Rudé Právo, září 1969 (XLIX-L/205-230)

1969-09-11 / No. 214

NA AKTUÁLNÍ TÉMA Právo mluvit za dělnickou třídu? jpanu Čermákovi z Prahy-Vršovic se nelíbí, že občas napíšeme o dělnickém původu některých představitelů, že se i mno­hý z nás netají při svém psaní dělnickým původem. »Nepište, že funkcionáři a vy jste dělníci, jste spíše bývalí, a to před více než 10 nebo více lety, a to už nejsou dělníci...« Pak se široce roze­pisuje o tom, že se všechno dělá špatně, každý, kdo není u ponku, je darebák a lump, a oni, dělníci, se na to dívat nebudou... Své »dělnické« povídání mockrát rozepsal, ]á, soudě podle čtivosti, do­stal asi desátou kopií. Nestojím »za ponkem«, přesněji řečeno, nepohybuji se ve sklářském »veřtatu« už mno­hem déle než .10 let, ale za dělníka se pokládám, [sem hrdý, že jsem děl­ník, nestydím se za obtíže, které jsem právě v důsledku toho, že mi nebylo dopřáno dostatečné vzdělání, musel při práci ve státní správě, ve straně i v novinách překonávat. Ni­kdo mi nic neslavil, nikdo mi nic na to, že jsem vlastně dělník a že tedy nemohu znát to nebo ono, nedal, to, co mi chybělo, jsem musel dohánět při práci po večerech i nocích. Je to tak, že mnoho lidí je, vlast­ně, podle pana Čermáka, byli děl­níky a nyní zastávají ve veřejném i v politickém životě různé funk­ce. Mnoho lidí naopak zastávalo tyto nebo jiné funkce dřív, byli tím či oním, zkrachovali tam či onde a nyní jsou dělníky. Mezi ně zřejmě patří i pan Čermák. Kdo má v tomlo případě větší právo mluvit jménem dělníků? Není a dloubu ještě nebude dělníkem ten, kdo se před pár měsíci navlékl do kombinézy. A hodně vody uply­ne, než se s dělnickou třídou na­tolik sžije, aby mohl mluvit jejím jménem. Jeho vzdělání, jeho býva­lá činnost mu umožňují vyvyšoval se nad dělníky, někdy je i ubala­­mutit. A nic mu nebrání, naopak zlost nad ztraceným majetkem, probranou kariérou, zhatěnými plány ho pobízí к »sepsuti« všeho, co je výš než »spodek«, do něhož se proti své vlastní vůli dostal. Ale pánům Čermákům by neměli »skákat na špek« skuteční dělníci, и nichž příslušnost к dělnické tří­dě vypěstovala třídní vědním. Kdo jiný má ty samozvané mluvčí děl­nické třídy, banobitele toho, co dělnická třfcja za dlouhá léta vy­konala, odkázat do patřičných mezí? Jsou to lidé, kteří vlastně nenávidí dělnickou třídu a štítí se jí. Proto mají i nepříčetnou zlost na to, že z jádra dělnické třídy, z jejích řad vyrostli takoví, kteří mohou spravo­vat, řídit a třeba i dělat novinyl Psali jsme už o tom, jak jeden ta­­tový samozvanec, ohánějící se zájmy dělnické třídy, se posmíval zaslouži­lému umělci s. Famirovi, malíři, so­chaři, sólovému tanečníku i divadel­níkovi a publicistovi, že v mládí bý­val dělníkem. Jak soudí o dělnících jakýsi údajný pán Kovák z Přerova, je cítit z těchto slov: »Říká se, že KSČ je stranou dělníků. Někdy se ještě přidávají rolníci a pracující inteligence. Proč se to říká, když jsou v ní zastoupeny všechny vrstvy občanů a podle stanov jsou sl všichhi rovni? Mají snad učitelé, technici, úředníci atd. volat „Ať žijí dělníci!“ a sami se smířit s tím, že je někdo stále nebere na vědomí, že členství ve straně je víc než vědomosti od­borné? К čemu tedy nabádáme své děti do učení, když po vystudování sami poznají, že vládnou dělníci, že jsou ve společnosti jen trpěni a veške­rá pravda a poznání je překrucována jen podle cílů?