Svĕt Práce, říjen-prosinec 1968 (I/1-13)

1968-10-09 / No. 2

Tvdfník KILOMETRY V POUŠTI ■ PRVNÍ REPORTÁŽE EXPEDICE LAMBARENE ■ PAŠERÁCI DIAMANTŮ ■ J PRAVDA O ZKÁZE SODOMY ■ ZJIZVENÁ TVÁŘ KRUŠNÝCH HOR ■ DĚDEČEK HOKEJ a OSAMĚLÉ pro každého stáří ■ pan nesvadba kreslí dětem ■ novákovic rodina po dvaceti letech ■ 2 svet prace V PRAZE DNE 9. ŘÍJNA 1968 ROČNÍK I. (V.) CENA VÝTISKU 1,50 Kčs DOBA NAŠEHO ZRÁNÍ V minulém týdnu dlela mezi námi delegace italské odborové ústředny CGIL. My žijeme v proudu toho, pro co svět už našel neutrální termín .československé událostiUprostřed dění se nám mnohdy zdá situace nepřehlednou. Italští přátelé nás vidí z vnějška. V mnohém se už dopracovali stanovisek, k nimž jsme my dosud dospět nemohli. Jejich zásadní postoj je vyjádřen v usnesení sekretariátu CGIL, které bylo publikováno hned v ranních hodinách osudného 21. srpna jako první reakce v Itálii vůbec. CGIL sdružuje odboráře různých politických směrů a velmi rozdílných názorů. Tentokrát byli naprosto jednotní: CGIL důsledně podporuje čs. stanoviska a nezadatelná práva ČSSR a jejího lidu, s nímž je plně solidární. Nesouhlasí s vo: jenským obsazením země. Italští hosté chtěli osobně poznat smýšlení našeho lidu. Nikoho nepřekvapilo, že měli zájem navštívit dva pražské závodíf, jejichž jména vešla do dějin evropského dělnického hnutí — a možná i světové historie — byt každý jinak: Auto-Pragu závod dopisu 99, ČKD Praha — závod XIV. sjezdu. Sešli se tedy. Na jedné straně reprezentanti, ostřílení v mezinárodních stycích, v jednání s podnikateli a představiteli mo nopolů, zvyklí na tvrdé politické a sociální boje. Jejich partnery v diskusi jsou dělníci, kteří po dlouhá desetiletí měli omezený, jednostranný přístup k informacím o světě i vlastní zemi. Obstáli skvěle. Řekl bych na státnické úrovni. Kde se to tu jenom najednou vzalo? Po dlouhých letech jalových frází a politického pokrytectví, které vyháněly do emigrace lhostejnosti, stačilo jediné slunečně jaro a lidé jsou nabiti aktivitou a opět hovoří jazykem lidským. Jsou věcní, střízliví, konkrétní, poctiví, formulují přesně, s citem pro váhu slova. V posledních měsících předstoupily před televizní obrazovku stovky lidí, mnozí patrně poprvé. Profesoři i dělníci, mladá maminka či učeň, jehož hříva ještě neposlouchá hřeben, starý veterán života nebo student. A ti lidé jsou moudří a zralí. Ohromujeme sami sebe. Jak málo a špatně se známe! Během onoho jedinečného jara jsme projednávali chyby a omyly, které nás dovedly na sám pokraj katastrofy. Dozvídali jsme se hrůzy z politického podsvětí a deformované justice. Scházeli jsme se na desetitisícových shromážděních, jaká už žijí vlastní, davovou psychózou. A k tomu jsme slyšeli a četli odhalení, senzace i novinářské výstřelky. Všechno jsme dokázali zvládnout. Demokraticky, na vysokém stupni občanského uvědomění a kázně. Jinou zemi by taková dramaticky vzepjatá doba obrátila v devíti kotrmelcích. Na ulicích by stály barikády a hořela auta, demonstranti by se utkávali v bitkách s policií a armádou. Češi a Slováci se zachovali jako národy státníků. A neškodí připomenout, že všechno Se odehrálo na nesporné- základně socialismu. Politická vyspělost tohoto lidu nemá v světě obdoby svou šířkou a hlubokou a