měl možnost seznámit se s výsledky jednoroční práce inženýra Mikuláše Bokšayho, přece jen mi to nedalo, abych se nezeptal: »Nelitujete, že jste „zakotvil“ v tomto neznámém družstvu?« »Pro mne byla tato obec skutečně neznámou: nikdy jsem o ní neslyšel. Ovšem nelituji. Tady je náš domov. Také s lidmi dobře vycházím. Rozumíme si, i když naše dialogy jsou někdy slovensko-maďarské. Jsem dokonce rád, že teorii ze školy mohu konfrontovat s praxí.« JÄN BARTÖK I Inženýr staví laťku výš... 1 V PODHŮŘÍ ŠUMAVY Foto Z, BURIÁNEK Opravdu jenom naletěli ? (Pokračování ze sír. l.j Kdo nevěří, ať tam běží, je toho v Mladé frontě ze 17. února 1969 celý trojsloupec s mnohoznačným motem: »Nové pravdy se vždy připravují ve sklepích násilí... Antoine Saiot- Exupéry.« Ještě to autorské hlubokomyslné zamyšlení na konci stojí také za pozornost: »Provokace? Msta? Pokus o zastrašování?« ptá se Jiří Navrátil, aby suverénně rozhodl: »V každém případě několikanásobné porušení zákonů této republiky .. .« HYSTERIE ODVÍJÍ SVÉ KLUBKO Knotkiáda odstartovala. A -mfa v Rudém právu 18. února okamžitě chytá býka za rohy: »Mentální vandalství se nevybíjí, jen v činech z Černé kroniky. Leckdo se zjevně snaží přenést svou duševní úroveň i do politiky. (... / Otřesný případ z Ostravska, popsaný podrobně ve včerejší Mladé frontě, je toho zřetelným dokladem. (...] Dva muži mu Ipanu f. K.j fackami a násilím připomněli, že angažovat se pro polednový vývoj není jen tak, že mají dost sil, aby si vyrovnali účty. Tahle motorizovaná návštěva z temnot znovu připomíná, že prostě někdo chce vydírat a zastrašovat. A dává na srozuměnou, co by podobní lidé učinili s mocí, kdyby ji mohli jen na okamžik dostat do rukou.« Pak novinami proběhl dlouhý dopis, který na základě dalších »výpovědí« pana Knotka sepisuje pro předsedu vlády místní organizace SPB v Hlučíně a předsednictvo 0V SPB dokonce protestuje u ministra vnitra. Pod titulkem Gangsterské způsoby na Hlučínsku tvrdí Práce 20. února, že »na Ostravsku není tento případ jediný ...« Lidová demokracie 21. února (K případu gangsterství podivných živlů) rozšiřuje seznam hrůz: na J. Knotkovi se nejenom žádaly »adresy progresivních funkcionářů«, ale byla mu podezřelými individui učiněna i domovní prohlídka, přičemž ti dva »vyházeli ze skříně všechno prádlo a postupovali typickými metodami, známými z II. světové války«. Prostě a jasně »šlo o případ politického gangsterství«, sebejistě konstatuje Lidová demokracie. V tentýž den proniká hlučínská ozvěna i do básnických žánrů a Práce ve svém rozhlásku ohlašuje »baladu hlučínskou«, v níž si její oblíbený veršotepec JAN z plna hrdla zarýmoval: »Někdo pro zlost nemá ventil, na karbid mu kape, a když. dojdou argumenty, tak se na nás sápe. Přišil dva — a pod almarou hledali sklad zbraní. A že našli bélu starou, byli navztekant...« A na karbid kapalo dál: Práce — Gangsterské přepadení zatím neobjasněno, Večerní Praha — Strach z prozrazení? Kdo a proč ztloukl člena SPB? atd. atd. Případ dostává zjevně politické obrátky. Vedoucí ústředí rehabilitačních poraden dr. R. Váhala ve Večerní Praze dochází к nepochybným závěrům, že »metoda, které násilníci použili, je metodou fašistických bojůvek«. A Jiří H á s v téže tiskovině využívá výpovědi pana Knotka, jakož i některých dalších »faktů«, mj. i známého případu s autem pana Kadlčáka к útoku na Bezpečnost a obviňuje ji ze »selhání«, které »přímo torpéduje« vůli federální vlády a její programové prohlášení... »VIDIM větší nebezpečí ZLEVA« Každé proč má své proto a ani hlučínští gangsteři nejsou bez pozadí. Mladá fronta af chtěně či nechtěně na ně poukazuje dva dny po svém senzačním hlučínském odhalení. 19. února cituje rozhovor Josefa Smrkovského, tehdy ještě člena předsednictva OV KSČ, přetištěný odjinud: OTÁZKA■' »jak hodnotíte nyní politickou situaci?