Svĕt Práce, červenec-prosinec 1952 (II/27-52)

1952-07-03 / No. 27

DÍVAME SE KOLEM SEBE MISTR JAN HUS (Dokončení se str. 1.) M. Jana Husa ze srdcí a myslí českého lidu. Do čtyř let po Husově smrti vzplála mnohem větší hranice, husitské revoluční hnutí, jež spálila privilegia vykořisťovatelů a osvítila na celá staletí cestu našemu lidu vpřed. M. Jan Hus se stal přímo jádrem husitské tradice, jež burcovala revolucionáře všech dob k vytrvalosti a k pevné víře v konečné vítězství jejich boje. Husitští revolucionáři se přimkli úzce k Husovu odkazu, husitská tradice podněcuje boje venkovského lidu proti feudálům, ve stol. 16.—18. národní obrození hlásí se k husitské tradici stejně jako revoluční rok 1848 a dělnická třída od počátku svého dějinného nástupu povzbuzuje se v boji proti kapitalistům připomínkou M. Jana Husa a slavné tradice husitské. Proto i dnes zaplanou v předvečer 6. července ohně ve všech koutech naší vlasti. Náš lid bude manifestovat vzpomínkou na M. Jana Husa především radost nad tím, že uskutečňuje u nás takovou společnost, o níž mohl jen M. Jan snít. Teprve dělnická třída, vedená Komunistickou stranou Československa, mohla po vzoru Sovětského svazu do nenávratna odhodit vykořisťovatelská pouta a mohla vybudovat základy pro spravedlivější a krásnější společnost, socialismus, M. Jan mohl jenom mluvit o odstranění panství církevních feudálů, mohl horlit proti vykořisťovatelům z řad panstva a velebit prostého člověka. Naše lidově demokratická republika však stojí na žulovém základu marx-leninského světového názoru, a proto dosáhla takových skvělých úspěchů v boji s vykořisťovateli, v zajištění šťastného rozvoje naší rodné země. Buržoasie si byla vědoma toho, že památka M. Jana posiluje revoluční elán širokých mas pracujících, a proto záměrně falšovala Husovu osobnost. Místo živého, radostného a bojujícího Husa byl postaven zoufalý mučedník, plný náboženských visí a odkloněný od života. V lidu však žil přesto Jiráskův Hus, Hus, jak jej překrásně zpodobnil Zdeněk Nejedlý, Hus revolucionář, k němuž se s láskou obraceli přední mluvčí Komunistické strany Československa. Tento Hus, bojovník za práva lidu, vroucí vlastenec a přitom hlasatel bratrství s lidem okolních zemí, učenec a pečlivý strážce naší rodné řeči, vzor geniální osobnosti spjaté s lidem, veliký myslitel, krásný člověk, žije dodnes v myslích a srdcích našich pracujících. V roce 1942 Klement Gottwald v projevu z moskevského rozhlasu sílil náš odboj proti nacistickým okupantům: „A je to právě památka Mistra Jana Husi, je to poučení z husitské revoluce a z husitských válek, z něhož český národ může čerpat sílu, odvahu a sebedůvěru v tomto velkém existenčním zápase, jakož i jistotu, že jeho spravedlivá věc nakonec zvítězí.“ A stejně i dnešní vzpomínka na M. Jana je připomínkou správnosti naší cesty k socialismu. Marné jsou vzteky zahraniční reakce, marně řinčí američtí imperialisté a jejich náhončí zbraněmi. Národ Hifsův zvítězí slavně i v tomto dnešním zápase za vybudování socialismu a zajištění'trvalého míru na celém světě. TAM JE VAŠ CUKR Socialistický závazek 521eté Albíny Heřmanové, pracovnice v hospodářství Hořín, statek Mělník, udivil všechny zemědělské pracovníky v obci i v celém Pražském kraji. Soudružka Heřmanová se zavázala, že obdělá plných třicet měr cukrovky v agrotechnických lhútách. Bylo to o tři míry více, než obdělala roku loňského. Řepu obdělávala svědomitě. Její rozpukané ruce jsou důkazem, že v závazku Albíny Heřmanové nešlo o pouhá čísla, ale o čistou práci, z níž bude mít užitek celé naše hospodářství. Na splnění úkolu si Albína Heřmanová určila lhůtu 20 dní. Protože dobře zná práci v rostlinné výrobě, sama uznala, že je to velmi krátká doba pro tak velkou výměru cukrovky. O své práci však uvažovala jako řádný plánovač. Vstávala již o třetí hodině ranní, nakrmila vepře a podojila kozu a spěchala na svůj dílec řepy, u kterého trvale stojí až do sklizně tabulka s jejím jménem. První okopávku