proto namnoze také může být ve světě jenom stěží pochopena. To všechno, ale není náhoda. To je lid tvrdě vykovaný tisíci letým zápasem, nemilosrdně formovaný na drsném politickém povětří, na angažovaném místě uprostřed Evropy. Jeho historická zkušenost, akumulovaná generacemi) vyvěrající z hloubi věků, jej vede k rozvaze. Nebot ví, proč si nemůže dovolit emoce ani dobrodružství, ale především chladnou rozumovou úvahu. V té rozvaze, z níž plynula jednota bez precedentu, je naše zbraň, naše velikost; která ohromila přátele i nepřátele. JOSEF NEMEČEK M H JABLONĚ 'JOSEFA SMRKOVSKÉHO JAROSLAVA HUKOVÁ ’>iľ> Je to vesnice málo známá, vzdor svému jménu. Stojí totiž ve stínu té druhé, moravských Pavlovic, které prosluly vrchy a vínem. Ale naše první Pavlovice, budou, možná za pái let stejně slavné. Za Mělníkem se krajina prudce mění. Z nedohledné roviny povstávají kopečky a pak kopce, silnice se mezi nimi všelijak kroutí a aä za Dubou teprve narovnají hřbet. Zatáčky méir spočítané - - je jich 59. Vršky by nikdo nespočítal. Jedenáct kilometrů odtud v úžlabince je tabule, která ukazuje někam na vřesoviště a hlásá, že tam po dvou kilometrech přijdete do Pavlovic. Šlapete po hrubé asíeltce zlátnouclm" (esem, stromy jsou tu nějak marnotratné, pod kaštany leží nastláno pichlavými slupkami, že nevíte, kam šlápnout. Člověku z města je líto tu krásu nechat jen tak. Pak na vás za zatáčkou jukne věžička kostela, za ohradou se líně otočí pár stračen a vy už víte, že ta cedule měla pravdu. Na návsi kostelík, ve vížce skučí podzimní vítr, kolem pár kaštanů a moře bláta. Vůně buchet mě nakonec zavede do „závodky“. Nad tou je v prvním patře kancelář státního statku. Vytopená místnost je docela pnjemhá, žapfitT*pánbůh, že vedoucí tak dlouho telefonuje, já se zas hřeju u kamen. Potom vykládám,- proč jsem viastně přišla „Mne se na nic neptejte, převzal jsem sta tek, když už byl pryč. Ale tady účetní nebo náš ovocnář ho dobře pamatují. Jak to bylo s tím sadem, to vám poví nejspíš zrovna ovocnář.“ Tak napřed za, paní účetní. „Mne se na nic neptejte, já vám nepovím, on je dneska slávnej, tak proč mu přidávat nebo ubírat, do těla dostal taky dost, co bylo, je pryč, my to víme, a co je komu po tom." Paní účetní Pelnáčková se rezolutně zavírá se svými číslicemi. Tak dál. Pan Valžán mne vítá strohým: „Především zavřete dveře. Na Smrkovského se pamatuju moc dobře. Ale je taková doba, nedivte se, že vám nikdo nic nepoví, ani já.“ Má prošedivělé (Pokračování na 4. straně) Od slov k činům bývá vždycky dalako. V minulých létech sotva existoval hospodářský plán, aby v něm nehrála bytová výstavba významnou roli. A byl% to doba, kdy plán byl všemocný a státní pokladna — samoobslužná. A přece dnes neexistuje okres, město, ba víska, aby se v ní člověk nedozvěděl — dost názorně — jak mnoho zůstalo jen „zbožným plánem“. Nyní začaly podniky hospodařit samostatně a „monopolně“, na trhu pohříchu ještě neexistujícím. A tak člověka napadá, co v této situaci zbude t plánů? Třeba: postavit 460 000 bytů do konce roku 1970? A právě na to jsme se zeptali sekretáře investiční kotoise Hospodářské rady inženýra Františka Grosmana. Dnes uveřejňujeme první část rozhovoru. Když si už i vrabci štěbetají na střeše, že plán bytové výstevby, přestože má zelenou, neni plněn, pak se nezbytně vnucuje otázka: Kde to vázne? „Otázka je skutečně prostá, ale trochu předčasná.