Rudé Právo, listopad 1969 (L/257-281)
1969-11-08 / No. 263
JEAN-RICHARD BLOCH: ÚVAHY FRANCOUZSKÉHO DEMOKRATA O některých aspektech sovětské společnosti Dne 27. 9. t. r. uveřejnilo RP stát francouzského spisovatele J. R. Blocha z r. 1946, odhalující počátky a důvody poválečné antisovétské kampaně v západních zemích. Stejné aktuálním způsobem hovoří к našemu dnešku Blochovy úvahy z T. 1945 o některých základních aspektech sovětské a západoevropské' společnosti a literatury. Bloch — vedle H. Barbusse a po jeho smrti pravděpodobně nejlepší francouzský znalec SSSR (strávil tu kromě krátkého pobytu r. 1934 více net Čtyřt léta: 1941—1945) a výborný znalec francouzské a vůbec evropské literatury (byl řadu let ředitelem pařížského Rtederova nakladatelství a dlouholetým ředitelem pokrokové literární revue Europe, kterou založil r. 1923) — ve svých »úvahách francouzského demokrata* dovede bystře postihnout podstatné stránky problematiky, jíž věnuje pozornost. Jeho postřehy a podněty jsou namnoze aktuální l dnes; zvláště to je, jak se ml zdá, postřeh odhalující, že tzv. Intelektuální elita v západní společnosti utíká před *špinavou politikou« stále více do azylu estettsmu a v podstatě к individualismu a eqoismu, zatímco sovětská společnost — společnost socialistická — a její literatura vede cílevědomě a úspěšně své členy к syntéze společenských, resp. státních zájmů se zájmy jedinců, к energettsmu, heroismu, tedy к rozvíjení pozitivních stránek osobnosti, zvláště к rozvoji její volní stránky a kolektivnosti. (vbt) SSSR je svět, Jehož specifické stránky se stávají výraznějšími rok od roku. jeho ozvláštňování je mnohem zjevnější roku 1Э45 než roku 1925. Proč? Z celé řady příčin. SSSR je především organismus plný životnosti, organismus v plném růstu. To znamená v plném procesu diferenciace. Hlavní úlohu v tom hraje politický režim, ale také prostor a čas. Rozsáhlost rozměrů (jsou čtyřikrát větší než rozloha Spojených států, čtyřicetkrát větší než rozloha Francie) propůjčuje tu politickým a sociálním jevům rytmus a kadenci, které jsou velmi odlišné od těch, Jež řídí naši činnost zde. Sovětský člověk přemýšlí o sobě a představuje si svou aktivitu zcela přirozeně v měřítku obrovského rámce, který Je mu dáván к dispozici. SSSR zatím Jenom začal vyplňovat tyto nesmírné rámce. Je ve stadiu objevů, hledání a osídlování. Každý den mu přináší objevy nových a netušených bohatství jeho nesmírného území. Dálavy, kdysi pohroma pro Rusy, jsou pro ně dnes stálým rezervoárem jejich sil. Normy času, regulované podle proporcí těchto kolosálních prostor, jsou také velice odlišné od našich. Vyvažují netrpělivost průkopníka trpělivostí nomáda a vytvářejí tak velice zvláštní směs neobvyklé příchuti a stimulovanostl. Revoluce — tak, jak se dovršila na sovětském území, jedině na sovětském území — vytvořila složitý duchovní stav, v němž se mísí pocit bolestného duchovního osamocení (bolestného proto, že Rus je povýtce společenský, citlivý a evropský člověk) a hrdost, pramenící z přesvědčení, heroické intelektuální a společenské jedinečnosti, což koneckonců vytváří kolem něho pancíř energie. Sovětský člověk, který vždy stál tváří v tvář problémům, jež před něho stavěl jeho boj proti dálavám — stejně nesmiřitelným jako zdejší klíma — byl kromě toho vždy nucen bojovat proti hrozivé koalici všech, možných filosofií, všech