Tribuna, červenec-prosinec 1970 (II/26-52)
1970-09-16 / No. 37
(50 let Rudého práva) ZDENEK HOŘENI zástupce šéfredaktora Rudého práva, RUDÉ PRÁVO V NÁS PROČ NE BÍLÉ, ANI RUŽOVÉ, ALE - RUDĚ Nekamenujte mě, vy starší, kteří to znáte možná lépe než já, když začnu obligátním: proč Je HUDÉ PRÁVO — rudé. Chci to připomenout těm mladším. Exkurze do historie nejsou doménou pouze historiků. V říši minula lze nalistovat nejedno ponaučení pro dnešek. A nejenom pro mladší. Vojtěch Dolejší, nestor československých komunistických novinářů, to o těch barvách vylíčil v jedné své nedávné vzpomínce o tom, jak se podařilo sociálně demokratické pravici vyrvat levici z rukou PRÁVO LIDU: »Nezbylo než hledat nový název pro ústřední deník strany. Měl pokud možno navázat na starý házev, na Právo lidu, jehož byl pokračováním, ale zároveň se musel odlišit od pravicového Práva lidn, které komunističtí dělníci spontánně nazvali „bílé právo“ (bílá barva byla barvou reakce, kontrarevoluce). Z toho vyplynul název Rudé právo ...« Tedy — RUDÉ právo. Ta řeč o barvách má svůj aktuální -smysl. Neboť bylo v historii našeho ústředního stranického deníku období, a to období ne tak dávné — mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 — kdy je mnozí tradiční ctitelé nazvali »právem růžovým«. A po právu: za jeho dubčekovský Opportunismus .., SPOLU A ještě několik životopisných dat: • Rudé právo vychází poprvé 21. září 1920, tehdy ještě jako »orgán Československé sociálně demokratické strany dělnické«, jako list tehdejší levice. • Jako »ústřední orgán Československé strany komunistické« se Rudé právo představilo 18. května 1921, kdy také přineslo Šmeralovu řeč na zakládajícím sjezdu pod symbolickým titulkem »J6me komunisty!«. • V letech buržoázni republiky bylo Rudé právo nebo jeho večerník nejenom nesčetněkrát cenzurováno, ale i zastaveno: sedmkrát na dobu celkem 13 měsíců. • V říjnu 1938 bylo krátce po Mnichovu spolu se stranou umlčeno na dlouhou dobu; spolu se stranou přechází do ilegality. • V době okupace není jediného roku bez Rudého práva! Poprvé ilegálně vychází v létě 1939; naposledy 1. máje 19451 • 6. května 1945 — s tímto datem se objevuje Rudé právo opět veřejně — na barikádách bojující Prahy. ... Rudé právo nerozlučně doprovází stranu celými jejími dějinami. A dějiny Rudého práva jsou proto vlastně organickou součástí dějin naší komunistické strany. Rudé právo bylo se stranou i ve chvílích revolučního vzestupu, bylo s ní 1 v okamžicích ústupů. Spolu s ní vítězilo, spolu s ní 1 — chybovalo... Ale především — spolu s ní se rvalo, bojovalo. O lepší svět. ~ PATER Rudé právo je o osm měsíců starší než strana. Není to ojedinělý případ v komunistickém hnutí, kdy se kolem revolučních novin či časopisu zformoval zárodek budoucí strany. Když si Lenin ve své proslulé stati Čím začít (1901) tváří v tvář ideologické a organizační rozplizlosti ruského dělnického hnutí položil otázku, kde je východisko, »čím začít«, odpověděl zcela kategoricky: založením celoruského politického časopisu. Lenin v této práci řekl svá proslulá slova, že »list není jen kolektivní propagátor a kolektivní agitátor, nýbrž i kolektivní organizátor«. A dále napsal, že s pomocí listu a ve spojení s ním se bude sama od sebe vytvářet stálá organizace«. »Už jen technický úkol — zajistit pravidelné dodávání materiálu pro list a jeho pravidelné rozšiřování — nutně vytvořit síť místních důvěrníků jednotné strany,« pokračoval Lenin ve svých vizích na úsvitu století. Tuto síť vyvolanou ideově i organizačně k životu novinami nebo časopisem nazval Lenin kostrou, páteří strany. Citujeme doslova: »Tato síť důvěrníků bude kostrou právě takové organizace, jakou potřebujeme: organizace tak velké, aby obsáhla celou zemi; tak široké a všestranné, aby byla s to zavést přesnou a podrobnou dělbu práce: tak pevné, aby dovedla neochvějně konat svou práci za jakýchkoliv „obratů“ a nahodilostí, tak pružné ...