« Podobných nehorázností je v dopi­se pana Sováka víc, ale zůstaňme u těchto: Tedy toJ že KSČ je stra­nou dělníků, se neříká, ono tomu skutečně tak je. Protože právě dělnická třída je podle zásad vě­deckého socialismu povolána svým charakterem к tomu, provést ony obrovské společenské přeměny, na nichž závisí budoucnost celé spo­lečnosti. A všichni ostatní vstu­pují do stranv s vědomím, že vstu­pují do strany dělnické. Vyžaduje se ud nich, i když mají stejná členská práva, aby uznali toto po­slání dělnické třídy a postavili se na její stanovisko. Toto poslání dělnické třídy pan Sovák a jemu podobní nechtějí uznat. Dělnická třída a dělnici jednotlivě jsou jim jaksi sprostí, ne dost »пбЫ« к to­mu, aby vedli, řídili společnost. Přitom však tito pánové, když se jim to hodí, si dovolují argumen­tovat dělnickou třídou, vyhrožují jejím jménem vládě a vedení stra­ny, lákají dělnickou třídu do dobrodružných akcí. KSČ je stranou dělnické třídy. A proto asi pan Sovák soudí, že »ÜV KSČ nemůže mít právo ukládat něco vládě a jiným orgánům nebo organi­zacím, které nejsou čistě stranic­ké ...«. ÜV KSČ nic vládě neukládá, ale stanoví politickou směrnici pro určité mezidobí, kterou se musí řídit i komuntsté-členové vlády a její komunistický předseda. Právě tak, jako se tou směrnicí řídí komunisté v ROH a v jeho orgánech, ve Svazu čs. žen, v mládežnických organiza­cích a všudel Jsou to směrnice ústředního výboru strany, jejímž jád­rem jsou dělníci a jejíž politika je a v každém případě bude dělnická. Nenávist, nevíru, pochybnosti, kte­ré Sovákové kolem sebe šíří, by měla odsoudit především dělnická třída, jíž se tito pánové štítí, ale které se všelijak vnucují, když jde o to, po­štvat je proti straně. Nejde nám o Sováky, ale o skutečné pochopení u všech poctivých, jež pochopit chtějí, že komunistická strana tu není proto, aby vládla všem, ale aby sdružila nejlepší část dělnické třídy, rolníků a pracující inteligence. Ani těm, kteří se v komunistické straně sdružují, nikdo nevládne, ale vyža­duje se od nich, aby vzorně plnili své povinnosti bojovníků za socialis­mus na všech místech, kde jsou. Ať je to »u ponku«, v národním výboru, ve vládě nebo v ÚRO. Jsme si vědomi, že tomu tak vždy a všude není. Že někdy komunista pracuje na určitém místě hůře než nečlen strany, že Romunisié jako jednotlivci i orgány někdy chybuji, někdy, dočasně nemusf být na 100 % správná i celková linie strany. Komunisté však sami, bez rad pánů Sováků a jiných »přátel lidu«, své chyby napravují a nepoctivých lidí ve svých řa­dách se zbavují. Přitom mne napadá, jak dosáhnout, aby v komunistické straně se sdru­žovali ti nejlepší jak z dělnictva, tak ze řad ostatních pracujících. Postu­pují tak v Komunistické straně So­větského svazu. O těch, kdo se hlásí do strany, rozhoduje celý pracovní kolektiv, zda jsou hodni cti být čle­nem předvoje dělnické třídy. Aby to bylí opravdu nejlepší z nejlepších. JIŘÍ SVOBODA Začalo to inzerátem, který si ing. Mikuláš Bokšay přečetl v novinách: Výrobní země­dělská správa v Modrém Ka­meni potřebuje odborníka-ži­­voěicháře. Přihlásil se. Odpo­věď přišla obratem: »Máme o vás zájem. Přijďte osob­ně ...« Za několik dnů odezněl u inžený­ra Glucha na Výrobní správě tento dialog. »Jsme rádi, že chcete u nás pracovat, jenomže ...« »Snad mě někdo nepředběhl...« »To ne, přijmeme vás, jenže úřed­níků máme dost. Byli bychom rádi, kdybyste přijal místo zootechnika v Nenincích. Je tam dosti veliké JZD. Kromě 250 dojnic tam mají i snůškovou halu pro 12 000 slepic. Tam potřebujeme především odbor­níka.« Chvíli váhal, přemýšlel a pak řekl: »Dobře. Mám ovšem podmín­ku: byt a zaměstnání také pro man­želku — absolventku ekonomické školy.