možných náboženství, vyznání, způsobů života a myšlení kapitalistického světa. V krátkém čase viděl sovětský člověk šestinu zeměkoule, kterou obýval, měnit se v politický a myšlenkový ostrov, kolem něhož obecná nenávist vytvářela kruh obklíčení a který nadto byl neustále ohrožován provokačnímt a sabotážnímt akcemi. A pak přišla válka. Hitlerovská koalice (armády pěti národů, všechny zdroje celého kontinentu, více méně tajný morální souhlas části světového mínění) podrobuje mladého obra rozhodující zkoušce. Svalstvo energie se napíná do krajnostl. Na pořad dne je postaven heroismus. Revoluce úzce sdružuje jedince a stát a ohrožení existence činí z tohoto sdružení ztotožnění. Klasická aňtlteze: Jedinec proti státu, kvalita proti kvantitě, talent proti charakteru — která je tak dobře známa západnímu člověku a která je tu vychvalována a pěstována jako známka Intelektuální nadřazenosti — tato aňtlteze je v SSSR překonána. Západní idealisté tuto skutečnost naivně interpretovali jako ztroskotání, pří němž se utopily 1 kritičnost, duchovní svoboda a »důstojnost jedince«. Rus vždy měl a nadále má bdělou a výsměšnou povahu, ale jeho kritičnost, často až zžíravá, je zaměřena konstruktivním směrem a společenská moc se к ní obrací o pomoc a opírá se o ni při odhalování zlořádů. Také tu jde především o spolupráci, a ne o hádání. Souhrnně řečeno, Je to společnost směřující к energetismu, zatímco v téže době západní společnosti zakládají své civilizace stále více na estetické bázi. Od doby bitvy u Waterloo, nebo chcete-11, od onoho listopadového dne roku 1799, kdy se chopil moci Bona parte, viděli jsme, jak takový Stend halův Lucien Leuwen se snažil za chránit svou čest tím, že odmítl zne uctěný stát, nebo jak Frédéric Moreau hrdina Flaubertovy Citové výchovy a všichni jeho potomci se snaží ucho. vat si čest tim, že se rozcházejí se společenskou třídou, která se zneuctila servilním posluhováním zlatému teleti. A tak se ponenáhlu, postupným ustupováním, západní člověk (a jeho čest) dostal do onoho postoje, který je charakteristický tím, že se přimkl к jediným hodnotám, které se mu zdají být nepodplatitelné — к hodnotám estetickým. V osobě Baudelairově a v symbolismu tento proces končí a tato tendence vítězí. Myšlenkový chaos vyvolaný politickým a sociálním chaosem, následujícím po předcházející válče, západního Intelektuála v tomto obranném myšlenkovém postoji jen utvrdil. Tento postoj odmítání vtiskuje hlavní charakter veškeré literární a umělecké historii čtvrtstoletí, vymezeného roky 1914 a 1939. Mallarméovské, rimbaudovské a cézannovské umění a jeho současní následovníci vytvářejí pro »elitu« jakýsi duchovní ráj, do něhož se jako do azylu uchylují nadřazení francouzští duchové. Francouzská Inteligence se tváří, jako by se odvracela od státních problémů, které jsou pošpiněny politikou, i od problémů výroby, které pokládá za postižené nákazou odporné hry soukromých zájmů. Říkám, že se tak tváří, protože ve skutečnosti západní umělec, západní spisovatel zůstává připoután к elegantní společnosti, к mondénním salónům, к privilegovaným kruhům, které jediné mu poskytují uspokojení z elegance, po níž touží, a uspokojení z peněz, které jsou jeho hlavní ambicí. Omezím se dnes jen na tento aspekt roztržky mezi západní mentalitou a mentalitou sovětskou. Zde na Západě je to nepřekonaná