« atd. Tuto úlohu v dějinách bolševické strany splnila Jiskra. A právě v této Jiskře byla poprvé řečena slova, která měla aktuální platnost nejenom v Rusku před sedmdesáti lety a která v tolika analogiích byla platná i pro ikomunisticiké hnutí a je platná 1 pro nás právě dnes: »Dříve než se sjednotíme a abychom se sjednotili, musíme se napřed rozhodně a přesně názorově oddělit ...« V dějinách Komunistické strany Československa sehrálo úlohu Jiskry — Rudé právo. Pomáhalo jako revoluční tiskový orgán k názorovému oddělení levice 1920 od pravice v tehdejší sociálně demokratické straně, aby tak přispělo k názorovému a potom i organizačnímu sjednoceni levice a k založení komunistické strany. Jeho čtenáři byli její páteří, jejím jádrem. TÉMĚŘ ANALOGIE Rudé právo šlo straně bok po boku, na jelho stránkách jsou její dějiny. Dnes a denně zprostředkovávalo a dnes a denně zprostředkovává vedoucímu kolegiu strany, štábu strany jeho styk se stranickou veřejností, se širokými vrstvami pracujících. Dnes a denně. V tom je síla komunistický,',i novin. V tom byla, je a bude síla Rudého práva. Když proto buržoazie chtěla umlčet stranu, umlčela komunistům Rudé právo. Tak tomu bylo v letech krize. V letech nástupu fašismu. Po Mnichovu. Bylo to pochopitelné — z hlediska zájmů buržoazie. Když chtěla pravice roku 1968 jjýt stranu, věděla, že musí dobýt Rudé právo. Proto také boj vedení před srpnem o Rudé právo byl vlastně bojem o stranu. Když se jej po srpnu pravice skutečně nakonec zmocnila, také je vlastně umlčela. Umlčela v něm všechno to, co je dělalo rudým. Vykleštila je. Udělala z něj (čest výjimkám — čestným a statečným autorům) v podstatě fangličkáře. JEDNA Z JEDNADVACETI PODMÍNEK Těch jednadvacet podmínek pro vstup do Komunistické internacionály patří historii, ale přece jen ... Jen si s odstupem doby zalistujte Leninem. On byl autorem těchto historických zásad, z nichž se cementovalo komunistické hnutí (svazek 31, strana 201). Změnily se, pravda, podmínky, ale mnohé principy jsou stále stejně platné. V této chvíli mám na mysli ty, které Lenin vyslovil v jednadvaceti podmínkách o tisku: »Všechny tiskové orgány, které jsou v rukou strany, musí být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost proletářské revoluci.« »Stejně tak periodický i neperiodický tisk a všechna nakladatelství musí být plně podřízeny ústřednímu výboru strany bez ohledu na to, je-li strana jako celek v dané chvíli legální nebo ilegální; je nepřípustné, aby nakladatelství zneužívala autonomie a vedla politiku nesrovnávající se plně s politikou strany.« Lenin v těchto lakonických formulích — jen se nad nimi chvíli zamysleme — vidí ve sdělovacích prostředcích významné politické instituce s autonomním vlivem i nenahraditelný nástroj, který jménem strany působí svými instrumenty plně v souladu s politikou strany. Lenin jako výborný znalec věd, kterým dnes říkáme společenské, hlubinně znal sílu slova, sílu masových médií, proto tak naléhavě trval na jednotném postupu strany ve všech sférách politiky — v komunistické výchově, v mobilizaci společnosti ke společným cílům, či, jak dnes říkáme, při formování veřejného mínění. Proč