Tribuna, leden-červen 1970 (II/1-25)
1970-01-14 / No. 2
ZA SOUDRUHEM FAMÍROU Soudruh Emanuel Famíra — zemřel. Stálo to 7. ledna o Rudám právu a já tomu hezkou dobu nevěřil. Vldyt docela nedávno isem dostal z Libně jeho PF 1970 (piše v něm po famírousku: »Příteli a soudruhu! Díky za všechnu tu dob tou posilu v tom ještě dost problematickém roce 1969. Doufejme, že vyjasnění obzorů bude úspěšně pokračovat. Lid ,4ole“ na to čeká. A ti „nahoře" af se v příštím roce už trochu zastydí... Cest!«). Znal jsem Famíru ze sctiůzí SCSP, v Cechii, na Smíchově . .. Slyším v duchu jeho junácky hlas a řízná, upřímná slova od plic. Pokaždé, když vystoupil, nebral nadšený potlesk konce. Všichni cítili, že za řečnickým pultíkem stoji blízký kamarád těch, kdo přišli demonstrovat věrnost socialismu, pokroku, sovětskému Rusku. k Před loňským 21. srpnem jsem němu zašel do bytu-ateliéru v Libni popovídat si o politice, o našich nadějích. Ukazoval mi své obrazy, plastiku, vyprávěl o svém životě, a dal mi také číst urážlivé negramotné dopisy od českých maloměštákú-anonymú. Na rozloučenou jsem dostal grafický list, památku na společné neblahé zkušenosti s dubčekovským socialismem ... Byl to velký a dobrý člověk, mnoho uměl, mnoho vytvořil — zasloužilý umělec i bez toho titulu Už nenapíše své memoáry, v nichž chtěl vylíčit, co stačil prožít... Mistře Famíro, příteli a soudruhu, žiješ v nás dál svou lidskou moudrostí, svým uměním a věrností komunistickým ideálům! Prof BŘETISLAV DEJDAR Dokončení ze str. 1. tvrdě a především však rychle. Je to základní celospolečenský k zájem, který může značně přispět obnovování vzájemné důvěry mezi naší stranou a všemi poctivými občany naší země Politika důvěry, která není a nemůže být slepou a která vychází z třídních zájmů dělnické třídy i ze zájmů celospolečenských — a také je chrání — určuje i metody a způsob vládnutí. Prověřuje členy strany i ostatní občany v jejich angažt vanosti, v akcích, které ústí v konkrétní pozitivní činy. V 1 Lenin nejedenkráte zdůrazňoval, že komunisté musejí ovládnout umění spojit se, sblížit — chcete-li — splynout s nejširší masou pracujících, proletárskou i neproletářskou. Tento úkol, byf dlouhodobý, nás nyní čeká. Politika důvěry je však nejen předpokladem jednoty strany a lidu, at» i jednoty ve straně. A i když před lednové chyby i pravicově oportunistická zrada na věci revoluce vytvořily skutečně mimořádné politické podmínky, svým způsobem politicky mimořádný stav, musíme politiku důvěry a jednoty již dnes zakládat, chceme-li, aby naše pravda zvítězila. Nevěří-li komunista komunistovi, pak těžko věří ostatním. A nemám přitom vůbec na mysli jen kolísající či pomýlené soudruhy, ba ani ne jenom pravičáky. Bohužel, už dnes se vyskytují případy nedůvěry mezi zdravými silami ve straně Nejde mi tu o případy oprávněné kritiky, ale o skutečnou nedůvěru, kterou se také pokoušejí zasévat pravicově oportunistické síly. Je to jedna z jejich posledních zbraní. Poznali jsme to již i na své kůži. Našli se soudruzi, kteří nás označovali za centristy Či dokonce pravičáky. Mnoho k tomu nepotřebovali — stačilo jim několik vytržených vět, a přitom, řekl bych, vět důsledně vycházejících ze současné politiky naší strany i z našeho učení. Tito soudruzi si často vytvářejí velmi zjednodušeně představy o jednotě strany, kterým se nelze