a jednocení prováděla současně. V poledne měla jen kratičkou přestávku a vracela se až po osmé hodině večerní. Péči o domácnost a malé hospodářství přenechala členům své rodiny. Stravu si nosila s sebou na pole. Její hlavní starostí bylo využít vegetační doby kultur cukrovky. Nepřipustila, aby řepa přerostla, protože pak by se v socialistickém soutěžení daleko nedostala. Zemědělský referent ONV Mělník měl skutečně radost z toho, když mu správce hospodářství oznámil, že Albína Heřmanová, nejlepší pracovnice, svůj závazek překročila, protože obdělala v agrotechnických lhůtách šest a půl hektaru cukrovky. Strhla také k následování řadu dalších pracovnic. Ale Albína Heřmanová se také setkala s protivenstvím. Některé ženy z obce jí vytýkaly: „Co to tropíš za hlouposti. To chceš, aby o tobě psaly noviny?“ Bylo také mnoho těch, kdož si od ní zamlouvali cukr, protože Albína Heřmanová dostane jako prémii kromě peněz také 100 kg cukru. Jim ukázala na řepná pole a řekla: „Tam je váš cukr, jděte si ho vydělat.“ Za svou práci byla pozvána na plenární zasedáni krajského národního výboru, kde dostala čestné uznání. A i její jméno se dostává do novin, třebaže o tom nejlepší pracovnice» z Hořína, Albína Heřmanová, neví. Ladislav Vilímek Tedy v tom, že to není žádná novinka, že už to dávno bylo, dokonce i v tom, že podobná forma byla zrušena a nyní znovu zavedena — v tom ovšem mají tyto hlasy pravdu. Je však nutné si uvědomit, proč se tak vlastně stalo. Je pochopitelné, že formu prodeje ve Stáncích nebylo možné zrušit trvale, neboť mnozí lidé jsou nejenom zvyklí nakupovat ve stánku, ale zároveň mají opravdu možnost zboží si dobře, zblízka prohlédnout. Na druhé straně opět obchod na zboží které je ve stánku, důrazně spotřebitele upozorňuje, takže v mnohých případech to, čeho si zákazník v prodejně ani nepovšimne, ve stánku si často koupí. Celý dosavadní systém stánkového prodeje, který byl až do nedávna v soukromých rukou, bylo však nutné zásadně změnit. Neboť zboží, zvláště potraviny, byly prodávány nejenom za nehygienických podmínek^ ale stánky bývaly odjakživa iakýmsi zdrojem dryáěnictví, neodbornosti, nepoctivosti a šizení. Vezměme si pouze jediný příklad z tisíce jiných: stánkař koupil v prodejně Tep stovky metrů prádlové gumy po čtyřech korunách. A vzápětí ji prodával v nedalekém stánku za osm, zatím co vedlejší stánkař ji měl za devět a třetí dokonce za deset. A stánkař na lidi pokřikoval, dryáčnicky chválil své zboží, hanil konkurenty a svou vyřídilkou dovedl zákazníka tak dovedně ošidit, že teprve až doma přišel na to," že někdy koupil zcela bezcenný, nepotřebný brak. Ale to už bylo pozdě, protože stánkař zase působil na docela jiném místě. A nyní se podívejme na dnešní stánkový prodej: vidíme upravené, vyaranžované stánky s odborně a hygienicky skladovaným zbožím, kde prodávají seriosním způsobem odborné síly za pevnou cenu. A za zbožím, za kvalitou a za poctivostí zaměstnanců stojí plnou vahou příslušný národní podnik. Nyní tedy posuďme, jaký ie rozdíl a jaká nastala změna mezi dřívějším a dnešním prodejem ve Stánku! František Janura SPRÁVNĚ ČESKY České noviny a čeští novináři mají v minulosti hodně vzorů, které si zaslouží následování. Zmiňme se aspoň o dvou. Jeden je ze staré generace, Jan Neruda; druhý z mladé, Julius Fučík. Jejich dílo bylo mnohokrát zhodnoceno. Dnes si chceme všimnout jen jedné věci: jak oba spojovali postřeh a bojovou myšlenku s dokonalostí formy, to je s krásnou češtinou. Toto spojení je nezbytné. Vždyť tu jde o novinářův nejvěrnější nástroj, který musí ovládat co možno nejdokonaleji právě proto, že jen správný jazyk správné vyjádří každou myšlenku, každý cit, každý postřeh. Víme pváem, že naše novinářská čeština není často vůbec nerudovska nebo fučíkóvskä (to už jsou požadavky opravdu ideální 1, áíe ani vskutku správná.'Hřešíme přoti duchu jazyka, hřešíme proti jeho kráse. Největší chybou zde není arti některý z nepěkných germanismů. Za největší chybu je zde