Svět v Obrazech, červenec-prosinec 1967 (XXIII/27-52)
1967-09-16 / No. 38
O vztazích mezi Cechy a Slováky Moje děti jásají, když přehodí Daněk o pět centimetrů hranici světového rekordu ... A mám přátele, dobré přátele v Čechách, kteří mluví s hrdostí o kapitánovi našich odbíjenkářských mistrů světa Goliánovi, jako o svém... A podobně o rekordech Chmelkové a Faithové. Golonka je „náš Joža" a stejně tak Masopust, tedy slovem jsou „naši". V tom slově naši, v hrdosti na společné dílo, společné úsilí, překážky i společná vítězství, která jsou skutečně naše, tam někde to je, v tom je podstata našich vztahů. Když člověk přijede domů ze vzdálené a velké země, vždy se poněkud jinak zadívá na svou malou vlast. Zase si ji o kousek více zamiluje, opět a s větším opojením se zahledí na krásu jejích velehor a ticha jejích údolí. Ale domyslí lépe i to, co jí chybí, vidí i drobné nedostatky a střípky, které jsou často velmi malicherné. Předseda Slovenské národní rady Michal Chudik cestoval letos po Sibiři, projezdil rozsáhlé kraje a nejen jako výletník. Porovnával věci i lidi. A ve stejný den, kdy tučko přistálo v Ruzyni, už ho to táhlo k „našim" vytouženým horám a ve stejný večer už dýchal vzduch pod Tatrami. A tak nyní sedíme v tichu srpnového podvečera, přikusujeme k rozhovoru broskve, krásné a šťavnaté jako z Verony, které předsedovi poslali na ukázku družstevníci ze Záhorie, „naši" družstevníci, a mluvíme. O všeličem „našem", o našich problémech, stavbách, Bratislavě, ale i o našich perspektivách, i malichernostech, i vítězstvích. A v neposlední řadě o klíčové otázce bytí a nebytí našich národů, pilíři naši státnosti: o vzájemné důvěře, soužití a vztazích našich dvou národů, které vytvořily naši společnou vlast. Objektivně je tato situace daleko lepší, než byla krátce po osvobození, a to přesto, že se v posledním období objevuje z obou stran zásluhou ne dost objektivních lidí, v tisku i v televizi určitá nervozita v otázkách vzájemných vztahů. Co máte konkrétně na mysli? Příkladů by bylo dost, bohužel dost. Nechci připomínat subjektivní tóny, nepřeceňuji jejich dosah. Nejde mi ani tolik o okrajové úvahy, nebo plané „handrkování". Mrzí mne však podrážděné hlasy o řešení problematiky zaostávajících krajů Slovenska, jako Kysúce, Oravy, o nichž se mluví se značnou neinformovaností i netrpělivostí. Mnohé články v českém tisku zase nedoceňují citlivost slovenského čtenáře. Celkem jednoznačně jste však řekl, že objektivně je situace daleko lepší, než v poválečném období. Jsou přirozeně velmi citlivé oblasti, je mnoho nevyřešených a nedořešených otázek, jsou zajisté i rozpory, které narušují tyto vztahy a způsobují výkyvy. A jsou i takoví, kteří nesdílejí Váš optimismus na situaci. V čem vidíte, podle Vašeho názoru příznaky tohoto již zmíněného kvalitativního obratu? Záměrně ponechám stranou otázku historie. Nikoliv proto, že bych se této otázce chtél vyhnout, ale jednoduše proto, že historické vztahy jsou příliš složité na to, aby se staly předmětem improvizovaných úvah. Mrzí mě, když se fušuje do dějin, když se historie stává předmětem „čachraření" a vytloukání kapitálu nejrůznéjších demagogů. Je načase, aby se dějiny vztahů českého a slovenského národa a to i dějiny prolínání a doplňování našich kultur, vědy, umění, ekonomiky, jakož i profily jednotlivých historických osobností staly významným a uváženým předmětem zkoumání odborníků — historiků. Dějiny se obejdou bez hysterie a licitování. I bez toho, aby se za velkými, dočasně nedoceněnými osobnostmi „vozil" chvost příživníků. Dějiny potřebují jasno. Vliv momentálních nánosů a nálad nebyl vždy šťastný, političtí šarlatáni napáchali dost