Svoboda, květen 1968 (LXXVII/106-131)

1968-05-01 / No. 106

Poklady Sibiře Na území Sibiře by se vešlo několik velkých států. Jsou tu nejmohutnější řeky, hustá tajga a bažiny, hory a roviny. Až donedávna zůstal tento kraj, pří­rodou štědře obdařený, téměř neprozkoumán, a sám jeho název Sibiř vzbuzoval strach. Téměř před čtyřmi stoletími pod­­mahitel Sibiře kozák Jermak otevřel dveře na Sibiř, ale zmocňovat se jí začali lidé teprve za sovětské moci. První výpravy, které měly zjistit ne­rostné bohatství, tvořili profesoři a studenti ťumenských, moskevských a leningradských vysokých škol. První ropa se hledala poblíž železničních tratí. V průzkumu se používalo i geo­fyzikálních metod. Všechno, co leže­lo na sever od transsiblřské magistrá­ly, však zůstávalo téměř neprozkou­máno. Druhá světová válka silně zabrzdi­la průzkum Sibiře. Stala se jako Ural hospodářskou rezervou země. Byly sem přeneseny průmyslové podniky a budovaly se nové. Průmyslový poten­ciál Sibiře sílil. Později musili geo­logové nalézt suroviny a palivo, aby zajistili průmyslu normální činnost. Potřeba nerostných surovin vyžadova­la, aby se přikročilo к intenzivnímu průzkumu přírodního bohatství Slbl­­ře. Sibiř je obrovská a nelze pojmout všechny její oblasti. Zajímavá je zá­­padoslbiřská nížina s obrovskými lo­žisky ropy a plynu. Už v polovině padesátých let byl vypracován gene­rální plán průzkumu podzemní struk­tury této nížiny. Byly tu podniknuty zkušební vrty, které umožnily vytvo­řit si správnou geologickou předsta­vu o ložiscích ropy a plynu. Dnes je už na západní Sibiři zná­mo přes sto struktur se zjištěným plynem. Každý rok tu průměrně ob­jeví 15 ložisek. Něco takového se dě­lo jen v Baškirii a Tatarii na počát­ku osvojování jejich bohatství. A ve známých oblastech předního Kavka­zu, Střední Asie a Ukrajiny za rok objeví nanejvýš 4—6 ložisek. Sovětští geologové, geofyzikové a naftaři objevili v západní Sibiři jedi­nečnou roponosnou a plynonosnou ob­last, které se nerovná nic na světě. Potenciální zásoby plynu tu tvoří asi čtvrtinu všech jeho zásob v Sovět­ském svazu. Dějiny neznají případ, kdy by se v jedné oblasti objevovala jedno po druhém tak obrovská lo­žiska. Plyn je odjakživa průvodcem ropy. Plynový faktor západosibtřské ropy kolísá od 25 do 130 krychlových metrů na tunu a obsahuje až 25 °/o butanpropanové frakce. To Je výbor­né surovina pro petrochemický prů­mysl. A co je zvlášť důležité, přízni­vé podmínky spojené se zvláštnostmi struktury podzemních ložisek na ně­kolik let způsobí, že západOsibiřská ropa bude nejlevnější v SSSR. Na Sibiři jsou však 1 obrovská lo­žiska diamantů, která svými perspek­tivními zásobami předstihují slavná jihoafrická ložiska, jeou tu bohaté zásoby výborného uhlí, které leží v oblasti sibiřské platformy přímo na povrchu, a mnoho jiného. Dmitrij Sasorov, APN Ve Španělské Murclt pflvítali jaro nádherným květinovým průvodem, i Foto: ČTK — Tarremocha svět sa toči • svět se točí • svět se točí • svět se točí • svět se točí • svět se točí • svět se točí Zkušenost Když řidička vystrčí ruku i levého okno auta, mfiže to inamonat: že odklepévé popel x cigarety, že nechce, aby ji nikdo předejel, Zo npoxoríiuje spolucestujícího na nijakou poxoruhodnost, ža ukaiuje. jak velké jo miminko její sestry, že st ochlazuje ruku — ale ta­ké třebas, že chce odbočit do­leva. Zpronevěra jménu jeden anglický sochař byl nedávno těžce zranin, když se jeden i jeho výtvorů pře­vrátil a pohřbil ho pod sebou. Umilec dal této sole jméno »Rovnováha«. Rada moudrých V turfnském časopise byl otlitin dopis jedné čtenářky: »Mám možnost volby mezi dvi ma mladými muži. {eden z nich je velmi útočný, druhý se drží zpátky. Oboje mi nevyhovuje. Co ml radíte?