« ]. SMRKOVSKÝ: »Uspokojuje mě. Předpokládal jsem to a nemám ohavy z nové krize, jmkud nebude záměrně vyvolána. Když už, o tom hovořím, vidím větší nebezpečí pro žádoucí klid z křídla, kterému se říká levice (podtrženo námi — zh>), lépe řečeno ze strany dogmatiků a sektářů než z takzvané pravice, kde máme možnost každý nepřátelský Čin nebo jen pokus o něj okamžitě paralyzovat...« Htučínský případ-, podobně jako naaranžovaná autonehoda majora Chlumského-Kadlčáka, prý »svědka« o smrti Jana Masaryka, záhadná smrt děcka manželů Bicanových, strašidlo anonymů obcházející redakcemi vlasteneckých listů atd. atd. — to vše se nabízí veřejnému mínění, vemlouvá se v jeho city a emoce, vnucuje se jako důkaz, jenž chce přesvědčit, že hlavní nebezpečí vůbec naní lam, kde ho vidí třebas listopadová rezoluce, ale úplně jinde, jak lo formuloval třebas právě soudruh Smrkovský. Proto dej si, občane, dej si pozor, »co by podobní lidé učinili s mocí, kdyby ji mohli na okamžik dostat do rukou ...« (-mfa- v RP). Po pravdě řečeno, nad hlučínským případem se brzy objevily otazníky. Každopádně Rudé právo napravuje svou unáhlenost už 21. února, kdy upozorňuje na rozpory v Knotkově výpovědi: pan Knotek sice ohlásil Veřejné bezpečnosti svou příhodu hned za tepla, ale teprve později v nové výpovědi se rozpomněl, že ho ti podaření hosté také zfackovali... Když se na záhadné přepadení pomalu zapomínalo, snad právě pod dojmem zřejmé neserióznosti celé záležitosti, začala Práce splasklou bublinu znovu nafukovat a 9. března jl opět oživila v podčárníku s drásajícím titulem: Ve strachu se žít nedá. Strach občana Knotka, kterému mezitím zase kdosi zvonil a kdosi psal anonymy, se už přenesla do celého Hlučína (»hlučínská veřejnost tonula v nejistotě«) a šířila se dál a dál. Strach byl o to strašlivější, že se nad slunce jasněji dokázalo, jak Veřejná bezpečnost vůbec nedbá o ochranu občanů! Neboť »VB nezačala Ihned stíhat násilníky ani se nešla podívat na místo činu«, tvrdí Práce. »To také nyní vzbuzuje ve veřejnosti nejrňznější dohady ...« Pak to ještě rozmázl Vilém Hejl v Zítřku (Hluk kolem Hlučínská), i když z konfrontace faktů byl na nejlepší cestě к zpochybnění aféry, dodal jí spíš ještě na formátu. Jeho celostránkovou meditaci, v níž sl přišla na své hlavně Státní bezpečnost, uzavírá lakonické oznámení: »Dnes skončila v budově ČNR schůze výboru pro právní ochranu občanů. Na jejím programu byl i případ »Hlučínsko«. Stihomam bujivě přerůstal hlučínský byt páně Knotka ... 4P М «Ж 4P П Л A I BII IMIP »IMIV inuunu vJOlYIE NALETĚLI« — PODRUHÉ? Pak bylo mnoho lidí zaměstnáno vyšetřováním, mnoho papíru se popsalo, kromě toho, co potiskli neúspěšní autoři politické science fiction v českých sdělovacích prostředcích. A konečně 20 srpna dělá ČTK v oficiálním sdělení tečku: »Při dalším vyšetřování tohoto případu VB zjistila značné rozpory ve výpovědích J. Knotka.« Byia např. vyvrácena »Knotkova výpověď, že po odchodu obou mužů še oblékl, zamkl byt, sjel výtahem do přízemí, proběhl sklepními prostorami až na druhý konec domovního bloku, kde vyběhl ven a pak ještě spatřil pachatele nastupovat do auta a odjíždět. Ukázalo se, že to především nemohl stačit časově a že sklepní průchod mezi Jednotlivými budovami bloku je zcela zazděn ...« atd. A proto, »vzhledem к tomu, že vyšetřováním se nezvratně prokázalo, že к přepadení J. Knotka vůbec nedošlo a že si celý případ vymyslel, rozhodl vyšetřovatel MS VB Ostrava trestní řízení zastavit.« A když tuhle výmluvně suchou ofi.ciální noticku .dostali redaktoři příslušných listů do rukou, nemrkli ani brvou. A proč by se měl taky někdo červenat či kát se či, nedej bůh, se aspoň slušně omluvit? Svedlo se to na Kadlčáka, proč by se to nemohlo svést na nějakého občana Knotka? My nic, my muzikanti. Nanejvýš: »Tak trochu jsme naletěli...