to připomínám? V boji »kdo s koho« v Rudém právu v roce 1968 pokusila se pravicově oportunistická skupina redaktorů listu vymanit tiskový orgán ÜV KSC z vlivu jeho vydavatele — ústředního výboru strany. Formulovala svůj požadavek vcelku nezakrytě: aby novináři, pracujíc! v něm, měli »možnost dělat samostatnou politiku«, jak se doslova vyjádřil jeden z mluvčích pravice v Rudém právu. Strana mola být podle těchto představ zbavena svého tiskového orgánu, a to nejen v této krizové situaci, kdy ji vlivu na tiskovou frontu nepřebývalo, ale i pro »normální situaci«, kdy měl být tento vedoucí politický štáb zbaven možnosti vlivu (na veřejné mínění, na stranu, na společnost) a měl být přeměněn fakticky v nezávaznou osvětářskou instituci. Vedení naší strany ovšem nikdy neupíralo a neupírá svému tiskovému orgánu možnost i právo aktivně spolutvořit politiku. Rudé právo není věstník pro funkcionáře, není suchou snůškou direktiv. Nepodobá se disku Měsíce, který pasivně, studeně, mechanicky odráží sluneční svit. Svou aktivní interpretací politické linie strany tvořivě usiluje o její realizaci. /Dokončení na str. 16) lima komunisty! Naše cesta a nás cil. Svivt», s* «e-dšsŕ»** }• . $*• «***?: *W. i Jg*» i AA** :<• .-«S»***» v . «■ » * i 4&A& -'+* fwRcwfcaKfc* i {• V-» ýý«í^., <AA;t. jštófcáťfc ' ** vb./Ai-'-r .»'v S **«>-.*• »*. <*» < ASt -■> Sst« •'••• -'{OH#. Foto ARCHIV tribuna 37/2 ROZLOUČENÍ S KOMUNISTOU Zpráva o úmrtí soudruha Antonína Krčka, člena ÜV KSČ, vedoucího tajemníka severočeského KV KSČ poslance Federálního shroa máždění, zarmoutila naši stranickou i občanskou veřejnost. Vždyť naše řady opustil jeden z věrných dělnických synů, který svůj život zasvětil práci ve straně a boji za lepší život pracujícího lidu. Život revolucionářů, do jejichž řad se záhy začlenil, není žádnou maloměšťáckou idylikou. Je naplněn obětavou, každodenní, vyčerpávající prací, kterou může splnit jen ten, kdo lásku k vlasti spojuje s čili a city proletáře-intemacionalisty. Proto i jeho upřímné přátelství k sovětskému lidu a obhajoba pevného spojenectví se Sovětským svazem a socialistickými zeměmi vycházela z čistého srdce marxisty-leninovce. Umět se stranou bojovat i v době těžkých zkoušek, nezakolísat, ale stát pevně za komunistickými ideály, to všechno se zrcadlilo v charakteru soudruha A. Krčka. A právě proti takovým soudruhům se vždy soustředovaly útoky. Nebylo tomu jinak ani v nedávno prošlých letech 1968—1969, ve kterých pravicově oporfunistické, antisovětské antikomunistické síly znovu a zaútočily, aby různými pomluvami, polopravdami lží zhanobily poctivou práa ci 1 tohoto komunisty. s Po našem vítězném střetu blokem pravicových a protisocialistických sil se jako věrný a oddaný člen strany zúčastnil v předních řadách boje s nimi a v tomto bojí vytrval důsledně — ač již vážně nemocen — do konce svého života. To všechno nám, komunistům a poctivým občanům, znovu prošlo myslí, když jsme se se smutkem v srdci loučili ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích se soudruhem, jemuž naše strana i všichni ti, kteří jej znali jako revolucionáře, přiznávají velké krédo komunistyčlověka, který nežil nadarmo. S KÝM A ZA CO SE ANGAŽUjEME (Dokončeni ze str. 1) je nikdo nevybíral, ani nezmocnil. Ani oni nežijí přece kdesi »nad« společností jako nějací novodobí »bohové nad vodami«, ale pracují ve společnosti jako její součást, účastníci bojů za společenský pokrok, účastníci nikoli pasivní, ale aktivní tím, že odporují všemu, co tento pokrok brzdi nebo dokonce převrací, a