přizpůsobovat. Budou si muset zvyknout, že ve straně, kromě pevné ideově polix tické jednoty, existuje i demokraticky centralismus a vnitrostranická demokracie, která dokonce vyžaduje, abychom pomáhali při hledání nejúčinnějších cest k dovršení našich cílů. Nikdo nemá právo zaměňovat jednotu předkladů cílů, jednotu základních existence socialismu- i uplatňování vedoucí úlohy strany s hledáním nejefektivnějších metod práce a řízení naší společnosti, což potřebujeme jako soli. Nedůvěra, ale i obavy z každého smělejšího slova pramení někdy z neznalosti a ohraničenosti jejich obzorů, často však z pocitů křivdy — někdy oprávněných, jindy méně oprávněných či vůbec neoprávněných Křivdy a rány pálí, pálí dlouho. To je pochopitelné. Současně nejednou podněcují oheň citů a zeslabují rozum nebo vytvářejí i zjednodušené představy o spravedlnosti osobní Tomu však nelze podléhat Nikdy nezapomeňme, že pravicově ojxirtunistické síly si získávaly sympatie, byť dočasné, u mnoha lidí právě rozviřováním takových pocitů, že svou politiku postavily na odvetě a skandalizování, čímž už nadobro opouštěly třídní pozice a marxismus-leninismus. Řešení naší situace nepotřebuje spasitele, ti se konečně už nerodí, i když někteří malí lidé si takovou úlohu přisuzují. Dnes naše země potřebuje socialistické dělníky mozků a rukou. Bez těchto »dělníků« se nic nezrodí. Stejně tak potřebujeme železnou kázeň, železnou kázeň pro všechny, kteří souhlasí s ideologií a politikou strany a chtějí ji uskutečňovat. Potřebujeme i demokracii, abychom mohli vytvářet tu nejlepší politiku strany a tak mohli pro její plnění získávat co nejvíce lidí. Potřebujeme rozhodnost nejen v boji proti pravicově oportunistickým silám a proti nacionalismu, který je nejnebezpečnější zbraní reakčních sil proti socialismu, potřebujeme však rozhodnost i proti dalším nesprávným názorům. Musí to být hlavně rozhodnost činorodá, která bude k lepšímu měnit náš život a přetvářet vědomí šir<-' och vrstev naší společnosti. Novinář snáze napíše správné myšlenky, politik či politický pracovník je však mnohem tížejl uskutečňuje. Jsme si toho vědomi, cítíme plně svou i jejich odpovědnost, a proto uděláme vše, co je v našich silách, abychom jim při plnění jejich poslání pomohli. A proto na závěr této stati bych chtěl připomenout slova jednoho z největších politiků a státníků naši země soudruha Klementa Gottwalda, která pronesl na historickém shromáždění pražského lidu dne 21 února 1948: »Budte jednotní a rozhodni — a vaše pravda zvítězí!« ABY ZVÍTĚZIL ROZUM, aby zvítězila pravda I o 23 S. CD CO CD >o TRIBUNĚ BUDE ROK Čtenáři a dopisovatelé z Klubu Rudého práva a TRIBUNY v Děčíně se sešli v polovině prosince, aby si připomněli jeden rok života TRIBUNY. Je nebo není důvodů si první rok tohoto novinářského nováčka připomenout? Někdo by mohl říci, že je to neskromnost, a v normálních dobách snad ano. Ten mimořádný čas však žádal mimořádnou práci a TRIBUNA musela hned od svého zrození zřetelně mluvit. Nemohla se tomu teprve učit, jak to bývá obvykle. Není tak těžké si osvěžit, že před rokem, to je po listopadovém plénu ÚV KSČ, nebyla situace se stranickým tiskem nijak růžová, ale naopak. Rudé právo se ještě potácelo někde na pokraji příkopu, velmi často do něj zapadlo a vozovku spíš ještě přenechalo jiným „stranickým novinám“, RejXtrtéru, Zítřku