« □ □ V obci, která leží na jihu střed­ního Slovenska, jsou lidé jako všude jinde: více 1 méně pracovití, málo­­mluvní i klevetní, kteří rádi brousí své jazyky na jiných. Ani novým li­dem se nevyhnuli. »Ä, nový Inženýr. Jen aby něco do­vedl. Jenomže prý není ani z rol­nické rodiny. A ta jeho panička je taky z města. Takoví naše družstvo nespasí. Kdoví, zda v našem Zapa­dákovu vydrží dvě tři neděle. Vždyť jsou to panští lidé oba dva ...« Se svými řečmi však neuspěli. »Jakýpak pán, když ráno před pá­tou už uhání na pionýru přes ves­nici do dvora, Den co den je ve stá­jích. Panečku, ten má oči všude a poruchu na dojicím přístroji v mo­mentě odstraní. I v silážování se ohromně vyzná. Pravda, pořádek má rád ...« Tak hodnotili mladého inženýra krmiči a ošetřovatelé, kteří ho po příchodu raz-dva prokoukli. Třeba říci, že ze začátku se mnohým ne­zdály jeho novinky a zejména ne­přesnost při sestavování i vydávání krmných dávek. Ovšem, díky jemu dojlči a krmiči už nemají pau­­šuin! odmcny T.iri* Коти no. níže podle toho, kolik mléka vydo­­jí a také kolik telat odchovají. V živočišné výrobě se vydělává 2000—3500 Kčs měsíčně. Dojívost ne­ní bůhvíjaká; vloni nadojili od krá­vy necelých 2300 litrů.- Krmili však většinou slámou, protože sucho zni­čilo jetel i vojtěšku. Ekonom druž­stva Vincent Híveš ovšem ví, že pří­chodem nového zootechnika 1 z cho­vu krav budou co nevidět slušné příjmy. Inženýr má stále tužku a papír v ruce a počítá. Je optimista. »Nebojte se, na krávy už nebude­me doplácet. Objemných krmiv už teď máme více než loni za celý rok. A kukuřice je krásná. Začneme ji sekat v mléčné zralosti. Musíme mít na každou krávu alespoň 120 centů kvalitní siláže. Byl by v tom čert, abychom letos nenadojili od každé krávy těch 2500 litrů. A snad i ví­ce ...« Pak se potutelně usmál a do­dal: »A mám ještě jeden trumf, ješ­tě něco uděláme .. .« A to něco už má vlastně i za se­­bou. Někdo sice říkal, že prý je to záležitost riskantní, ale on věděl, že se to vyplatí: koupil téměř na svou p£st 33 kusů krásných — už při­puštěných — jalovic, dánské červe­né plemeno. Některé se už otelily a mléko z nich přímo teče. Rekordér­­ka v prvních dnech dávala po 12 až 13 litrech (na jedno dojení). Dnes už dává patnáct ráno a tolik 1 večer. Když dojiči říkají, kolik dojí od »dánek«, lidé kroutí hlavami: to prý není možné. □ □ Mladší Vinco Nemčok, ošetřova­tel slepic, měl na starosti 2000 až 3000 nosnic a od každé získal za rok 170 až 180 vajec. Říkával: »Kde se tolik vajec bere v těch sle­picích...« A téct? Každá bílá leg­­hornka z těch 12 000 snese 220 vají­ček do roka. jenomže je nekrmí ja­ko v minulosti, ale speciálním krmi­vém z míchárny krmiv v Březinách u Zvolenu. Pravda, inženýr se něco netelefonuje a nalítá, aby krmivo nechybělo. A i těch 220 kusů se mu zdá málo. Snúška se miisí zvý­šit ještě alespoň o 20 váfec. □ □ I když jsem měl možnost seznámit se s výsledky jednoroční práce in­ženýra Mikuláše Bokšayho, přece jen mi to nedalo, abych se nezeptal: »Nelitujete, že jste „zakotvil“ v tomto neznámém družstvu?« »Pro mne byla tato obec skuteč­ně neznámou: nikdy jsem o ní ne­slyšel. Ovšem nelituji. Tady je náš domov. Také s lidmi dobře vychá­zím. Rozumíme si, i když naše dia­logy jsou někdy slovensko-maďar­­ské. Jsem dokonce rád, že teorii ze školy mohu konfrontovat s praxí.« JÄN BARTÖK I Inženýr staví laťku výš... 1 V PODHŮŘÍ ŠUMAVY Foto Z, BURIÁNEK Opravdu jenom naletěli ? (Pokračování ze sír. l.j Kdo nevěří, ať tam běží, je toho v Mladé frontě ze 17. února 1969 ce­lý trojsloupec s mnohoznačným mo­tem: »Nové pravdy se vždy připravují ve sklepích násilí... Antoine Saiot- Exupéry.« Ještě to autorské hluboko­­myslné zamyšlení na konci stojí také za pozornost: »Provokace? Msta? Pokus o zastra­šování?« ptá se Jiří Navrátil, aby suverénně rozhodl: »V každém pří­padě několikanásobné porušení záko­nů této republiky .. .