podporují to, co mu prospívá a žene jej vpřed, v celé současné složitosti i bohatosti společenského vývoje. V této době, kdy se komunistická strana očistila od pravicových oportunistů, odvolala jejich reprezentanty nejen ze stranických, ale též společenských a hospodářských funkcí, kdy byly učiněny rozhodující kroky v politické a hospodářské konsolidací, vystupuji do popředí pozitivní cíle společenského vývoje, pro jejichž nastolení uplynulý rok — od dubnového pléna ÚV — vytvořil podmínky. Neznamená to nějaký »obrat«, tím méně změnu politiky v duchu nějakého »odpusťme si, co jsme si«. Na to, co se stalo, nelze zapomínat. Jestliže však pravičáci byli vyhnáni z rozhodujípích pozic, jestliže přestali být onou silou, která hnala společnost do opakovaných krizí, pak pozitivní politika nejen dovrší jejich porážku, ale i vymaže jakékoli jejich naděje na návrat. Zápas tedy pokračuje. Za jiných podmínek, na jiné úrovni. Tato doba dává každému stejnou příležitost. Každému, kdo to s lidem našich národů, s osudy a budoucností pracujících myslí dobře. Kdo svůj vztah k dělnické třídě nevyznává jenom slovy, ale umi také přiložit ruku k dílu. Místo v tomto zápase mají tedy i socialističtí, v prvé řadě komunističtí novináři. Nezůstal ovšem novinářem každý, kdo si toto slůvko psal ke svému jménu jako zaměstnání. Prověrka, kterou prošli od ledna 1968 i novináři, to prokázala velmi názorně. Sám život i u novinářů ověřoval ty vlastnosti, na které se v minulosti — i »předlednové« — příliš nedbalo nebo zapomínalo: Věrnost marxismu-leninismu. Nejen v teorii, ale také v praxi, nejen ve výkladu, ale také v boji. Věrnost proletářskému internacionalismu, který je vyjádřen spojenectvím se Sovětským svazem. Vysoká míra znalostí i životních zkušeností, tedy vysoká úroveň vzdělání, ale také těsné sepětí se životem pracujících, s jejich starostmi i radostmi, s jejich úspěchy í prohrami. A skromnost, která chrání socialistického novináře před maloměšťáckými představami »společenských elit«. Vysoké nároky, které socialistická společnost klada na novináře, jistě neznamenají, že bychom chtěli hlásat nereálné požadavky, jako by novináři měli být samými běloskvoucími, bezchybnými andělí. Jestliže však kritika je »ostrou zbraní« v rukou novinářů, pak by sebekritika měla být i pro ně metodou výchovy. Není náhodou, že Den tisku je položen k výročí vzniku Rudého práva, jimž byla založena i tradice novinářů, spjatých svou prací s boji dělnické třídy, s boji komunistické strany, která je již padesát let v čele tohoto revolučního pohybu. DIPLOM REDAKCI U příležitosti ukončení činnosti se konalo v Praze závěrečné plenární zasedání ÚV Leninského svazu mladých. Na tomto slavnostním zasedání byl kromě jiného předán také redakci Tribuny diplom za pomoc při rozvíjení čin nosti LSM. Diplom převzal za redakci šéfredaktor soudruh Oldřich Švestka. Redakce děkuje za toto ocenění své práce a ubezpečuje mladé leninovce, že jejich elán a odhodlání prosazovat myšlenky marxismu-leninismu bude podporovat i nadále. Přejeme jim v jejich ’ práci v jednotném SSM mnoho úspěchůl TRIBUNA, tídentk byra OV KSC pro řízeni stranické práce v českých zemích. Vychází každou středu. Vydává Rudé právo, vydavatelství UV KSÓ. — Šéfredaktor Oldřich Svastka, zástupci Šéfredaktora Karel SrSeň a Oldřich Jarušek. Adresa redakce: Praha 1, nábřeží Ky|evské brigády 12 — telefon 2199. Tiskne Rudé právo, tiskařské závody. Praha l. Na poříčí 30. RozStřute Poštovní novinová služba. Cena Jednoho výtisku Kčs 1,50, čtvrtletní předplatné Kčs 19,50.