Tribuna, leden-červen 1970 (II/1-25)

1970-01-14 / No. 2

ZA SOUDRUHEM FAMÍROU Soudruh Emanuel Famíra — ze­mřel. Stálo to 7. ledna o Rudám právu a já tomu hezkou dobu ne­věřil. Vldyt docela nedávno isem dostal z Libně jeho PF 1970 (piše v něm po famírousku: »Příteli a soudruhu! Díky za všechnu tu dob tou posilu v tom ještě dost pro­blematickém roce 1969. Doufejme, že vyjasnění obzorů bude úspěšně pokračovat. Lid ,4ole“ na to čeká. A ti „nahoře" af se v příštím roce už trochu zastydí... Cest!«). Znal jsem Famíru ze sctiůzí SCSP, v Cechii, na Smíchově . .. Slyším v duchu jeho junácky hlas a řízná, upřímná slova od plic. Pokaždé, když vystoupil, nebral nadšený potlesk konce. Všichni cítili, že za řečnickým pultíkem stoji blízký kamarád těch, kdo přišli demonstrovat věrnost socia­lismu, pokroku, sovětskému Rusku. k Před loňským 21. srpnem jsem němu zašel do bytu-ateliéru v Libni popovídat si o politice, o našich nadějích. Ukazoval mi své obrazy, plastiku, vyprávěl o svém životě, a dal mi také číst urážlivé negramotné dopisy od českých maloměštákú-anonymú. Na rozloučenou jsem dostal gra­fický list, památku na společné neblahé zkušenosti s dubčekov­­ským socialismem ... Byl to velký a dobrý člověk, mnoho uměl, mnoho vytvořil — zasloužilý umělec i bez toho ti­tulu Už nenapíše své memoáry, v nichž chtěl vylíčit, co stačil prožít... Mistře Famíro, příteli a soudru­hu, žiješ v nás dál svou lidskou moudrostí, svým uměním a věrnos­tí komunistickým ideálům! Prof BŘETISLAV DEJDAR Dokončení ze str. 1. tvrdě a především však rychle. Je to základní celospolečenský k zájem, který může značně přispět obnovování vzájemné důvěry mezi naší stranou a všemi pocti­vými občany naší země Politika důvěry, která není a nemůže být slepou a která vychá­zí z třídních zájmů dělnické třídy i ze zájmů celospolečenských — a také je chrání — určuje i me­tody a způsob vládnutí. Prověřuje členy strany i ostatní občany v je­jich angažt vanosti, v akcích, kte­ré ústí v konkrétní pozitivní činy. V 1 Lenin nejedenkráte zdůraz­ňoval, že komunisté musejí ovlád­nout umění spojit se, sblížit — chcete-li — splynout s nejširší masou pracujících, proletárskou i neproletářskou. Tento úkol, byf dlouhodobý, nás nyní čeká. Politika důvěry je však nejen předpokladem jednoty strany a li­du, at» i jednoty ve straně. A i když před lednové chyby i pra­vicově oportunistická zrada na věci revoluce vytvořily skutečně mimořádné politické podmínky, svým způsobem politicky mimořád­ný stav, musíme politiku důvěry a jednoty již dnes zakládat, chce­­me-li, aby naše pravda zvítězila. Nevěří-li komunista komunisto­vi, pak těžko věří ostatním. A ne­mám přitom vůbec na mysli jen kolísající či pomýlené soudruhy, ba ani ne jenom pravičáky. Bo­hužel, už dnes se vyskytují pří­pady nedůvěry mezi zdravými si­lami ve straně Nejde mi tu o pří­pady oprávněné kritiky, ale o sku­tečnou nedůvěru, kterou se také pokoušejí zasévat pravicově opor­­tunistické síly. Je to jedna z je­jich posledních zbraní. Poznali jsme to již i na své kůži. Našli se soudruzi, kteří nás označovali za centristy Či dokon­ce pravičáky. Mnoho k tomu ne­potřebovali — stačilo jim několik vytržených vět, a přitom, řekl bych, vět důsledně vycházejících ze současné politiky naší strany i z našeho učení. Tito soudruzi si často vytvářejí velmi zjednodu­šeně představy o jednotě strany, kterým se