« HYSTERIE ODVÍJÍ SVÉ KLUBKO Knotkiáda odstartovala. A -mfa v Rudém právu 18. února okamžitě chytá býka za rohy: »Mentální vandalství se nevybíjí, jen v činech z Černé kroniky. Lec­kdo se zjevně snaží přenést svou duševní úroveň i do politiky. (... / Otřesný případ z Ostravska, popsa­ný podrobně ve včerejší Mladé fron­tě, je toho zřetelným dokladem. (...] Dva muži mu Ipanu f. K.j fackami a násilím připomněli, že angažovat se pro polednový vývoj není jen tak, že mají dost sil, aby si vyrovnali účty. Tahle motorizo­vaná návštěva z temnot znovu při­pomíná, že prostě někdo chce vy­dírat a zastrašovat. A dává na sro­zuměnou, co by podobní lidé uči­nili s mocí, kdyby ji mohli jen na okamžik dostat do rukou.« Pak novinami proběhl dlouhý dopis, který na základě dalších »výpovědí« pana Knotka sepisuje pro předsedu vlády místní organizace SPB v Hlu­­číně a předsednictvo 0V SPB dokon­ce protestuje u ministra vnitra. Pod titulkem Gangsterské způsoby na Hlučínsku tvrdí Práce 20. února, že »na Ostravsku není tento případ jediný ...« Lidová demokracie 21. února (K pří­padu gangsterství podivných živlů) rozšiřuje seznam hrůz: na J. Knotko­vi se nejenom žádaly »adresy progre­sivních funkcionářů«, ale byla mu po­dezřelými individui učiněna i domovní prohlídka, přičemž ti dva »vyházeli ze skříně všechno prádlo a postupovali typickými metodami, známými z II. světové války«. Prostě a jasně »šlo o případ politic­kého gangsterství«, sebejistě konsta­tuje Lidová demokracie. V tentýž den proniká hlučínská ozvěna i do básnických žánrů a Práce ve svém rozhlásku ohlašuje »baladu hlučínskou«, v níž si její oblíbený ver­­šotepec JAN z plna hrdla zarýmoval: »Někdo pro zlost nemá ventil, na karbid mu kape, a když. dojdou argumenty, tak se na nás sápe. Přišil dva — a pod almarou hledali sklad zbraní. A že našli bélu starou, byli navztekant...« A na karbid kapalo dál: Práce — Gangsterské přepadení zatím neobjas­něno, Večerní Praha — Strach z pro­zrazení? Kdo a proč ztloukl člena SPB? atd. atd. Případ dostává zjevně politické ob­rátky. Vedoucí ústředí rehabilitačních poraden dr. R. Váhala ve Večerní Praze dochází к nepochybným závě­rům, že »metoda, které násilníci po­užili, je metodou fašistických bojů­vek«. A Jiří H á s v téže tiskovině využívá výpovědi pana Knotka, jakož i některých dalších »faktů«, mj. i zná­mého případu s autem pana Kadlčáka к útoku na Bezpečnost a obviňuje ji ze »selhání«, které »přímo torpéduje« vůli federální vlády a její programo­vé prohlášení... »VIDIM větší nebezpečí ZLEVA« Každé proč má své proto a ani hlu­­čínští gangsteři nejsou bez pozadí. Mladá fronta af chtěně či nechtěně na ně poukazuje dva dny po svém senzačním hlučínském odhalení. 19. února cituje rozhovor Josefa Smrkov­­ského, tehdy ještě člena předsednic­tva OV KSČ, přetištěný odjinud: OTÁZKA■' »jak hodnotíte nyní politickou situaci?« ]. SMRKOVSKÝ: »Uspokojuje mě. Předpokládal jsem to a nemám ohavy z nové krize, jmkud nebude záměrně vyvolána. Když už, o tom hovořím, vidím větší nebezpečí pro žádoucí klid z křídla, kterému se říká levice (podtrženo námi — zh>), lépe řečeno ze strany dogmatiků a sektářů než z takzvané pravice, kde máme možnost každý nepřátel­ský Čin nebo jen pokus o něj oka­mžitě paralyzovat...« Htučínský případ-, podobně jako na­aranžovaná autonehoda majora Chlum­­ského-Kadlčáka, prý »svědka« o smrti Jana Masaryka, záhadná smrt děcka manželů Bicanových, strašidlo anony­mů obcházející redakcemi vlastenec­kých listů atd. atd. — to vše se na­bízí veřejnému mínění, vemlouvá se v jeho city a emoce, vnucuje se jako důkaz, jenž chce přesvědčit, že hlav­ní nebezpečí vůbec naní lam, kde ho vidí třebas listopadová rezoluce, ale úplně jinde, jak lo formuloval třebas právě soudruh Smrkovský. Proto dej si, občane, dej si pozor, »co by po­dobní lidé učinili s mocí, kdyby ji mohli na okamžik dostat do ru­kou ...