apod. Vzpomeňme, jak velmi těžko se právě listopadová rezoluce prosazovala. Kdo ji však měl prosazovat? Sdělovací prostředky byly ještě velmi silně v rukou pravicových sil. Komunisté, ti pevní, spíš ještě tehdejší stranický tisk odříkávali, nemohli jej považovat za svůj. Jako dnes si vybavuji, jaká vznikla nálada, když přišla první zpráva, že od 1. ledna 1969 bude vycházet týdeník byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích, jehož cílem a programem bude na svých stránkách obhajovat a do mysli čtenářů předávat, co zdravého si ve straně pracně razilo cestu. Měl se zrodit časopis, první toho druhu, kterému bylo dáno hodit rukavici tehdy ještě monopolu oportunisticky zaměřených, i když pod hlavičkou strany vycházejících novin a časopisů. Jeho vyjití bylo ohlášeho hned po Novém roce, ale ze známých „technických“ důvodů nevyšel. Sazečům se nelíbily některé články, které poodkryly pokličku nad tzv. obrodným procesem a měly nastolit docela jinou politickou atmosféru — argument proti argumentu. Nebylo to patrně jen rozhodnutí sazečů. Bylo to patrně rozhodnutí těch, kteří dovedli dirigovat vyšší hlavy v politice než jen sazeče. Tím více jsme na první číslo čekali, a tak po několikadenním zpoždění vyšel polemický stranický týdeník s výstižným názvem TRIBUNA. Není smyslem článku dále rozebírat, co znamenal pro opravdové komunisty a jak byl přijat druhou stranou. Jedno můžeme směle říci, že byl jedinečným krokem byra ÚV KSČ, že byl výrazným předělem v životě strany, že má nesmírnou zásluhu na tom, jak v těch ještě stále velmi složitých situacích rozrážel mlhy a ukazoval cestu. Nevím, který jiný časopis v novodobé historii strany měl tak mimořádně výraznou úlohu a tak skvěle se jí zhostil. Přirozeně že také na Děčínsku zapustil pevné a hluboké kořeny, a Je vždy významným dnem děčínských komunistů, když se sejdou v Klubu Rudého práva a TRIBUNY. Nejinak tomu bylo před několika dny, kdy přes 200 účastníků aktivu vyslechlo úvodní slova redaktorky TRIBUNY A. Svárovské a zástupce šéfredaktora Rudého práva soudruha Douděry. (...) Hovořilo se přirozeně i k TRIBUNĚ. Ozývají se hlasy, že by se měla vrátit ke své původní úloze výměny názorů a přenechat teoretické názory, které nyní značně dominují, teoretickým časopisům Více rozebírat praktické otázky stranického života a názory širokých vrstev čtenářů, až do nejskrytějších příčin a také důsledků. (...) A. GRUND, předseda Klubu Rudého práva a TRIBUNY v Děčíně (Průboj č. 301,1969) Jak jsme ZAČÍNALI Ani věřit se nechce. Už je to rok. A lituji, že jsme hned od prvopočátku nezavedly Kroniku TRIBUNY nebo Deník. Naši spolupracovníci — redaktoři se vám po Celý rok představovali ve svých článcích — a my jsme se snažily — skutečně ze všech sil jim pomáhat. Vždyť redakce, to nejsou jen noviny, ale řada dalších povinností a úkolů. A zvláště v začátcích, když se redakce utvářela. Byly jsme dvě — ve funkci sekretářky, písařky, organizační pracovnice, účetní, zkrátka dělaly jsme všechno, co bylo třeba dělat. Do dnešního dne redakce dostala 8500 dopisů. Zprvu, po prvních číslech TRIBUNY, to bylo přes 100 dopisů denně. To bylo radosti. A byla to i posila. Ne všechny dopisy byly souhlasné — vzpomínám si. že jsme se za některé pisatele styděly, když jsme jejich »výplody« dávaly soudruhovi Švestkoví. A co když vyšlo první číslo. Měly jsme za úkol sbírat ohlasy. To bylo telefonů. Z pamětí mi snad nikdy nevymizí telefonický rozhovor — jeden z prvních. Vlastně rozhovor to ani nebyl. Soudružka se představila a do telefonu se rozplakala — a já s ní. Dál nemohla promluvit. Po chvíli vyřizovala díky celému kolektivu a že jsme jí zase dali sílu do další práce... Anebo od soudruhů jen prosté: »Děkujeme vám — držíme palce.