škod, když se snažili dějiny retušovat. Potřebují-li dějiny jasno, pak na to potřebují i jasné, nezatížené objektivní lidské historiky. Tolik úvodem. Promiňte, neříkal jsem to jako výmluvu, ani jako odbočení od našeho tématu. Spíše jako své malé vyznání. A tak trochu jako projev úcty ke skutečné historii, i k té z nedávných dob, i k té dávnější, na jejíž pravou podobu právě k 50. výročí vytvoření naší československé vlasti čekáme. A k samotnému tématu: objektivně vidím podstatný zvrat situace v našich vztazích téměř ve všech oblastech. Především v oblasti ekonomické, kulturní, tělovýchovné a dalších. Ekonomika je klíčovou otázkou. A přece i zde, což je pochopitelné, vždyť jde o přestavbu společnosti a o hledání nových, často málo schůdných a probádaných cest, je mnoho rozporů a nedorozumění a často oprávněné kritiky. Právě v otázce vztahů, vzájemného podceňování, nedostatečného partnerství slovenských závodů vůči českým. Možná, že je to i v lidech, v předsudcích i v provinciálnosti, v povýšenosti, ale jistě jsou i příčiny jinde? Ekonomika je nejen otázkou klíčovou, ale dokonce otázkou určující vývoj společnosti a u nás i vývoj vzájemných vztahů našich národů. Já vidím podstatu v tom, že od osvobození, z trosek válečné ekonomiky, narušené, rozleptané, oddělené české a slovenské ekonomiky vzniklo jednotné národní hospodářství československé. Takové, které je svou technickou vyspělostí připravené přes všechny nedostatky, které zde ještě jsou, a navzdory těmto nedostatkům, dokončit dějinnou úlohu strany: dořešit otázku plného ekonomického vyrovnání Slovenska s historickými zeměmi. Proto k dokončení velkolepého snu minulých generací, k odstranění vzájemných komplexů. Pro to všechno pokládám otázku ekonomiky a jejího plného docenění za rozhodující i pro další sbližování. t A neplatí totéž pro kulturu? Pro kulturu pochopitelně také. Především pro vzájemné poznání, vzájemnou úctu, tu společnou a tu společnou vzájemnou hrdost. A přece bychom byli idealisty s růžovými brýlemi, kdybychom si zároveň neřekli, že právě na kulturním poli je řečeno slovy Petra Jilemnického „převeliké pole neorané". A někde i slovy Fráni Krále „cesta zarúbaná"__ V hlavním městě republiky jsou knihkupectví, kde nelze dostat jedinou slovenskou knihu. Jsou divadla, v nichž se nehraje jediná hra bratrského národa. Jsou školy, kde .neznají spisovatele druhého národa. Kde jim dokonce ani nerozumějí. A přece znám v Čechách a na Moravě lidi, kteří se mě s nedočkavostí dotazuji na slovenské hry, hlavně na „Slovenské pondělky" v bratislavské televizi, kdy bývají premiéry. Četl jsem dopisy, které psali právě čeští diváci našim hercům, v nichž objevují jejich citlivost, smějí se a pláčí s nimi, stali se nejen jejich kulturou, ale jejich přáteli za rodinným stolem, i když se s živými nikdy nesetkali a neviděli je. Tak umí milovat jen lidé velmi velmi blízcí. Naši. Flovořil jsem s pionýry Jihomoravského liraje koncem tohoto školního roku. Byl jsem překvapený, kolik toho znají ze slovenských dějin, kultury, ze současnosti, jména, osudy, města, kulturní dění. Když jsem se jich ptal, zda mi všechno ve slovenštině rozuměli, odpovědí byl jen jasný smích, kterým jako by chtěli říci: a na tohle se ptá! Máte v mnohém pravdu, pokud jde o hrubou neznalost a často nezájem, i v administrování a ministrování kultury, i v lidech samých, i v předsudcích . . . Předsudků je mnoho. Ale stejně jak na Slovensku, tak v Cechách. Vážně si však myslím, že slovenská kniha by v českých výkladech chybět neměla, tak jako česká kniha se stává na Slovensku samozřejmosti. Vzpomínám si, loni byla moje dcerka na srazu mladých kdesi na Moravě. Za několik