« Opravdu jenom naletěli? (zh) J EDNOTA STRANY, PŘEDEVŠÍM IDEOVĚ politická jednota, byla narušována dávno před lednem 1968, i když si to tehdejší vedení strany, zvláště na ideologickém úseku, dlouho nepřipouštělo. Již od roku 1956 dochází к postupnému, zprvu opatrnému, přesto však od samého začátku cílevědomému a soustavnému pronikání nemarxistických myšlenek do ideologické práce. Nutný boj proti dogmatismu je tak spojen s pronikáním buržoazní ideologie. Naši odpůrci se poučili z porážky, kterou utrpěli při pokusu o kontrarevoluční puč v Maďarsku, a soustředili se především na ideologickou oblast. Využili přitom nejen zkušenosti poúnorových emigrantů, ale především všech chyb a nedostatků, kterých se strana v ideologické práci dopustila. Zvláště spoléhali na demokratické tradice, na masarykovskou ideologii i na celý stranický systém, které působily v ČSR legálně až do února 1948. Byla to Ideologie pravicových sociálních demokratů, reprezentovaná Vilímem a ostatními, i ideologie nacionální a socialistické frazeologie, reprezentovaná představiteli buržoazních živlů v národně socialistické straně. Ideologie, která odmítla programově třídní boj, která prosazovala masarykovský humanismus, jeho revoluci hlav a srdcí. B uržoazie měla v Československu velké ideologické zázemí, pracovala dlouhodobě, zaměřovala se především na určité oblasti společenských věd i na jednotlivé pracovníky. Tak se postupně buržoazní i vyloženě antikomunisťcká teorie dostává na stránky našeho tisku, do rozhlasu a televize, zachvacuje společenské vědy, proniká do výuky marxismu na vysokých školách, Vysokou stranickou školu nevyjímaje. Jednotlivé pokusy o zastavení tohoto nástupu Duržoazní ideologie byly pravicovými živly ve straně odráženy pod záminnou boje s dogmatismem. Skutečný boj proti dogmatismu se však nevedl. Ti, kteří v minulosti nejednou skloňovali pojem stranickosti ve všech pádech, začali vystupovat s tím, že stranickost je v rozporu s vědeckostí, že marxismus jako ideologie dělnické třídy je v rozporu s pojetím marxismu jakožto vědeckým učením, protože každá ideologie, tedy i marxistická, je prý, podle Marxe, falešným vědomím. Slo o pokusy likvidoval revoluční podstatu marxisticko-leninské ideologie pod heslem tvořivého rozvíjení marxismu. S postupem let těchto pokusů neustále přibývalo, nahrávaly tomu i administrativní zásahy, к nimž vedení strany sahalo, aniž by důsledbyl ještě humanistou a »nezradil sám sehe«. Návrat к základům marxismu, zdůrazňování »univerzálního humanismu«, takzvaný autentický marxismus není ve skutečnosti cestou zpět od »karikatury marxismu« к marxismu originálnímu, ale snahou o revizi marxismu. Dřívější dogmatikové, pozdější tvůrčí marxisté, absolutizují jednotlivé myšlenky z raných Marxových děl a opět je vykládají dogmaticky. Jejich cesta od »umrtvené myšlenky к myšlence živé« je cestou nihilistické negace. Dogmatismus a strnulost marxismu vyplývala prý z toho, že všichni pouze opakovali a různě pozměňovali známé stalinské teze. Tento stav měl být jejich tvůrčím činem překonán, dochází ke »globální reorganizaci pojmů«, к frontálnímu a bezohlednému útoku na všechny dosavadní hodnoty. Protože nadměrná konformita postojů v politice i ve společenských vědách ně organizovalo každodenní ideologický boj. Nic nejsou platná správná usnesení strany o důležitosti ideologické práce, zůstávají-li pouze na papíře, není-ii cílevědomě rozvíjena výchovná práce a nechává-li se volné pole pro působení buržoazní ideologie. S tále více se к nám přenášely různé západní módy »marxologů«, stále více byla naše země navštěvována různými buržoazními experty na ideologii, různými filosofy a ekonomy. Vše pod správným heslem, chceme-li