« Lakonická od­pověď zněla: »Vemte si střed­ního záložníka.« Pohotovost Při kvizovém večeru v Lon­dýně se ptal konferenciér jednoho ze .soutěžících: »Co byste dělal, kdybyste seděl v cirkusu a po skončení dre­zúry by oba lvi unikli z kle­ce?« Muž odpověděl: »Pokusil bych se dostat se nepozorovaně do klece a pak bych za sebou zavřel dvířka.« Rozdílné dveře Celní úřady ve Švédsku za­čaly s pokusem. Každý přljlž­­déjící cížinec může volil mezi želenými a červenými dveřmi. Domnfvi-li se, že nemá nic к proclení, projde bez kontro­ly dveřmi zelenými. Kdo sl ne­ní jíst, jde dveřmi natřenými červeně. Šéfova kvalifikace V rubrice »Zaměstnání hle­dají« vyšel v jedněch londýn­ských novinách inzerát: »Ste­notypistka, začátečnice, 22 let, blond., hledá místo; přednost dává trochu koktajícímu Šé­fovi ...« Malý Bosco Po představení v dětské ne­mocnici v Torontu postrádal kouzelník Blackstone králíka, kterého nechával vždycky zmi­zet v cylindru. Králiček nebyl к nalezení a byl objeven tepr­ve na druhý den — v posteli jednoho z malých pacientů. Výzkum Měsíce pokračuje Automatická stanice Luna-14 do­končila 30. dubna v 11.30 hodin 176. oblet Měsíce a pokračuje ve vědec­kém výzkumném programu. Tato zprá­va TASS, v níž se dodává, že všechny palubní systémy i vědecké přístroje pracují bezvadně a že se výzkumný program plní úspěšně, učinila konec pověstem, které se začaly vyskytovat po delší přestávce v informacích o je­jím osudu. Ke zprávě je připojena informace o úspěšném zjištění kvality měsíční­ho povrchu její předchůdkyní, Lunou 13. Před vypuštěním Luny-13 se zkou­šel dopad makety na povrch z růz­ných materiálů a sledovaly se signály přístrojů, reakce Luny-13 odpovídají nejspíše sypkému písku. Tato zjiště­ní nejsou v rozporu s tím, co se shle­dalo při dřívějších automatických stanicích. Af už to byly sovětské Luny nebo americké Surveyory. (Étk) Jednu z nejvýznamnějších úloh při objevováni Sibiře hraje věda. Sibiřské oddělení Akademie věd Sovětského svazu je jednou z nejaktivnějSich institucí. Na snímku jsou obytné domy akademického mestečka. Foto: APN Záhada egyptského fajánsu Bylo odhaleno další tajemství fa­raónů — složení egyptského fajánsu, nad nímž si badatelé dlouho lámali hlavu. Tento oříšek rozlouskl odbor­ný pracovník newyorského muzea profesor Noble. Šlo o starou kerami­ku, podobnou sklu, z níž je vyro­bena většina dekorativních prvků egyptského umění — hrnčířské vý­robky, podnosy, sošky a ornamenty, často modře, žlutě, zeleně nebo čer­veně malované. Dlouhá léta vyvolá­valy nadšení návštěvníků různých muzeí. Profesor Noble objevil základní materiál, z něhož se keramika vyrá­běla. Je to tzv. natron — chemickou sloučeninu, která se vyskytuje vět­šinou na dně jezer. Profesoru Nob­­lovi se však podařilo starý fajáns nejen analyzovat, nýbrž i něco mno­hem těžšího — vyrobit ho. Egvntský faiáns, který pochází nej­méně z 5. tisíciletí před n. 1., se svou podstatou stává sklovitým nebo glazurovaným, kdežto například ho­landský, francouzský nebo anglický druh fajánsu je ve skutečnosti hli­něnou keramikou, ta se pokrývá kys­ličníkem olovnatým, který jejímu po­vrchu dodává hladkosti a lesku. V egyptském fajánsu není ani sto­py po hlince. Lesklého povrchu se dosahuje používáním směsi tlučené­ho křemíku a natronu, jehož se po­užívalo i к mumifikování. Uhličité soli rozpustné ve vodě vystupují při vy­sychání na povrch a vytvářejí