« (-mfa- v RP). Po pravdě řečeno, nad hlučínským případem se brzy objevily otazníky. Každopádně Rudé právo napravuje svou unáhlenost už 21. února, kdy upozorňuje na rozpory v Knotkově výpovědi: pan Knotek sice ohlásil Ve­řejné bezpečnosti svou příhodu hned za tepla, ale teprve později v nové výpovědi se rozpomněl, že ho ti po­daření hosté také zfackovali... Když se na záhadné přepadení po­malu zapomínalo, snad právě pod dojmem zřejmé neserióznosti celé zá­ležitosti, začala Práce splasklou bub­linu znovu nafukovat a 9. března jl opět oživila v podčárníku s drása­jícím titulem: Ve strachu se žít nedá. Strach občana Knotka, kterému mezi­tím zase kdosi zvonil a kdosi psal anonymy, se už přenesla do celého Hlučína (»hlučínská veřejnost tonu­la v nejistotě«) a šířila se dál a dál. Strach byl o to strašlivější, že se nad slunce jasněji dokázalo, jak Veřejná bezpečnost vůbec nedbá o ochranu občanů! Neboť »VB nezačala Ihned stíhat násilníky ani se nešla podívat na místo činu«, tvrdí Práce. »To také nyní vzbuzuje ve veřejnosti nejrňz­­nější dohady ...« Pak to ještě rozmázl Vilém Hejl v Zítřku (Hluk kolem Hlučínská), i když z konfrontace faktů byl na nejlepší cestě к zpochybnění aféry, dodal jí spíš ještě na formátu. Jeho celostránkovou meditaci, v níž sl při­šla na své hlavně Státní bezpečnost, uzavírá lakonické oznámení: »Dnes skončila v budově ČNR schůze výboru pro právní ochranu občanů. Na je­jím programu byl i případ »Hlučín­­sko«. Stihomam bujivě přerůstal hlučín­­ský byt páně Knotka ... 4P М «Ж 4P П Л A I BII IMIP »IMIV inuunu vJOlYIE NALETĚLI« — PODRUHÉ? Pak bylo mnoho lidí zaměstnáno vyšetřováním, mnoho papíru se po­psalo, kromě toho, co potiskli ne­úspěšní autoři politické science fiction v českých sdělovacích prostředcích. A konečně 20 srpna dělá ČTK v ofi­ciálním sdělení tečku: »Při dalším vyšetřování tohoto případu VB zjistila značné rozpo­ry ve výpovědích J. Knotka.« Byia např. vyvrácena »Knotkova výpo­věď, že po odchodu obou mužů še oblékl, zamkl byt, sjel výtahem do přízemí, proběhl sklepními pro­storami až na druhý konec do­movního bloku, kde vyběhl ven a pak ještě spatřil pachatele nastu­povat do auta a odjíždět. Ukázalo se, že to především nemohl stačit časově a že sklepní průchod mezi Jednotlivými budovami bloku je zcela zazděn ...« atd. A proto, »vzhledem к tomu, že vyšetřová­ním se nezvratně prokázalo, že к přepadení J. Knotka vůbec ne­došlo a že si celý případ vymys­lel, rozhodl vyšetřovatel MS VB Ostrava trestní řízení zastavit.« A když tuhle výmluvně suchou ofi­­.ciální noticku .dostali redaktoři pří­slušných listů do rukou, nemrkli ani brvou. A proč by se měl taky někdo červe­nat či kát se či, nedej bůh, se aspoň slušně omluvit? Svedlo se to na Kadl­čáka, proč by se to nemohlo svést na nějakého občana Knotka? My nic, my muzikanti. Nanejvýš: »Tak trochu jsme naletěli...