nelze přizpůsobovat. Budou si muset zvyknout, že ve straně, kromě pevné ideově poli­­x tické jednoty, existuje i demokra­ticky centralismus a vnitrostranic­ká demokracie, která dokonce vy­žaduje, abychom pomáhali při hledání nejúčinnějších cest k do­vršení našich cílů. Nikdo nemá právo zaměňovat jednotu předkladů cílů, jednotu základních existence socialismu- i uplatňování vedoucí úlohy stra­ny s hledáním nejefektivnějších metod práce a řízení naší společ­nosti, což potřebujeme jako soli. Nedůvěra, ale i obavy z každého smělejšího slova pramení někdy z neznalosti a ohraničenosti jejich obzorů, často však z pocitů křiv­dy — někdy oprávněných, jindy méně oprávněných či vůbec ne­oprávněných Křivdy a rány pálí, pálí dlouho. To je pochopitelné. Současně nejednou podněcují oheň citů a zeslabují rozum nebo vy­tvářejí i zjednodušené představy o spravedlnosti osobní Tomu však nelze podléhat Nikdy nezapomeňme, že pravi­cově ojxirtunistické síly si získá­valy sympatie, byť dočasné, u mno­ha lidí právě rozviřováním tako­vých pocitů, že svou politiku po­stavily na odvetě a skandalizování, čímž už nadobro opouštěly třídní pozice a marxismus-leninismus. Řešení naší situace nepotřebuje spasitele, ti se konečně už nerodí, i když někteří malí lidé si tako­vou úlohu přisuzují. Dnes naše ze­mě potřebuje socialistické dělníky mozků a rukou. Bez těchto »dělníků« se nic ne­zrodí. Stejně tak potřebujeme železnou kázeň, železnou kázeň pro vše­chny, kteří souhlasí s ideologií a politikou strany a chtějí ji usku­tečňovat. Potřebujeme i demokracii, aby­chom mohli vytvářet tu nejlepší politiku strany a tak mohli pro její plnění získávat co nejvíce lidí. Potřebujeme rozhodnost nejen v boji proti pravicově oportunis­­tickým silám a proti nacionalismu, který je nejnebezpečnější zbraní reakčních sil proti socialismu, po­třebujeme však rozhodnost i proti dalším nesprávným názorům. Musí to být hlavně rozhodnost činorodá, která bude k lepšímu měnit náš život a přetvářet vědomí šir<-' och vrstev naší společnosti. Novinář snáze napíše správné myšlenky, politik či politický pra­covník je však mnohem tížejl uskutečňuje. Jsme si toho vědomi, cítíme plně svou i jejich odpo­vědnost, a proto uděláme vše, co je v našich silách, abychom jim při plnění jejich poslání pomohli. A proto na závěr této stati bych chtěl připomenout slova jednoho z největších politiků a státníků naši země soudruha Klementa Gottwalda, která pronesl na his­torickém shromáždění pražského lidu dne 21 února 1948: »Budte jednotní a rozhodni — a vaše pravda zvítězí!« ABY ZVÍTĚZIL ROZUM, aby zvítězila pravda I o 23 S. CD CO CD >o TRIBUNĚ BUDE ROK Čtenáři a dopisovatelé z Klubu Rudého práva a TRIBUNY v Děčíně se sešli v polo­vině prosince, aby si připomněli jeden rok života TRIBUNY. Je nebo není důvodů si první rok tohoto novinářského nováčka při­pomenout? Někdo by mohl říci, že je to neskromnost, a v normálních dobách snad ano. Ten mimořádný čas však žádal mimo­řádnou práci a TRIBUNA musela hned od svého zrození zřetelně mluvit. Nemohla se tomu teprve učit, jak to bývá obvykle. Není tak těžké si osvěžit, že před rokem, to je po listopadovém plénu ÚV KSČ, nebyla situa­ce se stranickým tiskem nijak růžová, ale naopak. Rudé právo se ještě potácelo někde na pokraji příkopu, velmi často do něj za­padlo a vozovku spíš ještě přenechalo ji­ným „stranickým