prá­šek, který se usazuje. Při vypalování — za teploty asi 1000 stupňů Celsia — vrstva prášku roztavuje křemík, takže povrch nádoby se stává rovno­měrně glazurovaným. Výrazného zabarvení se dosahuje příměsí kysličníku kovů — kysliční­ku meďnatého pro barvu modrou, kysličníku manganitého pro červe­nou, kysličníku železitého pro žlutou a sloučeniny kysličníku mědnatého a železitého pro barvu zelenou. To je tedy celé výrobní tajemství egypt­ského fajánsu. Jistota je jistota Před londýnským královským palácem stojí čestnou strát královská parda. Jednomu z gardistii se nedávno přihodila komická nehoda: přetrhla se mu tkanička и boty. Ponévadl předptsy nedovolují královskému strátci ve slulbé, aby se sehnul, poládal kolemjdoucí dámu, aby zavolala policistu. Měl na mysli strážníka, který stal nedaleko na rohu ulice, dáma však — snad z obavy o bezpečnost královny — za­telefonovala na policejní pohotovost, a... v minutě přl­­burácel za hlučného houkání poltcelní přepadový vůz s po zuby ozbrojenou posádkou. Oboustranné překvapení. Načež — zachovávajíce britské flegma, ozbrojenci zaSněrovall krá­lovskému strážci botu a po vzájemném vojenském pozdra­vu — zase odjeli. Nic jiného se také nedalo dělat. Pokrok postupuje Zbavme se představ, že pokrok se prosazuje snad jen v nějakém komunistickém Československu, a v kapitalismu že zcela ustrnul. Je na postupu i tam. Vezměme třeba například tak konzervativní ze­mi, jakou je Anglie. Konzervativní stranu té­to země, která je konzervativní s velkým К. V mi­nulém týdnu předseda této strany Eduard Heath vyloučil z tak zvaného »stínového kabinetu strany«, to je připravené vládni sestavy, která by se oka­mžité ujala vlády po pádu labouristů, významného jejího člena Enocha Powella. Powell, určený v případě návratu konzervativců к vládě za ministra obrany, byl vyobcován z lůna strany toryů pro »výbušný rasistický projev«, jak zprávu o tom nadepsal list Lorda Thompsona, Sun­day Times. Mr Powell řekl mimo jiné: »Kdybych měl peníze na to, abych mohl založit novou exis­tenci jinde, nezůstal bych rozhodně v této zemi. Mám tři děti a nezapírám, že budu spokojen, jestli­že se vystěhují. V Británii za patnáct dvacet let bude černoch mávat bičem nad hřbetem bílého mu­že.« A tak strana, jejíž nejvýznamnéjšt člen tohoto století, Winston Churchill úporně do posledního dechu bojoval za zachování koloniální nadvlády Velké Británie nad miliónovými masami barevných národů v britských koloniích, vyhání ze svého stře­du muže, který vysloví názor, že Anglie by nikdy neměla připustit v zemi rovnoprávnost barevných s bílými Jestli toto samotné není pokrok, co po tom pokrok je? Nebo vezměme noviny. Vezměme tak konzerva­tivní list jako je proslulý Life. Pro jeho vládce už docela obyčejný krotký liberál býval zuřivým »ru­­dochem«. V posledním čísle к nesmírnému pře­kvapeni Life prohlašuje, že vlastně současný britský ministerský předseda Harold Wilson ani zdaleka není socialistou. Po důkladném zvážení důležitých opatření, která uskutečnila jeho vláda, a jeho osob­ních názorů a výroků, Lije doslova píše: »Nechce­me soudit o správností nebo ohybnosti jeho kroků. Chtěli jsme je pouze připomenout na doklad toho, že Mr Wilson není žádný socialista.