« Opravdu jenom naletěli? (zh) J EDNOTA STRANY, PŘEDEVŠÍM IDEOVĚ politická jednota, by­la narušována dávno před lednem 1968, i když si to tehdejší vedení strany, zvláště na ideologickém úseku, dlouho nepři­pouštělo. Již od roku 1956 dochází к postupnému, zprvu opatr­nému, přesto však od samého začátku cílevědomému a soustav­nému pronikání nemarxistických myšlenek do ideologické práce. Nutný boj proti dogmatismu je tak spojen s pronikáním buržoazní ideologie. Naši odpůrci se poučili z porážky, kterou utrpěli při pokusu o kontrarevoluční puč v Maďarsku, a soustředili se především na ideologickou oblast. Využili přitom nejen zkušenosti po­únorových emigrantů, ale především všech chyb a nedostatků, kterých se strana v ideologické práci dopustila. Zvláště spolé­hali na demokratické tradice, na masarykovskou ideologii i na celý stranický systém, které působily v ČSR legálně až do úno­ra 1948. Byla to Ideologie pravicových so­ciálních demokratů, reprezentovaná Vilímem a ostatními, i ideologie na­­cionální a socialistické frazeologie, reprezentovaná představiteli buržoaz­­ních živlů v národně socialistické straně. Ideologie, která odmítla pro­gramově třídní boj, která prosazovala masarykovský humanismus, jeho re­voluci hlav a srdcí. B uržoazie měla v Československu velké ideologické zázemí, pra­covala dlouhodobě, zaměřovala se především na určité oblasti společen­ských věd i na jednotlivé pracovníky. Tak se postupně buržoazní i vylože­ně antikomunisťcká teorie dostává na stránky našeho tisku, do rozhlasu a televize, zachvacuje společenské vědy, proniká do výuky marxismu na vysokých školách, Vysokou stranic­kou školu nevyjímaje. Jednotlivé pokusy o zastavení to­hoto nástupu Duržoazní ideologie by­ly pravicovými živly ve straně odrá­ženy pod záminnou boje s dogmatis­mem. Skutečný boj proti dogmatismu se však nevedl. Ti, kteří v minulosti nejednou skloňovali pojem stranic­­kosti ve všech pádech, začali vystu­povat s tím, že stranickost je v roz­poru s vědeckostí, že marxismus jako ideologie dělnické třídy je v rozporu s pojetím marxismu jakožto vědeckým učením, protože každá ideologie, te­dy i marxistická, je prý, podle Mar­xe, falešným vědomím. Slo o pokusy likvidoval revoluční podstatu marxisticko-leninské ideolo­gie pod heslem tvořivého rozvíjení marxismu. S postupem let těchto po­kusů neustále přibývalo, nahrávaly tomu i administrativní zásahy, к nimž vedení strany sahalo, aniž by důsled­byl ještě humanistou a »nezradil sám sehe«. Návrat к základům marxismu, zdůrazňování »univerzálního huma­nismu«, takzvaný autentický marxis­mus není ve skutečnosti cestou zpět od »karikatury marxismu« к marxis­mu originálnímu, ale snahou o revizi marxismu. Dřívější dogmatikové, poz­dější tvůrčí marxisté, absolutizují jed­notlivé myšlenky z raných Marxo­vých děl a opět je vykládají dogma­ticky. Jejich cesta od »umrtvené myš­lenky к myšlence živé« je cestou ni­­hilistické negace. Dogmatismus a strnulost marxismu vyplývala prý z toho, že všichni pou­ze opakovali a různě pozměňovali známé stalinské teze. Tento stav měl být jejich tvůrčím činem překonán, dochází ke »globální reorganizaci po­jmů«, к frontálnímu a bezohlednému útoku na všechny dosavadní hodnoty. Protože nadměrná konformita postojů v politice i ve společenských vědách ně organizovalo každodenní ideolo­gický boj. Nic nejsou platná správná usnesení strany o důležitosti ideolo­gické práce, zůstávají-li pouze na pa­píře, není-ii cílevědomě rozvíjena vý­chovná práce a nechává-li se volné pole pro působení buržoazní ideologie. S tále více se к nám přenášely různé západní módy »marxolo­­gů«, stále více byla naše země navště­vována různými buržoazními experty na ideologii, různými filosofy a eko­nomy. Vše pod správným heslem, chceme-li s buržoazní ideologií bojo­vat, musíme ji lépe poznat. Místo boje však dochází к nekritickému přejímání buržoazních názorů, к je­jich zcela otevřené propagaci. Uveď­me několik příkiadů z filosofie. Po­dobně jako na Západě, je i u nás »mladý Marx« stavěn do protikladu se »starým Marxem«, o Ekonomicko­­filosotických rukopisech se hovoří jako o stěžejním díle, Kapitál a jiná