novinám“, RejXtrtéru, Zítř­ku apod. Vzpomeňme, jak velmi těžko se právě listopadová rezoluce prosazovala. Kdo ji však měl prosazovat? Sdělovací prostřed­ky byly ještě velmi silně v rukou pravico­vých sil. Komunisté, ti pevní, spíš ještě teh­dejší stranický tisk odříkávali, nemohli jej považovat za svůj. Jako dnes si vybavuji, jaká vznikla nála­da, když přišla první zpráva, že od 1. led­na 1969 bude vycházet týdeník byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích, jehož cílem a programem bude na svých stránkách obhajovat a do mysli čtenářů pře­dávat, co zdravého si ve straně pracně razi­lo cestu. Měl se zrodit časopis, první toho druhu, kterému bylo dáno hodit rukavici tehdy ještě monopolu oportunisticky zaměře­ných, i když pod hlavičkou strany vycháze­jících novin a časopisů. Jeho vyjití bylo ohlá­­šeho hned po Novém roce, ale ze známých „technických“ důvodů nevyšel. Sazečům se nelíbily některé články, které poodkryly pokličku nad tzv. obrodným procesem a mě­ly nastolit docela jinou politickou atmosfé­ru — argument proti argumentu. Nebylo to patrně jen rozhodnutí sazečů. Bylo to patr­ně rozhodnutí těch, kteří dovedli dirigovat vyšší hlavy v politice než jen sazeče. Tím více jsme na první číslo čekali, a tak po ně­kolikadenním zpoždění vyšel polemický stra­nický týdeník s výstižným názvem TRIBUNA. Není smyslem článku dále rozebírat, co znamenal pro opravdové komunisty a jak byl přijat druhou stranou. Jedno můžeme směle říci, že byl jedinečným krokem byra ÚV KSČ, že byl výrazným předělem v životě strany, že má nesmírnou zásluhu na tom, jak v těch ještě stále velmi složitých situa­cích rozrážel mlhy a ukazoval cestu. Nevím, který jiný časopis v novodobé historii strany měl tak mimořádně výraznou úlohu a tak skvěle se jí zhostil. Přirozeně že také na Děčínsku zapustil pevné a hluboké kořeny, a Je vždy význam­ným dnem děčínských komunistů, když se sejdou v Klubu Rudého práva a TRIBUNY. Nejinak tomu bylo před několika dny, kdy přes 200 účastníků aktivu vyslechlo úvodní slova redaktorky TRIBUNY A. Svárovské a zástupce šéfredaktora Rudého práva soudru­ha Douděry. (...) Hovořilo se přirozeně i k TRIBU­NĚ. Ozývají se hlasy, že by se měla vrátit ke své původní úloze výměny názorů a pře­nechat teoretické názory, které nyní znač­ně dominují, teoretickým časopisům Více rozebírat praktické otázky stranického ži­vota a názory širokých vrstev čtenářů, až do nejskrytějších příčin a také důsledků. (...) A. GRUND, předseda Klubu Rudého práva a TRIBUNY v Děčíně (Průboj č. 301,1969) Jak jsme ZAČÍNALI Ani věřit se nechce. Už je to rok. A lituji, že jsme hned od prvo­počátku nezavedly Kroniku TRI­BUNY nebo Deník. Naši spolupracovníci — redakto­ři se vám po Celý rok představova­li ve svých článcích — a my jsme se snažily — skutečně ze všech sil jim pomáhat. Vždyť redakce, to nejsou jen noviny, ale řada dalších povinností a úkolů. A zvláště v začátcích, když se re­dakce utvářela. Byly jsme dvě — ve funkci sekretářky, písařky, organizační pracovnice, účetní, zkrátka dělaly jsme všechno, co bylo třeba dělat. Do dnešního dne redakce dosta­la 8500 dopisů. Zprvu, po prvních číslech TRIBUNY, to bylo přes 100 dopisů denně. To bylo radosti. A byla to i posila. Ne všechny do­pisy byly souhlasné — vzpomínám si. že jsme se za některé pisatele styděly, když jsme jejich »výplo­dy« dávaly soudruhovi Švestkoví. A co když vyšlo první číslo. Měly jsme za úkol sbírat ohlasy. To bylo telefonů. Z pamětí mi snad nikdy nevymizí telefonický roz­hovor — jeden z prvních. Vlastně rozhovor to ani nebyl. Soudružka se představila a do telefonu se roz­plakala — a já s ní. Dál nemohla promluvit. Po chvíli vyřizovala dí­ky celému kolektivu a že jsme jí zase dali sílu do další práce... Anebo od soudruhů jen prosté: »Děkujeme vám — držíme palce.