« jestli toto není pokrok v uvažování konzervativních novin, které i červánky vycházejícího slunce tvrdošíjně charakterizovaly jako komunistickou propagandu, potom co je pokrok? Nebo si vezměme Německou spolkovou republiku. Je známo, že její představitelé, ale i tisk, léta nic nevědí o druhém německém státu. Nedávno se ilus­trovaný týdeník Stern, který vychází v Hamburku v nákladu dva a půl miliónů výtisků, zamýšlel nad otázkou, jak pohnout kupředu věcmi v Evropě, pře­devším nastoleni lepších vzájemných vztahů a spo­lupráce. Vzal otázku do ruky velmi revolučně, žád­né evoluční příštlpkaření. A došel к názoru, že nejlíp by bylo, a to hned, vytvořit přímo Středo­evropský svaz. V něm by se sešly »obě Německa, Belgie, Holandsko a Lurembursko. Polsko a Česko­slovensko«. Jestli tohle není pokrok, přiznat existen­ci dvou »Němecek«, jak říká Miroslav Horní­ček, a ještě к tomu dát dohromady v jednom svazu země s tak vyhraněně rozdílnými státními zřízeními — jen aby byla nastolena nadvláda západního Ně теска ve střední Evropě — co potom pokrok je? Nebo Amerika samotná. Už dobře druhou pěti­letku si země myslí, že ona Jediná je vyvolená a předurčená к tomu vést celý svět. Tento názor byl léta považován za jedině správný a pokrokový. Teď však v Americe vyšla kniha George W. Balia, Řád moci: Podstata a složení moderního světa. Autor není jen tak někdo, nad kým bychom mohli máv­nout rukou. Za Kennedyho a po jistou dobu ještě i za Johnsona býval státním podtajemníkem v mi­nisterstvu zahraničních věcí USA, dnes učí na' uni­versitě. A tento muž, jistě žádný komunista, veřej­ně napíše názor, který by mu ještě před několika lety vynesl hon na čarodějnice: »Svět je příliš komplikovaný na to, aby jej Spojené státy mohly samy vést.« jestliže se jen trochu zamyslíme nad touto jedinou větou, jestli toto není pokrok, co potom pokrok Je? Dosud jsme mluvili pouze o myšlenkách a o ná­zorech. Ale na Západě probíhá pokrok t v technice sloužící politice a modernímu kapitalistickému stá­tu. Ukazuje se totiž, že dosavadní policejní stříkact vozy, poslední výkřik techniky v boji proti demon­strantům, zdaleka nevyhovují, jak by se zdálo. V zimě, a třeba pačítat s protestními a demonstrač­ními pochody i v zimě, mohou namočení lidé zmrz­nout nebo dostat alespoň zápal plic — a co je hor­ší — mohou zamrznout samotné vozy, a potom ne­jsou к ničemu. V létě mohou zase působit osvěžují­cím účinkem na třeba právě Jíž umdlévající de­monstranty. Proto už byla vynalezena nová hmota, která ve styku se vzduchem se mění v pěnu, která v podobě až metrové vrstvy mydlinek tak namydlí chodníky a vozovky, že se na nich neudrží ani sebelépe pod­kovaný demonstrant. Tato vlastnost je považována za daleko výhodnější než svědlvý účinek, který dříve rozprašovaný roztok působil. Zástupy demon­strantů se změnily z rozhodných bojovníků za tlupy drbajících se opic, ale Jednak účinek nebyl dlouho­dobý a jednak látka byla dosti jedovatá. Teď je vše vyřešeno. Demonstranti jednoduše sed nou na zadek a Jen s největší námahou a po ěty řech se odplazí domů. Jestli toto není pokrok, co potom už, proboha, pokrok je? Miloslav Tyller 2 ■ SVOBODA ■ I. května 1968 otazník nad osudem INDŮ Politika rychlého poafričťovánl v Keni a Imigrační zákon britské vlády vyvolaly vlnu rozhořčení v In­dii a obrátily pozornost Indů všech vrstev к budoucnosti Indů v zahra­ničí. Po celém světě od Guayany a Tri­nidadu na západě až po souostróvl Fidži na východě jsou roztroušeny asi 4 milióny lidí Indického původu. 