významná díla ustupují do pozadí. Teze zdůrazňující, že bez »mladého Marxe« nelze pochopit »starého Mar­xe«, je absolutizována. Propagují se rané Marxovy spisy, kdy prý Marx je, jejich antidogmatismus se vskut­ku redukoval jen na maloburžoazní ideologii. Více než o jakýkoliv rozvoj filosofie jim šlo o »překonání fakti­­city daných poměrů« a nastolení ji­ných poměrů, jakých? O tom otevře­ně napsal Sviták. Heslo »překonat fakticltu poměrů« znamenalo, podle Svitáka, oď totalitní diktatury к ote­vřené společnosti, к likvidaci mocen­ského monopolu a účinné kontroly mocenské elity svobodným tiskem a veřejným míněním. Öd byrokratické­ho řízení společnosti a kultury »hrd­lořezy oficiální linie к uplatnění lid­ských a občanských práv alespoň v rozsahu buržoazně demokratického Československa. S dělnickým hnutím, bez jeho aparátníků, se středními vrstvami, bez skupin ochotných kola­borantů a s inteligencí v čele.« (I. Sviták v odpovědi na otázku Od­kud, s kým a kam? v Literárních listech ě. 1/1968.) znemožňovala individuální tvořivost, vedla к myšlenkové sterilitě, к pa­sivnímu přejímání, je prý bezpodmí­nečně nutné zbavit se všeho starého, přijmout »vše nové«. Marxismus prý při tom nelze očistit od deformací dogmatismu, nelze očisťovat to, co ve skutečnosti neexistuje, marxismus (ten nový, »tvůrčí«) je prý třeba teprve vytvořit, vytvořit nový model, do kterého bude teprve možné integ­rovat kybernetiku, psychoanalýzu, so ciologii apod. T ak např. Ivan Sviták ohrožuje nejprve marxistickou filosofii tím způsobem, že se v podstatě vrací tam, odkud ideově vyšel, к sociálně demokratické teorii demokratického socialismu. Jeho filosofování je více politikařením a ideologizováním než filosofií. I další nezůstali, podobně jako Sviták, jen u »sebereflexní filo­sofie«, neprovedli »zdůvodnění sama sehe«, neprozkoumali kriticky zá­kladní otázky, jak slibovali. Znovu a opět stejně dogmaticky pěstovali jako filosofii to, co sami kritizovali. Jejich kritická filosofie nebyla ničím jiným než nástrojem ideově politického be­vštípit do hlav svých čtenářů a po­sluchačů, a dodejme, ne bez úspěchu, že marxismus v SSSR, to je stalinis­mus. Skutečný rozvoj marxistického myšlení se prý znovu vrátil na Zá­pad, pokud jde o marxistickou filo­sofii, pak tvůrčím přínosem prý je například časopis Praxis vycházející v Jugoslávii. Časopis Praxis, který byl nejednou kritizován v Jugoslávii a jehož hlavní redaktor Gajo Petro­­vič byl vyloučen ze Svazu komunistů Jugoslávie, byl u nás dáván za vzor tvůrčího myšlení. O jaký tvůrčí roz­voj jde, může si český čtenář učinit určitou představu přečtením knihy Gajo Petroviče Filosofie a marxismus, kterou vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1968. V knize najdeme většinu myšlenek, s nimiž u nás přišli před časem takzvaní tvůrčí marxisté. Pet­­rovič píše o překonání schematického dělení filosofie na materialismus a idealismus, popírá základní filosofic­T ak se »tvůrčí« marxismus, který nezná žádné tabu a jehož zá­kladním filosofickým atributem je negativita, stává Svitákovi a spol. účinným nástrojem ideologického bo­je proti mařxismu, к boji za obnovu buržoazně demokratického zřízení, v němž by KSC ztratila vedoucí úlo­hu, v níž by vedoucí roli hrála sku­pina intelektuálu. Sviták tak nej­­otevřeněji přiznal, jak je třeba chá­pat »otevřený marxismus«. Ostatně nebyl sám, podobných »marxistů« by­lo více, a 1 když se v mnohém roz­cházeli, v jednom se naprosto shodli, platilo o nich to, co kdysi předpoví­dal Marx, když ukazoval na nebez­pečí, že se к ma-xismu budou hlásit t lidé, kteří s ním nebudou mít na­prosto nic společného. Marxisté