« Byly 1 telefony sprosté. Např. se ozve »soudruh Novák«, chce přímo šéfredaktora. Zadá, aby TRIBUNA napsala »kdy odejdou RUSÄCI«, že bydlí v Dlouhé třídě a oni jsou nedaleko ubytováni a že prý se mu těžko spí... S tímto panem Novákem jsem se pochopitelně nedohodla. A což náš tisk. Kolik to bylo jedu. S útrpností jsme pročítaly stránky Práce, Mladé fronty, Svobodného slova, nebo týdeníky Reportér, Zítřek apod., jak se »otíraly« o TRIBUNU. Anebo osobní návštěvy čtenářů a dopisovatelů. Zodpovědně mohu říci, že jsme se snažily každého přijmout a umožnit rozhovor s některým z redaktorů — i když to někdy bylo nad síly soudruhů — vždyť v TRIBUNĚ pracovali čtyři redaktoři! Tak nějak jsme vždy vycítily, že »naši návštěvníci« potřebují morální povzbuzení, někomu se svěřit s příkořím a útrapami, kterými v roce 1968 procházeli. I na rozšiřování TRIBUNY mám řadu vzpomínek. Co to bylo dopisů a telefonických upozornění od vás. »Je čtvrtek a TRIBUNA není na Stáncích«, »schovávají ji ve Stáncích pod pultem«, »je prý zabavena«, »říkají, že nepřišla a pak TRIBUNU vracejí« atd. Také dopisů, kde čtenáři žádali přihlášky a předešlá čísla, bylo hodně. To vše jsme se snažily vyřídit. Z každého nového čtenáře jsme měly nesmírnou radost a vážíme si dodnes každého nového. A ještě jednu vzpomínku, o kterou bych se chtěla s vámi podělit. Až později — někdy v květnu — přišla do redakce soudružka (invalidní důchodkyně), původním povoláním učitelka. V rozhovoru uvedla, že šla prodávat brigádně do stánku PNS v Praze 6, hlavně proto, aby mohla propagovat TRIBUNU. Svět socialismu a Týdeník aktualit. I to nám dávalo další chuť do práce. Celkový náklad TRIBUNY je k dnešnímu dni hodně přes 90 000 výtisků. A za to patří poděkování vám, soudruzi, kteří jste obětavě propagovali TRIBUNU a získali nové předplatitele. Také to byla vaše velká podpora. Přesto, že jsem před svým nástupem do redakce TRIBUNY byla témšř třináct let sekretářkou v Životě strany, nikdy nezapomenu na rok 1969 a na práci v redakci TRIBUNY! DRAHA ŠINDELÁŘOVÁ 2 tribuna aFORismy Dobrého člověka abys lucernou hledal. Ovšem za předpokladu, že seženeš knot, petrolej' a zápalky. Proč nejvíce křičí ten, který volá TICHO!? Dokázal i nemožné. Občas pracoval. Přestože je varoval, donutili ho k nejhoršímu. Přijali ho do za-městnání. Dovedl si poručit. Poslechnout už ne. Mezi jeho slovy a činy nebylo rozporů. Zásadně totiž nic neříkal. František Dostál TRIBUNA, týdeník byra 0V KSC pro řízení stranické práce v českých zemích. Vychází každou středu. Vydává Rudé právo, vydavatelství ÜV KSC. — Šéfredaktor Oldřich Švestka, zástupce šéfredaktora Karel Sršeň. Adresa redakce Praha 1, nábřeží Kyjevská brigády 12 — telefon 2199. Tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha 1, Na poříčí 30. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena jednoho výtisku Kčs 1,50. »Podle toho jak v tom umí chodit, je to zkušený oportunista.«