s buržoazní ideologií bojovat, musíme ji lépe poznat. Místo boje však dochází к nekritickému přejímání buržoazních názorů, к jejich zcela otevřené propagaci. Uveďme několik příkiadů z filosofie. Podobně jako na Západě, je i u nás »mladý Marx« stavěn do protikladu se »starým Marxem«, o Ekonomickofilosotických rukopisech se hovoří jako o stěžejním díle, Kapitál a jiná významná díla ustupují do pozadí. Teze zdůrazňující, že bez »mladého Marxe« nelze pochopit »starého Marxe«, je absolutizována. Propagují se rané Marxovy spisy, kdy prý Marx je, jejich antidogmatismus se vskutku redukoval jen na maloburžoazní ideologii. Více než o jakýkoliv rozvoj filosofie jim šlo o »překonání fakticity daných poměrů« a nastolení jiných poměrů, jakých? O tom otevřeně napsal Sviták. Heslo »překonat fakticltu poměrů« znamenalo, podle Svitáka, oď totalitní diktatury к otevřené společnosti, к likvidaci mocenského monopolu a účinné kontroly mocenské elity svobodným tiskem a veřejným míněním. Öd byrokratického řízení společnosti a kultury »hrdlořezy oficiální linie к uplatnění lidských a občanských práv alespoň v rozsahu buržoazně demokratického Československa. S dělnickým hnutím, bez jeho aparátníků, se středními vrstvami, bez skupin ochotných kolaborantů a s inteligencí v čele.« (I. Sviták v odpovědi na otázku Odkud, s kým a kam? v Literárních listech ě. 1/1968.) znemožňovala individuální tvořivost, vedla к myšlenkové sterilitě, к pasivnímu přejímání, je prý bezpodmínečně nutné zbavit se všeho starého, přijmout »vše nové«. Marxismus prý při tom nelze očistit od deformací dogmatismu, nelze očisťovat to, co ve skutečnosti neexistuje, marxismus (ten nový, »tvůrčí«) je prý třeba teprve vytvořit, vytvořit nový model, do kterého bude teprve možné integrovat kybernetiku, psychoanalýzu, so ciologii apod. T ak např. Ivan Sviták ohrožuje nejprve marxistickou filosofii tím způsobem, že se v podstatě vrací tam, odkud ideově vyšel, к sociálně demokratické teorii demokratického socialismu. Jeho filosofování je více politikařením a ideologizováním než filosofií. I další nezůstali, podobně jako Sviták, jen u »sebereflexní filosofie«, neprovedli »zdůvodnění sama sehe«, neprozkoumali kriticky základní otázky, jak slibovali. Znovu a opět stejně dogmaticky pěstovali jako filosofii to, co sami kritizovali. Jejich kritická filosofie nebyla ničím jiným než nástrojem ideově politického bevštípit do hlav svých čtenářů a posluchačů, a dodejme, ne bez úspěchu, že marxismus v SSSR, to je stalinismus. Skutečný rozvoj marxistického myšlení se prý znovu vrátil na Západ, pokud jde o marxistickou filosofii, pak tvůrčím přínosem prý je například časopis Praxis vycházející v Jugoslávii. Časopis Praxis, který byl nejednou kritizován v Jugoslávii a jehož hlavní redaktor Gajo Petrovič byl vyloučen ze Svazu komunistů Jugoslávie, byl u nás dáván za vzor tvůrčího myšlení. O jaký tvůrčí rozvoj jde, může si český čtenář učinit určitou představu přečtením knihy Gajo Petroviče Filosofie a marxismus, kterou vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1968. V knize najdeme většinu myšlenek, s nimiž u nás přišli před časem takzvaní tvůrčí marxisté. Petrovič píše o překonání schematického dělení filosofie na materialismus a idealismus, popírá základní filosoficT ak se »tvůrčí« marxismus, který nezná žádné tabu a jehož základním filosofickým atributem je negativita, stává Svitákovi a spol. účinným nástrojem ideologického boje proti mařxismu, к boji za obnovu buržoazně demokratického zřízení, v němž by KSC ztratila vedoucí úlohu, v níž by vedoucí roli hrála skupina intelektuálu. Sviták tak nejotevřeněji přiznal, jak je třeba chápat »otevřený marxismus«. Ostatně nebyl sám, podobných »marxistů« bylo více, a 1 když se v mnohém rozcházeli, v jednom