« Byly 1 telefony sprosté. Např. se ozve »soudruh Novák«, chce přímo šéfredaktora. Zadá, aby TRIBUNA napsala »kdy odejdou RUSÄCI«, že bydlí v Dlouhé třídě a oni jsou nedaleko ubytováni a že prý se mu těžko spí... S tímto panem Novákem jsem se pochopi­telně nedohodla. A což náš tisk. Kolik to bylo jedu. S útrpností jsme pročítaly stránky Práce, Mladé fronty, Svo­bodného slova, nebo týdeníky Re­portér, Zítřek apod., jak se »otí­raly« o TRIBUNU. Anebo osobní návštěvy čtenářů a dopisovatelů. Zodpovědně mohu říci, že jsme se snažily každého přijmout a umožnit rozhovor s ně­kterým z redaktorů — i když to někdy bylo nad síly soudruhů — vždyť v TRIBUNĚ pracovali čtyři redaktoři! Tak nějak jsme vždy vycítily, že »naši návštěvníci« po­třebují morální povzbuzení, něko­mu se svěřit s příkořím a útrapa­mi, kterými v roce 1968 prochá­zeli. I na rozšiřování TRIBUNY mám řadu vzpomínek. Co to bylo dopi­sů a telefonických upozornění od vás. »Je čtvrtek a TRIBUNA není na Stáncích«, »schovávají ji ve Stáncích pod pultem«, »je prý za­bavena«, »říkají, že nepřišla a pak TRIBUNU vracejí« atd. Také dopi­sů, kde čtenáři žádali přihlášky a předešlá čísla, bylo hodně. To vše jsme se snažily vyřídit. Z kaž­dého nového čtenáře jsme měly nesmírnou radost a vážíme si do­dnes každého nového. A ještě jednu vzpomínku, o kte­rou bych se chtěla s vámi podělit. Až později — někdy v květnu — přišla do redakce soudružka (in­validní důchodkyně), původním povoláním učitelka. V rozhovoru uvedla, že šla prodávat brigádně do stánku PNS v Praze 6, hlavně proto, aby mohla propagovat TRI­BUNU. Svět socialismu a Týdeník aktualit. I to nám dávalo další chuť do práce. Celkový náklad TRIBUNY je k dnešnímu dni hodně přes 90 000 výtisků. A za to patří poděkování vám, soudruzi, kteří jste obětavě propagovali TRIBUNU a získali no­vé předplatitele. Také to byla va­še velká podpora. Přesto, že jsem před svým ná­stupem do redakce TRIBUNY byla témšř třináct let sekretářkou v Životě strany, nikdy nezapome­nu na rok 1969 a na práci v re­dakci TRIBUNY! DRAHA ŠINDELÁŘOVÁ 2 tribuna aFORismy Dobrého člověka abys lucernou hledal. Ovšem za předpokladu, že seženeš knot, petrolej' a zápalky. Proč nejvíce křičí ten, který volá TICHO!? Dokázal i nemožné. Občas pracoval. Přestože je varoval, donutili ho k nejhoršímu. Přijali ho do za-městnání. Dovedl si poručit. Poslechnout už ne. Mezi jeho slovy a činy nebylo rozporů. Zásadně totiž nic neříkal. František Dostál TRIBUNA, týdeník byra 0V KSC pro řízení stranické práce v českých ze­mích. Vychází každou středu. Vydává Rudé právo, vydavatelství ÜV KSC. — Šéfredaktor Oldřich Švestka, zástupce šéfredaktora Karel Sršeň. Adresa re­dakce Praha 1, nábřeží Kyjevská brigády 12 — telefon 2199. Tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha 1, Na poříčí 30. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena jednoho výtisku Kčs 1,50. »Podle toho jak v tom umí chodit, je to zkušený oportunista.«

Next