aňtlteze, láskyplně pěstovaný afekt bolesti, který se mění v alexandrinské rozkošnictví. Tam, v SSSR, je to překonaná antiteze a syntéza, beroucí na sebe formu energetismu. Zde pěstování osobnosti, jež je bitevním polem zvláštností perverzí a úzkosti. Tam společnost která dbá o to, aby neustále omezo vala oblast jak materiální, tak psy chické nejistoty. Zde společnost, jejíž vyčerpaná současná forma skomírá v požitkářství, výjimečnosti a estétství — tam společnost, která je mladá nejen z hlediska demografického, ale 1 ovzduším, které tu vytvořilo vládnoucí filosofické učení — marxismus, jinak řečeno: společnost mladá nadějí, kterou vyvolává v duších lidí perspektiva takřka nekonečného rozvoje lidských schopností, perspektiva, která s sebou nese jako logický důsledek perspektivu souběžného, nekonečně rostoucího zdůvodnění lidského údělu. Bolševická společnost je společnost mohutně dynamické, otevřená a jakoby se promítající do budoucnosti, což poskytuje ve svém efektu optimismus bez škodlivých průvodních jevů: tato společnost je v co největší možné míře imunizována například proti domýšlivosti a nadutostl — obvyklým chybám mentality průkopníka. Znamená to snad, že sovětská literatura si zakazuje studovat problémy, které klade zkoumání excentrických oblastí osobností? Kdybychom tomu uvěřili, mýlili bychom se. A ostatně dlouhé a bohatá minulosti, jejíž je dědičkou, by dokázala absurdnost tělo myšlénky. Taiu iUéraiUfa se však chce vyvarovat toho — a marxismus jí nedovoluje, aby analyzovala tyto problémy tak, jak to udělal Pirandello, Jak to dělá tolik jiných, totiž kvůli tomu, aby v nich našla záminku nebo příležitost к roztříštění osobnosti, к jejímu rozdrcení a koneckonců к jejímu zrušení. Zde nikdy není ztrácen ze zřetele cíl, který spočívá v tom, že to, co bylo rozčleněno kvůli analýze, je znovu složeno zpět pro život a aktivitu. Sovětská literatura, která Je věrnějším pokračovatelem řecké tradice než domnělí novoplatonlcl v Paříží, Oxfordu nebo v Německu, má neustále na mysli své humanistické poslání. Odmítá onu domnělou objektivitu, která s takovou rozkoší ničí jednotu lidské osobnosti pod záminkou, že ji pak bude moci lépe studovat. Důsledkem války je, že sovětské literatura ještě více lpí na svém charakteru. Právě proto lid a armáda se v ní ke svému velkému potěšení poznávají. Sovětská literatura, věrná lidu, setkává se na oplátku s dojímavou věrností lidu. Žádný lid na světě nemá tolik čtenářů a tolik diváků. Zádní spisovatelé nemají tak těsné styky se svým publikem, Přeložil VLADIMIR BRETT Dopis bei známky !onu Zrzavému 'P.&UStQ.VJúliU se. siáivxm HiAlí Uť.lA»' KW/ kdybych Jen věděla, kam Vám mám poslat tohle psaní. . v- Jste jako z pohádky — tak asi tam, nebo ho raději položím pod oblázek и moře či snad do nějaké loďky, co se houpe o Benátkách, nebo ho najdete v růžové Věžičce na náměstí svátého Marka, čt V baráčku v Okrouhlicích? Nebudu psát dopis úřední; chct napsat psaní zcela obyčejné a v něm Vám chci poděkovat. Poděkovat za to, že když je ml smutno, nejhůř, přijdou ke mně z Vašeho snu kamarádi — z Údolí smutku přijde ta nejsmutnější paní, co znám, potom se smíchem přiběhnou Veselé poutnice a Kleopatra mi řekne: »No tak, už nebreč, všechno se spraví,« a Milenci mě utěší a Sedící dívka mlčky vedle mne vytrvá, až je zase všechno v pořádku. Ne, nebojte se, neodvádím Vám přátele; všechny Vaše postavy a vlny a okénka a věže, utkané ze smutku, bolesti a snů, zase spěchají se к Vám vrátit. Každou noc jsou и Vás, protože, jak říkáte: »V noci se ml nejlíp maluje; v noci, protože už nikdo a nic nepřijde!