se naprosto shodli, platilo o nich to, co kdysi předpovídal Marx, když ukazoval na nebezpečí, že se к ma-xismu budou hlásit t lidé, kteří s ním nebudou mít naprosto nic společného. Marxisté internacionalisté vždy spojovali a spojují marxismus s dělnickým hnutím, s bojem dělnické třídy, s proletářským internacionalismem i se vztahem к SSSR. Není náhoda, že ze Svitáka a spol. se později vyklubali zuřiví nacionalisté a otevření nepřátelé Sovětského svazu. Zvláště po lednu 1968 se snažili kou otázku, její význam, kritizuje leninskou teorii odrazu, tvrdí, že marxistická filosofie, tak jak se o ní píše a jak je vykládána, je založena na dualistickém základě. Pokouší se o vytvoření ontologicko-antropologických základů nového marxismu. Petrovič dále kritizuje »mladého« Lenina, který prý byl náchylný, zvláště v Materialismu a empiriokriticismu, zapomenout na skutečnost, že idealismus v dějinách filosofie byl často vědečtější a pokrokovější než materialismus. Teprve »starý« Lenin prý napravil ve Filosofických sešitech své hříchy z mládí. Stejně tak prý později napraví] svoji nedialektickou teorii odrazu. V e světle této »tvořivé« filosofie pochopitelně neobstojí materialistické pojetí dějin, které platí-li vůbec, pak prý se vztahuje pouze na třídní společnost, nejvšeobecnější zákony jsou přežitým dogmatem. První fází socialistické společnosti je komunismus a teprve vyšší fází je socialismus. Pro všechna tato a mnohá další tvrzení, jistě velmi odvážná a tvůrčí, chybějí argumenty, fakta. Přesně tak postupoval u»nás Sviták a další. Nejde o to, hledat prioritu, zkoumat, zda inspirace přišla od nás či tomu bylo naopak. Původní zdroj všech podobných názorů je stejný — je to buržoazní ideologie, je paradoxní, že Sviták, který se vydatně z buržoazní filosofie a ideologie napájel, který v ni hledal svou tvůrčí inspiraci, měl odvahu kritizovat za takovýto postup své kolegy. V ělánku Člověk a hodnoty (Dějiny a současnost č. 3/1967) napsal: »V čem tkví pokrok marxismu, jestliže státem koncesovaní marxisté přebírají v rozhodujících otázkách základní struktury buržoazního filosofického myšlení a pak slovy odmítají důsledek této struktury.« Šlo mu zřejmě o to, hlásat buržoazní filosofii otevřeně a důsledně bez jakéhokoliv zastírání, bez zbytečného slovního odmítání. Období od ledna 1968 ukázalo takzvané tvůrčí marxisty v plném světle, veškeré zábrany, pokud ještě nějaké vůbec měli, padly.' Zvěstovali s velkým halasem, že období dvacetiletého temna končí, filosofie se osvobozuje, nastává nová éra tvůrčího marxismu, začíná se budovat nový model socialismu, demokratický socialismus s lidskou tváří, který dosud nebyl nikde na světě uskutečněn. »Tvůrčí marxisté« se stávají div ne' mesiáši světa. Konečně se prý politika stává reálnou filosofií člověka a každý skutečný filosof politikem. Sviták a: další filosofové začínají otevřeně vstupovat do politického života a s velkými ambicemi pěstují politiku demokratického socialismu — politiku, jejímž cílem je návrat před únor 1948. J ejich záměny nevyšly, to však J neznamená, že by ve své činnosti přestali. Ti, co se příliš diskreditovali, štvou proti naší zemi, proti KSC ze zahraničí, jiní ustoupili do pozadí a vzdali se svých míst, pokud к tomu byii přinuceni. Velká část jich přešla na jinou taktiku. Rozšiřují heslo nevydat ani jednu pozici, zakopat se a vydržet, opět prý přijde jejich příležitost. len důsledný ideový boj, důsledné odhalování jejich pravicového oportunismu může odhalit jejich záměry, jejich pravou tvář. Kompromis v ideologickém boji neexistuje, buď ideologie marxismu, nebo buržoazní ideologie, žádné jiné cesty není. Prof. ing. LADISLAV HRZAL, CSc. Marxismus, nebo buržoazní ideologie? NA VÝLET Snímek J. RŮŽIČKY RUDĚ PRÄVO • m Ve čtvrtek 11. září 1968 «I