internacionalisté vždy spo­jovali a spojují marxismus s dělnic­kým hnutím, s bojem dělnické třídy, s proletářským internacionalismem i se vztahem к SSSR. Není náhoda, že ze Svitáka a spol. se později vy­klubali zuřiví nacionalisté a otevření nepřátelé Sovětského svazu. Zvláště po lednu 1968 se snažili kou otázku, její význam, kritizuje leninskou teorii odrazu, tvrdí, že marxistická filosofie, tak jak se o ní píše a jak je vykládána, je založena na dualistickém základě. Pokouší se o vytvoření ontologicko-antropologic­­kých základů nového marxismu. Pet­­rovič dále kritizuje »mladého« Leni­na, který prý byl náchylný, zvláště v Materialismu a empiriokriticismu, zapomenout na skutečnost, že idealis­mus v dějinách filosofie byl často vědečtější a pokrokovější než mate­rialismus. Teprve »starý« Lenin prý napravil ve Filosofických sešitech své hříchy z mládí. Stejně tak prý poz­ději napraví] svoji nedialektickou teorii odrazu. V e světle této »tvořivé« filosofie pochopitelně neobstojí materia­listické pojetí dějin, které platí-li vů­bec, pak prý se vztahuje pouze na třídní společnost, nejvšeobecnější zá­kony jsou přežitým dogmatem. První fází socialistické společnosti je ko­munismus a teprve vyšší fází je so­cialismus. Pro všechna tato a mnohá další tvrzení, jistě velmi odvážná a tvůrčí, chybějí argumenty, fakta. Přesně tak postupoval u»nás Sviták a další. Nejde o to, hledat prioritu, zkoumat, zda inspirace přišla od nás či tomu bylo naopak. Původní zdroj všech podobných názorů je stejný — je to buržoazní ideologie, je para­doxní, že Sviták, který se vydatně z buržoazní filosofie a ideologie na­pájel, který v ni hledal svou tvůrčí inspiraci, měl odvahu kritizovat za takovýto postup své kolegy. V ělánku Člověk a hodnoty (Dějiny a součas­nost č. 3/1967) napsal: »V čem tkví pokrok marxismu, jestliže státem kon­cesovaní marxisté přebírají v rozho­dujících otázkách základní struktury buržoazního filosofického myšlení a pak slovy odmítají důsledek této struktury.« Šlo mu zřejmě o to, hlá­sat buržoazní filosofii otevřeně a dů­sledně bez jakéhokoliv zastírání, bez zbytečného slovního odmítání. Období od ledna 1968 ukázalo tak­zvané tvůrčí marxisty v plném světle, veškeré zábrany, pokud ještě nějaké vůbec měli, padly.' Zvěstovali s vel­kým halasem, že období dvacetileté­ho temna končí, filosofie se osvobo­zuje, nastává nová éra tvůrčího mar­xismu, začíná se budovat nový mo­del socialismu, demokratický socia­lismus s lidskou tváří, který dosud nebyl nikde na světě uskutečněn. »Tvůrčí marxisté« se stávají div ne' mesiáši světa. Konečně se prý poli­tika stává reálnou filosofií člověka a každý skutečný filosof politikem. Sviták a: další filosofové začínají ote­vřeně vstupovat do politického života a s velkými ambicemi pěstují politiku demokratického socialismu — politi­ku, jejímž cílem je návrat před únor 1948. J ejich záměny nevyšly, to však J neznamená, že by ve své čin­nosti přestali. Ti, co se příliš diskre­ditovali, štvou proti naší zemi, proti KSC ze zahraničí, jiní ustoupili do pozadí a vzdali se svých míst, pokud к tomu byii přinuceni. Velká část jich přešla na jinou taktiku. Rozšiřují heslo nevydat ani jednu pozici, za­kopat se a vydržet, opět prý přijde jejich příležitost. len důsledný ideový boj, důsledné odhalování jejich pra­vicového oportunismu může odhalit jejich záměry, jejich pravou tvář. Kompromis v ideologickém boji ne­existuje, buď ideologie marxismu, ne­bo buržoazní ideologie, žádné jiné cesty není. Prof. ing. LADISLAV HRZAL, CSc. Marxismus, nebo buržoazní ideologie? NA VÝLET Snímek J. RŮŽIČKY RUDĚ PRÄVO • m Ve čtvrtek 11. září 1968 «I

Next