« Když na mne přijdou pochybnosti, vzpomenu st, jak říkáte: »Všechny věd, na něž pohled mne opojuje, staly se mým majetkem, neboť je miluji, máme vzájemný poměr к sobě. Jsou materiálem, z něhož utkají se umělecké výtvory. Neobkreslujl všák milovaných věcí, ale pohlcujt e a ztrácím, aby po čase zrodily se z mého nitra věci nové, zplozené ve mně dotykem života... Dílo, Jež je skutečným uměleckým výtvorem, není mrtvou věcí. Je sídlem, jakýmsi akumulátorem psychické síly, Jež z něho vyzařuje — je téměř živou bytostí.« Děkuji Vám i za to, že ml do šedivých dnů přinášíte barvu, která žije: »Pociťujeme barvu Jako příjemnou nebo nepříjemnou. Jedna vzbuzuje v nás smutek a těžkomyslnost, druhá radost a veselí, jiná Jitří smysly a probouzí к činnosti, Jiná opět umrtvuje vzrušení a cit a uvádí do strnulostí a apatie. Tot více než důkazem, že není jen fyzickým jevem, ale psychickou vlastností. Kdybychom mohli vidět lidskou duši, jednou z forem, kterými by se projevovala, byla by barva.* Moudrý a důvěřivý poustevníku z pohádky, když mě začnou přepadávat myšlenky na faleš a podvod, vyléčí mě Vaše slova jako léčivé bylinky: » ... a pak, jednoho dne, náhle, skoro bez přechodu, namaloval jsem ve velkém vzrušení první svůj obraz, Údolí smutku či, jak jsem Jej později nazval, Melancholie. Z tohoto obrazu vyrůstá — přestože se přidružily t jiné vlivy, ač již mnohem slaběji — celé moje další dílo až dodnes. V mých obrazech Je ustrnulý klid a úzkostné očekávání. Očekávání odpovědi na strašnou otázku života: co a proč? Celé další dílo je řešením této otázky, hledáním její odpovědi. Má se malovat jako děti, poněvadž děti malují ne, co vidí, ale co vědí. Umělec také dělá jenom to, co ví, t když se zdá, že dělá to, co vidí.* Tak za tohle všechno posílám své skromné poděkování. Vaše LAĎKA KREMLICKOVÄ Dne 5. listopadu 1969 bylo národnímu umělci Janu Zrzavému 79 let. TVŮRCI MEDAILI V rámci akcí XIII. mezinárodního kongresu FIDEM byla v Praze v letohrádku královny Anny otevřena výstava Česká a slovenská medaile 1508 až 1968. Její tvůrci zde soustředili více než tisic mincí a medailí, počínaje pracemi ze 16. století až po současné dny. A tak zde najdeme medaile různých výtvarných hodnot a velikostí, ražené ve stříbře a ve zlatě, v černém kovu, bronzu, některé jsou v pálené hlíně či guayacovém dřevě, jiné opět lité v cínu nebo bronzu. Máme tak možnost seznámit se s dobovými pracemi od nejstarších jáchymovských morových tolarů, jejichž autoři jsou dosud neznámí, i s mistrnými tvůrčími poklady pozdějších let. Na těch nejstarších můžeme sledovat podobu tváře mistra Jana Husa, Abraháma, Adama a Evy, jak st je ve svém tvůrčím zápalu představovali výtvarníci a medailéři v českých zemích počátkem 16. století. Mince i medaile sé z této doby zabývají především náboženskými motivy a jsou většinou ražené po jedné straně. Přirozeně že i na naše medailérství máji vliv umělci z okolních zemí. Můžeme se s nimi často setkat u královských dvorů; mnozí pracovali přímo na objednávku vladařů, jako tomu bylo ve druhé dolovině 16. století, kdy byl dvorním medallérem Rudolfa II. vynikající výtvarník