třeba považovat dutou frázi. Noviny nejsou soukromý dopis, určený jedincem jedinci. Jsou masovým informátorem, propagátorem a agitátorem. Ale také učitelem. A je'to až na podiv, že si čtenář obvykle ze svého časopisu bere jako přiklad nesprávné místo správného. Že „nanáší thematiku“, že se zabývá „otázkou produktivity práce“ místo produktivitou práce, že „najíždí na plán“ místo aby podle plánu začal pracovat atd., atd. Ale nejzajímavější je snad skutečnost, že se takto novinář nevyjadřuje, dokud nezačne psát, a že takto nikdo nemluví, dokud nezačne řečnit. Rubrika Správně česky ve Světě práce má za poslání ukazovat právě nejběžnější chyby proti duchu češtiny, ale kromě toho zaujíma^ i stanovisko k námětům a dotazům (a není jich málo!), s nimiž přicházejí čtenáři. Byla by ovšem sama o sobě málo platná, kdyby se redakce nesnažila psát celý Svět práce v jejím duchu. A aby méla redakce kontrolu, požádala prof. dr. Jiřího Haliera, který tuto rubriku vede, aby podrobně prozkoumal některé z čísel Světa práce a ukázal jí chyby, které našel. Posudek vyzněl dobře. Dr Haller zdůrazňuje, že užil měřítek opravdu nejpřísnějších, že však přesto našel většinou jen maličkosti. Praví, že jazyková i slohová úroveň Světa práce je opravdu velmi dobrá. V závěru říká: „Zvláště však oceňuji to, že redakce důsledně a také úspěšně dbá, aby sloh článků byl jasný, prostý a zároveň uhlazený; je to sloh vskutku lidový a pracovní.“ Proč přicházíme na veřejnost 8 tím, co je vlastně určeno vnitřní potřebě redakce? Abychom svým čtenářům ukázali, že se jim snažíme dávat noviny dobré i po této stránce. A abychom je požádali i v tomto směru o dalši, ještě hlubší spolupráci. Napsali jsme, že posudek je dobrý. Tím větší je tedy závazek redakčního kolektivu tuto úroveň listu nejen udržet, ale ještě zlepšit. Nezpronevěřit se velkým vzorům v ničem. Ani v jazyce ne. Dalibor Janek SVET PRACE ROSTOU NÁM NOVÍ LIDÉ Lidově demokratické zřízení a budování socialismu změnilo od základu společenské postavení a životní úroveň všech složek pracujícího lidu. Tyto revoluční změny se zvláště projevily v životě československých invalidů, kteří ............. za kapitalistického režimu byli pro svou vadu odstrčeni až na samý okraj lidské společnosti. Teprve květnová revoluce a únorové vítězství dělnické třídy daly podnět k tomu, aby se z těchto vyděděnců společnosti stali plnoprávní a rovnocenní příslušníci Národní fronty pracujícího lidu měst a venkova. Až do roku 1948 měli jsme na území našeho státu více než 34 spolků a společků, ve kterých byli váleční a civilní invalidé, roztroušení bez organisačního zapojení. Bylo samozřejmé, že takováto rozpolcenost nemohla skýtat žádných positivních výsledků. Proto v roce 1949 sé podařilo z dřívějších roztříštěných spolků slepců, hluchoněmých a tělesně vadných vytvořit jednu společnou organisaci, t. j. Ústřední jednotu invalidů, která za tři roky své existence vykonala značný kus práce na výstavbě socialismu. A to byl zároveň základ k soustředění všech invalidů bez rozdílů tělesných vad a jenž nakonec vyvrcholil nedávným vytvořením jednotného celostátního „Svazu československých invalidů“. Dlužno však znovu zdůraznit, že něco takového nebylo myslitelné bez účinné podpory Ústředního akčního výboru Národní fronty. Tuto skutečnost potvrdil na sjezdu ve svém obsáhlém referátu také nově zvolený předseda „Svazu československých invalidů“ soudruh JUDr. Rudolf Tyl. „Svaz československých invalidů“ se může pochlubit mnoha vzornými úderníky, zlepšovateli a novátory, kteří spolu se zdravými berou účast v socialistickém soutěžení. Není možno zde vyjmenovat všechny vzorné pracovníky-invalidy a jejich socialistické závazky, které učinili v den sjezdu. Jedním z nich je Miloslav Heger, který přišel před třemi roky na železnici o obě nohy. Četl knihu B. Polevoje „Příběh opravdového člověka“. A ta mu učarovala! Po způsobu hrdiny románu Meresjeva se učil chodit na protézách. Nakonec zvítězil a dnes pracuje úspěšně