Stadión, leden-červen 1971 (XIX/1-26)
1971-01-13 / No. 2
MUŽ JMEIMEM MULLER FOTBALOVÁ Evropa se dočkala na sklonku uplynulého roku nového vladaře. Patnáctého v pořadí. Protože však nejstarší kontinent není dědičnou dynastií, tedy prvního panovníka jménem: Gerd Müller. V trezoru vydavatele pařížského listu France Football je uložen patnáctý zlatý míč, který si při nejbližši vhodné příležitosti vyzvedne čtyřiadvacetiletý nejlepší střelec klubu Bayern Mnichov, západoněmecké ligy, reprezentačního týmu NSR a 9. mistrovství světa v kopané v Mexiku. Tedy ostrostřelec! Snad volba ani nemohla dopadnout jinak. Vždyť hráče, kteří v dnešní chmurné době zámků, betonů a fotbalových „čínských zdí" střílejí branky, abys věru zlatém odměňoval... MÜLLER - jméno, jichž je v Německu asi tolik, kolik fotbalistů. Kdo ho nezná, zaregistruje ho zpravidla až ve chvíli, kdy nechá sklouznout míč po šiti soupeřovy branky. Zatímco hlediště duní pochvalou, vrací se střelec ke středovému kruhu s vysoko zvednutou pravici. Sám neví, proč zvedá právě pravou ruku. Stejně zůstane dlužen odpověď na otázku, proč střílí tolik branek. A neposlouží ani žádným návodem á la „jak překonávat brankáře". Vi jedno jediné: nedosahuje střeleckých úspěchů hrubou, jednoduchou silou, ale kultivací staré praxe - být v pravý čas na pravém místě! MEXICKÉ listy ho ve dnech devátého světového šampionátu oslavovaly jako velkého „marcadora" - toreadora. Müller tu vskutku střelecky zazářil. Vstřelil deset branek - až na tři se přiblížil rekordnímu výkonu Francouze Fontaina ze švédského mistrovství 1958 - a dovršil tak dílo, které započal vstřelením rozhodujících branek při kvalifikační pouti týmu NSR pro Mexiko. Müller byl v karikaturách zpodobňován jako majitel čarovné střelnice. On sám si nepřičítal žádné mimořádné zásluhy. Netvářil se jako hvězda. „Je přece docela lhostejné, kdo střílí branky. Hlavně, že vyhráváme," říkal. Zůstaneme-li u mexických superlativů, nuže je toreadorem, který touží po uších zdivočelého a přemoženého tvrdohlavce, nikoliv však po velké show, po krvavém rituálu, nezbytném znaku býčí arény. NEEXPONUJE se nijak příliš nápadně. „Který je to vlastně ten Müller?“ ptali se mnozí z návštěvníků, když se pověstný střelec třeba celou půlhodinu ničím zvláštním neprojevil. Kde byl Müller? Nejčastěji někde mezi pokutovým územím soupeře a půlící čarou. V zemi nikoho, kde neležely žádné záludné a nebezpečné miny. To je tedy ten proslulý bombarďák? Nebyl jím a nikdy ani nebude. Nehraje dravým stylem Uwe Seelera, Jaiirzinha či Rivy. Není smrští, je mužem tichých branek. „UDĚLÁ TO BUM!" - tak se jmenuje deska, kterou nazpíval Gerd Müller. Titul rozhodně nesedí. Když střílí Müller, neozývá se žádné „bum!“. Co mu tedy přináší úspěch? Sám o sobě říká, že dokonale uplatňovaná taktika uspávání soupeřovy obrany. Hodinu, někdy třeba i déle se pohybuje po hřišti lehce, jako by bez zájmu. Spíše hravě než smrtelně vážně. Točí se zády k soupeřově brance a čeká. Trpělivě, jako dravec přesvědčený o tom, že mu slabší kořist stejně neunikne. Miluje přesnou přízemní přihrávku, nenávidí vysoké ostré pasy. A pak, zpravidla ve chvíli, kdy už s tím soupeř dávno přestal počítat, promění se dlouhovlasý, podsaditý fotbalista s knírkem a silnýma nohama v blesk. Snad by v tom okamžiku dokázal zatančit valčík na ploše odpovídající svými rozměry poštovní známce. Jeden pohyb vlevo, druhý vpravo a cesta k brance je volná . .. ŽÁDNÁ ohromující střela, která by trhala síť, lámala brankářům prsty. Spiš lehký, umístěný míč. Zpravidla přesně pod tělem zoufale vybíhajícího brankáře. Dokonce nelze ani spolehlivě vyvrátit názor MUllerových kritiků, že většinu branek dosahuje „prodlouženými zády". Tak o něm především hovoří obelstění soci, kteří jednou uskakovali vpravo, podruhé vlevo a pak se marně ptali sebe samých: jak ten chlapec vlastně dostal míč do sítě? MULLERA žádná podobná kritika nevzrušuje. Zůstává chladným, nerad hovoří o sobě a ještě méně vypráví o svých brankách. Jeden rozhlasový reportér se ho v Leonu vyptával, nač myslel v okamžiku, kdy střílel vítěznou branku ve čtvrtfinálovém zápase s Anglií. „Myslel? Pane, kdybych při tom myslel, tak všechno zkazím!" Má nejkratší vedeni ze všech útočníků týmu NSR. Z Mexika vedl nejdelši telefonické rozhovory s domovem. Na druhém konci aparátu byla jeho mladá, dobrosrdečná žena Uschi. Jsou bezdětní, mladí, měli si o čem vyprávět. Také při těchto rozhovorech však zůstávaly Müllerovy branky jen na samé periférii oboustranného zájmu. Snad v duchu nabádavého přísloví, že v domě oběšencově se nemá hovořit o provaze. TAKOVÝ se nám jevil Gerd Müller v roce 1970. V roce, kdy byl zvolen nejlepším fotbalistou Evropy. JIŘÍ PECHR Držitelé zlatého míče Oř 1956 Stan Matthews 1957 Alfredo di Stefano 1958 Ravmond Kopa 1959 Alfredo di Stefano 1960 Luis Suarez 1961 Omar Sivori 1962 Josef Masopust 1963 Lev Jašin 1964 Denis Law 1965 Eusebio 1966 Bobby Charlton 1967 Florian Albert 1968 George Best 1969 Gianni Rivera 1970 Gerd Müller