Ital Antonio Abondi. Ten jako jeden z prvních začal razit portrétní medaile po obou stranách. Největší počet medailí je zde soustředěn ze současného století. Tak se tady setkáváme s díly Myslbekovy školy, Josefa Drahoňovského 1 Zdeňka Dvořáka, který se Jako Jeden z prvních naších medallérů věnoval sportovním motivům. Jeho plaketa Druhý mezinárodní motocyklový závod čl Mezinárodní tenisové závody v Novém Bydžově jsou stále velmi atraktivní. Zajímavými pracemi jsou tři lité bronzy Emila Filly. Bohumil Kafka zde má několik portrétů, Josefa Mánesa, Viléma Mrštíka a Antonína Friče, Sochař Karel Lidický zpodobnil národního umělce Maxe Svablnského, několik hezkých prací nám připomene dílo Vincence Makovského, Bedřich Stefan zde má medaile pro Světovou výstavu v New Yorku z roku 1938 a 1939. Jednou z nejhezčích kolekcí jsou díla Stanislava Suchardy a Josefa Sejnosta. Ke generaci nejmladších patří Jiří Prádler. Hezké je jablko Adamovo od Lumíra Šindeláře. Výstava bud! zaslouženou pozornost našich 1 zahraničních návštěvníků a zůstane otevřena do 16. listopadu. VL. STEJSKAL Moldavská děti vystavují v letohrádku Hvězda v Praze svě výtvarně práce. Je to další část Výstav na schodech, které každý měsíc pořádá Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. LK Dva dobré cestopisy Oponu nad jen matně a spoře známými světy působivě rozhrnuji dvě hodnotné cestopisné knihy, které vydalo nakladatelství Orbis v edici Cesty. V TEMNU LESNÍCH VELIKÄN0 zavádí odvážný mladý Francouz Gérard Périot čtenáře do nitra chmurného liberljského pralesa. Pěšky podniká strastiplnou pouť, přeplněnou nejneuvěřitelnějšími příhodami. Mnohdy š notnou dávkou štěstí nahlíží za kulisy často otřesných zvyků, mravů a pověr primitivních obyvatel vlhkého pralesníbo pekla. Ač cestu podnikl už takřka před dvěma desetiletími, uplynulý čas neubral nic na hodnotě Jeho poznání, ani na čtenářském zážitku. Autorovo líčení je sugestivní, strhující a kniha se čte jedním dechem Jako nejlepší dobrodružný román. Česká autorka Zdeňka Marešová působila po dva roky jako lékařka V ZEMI KRÁLOVNY ZE SÄBY — v Jemenu. jako odbornice a žena navíc dostala se obrazně 1 doslova do nejnepřístupnějších komnat této podivuhodné země, kde čas donedávna mrtvě spočíval na stupních středověku. Práce lékařky v exotickém prostředí, jemenská žena a Její domácnost, taje královského harému, islámské obyčeje a průběh republikánského převratu — to jsou hlavní okruhy autorčina citlivého a poučeného zájmu. Všudypřítomnou kulisou vyprávění je v mnoha ohledech jedinečné hlavní město $aná. Líčení bezprostředních zajímavých zážitků střídají poučné exkurze po stezkách minulostí, od jejíhož dědictví se Jemenská arabská republika dnes nesnadno, ale přece odpoutává, (an) Foerstrův Kupec benátský К 110. výročí narození Josefa Bohuslava Foerstra (30. 12. 1859) nastudovala opera Národního divadla jeho úsměvnou komickou zpěvohru Kupec benátský (Jesslka). Libreto napsál podle stejnojmenného Shakespearova dramatu Jaroslav Vrchlický. Opera nemá tragiČnost předlohy, nezdůrazňuje Shylockovo utrpení, je spíše veselohrou o lásce, pohádkovým obrazem. Hlavními nositeli děje Jsou zde Bassanlo s Porcíí a Lorenzo s Jessikou. Jim ustupují i benátský kupec Antonio a Shylock, veliký ve své nenávisti ike křesťanům i ve vřelé otcovské lásce к Jessice a zároveň malý ve své lakotě, která