jako svářeč v národním podniku Pal v Kralupech n. Vit. Jako úderník plní normu na 140%! Stejně hrdinně si počíná J. Čermák, který přišel o obě zápěstí, ale přesto patří mezi naše nejlepší traktoristy. Dále je tu jednoruký úderník J. Tampe z Ústí n. L„ který plní normu na 150%! Stejně hluchoněmý invalida Pánský v Jihlavě při vrtání trysek překročuje normu daleko přes 150%! Také těžký invalida A. Přibyl, bývalý horník, kterému byly amputovány vysoko na stehně obě nohy* pracuje úspěšně v závodě Somet v Teplicích, jako brusič kovů. I tady nám rostou opravdoví noví lidé. Jan Geringer KDYŽ NASTALA CHLADNA Začneme hodně zdaleka. Už před tisíciletími se lidé naučili uchovávat potraviny konservováním. Kdo by taky snědl najednou třeba mamuta! Uzené nevzniklo jako výmysl labužníků, ale jako nezbytnost uchovat maso nejrůznějšího druhu. Lidé jsou stále moudřejší; a tu není divu, že od pravěkých dob vynalezli i jiné způsoby, jak uchovat potraviny. Jedním z nejnovějších způsobů konservace potravin je mrazenL Známe mrazené ovoce, mrazenou zeleninu, mrazené maso. Ale zatím se nikomu nepodařilo vyzkoumat, jak se k sobě mají chladna a mrazené potraviny. — Panovala u nás chladna. Dokonce byly nedávno i mrazíky, které nám zdržely úrodu zeleniny a nových brambor. Ale mrazíky nebyly všude, a zelenina roste rychle. A tak brzo po těch studených dnech jsme měli v obchodech zeleniny nejrůznějších d. uhů opravdu dost a dost. Objevily se i třešně. A nebylo jich málo. Ceny zeleniny letěly dolů. Dnes jsou už za výklady i okurky a rajská jablíčka. Zatím ještě trochu dražší, ale kdo si je nechce koupit, má na výběr jinou zeleninu. A v téhle chvíli se stalo něco nevysvětlitelného: zároveň s novými rajčaty se objevila rajčata mrazená. Zároveň s novými okurkami okurky mrazené. A abychom neměli jen třešně, přišly na trh mrazené švestky. Na jaře, kdy se ještě neobjevil ani první salát (o ovoci vůbec nemluvíc), prodávaly prodejny nejvýš zmrazenou zeleninu do polévky. Jinak nic. Přitom si ovšem naše mrazírny naříkají na nedostatek prostoru. Přes tento nedostatek však vydržely se zbožím až do doby, kdy už přišly zelenina a ovoce čerstvé. To, co si o tom povídají ženy, stojící před výkladnicemi obchodů se zeleninou, je sice kritika ostrá, ale ostrá zaslouženě. Nevědí nic o nedostatku skladovacího prostoru v mrazírnách, zato se však dobře pamatuji, že na jaře nedostaly ani zmrazenou zeleninu, ani zmrazené ovoce, ačkoliv právě v té době by jim bylo to i ono obohatilo jídelníček, právě tehdy hodně jednostranný. Není právě tohle jedním z poslání mrazíren? Kdyby to byla zelenina sušená, pak by se řeklo, že ji někdo z vedoucích činitelů v tomto oboru obchodu vskutku sušil až do léta. Protože je však mrazená, vyskytly se domněnky, zda to snad nejsou rajčata a okurky, které byly zmrazený těmi velkými chladny. Jenže do tohoto důmění nezapadají ty švestky. Ty přece ještě u nás nedozrály... Krátce: na jaře nic, nyní si můžete vybrat: račte okurky nebo rajčata zmrazené nebo čerstvé? Neměl by někdo být dán za tuhle pranešikovnou distribuční politiku také — k ledu? Karel Svatoš PROČ ZNOVU NA STAŇCÍCH? Naše spotřebitelská veřejnost si v poslední době jistě povšimla, že náš obchod, ve snaze přiblížit zboží spotřebiteli, ukázat mu co nejlépe všechny druhy zboží, dát mu možnost důkladného výběru i prohlédnutí a tak mu dobře, poctivě posloužit, používá Stánků národních podniků obchodních na trzích, na poutích, před prodejnami a při různých příležitostech, jako byly májové oslavy a pod. Většina spotřebitelů tuto formu přivítala s radostí a také jí náležitě využívá. Ovšem vyskvtlv se hlasy, které říkají: „Tohle přece není žádná novinka. To už isme tadv dávno měli. A vůbec. Nejdříve to zrušili a teď s tím začínají znovu. Tak jak je to vlastně?“ P O Z N Á M K Y A K R I T I K A KAŽDÝ JINAK Josef Výborný Každý jinak hledá blaho svoje, radost z práce, úspěch, pohodu. Někdo třeba přejde na dva stroje, jiný do druhého závodu.,. C. 27 - 3. VII. 1952