dní znala česky. Nechápu, že jsou lidé, kteří se za celý život — vždyť žijeme v jedné zemi — nenaučí ani porozumět řeči národa druhého ve společné republice. Snad by stálo za to, aby — řekněme — aspoň při přijímáni do státního nebo stranického aparátu, i na vedoucí místa v závodě, úřadu, ve škole, v prodejnách bylo podmínkou znát jazyky této země. Osobně si myslím, že by to tak mohlo, že by to tak mělo být. Vždyť příklad s pionýry Jihomoravského kraje to dokazuje. Je to zájem, úcta a nebojme se použít toho slova — láska. Připouštím, když jsem byl v Praze na Hradě s absolventy středních škol z Čech, měli mnozí obdivuhodné všeobecné znalosti, se Slovenskem to však bylo zcela jiné. Upozornil jsem na to ihned vzápětí ministra Hájka; chyba není jen u žáků, ale i v osnovách a učitelích. Za podstatné v kulturním sbližování nepokládám ty rozpory, mezery a také ignorování i povýšenost, všechny ty strašáky z minulosti, které vznikly z komplexů přeceňování a nedoceňování. Za podstatné pokládám kladné ovlivňování a prolínání dvou skutečně bratrských kultur. To, že cesta poznávání a poznání jde nezadržitelně vpřed. Že slovenská mládež si zamilovala české zpěváky, Pilařovou, Gotta, Matušku, české herce Štěpánka, Högera, Peška, Lukavského ... že zpívá české písně jako své písně. A Slovensko? Vzpomeňme jen na někdejší Večery slovenské poezie, které ohromily Prahu. To nebyla jen poezie a kultura. Ale i dějiny, poznání, i skutečná láska. My často sami zanedbáváme už vydobyté pozice a potom hledáme chyby jinde a u jiných. Tak je to i s otázkou filmu. Čeští filmaři za to přece nemohou, že v nedávné minulosti „nepočkali" na své slovenské kolegy. Marně, i v kultuře bude platit co nevidět zásada soutěžení a nebude žádná parita, pokud jde o umělecký šerm. O každou pící pozice bude třeba bojovat, ne fňukat, lamentovat a hrát si na mučedníky .. . To, pravda, platí nejen pro oblast umění, ale i ostatní, pokud také souvisejí s otázkami vzájemných vztahů. Do třetice jste vyřkl slovo sport. Nepopirám, čeští a slovenští sportovci vybojovali mnoho společných vavřínů. Ale myslím, že nelze celkem jednoznačně hodnotit kladně právě tuto oblast. Vždyť právě i ona je často semeništěm urážek, až vybičovaného fanatismu, k němuž přispívají fanatismy klubistické, ale i pudy a vášně, rozdmýchávané naším tiskem i televizními komentáři. Sport má národy sbližovat. Národy naší republiky sblížil navzdory všemu, co se tu nashromáždilo a co rozdmýchávali fanatici. V královském celku mistra republiky — Sparty — má nemalou zásluhu o trůn právě slovenské trio: Kvašňák, Mráz, Jurkanin. Bez českých trenérů — tak jako kdysi bez českých pedagogů bylo nemyslitelné Slovensko — nebyl by myslitelný slovenský sport, i když dnes mnozí slovenští trenéři v čele s Markem a Malatinským se dostávají do čela. Co jen znamená jako vzor pro naši mládež příklad Čáslavské, Zátopka, Masopusta, tohoto gentlemana mezi gentlemany. Zaslepené fanatiky nemám rád. Odsuzuji je za to, jak svůj primitivní fanatismus tlumočí dále veřejně v tisku, rozhlasu a televizi. A to neplatí jen o sportu. Ale opět o všech oblastech našeho veřejného života a hlavně v tak citlivé otázce, jako jsou vztahy našich národů. Jaké jsou tedy aktuální úkoly, abychom dosáhli dalši kvalitativní krok vpřed v rozvíjení a prohlubování těchto vztahů, od nichž v nemalé míře závisí další rozvoj našeho národního hospodářství, vědy, kultury, sportu i životní úrovně? Kde je klíč k otevření pokladnice těch tvořivých sil, které posunou i v tomto směru vývoj naší společnosti od malichernosti k činům, od úvah k samozřejmým životním tvořivým podnětům? Je v lidech a v jejich činech, je ve velkých