je potrestána v komické scéně soudu. Tato scéna, dokomponovaná na radu Foerstrova přítele Gustava Mahlera, utkví jistě posluchači navždy v paměti, stejně jako árie zamilovaného Bassania nebo závěrečný obraz, v němž Bassanio volí síprávnou skříňku a získává Porcii. Premiéru nového nastudování uvedlo Národní divadlo v režií Hanuše Theína v neděli 2. listopadu. V představení dominuje především podmaňující Foerstrova hudba. Hlavní zásluhu o to má dirigentský výkon Jaroslava Krombholce. Radost z tohoto svátečního dojmu ml však pohěkud stírá otázka, proč tento po-cit má být výsadou jen některých představení, proč se na naší první operní'scéně máme mnohdy smiřovat i s podprůměrnými výkony,. proč se stejnou uměleckou odpovědností se nesetkáváme vždy. Velkou postavou prvního obsazení je především Bermanův Shylock, který nezůstává nic dlužen náročné roli, věříme jeho lásce, věříme i nenávisti věčně utlačovaného Žida. Plným právem může Karel Berman zařadit Shylocka к celé řadě svých dosavadních uměleckých úspěchů. Přesvědčiví jsou i ostatní účinkující, jmenujme alespoň Zdeňka Otavu (vévoda), Jindřicha Jindráka (Antonio), Teodora Šrubaře (Bassanio), Viktora Kočího (Lorenzo) a Ivanu Mixovou (Porcie). Patřil jsem a patřím к obdivovatelům velkého pěveckého uměni národní umělkyně Marie Tauberové. Mohl bych zde vypočítat desítky jejích vynikajících uměleckých kreací na scéně Národního divadla, v koncertních síních í na gramofonových deskách. Domnívám se proto, že by neměla být obsazována do rolí, které jsóu tak markantně mimo její obor i možnosti. Neúspěch pak jde zcela zákonitě na vrub vedení opery, a ne umělkyně, jejíž zásluhy i umění Jsou mimo Jakoukoliv diskusi. Stejně tak je, podle mého názoru, mimo diskusi, že Foerster patří a bude patřit na naše operní scény a přirozeně i do repertoáru Národního divadla. Může se však stát dočasným přepychem za situace, kdy repertoár oipery Národního divadla rozhodně nepřekypuje bohatostí výběru a kdy к 25. výročí osvobození nabídne vlastně jen Wagnerovy Mistry pěvce. A opět — ne že by Mistři do repertoáru nepatřili! JIŘÍ MUNCLINGER Shylock, tentokrát v podání J. Veverky i DAVID SCHEINERT A SVĚTLO SE ROZEZPÍVALO... Na počátku byla noc. Ale horníci nemohli vidět hvězdy, neboť Jejich oči byly pod zemí. A kováři neznali, co je vánek, neboť Jejích těla byla v ohni. A rolníci sledovali brázdu jak slepci plašící ptáky. A děti byly bledé a vrásčité jak starci žijící ve sklepích. Neboť temná noc byla v nich a kolem nich, v jejich srdcích a v jejich očích. Někdy se jejich stejně znavené ruce setkávaly, ale nikdo z nich neviděl druhého. Někdy vyli jak psi a obraceli se к Bohu, ' který je neslyšel. i Někdy, utonulí v temnotách, padali bez hlesu a jejich páni se po nich ani neohlédli. A tu jedné noci, jež byla podobná druhým nocím, jejich zpěv vzplál jako kupa suchého listí. A z útrob jejích bídy vyšlehl plamen. A kováři uchopili kladivo a rolníci uchopili srp. A shromáždili se na pláni kolem ohně a poznali jeden druhého. A z jejich hrudí vytryskla stejná píseň a v jejich očích zazářil stejný oheň. A obrátili hlavy к Východu a uviděli, že tam к nebi stoupá zcela stejný plamen. A pak shořela noc jako cár, popel se rozletěl do větru a světlo se rozezpívalo pro, všechny lidi na zemí. (Z francouzštiny přeložil Vladimir Brett] ROZMARNÁ NOVELA Podivný den herce Krapka