“ Kde to vázue Proč předčasná? Vláda se přece zabývala již 9. záři zprávou o tzv. harmonogramu bytDvé výstavby, který měl zabezpečit výstavbu 460 tis. bytá do roku 1970? „Skutečně se těmito harmonogramy zabývala — ale také konstatovala, že je tento program ohrožen. Aby získala odpověď na podobnou otázku, kterou jste mi položil, uložila ministerstvu techniky a dalším příslušným orgánům, provést do 15. října konkrétní rozbor příčin a vlivů a předložit konkrétní návrhy, aby mohla učinit vhodná opatření.“ Na věci se tedy usilovně pracuje — jak se řťká. Znamená to tedy, že se v této chvili skutečně neví. co a kde vázne? „O označení hlavních problémů, stejně, jako o cestách jejich řešení se můžeme samozřejmě pokusit. Zeptáte-Ii se na příčiny neuspokojivého stavu investora, nebo stavební, organizace, národního výboru atd. — dostanete odpovědí několik a velmi se obávám, že z nich příliš nezmoudříte. Praýdu — přirozeně determinova nou vlastním zájmem — má více nebo méně každý z těch, kdo za splnění programu odpovídá. Doutejme tedy, že odpověd, kterou vlá da 15. řijna dostane, bude „determinována“ jen a jen obecným zaujetím: skutečně oněch 460 tisíc bytů postavit. Které problémy to však jsou, které je třeba především řešit? „Základem celé problematiky je fakt, že bez-individuální části (družstevní svépomoc a rodině domky) se má bytová výstavba v roce 1969 podílet na celkových Investicích cca 17 %. Má tedy značnou váhu v celé Investiční výstavbě a je proto také zasažena všemi nedobrými důsledky, jež vyplývají z nerovnováhy trhu — mezi nabídkou a poptávkou, jež v naší investiční výstavbě trvá.“ Znamená to tedy, že opatření, která vláda musi pro bezprostřední splnění úkolu již dnes učinit, nemohou být ještě zásadním, dlouhodobým, koncepčním řešením po roce 1970? „Jde o opatření, která jsou diktována potřebou zabezpečit 460 tisíc bytů a mohou být tudíž ve svém účinku — vlivem celkového stavu našeho hospodářství — deformována. A problémy konkrétni? „Zhruba lze říci, že je jich asi pět. Problémy rentability bytové výstavby, jejích nákladů, kapacitní a materiálové možnosti, územní a projektová příprava a konečně problémy kolem svépomocných forem výstavby.“ Zdá se, že naše stavební podniky o výstavbu bytů přilU nestojí? „Problém vyvstal v té chvíli, kdy začaly samostatně hospodařit. Při převaze poptávky nad nabídkou se stavebním podnikům objevují nepochybně výhodnější možnosti, např. v průmyslové výstavbě. To se projevuje i na klesajícím počtu dodavatelsky vystavěných bytů: v roce 1967 byle odevzdáno 51707 proti 56 310 v roce 1965. Ukázalo se totiž, že v občanské a bytové výstavbě je dosahováno nejnižší rentability. Průměrná rentabilita ke mzdám činila v roce 1967 v občanské výstavbě 34,28 °/o, v bytové 40,3 %, kdežto v ostatní výstavbě přes 70 %. „Působí i sám charakter bytové výstavby bohaté na složitost různých druhů prací, na vybavení, instalacích apod. Nemalou úlohu také hraje Investorská a spotřebitelská kontrola jak kvality, tak i ceny práce a díla. Všechny tyto aspekty nečiní bytovou výstavbu právě přitažlivou, tfm spíše, /Pokračování na 12. straně)