360 000 z nich žije jenom ve třech zemích východní Afriky, jejichž bu­doucnost se Indů bezprostředně dó* týká. Přes jasné a opakované pokyny In­dické vlády určené lidem Indického původu, aby se asimilovali v zemi, kde žijí, se převážná většina Indů ve východní Africe rozhodla pro brit­ský pas a britské občanství. Brit­ská vláda je tudíž povinna hájit prá­va těchto Indů po všech stránkách, nebo jim je zajistit v jejich vlastní zemi. Neučinila však nic z toho * porušila dohodu. O Indech je známo, že od nepa­­měti navštěvovali východoafrlcké pobřeží. V 19. století se Indové stě­hovali do východní Afriky. Dějiny nás učí, že ve velmi krátkém obdó« bí, od roku 1825 do roku 1880, Indo­vé monopolizovali veškerý obchod ve východní Africe. Britská vláda měla v 19. století z tohoto postavení a vlivu Indické obce užitek V zájmu konsolidace svých Imperialistických plánů v této oblasti. V roce 1866 zde nebyl an­glický obchod. Podle Angličana Evan­­se Lewina však Britové sledovali sou­kromé cíle obhajováním »Indických, a tedy britských zájmů«. Ke konči 19. století, kdy bylo zapotřebí pra­covních sil, aby se vyhovělo potře­bám koloniálních vládců, bylo poslá­no do Afriky a dalších zemí mnoho Indů. S těmito Indickými přistěhovalci se však zacházelo přímo hrozně. In­dové byli všude diskriminováni brit­skou koloniální správou a bílými usedlíky. Zejména v Keni byli vy­hnáni z horských oblastí, které byly vyhrazeny pro bílé usedlíky. Indové dostávali nižší mzdy než Evropané s odůvodněním, že jejich výkon a kvalita práce jsou horší. Byly jím také upírány stejné možností zaměst­nání ve státních službách. Diskriminačním zákonům a pra­xím čelili nejen postižení — indičtí přistěhovalci, — ale také britská správa Indie. Zatímco také se však nelíbilo volat к odpovědnosti vládu v Londýně nebo britskou správu ve východní Africe pro jejich nehumán­ni zacházení s Indy na mezinárodni úrovní, domácí nacionalistické hnuti, vedené G. K. Gokhalou a Mahatmá Gándhím, prohlásilo, že Indové od­mítají, aby se s nimi zacházelo jako s otroky britského Impéria. Prohlá­sili, že v Indii nebude spokojenost, dokud se nebude nakládat dobře s Indy v ostatních částech Impéria. Tito lidé pracovali zpočátku jako prostí dělníci, ale v pozdějších le­tech je jejich úloha v politickém a hospodářském životě zemí, v nichž žil!, zcela jasná. Odborářský organi­zátor Keni Pinto byl například pra­vou rukou presidenta Jomo Kenyatty 1 po vyhlášení nezávislosti země až do své smrtí před dvěma roky, к níž došlo za podivných okolností. Indické obce například ve značném rozsahu financovaly hnuti Mau-Mau a další. Z hospodářského hlediska byli Asljcl vždy konkurenty britských podnika­telů. Podle názoru člena Indického parlamentu Narandra Singha Mahidy a vedoucího delegace indických po­slanců, která nedávno navštívila vý­chodní Afriku, je jedním z hlavních důvodů rychlého vyhánění Indů z Ke­ni boj hospodářských zájmů mezí anglickými a indickými obchodníky. Diplomat Badruddtn Tyabžl napsal: »Teprve v Japonsku jsem st uvědo­mil, jak aktivní položkou je pro ja­ponský vývoz indická zámořská emi­grace.« Přes to vše se však Indové v za­hraničí netěší dobré pověstí. Americ­ký autor James A. Mitchener napsal, že Indové jsou podezřívaví, nepřizpů­sobiv! a provokativní cizinci v zemí, kde žijí již desetiletí. At už je důvod jakýkoli — tradiční a ztrnulé kastovnlctví čí nábožen­ská ortodoxnost nebo cokoli jiného — všeobecný závěr je ten, že ani po vyhlášení nezávislostí této země se Indové nepokusili splynout s místním obyvatelstvem. Na prstech jedné ruky mohou být spočítány příklady, kdy byl Afričan pozván do Indické rodiny. Ve skutečnosti si Indové počínají tak, jako by je místní obyvatelstvo nenávidělo. Ukazuji, že jsou nepři­způsobiv! a naduti v kterékoli zemi. Je to veltnt bolestná a nepříjemná skutečnost, ale je to fakt. Probudí snad události v Keni Indické usedlí­ky ze spánku a povedou je správným směrem? (etk)

Next