Plodný autor Oldřich Daněk, dramatik, filmový režisér, autor filmových scénářů a rozhlasových her, je zatím v próze spíše hostem. Po historickém románu z mládí Jana Lucemburského Král utíká z boje (1987) se přihlásil znovu menší prozaickou formou ze současného života. Novela ÜNOSCE (nakladatelství SVOBODA v edici Jiskry) s podtitulem Podivný den herce Krapka bude nesporně mít úspěch u čtenářů; těží ž atraktivního prostředí divadel, filmových ateliérů, uměleckých klubů — a přináší vděčnou, nápaditou zápletku: známý divadelní a filmový herec je nařčen z únosu patnáctileté dívky — a sám se dostane málem do situace »uneseného«. Próza má některé rysy filmové povídky: libuje sl v překvapivých dějových obratech, mění rychle prostředí, kresba situace zůstává jen v nejstručnějším náznaku, v drobné »scénické poznámce«, také dialogy mají švih (»Kdesi hraje tranzistor. Tajemné přítmí. „Já nechci být herečkou.“ — „A čím?“ — „Ještě nevím.“«). Svěží syžet i autentická kresba prostředí těží z dokonalé znalosti reálií. Pokud jde o psychologickou analýzu postav, spokojil se Daněk typy dost povrchně načrtnutými a nenovými: čilou, fantazií oplývající babičkou, která má smysl pro překvapivé příhody, vybočující z normálu, úspěšným režisérem, bručounem a drsným glosátorem, nudící se kráskou středních let, která využívá příležitosti ke zpestření nezajímavého maloměstského života. Novela je vyprávěna v první osobě, ale tato forma nešla příliš do hloubky ani v modelování profilu vypravěčova. Herec Krapek, momentálně »osiřelý« po rozchodu s poslední iáskou, se dá pasivně a ze slušnosti navézt do »dobrodružství«. V zájmu uklidnění a vysvětlení navštíví rodinu domněle unesené dívky, málem se už vžije do naděje na milostnou epizodu, aie zažije zklamání. Vytržení z normálu se nedostavilo. Zdařilou kompoziční fintu objevil Daněk v »klamném řešení« situací: nejdříve uvede možnost, nápad, který se zrodil ve vypravěčově hlavě a jehož otcem je strach nebo přání, a teprve pak následuje reálné pokračování. Značnou roli hrají v textu citáty ze známých dramat, od Shakespeara к Rostandovl, které se vynořují Krapkovl v pamětí jako komentář nebo asociace к různým situacím. Do myšlení a cítění patnáctileté Sylvy se ani Krapek, ani autor nepokusili hlouběji nahlédnout. Zdá se, že v naší dnešní próze vůbec zůstává nejmladší generace záhadou, která se + *... ~ A -.< tni.. ‘ -t J G u \jucuum ju “ • ství, než aby se přesněji poznávala. Daňkova novela přináší svěží, avšak nenáročné počtení. Nabízí se jako podklad nápadité a spádné filmové komedie. ŠTĚPÁN VLASlN Představení PRINCEZNA A KLAUN je jednou z nejůspěšnějších inscenací Loutkového divadla v Košících, které právě v těchto dnech za účastí předních loutkářů z celé Evropy vzpomíná desátého výročí prvního představení profesionálního souboru. V průběhu 10 let uvedlo divadlo 41 premiér, některé inscenace dosáhly více než 100 repríz. (vh) RUDÉ PRÁVO Sobota 8. listopadu 1969i3 dopis % }аромка Ičidžikan no koi Píše se to ve znacích, čte se to odshora dolů a znamená to v japonštině Hodina lásky. Začátkem října uvedlo premiéru této hry Josefa Ťapala experimentální divadlo Scorpion v tokijské centrální čtvrtí Stnžuku jako už třetí Topolovu hru za posledního půldruhého roku — po Kočce na kolejích a Slavíkovi к večeři, Proč právě Josef Topol, když předtím se čtyři desetiletí