společných úkolech budovatelských, je v růstu ekonomické základny. Je v zdůrazňování pozitivních osobností a životní brázdy, kterou za sebou zanechali Ján Kollár, Adolf Heyduk, Pavel Šafařík, Ivan Hálek, Peter Jilemnický. Je ve vlastenectví — neobávejme se pathosu tohoto slova — tak jako se ho nebáli ti, před nimiž byl sen této republiky i těch, kteří ji vytvořili, kteří za ni položili své životy, i těch, kteří ji z trosek znovu postavili, aby byla krásnější a dokonalejší. Ano, byli to čeští a slovenští lidé, a nezůstali po nich pouhé malicherné střepy, ale činy. Proto lituji, jak naše časopisy, bohužel často i literární a kulturní, od nichž bychom očekávali hluboký zájem o prohlubování vzájemného poznání a tim větši rozmach československé literatury a umění, jak právě ony vypichují s oblibou malichernosti, drobné negativní, i když správné momenty, ale vyvozují z nich rozsáhlé uzávěry, generalizuji je nesprávným směrem. Je to hluboko pod jejich úroveň a zodpovědnost. Ještě více lituji, jak málo přináší náš tisk sbližující myšlenky, jak málo máme filmů, v poslední době vůbec ne, které by s hrdostí, tak jak je to u jiných národů samozřejmé, přinesly špetku tohoto vlastenectví, i toho společného patriotismu, který nás povznáší. Vždyť se podívejme kolem sebe, jak vývoj směřuje k vytváření velkých bloků a celků a my ztrácíme často drahocenný čas provinciálmmi klepy, pletkami, analyzováním vlastní nerozhodnosti, pomalostí, ufňukaností a mučednictvím. A vůbec si myslím, že bychom celkově měli být mnohem aktivnější, nejen obranářsky, ale i při prohlubování upevňování myšlenky našich vztahů. Ano, připouštět výměnu názorů, ale i okamžitě reagovat v pružné demokratické diskusi na nesprávné názory. Ale hlavně jim předcházet angažovaností, jejímž jádrem by byl pozitivní program. A tímto programem, jeho hybnou pákou, by měly být myšlenky zanícení a elán těch, kteří v podmínkách daleko horších v době útisku, okupace, temna a okovů hrdě a nekompromisně s nadšením hodným jejich velkých idejí toto bratrství hlásali, z něhož se zrodil náš svobodný stát. Měl bych na závěr takovou celkem malou, možná trochu smutnou poznámku: Zda nebylo škoda, že při narušováni vztahů našich národů to nebyly vždy jen nepřátelé a okupanti, ale nejednou i horlivci ve vlastních řadách, kteří prováděli historickou retuš a často se vylilo z vaničky s vodou i dítě. Mám na mysli především to obďobi, kdy se popírala historická pravda, i samozřejmá a upírala se dějinná fakta, vygumovávaly z období zrodu republiky její zakladatelé, vymýšlely se odtažité okolnosti a bořila se úcta až k samotné podstatě našich vztahů. Řekl jsem, že mám přenesmírnou úctu k pravdě a především k té, která je součástí naší matky historie. Bude třeba, aby vědci a historici bez zábran a s odstupem času, který sám mnohé zahojil, ale nezahladil, odhrnuli nánosy a retuš. Samozřejmě, bude třeba říci celou pravdu. Ne zkreslenou a polovičatou. Nebude to jistě ani jednostranná legenda, ale ani ponižováni připomenutých historických období a osobnosti. Ale nebude to také podkladem pro čachraření a vytloukání demagogického kapitálu. Pravá tvář historie má a také bude sloužit rozvíjení těch myšlenek naší státnosti, vztahů našich národů i rozvoji socialistické společnosti, na jejichž základních kamenech naše republika vznikla. Historie se bojí jen ti, kteří netáhnou do boje za pravdu, kteří nechtějí dobro svého lidu. Pro ty, kteří nechtějí bořit, ale zasévat, ne nenávidět, ale milovat, pro ty je historie skutečnou pravdivou, laskavou matkou. Rozmlouval spisovatel Miro Procházka odpovídá MICHAL CHUDÍK, předseda Slovenské národní rady a člen předsednictva ÚV KSČ