neobjevila na japonské scéně — od čapkovské »hmyziády* hrané v Tokiu krátce po svém vzniku, v r. 1927 — česká či slovenská divadelní hra? Překladatelka, režisérka, divadelní historička a manželka uměleckého a provozního ředitele divadélka Scorpion v jedné osobě paní dr. Šimako Mural na to odpovídá velmi prosté: »Protože ho mám ráda. Protože si myslím, že japonské publikum může zaujmout. Protože jeho postavy mají mnoho společného a blízkého s japonskými mladými lidmi, a zřejmě nejen s japonskými!« Na Slavíka к večeři se do hlediště podzemního divadla Scorpion, které pojme asi 80 Udí, vcházelo jevištěm: divák byl vtažen do hry ještě dříve, než svlékl kabát. Hodina lásky se hraje přímo uprostřed, mezí publikem; v Eliné zrcadle a ve skle starých pendlovek odměřujících neúprosně čas, který by se tolik, tolik chtělo zastavit či aspoň na něj zapomenout, se diváci zhlíželi spolu s Elou, Elem a teti. Nad tím vším, jen několik schodů z podzemního přítmí divadélka Scorpion, žije ve dne v noci nejrušnějším, nejbarmtějším a nejpodivuhodnějším životem, jaký si lze představit, tokijské Stnžuku: čtvrt, v níž den a noc nekončí ani nezačíná, kde v kteroukoliv hodinu denní i noční, doslova v několika rovinách, v labyrintu podzemního města i na ulicích plných neónů, světel a aut, v davu lidí a ve vřavě mixující klasickou starojaponskou hudbu se zaušitahajícím rádoby supqr-extra-ultramoderním vřískáním můžete potkat milence od těch nejcudnějších poetických a romantických typů až po ty, kteří a které se na hodinu pochybné lásky bezostyšné nabízejí a prodávají. Takže Hodina lásky, etuda či variace na věčné téma vztahu dvou mladých lidí, dostává v podzemí tohoto světa lásek nejen ryzích, ale i jen pozlacených, prorezivělých či ztrouchnivělých trochu jiný nádech, i když se v jedné její scéně li» nou z gramofonu ■ tůny písniček ze Semaforu. Mluvili jsme po premiéře s představitelkou Ely, s velmi citlivou a talentovanou mladou herečkou Juko Kunosukl (hrála už Evl v Kočce J — její výkon je skvělý — proč se jí Ela hraje očividně tak dobře a samozřejmě; odpověděla, že se cítí být sama sebou. Je zajímaví jak v hereckém pojetí Ely přirozen zdůrazňuje prvky aktivity, samosta nosti, neušlápnutého, trochu afekte váného ženství — vesměs prvky, ktt ré japonským ženám chybějí neb jsou jim upírány. Stačí si jen vzpi menout na proslulé vzpomínkové Ir lerview paní Satóové, manželky japor ského ministerského předsedy, kter nedávno ve světě vzbudilo takový ro; ruch; od jejích mladých let se sic hodně změnilo, ale tradici v zemi trc die a zvyklostí tak zakořeněných, jc ko je /aponsko, hned tak nepředt láš. Moderního divadla je v modem zemi vycházejícího slunce stále ješt poskrovnu, a tak Topol a Jeho tři hr o mladých lidech máji v mozaice d. vadelního repertoárů největšího měr. ta na světě — vůbec nepřeháním, ž ve srovnání například s Prahou je t s výjimkou klasického japonskéh kabuki repertoár velice chudý a spe radický — jistě své místo a smys, Za ty tři kamínky v mozaice je tře ba poděkovat paní dr. šimako Můra; Za sedmiletého studia v Praze (j. první Japonkou promovanou za dok torku filosofie na Karlově universitě a za režijní spolupráce v Divadle zi branou a v Národním si ji česki divadlo zcela získalo, takže v Japon sku je dnes jeho nadšenou a vlastm jedinou odbornou znalkynt a propa gátorkou. IVO STÖLC, Tokio